Návštěva u Shakespeara

Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu,
potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné
místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik
vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let
patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Stratford upon Avon, neboli Stratford nad Avonou. Že jste o tomto místě nikdy neslyšeli? Tak se zkuste vrátit do svých školních let, konkrétně do hodin literatury a vzpomeňte si na nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Stratford nad Avonou je totiž místo, kde přišel na svět.

Jsem si jist, že nebýt té slavné události, která se tu v roce 1564 stala, ono místo by upadlo v zapomnění a málokdo by ho znal. Vše je ale jinak, dnes toto město, rozkládající se na březích říčky Avony, patří k nejdůležitějším turistickým destinacím ve Velké Británii. A kdeže vlastně Stratford najdeme? Nachází se v oblasti Warwickshire, asi 35 kilometrů jihovýchodně od Birminghamu.

{{reklama()}}

Po stopách Shakespeara

První věc, kterou jsem ve Stratfordu uviděl, a zároveň mě překvapila, bylo množství lodí, které se plavily po řece Avoně. Jak jsem se později dozvěděl, již v 18. století zde byl vybudován splavný kanál. Velice populární byl v první polovině 19. století, ale později jeho obliba začala upadat. V 60. letech 20. století byl opět obnoven pro rekreační využití a jak je vidět je hojně využíván. Lidé se tu plaví v hausbótech či lodičkách a kochají se pohledem nejen na město, ale také na krásnou přírodu v celém Warwickshire.

Pokračuji dál a ukazatelé, které míjím, ukazují směrem na Henley Street. Netrvá tedy dlouho a stojím na počátku ulice, která vypadá, že se od středověku nezměnila. Nádherné dřevěné a cihlové domy, jež dnes slouží jako restaurace, útulné kavárničky či obchody s upomínkovými předměty, vypadají opravdu pohádkově.


Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu, potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí. Zavítáte-li přímo do domu, prohlédnete si výstavu věnovanou jak jinak než Shakespearovi, ale také dobový nábytek či rukavičku, která pochází z dílny otce Williama.

V roce 1582, kdy bylo Williamovi teprve 18 let, se rozezněly svatební zvony. Bral si tehdy 26-ti letou Anne Hathaway. A právě dům Anne je druhé nejnavštěvovanější místo ve Stratfrodu. S výstavbou domu se začalo již v letech 1460 a dodnes si zde můžete prohlédnout originální nábytek, zahrnující i postel Anne.


Součástí města, které je se Shakespearem neodmyslitelně spjato je také jeho divadlo, přesněji Royal Shakespeare Theatre. Dnešní moderní podoba divadla vznikla v roce 1932 po požáru, který divadlo zachvátil v roce 1926. Zajímavostí je, že se vůbec poprvé podílela na nějaké významné stavbě ve Velké Británii žena. Byla jí architektka Elisabeth Scott. V budoucnosti se chystá významná přestavba divadla, jejíž cílem je, aby všichni diváci mohli sledovat představení v jedné místnosti tak, jak tomu bylo v dobách Shakespeara.

Motýlí království

Aby nebylo Shakespeara příliš, zavítat můžete do místní motýlí farmy a odpočinout si tak pohledem na úžasné tvory. Největší motýlí farma v Evropě je opravdový ráj. Připadáte si jako ve zcela jiném světě, nad hlavami vám lítají exotičtí, barevní motýli a vše umocňuje prostředí plné tropických rostlin. Farma však není domovem jen motýlů, ale také různého hmyzu. Trpíte-li arachnofobií, pak nedoporučuji návštěvu části s pavouky. Za bezpečnostním sklem na vás čeká největší pavouk na světě, či jeho jedovatí kamarádi.

Nezapomenutelné místo

Stratford nad Avonou je nezapomenutelné místo, dýchající nezaměnitelnou atmosférou. Městečko jako ze středověkého obrázku, Shakespeare doslova na každém kroku, obchůdky, jejichž výlohy jsou už v červenci vyzdobené vánočními motivy. To všechno jsou překvapení, které zde na vás čekají…


Stratford upon Avon, neboli Stratford nad Avonou. Že jste o tomto místě nikdy neslyšeli? Tak se zkuste vrátit do svých školních let, konkrétně do hodin literatury a vzpomeňte si na nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Stratford nad Avonou je totiž místo, kde přišel na svět.

Jsem si jist, že nebýt té slavné události, která se tu v roce 1564 stala, ono místo by upadlo v zapomnění a málokdo by ho znal. Vše je ale jinak, dnes toto město, rozkládající se na březích říčky Avony, patří k nejdůležitějším turistickým destinacím ve Velké Británii. A kdeže vlastně Stratford najdeme? Nachází se v oblasti Warwickshire, asi 35 kilometrů jihovýchodně od Birminghamu.

{{reklama()}}

Po stopách Shakespeara

První věc, kterou jsem ve Stratfordu uviděl, a zároveň mě překvapila, bylo množství lodí, které se plavily po řece Avoně. Jak jsem se později dozvěděl, již v 18. století zde byl vybudován splavný kanál. Velice populární byl v první polovině 19. století, ale později jeho obliba začala upadat. V 60. letech 20. století byl opět obnoven pro rekreační využití a jak je vidět je hojně využíván. Lidé se tu plaví v hausbótech či lodičkách a kochají se pohledem nejen na město, ale také na krásnou přírodu v celém Warwickshire.

Pokračuji dál a ukazatelé, které míjím, ukazují směrem na Henley Street. Netrvá tedy dlouho a stojím na počátku ulice, která vypadá, že se od středověku nezměnila. Nádherné dřevěné a cihlové domy, jež dnes slouží jako restaurace, útulné kavárničky či obchody s upomínkovými předměty, vypadají opravdu pohádkově.


Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu, potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí. Zavítáte-li přímo do domu, prohlédnete si výstavu věnovanou jak jinak než Shakespearovi, ale také dobový nábytek či rukavičku, která pochází z dílny otce Williama.

V roce 1582, kdy bylo Williamovi teprve 18 let, se rozezněly svatební zvony. Bral si tehdy 26-ti letou Anne Hathaway. A právě dům Anne je druhé nejnavštěvovanější místo ve Stratfrodu. S výstavbou domu se začalo již v letech 1460 a dodnes si zde můžete prohlédnout originální nábytek, zahrnující i postel Anne.


Součástí města, které je se Shakespearem neodmyslitelně spjato je také jeho divadlo, přesněji Royal Shakespeare Theatre. Dnešní moderní podoba divadla vznikla v roce 1932 po požáru, který divadlo zachvátil v roce 1926. Zajímavostí je, že se vůbec poprvé podílela na nějaké významné stavbě ve Velké Británii žena. Byla jí architektka Elisabeth Scott. V budoucnosti se chystá významná přestavba divadla, jejíž cílem je, aby všichni diváci mohli sledovat představení v jedné místnosti tak, jak tomu bylo v dobách Shakespeara.

Motýlí království

Aby nebylo Shakespeara příliš, zavítat můžete do místní motýlí farmy a odpočinout si tak pohledem na úžasné tvory. Největší motýlí farma v Evropě je opravdový ráj. Připadáte si jako ve zcela jiném světě, nad hlavami vám lítají exotičtí, barevní motýli a vše umocňuje prostředí plné tropických rostlin. Farma však není domovem jen motýlů, ale také různého hmyzu. Trpíte-li arachnofobií, pak nedoporučuji návštěvu části s pavouky. Za bezpečnostním sklem na vás čeká největší pavouk na světě, či jeho jedovatí kamarádi.

Nezapomenutelné místo

Stratford nad Avonou je nezapomenutelné místo, dýchající nezaměnitelnou atmosférou. Městečko jako ze středověkého obrázku, Shakespeare doslova na každém kroku, obchůdky, jejichž výlohy jsou už v červenci vyzdobené vánočními motivy. To všechno jsou překvapení, které zde na vás čekají…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cestování a modrý poklad – H20

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené
vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při
výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových
státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat
v Evropě běžné hygienické standardy. Jak se na cestách staráte
o vodu vy?


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz

Malo ni o Tokelau – vítejte na Tokelau!

Představení knihy 200 dní na Tokelau: „Zvykli jsme si na
hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo
v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?“
Tomáš, redakce

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Žigulík projel Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán

Dva studenti, jeden kameraman a stará Lada se vydali z Brna do
Mongolska. Projeli Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán. Sledujte reportáž
z cesty.


Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.


Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.


Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.


Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.


Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.


Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.


Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Trajektem přes vlny Baltu

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních
reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách,
které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale
i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se
spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde
tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.


Chtěl bych vás formou reportáži provést Skandinávií, konkrétně Švédskem a Norskem. Nejprve se ale do těchto zemí musíme nějak dostat. Proto začnu u trajektů a lodí, které převážejí pasažéry z německého Rostocku a polského přístavu Swinoujscie do švédských přístavních měst Trelleborg a Ystad.

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách, které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.

{{reklama()}}

O vytížení lodí se starají hansovní společnosti „TT-LINE“, „SCAN-LINE“ a „UNITTY-LINE“. Je jich samozřejmě víc, ale my si budeme povídat o těchto třech, respektive o některých jejich lodích. V přiložené galerii si můžete prohlédnout trajekty TOM SOWYER, HUCLEBERY FINN, NILS DUCK, MECLENBURG, ROBIN HOOD, SCANE a PETER PAN. To jsou lodě zastupované dvěma prvními, německými a švédskými společnostmi. O trajektech POLONIA, SCANIA, KOPERNIK, JAN SWIDNIECKY, GRYF a *GALILEUSZ *, zastoupenými polskou společností UNITY-LINE si toho povíme trochu víc. Plavil jsem se mnohokrát na všech jmenovaných lodích, ale kuchařské umění, lidský přístup a vstřícnost polských posádek mi nějak více přirostly k srdci.

První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.


Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.

Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.

Kapitánský můstek

Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.


Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.

Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.

„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře.

Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.

Strojovna

Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.


Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.

Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.

Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.


Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.

Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.

S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Chtěl bych vás formou reportáži provést Skandinávií, konkrétně Švédskem a Norskem. Nejprve se ale do těchto zemí musíme nějak dostat. Proto začnu u trajektů a lodí, které převážejí pasažéry z německého Rostocku a polského přístavu Swinoujscie do švédských přístavních měst Trelleborg a Ystad.

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách, které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.

{{reklama()}}

O vytížení lodí se starají hansovní společnosti „TT-LINE“, „SCAN-LINE“ a „UNITTY-LINE“. Je jich samozřejmě víc, ale my si budeme povídat o těchto třech, respektive o některých jejich lodích. V přiložené galerii si můžete prohlédnout trajekty TOM SOWYER, HUCLEBERY FINN, NILS DUCK, MECLENBURG, ROBIN HOOD, SCANE a PETER PAN. To jsou lodě zastupované dvěma prvními, německými a švédskými společnostmi. O trajektech POLONIA, SCANIA, KOPERNIK, JAN SWIDNIECKY, GRYF a *GALILEUSZ *, zastoupenými polskou společností UNITY-LINE si toho povíme trochu víc. Plavil jsem se mnohokrát na všech jmenovaných lodích, ale kuchařské umění, lidský přístup a vstřícnost polských posádek mi nějak více přirostly k srdci.

První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.


Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.

Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.

Kapitánský můstek

Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.


Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.

Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.

„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře.

Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.

Strojovna

Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.


Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.

Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.

Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.


Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.

Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.

S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Kamnicko-Savinjské Alpy

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel.
Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu.
Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než
když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí
hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do
údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.

Pardubický perník, zámek a hospůdky pro nekuřáky!

Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek,
kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné.
Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené
restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se
v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a
jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší
z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka
prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.


Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek, kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné. Historie krajského města Pardubice sahá až do 12 století, není tedy nutno podotýkat, že milovníkům starých památek a zajímavostí nabízí víc než dost.

Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.


Restaurace U Nouzů je nekuřácká, romantická restaurace s vlastním sklípkem archivních vín a Kamennou jeskyní pro posezení. Skvělá, vstřícná obsluha vám nabídne bohatý výběr jídel. Restaurace a penzion V zahradě se nachází asi 400 m od centra Pardubic. Nabízí nekuřácké prostory, letní zahrádku s grilem a nedaleko prochází cyklostezka, která vás zavede až ke Kunětické hoře. Sportovně založení hosté mají možnost využití tenisových kurtů. V Pardubicích najdete nekuřáckých podniků víc. Je to třeba Cukrárna a kavárna Senecio. senecio.eu , kde můžete příjemně posedět u kávy a vybrat si ze široké nabídky zákusků a luxusních dortů. Vinný bar Nálada www.nalada.cz přímo v centru v centru města láká příjemným posezením ve stylovém prostředí s romantikou při svíčkách, velkým výběrem vín z celého světa a nabídkou degustace. Kavárna a restaurace Evropa přímo v centru města se chlubí zákazníky významných jmen, jako je prezident Václav Klaus, nebo brankář Dominik Hašek. Podnik má oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část, takže ani tady nemusíte být obtěžováni kouřem od sousedních stolů.

Cestovatel.cz podporuje provozovatele nekuřáckých restaurací.

Pokud na svých cestách po Česku potkáte zejména v menších městech a obcích nekuřáckou restauraci, nebo podobný podnik sami provozujete, dejte o ní vědět i ostatním. Více o našem projektu se dočtete v úvodním článku , kde najdete i odkazy na databáze nekuřáckých restaurací.

Po příjemném odpočinku si nenechte ujít další pardubické památky, jako je Zelená brána, 60 m vysoká dominanta města, nabízející krásný výhled do okolí, secesní Městské divadlo, kostel Zvěstování Panny Marie, Pardubický kostel a jiné. Jako pozornost a památku na Pardubice si nezapomeňte odvézt kousek unikátního, zdobeného perníku, kterým nás toto město proslavilo po celém světě. {{reklama()}} Pokud cestujete autem nebo na kole směrem na Prahu, můžete se zastavit v nedalekém odvěkém rivalovi Pardubic, Hradci Králové. Je to město bohaté historie a ukázek gotického, barokního a renesančního slohu. Ze zajímavostí jmenujme např. Klicperovo divadlo, Židovskou synagogu, nebo Měšťanské domy na náměstí. I tady najdete hned několik nekuřáckých hospod, restaurací i barů.

Cestou do Prahy potkáte ještě nejméně dvě města, ve kterých stojí za to se zastavit. Je to Kolín, mezi jehož památky patří starý a nový židovský hřbitov, gotická Zvonice, Regionální muzeum atd. Nekuřácké prostředí vám zde nabídne Café Restaurant & Pension Inspirace

Nedaleko Kolína najdete klenot české architektury a historie, Kutnou Horu , kde se můžete vždy koncem června zúčastnit tradičního Stříbření . I přes to, že je to město turisticky velice atraktivní, nenajdete zde čistě nekuřáckou restauraci. Nekuřácká místa nabízejí jen v části restaurace penzionu Barbora, nebo restaurace Dačický


Světově proslulý pardubický perník, nádherný renesanční zámek, kostel sv. Bartoloměje, radnice na Pernštýnském náměstí a mnohé jiné. Historie krajského města Pardubice sahá až do 12 století, není tedy nutno podotýkat, že milovníkům starých památek a zajímavostí nabízí víc než dost.

Pokud vám vaše výlety po republice většinou znepříjemní zakouřené restaurační místnosti při zastávce na oběd, pak ani toho se v Pardubicích bát nemusíte. Obklopeni krásou historického města a jeho veselou “živostí“, můžete odpočívat a vychutnávat to nejlepší z jídelního lístku v podnicích, kde je pohodlí zákazníka prvořadé a tím tedy i čistý vzduch.


Restaurace U Nouzů je nekuřácká, romantická restaurace s vlastním sklípkem archivních vín a Kamennou jeskyní pro posezení. Skvělá, vstřícná obsluha vám nabídne bohatý výběr jídel. Restaurace a penzion V zahradě se nachází asi 400 m od centra Pardubic. Nabízí nekuřácké prostory, letní zahrádku s grilem a nedaleko prochází cyklostezka, která vás zavede až ke Kunětické hoře. Sportovně založení hosté mají možnost využití tenisových kurtů. V Pardubicích najdete nekuřáckých podniků víc. Je to třeba Cukrárna a kavárna Senecio. senecio.eu , kde můžete příjemně posedět u kávy a vybrat si ze široké nabídky zákusků a luxusních dortů. Vinný bar Nálada www.nalada.cz přímo v centru v centru města láká příjemným posezením ve stylovém prostředí s romantikou při svíčkách, velkým výběrem vín z celého světa a nabídkou degustace. Kavárna a restaurace Evropa přímo v centru města se chlubí zákazníky významných jmen, jako je prezident Václav Klaus, nebo brankář Dominik Hašek. Podnik má oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část, takže ani tady nemusíte být obtěžováni kouřem od sousedních stolů.

Cestovatel.cz podporuje provozovatele nekuřáckých restaurací.

Pokud na svých cestách po Česku potkáte zejména v menších městech a obcích nekuřáckou restauraci, nebo podobný podnik sami provozujete, dejte o ní vědět i ostatním. Více o našem projektu se dočtete v úvodním článku , kde najdete i odkazy na databáze nekuřáckých restaurací.

Po příjemném odpočinku si nenechte ujít další pardubické památky, jako je Zelená brána, 60 m vysoká dominanta města, nabízející krásný výhled do okolí, secesní Městské divadlo, kostel Zvěstování Panny Marie, Pardubický kostel a jiné. Jako pozornost a památku na Pardubice si nezapomeňte odvézt kousek unikátního, zdobeného perníku, kterým nás toto město proslavilo po celém světě. {{reklama()}} Pokud cestujete autem nebo na kole směrem na Prahu, můžete se zastavit v nedalekém odvěkém rivalovi Pardubic, Hradci Králové. Je to město bohaté historie a ukázek gotického, barokního a renesančního slohu. Ze zajímavostí jmenujme např. Klicperovo divadlo, Židovskou synagogu, nebo Měšťanské domy na náměstí. I tady najdete hned několik nekuřáckých hospod, restaurací i barů.

Cestou do Prahy potkáte ještě nejméně dvě města, ve kterých stojí za to se zastavit. Je to Kolín, mezi jehož památky patří starý a nový židovský hřbitov, gotická Zvonice, Regionální muzeum atd. Nekuřácké prostředí vám zde nabídne Café Restaurant & Pension Inspirace

Nedaleko Kolína najdete klenot české architektury a historie, Kutnou Horu , kde se můžete vždy koncem června zúčastnit tradičního Stříbření . I přes to, že je to město turisticky velice atraktivní, nenajdete zde čistě nekuřáckou restauraci. Nekuřácká místa nabízejí jen v části restaurace penzionu Barbora, nebo restaurace Dačický

Zámek Nové Hrady – české Versailles

Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si
vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou
romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro
vás.


Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.

Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.

{{reklama()}}

Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.

První české muzeum cyklistiky


Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.

Zámecké stáje a chov koní

Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.

Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.


Historie, rekonstrukce, zámecká expozice

Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.


Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.

Svatební den na zámku Nové Hrady


Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.

Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.

Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.


Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.

Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.

Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz


Zmocňuje-li se vás začátkem léta romantická nálada a rádi byste si vyjeli na výlet někam do klidu, do odlehlejšího koutu země, právě za tou romantikou, pak zámek Nové Hrady je mým vřelým doporučením právě pro vás.

Rokokový zámecký komplex byl vybudován v letech 1774 – 1777 ve stylu letních sídel francouzského dvora a právě proto si vysloužil krásnou přezdívku – české Versailles. Zámek sám na mne působí jako vymodelovaný z marcipánu a ozdobený cukrovou polevou. Jeho růžová barva je nádherným kontrastem zasazeným do okolní zeleně. Okolí zámku rozhodně nepůsobí jako lokalita vyhledávaná turisty, naopak. Když projíždíte opuštěnými silnicemi malých, jakoby bohem zapomenutých vesniček, náhlé zjevení zámku, jakoby z pohádky, vám vyrazí dech.

{{reklama()}}

Zámek je po kompletní rekonstrukci, ale jeho celková modernizace probíhá dodnes. Na předním nádvoří jsou dvě nádherné fontány dominující rokokové zahradě, veřejnosti je přístupná také užitková zahrada. Zámek, který je dnes v soukromém vlastnictví, se chlubí také farmou a rostoucím chovem koní, jelenů a daňků. Mezi největší zajímavosti patří také První české muzeum cyklistiky.

První české muzeum cyklistiky


Toto unikátní muzeum se nachází v nově zrekonstruovaném barokním špýcharu. Je zde umístěna soukromá sbírka velocipedů, závodních kol, expozice seznamující nás s vývojem cyklistiky od druhé pol. 19 století přes první a druhou světovou válku. K vidění je tu dokonce i původní prodejna z 30. let a ukázky, jak v této době probíhal prodej a opravy. Muzeum je v době sezóny, od dubna do října, otevřeno od 10 do 17hod, vstupné pro dospělé je 70Kč.

Zámecké stáje a chov koní

Zámecký komplex se díky rozsáhlé rekonstrukci mění v moderní rekreační centrum. V případě novohradských stájí, byla na počátku všeho rozsáhlá přestavba zchátralého ovčína z přelomu 19 a 20 století . V současnosti se tu budují moderní společenské místnosti, jezdecká klubovna a veškerá nutná zařízení. Chov se zaměřuje na teplokrevné ušlechtilé koně, určené pro výcvik, za účelem sportovním, i rekreačním. Zámecké stáje už nyní nabízejí návštěvníkům lekce jezdectví, spojené s vyjížďkami do terénu a možnost ustájení koní.

Milovníci tohoto sportu se tu mají v nejbližší době určitě na co těšit.


Historie, rekonstrukce, zámecká expozice

Z webových stránek zámku i ze samotné prohlídky krásných interiérů, se dozvíte vše o bohaté historii zámku, přestavovaném od 15 století, i o původních majitelích, kteří dostali zámek v restituci. Zároveň se však můžete seznámit s podrobnostmi zámecké rekonstrukce a uvidíte, v jakém stavu se nacházel před ní. Dozvíte se, k jakým neuvěřitelným účelům byly využívány prostory zámku v 50 letech, (výkrmna vepřů) a jak tato postupná devastace málem úplně zničila tento reprezentační klenot architektury, kterým je dnes. K opravám a “záchranným“ pracem docházelo velmi pomalu a teprve současní majitelé začali s rekonstrukcí, která přišla, jak se říká, za pět minut dvanáct.


Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze nabídlo své sbírky zámku Nové Hrady pro stálou expozici, jedná se o sbírky nábytkového umění, nazvané Umění nábytku v proměnách staletí – středoevropské nábytkové umění od baroka po secesi. V sezóně jsou prohlídky s průvodcem od 10 do 16hod, za 80Kč pro dospělé, dále jsou zvýhodněné ceny. Zámek má také vlastní kavárnu a restauraci. V kavárně probíhají sezonní výstavy fotografií interiérů a zahrad zámku, jak vypadaly v průběhu 20 století, otevřené v otvíracích hodinách kavárny, od 10 – 18hod.

Svatební den na zámku Nové Hrady


Z vlastní zkušenosti mohu doporučit svatební obřad a hostinu na zámku Nové Hrady těm, kteří touží po opravdové romantické svatbě jako z pohádky.

Zdejší majitelé dobře vědí, jak se vám v této jedinečné záležitosti věnovat, aby i zdárný průběh oslavy dokreslil atmosféru krásné lokality a svatební den byl prostě dokonalý.

Obřady probíhají buď v reprezentačním rokokovém sále zámku, nebo v kapli Sv. Aloise – pro církevní, katolické svatby. V letních měsících můžete mít obřad i venku, v zahradním altánu, nebo v amfiteátru. Pro svatební hostinu si můžete pronajmout zámeckou vinárnu, nebo restauraci, pro velké svatby je k dispozici banketní sál. Nabízí se tu také krásný, zámecký apartmán pro svatební noc novomanželů. Pro ostatní svatebčany je nutné rezervovat hotely, kterých je dostatek v blízkosti zámku. Při organizování svatby vám budou nabídnuty různé doprovodné akce, jako je projížďka v kočáře s koňmi, muzikantské trio troubící fanfáry pro ženicha a nevěstu, ohňostroj a mnohé jiné.


Tip: Zámek Nové Hrady nyní nově prezentuje akce nadačního fondu OPEN DOOR, který se zabývá zajišťováním výměnných studentských pobytů mezi Českou republikou, USA a Japonskem. Více informací na stránkách zámku Nové Hrady.

Zámek Nové Hrady se nachází v Pardubickém kraji, blízká města – Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl.

Více informací o zámku, expozicích a muzeu, svatební informace, provozní a otvírací doby, kontakty atd. najdete na www.nove-hrady.cz

Norské poklady za polárním kruhem – Lofoty a Vesterály

Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě.
Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená
příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část
turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a
Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a
Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.


Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.


Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.


Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.


Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.


Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.


Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.

Jiřetín pod Jedlovou – Křížová hora

Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha
něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení.
Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné,
hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna
poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá
jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín
pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.


Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení. Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné, hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.

Jiřetín je nevelkou obcí ležící na severní straně Lužických hor. Městečko bylo založeno jako hornické v roce 1554 Jiřím ze Šlejnic. V okolí totiž byla objevena stříbrná ruda a on povolal ze Saska horníky. Dolování ale nikdy nebyl v této oblasti příliš výnosné, což zvýraznila třicetiletá válka a morové rány. Z toho důvodu se začala rozvíjet další řemesla. Především plátenictví a textilní výroba se staly na dlouhá léta hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Průmyslovou prosperitu tvořily tři továrny na potiskování a výrobu bavlněných látek, před 1. světovou válkou byla založena továrna na broušení a leštění polodrahokamů, exitoval tu i pivovar. V roce 1945 měl Jiřetín 2500 obyvatel, dnes pouhých 600. Ale i tak získal v roce 1998 titul „Vesnice roku“.

{{reklama()}}

Ačkoliv obec samotná nabízí zajímavé památky, přesto tím hlavním magnetem, který táhne návštěvníky, je Křížová hora. Křížová hora, 562,7 m n.m. je výrazný hřbet, vybíhající od Jedlové až k Jiřetínu. A právě zde se nachází místo, kam vedou kroky mnohých a bez poutavé legendy by se to snad ani neobešlo.


V 17. století, kdy zuřila protireformace, muselo zdejší kraj opustit množství luteránů. V Jiřetíně žilo sedm bratrů, kteří stáli před volbou přestoupit ke katolictví, nebo odejít. Rozhodli se vzdát rodného kraje a najít si domov v cizině. Hned první noc se jim však všem sedmi zdál stejný sen. Zjevil se jim Spasitel na kříži, který je jakoby volal zpět. To na ně učinilo velký dojem a tak se rozhodli, že jeden z nich se má vrátit zpět a stát se katolíkem. Měl také převzít otcův majetek a na jejich pozemku postavit kříž. Volba padla na nejmladšího, který byl beztak nemocen.

Jeho nemoc se ale rapidně horšila. Když se mu trochu ulevilo, postavil kříž a o berlích se k němu šel pomodlit. A jako zázrakem byl uzdraven. Zvěst o této události se roznesla po kraji a lidé se k tomuto místu začali scházet, aby prosili za své starosti a problémy. Nedlouho poté pomohlo zázračné místo dceři kupce Meusela ze Žitavy. Ten se snažil vyléčit svou slepou dceru nejdříve za pomocí lékařů. Po mnoha neúspěšných pokusech mu poradila služebná, aby ji poslal do Jiřetína. Zde se služebná modlila za navrácení zraku slepému dítěti a modlitba pomohla. Otec pak daroval z vděčnosti 500 tolarů na kostel v Jiřetíně.

Vlastní křížová cesta vznikla na rozhraní 17. a 18. století za podpory místního faráře Wenzela Gürtlera původem z České Lípy. Ten údajně nechal zřídit dřevěné kříže v místech dnešních zastavení křížové cesty. V jeho práci pokračoval farář Gottfried Liessner původem ze Šluknova. Upravil prostor kolem pozdější dřevěné kaple a započal s výstavbou vlastní křížové cesty, která byla vysvěcena 17.9.1764.

Poté, co byla dřevěná kaple zničena v bouři, byla postavena kaple kamenná. Když dospěla až ke klenbě, bylo státem nařízeno zrušit všechny soukromé kaple. Přes různé peripetie se kaple a celé místo dostala do vlastnictví města, které dokončilo stavbu s oltářem. V roce 1817 vydal litoměřický biskup František Hudrálek svolení k vysvěcení kaple s právem sloužení mše svaté v oba hlavní svátky a na všechny pátky na jaře v létě i na podzim. O rok později toto svolení bylo rozšířeno na všechny dny v roce. V roce 1847 bylo u vchodu zřízeno schodiště se šesti sloupy. Na počátku křížové cesty lze spatřit sochy spících učedníků Krista, Petra, Jakuba a Jana.


Za nimi se nachází Olivetská zahrada s modlícím se Kristem a andělem, který stojí před ním s kalichem v ruce. Zde v této zahrádce byl podle tradice postaven původní dřevěný kříž. Vlevo ke kraji lesa je socha korunovaného Ježíše sedícího se třtinou ve spoutaných rukách. Podle pověsti je ve studni v kapli léčivá voda, která má účinky na oční choroby.

Nejlépe je navštívit toto místo dopoledne, kdy na úbočí hory se zastaveními a kaplí svítí slunce. Pokud si své výlety zaznamenáváte fotoaparátem, jistě to oceníte. Jestli budete mít dostatek času, projděte si jednotlivá zastavení a popřemýšlejte o událostech, které vyobrazují. Na samotném vrcholu pak budete mít příležitost shlédnout na Jiřetín pod vámi. Možná prožijete pocit uvolnění, která poutní místa svým návštěvníkům dávají.


Historii lidstva provází od samého počátku potřeba víry. Touha něčeho, co nás přesahuje a dává smysl našemu každodennímu snažení. Všechny naše radosti i strasti tak bývají prožívány z jiné, hlubší perspektivy. Koncentrovanými místy takových tužeb bývala odedávna poutní místa. Na území naši vlasti jich je velké množství. Některá jsou známá, jiná méně. A některá stojí za to navšívit. Jiřetín pod Jedlovou mezi ně rozhodně patří.

Jiřetín je nevelkou obcí ležící na severní straně Lužických hor. Městečko bylo založeno jako hornické v roce 1554 Jiřím ze Šlejnic. V okolí totiž byla objevena stříbrná ruda a on povolal ze Saska horníky. Dolování ale nikdy nebyl v této oblasti příliš výnosné, což zvýraznila třicetiletá válka a morové rány. Z toho důvodu se začala rozvíjet další řemesla. Především plátenictví a textilní výroba se staly na dlouhá léta hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Průmyslovou prosperitu tvořily tři továrny na potiskování a výrobu bavlněných látek, před 1. světovou válkou byla založena továrna na broušení a leštění polodrahokamů, exitoval tu i pivovar. V roce 1945 měl Jiřetín 2500 obyvatel, dnes pouhých 600. Ale i tak získal v roce 1998 titul „Vesnice roku“.

{{reklama()}}

Ačkoliv obec samotná nabízí zajímavé památky, přesto tím hlavním magnetem, který táhne návštěvníky, je Křížová hora. Křížová hora, 562,7 m n.m. je výrazný hřbet, vybíhající od Jedlové až k Jiřetínu. A právě zde se nachází místo, kam vedou kroky mnohých a bez poutavé legendy by se to snad ani neobešlo.


V 17. století, kdy zuřila protireformace, muselo zdejší kraj opustit množství luteránů. V Jiřetíně žilo sedm bratrů, kteří stáli před volbou přestoupit ke katolictví, nebo odejít. Rozhodli se vzdát rodného kraje a najít si domov v cizině. Hned první noc se jim však všem sedmi zdál stejný sen. Zjevil se jim Spasitel na kříži, který je jakoby volal zpět. To na ně učinilo velký dojem a tak se rozhodli, že jeden z nich se má vrátit zpět a stát se katolíkem. Měl také převzít otcův majetek a na jejich pozemku postavit kříž. Volba padla na nejmladšího, který byl beztak nemocen.

Jeho nemoc se ale rapidně horšila. Když se mu trochu ulevilo, postavil kříž a o berlích se k němu šel pomodlit. A jako zázrakem byl uzdraven. Zvěst o této události se roznesla po kraji a lidé se k tomuto místu začali scházet, aby prosili za své starosti a problémy. Nedlouho poté pomohlo zázračné místo dceři kupce Meusela ze Žitavy. Ten se snažil vyléčit svou slepou dceru nejdříve za pomocí lékařů. Po mnoha neúspěšných pokusech mu poradila služebná, aby ji poslal do Jiřetína. Zde se služebná modlila za navrácení zraku slepému dítěti a modlitba pomohla. Otec pak daroval z vděčnosti 500 tolarů na kostel v Jiřetíně.

Vlastní křížová cesta vznikla na rozhraní 17. a 18. století za podpory místního faráře Wenzela Gürtlera původem z České Lípy. Ten údajně nechal zřídit dřevěné kříže v místech dnešních zastavení křížové cesty. V jeho práci pokračoval farář Gottfried Liessner původem ze Šluknova. Upravil prostor kolem pozdější dřevěné kaple a započal s výstavbou vlastní křížové cesty, která byla vysvěcena 17.9.1764.

Poté, co byla dřevěná kaple zničena v bouři, byla postavena kaple kamenná. Když dospěla až ke klenbě, bylo státem nařízeno zrušit všechny soukromé kaple. Přes různé peripetie se kaple a celé místo dostala do vlastnictví města, které dokončilo stavbu s oltářem. V roce 1817 vydal litoměřický biskup František Hudrálek svolení k vysvěcení kaple s právem sloužení mše svaté v oba hlavní svátky a na všechny pátky na jaře v létě i na podzim. O rok později toto svolení bylo rozšířeno na všechny dny v roce. V roce 1847 bylo u vchodu zřízeno schodiště se šesti sloupy. Na počátku křížové cesty lze spatřit sochy spících učedníků Krista, Petra, Jakuba a Jana.


Za nimi se nachází Olivetská zahrada s modlícím se Kristem a andělem, který stojí před ním s kalichem v ruce. Zde v této zahrádce byl podle tradice postaven původní dřevěný kříž. Vlevo ke kraji lesa je socha korunovaného Ježíše sedícího se třtinou ve spoutaných rukách. Podle pověsti je ve studni v kapli léčivá voda, která má účinky na oční choroby.

Nejlépe je navštívit toto místo dopoledne, kdy na úbočí hory se zastaveními a kaplí svítí slunce. Pokud si své výlety zaznamenáváte fotoaparátem, jistě to oceníte. Jestli budete mít dostatek času, projděte si jednotlivá zastavení a popřemýšlejte o událostech, které vyobrazují. Na samotném vrcholu pak budete mít příležitost shlédnout na Jiřetín pod vámi. Možná prožijete pocit uvolnění, která poutní místa svým návštěvníkům dávají.