Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Celá zahrada má výměru 2,4 ha, takže prostoru na trávení volného času habaděj. Nadmořská výška místa je 190 metrů. Prostor je členěný pravidelnými plochami a přímkovými cestami. V sadech najdete také vlastní budovu původního kláštera.
Celý prostor leží východně od bývalých klášterních budov a už sám vstup do sadů je romantický. Vcházíte starou branou s mřížemi, která je umístěna v ohradním zdivu z východní strany. Vstoupíte a před vámi se rozevře dlouhý prostor lemovaný stromy a lavičkami a vy jdete a jdete a máte pocit, že cesta nemá konce… Když tak přemýšlím o tom, kdy jsem nejvíce ve svém životě navštěvovala pražské zahrady a parky zjistila jsem, že to bylo v období mé mateřské dovolené. Co jsem k smrti nesnášela, bylo posedávání na sídlišti na dětském hřišti na lavičkách, kde nebyl jediný vzrostlý strom a slunce pálilo jak o život a kde děti vejdouc na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou udělaly bábovičku spíš ze psího hovínka než z písku. Zkusily jsme to poprvé a naposledy a pak celých mých dlouhých osm let mateřských dovolených jsem s dcerami jezdila za romantickou zelení, za přírodou skloubenou s architekturou starobylého města. Tak jsme také znovuobjevily právě Vojanovy sady. Chodívaly jsme často k Vltavě krmit labutě a to ve všech ročních dobách. Nedaleko místa, kde jich je na Vltavě nejvíce jsou právě Vojanovy sady. Když jsme ptáky nakrmily, skončily jsme tady. I tady bylo odpradávna dětské hřiště, pravda, ne tak krásné jako dnes. Právě tady bylo množství vzrostlých ovocných stromů a v severní části zahrady upravený prostor s jezírkem.
Píše se, že osídlení na území Malé Strany je známo již z 8. století. Byly tady samostatné osady, jako například Obora, Nebovidky nebo Úvoz. Město v těchto místech založil roku 1257 král Přemysl Otakar II. Kdysi se dnešní Malá Strana nazývala Novým Městem pražským, později Menší Město pražské a ležela na daleko menším území. Malá Strana byla rozšířena v letech 1360 – 1362, kdy byla celá jižní hranice posunuta až k Hladové zdi, kterou nechal postavit císař Karel IV. Velký význam pro rozvoj Malé Strany měl nejdříve Juditin a později Karlův most. Ten pojil Malou Stranu se Starým Městem a navíc tudy vedla Královská cesta. Církevní instituce a správní instituce, řády, kupci, řemeslníci, ti všichni se od počátku koncentrovali právě na území Malé Strany. Proto právě toto místo mělo tak podstatný vliv na celou historii Prahy. Malá Strana byla ku Praze oficiálně připojena 1.5.1784. Dnes zde sídlí obě komory Parlamentu České republiky a další významné státní, společenské a církevní organizace. Krom toho právě toto místo dýchá historií, zahradami, architektonickými skvosty a láká největší množství návštěvníků Prahy, především cizinců.
Vojanovy sady, oáza klidu v centru velkoměsta, byly kdysi součástí někdejší ovocné zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně zachovalé zahrady v Praze. Dříve měla také názvy Pytlíkovská nebo Flavínovská podle svých vlastníků. Původní stavbu tady postavil biskup Mikuláš. Hrad byl rok na to vypálen při sporu krále Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Po té byly postaveny a obnoveny stavby na místě původního hradu, které sloužily až do roku 1420 církvi. Roku 1410 zde byly spáleny knihy dle kterých učil Mistr Jan Hus a roku 1420 byly stavby i zahrady zničeny husity. Objekt byl vypálen a ze zahrad vykáceny všechny stromy, aby se mezi nimi nemohlo skrývat Zikmundovo vojsko. Arcibiskupský dvůr byl natolik zničen, že k jeho obnově již nedošlo a jeho majitelé zůstali na Pražském hradě. Následně byla zahrada rozparcelována a rozprodána měšťanům podobojí. Roku 1653 koupil pozemky císař Ferdinand III., zcelil je a daroval klášterubosých karmelitek. Ty zpočátku sídlily ve Valdštejnském paláci. Klášter s kostelem sv. Josefa zde vybudovaly karmelitánky v letech 1673 – 90, nová zahrada byla zřízena kolem r. 1670 a sloužila jim jako užitková. V 17. století mezi zahradou a klášterem vybudovaly arkádovou zeď s výklenky, která je zde dodnes. Prostor byl touto zdí pevně uzavřen, severní část zahrady byla vyplněna barokním glorietem, který vystupuje z klauzurní zdi a byla zde ještě postavena kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně s nástěnnými malbami, které zobrazovaly výjevy ze světcova života, zmrtvýchvstání duší a očistce. Původně pod touto kaplí bylo roku 1663 pohřbeno tělo první převorky pražských karmelitek sv. Elekty, dnes jsou její mumifikované ostatky uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Psalo se, že její tělo bylo nalezeno po mnoha letech téměř neporušené. Bohužel k dnešnímu dni je Kaple sv. Eliáše v desolátním stavu a jedinou fresku má na stropě.
V 18. století byla postavena kaple sv. Terezie z Ávily, která má prvky barokních staveb a je doplněná půlkruhovou alejí lip a vyhlídkovou terasou s nikou. Až do roku 1782 sloužila zahrada podle doložených pramenů skutečně jako užitková a ovocná. V roce 1783 přešel klášter do majetku anglických panen a na začátku 19. století byl původní sad částečně upraven do podoby anglického parku s umělým jezírkem a jehličnany. V roce 1919 se zahrada stala majetkem státu a jižní část jí byla zabrána pro přístavby ministerstva financí. Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1954 a byla nazvána po významném českém herci Eduardu Vojanovi.
Tento herec se narodil v květnu 1853 v rodině úředníka právě na Malé Straně. Moje prababička ho pamatovala jako jednoho z nejlepších českých herců stojícího od roku 1888 na prknech Národního divadla. Jeho začátky tady u konzervativního publika byly krušné, on chtěl být realistickým hercem, který zakládá své divadelní umění na hlubokém psychologickém prožitku, na vcítění se do hrané osoby, zatím co publikum bylo zvyklé na deklamování a nadnesený přednes. Až roku 1894 se proslavil jako Francek v Maryše, kde odvedl mistrovský výkon. V Národním divadle pak odehrál 309 postav ve 278 divadelních hrách. Partnerkou mu nejčastěji byla Hana Kvapilová, kterou později nahradila Leopolda Dostálová nebo Marie Hübnerová. Babička mi vyprávěla , jak s prababičkou v letech 1900 až 1915 velmi rády chodily do Národního divadla na dramatické kusy jako Hamlet (toho hrál ve svých 52 letech), Othello, Macbeth, kde hrál hlavní roli právě Vojan s velmi realistickým projevem. Babička říkala, že nezapomenulý byl v dramatu Tři sestry v roli Veršinina, vyhaslý, filosofující manžel, který ukázal lidem jak se dá žít a nežít, až zamrazilo. Vojan si svoje poslední bydliště našel v domě u Starých zámeckých schodů, dodnes je na něm Vojanův bronzový reliéf. Zemřel v květnu roku 1920 a právě pro generaci mé prababičky a babičky byl velikánem divadelního umění, Pražané ho zbožňovali a ženy zejména.
Já jsem nejvíce navštěvovala Vojanovy sady v letech 1992 až 2000. Přirostly mi k srdci a jejich okolí pod Karlovým mostem též. Moje nejlepší kamarádka bydlela v Saské ulici, takže s hejnem dětí jsme tady pobyly mnoho hezkých dnů. Na procházku sem chodili jak Pražané tak cizinci, nejvíce se korzovalo okolo jezírka a štěbetalo se tady mnoha řečmi světa.
Jaká pak přišla lítost v srpnu roku 2002. Tyto sady byly během povodně 12. srpna 2002 hodně poničeny. V parku, chráněném vysokou zdí a budovami ministerstva financí, dosahovala voda místy do výšky až 3,8 metru. Ještě po létě se zde držely bakterie, které spálil až zimní mráz. Rekonstrukce se ale podařila a dnes je park stejně krásný jako býval před povodní, jen hřiště pro děti je ještě mnohem hezčí. Obnoven je i skleník. Na jedné ze stěn jsou velmi zdařile zrekonstruované sluneční hodiny. Hlavním námětem fresky je žehnající představená kláštera Bosých karmelitánek, převorka ct. Marie Elekta á Jésu. Hodiny vznikly patrně ve druhé polovině 17. století a v devadesátých letech 20. století byly restaurovány.
V roce 2006 bylo kvůli Vojanovým sadům v Praze rušno. V lednovém čísle Pražanu byli Pražané informováni o záměru MČ Praha 1 propojit Valdštejnskou zahradu s Vojanovými sady přes zahradu mateřské školy v Letenské ulici. Místní obyvatelé ale tvrdili, že propojení by znamenalo konec klidu v posledním uzavřeném parku centra a zničení zahrady školky. Musím říct, že jsem s nimi plně souhlasila, protože měli naprostou pravdu. V pondělí 24. 4. 2006 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 1 o zastavení tohoto záměru. Občany zastupoval Čestmír Horák, zastupitel strany Věci veřejné., který předložil návrh na zachování uzavření Vojanových sadů podpořený peticí více než 1200 občanů Prahy, kteří se stihli podepsat během pouhých dvou týdnů. Organizátory petice byla za maminky z Kampy Karolína Peake a předseda strany Věci veřejné Jaroslav Škárka. Udělali a prosadili dobrou věc a za to jim dík. Zahrada zůstala uzavřenou oázou klidu a bezpečí před vnějším ruchem ulic. Na kobercích jejich trávníků dál rostou sedmikrásky a do nebe vzpínají své větve starobylé aleje hrušní, slivoní, jabloní i ořešáků. Zahradě dominuje vzrostlý buk nachový, najdeme zde tisy, jalovce a převislé zeravy. A krásné voňavé lípy chrání Vojanovým sadům jejich minulost i budoucnost.
Otevřeno bývá celoročně od 8 hodin do 17 hod. v zimě, zavírací doba se mění podle setmění, v létě bývají sady otevřené až do 19 hodin.
