Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a
nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon
(a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce)
jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne
bledule zpod zbytků sněhu.
Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon (a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce) jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne bledule zpod zbytků sněhu. Ostatně jak anglický název snowflake – sněhová vločka – naznačuje sněhobílou barvu a i možné sněžení během květu. Ostatně přesně to se stalo letošní jato, kdy bledule zmizely pod nenadálým sněhovým přídělem Květ (velmi vzácně dva květy) nese 10 – 30 cm vysoká lodyha. Právě počet květů je dobrým rozlišovacím znakem bledule jarní od bledule letní (Leucojum aestivalis), jejíž lodyha nese 3–7 květů. Ačkoli je celá rostlina jedovatá a při požití vyvolává zvracení a průjmy, otravy nebývají smrtelné. Prvním příznakem intoxikace je zvýšené slinění. Takže až se vám na něco budou sbíhat slinu, můžete říct, že „slintáte, jako byste snědli bleduli“. A když se vás někdo zeptá „proč bledule?“, máte po ruce zajímavou odpověď. Rostlina obsahuje celou plejádu toxinů, z nichž se v medicínské praxi mimo jiné ujal alkaloid galantamin. Bulharská medicína jej využívá při léčbě Alheimerovy a Parkinsonovy choroby, u nás je hydrobromid galantaminu používán mimo jiné při léčení svalových poruch. Tato látka byla původně izolovaná z příbuzné sněženky Galanthus woronowi a ve východní Evropě se k farmaceutickým účinkům používá od 60. let 20. století. Latinský název bledule jarní má původ v řečtině, kde „leukós“ znamená bílý a „ion“ fialka. Leckoho napadne leukémie ve spojitosti s bílými krvinkami. A má pravdu.
Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou
stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně
pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše
známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu
nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí
místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní
tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se
může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí
hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.
Tato čtvrť Prahy 3 plná kouzla, pavlačových domů, svých typických starousedlíků, hospod, pivnic, putyk, barů a heren, podnapilých Cikánů tančících a zpívajících po ulicích stejně tak jako bezdomovců a dalších nepřehlédnutelných postaviček sousedí přímo s královskými Vinohrady. Právě tady zhusta tepe život Prahy ve dne i v noci.
Při sčítání lidu v roce 1843 měla část nynějšího Žižkova pouhých 83 usedlíků. Ale již o sedm let později roku 1850 to byl více než dvojnásobek, přesně 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 už bylo zapsáno 292 obyvatel. Tenkrát se ale ještě moc nestavělo a obyvatel i domků přibývalo pomalu. Spíš obyvatel než domků. Dětí se tu rodila spousta. Zatímco v letech šedesátých a sedmdesátých docházelo k osídlování spíš vyšších poloh za hradbami, v osmdesátých letech se už stavělo po celém území a Žižkov už se stal velkým městem s 21.212 obyvateli! Další sčítání obyvatel v roce 1890 už mělo ve výkazech 42.000 osob ve více než 750 domech! Rychlý to rozmach.
Místo se původně mělo jmenovat podle rakouského korunního prince a následníka trůnu Rudolfov. To se ale místním obyvatelům nelíbilo. A protože staré „prohnilé“ Rakousko nebylo zřejmě tak absolutistické a zkostnatělé, jak se dodnes domníváme, mínění obyvatelstva bylo akceptováno, přestože k českému válečníkovi Janu Žižkovi určitě mnoho sympatií pociťováno nebylo. Název Žižkov byl pak úředně potvrzen 7. srpna 1877.
Rozvoj místa s sebou nesl i potřebu městského vybavení, například škol. A tak původní Olšanská – Volšanská škola velice záhy přestala stačit přílivu místních dětí. Další škola, budova s č.p. 190 stála naproti Žižkovské radnici, ale ani ta nestačila a město Žižkov záhy rozhodlo o výstavbě další velké školy. Škola Komenského byla první z velkých školních budov na Žižkově a stavěl jí stavitel Karel Hartig (mimochodem také 22. března 1876 byl zvolen prvním starostou Žižkova). Po ní následovala škola na tehdejším Basilejském náměstí, další škola se otevřela v Cimburkově ulici, další na Palackého třídě, nynější Vlkově ulici a Žižkov se rozrůstal dál. I když nové školy byly velké, jejich kapacita byla zaplněna. Otevíraly se další školy měšťanské.
Město Žižkov mělo pět zdravotních obvodů, v každém s jedním i více městskými lékaři. Na území Žižkova působila i záchranná zdravotní služba! Když se navrátíte k historii Žižkova, zjistíte, kolik mnohých spolků a sdružení obyvatel tady vzniklo a působilo! Spolků pěveckých, divadelních, sportovních a profesních cechů.
Historie Žižkova od osmnáctého do devatenáctém století byla pestrá. Jen z několika usedlostí za městskými hradbami vyrostlo město, které se zařadilo mezi největší města v Čechách. Konec jeho samostatnosti se blížil díky zboření městských hradeb Prahy. Jako samostatné město Žižkov existoval 45 let. Postupné sbližování obou měst vedlo ke splynutí zástavby i přes oddělující prostor obou velkých pražských nádraží. Protože Praha byla pochopitelně silnější, stalo se jednoho dne město Žižkov součástí města Prahy. Bylo to v roce 1922, kdy byl podle zákona č. 114/1920 Sb. připojen Žižkov ku Praze a spolu s Hrdlořezy a Malešicemi se stal Prahou XI. To už byla Praha hlavním městem nového státu – Československa a být jeho součástí přinášelo zajímavé výhody. Po novém dělení města v roce 1949 se Žižkov změnil v Prahu 11 a od roku 1960 je spolu s částí Královských Vinohrad součástí Prahy 3.
Vlastní jádro Žižkova ve dvacátém století utržilo velký zásah do své svébytnosti. Přestavba Žižkova se svojí plošnou asanací nahradila mnoho historických domů panelovou výstavbou. Pod paneláky skončila i první Volšanská škola, Bezovka, Güttlingův dvůr a další historické budovy.
Ty prastaré domy s pavlačemi jsou pamětí dob dávno minulých a jsou zajímavé nejen pro mnohého turistu, ale i Pražany z jiných částí Prahy, které tyto doslova skvosty s nenahraditelnou atmosférou neznají. Nemohla jsem se odtrhnout a vynadívat na mnohá zákoutí domů s namrzlým prádlem, uschlýma kytkama v květináčích po letošní zimě a spoustě věcí na balkonech. Roztomilé haraburdí mi připomínalo proslavené Benátky. Atmosféra opravdového tepajícího života, každodenního ruchu je tady nezaměnitelná. Obzvlášť když za vámi ještě hrčí tramvaje a cinkají jak o život, lidé si tu chodí po ulicích jak chtějí, nějaké přechody nebo semafory jsou zbytečným luxusem. A těch lehkonohých děvčat a bordýlků po okolí. Nikde jejich koncentrace v Praze není taková jako právě tady, nikde tolik nafintěných a zmalovaných slečen v minisukních po ulicích nepotkáte tolik co tu. Co se týká pavlačí, můžeme si jen přát konec bourání. Jen citlivé rekonstrukce můžou zachovat z historického Žižkova maximum. Co se týká děvčat, tak ta k Žižkovu prostě nějak patří stejně jako ty putyky, pivnice a čilý noční život.
Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.
Je to kus krásné přírody s travnatým parkově upraveným návrším přesně uprostřed čtvrti Žižkov na kopci. Vrch svatého Kříže leží zhruba v prostoru mezi vrchem Žižkov (Vítkov) a Olšanskými hřbitovy a z jeho temene je netušený výhled na centrum Prahy od Vinohrad přes Petřín a Hradčany až po památník na Vítkově a na jezdeckou sochu Žižky, která dominuje širokému okolí.
Vede tu Stezka, která popisuje tento vrch ve všech podobách historických i současných, flóru i faunu. Informační panel na vrcholu zobrazuje viditelné panorama s vyznačením významných staveb. Trasa je vedena po asfaltovém chodníku rozděleným na část pro chodce a pro cyklisty, jinak není značena. Je cca 1 kilometr dlouhá a jsou na ní tři informační panely. Na jednom z nich je popsán výhled nejen na Vítkov a Žižkovskou televizní věž, kterou rozhodně nepřehlédnete, ale i na Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad , telefonní ústřednu, Hotel Olšanka, ZŠ Chelčického, kostel sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Šebestiána, na ZŠ Lupáčova a na Neumannovu vilu a na mnoho dalších významných staveb Prahy v okolí. Mimochodem ona zmíněná televizní věž je nejvyšší věží v Česku a ve výšce 66 metrů nad zemí je v ní i restaurace. Stezka je věnována žižkovské patriotce Jiřině Polanecké, a RNDr. Věře Toběrné, které se obě podílely i na její tvorbě.
Z panelů se dozvíte, že geologický podklad tohoto parku, stejně jako většina území Prahy 3 je tvořen břidlicemi s jílem, drobami a křemenci, usazenými horninami, které vznikly v prvohorách. Prvohorní křemence byly od pradávna důležitou stavební surovinou a proto se na několika místech těžily. Opracované kameny známé pod pojmem kočičí hlavy se často používaly na dláždění ulic. Na počátku 20. století byl jeden z lomů provozován i na úpatí tohoto kopce. Těžil se tady štěrk a vyráběly dlažební kostky, kterými se dláždil Žižkov. Ještě dnes jejich pozůstatky můžeme vidět například v Krásově ulici.
Dřívější Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Až do roku 1804 se jmenovala Hejtmanovská. Když usedlost koupil parukář Jan Hrabánek začalo se jí říkat po jeho profesi. V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Byly zde vyráběny zápalky pro lovecké náboje, později i pro náboje vojenské. Od roku 1827 továrna zvaná Kapslovna vyráběla zapalovadla z bílého střelného prachu. Byl to tovární objekt s několika domky, které byly od sebe z bezpečnostních důvodů odděleny už od prvopočátku silnou zdí. Poslední zbytky této zdi jsou vidět ještě dnes asi 100 metrů odsud při cestě do kopce. Bylo tady prý vyráběno až 60 milionů zápalek ročně zejména pro Rakousko a dále pro export do USA, Anglie, Brazílie a východní Indie. Bylo zde zaměstnáno kolem sto zaměstnanců, dívky ve věku 12 až 14 let třídily kapsle. Celá výroba byla podle zachované dokumentace dost nebezpečná. Roku 1832 utrpěl sám Bellot vážné poranění při explozi třaskaviny. Skla z brýlí, která se rozprskla mu poškodila oči. Pro větší bezpečnost výroby pak nechal přistavět domy na přípravu třaskavé směsi. V roce 1872 ale dle dochovaných zpráv došlo k velkému výbuchu, kdy bylo usmrceno 14 lidí a řada jich byla vážně popálena. Trpkou ironií osudu to byly právě Bellotovy náboje, které v pruských flintách způsobily porážku rakouského vojska v bitvě u Hradce Králové roku 1866. Víme, že ve třicátých letech 19. století pracovalo v žižkovské kapslovně již přes tisíc dělníků. Dalšímu rozkvětu továrny však zabránilo její umístění. V době založení ležela Parukářka daleko za branami města, ale později stavební rozvoj Žižkova způsobil, že obytné domy byly stavěny až v blízkosti kapslovny. To bylo důvodem, aby byla roku 1936 výroba přestěhována do Vlašimi.
Na Vrchu svatého Kříže, který leží mezi horou Vítkov a Olšanským náměstím je několik pivních deštníků u zdejšího kiosku, který nabízí k občerstvení nejen pivo, víno a různé druhy destilátů ale taky nakládaný hermelín nebo výborné klobásy . O pár desítek metrů níže, respektive v podzemí jednoho z mnoha bývalých protiatomových bunkrů, které byly zbudovány během „studené“ války v 50. až 60. letech minulého století, najdeme zábavně relaxační centrum – bunkr Parukářka. Že se tenkrát na bezpečnosti pro zasloužilé soudruhy nešetřilo, dokazují mohutné podzemní prostory s na svoji dobu precizním technickým zázemím. Zdejší „Bunkr“ sloužil hlavně pro zajištění bezpečnosti funkcionářů z nedalekého hotelu Olšanka. Dnes je tu malý bárek a pódium, kde hrají kapely. Díky starým nápisům, různému potrubí a elektroinstalaci, ze které dýchají staré časy, je tady navozena působivá atmosféra. Byla tady spojena minulost a současnost a vznikl prostor, kde se vše potkává a souzní. Vystupovat tady je pro kapely věc prestiže. Je zde zájem o cokoli moderního z taneční hudební scény, reggae, punk, rock nebo experiment, jen ne o heavy metal. Do klubu je osobám mladším 18 let vstup zakázán.
Hospoda Parukářka ani podzemní protiatomový kryt nemají adresu. Není zde žádná ulice, protože obě stavby jsou umístěny na okraji parku Parukářka, na Vrchu svatého Kříže. Dostanete se sem tramvají č. 5, 9, 26 nebo autobusem č. 136 když vystoupíte na Olšanském náměstí. Za hotelem Olšanka se musíte dát nad nadchod. Kopec, na němž hospůdka stojí, je sevřen ulicí Olšanskou, Lupáčovou a Jeseniovou.
Pod Vrchem sv. Kříže byly vybudovány v letech 1950 – 1955 další podzemní stavby, protiatomové kryty s kapacitou asi 2500 osob. Pro porovnání, pražské metro je v současné době schopno pojmout asi 300 tisíc osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém metra a má pět vstupů z různých stran kopce a dvě věže, které zajišťují větrání a mohou sloužit i jako nouzové vstupy. Kryt je také vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vodní nádrží. V současné době slouží jako sklady. Kromě toho zde mají České radiokomunikace nouzové vysílací studio, které bylo prý použito v roce 1968.
Nemyslete si ale, že Žižkov je jen stará zástavba, bunkry, paneláky a místní kolorit, to ne. Díky své dobré dostupnosti, na Václavské náměstí jen čtyři stanice tramvají, je to lokalita vyhledávaná k nové zástavbě. Hned pod Parukářkou, oddělen jen zahrádkou, vzniká momentálně obrovský komplex novostaveb, jižně orientovaný bytový dům PIANO HOUSE v Jeseniově ulici. Záměrem architektů je vytvořit nadčasový a elegantní designe s dynamikou a nábojem moderního životního stylu. Velké prosklené plochy Vás nenechají na pochybách, že uvnitř je dostatek slunečního svitu. Ještě že garáže jsou koncipovány především jako podzemní a zbytek aut bude mít parkovací místa v Jeseniově ulici. Stačí, že do místního parku a na Vrch svatého Kříže brzy přibude invaze nových majitelů bytů ať už na projížďku na kole, nebo pejskařů či lidí, kteří si sem půjdou jen tak na vycházku mezi starobylé stromy, keře, květiny a další zeleň.
Jsou tady především spousty druhů keřů jako bez černý, růže šípková, šeřík obecný, pustoryl obecný, meruzalka alpská, zlatice převislá, netvařec křovitý a žanovec měchýřník. Najdeme tady i zajímavé liány jako přísavník pětilistý či plamének plotní. Plamének kvete bíle na konci léta a zajímavé je, že chomáče semen opatřené bílými chlupy zůstávají na rostlině po celou zimu. Na Vrchu svatého Kříže se vyskytují jak pěvci, tak druhy tažných ptáků, které zde pobudou jen několik měsíců. Zkrátka, můžete zde najít poslední zbytky přírody, které vám nechají zapomenout, že se nacházíte téměř v centru Prahy.
A čemu vlastně vděčí vrch za své jméno? Podle některých pověstí tady bylo na čas popraviště, na kterém byl umístěn kříž se šibenicí. Původní popraviště ale prokazatelně bylo na Šibeničním vrchu. Ten stával na místě dnešní křižovatky U Bulhara. Tady bylo popraviště zcela prokazatelně a sloužilo Starému městu. Podle pověsti byl právě tady také zakopán Golem. Protože toto popraviště bylo příliš blízko hradeb a hlavně blízko obytných domů a lidé z nich už nechtěli koukat na tolik násilí, bylo v letech 1817 a 1836 opakovaně přesunuto do dalších lokalit. Bylo to dál od města, do oblasti dnešních Olšan. Má se za to, že nějakou dobu mohlo být i na Vrchu svatého kříže, ale historicky to podloženo není. Je však známo, že jeho poslední poloha byla na Židovských pecích.
Podle jiné pověsti nechali na tomto místě postavit dřevěný kříž František Xaver Šefl a jeho žena Eva roku 1822. Roku 1825 se tento dřevěný kříž podle dochovaných zpráv rozpadl působením přírodních sil. Na kopci byl vítr a hojně pršelo. Co ale doložené je, že majitelka Olšanského dvora, Amálie Eckhardová tyto pozemky koupila roku 1829 a nechala na vrchu postavit kříž nový, který byl roku 1846 vysvěcen jako symbol ochrany a víry tohoto místa.
Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See. Nejprve
oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a
ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu,
jehož románská věž pamatuje 12. století.
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní
žel. trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží ozubené
železnice.
Nedělní ráno je znovu deštivé. Nakonec sice snídáme už bez deště, ale na obloze visí souvislá deka mraků. Vysíláme domů SOS, aby se dcera podívala na internet, jak to vypadá na Schilthornu a Jungfraujochu. Právě tam máme dnes namířeno. Zprávy od dcery nejsou vůbec povzbudivé. Zvolíme vyčkávací taktiku. Sice v osm hodin opustíme přívětivý kemp, ale měníme plán. Za pár kilometrů zastavujeme v Brienzu.
Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See v nadmořské výšce 571 m. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století. Hned vedle se z pamětní desky na domě dozvíme, že se zde narodil významný švýcarský spisovatel Heinrich Federer (1866 – 1928). Jenže tyto kulturní krásy nás v tuto chvíli příliš nezajímají, toužíme po přírodních krásách. Neustále hledíme toužebně na nebe a doufáme a doufáme.¨
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní železniční trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží, nádraží ozubené železnice vedoucí pod vrchol Brienzer Rothorn. Než jsme šli do města, vyptali jsme se tady, kolik stojí jízda a zda nedostaneme slevu na naši „fipku.“ Když nám slečna v pokladně slíbí slevu 25 %, jsme nalomeni, že pojedeme nahoru. Po návratu z města už neváháme.
Obsluha v pokladně se vystřídala a ejhle – máme slevu 50 %. To je příjemné. Na malém nádražíčku už funí parní lokomotiva s rudými vagóny. Některé z nich jsou zadané – za chvíli poznáme, že pro Japonce (no přece pro koho jiného) –, ale i tak se nám podaří zaujmout strategickou pozici. Než odjedeme, stihneme si prohlédnout ukázku ozubeného kola na zubaté střední kolejnici a přečíst informační materiály, které jsme obdrželi k jízdence. V nich se nabízí neobyčejný zážitek z jízdy mezi kvetoucími loukami, holými skalami a krásné výhledy samozřejmě nechybí. Brienz Rothorn Bahn – tak je dráha označena na vagónech – je 7,5 km dlouhá a během padesáti pěti minut vyšplhá do výšky 2 244 m, překoná tedy výškový rozdíl více než 1 600 m. Nejvyšší její stoupání činí neuvěřitelných 250 promile. Tuto trasu železnice překonává již od roku 1892. V současnosti vlaky uvádí v pohyb vždy jedna z devíti lokomotiv. Jedna parní je z roku 1891, další parní z roku 1933, čtyři parní z let 1992 –96 a tři dieselové z let 1975 – 87.
Usměvavý výpravčí nám odmávne jako za starých časů a vlak začíná supět nahoru. Nejprve projíždí mezi zástavbou, která se zde šplhá vysoko do strání, pak lesem, v jehož průsecích se začínají objevovat skutečně krásné výhledy. Ještě musí zdolat jízdu pěti tunely – některé z nich mají vytesáno i „výhledové“ okno – a pak už tu je první zastávka – Planalp ve výšce 1 346 m. Dostali jsme se nad čáru lesa. Když se vláček pohnul, museli jsme si chvíli zvykat na ostrý rachot parního stroje, který nás trápí především v tunelech, a také na nějakou tu zatoulanou sazi.
Navíc máme od „spolusedících“ perfektní komentář k tomu, co vidíme a co ještě uvidíme. Moc se divíme, proč německy mluvící rozšafný, podle našeho odhadu, sedmdesátník má zájem s námi zavést hovor. Pak se od něj dozvíme, že pochází z Liberce a že stále vzpomíná… Sice nevíme, na co vzpomíná – napadá nás nechvalně proslulá „sudetoněmecká problematika“ –, ale tento pán v typických kraťasech a se štětkou na klobouku nám připadá až příliš přívětivý, nevykazuje žádné známky nepřátelství vůči nám, Čechům. Jsme ostražití, možná až příliš podezřívaví, a tak trochu se za tento pocit i stydíme. Přece nemůžeme všechny Němce házet do stejného pytle a považovat je za úhlavní nepřátele.
Na jednokolejce se vystřídáme s vlakem jedoucím z vrcholu a dáváme se pomalu do pohybu. Projíždíme loukami, míjíme osamělá stavení s hospodářskými budovami, po cestě křižující železniční trať procházejí turisté a mohutně nám mávají. A výhledy jsou skutečně úžasné, nevíme, na kterou stranu se dívat dříve. A nejen my. Neustále cvakají fotoaparáty a jedou kamery veškerého osazenstva vagónu. Největší „frčák“ s fotografováním je ve chvíli, kdy lak vjíždí do zatáčky a ve své kráse se představuje stařičká lokomotiva.
Doslova téměř bez dechu a v úžasu dojedeme do horní stanice a úžas se usadil na našich tvářích i v následujících dvou hodinách. Vydáváme se na vrchol Brienzer Rothorn (2 350 m n m). Zastavujeme po každých deseti krocích, abychom se „kochali.“ Pohled ze samotného vrcholu je úchvatný. Vůbec nás nezajímá, jak se vrcholy v tři sta šedesáti stupňové vyhlídce jmenují, pouze v mracích tušíme populární Jungfrau (Pannu), Eiger a Mönch (Mnicha). Nevadí nám, že docela silně fouká, že na červenec je trochu chladno, i když nejsme zase tak vysoko.
Pod hranou vrcholu se nám cosi mihne. Ano, uložilo se tam k polední siestě několik kozorožců. Je to zážitek vidět tato mohutná zvířata ve volné přírodě. Pokoušíme se k nim dostat co nejblíže a kupodivu se nám daří. Kozorožci nám vůbec nevěnují pozornost a máme pocit, že snad „chytají bronz.“
Chtěli bychom zde zůstat déle, ale má to jeden háček. V Brienzu jsme si zaplatili parkoviště jen do dvou hodin odpoledne, netušili jsme, že se nám výlet tak vydaří. Jen neradi ve tři čtvrtě na jednu usedáme do vláčku a sjíždíme dolů. Ještě si vychutnáváme pohledy, které jsou zase jiné než ty otevírající se při výjezdu. Dole nám „zapózuje“ i paní či slečna strojvedoucí „naší“ lokomotivy a my z faktu, že žena se uplatní i tady, jsme opět v šoku. Oceňujeme především to, že „něžné ženské stvoření“ se nevyhýbá ani tak „špinavé“ práci, jako je obsluha této staré lokomotivy.
Výjezd na Jungfraujoch definitivně vzdáváme, snad na zpáteční cestě domů by nám v tomto smyslu mohla svitnout naděje. Bude třeba lepší počasí. Jenže je realistické v tomto letošním „poněkud rozmarném“ létě doufat???? Nicméně naděje umírá poslední a my máme stále podle plánu jeden den „k dobru.“ A ten si šetříme právě pro Jungfraujoch či Schilthorn. Vždyť přece být ve Švýcarsku a nenavštívit minimálně Jungfraujoch – to je nepřípustné.
Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.
Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.
Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.
Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.
Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.
Několikasetletá tradice, více než třicet lázeňských míst
v zemi, stovky léčivých pramenů a bohatá naleziště peloidů – to
vše dělá z České republiky jednu ze světových lázeňských
velmocí. A jako každá velmoc, i tato má na svém kontě několik
prvenství.
Několikasetletá tradice, více než třicet lázeňských míst v zemi, stovky léčivých pramenů a bohatá naleziště peloidů (slatinná a rašelinová zemina, bahno pro koupele) – to vše dělá z České republiky jednu ze světových lázeňských velmocí. A jako každá velmoc, i tato má na svém kontě několik prvenství.
Unikáty českého lázeňství
Nikde jinde na světě nenajdete takovou koncentraci léčivých pramenů jako v západočeském lázeňském trojúhelníku, který tvoří tři proslulá lázeňská města: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Kolekce českých světových unikátů by nebyla úplná bez lázní Jáchymov a Jeseník. V Jáchymově v roce 1906 navázali na vědecké objevy Marie Curie a začali jako první na světě využívat léčivých účinků radonové vody. Jeseník zase vděčí za svou proslulost Vincenzi Priessnitzovi, který zde v roce 1822 založil první vodoléčebný ústav. Čím je však české lázeňství tak unikátní? Především spojením kvalitní lékařské péče, progresivních léčebných a rehabilitačních metod s využíváním přírodních prvků: minerálních vod, léčebných peloidů (slatina, rašelina a bahno), přírodních plynů a také pozitivního vlivu klimatu.
Podle starého zvyku se vhozením mincí do léčivých pramenů děkovalo za uzdravení. Množství římských a keltských mincí nalezených v termálních pramenech v Teplicích dokazuje, že se historie českého lázeňství začala psát už před 2000 lety. Na konci 19. století dosáhly české lázně takové proslulosti, že se o nich hovořilo jako o salonech Evropy. V současnosti lázně svým hostům nabízejí moderně vybavená zařízení a služby na vysoké úrovni.
Lázeňské programy pro všechny
Odpočinout si od pracovních povinností a stresu, vyléčit zdravotní potíže nebo nabrat síly při rekonvalescenci. Motivy, proč jezdíme do lázní, jsou různorodé a tomu se přizpůsobují i lázeňské programy. Dnes už se jejich nabídka neomezuje jen na klasické lázeňské pobyty, programy pro seniory či děti, ale zahrnuje také populární wellness programy. Ty jsou ušity opravdu na míru a vyzkoušet můžete třeba programy manažerské, antistresové, redukční, detoxikační nebo wellness & beauty.
Říká se, že už samotná procházka v lázních má uklidňující účinky. Zvolníte krok, abyste mohli obdivovat jedinečnou architekturu lázeňských domů, upravené parky, kvetoucí zahrady a především kolonády zvoucí k promenádě a najednou cítíte, že ani není kam spěchat. Příjemné prostředí učinilo z lázní oblíbené místo společenského setkávání: konaly se tu plesy, hudební a divadelní představení, uzavíraly obchody a navazovaly kontakty. Významné společenské akce rozhodně nejsou věcí minulosti. Počátkem května se každoročně s velkou slávou zahajuje hlavní lázeňská sezona a symbolicky se znovu otevírají léčivé prameny. Ať už ale do lázní přijedete kdykoli, nezapomeňte si odvézt typické suvenýry. Křupavé oplatky, bylinné likéry nebo pohárky na minerální vodu vám budou ještě dlouho připomínat sladký čas lázeňské pohody.
Lázně aktivně
Všichni víme, že alfou a omegou zdravého životního stylu je pohyb. Jen málokdo si ale na něj během pracovního týdne najde čas. Co je pro běžný den výjimečné, vám v lázních přijde naprosto samozřejmé. Zvláště v okamžiku, kdy si můžete vybrat z různých druhů sportovních aktivit. Pohodové tempo udržíte na procházkách po lázeňských stezkách. Radši byste šlápli do pedálů? Není problém, nově vznikající cyklostezky umožní výlety různé náročnosti. Indoorové aktivity zahrnují pobyt v aquaparku nebo zápolení na tenisových kurtech. Jestliže rádi kombinujete lázně a golf, jste na více než správné adrese. Vždyť nejstarší a nejznámější česká golfová hřiště se nacházejí právě v blízkosti Karlových Varů (www.golfresort.cz) a Mariánských Lázní (www.golfml.cz). Netradiční relaxaci slibuje i rybaření, které si můžete vyzkoušet třeba v lázních Třeboň (www.trebon-mesto.cz) nebo Toušeň (www.slatinnelaznetousen.cz). Ani zima neznamená, že byste měli na lázně zanevřít. Lyžařské svahy a běžecké trasy budete mít na dosah v Jeseníku, Janských Lázních (www.janske-lazne.cz) nebo v Lázních Libverda (www.laznelibverda.cz).
Teplice – slavná lázeňská tradice
Teplické termální prameny (www.teplice.cz, www.lazneteplice.cz), které jsou využívány k léčbě poruch oběhových, srdečně-cévních či poruch pohybového aparátu, patří k nejdéle známým a nejvíce využívaným ve střední Evropě. Teplice jsou také jedním ze 60 měst ležících podél česko-německé hranice, kde se koná Festival uprostřed Evropy – Mitte Europa (www.festival-mitte-europa.com). Tato hranice bořící kulturní akce, jejímž těžištěm je vážná hudba, jedinečným způsobem navazuje dialog mezi českou a německou kulturou.
Nejznámější české lázně Karlovy Vary (www.karlovy-vary.cz) jsou oblíbeným místem odpočinku klientely z celého světa. Léčí se tu především poruchy metabolismu a trávicího ústrojí nebo zde pacienti nabírají síly po onkologických onemocněních. Třináct horkých pramenů s teplotou od 41 °C do 73 °C tryská z hloubek 2–2,5 km, teplota dvou dosud zachycených studených pramenů se pohybuje okolo 15 °C. Jejich zřídla střeží půvabné kolonády a poskytují přístřeší k příjemnému korzování s pohárkem v ruce. Lázeňskou přitažlivost města ještě zvyšují významné kulturní akce. Začátkem července sem přijíždějí hvězdy stříbrného plátna a filmoví fanoušci, aby zažili neopakovatelnou atmosféru Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (www.iffkv.cz). V říjnu se tu zase scházejí odborníci v oblasti cestovního ruchu a lázeňství na společné akci Karlovarský týden. Ten kromě Lázeňské konference a Lázeňského festivalu (www.spalife.info) zastřešuje i nejstarší festival turistických filmů na světě – TOURFILM (www.tourfilm.cz). S městem je rovněž neodmyslitelně spjata tradiční výroba křišťálového skla (www.moser-glass.com) a porcelánu, produkce světově známého bylinného likéru Becherovka (www.becherovka.cz) či stáčení oblíbené minerální vody (www.mattoni.cz).
Mariánské Lázně – lázně slavných hostů
Mariánské Lázně (www.marianskelazne.cz) zahájily svou první lázeňskou sezonu až v roce 1808, ale velmi rychle se staly oblíbeným místem evropské smetánky. Svého času zde pobýval anglický král Edward VII., polský skladatel a pianista Fryderyk Chopin nebo německý spisovatel J. W. Goethe. Jednoho ze slavných hostů ostatně dodnes připomíná Chopinův festival (www.chopinfestival.cz), na němž zaznívají Chopinovy melodie v podání předních světových klavíristů. Architektonické skvosty včetně novobarokní kolonády, výstavných empírových domů či Zpívající fontány dotvářejí neobyčejnou atmosféru tohoto města. Lázně samotné se specializují hlavně na léčbu nemocí pohybového ústrojí, močových cest a ledvin a gynekologických onemocnění. Léčebné kúry jsou založeny na využití účinků přírodních zdrojů – studené železnaté kyselky, přírodního plynu CO2 a léčivé slatiny.
Františkovy Lázně s komorní atmosférou
Františkovy Lázně (www.franzensbad.cz) jsou považovány za jedny z nejmalebnějších českých lázní. Jednotná klasicistní architektura a rozlehlý lesopark navozuje v lázeňských hostech pocit, jako by se tu zastavil čas na přelomu 18. a 19. století. Léčba onemocnění cév, srdce a gynekologických nemocí je však už plně moderní. Také tady se při procedurách využívají přírodní zdroje – ať už jsou to koupele v minerální vodě bohaté na oxid uhličitý nebo koupele a zábaly v léčivé slatině.
Jeseníky a Jáchymov, držitelé světových prvenství
V neporušené přírodě severozápadní Moravy byly založeny první hydroterapeutické lázně světa – lázně Jeseník (www.priessnitz.cz, www.jesenik.org). Do Jeseníku jezdí pacienti trpící poruchami nervové soustavy a vegetativního nervstva, pacienti s nemocemi dýchacího ústrojí či s potížemi krevního oběhu. Jáchymovské termální radioaktivní prameny (www.laznejachymov.cz) s vysokým obsahem vzácných prvků jsou ve světovém měřítku ojedinělé, a proto jsou lázně v podhůří Krušných hor vyhledávaným místem, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí.
Největší moravské lázně Luhačovice (www.mesto.luhacovice.cz) se specializují na léčbu nemocí dýchacích cest a trávicího ústrojí. Každou hodinu tu na povrch vytéká 15 tisíc litrů minerální vody, která je pro vysoký obsah minerálních látek a pro vynikající proplynění volným kysličníkem uhličitým považována za jednu z nejúčinnějších v Evropě. Ke skvělým léčebným výsledkům jistě přispívá i poloha města v zalesněných kopcích chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Slovenskému architektu Dušanu Jurkovičovi Luhačovice vděčí za ojedinělý soubor staveb lidové secese, které obdivují lázeňští hosté i milovníci architektury.
Z dalších lázní bychom měli alespoň připomenout Karlovu Studánku (www.k.studanka.cz), lázně s nejčistším vzduchem ve střední Evropě, Lázně-Lipová (www.lazne.cz), kde se specializují na kožní nemoci, Darkov (www.darkov.cz) se zaměřením mj. na popáleniny a pooperační léčbu, Třeboň (www.trebon-mesto.cz), jejíž léčivá slatina zmírňuje artrózu a revma, „srdeční lázně“ Poděbrady (www.mesto-podebrady.cz), Lázně Kynžvart (http://web.telecom.cz/detska_lecebna), orientované výhradně na dětské pacienty, či Anenské slatinné lázně v Bělohradu (www.belohrad.cz), které se mohou pochlubit prvenstvím v získání certifikátu EUROPESPAMED udělovaného Evropským svazem lázní.
Jarní festival Cyklocestování je už pár dní za námi.
Přinášíme vám alespoň krátkou zprávu o jeho průběhu. Díky
velkému zájmu o minulý ročník se pořadatelé rozhodli protáhnout
program na dva dny. Účinkující i hosté tedy 23. a 24. února zaplnili
Novou scénu Vlast ve Frýdku Místku a užívali si bohatého programu.
Pro ty, kteří jarní Cyklocestování nestihli, přinášíme tento
článek jako pozvánku na podzimní festival, jehož
dějištěm se stane 15.-16.11. 2008 Hradec Králové,
konkrétně prostory Východočeského muzea.
Druhý ročník CYKLOCESTOVÁNÍ byl zahájen v sobotních dopoledních hodinách netradiční přednáškou Libora Hnyka o tom, jak se na kolech cestovalo před více než 25 lety. Tato velmi zajímavě pojatá projekce dokumentovala několik historických cyklocest a snažila se poukázat na to, jaké nástrahy čekaly na tehdejší dobrodruhy.
Poté se slova ujal již nám známý Honza Galla, který představil netradiční projekt o nonstop jízdě na ležatém kole z Nordkappu až na Gibraltar. Tento týmový sportovní výkon zanechal v sále velmi adrenalinovou atmosféru.
Následovala beseda nové tváře na festivalu, ale pro mnohé známého cyklodobrodruha Josefa Kozáka, který mimo jiné už také na kole objel svět. Nám ale povídal o své cestě na východ. Pepa Kozák zaujal diváky hlavně svým velmi přátelským, upřímným a skromným vyprávěním.
A pak už na scénu přišli jediní necyklističtí hosté Katka a Miloš Motani, kteří spustili svou velkoplošnou audiovizuální diashow z cest po americkém západě. I když se tato projekce rapidně vymykala obsahu festivalu, sklidila obrovský úspěch.
Dále na řadě byl všem známý vypravěč a srandista Honza Vlasák, který ani letos nezklamal a svou projekcí o Indii a zábavným výkladem rozesmál celý sál.
Předposledním programem bylo povídání světově uznávaného jezdce na vysokém kole Josefa Zimovčáka, který nám letos povyprávěl a ukázal film z účasti na slavném závodě Vuelta. Na závěr, jako tradičně, na pódiu předvedl, jak bravurně ovládá techniku jízdy na vysokém kole.
Závěrečnou projekcí sobotní části festivalu bylo promítání Martina Stillera o právě dokončené cykloexpedici napříč Austrálií, při které s partnerkou Renátou Lorišovou našlapali u protinožců více než 9300 kilometrů. Martin se z expedice vrátil pouhé dva dny před festivalem a tak jeho vyprávění bylo maximálně autentické a aktuální a bylo vítaným zakončením prvního festivalového dne.
Podzimní ročník festivalu Cyklocestování proběhne v prostorách Východočeského muzea v Hradci králové 5.-16.11. 2008.
V neděli zahájili promítání manželé Sztulovi a vyprávěli nám o cykloputování s malým synkem po Švédsku. Za netradiční rodinné cyklocestování sklidili opět velký obdiv.
Dalšími novými tvářemi na festivalu byli pánové Josef Honz a Martin Vejmělka, kteří nám představili velmi kvalitně zpracovaný film o dobývání nejvyššího průsmyku světa na kole. Tato prezentace sklidila asi největší úspěch u většiny diváků. Gratulujeme.
Poté se slova ujal poprvé v historii festivalu cizinec, slovenský cyklocestovatel Jozef Trabalka, který je asi největší osobností na cyklocestovatelské scéně našich sousedů. Jožo jako jediný letos povídal o Africe, konkrétně o málo známém Madagaskaru a tak se bylo na co dívat.
Dalšími a většině diváků známými přednášejícími byli Lucka s Michalem. Letos nevyprávěli o své cestě kolem světa, ale o cykloputování národními parky USA. Diváci tak mohli zavítat do těch nejzajímavějších koutů Ameriky prostřednictvím krásných fotografií.
Úplně posledním programem celého festivalu byla projekce z dobrodružné expedice Jirky Boška a Klárky Hejnové do Gruzie a Arménie. Tito málo známí cyklocestovatelé překvapili úrovní fotografií i samotným vyprávěním všechny posluchače a vysloužili si tak velký potlesk.
Všem promítajícím a besedujícím mnohokrát děkujeme a jsme si plně vědomi, že úspěch festivalu je z velké části právě jejich zásluhou.
Orebič je největším a nejrušnějším letoviskem poloostrova Pelješac.
Rozkládá se na jižním úpatí horského hřebene pod jeho nejvyšší horou
Sveti Ilja. Středem města prochází pelješacká transverzála, která je
jeho hlavní dopravní tepnou. Na obě strany z ní vedou úzké odbočky,
často slepé, končící mezi apartmánovými domy. Převážná část staveb
v Orebiči slouží turistickému ruchu jako ubytovací zařízení. Tím
je také určen celkový kolorit města.
Orebič je největším a nejrušnějším letoviskem poloostrova Pelješac. Rozkládá se na jižním úpatí horského hřebene pod jeho nejvyšší horou Sveti Ilja. Středem města prochází pelješacká transverzála, která je jeho hlavní dopravní tepnou. Na obě strany z ní vedou úzké odbočky, často slepé, končící mezi apartmánovými domy. Převážná část staveb v Orebiči slouží turistickému ruchu jako ubytovací zařízení. Tím je také určen celkový kolorit města. Nejvýše ceněny jsou apartmány ležící od hlavní třídy směrem dolů k moři. Na druhou stranu „gore“ je postaveno mnoho nových. Ubytování tu bývá většinou levnější z důvodu větší vzdálenosti od moře.
Pokud se chystáte na Pelješac nezávisle na cestovních kancelářích a hledáte ubytování, zkuste Ubytování v Chorvatsku
Na hlavní ulici najdeme kromě jiného obchody se suvenýry, poštu, opravnu aut, dvě samoobsluhy, prodejnu vín. Je poměrně frekventovaná, jedou po ní všichni, kdož pokračují v cestě Pelješacem dál na západ směrem na Viganj a Lovište.
Když přijíždíme do Orebiče směrem od pevniny, míjíme po pravé ruce větší supermarket. Jsou v něm o něco nižší ceny, než ve městě. Pěšky je z města nedostupný, musí se „autem“. Parkovací možnosti ve městě jsou omezené. Přijedeme-li do Orebiče jen na výlet, je asi nejlepší projet celým městem a zaparkovat na parkovištích kolem přístaviště.
Kousek za přístavem se v piniovém lese rozkládají hotelové komplexy Bellevue, Orsan a Rathaneum. V podvečer, až se sluníčko schová za horský hřbet, je odtud pěkná vycházka lesem vzhůru k Františkánskému klášteru. Odměnou za námahu, vynaloženou při výstupu, je pěkný výhled na město a na blízký ostrov Korčula.
Od hotelů vede kolem celého Orebiče pobřežní promenáda. Je hlavní pěší zónou a tepnou večerního společenského života městečka. Vydáme-li se po ní z přístaviště směrem na východ, mineme banku, obecní úřad, „slastičarnu“ s výbornou zmrzlinou, turistické informační centrum, malé obchůdky, stánky a také bezpočet konob. Na tuto promenádu ústí většina uliček vedoucích z hlavní třídy dolů k moři. Z druhé strany je lemována oblázkovými a skalnatými plážičkami. Občas na ní bývají koncerty a různá kulturní vystoupení.
Půjdeme-li dál na východ, dovede nás k malému, ale pěknému kempu s názvem Glavna plaža. Je situován mezi palmami v zahradě domu a od promenády je oddělen kamennou zídkou. Počet míst je omezený a už na začátku sezóny byl beznadějně plný. Po schůdcích dolů pak promenáda pokračuje do zátoky Trstenica na hlavní pláž. Ta je v přední části písčitá s oblázky a postupně přechází na oblázkovou. Je rozlehlá, pojme pom�rně velké množství lidí a v sezóně je na ní rušno. Přístup do vody je příjemný, vhodný i pro děti. Není zde mnoho stínu, takže do plážového zavazadla je dobré přibalit slunečník. Na samotném konci pláže je místo pro nudisty. Výhled je na otevřené moře, posázené malinkými ostrůvky.
Kdo zavítá do Orebiče, neměl by si nechat ujít vyjížďku lodí do města Korčula na nedalekém stejnojmenném ostrově. Plavba trvá zhruba dvacet minut a lístek stojí 12 Kn. Loď vyplouvá z přístaviště v pravidelných intervalech. Je dobré pohlídat si čas návratu posledního spoje, který bývá mezi 22. a 23. hodinou. Z Orebiče je na ostrov i trajektové spojení – do části Korčula-Dominće. Orebič Pelješac Chorvatsko
Starobylá Korčula ožívá v podvečer a pak dlouho do noci kypí životem. Historické jádro, rozkládající se na malém vršku ze tří stran obklopeného mořem, je protkáno uzounkými uličkami, z nichž v každé objevíme nějakou tu konobu, obchůdek se suvenýry, či jen zajímavě vypadající domovní průčelí.
Jachtaři, připlouvající do Korčuly, mají k dispozici velkou a dobře vybavenou marínu, nacházející se v těsné blízkosti poloostrůvku s historickým jádrem. Celkově je město velmi „fotogenické“ a záběry z něj patří k ozdobám alba z dovolené.
Korčulu a Orebič ocení společensky založení návštěvníci Pelješacu, kteří se o dovolené chtějí bavit a mají rádi kolem sebe lidi, ubytování pak naleznete v mnoha hotelích či soukromých apartmánech.
Park je zde už od dob parcelace usedlosti Nigrinka, ke které došlo koncem
80. let 19. století. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé
zaznamenán roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady.
Vznikly zřejmě podle návrhu architekta Františka Thomayera. Nesou jeho
rukopis, ale není nikde skutečného záznamu o tom, kdo park skutečně
vybudoval.
Po desetiletí nesl park jméno Sady Svatopluka Čecha. Na současných
oficiálních mapách je uváděn jako Čechovy sady. O přejmenování,
ani kdy k němu došlo, není nikde ani zmínka.
Na úvod jen něco krátce o Královských Vinohradech. Jsou nejen jednou z nejmladších částí Prahy, ale také jednou z nejvýstavnějších. Ještě v předminulém století většinu Vinohrad pokrývaly pole a pustiny. Říkalo se těm místům na Sahaře. Roku 1754 tu baron Wimmer znovu založil vinice a nechal vysázet krásná stromořadí, ale až od roku 1817, po odstranění novoměstských hradeb a bran, započal jejich výrazný růst a rozmach. Pro zajímavost v roce 1784 na „Viničních horách“ bylo v 51 domech 136 obyvatelů, roku 1843 se zde nacházelo 69 samot se 169 obyvateli. Roku 1849 byly usedlosti za branami Žitnou, Koňskou, Novou a Poříčskou spojeny v obec zvanou „Královská Vinohradská obec“. V roce 1866 byla nynější Bělehradská třída pouze silnicí a na Fochtově třídě byly budovy jen při Pštrosce, při Kanálce a Cikánka. Dále byly jenom osamělé dvorce Smetanka, Vozová, Kuchyňka, Švihanka, Kravín, Nigrinka a Prkenka. Roku 1869 tady bylo 75 domů se 1274 obyvateli Teprve roku 1875 byly Vinohrady uznány městem.
Na prostoru s výměrou 2,33 hektaru vymezeném ulicemi Vinohradská, Slezská, Šumavská a U Vodárny, v Praze 2 na Vinohradech najdeme park, který je volně přístupný veřejnosti a neuzavírá se. Pokud chcete toto místo navštívit, je nejlepší dojet na stanici metra Jiřího z Poděbrad, kde se můžete projít i parkem, kterému byl věnován jeden z předchozích článků . O kus dál pak najdete dlouhý pás přírody, zeleně i cest s názvem Čechovy sady.
Park je zde už od dob parcelace usedlosti Nigrinka, ke které došlo koncem 80. let 19. století. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé zaznamenán roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady. Vznikly zřejmě podle návrhu architekta Františka Thomayera. Nesou jeho rukopis, ale není nikde skutečného záznamu o tom, kdo park skutečně vybudoval. Roku 1903 byly sady přejmenovány na Sady Svatopluka Čecha dle českého básníka, prozaika a právníka, který právo opustil a začal se výhradně věnovat literatuře a působil v novinách a časopisech. Ve Světozoru, Lumíru, Národních listech a Květech, které pomohl založit. Čech patřil mezi představitele literární skupiny ruchovců. Prosazoval vlasteneckou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. V roce 1895 odešel do ústraní, kde psal drobné hořké básně. Mladí autoři ho nadále uznávali. Svatopluk Čech zemřel 23.2.1908 v Praze a zažil pět let pocit jaké to je mít své pražské sady. Většinou dostávaly různé parky jména po mrtvých osobnostech české kultury a politiky, tady se dá říci, že výjimka potvrzovala pravidlo.
Za války tady byla vyhloubena protipožární nádrž, později z ní vzniknul zahradní bazén. Po válce byla oplocena terasa na východní straně. Roku 1980 byla v západní části parku zbudována větrací šachta metra a došlo díky ní dle některých odborných studií ke stržení podzemních vod. Tím postupně docházelo k rychlému rozpadu stromoví a keřoví v celé nadmořské výšce 250 až 265 metrů. Většina dřevin byla na přelomu tisíciletí nejen přestárlá, ale i vyschlá a rychle se rozpadaly, jejich stav se trvale zhoršoval. Místy byly dřeviny dosazovány, ale nestačilo to.
V září roku 2002 došlo k obnově parku firmou Firma Projekce zahradní, krajinná a GIS, s.r.o., která vznikla v roce 1997 a měla za sebou již jiné úspěšné realizace obnov zahradních ploch. Objednatelem prací byla MČ Praha 2 zastoupená zástupcem starosty RNDr. Karlem Winkelbauerem. V podstatě byla zachována původní struktura parku do plochy protáhlého úzkého obdélníku s osou východ západ, kde je vkomponována okružní cesta a na západě květinový parter a terasa se stromovím. Na ose je pěkný průhled parkem. Je tady zastoupeno přes 50 druhů dřevin. Park funkčně navazuje na Bezručovy sady a nachází se v blízkosti Riegrových sadů a parku na náměstí Jiřího z Poděbrad . Je tedy možné projít za jediné odpoledne tyto čtyři parky. Roku 1924 byl do parku umístěn bronzový pomník s kamenným podstavcem, monumentální socha Svatopluka Čecha od J. Štursy, rok 1924. Rok dokončení pomníku se shodoval s osazením na své místo a bylo to autorovo poslední význačné dílo.
Dnes si mladí mohou v Čechových sadech zajezdit na skateboardu a všichni na kolečkových bruslích nebo na kole, zkrátka na všem, co není motorovým vozidlem. Po obvodu celého parku je krásná promenádní cesta, škoda, že z asfaltu. Parčík hyzdí jen vypuštěný bazén pomalovaný sprejerama, jinak je místo udržované a příjemné.
Opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším
cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví
turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na
dálnici směr Luzern, město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera
Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se
kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na
vrchol Titlis.
Sobotní ráno je jasné, na vrcholné léto trochu chladné, nohy nám smáčí silná rosa, nad námi visí balón. V 7,45 hod opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern (objevíme i pěkné parkoviště, na němž by se dalo přespat), město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.
Je před devátou hodinou a tak není divu, že obří parkoviště je téměř prázdné. Trochu váháme, zda máme vyjet na vrchol. Při průjezdu údolím se nám okolní vrcholky cudně skrývaly v oblacích a ze zdejšího parkoviště na vrchol nedohlédneme. A tak to riskneme. Snad budeme mít alespoň trochu pověstného štěstíčka. Patřičně se nabalíme a vyrážíme k lanovce. Informační tabule u pokladny hlásí, že nahoře nás očekává teplota –1 stupeň a vítr 45 km/hod.
Zakoupíme za 79 švýcarských franků jízdenku a nastoupíme do kabinky. Ta nás rychle vynáší nahoru a my už po tolikáté, ale stále v úžasu sledujeme údolí pod námi i pohlížíme na objevující se alpské panorama za ním. Bohužel obloha není bezmračná, tu jeden, tu druhý vrcholek se schovává v bílých mracích jako v peřinách. Necháváme pod sebou hluboko i jezero Trübsee (1 800 m n m), u něhož vystoupilo hodně turistů, aby se vydali na procházku po alpských loukách, a jako ptáci se vznášíme mezi horskými štíty. Tak „doplujeme“ až do stanice Stand ve výšce 2 428 m. Cestou jsme pozorovali sviště na loukách pod námi, jak bezstarostně shánějí něco k snídani. Tak jsme vystoupali téměř 1 400 m a teď nás čeká „přepravní“ překvapení. Přestupujeme do velké kruhové kabiny, na jejíž vnější straně se skví nápis „ROTAIR.“ Už víme z informačních materiálů, že v roce 1993 zde zahájila provoz první rotační lanovka na světě. Jsme na ni zvědaví.
Do kabiny nastupujeme s neuvěřitelným množstvím štěbetajících Japonců, kteří se okamžitě hrnou k oknům. Za chvíli se lanovka rozjíždí. Najednou cítíme, jak se nám pod nohama točí podlaha, a hned nám je jasné, co je to ten „rotair.“ Během pětiminutové jízdy se s námi podlaha jednou otočí dokola, takže se nám naskytnou pohledy takzvaně na všechny strany. Bohužel některé pohledy nám neodhalí horské velikány, ale jen neprostupné mraky. Snad nahoře bude líp.
A nahoře skutečně o něco lépe je. Ale všechno po pořádku. Vystoupili jsme v království věčného ledu a sněhu, ve výšce 3 020 m a nacházíme se těsně pod nejvyšším vyhlídkovým bodem centrálních švýcarských Alp. A musíme uznat, že turistické materiály vůbec nepřehánějí. Sice část výhledu nám zakryly mraky, ale i to, co vidíme, stojí zato. Tedy nejprve vidíme mnoho Japonců a teprve přes jejich hloučky dohlédneme k horským vrcholkům. Vyšplháme po ledu a sněhu do sedla, abychom měli ještě lepší výhled. Rychle fotíme a natáčíme, než vše zmizí v mracích. Jsme doslova polapeni japonskou manželskou dvojicí, která chce, abychom je na tom pro ně asi vzácném ledu vyfotografovali. A co víc – chtějí i společnou fotografii s námi. Proč jim nevyhovět? I v našem albu se bude vyjímat fotografie s japonským párem.
Vyblbneme se na sněhu, prohlédneme nabídku suvenýrů i restauraci a když nám už i přes naše teplé oblečení začne být zima – podle informační tabule tu jsou –3 stupně –, raději se vydáme zpět do teplejších nadmořských výšek. Nejprve opět rotair, pak kabinky a za tři čtvrtě hodiny jsme opět v Engelbergu zalitém sluncem. Protože alpské panoráma se už úplně ponořilo do mraků, všímáme si věcí, které nám cestou nahoru unikly. Naši pozornost upoutávají především vlajky všech možných zemí namalované na boku kapinek. Pokoušíme se přiřadit k jednotlivým vlajkám stát a samozřejmě hledáme i tu naši. Zatímco v prvním případě jsme občas i úspěšní, v druhé „záležitosti“ nikoliv.
Krátce se projdeme městem. Naší pozornosti neujde především mohutný komplex benediktinského kláštera založeného v roce 1120. Současný kostel a klášterní budovy byly postaveny po požáru v letech 1730 – 1737 Johannem Rueffem. Město samo je jeden hotel, penzion a restaurace vedle druhého, to vše prošpikováno mnoha obchody s nejrůznějším zbožím. Nechybí zde ale ani zeleň a drobné parčíky a jsou tu i klimatické lázně.
Vrátíme se zpět na dálnici směr St. Gotthard, u města Wassen z ní odbočíme na západ. Chceme ještě dnes projet průsmykem Sustenpass a trochu se v něm i projít. Počasí se ale stále zhoršuje. Nenecháme se od svého úmyslu odradit a hrdě stoupáme zatáčkami. Kolem nás se v rychlém sledu střídají lidská obydlí, louky a lesní porost. Ten se se stoupající výškou stává nižším a nižším, až vymizí úplně. Bohužel místo něj je více a více mraků a klesají níž a níž, až nás téměř pohltí. Než dojedeme na nejvyšší bod silnice, zažijeme ještě jedno „překvápko.“ Předjíždíme stojící auto s přívěsem, v němž se běžně přepravují koně. Jenže z tohoto přívěsu nevybíhá kůň, ale stádo ovcí. Tři jehňata nakonec vytáhnou ze samotného auta.
Až nahoře projedeme tunelem dlouhým 325 m – někde jsme si přečetli, že tento tunel je mistrovským dílem švýcarských stavitelů – a už zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se ve výšce 2 224 m.
Jen co se trochu rozhlédneme, uznáme, že dnes nám prý jeden z nejkrásnějších švýcarských průsmyků své krásy neukáže. Za námi od východu, z údolí Meiental, přitáhly těžké mraky, zatím se ale nestačily přehoupnout do západního údolí Gadmental. Se spěchem na sebe natáhneme to nejnutnější a vyrážíme přes kamení a sněhové pole do sedla, z něhož snad ještě budeme něco vidět. Musíme říci, že skutečně něco vidíme. Jen se dohadujeme, které vrcholky se nám to představily.
Celkem bez problémů poznáme jen ledovec Steingletscher, který sahá svým splazem až k jezeru Steinsee v blízkosti silnice. V mracích postupně mizí na východ od ledovce zvedající se Klein Sustenhorn (3 318 m n m) i Sustenhorn (3 503 m n m), zatímco horská skupina Gewichtenhornu (3 425 m n m) a Tierbergu (3 444 m n m) na západě se ještě urputně mrakům brání. Na severu se tyčící a námi ráno navštívený Titlis však nevidíme. I přes takto omezený výhled ten kratičký sprint stál zato. Alespoň víme pro příště, kam a na jak dlouho zamířit. Podle zdejších ukazatelů jsme si vyhlédli túru „někdy příště.“
Ze sedla také pozorujeme chvíli dění na parkovišti. Provoz tu moc velký není, ale stojí zde jedno originální vozidlo. Staré nákladní Volvo bylo přebudováno na „pojízdný hotel“ a dojelo až sem. Za kabinou řidiče jsou místa k sezení jako v autobuse a za nimi se nachází lůžková část. Samozřejmě tento neobvyklý dopravní prostředek nebudí jen naši pozornost, ale pozornost i všech ostatních turistů. A kdo že jím přijel? Kdo jiný než podnikaví Češi, má jihlavskou poznávací značku.
Serpentinami údolí Gadmental klesáme k západu. Lidských příbytků potkáváme jen několik, sem tam rozhozených, větší soustředění tvoří až vesnice Innertkirchen. Hned na začátku vesnice zahlédneme poutač na dva kempy – jeden vlevo, druhý vpravo –, a protože bychom rádi postavili stan ještě za sucha, k tomu vlevo zamíříme. Propleteme se mezi hospodářskými budovami a ocitáme se před celkem moderním domem. Na louce stojí množství stanů a obytných přívěsů. Jsme na místě. Jen chvíli váháme, kde je recepce, až příjemný pán se nás zeptá, zda něco hledáme. „Ano, kemp.“ „Jste u cíle,“ zní jeho odpověď.
Vyplníme nezbytné papíry a „pan domácí“ se s námi dává do hovoru. Chválí české vozy Octavia – viděl, že jsme s ní přijeli –, říká, jak dobře slouží v horách. Jeho slova přijímáme trochu s rezervou, asi nám chce polichotit. O tom, že Švýcaři skutečně mají mnoho octávií, se přesvědčíme během dalších dnů, když si začneme jejich četnosti více všímat. Dále nám pán také důvěrně sděluje, že mu neskonale chutnají české bramboráky, ty německé prý za nic nestojí. Potom přejdeme k věčnému tématu, k tématu počasí. My říkáme, že dnes bylo docela slušně, až odpoledne se počasí začalo zhoršovat, pán ale oponuje, že to za moc nestálo, že zítra má být lépe. No tedy zatím to nevypadá.
Náš pesimismus je na místě. Stan sice postavíme ještě bez doprovodu dešťových kapek, ale jen co jsme s prací hotovi, spustí se liják. Poslušně vyčkáváme v autě, až se počasí umoudří, abychom si mohli uvařit večeři. Jakmile přestane pršet, okamžitě se vrháme na vaření. Jídlo ale dojídáme už zase pod dešťovými kapkami. Rychle do stanu, stručná rekapitulace dnešního dne a pak už jen posilující spánek. I když jsme dnes moc nechodili, jsme unaveni a po odpočinku toužíme.
Moravskou gobelínovou manufakturu najdete téměř v centru
Valašského Meziříčí. Jakmile se ocitnete před vchodem, neváhejte
cinknout na zvonek, neboť se Vám doslova otevřou dveře rovnou na počátek
minulého století a dýchne na Vás atmosféra staré dobré umělecké
rukodělné tvorby.
Moravskou gobelínovou manufakturu najdete téměř v centru Valašského Meziříčí. Skromně, ale důstojně stojí v přímém sousedství Gymnázia F. Palackého a nezabloudíte, když budete následovat komín její historické budovy s čapím hnízdem, které je místní raritou přesně tak jako samotná Moravská gobelínová manufaktura.
Jakmile se ocitnete před vchodem, neváhejte cinknout na zvonek, neboť se Vám doslova otevřou dveře rovnou na počátek minulého století a dýchne na Vás atmosféra staré dobré umělecké rukodělné tvorby. Když vejdete do první místnosti, zůstane za Vámi stát století a před Vámi mohutný tkalcovský stav jakoby ponořen do proudu bavlněných lelíků osnovních nití přírodní barvy. Jste v kobercové líhni plné krabic naplněných škálou různobarevných vlněných přízí. Tkadleny těžkými železnými vidlicemi zatkávají útek za jednotlivými řadami uvázaných uzlů. Síla příklepu a kvalita novozélandské vlny dává kobercům do vínku předpoklad dlouhého života na několik lidských generací. Vznikají tak koberce-originály jediné toho druhu a kvality v České republice. Na konci dílny se dostanete k unikátní kobercové postřihovačce z roku 1932 od firmy Matyáš Wirtz a synové pocházející z Brna-Husovic. Na této funkční technické památce se dají postřihovat koberce v šíři až šest metrů. Průvodce Vám rád stroj předvede, protože vidět roztočená původní kola a převodové kožené řemeny staré “postřihovací” dámy je vskutku zážitek!
Následující gobelínová dílna Vás přenese do některé z vrcholných epoch gobelínů renesance nebo baroka. Zde hbité a zkušené ruce místních žen opravují krásu ze zaniklých evropských gobelínových manufaktur. Zrestaurovat poškozené dílo není vůbec jednoduché, ale tady si s ním vědí rady. S restaurováním mají více než šedesátileté zkušenosti. Opravě se věnují se vší pečlivostí: nové hedvábné a vlněné příze se setkávají se svými sestrami 400 až 500 let starými. Tisíce hodin svého života stráví restaurátorky drobnou prací a pod rukama jim znovu ožívá starý gobelín.
Hned vedle historické tapiserie uvidíte vznik nového gobelínu. Současný ředitel akademický malíř Jan Timotej Strýček s kolektivem gobelínářek vytváří technikou, která je stará více než 2000 let, aktuální textilní výtvarná díla. Je to práce mnoha hodin, dnů, týdnů a měsíců. Gobelín se tká z rubu, zespodu nahoru a výtvarná předloha se čte obráceně z vrchu dolů. Zakládání každého útku je tvůrčí počin – nepřetržité dobrodružství, na jehož konci je umělecké dílo. Tisíce tónů barev ve vzájemné souhře vybírají oči a přemýšlivé hlavy tkadlen. Jejich jediným nástrojem je obyčejná vidlička a přesto jim pod rukama vzniká nádherné dílo se všemi nuancemi světla, stínů a barevnosti.
Gobelínka umožňuje skupinám návštěvníků nahlédnout do svých dílen. Exkurze jsou pořádány pro skupiny minimálně deseti návštěvníků a je nutno se na ně objednat nejpozději tři pracovní dny předem (vstupné 40,–Kč za osobu). Při nižším počtu návštěvníků je cena za skupinu 400,– Kč. Vstup do galerie gobelínů bez výkladu a shlédnutí provozu je možný i pro jednotlivce, poplatek je 40,– Kč/os. Manufaktura pořádá pro zájemce i týdenní kurzy tkaní koberců Bližší informace a kontakty najdete na stránkách Moravské gobelínové manufaktury
Budete-li mít štěstí, vezmou Vás do místnosti s dalšími dvěmi historickými stroji z 30. let minulého století. Přadenovačka, která vlnu připraví k barvení, a mohutná skačka, která dodnes seskává přízi do potřebné tloušťky.
Poslední částí prohlídky je galerie hotových gobelínů, tapisérií a kelimových koberců, kde si sami můžete uvázat pár uzlů. A když Vás přepadne únava posadíte se pohodlně v historické kavárničce s dobovými fotografiemi a secesními gobelínky. Můžete požádat i o promítnutí pohyblivých obrázků o historii manufaktury. Spolu s Vámi se bude hrdě i tiše dívat z obrazu tvář zakladatele, bez jehož zaujetí a nadání, by toto místo vlastně neexistovalo. Byl to akademický malíř Rudolf Schlattauer.
Pohled do dílny
snovadlo
gobelínová dílna
Nově vybudovaná kavárna v areálu zpříjemní návštěvníkům pobyt.
První doušek Vám málem utrhne pusu. V létě osvěží,
v zimně zahřeje. Sdružuje lidi. Příjemně naladí. Krásná zlatá
barva dozdobená čerstvou bylinnou snítkou. Podává se nejlépe
v ulepené skleničce, pokud možno ještě zabalené v papíře,
abyste se nespálili.
První doušek Vám málem utrhne pusu. V létě osvěží, v zimě zahřeje. Sdružuje lidi. Příjemně naladí. Krásná zlatá barva dozdobená čerstvou bylinnou snítkou. Podává se nejlépe v ulepené skleničce, pokud možno ještě zabalené v papíře, abyste se nespálili. Takový je nápoj typický pro Marocké království – berberská whisky aneb zelený čaj s čerstvou mátou.
Ať chcete nebo nechcete, zaručeně to bude první věc (nanejvýš druhá – pomeranče jsou dost velká konkurence, ale zas ty každý zná), kterou v Maroku ochutnáte. S prvními doušky čaje do Vás začne vnikat i místní atmosféra a naladí se Váš zvídavý cestovatelský duch. Jste připraveni poznávat všechny stránky Maroka.
Navštívit zmíněnou africkou zemi v zimě je vhodné nejen pro lidi utíkající za sluníčkem a teplem, ale jak jsme se sami přesvědčili i pro lidi, kteří rádi zimu zasněženou. A kdyby náhodou sníh nebyl, lyžovat se dá i na písečných dunách. Tuto možnost máte například v severním cípu Západní Sahary zasahujícím do Maroka – v Erg Chebbi [Šibi]. (erg – písečná poušť)
Písečné poušti předchází asi deset kilometrů široký pás kamenné pouště (hamady). Je to obrovská šedivá placka, sem tam, hodně sem tam, strom (většinou jeden ze stálezelených dubů) či křovitá tráva, jež se tváří dost suše. Ačkoliv je hamada kamenitá poušť, nedá se po ní rallye jezdit všude. Bezpečnější je držet se na cestách vyznačených balvany a patníky. Jednak se tu člověk snadno ztratí, a když takový ztracený někde zapadne, pomoci se nedovolá. Dále do pouště se začínají objevovat menší domky z hliněných, pouze na sluníčku vysušených cihel, z nichž trčí sláma a jsou zaplácnuté bahenní omítkou, a ve kterých opravdu žijí lidé – berbeři. Osídlení je řídké a krajina zde vypadá velmi opuštěně. Avšak když se na chvíli zastavíte, během okamžiku se kolem Vás vytvoří houf dětí, které hned začnou vybalovat z nejrůznějších tašek a pytlíků hadrové panáčky, velbloudy, korálky atd. s tím, že si něco jako máte koupit. Kromě rozesmátých dětí a zvídavých obyvatel tu můžete také nalézt třeba mrtvého velblouda. Pošel, tak ho tam prostě nechali ležet. Naštěstí mnohem častěji potkáte zvířata živá.
Jednotlivé domky v blízkosti už písečné pouště vystřídají velké osady – oázy. Ty jsou vybudovány hlavně pro turisty. Vypadají tak trochu jako statky. Z velké části jsou taktéž postavené z hliněných nevypálených cihel, ale hlavní či nosné zdi jsou již z vepřovek. Vše je ale pečlivě schováno pod bahenní omítkou, která je někdy zdobená štukováním. Ve většině osad byly nedávno instalovány solární panely, které jim teď v zimně ohřívají vodu a dodávají proud a vůbec se snaží zařídit osady evropsky. Každá z těchto osad má svou zahradu. Překvapilo nás, jak je v nich vše šťavnatě zelené. Pěstují zde mrkev, cibuli, brambory, datlové palmy…a to s takovou produkcí, že zahrádka uživí jak osadníky, tak hosty. Velké záhony jsou rozděleny na menší políčka sítí zavlažovacích kanálů. A kde se v poušti vzala voda? Při procházce po okolí jsme nedaleko od osady narazili na místo, kde se nacházelo několik jednoduchých studen z betonových skruží. Překvapující bylo, že hladina vody se pohybovala pouze o kolo třech metrů pod povrchem! Zda je voda ze studen pitná, to nevím. V osadách pijí vodu balenou, ale berbeři žijící v jednotlivých domcích nejspíš jinou vodu nemají než studniční. Bylo vidět, že si tu vody váží. Opodál je mělké údolíčko s vádí, které bylo znatelně zelenější, než mrtvé okolí, tudíž tu musí být vysoká hladina podzemní vody. Toto místo bylo dokonce lehce oploceno. Stejně jak se u nás označuje ochranné vodní pásmo. Akorát podle stop plot málo koho zastavil. (Taky jak u nás.) U naší oázy byla dokonce prohlubeň zaplněná vodou. Takový menší rybníček. Od místních jsme se dozvěděli, že ačkoliv žijí na poušti, v posledních letech je zde sužují dvakrát do roka záplavy. Přívalové deště vyprahlá zem vsakuje pomalu. Všude stojí voda. „To much water!“, jak nám bylo sděleno. Tyto deště a následný povrchový odtok bourají a rozpouští chatrná hliněná stavení. Vzaly si i oběti na životech. Všechno je pryč…Až voda opadne, lidé si znova vystaví své hliněné příbytky. O vydatnosti povodně svědčí již zmíněná vysoká zásoba podzemní vody. Uživí i takovou rostlinu, jako je vodní meloun. Je to sice divoká odrůda pro člověka nepoživatelná, slouží jako krmivo pro velbloudy. Ale velbloudům prý moc nechutná. Dokonce jsme našli studny s odčerpáváním vody poháněným solárními panely relativně daleko v písečné poušti! Ohromné vrstvy písku jsou nejspíš dobrým izolantem proti zahřívání země a zvýšenému výparu. Erg Chebbi je poušť na vodě.
