Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském
kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka
s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč
pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba
Kyšperského.
Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba Kyšperského.
Původně se jednalo o hrad stojící na skalnatém návrší. Z této podoby se dochovalo pouze oválné tvrziště. Novověkými zásahy vznikl gotický hrad, následně byl potom přestavěný na zámek se čtyřhranným půdorysem. Zámek má čtyři dvoupatrová křídla. Uvnitř jsou situovány dva velké sály – jeden se zrcadlovou klenbou a druhý, větší s nástropní freskou. V zimním období se zde konají noční prohlídky s lucernou.
Součástí exteriérových prostorů zámku je park, který patří mezi nejkrásnější barokní zahrady v Čechách. V parku jsou dochované sochy z dílny umělce Matyáše Bernarda Brauna, za zhlédnutí stojí i skleník s vysokou kopulí nebo stará kovárna.
Počasí nás dnes mile překvapuje. Oproti minulým chladným dnům, během
nichž jsme i uprostřed srpna museli nosit teplé nepromokavé oblečení,
můžeme po dlouhé době využít sluneční brýle, které jsme pro jistotu
přibalili do krosny.
Počasí nás dnes mile překvapuje. Oproti minulým chladným dnům, během nichž jsme i uprostřed srpna museli nosit teplé nepromokavé oblečení, můžeme po dlouhé době využít sluneční brýle, které jsme pro jistotu přibalili do krosny. Z okna našeho přechodného bydliště se už kolikátý den toužebně díváme na Artušovo sedlo, nejvyšší vrcholek skotského hlavního města.
Čekáme na vhodné podmínky.Jsme však skálopevně přesvědčeni, že pokud se zdejší nevlídné počasí neumoudří, vydáme se na bezmála třísetmetrový vrcholek i za deště. Rozhodně si nechceme nechat ujít výhled, který nám naši přátelé a známí několikrát nadšeně doporučovali. S batohem na zádech a s foťákem přes rameno se tedy vydáváme vstříc novým panoramatickým výhledům Edinburghu.
Rozhodujeme se naše holyroodské dobrodružství započít stylově. Abychom ušetřili peníze a nemuseli si kupovat lístek na dvoupatrový autobus, který s největší pravděpodobností řídí někdo, komu bychom kvůli silnému skotskému přízvuku nerozuměli ani slovo, vydáváme se z Leithu pěšky k Edinburskému hradu. Vzhledem k tomu, že se v srpnu koná v hlavním městě několik světových festivalů, je zde poměrně dost lidí mnoha národností. Kromě skotštiny, které bez předchozích zkušeností absolutně není rozumět, tedy můžeme zaslechnout také mnoho dalších jazyků. Od hradu se vydáváme po královské míli směrem k Holyroodskému parku. To už máme podle mobilní aplikace v nohách přes tři míle. Před námi je ale ještě několik hodin, během kterých budeme moci několikrát vyzkoušet kvalitu našich pohorek.
U budovy skotského parlamentu se na chvíli zatavíme a zakousneme se drobné svačinky. V našem fotoaparátu přibude během jídla několik nových úlovků, díky kterým budeme moci za několik let vzpomínat na naše toulky po Skotsku. Odteď už nebudeme procházet kolem kamenných budov, které mají všechny naprosto stejný charakter, čeká nás kamenitá cesta, kterou budou střídat užší travnaté chodníky a cestičky. A po několika dalších mílích se dočkáme také vrcholu, z něhož je za pěkného počasí opravdu skvostný výhled na Edinburgh a jeho přilehlé okolí.
Od Parlamentu sídlícího v moderní budově naproti muzea The Queen´s Gallery se vydáváme za skupinkou Španělů, kteří stejně jako my míří ke skalnatému přírodnímu parku. Zkratka, kterou volíme oproti klasické cestě, je poměrně strmá, my se však nemůžeme dočkat, až budeme v blízkosti ohromného skalnatého masivu, kolem něhož pak ještě několik set metrů půjdeme po široké kamenité cestě. Míjíme mnoho turistů. Někteří se sem bláhově vydali jen v obyčejných teniskách. Stoupáme pomalu výš. Výhledy na město jsou pěkné už teď, začínáme se na nejvyšší vrchol těšit ještě o to víc. Po chvíli chůze do mírného svahu si na pár minut odpočineme. Další várka fotografií, drobné občerstvení, panoramata. A pak zase s úsměvem nahoru.
Na úzkých kamenitých schodech, jež následují, míjíme další turisty. Odpočivadla, na kterých se zastavujeme, abychom uvolnili cestu, využíváme k pořízení dalších dech beroucích obrázků. Cizinka se silným cambridgeským přízvukem se nás ptá, proč tolik fotíme. S úsměvem prohodíme několik slov na vysvětlenou a stoupáme po schodech výš. Vrchol už je na dohled, za několik chvil se budeme moci z výšky podívat na vznešenost Edinburghu, v jehož centru se majestátně tyčí kamenný hrad.
Kvůli množství lidí na vrcholu kopce volíme nejdříve místo na protějším hřebenu, který je několik desítek metrů dál. Mlčky se rozhlížíme. Nad hlavami nám létají černí havrani a vůně nedalekého moře je cítit až tady nahoře. Téměř půl hodiny si mlčky vychutnáváme kouzlo onoho místa. Teprve pak se rozhodneme pro úplné zdolání nejvyššího bodu Artušova sedla. Plni dojmů se pak vydáváme nazpět. Toho večera máme v nohách skoro deset mil. Spokojeně usínáme s myšlenkou, že si tento malý výlet rozhodně zopakujeme.
Pohled na Artušovo sedlo z okna pokoje
Další výhledy na Artušovo sedlo
Královská míle
Budova skotského parlamentu
Strmá zkratka k masivu
Pohled na vrchol Artušova sedla
Pohled na Leith z nejvyššího vrcholu Artušova sedla
Pohled na Leith z nejvyššího vrcholu Artušova sedla
Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se
3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších
přehradních nádrží na území České republiky.
Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se 3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších přehradních nádrží na území České republiky. Počátek výstavby se datuje do roku 1912 a byl spojený s častými záplavami v okolních vesnicích a městech. Vodní dílo o objemu přes 5,5 milionu metrů krychlových vody se rozprostírá na území 68 ha na území měst Mostkovice a Plumlov. Hlavní funkcí Plumlovské přehrady je ochrana přilehlého území před jarními záplavami. Kvalita vody v přehradě v poslední době oslabovala, s tím byl spojený i snížený zájem o rekreační využití jinak krásné krajiny. V roce 2010 však byla přehrada na několik roků vypuštěna a následně proběhla kompletní oprava dna s odstraněním škodlivých nánosů. Výsledkem je poměrně slušná kvalita vody po většinu roku.
Plumlovská přehrada nabízí na každé straně dvě hlavní pláže. Jedná se o pláž u Lázníčka a pláž U vrbiček, v její blízkosti je situován velký kemp. Kousek od přehrady je Plumlovský zámek.
Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny
věkové kategorie v jakémkoliv ročním období.
Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny věkové kategorie v jakémkoliv ročním období. Hlavním prostorem je 25 metrů dlouhý bazén se dvěma plaveckými drahami, zbylá část je určena k zábavním aktivitám. Součástí bazénu jsou boční masážní trysky, vodopád a tobogán. Návštěvníkům je k dispozici také finská sauna, parní box a venkovní terasa. Velkým lákadlem je pobyt v solné jeskyni či široké portfolio masážních služeb a wellness procedur – nabízí se masáže lávovými kameny, čokoládové masáže, baňkování nebo terapie prostřednictvím Garra rufa rybiček.
V lázeňském centru, které nabylo aktuální podoby v roce 2009, se lze ubytovat v útulném hotelovém komplexu Astoria. O něco dále je k mání hotel Resort Jáchymov. Rozhodnete-li se pouze pro krátkodobou návštěvu ve formě výletu, můžete počítat s každodenní otevírací dobou aquacentra v době od 10 do 21 hodin.
Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu,
malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých
podmínek dojít suchou nohou.
Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu, malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých podmínek dojít suchou nohou. Ne vždy se to podaří za bílého dne, my máme ale štěstí, dle informací na internetu odliv tentokrát vychází na dopolední hodiny. Neprší, ale počasí tady ve Skotsku dokáže překvapit a během několika minut se změnit k nepoznání. Doufáme však, že nám dnes nepřipraví žádné nemilé překvapení. I přesto jsme raději vybaveni nepromokavými bundami s kapucemi, které nás před případným nevlídným počasím ochrání. Později se nám budou ještě hodit, nikoliv však kvůli dešti.
Od poslední autobusové zastávky procházíme kolem vysoké zdi, za kterou dle stromů a keřů odhadujeme park. Tato cesta je pravděpodobně méně obvyklá. Zvolili jsme ji ale, abychom nemuseli čekat na navazující autobus. Ten nám bohužel ujel přímo před nosem a další měl jet až za několik desítek minut. Jestli vůbec! Řidiči autobusů se v Edinburghu, jak jsme již několikrát zjistili, jízdními řády moc neřídí.
Zástavba lišící se od domů v centru
Přicházíme k prvním domkům. Tato čtvrť se zcela vymyká obvyklé edinburské kamenné zástavbě. Nízké domky, před kterými stojí drahé automobily, se nám líbí. Představujeme si tiše, že bydlíme v jednom z nich. Namísto toho si platíme pokojík v bytě s dalšími nájemníky. Jinak tady ani ti, kdo do Edinburghu nebo i kamkoliv jinam do Skotska či do Anglie, většinou zpočátku nebydlí. Nájmy jsou zde oproti Londýnu nebo jiným větším městům sice nižší, na české poměry však stále poměrně vysoké. Dva týdny ve sdílném bytě vyjdou dvě osoby na zhruba 300 liber, což je v přepočtu přes devět tisíc korun.
Suchou nohou až na ostrov
Přicházíme k místu, odkud už je vidět ostrůvek, na nějž jsme se vydali. Jsme plni očekávání. Dostat se na ostrov suchou nohou bez použití plavidla, v sobě nese nádech čehosi neobvyklého. Ranní slunce prosvítá skrz poslední stromy. Teď už nás čeká jen kamenitá cesta, která se v průběhu změní v betonový val. Jsme tu sami, nikde není vidět živáčka. Později ale přeci jen potkáme pár usmívajících se tváří.
Obklopuje nás vůně moře a křik racků. Kromě nich potkáváme také volavku stojící v mělké vodě vedle valu. Se zájmem pozorujeme odkryté dno moře. Ještě před chvílí tu byla všude kolem voda. Nyní je ale možné vidět obnažené mořské řasy, mušle, malé krabíky prchající do nejbližších úkrytů. Více než míli dlouhý val pomalu končí. Jsme na kamenitém břehu Cramond Islandu. Rozhlížíme se, kudy se dostaneme na vrcholek. Za jedním z nízkých keřů vidíme právě probuzené dobrodruhy, kteří i přes chladné skotské počasí na ostrově nocovali. Možná však jen nestihli odejít, než přišel příliv…
Zajímavosti ostrova
Na ostrově kromě polorozpadlé budovy a skotské fauny nic není. Neznamená to však, že by to místo bylo nezajímavé. Naopak. Ona nicota je pouze zdánlivá a bližší prozkoumání nás přesvědčuje o opaku. Pomalu se dostáváme na vrcholek ostrova. Je odsud opravdu zajímavý výhled. Větrné počasí nás donutí nasadit na hlavu kapuci. Ze silného větru nás začíná píchat v uších. Využíváme kamenité cestičky, okolo kterých jsou náhodně rozesety větší kamenité bloky. Obdivujeme houževnaté keříky nucené dennodenně bojovat s nepřízní počasí. Všude tady také roste vřes. V dáli vidíme další ostrov. Na ten se však bez použití lodě dostat nedá. Na druhé straně je možné zahlédnout část známého ForthRailBridge. I sem se možná vypravíme, budou-li nám okolnosti přát.
I přes to, že nám cedule na budově nedoporučuje vstupovat dovnitř, zvědavost nám nedá. Výsledkem naší sondáže je ale drobné zklamání, v budově nic zajímavého není. Nejsme schopni ani rozeznat, k čemu dřív tyto zdi sloužily. Nevadí. Shledáváme, že hodina strávená průzkumem ostrovu nám stačí k tomu, abychom byli spokojeni. Vracíme se tedy zpět na pevninské pobřeží. To už ale potkáváme rodinu s dětmi a několik lidí venčících své psí miláčky. Udivuje nás, jak jeden ze skotských gentlemanů poctivě uklízí po psovi nepořádek. Později však zjišťujeme, že je to tady naprosto normální. Kdyby to majitelé psů nedělali, hrozila by jim obrovská pokuta. Kéž by něco takového platilo i u nás.
Cesta zpět
Na konci betonové cesty si ještě fotíme velkou dřevěnou ceduli. Je na ní fotografie ostrova, který je uvězněn ve vodě. Protože takový obrázek nemůžeme vidět na vlastní oči, fotíme si alespoň tento. V ústí malé říčky, kterou nedokážeme pojmenovat, kotví menší plachetnice a motorové loďky. Je to milý pohled. Skoti i Angličané jsou mořeplavci každým svým coulem. Přijde nám to velmi sympatické, ale možná jen proto, že v naší vlasti to není obvyklé.
Konečně dojdeme k autobusové zastávce. Autobus nás tam za několik okamžiků vyzvedne a odveze zpět do centra skotského hlavního města. Těšíme se, až si dáme horký čaj, nad kterým budeme plánovat další výlet. Možná že bude do Glasgow. Možná ale jinam, kdo ví…
Nižbor je obec nacházející se 7 km severozápadně od Berouna
v oblasti Křivoklátské vrchoviny v těsné blízkosti řeky
Berounky. První písemná zmínka o vesnici se datuje na září roku
1265 a je spojena s panovníkem Přemyslem Otakarem II. a jeho
zdejším sídlem.
Nižbor je obec nacházející se 7 km severozápadně od Berouna v oblasti Křivoklátské vrchoviny v těsné blízkosti řeky Berounky. První písemná zmínka o vesnici se datuje na září roku 1265 a je spojena s panovníkem Přemyslem Otakarem II. a jeho zdejším sídlem.
Kam se v Nižboru podívat?
Turistický ruch v obci je spjatý především s možností návštěvy barokního zámku s trvalou Keltskou výstavou. Rovněž se jedná o výchozí bod turistických tras směrem na Křivoklátsko nebo do údolí potoka Loděnice. V obci se nachází sklárny, které představují významný průmyslový podnik okolí.
V okolí ještě můžete navštívit oppidum ve Strádonících (asi 300 metrů od Nižboru) nebo hvězdárnu, kterou v současné době obývá a vlastní Osman Lafita (úspěšný módní návrhář), chovající zde koňě, tygra a jiná zvířata. Vše je pro kolemjdoucí viditelné.
Kam na jídlo?
A pokud máte chuť po výletu na něco dobrého, herec Tomáš Hanák zde provozuje restauraci zvanou „Zastávka Nižbor“, která se nachází hned u vlakové zastávky.
Restaurace Zastávka Nižbor
Restaurace Zastávka Nižbor je zřízena v původně chátrajícím železničním skladě. Vyznačuje se stylovým prostředím. Návštěvníci mohou posedět v původních vagonových kupé nebo na nákladových rampách či v salonku starého vagonu. Restaurace nabízí i ubytování a nocleh ve služebním vagonu z roku 1948. Majitelem zařízení je známý herec Tomáš Hanák. Otevřeno je denně od května do října v době mezi 10:00 až 22:00. Návštěvníky zde čeká bohatý výběr výtečného jídla a pití.
Zámek Nižbor
Zámek Nižbor založil podle pověsti Přemysl Otakar II. v druhé polovině třináctého století. Původně se jednalo o hrad, který byl v roce 1601 prodán Šanovcům, kteří ho renesančně přestavěli do podoby zámku. Zámek následně několikrát změnil majitele a definitivně byl přestavěn do dnešní podoby ve stylu baroka v první čtvrtině 18. století. V současné době je na zámku již několik let zřízeno Keltské informační centrum. Keltská výstava je umístěna na chodbě a ve třech místnostech zámku.
Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na
balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta
nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce
tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako
rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových
zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých
cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný
pobyt.
Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.
1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou
Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.
2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr
Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.
3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší
Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.
4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte
Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.
5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace
Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.
6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění
Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách
indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand
Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů
jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v
paměti české mládeže“.
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v paměti české mládeže“.
Takto vzpomíná cestovatel a cestopisný fotograf Josef Kořenský ve své publikaci „U cizích národů“ (1927) na svého slavného vrstevníka. Zatímco však bývalý učitel zeměpisu zemřel v Praze ve věku 91 let, Stolička měl osud mnohem pohnutější. V nedožitých 36-ti letech spočinul v kamenité půdě Malého Tibetu – Ladaku. O předčasném skonu tohoto cestovatelského workoholika se vedou dodnes debaty. Nemocné srdce, zánět míchy zkomplikovaný zánětem mozkových blan, tyfus nebo totální vyčerpání? Zjednodušeně lze říci, že následkem meningitidy je vlastně také otok mozku, což je stav podobný jedné z pokročilých forem vysokohorské nemoci. S dnešními znalostmi tohoto stavu lze konstatovat, že český přírodozpytec a zeměznalec zemřel pravděpodobně na nemoc, s jejímž nebezpečím dnes v Himálaji počítá každý trochu odpovědný turista.
Pitevní nález, který vypracoval lékař H. V. Bellew „Příčinou smrti bylo velké vypětí těla i ducha – jak při obtížném cestování, tak i přemýšlení a námaze mozku“ dnes působí spíše jako nekrolog. Vzpomínka na muže, který ještě den před smrtí ve výšce přes čtyři a půl tisíce metrů nad mořem přes silné bolesti hlavy a těžkou únavu zkoumal „jakési skály“.
Nevěřte pomníkům
Zastavme se na malém hřbitově v Lehu, městě ležícím v údolí řeky Indu (správní středisko oblasti Ladak). Tady odnesli přátelé Ferdinanda Stoličky jeho tělo. Indická koloniální vláda mu nechala vybudovat na důkaz úcty a obdivu k jeho práci honosný hrob. Jenom datum narození trochu „nesedí“. Fotím mramorovou desku na náhrobku tvaru obelisku, která hlásá narození 7.6.1838 (a údaj najdete i v několika zdrojích na internetu). Pokud si však vyhledáte rodný list v archivu Moravského zemského archivu Brno, zjistíte, že to bylo o měsíc později.
Stalo se tak v hájovně ležící nedaleko obce Bilany u Kroměříže. Stoličkové byl starý lesnický rod. Mladý Ferdinand však vystudoval německé gymnázium. Poté se přihlásil se na přírodovědeckou fakultu Vídeňské univerzity. Zde se nejvíce věnoval geologii. Ve třiadvaceti letech dosáhl doktorátu filosofie a nastoupil do služeb říšského ústavu Geologische Reichsanstalt ve Vídni jako mapující geolog. Pracoval zde dva roky, během nichž mapoval ve východních Alpách, v Uhrách, v Dalmácii. Stoličkovi však Vídeň nestačila. Nemohl tu uplatnit všechny své schopnosti, a proto přijal místo paleontologa ve Východoindickém státním geologickém ústavu, jehož byl zaměstnancem dvanáct let – až do své smrti. Publikoval pod jménem Stoliczka, ale svému národu se neodrodil, o rakouskou příslušnost moc nestál a hlásil se k Moravě jako ke své rodné zemi.
Pracoval tedy v Geological Survey of India (od 1863) a v letech 1868–73 také v Asiatic Society of Bengal jako sekretář její přírodovědné sekce. Uskutečnil dvě geologické expedice do Himálaje (1864 a 1865) a přírodovědeckou výpravu do Barmy, na Malajský poloostrov, Nikobary a Andamany (1869), na Kaččhský poloostrov (1871–72), do Dardžilingu (1872) a druhou cestu na Nikobary a Andamany (1873). V letech 1873–74 se jako přírodovědec účastnil T. D. Forsythovy politicko-obchodní mise do Čínského Turkestánu, při níž zkoumal geologii, faunu a flóru podél trasy cesty z ladackého Le do Kášgaru a v jeho okolí. Na zpáteční cestě prošel Vachánským údolím v Afghánistánu a překročil Pamír. Vyčerpán útrapami cesty skonal v ladackém Murghí 19.6.1874.
První Moravan…
Při pročítání tohoto bohatého curriculum vitae se zastavme v oblasti, kde i dneska po 150 letech od jeho první výpravy působí Moravané. Jeho tehdejší výzkumná cesta vedla z města Šimly, které se nachází pod dnešním Národním parkem Vysoké Himaláje. Výprava se vydala proti proudu řeky Spiti. V průsmyku Parangla se výprava skoro udusila v silné sněhové vichřici. Poté vystoupali do pětitisícových výšek, kde se před nimi objevila velká ledovcová pole a část nosičů utekla. Překonávali dravé horské bystřiny – až dvacetkrát za den – a ve stále nebezpečnějším terénu postupně prchali další nosiči. Stolička se musel vrátit. Geologicky však na čtyřměsíční cestě zmapoval rozsáhlé části pohoří. Zajímavé poznatky si přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie a vůbec ze zoologie. Konal také pravidelná meteorologická pozorování.
Dnes toto území spadá pod správu indického státu Himachal Pradesh. Severněji se nachází Jammu a Kashmir s oblastí Ladak – místem posledního odpočinku našeho rodáka. Je to země starobylých lámaistických klášterů, vysokých hor a unikátní kultury tak podobné tibetské. Městečko Leh může připomínat zapomenutou podobu tibetské Lhasy. Najdete zde další české stopy v podobě kostela a školy Moravských bratří, kteří v 19. století dorazili z Německa.
…a další po něm
I v současnosti můžete najít mosty mezi La – dakem (zemí vysokých sedel) a Českou republikou. Právě ve zmíněném údolí Spiti pomáhá již několik let nezisková společnost MOST z Ostravy. Nedaleko města Kaza zajišťuje pomoc při stavbě ženského buddhistického kláštera linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu přispěli čeští dárci od roku 2006 částkou téměř 800 000 Kč. Tím však výčet aktivit obecně prospěšné společnosti MOST nekončí. Ve Spiti i Ladaku formou adopce na dálku s názvem „Kmotrovství“ podporuje studia buddhistických mníšků v klášterech Ki, Tikse, Diskit, Komik a Namgyal v Dharamsale. Právě v těchto místech se zachovává původní forma tibetského způsobu vzdělání. Největší část pomoci štědrých Čechů však míří k Tibeťanům. Dětem v exilových školách, které utíkají ze země sněhu do Indie za vzděláním. Starým lidem, kteří byli v první vlně emigrantů po násilném obsazení Tibetu čínskou armádou. Tibetským nomádům. A pomoc proudí také přímo do tibetské školy ve východním Tibetu. I vy můžete projekty podpořit příspěvkem na účet programu Adopce na dálku – FIO banka č.ú. 2200249897/2010 nebo zasláním „ésemesky“ ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 1 SMS je 30 Kč. Více informací lze najít na stránkách www.protibet.cz.
Obecně prospěšná společnost Most
Naším posláním je od roku 2004 podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, tibetských seniorů, buddhistických mnichů a mnišek a nomádů. Zabýváme se rozvojovou pomocí v indickém Himálaji a Tibetu, podporujeme místní školy a řemeslné tradice. Pro českou veřejnost i školy pořádáme pravidelné kulturně vzdělávací akce jako každoroční Festival ProTibet, nabízíme přednášky, workshopy a výstavy.
Pár střípků na konec
Nechme na závěr opět promluvit pana Kořenského: „Památku svého člena uctilo i geologické oddělení kalkutského musea a zřídilo uprostřed tisícerých zkamenělin věrné poprsí Stoličkovo. Byl jsem blaženě rozechvěn, když jsem za pobytu v Kalkutě uviděl bronzový ten památník “.
Není to jediná připomínka zásluh statečného a vzdělaného rodáka. Kromě vědecké slávy se Ferdinand Stolička dočkal toho, že pronikl do vědecké nomenklatury. Přes svůj nízký věk byl váženým odborníkem své doby, dokonce se na něj v jednom díle odkazuje i sám Charles Darwin. Takže jen pár ukázek: jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoličkův (Alticola Stoliczkanus). A ještě další dva savci: pavrápenec Stoličkův (což je netopýr), a bělozubka Stoličkova, toto jméno dostal nejmenší savec na světě, patřící do čeledi lejskovitých. Další jeho pomník v živočišné říši se týká pestře zbarveného ptáčka – pěnčíka Stoliczkana stoliczkana. Stolička popsal ještě jiný ptačí druh, a to bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhynchus, Stoliczka), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy, což je ještěr, jmenuje se latinsky Laudakia stoliczkana stoliczkana, jakož i několik druhů bezobratlých, pojmenovaných rovněž jménem tohoto badatele od Kroměříže. V rodném městě najdete ulici Stoličkovou.
V červnu 2008 vyšla emise příležitostných poštovních známek „Cestovatelé“, kde je Stoličkův portrét doplněn horami v dálce. Horami, které mu byly láskou i osudem.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od
takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám
organizace Člověk v tísni.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám organizace Člověk v tísni.
Oblast Zumar v provincii Ninive na severu Iráku ovládli v polovině roku 2014 bojovníci z takzvaného Islámského státu. Před boji a násilím utekly desetitisíce lidí do bezpečnějších oblastí země. Na konci roku 2014 se kurdským jednotkám podařilo zatlačit radikály a posunout bojovou frontu. Po měsících vyhnanství se mohli vnitřní uprchlíci pomalu začít vracet domů. Měsíce bojů zanechaly často zničené domovy a infrastrukturu. V troskách zůstalo i zdejší vzdělávání. Člověk v tísni (ČvT) proto v polovině roku 2015 s podporou Dětského fondu OSN (UNICEF) a Ministerstva zahraničních věcí ČR pomohl vybavit 12 zdejších škol, 3350 dětem poskytl školní pomůcky a zajistil pro ně mimoškolní aktivity, 120 učitelům dal potřebné učební materiály a 160 učitelů vyškolil v základních výukových dovednostech a poskytování základní psychosociální podpory.
Podobně jako v Česku i v Iráku se blíží konec školního roku a třináctiletá Dunya Ghazi oblečená ve školní uniformě jde společně se svojí kamarádkou Zainab na jednu z posledních hodin matematiky. Školu mají jen 20 minut pěšky od domova, tak chodí pravidelně spolu. Ještě před rokem to ale vypadalo, že do školy vůbec chodit nebudou. Dunya žije se svými sourozenci a rodiči ve vesnici Talmous v okrese Zumar. Kvůli útokům ozbrojenců z tzv. Islámského státu, který od počátku roku 2014 okupuje značnou část země, museli z domova na čas utéct. „Museli jsme se odstěhovat, tady už kvůli útokům ISIS nebylo bezpečno. Vzal jsem manželku a děti a utekli jsme do sousední provincie Dohuk,“ vypráví Dunyin otec Ahmad Gazi. Po měsících vysídlení se mohli vrátit domů. Nyní je v Zumaru relativně bezpečno. Až na pozůstatky bojů, jako je nevybuchlá munice, která již zranila několik lidí včetně dětí.
Školní pomůcky i psychosociální podpora pro traumatizované děti
ČvT pomáhá navrátilcům do provincie Ninive na severu Iráku od poloviny roku 2015. „Tito lidé byli často násilně vyhnáni ze svých domovů, a když se po několika měsících na útěku vrátili zpět, našli své vesnice a domy v dezolátním stavu,“ popisuje situaci Naďa Aliová z Člověka v tísni. „Zaměřujeme se zde především na obnovu vzdělávacího systému, podporu učitelů a návrat dětí do škol. Působíme celkem ve 12 školách, což je dokonce o dvě školy více, než jsme původně plánovali,“ říká Naďa Aliová. „Vysvětlujeme rodičům, jak je chození do školy pro jejich děti prospěšné. Během několika měsíců jsme navíc vyškolili 160 učitelů v metodách psychosociální podpory pro traumatizované děti, psychologické první pomoci a řešení konfliktů. Učitelé jsou teď schopni lépe s dětmi komunikovat během výuky a organizují pro ně mimoškolní aktivity. Dále také rozdáváme školní pomůcky, které dostalo již více než 3 300 dětí,“ dodává.
Vzdělání je důležité pro budoucnost všech dětí
ČvT se snaží dětem, jako je Dunya, umožnit návrat do běžného života a vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich budoucnost. „Do školy chodím moc ráda, protože jsem si tam našla kamarády,“ říká Dunya. „Škola je také důležitá, abychom uměli číst a psát. Nejradši mám matematiku, protože můj táta je učitelem matematiky. Jednou bych chtěla jít na univerzitu a být jako on. Letos jsem se hodně snažila a budu mít samé dobré známky. Za dobré známky asi dostanu i nějaký dárek.“ Když zrovna Dunya není ve škole, dělá si domácí úkoly s kamarádkou Zainab, hraje venku fotbal s ostatními dětmi nebo tráví čas se svými čtyřmi sourozenci.
Současný vzdělávací systém v Iráku se kvůli vysoké míře přesidlování a humanitární krizi potýká také s nedostatkem školního personálu. Řada učitelů musela odejít. Ti, co setrvávají a pokračují ve své práci, často dostávají výplaty až s několikaměsíčním zpožděním. To popisuje i Ahmad Gazi, který učí matematiku v dívčí škole Talmous, kam chodí jeho dcera. „Kvůli současné krizi nemá stát na výplaty. Školy nutně potřebují odborný personál a já jsem učitel. Potřebuji ale z něčeho žít, mám pět dětí a musím živit rodinu. Nedostatek peněz je pro nás teď vážný problém,“ říká Ahmad. ČvT se snaží zlepšovat podmínky i pro místní učitele. Vedle odborných školení jim poskytuje také potřebné učební materiály, které již obdrželo celkem 120 učitelů v deseti školách.
Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky SOS Sýrie & Irák 92329232/0300 nebo pomocí DMS ve tvaru DMS SYRIE na číslo 87777 Platbu kartou můžete provést ZDE. (Svůj dar si také můžete odečíst z daní)
I přes konec školního roku práce ve školách pokračuje
Příchodem prázdnin úspěšný projekt ČvT na severu Iráku nekončí. „Se začátkem léta začínají prázdniny i pro děti v Iráku. Naše pomoc tím ale ani zdaleka nekončí. Máme dva měsíce na to, abychom opravili dalších pět škol. Navíc budeme i po dobu prázdnin organizovat mimoškolní aktivity, do kterých se mohou zapojit všechny děti z okolí,“ vysvětluje Naďa Aliová „Jedná se o nejrůznější hry, tvůrčí dílny a sport. Děti tak stráví čas se svými vrstevníky, což jim pomáhá mimo jiné lépe zvládat složité životní situace. Nezapomínáme ani na rodiče. Přes léto budeme mluvit s rodiči dětí, které do školy nechodí, zjišťovat jejich důvody a pracovat na zlepšení,“ dodává. Před začátkem roku také ČvT znovu spustí úspěšnou kampaň, která běžela již vloni, nazvanou Zpět do školy.
Podle údajů OSN se v Iráku aktuálně nachází více než 3,3 milionů vnitřních uprchlíků, kteří čekají, až se budou moci vrátit domů. Situace v zemi je vážná. Přes 10 milionů Iráčanů, to je téměř každý čtvrtý, je odkázáno na humanitární pomoc. Polovinu z toho tvoří děti. ČvT pracuje v Iráku od roku 2003. Tato pomoc je možná pouze díky podpoře české veřejnosti, která přispěla do sbírky SOS Irák a prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni. Institucionální pomoc poskytuje OSN prostřednictvím Dětského fondu UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.
V létě jsem se rozhodl vyrazit pomáhat s Brontosaury do Malého
Tibetu. Výuka matematiky ve vesnici Mulbekh byla pro mě obrovská změna
oproti všednímu životu a příležitostí přeskupit si vlastní žebříček
hodnot.
Na Brontosaury v Himálajích jsem narazil náhodou při plánování letošní dovolené. Smyslem projektu je podpora výuky a pomoc se stavbou internátu ve škole Spring Dales Public School v malé vesnici Mulbekh v indickém Ladakhu. Škola si klade za cíl poskytovat kvalitní vzdělání s důrazem na ladackou kulturu a také zastavení odlivu mladé generace do zbytku Indie. Myšlenka udělat něco dobrého ve mě začala hlodat, ale ve skutečnosti jsem pociťoval mírnou skepsi. Pochybnosti se však rozplynuly hned po prvním setkání s vedoucím projektu Jirkou Sázelem a se všemi ostatními lidmi, kteří se v projektu angažují. Od této chvíle jsem byl pevně rozhodnut přiložit ruku k dílu. Neoslovili mě však pouze lidé zde v Čechách, ale hlavně sám ředitel školy Norbo. Právě on před několika lety inicioval kontakt s českou dobrovolnickou organizací Brontosaurus a on má také zásluhu na pozitivních dopadech celého projektu. Zbývalo projít tvrdým přijímacím pohovorem a stal se ze mě učitel matematiky prvního stupně, který měl navíc 2 týdny žít v ladacké rodině podle jejich zvyklostí.
Co to Ladakh vůbec je? Sám jsem o něm nikdy neslyšel, a proto mi hned přišel jako ideální cíl k návštěvě. Ladakh je malá provincie (o něco větší než ČR) v republice Jammu & Kashmir v severozápadním cípu Indie. Celé území Ladakhu pokrývá vysokohorská poušt ve výšce 3500 až 7000 mnm. Hranice jsou tvořeny hřbety Himálaje, Karakoramu a údolím Indu. Celkově se jedná o dost nehostinné, ale velmi krásné místo k životu. Nalézá se tam druhé nejchladnější trvale obývané místo na světě Drass. V zimě je běžně –40, skoro tam neprší, všude jsou vysoké hory, vegetace roste pouze kolem řek a na svědomitě zavlažovaných polích. O to více v něm žijou zajímaví lidé. Majoritním náboženstvím v Ladakhu je tibetský Buddhismus a prakticky vše vypadá a je jako v samotném Tibetu. Proto také označení Malý Tibet. Jedná se bohužel o jediné místo na světě, kde není tibetská kultura nikým potlačována. Ladakh a vlastně podstatná část státu Jammu & Kashmir je důvodem územních sporů s Čínou a hlavně Pákistánem. Místo hranic jsou v Kašmíru a Ladakhu pouze linie kontroly, protože na jejich území si dělají nárok všechny tři státy. Toto je důvodem silné přítomnosti indické armády, což je paradoxně pro místní obyvatele vítaný zdroj peněz. Do poloviny 70 let byl Ladakh uzavřen neindickým turistům. Dnes je však turismus dalším zdrojem obživy a sami Indové říkají, že je to ráj na zemi. S okolím je Ladakh spojen letecky a nejvyššími sjízdnými sedly na světě. Těžké kamiony se běžně šplhají do výšek přes 5000 mnm. Ovšem pouze od června do září, protože po zbytek roku jsou průsmyky pod oponou sněhu a mrazu. Obyvatelé se tak musí na dlouhou zimu náležitě zásobit.
Před cestou jsem se zúčastnil několika setkání s ostatními dobrovolníky, podílel se na organizaci a hlavně se připravoval na výuku samotnou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, takže jsem se na půl roku ponořil do didaktických knížek, článků o metodikách výuky a tvorby podkladů do jednotlivých hodin. Na konci června přišel den odletu a já se ocitl v letadle nad krajinou, kterou jsem nikdy neviděl. Barevně dominuje žlutá s azurově modrou a bílá barva sněhu na všudy přítomných vrcholcích Himálaje a Karakoramu. Pohled z letadla na K2 byl další důkaz, že jsem správně.
Prvních pár dní jsme se kultůrně a výškově aklimatizovali v hlavním městě Leh, který je ideální vstupní bránou do Ladakhu. Dnes je v Lehu již velmi rozvinutá infrastruktura pro turisty. Nespočet hotelů, cestovních kanceláří a restaurací bohužel snižuje jeho autentičnost. Navzdory tomu je v tam krásný Leh Palace, Shanti Stupa, Namgyal Tsemo Gompa, bazar plný barevných lákadel, ulice voní indickým kořením, všude je mumraj bavících se lidí, všichni se usmívají, zdraví, chtějí se přátelit a samozřejmě nabízejí k prodeji všechno možné. Krávy se mísí s babičkami ověšenými nůšemi, royal anfieldy se předhání s auty a povozy…hello my friend, how are you, where are you from? slyšíme na každém rohu… Před odjezdem do Mulbekhu jsme ještě stihli navštívit Mask vestival v Hemis gompě, což je jeden z největších místních klášterů. Za povšimnutí stojí také tibetská výzdoba a oblečení. Barevností látek se obyvatelé snaží kompenzovat jednotvárnost okolní přírody. Naše tmavá šeď obleků a kostýmků se zde naštěstí v menšině.
Samotný přesun do Mulbekhu je na celý den jízdy autem. Nám se to i s návštěvou Lamayuru gompy podařilo stihnout za 5 hodin. Měli jsme řidiče, který se nebál a po cestě plné výmolů, stěrku, kamení, nepřehledných úseků, hlubokých strží, protijedoucích kamiónů skoro letěl. Celkově cesty vypadají uplně jinak než tady. Na asfaltu se většinou teprve pracuje, všude řádí amatérští závodníci, všichni troubí, a hlavně nikdo neví co je za příští zatáčkou. Nehody jsou ale ojedinělé. Kde není nadmíru pravidel, tam se lidé chovají více zodpovědně a ve výsledku vše funguje lépe. Ladakh má také lék na dodržování rychlosti v obci. Je to jednoduché, stačí tam cestu vůbec nemít. Tankodromem se jede skutečně pomalu. K povšimnutí stojí i nápisy na značkách. Love me honey, but no so fast je důkaz, že smysl pro černý humor nemají pouze Češi. Vozový park vypadá také úplně jinak než u nás. Nejmenší Suzuki, Taty a Fabie se prodírají po cestách, na které by nestačily ani naše SUV. Další důkaz že vše je pouze o schopnostech lidí a ne věcí. Kolem cest je bohužel vidět i krutá realita. Na spojnici Leh-Šrínagar pracují asfaltéři z Nepálu. Celý den topí pod kotlem gumáky, čichají chemikálie, prach a pokládají toxický koberec, aby se usnadnil transport po této dopravní páteři. Po práci spí rovnou pod stroji nebo ve stanech nad vysokými srázy. Netušil jsem, že existují země, odkud se musí jezdit do Indie za výdělkem.
Po příjezdu jsme se ihned stali atrakcí číslo jedna. Mulbekh tvoří pár desítek domů v údolí Wakha, kde je skupina Evropanů největší pozdvižení za celý rok. Ihned se vynořily děti, které nás již týdny netrpělivě vyčkávaly. Lidé jsou ale velmi nesmělí, usmívají se, zdraví, ale sami si nedovolí nás oslovit nebo se k nám přiblížit. Tento počáteční ostych se v průběhu podaří jakž takž odbourat. Zítra je hned vyučovací den a tak se pouštíme do příprav a seznamování se se školou.
Areál školy tvoří budovy druhého stupně, školky, ředitelny, velké assembly hall, knihovny, hřiště, dalajlamova osobního pokoje, rozestavěného internátu a energo stanice se solárními panely. První stupeň bohužel chybí, protože se zřítil a z jeho trosek byla postavena ředitelna. Nejmenší děti se proto musí učit venku. Vybavení školy je velmi jednoduché. Prosté lavice, staré tabule, koberce pro venkovní výuku, pár psacích pomůcek, staré počítače v učebně informatiky a občas fungující internet. Děti nosí uniformy, velké baťohy s chatrnými učebnicemi, jedním sešitem pro všechny předměty a penálem. Nemají to co děti u nás, ale na druhou stranu se mnohem více smějí, lační po výuce, za všechno jsou velice vděčné a neremcají. Na všudy přítomný úsměv a good morning Sir budu vzpomínat celý život.
Školní den začíná v 10 ranním shromážděním v assembly hall. Děti půl hodiny zpívají indickou hymnu, we shall overcome, modlí se a prezentují novinky. Celé ranní setkání je v trochu vojenském duchu, ale na druhou stranu lze vidět soudržnost celé komunity. Starší děti se starají o menší a vše organizují. Výsledky hesla “Education is the soul of the society” jsou zde vidět na každém rohu. V 10:30 se děti rozutečou do svých tříd a nám začíná výuka. 2 x hodina a půl s krátkou přestávkou jsou sice náročné, ale neuvěřitelně nás naplňují. Děti se předbíhají k tabuli, děkují za domácí úkoly, pilně pracují, občas zlobí a hašteří. O přestávkách si s námi hrají, pomáhají nám s pomůckami, chtějí se nechat nosit, fotit a neustále nás pozorují. Od prvního momentu jsme si děti zamilovali.
Naše výuka probíhá venku, a proto pořád bojujeme se sluncem a silným větrem, který nám kosí tabuli a dětem rozfoukává papíry a sešity. Zajímavostí je, že v zimě se situace obrací, protože kvůli nedostatku dřeva a peněz se ve škole netopí a výuka je možná jenom díky tomu, že na přímém sluníčku se děti vyhřívají na cca –10 stupních. Prý se v tom dá pohodlně i psát. Učíme v angličtině, což je zejména v první třídě problém. Naštěstí máme k dispozici pohotovou místní učitelku Stanzin, která nám s komunikací pomáhá. Jazyky jsou palčivým problémem celého systému výuky. Děti jimi bohužel tráví moc času. Od první třídy se učí anglicky, bhoti (ladačtina) a Hindi. Aby toho nebylo dost, tak učebnice mají v jazyce a písmu urdu. Navíc se jim poslední rok ve škole vše přepne do angličtiny, protože další vzdělání je pouze v ní.
Svou výukou jsme nechtěli narušit curriculum, a proto jsme mu přizpůsobili své lekce. Na druhou stranu jsme se snažili, aby všechny hodiny byly zajímavé, takže jsme hráli hodně didaktických her a pracovali se zábavnými samostatnými úlohami. Naše příprava z Čech se samozřejmě musela za pochodu neustále přizpůsobovat aktuální situaci, ale to je asi běžné všude. Děti jsme možná trochu podcenili, protože čísla a základní početní operace zvládaly vcelku dobře, takže jsme do výuky zařadili více logických úloh a náročnějších aktivit. Naučili jsme je například sudoku nebo měřit metry z Ikey. V Mulbekhu jsme ovšem netrávili veškerý čas pouze ve škole.
Po obědě jsme měli cca 2 hodiny čas na relax a přípravu na další den a v 15:30 si nás děti odváděly domů. První den jsme se postavili do řady a děti si mohly vybrat, koho by na týden chtěly domů. Jako na koňském trhu. Nás si vybrala mladá slečna Stanzin a poté chlapec Rundup. Pobyt v tibetské rodině byl pro nás velký zážitek. Každé odpoledne se seběhly děti ze sousedství a hrály se hry, chodilo se na výlety po okolních horách a svatých místech. Nikdy jsem snad tolikrát nehrál pexeso a člověče nezlob se. Jednou dokonce se sedmi dětmi naráz. Jak se večery blížily k půlnoci, tak se debaty klonily k tématům života v Ladakhu a Čechách. Snažili jsme se vyvracet představy, že u nás je všechno jako v klipech z MTV, popíjeli slaný čas, smáli se, fotili, vyzvídali detaily z ladackého života a samozřejmě jedli. Jídlo byla kapitola sama pro sebe. Stručně řečeno je tradiční ladacká strava mouka na všechny způsoby. Což bylo většinou chutné, až na syrovou mouku s máslem a mlékem. Při této snídani jsme si museli představovat vajíčka nebo rohlíky s marmeládou Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.
Cesta z a do školy byla někdy dlouhá (některé rodiny bydlí i hodinu a půl daleko), což jsme občas řešili stopováním kamioňáků. Vždy úspěšně, protože lidé si zde pomáhají. Jeden malý postřeh. Při večerních procházkách vesnicí mě nejvíce zaujalo, s jakou tichostí se místní lidé pohybují. Kolikrát jsem měl pocit, že jsem sám, ale opak byl pravdou. Lidé se po pěšinkách a uličkách neslyšně přesunují mezi políčky a domovy. Časté Jullay (dobrý den, děkuji, ahoj, na shledanou, prosím) je toho důkazem. Je tady prostě živo.
14 dní utekly jako voda. O víkendu jsme ještě stihli oslavit s místní komunitou dalajlámovy narozeniny, jet s dětmi na dvou denní piknik do hor, zdolat bezejmenné himálajské vrcholy, tančit/pařit s dětmi, uspořádat představení pro rodiče a bohužel se i rozloučit. Snad zase někdy příště…
Když vše shrnu, tak přínos ve svém působení vidím hlavně v mezikulturní výměně a v úsměvech na tvářích dětí. Pro mě osobně byl pobyt obrovská změna oproti všednímu životu a možnost přeskupit si žebříček hodnot. Škola a Ladakh samotný zůstanou navždy v mém srdci… snad se tam ještě jednou vrátím.
Chcete taky jet do vesnice Mulbekh pomáhat jako dobrovolník? Více se dozvíte na webu www.brontosaurivhimalajich.cz. Brontosauři v Himálajích odborně a finančně pomáhají v rozvoji školy ve vesnici Mulbekh v Malém Tibetu (Ladakh, sev. Indie). Jsou jedinou českou neziskovkou, jejíž rozvojový projekt sponzoruje 14. Dalajláma.
Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.
