Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
Více informací na Bonusový kód
„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká
řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského
města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“
„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“ Na válku jsme se neptali, její pamětník o ní začal hovořit sám. Odpovídám, že jsme při půldenní zastávce v srbské metropoli viděli několik zničených budov. Byly tam ponechány coby memento útoku západních vojsk a při pohledu z chodníku běžné rušné ulice působí doopravdy poněkud děsivým dojmem.
Bavíme se jako přátelé, s kamarádem mu říkáme, odkud jsme, co studujeme atp. Co však zatajujeme, je fakt, že cílem naší cesty ve skutečnosti nejsou hory na jih od Čačaku, města, do kterého právě jedeme, ale oblast úzce spjatá se zmíněným bombardováním Bělehradu. Tou oblastí je Kosovo, země obydlená z devadesáti procent Albánci, jejíž samostatnost Srbsko stále neuznalo a nárokuje si právo na její nadvládu.
Nápad navštívit Kosovo se zrodil při opětovném prohlížení mapy Srbska, kterou jsem dva roky před touto cestou dostal v informačním centru na bělehradském hlavním nádraží. Státní hranice na této mapě lemuje tlustá zelená čára, Kosovo, zde pod srbským názvem „Kosovo i Metohija“, je však od zbytku země odděleno o poznání tenčí přerušovanou linkou. Stejným způsobem je označena i Vojvodina. Když jsem přemýšlel, které oblasti v Srbsku by mohly být zajímavé k návštěvě, zaujala mě především ona část v dolní části mapy ohraničená přerušovanou čárou. V červenci roku 2014 jsem s kamarádem Jirkou vyrazil do Bělehradu, odkud jsme se posunuli ještě pár kilometrů vlakem do Lazarevače a odtamtud stopen dále na jih.
Po dlouhém dni stráveném převážně stopováním a jízdou v několika cizích autech, zastavujeme ve městě Ušće. Opouštíme hlavní silnici vedoucí nádherným údolím řeky Ibar a jdeme pěšky po podstatně méně frekventované cestě vinoucí se řídce obydlenou horskou oblastí biosférické rezervace Golija, jejíž nejvyšší vrcholy převyšují Krkonoše. Kolem se rozprostírají převážně jehličnaté lesy ukrývající několik vesniček a pravoslavných klášterů. Večer uleháme na břehu řeky Studenica pár set metrů od stejnojmenného kláštera.
Následující ráno jdeme komplex středověkého kláštera navštívit. Studenica sice patří mezi nejvýznamnější památky v Srbsku a je zapsán na seznam UNESCO, ale návštěvníků zde potkáváme jen několik, všichni jsou to poutníci ze Srbska. Klášter je stále funkční a slouží především náboženským, nikoliv turistickým účelům. Nikdo po nás nechce zaplatit za vstup, obchůdek se suvenýry je otevřený jen na požádání. Uvnitř kostela obdivujeme nádherné fresky, venku v zahradě kromě budov také ticho přerušené jen šuměním lesa a ptačím zpěvem. Jsme sice stále v Srbsku, ale svou historií, architekturou i způsobem fungování se v mnoha ohledech podobá pravoslavným památkám, které nás čekají v Kosovu. Liší se jen v jednou důležitou věcí, o tom ale až později.
Pokračujeme stopem dále na jih, vezeme se Srby, kteří také navštívili klášter i romskou rodinou jako vystřiženou z filmu od Kusturici. Po obědě v Rašce nás čeká silnice vedoucí do Kosova. Zastavuje mladý pop z malého kláštera v severním Kosovu. Mluví srbsky, občas tak rychle, že máme problémy s porozuměním. Působí velmi přátelsky a říká, že Srbové a Albánci spolu nemluví, ale my jakožto cizinci nebudeme mít problém ani s jednou skupinou. Nepovažuje Albánce za špatné lidi, myslí si, že v každém národě je stejné množství dobrých i špatných, ale vzhledem k politické situaci jakožto představitel srbské pravoslavné církve s žádnými Albánci v kontaktu není. Na hranicích ukazuje jen dokumenty od auta, naše pasy nikdo vidět nechce, protože jedeme s popem – k němu a k jeho spolucestujícím má hraniční policie úctu. Obě strany hraničního přechodu, srbskou i kosovskou, totiž hlídají Srbové. Dorazili jsme sice do Kosova, nicméně ještě několik desítek kilometrů před námi je obydleno prakticky výhradně Srby.
Pop zastavuje na první benzínce. My si ve zdejší restauraci objednáváme tureckou kávu, kterou bych spíše očekával v albánské části. Platíme ale v dinárech. Cenu v eurech, tedy měně, kterou Kosovo oficiálně používá, číšník neuvedl. Je to zvláštní oblast. Při dalším stopu podél silnice vidíme na každém druhém sloupu srbskou vlajku. Zeď pod mostem někdo posprejoval obrovským nápisem „Fuck of NATO“ a za městem Leposavić, kde nás vysazuje další řidič, stojí srbský předvolební billboard se sloganem: „Za to, co je Srbska.“ Na tomto místě čekáme asi tři hodiny, kolem projíždí auta bez SPZetek, občas konvoj jednotek K-FOR, vidíme hlavně turecké a slovinské vojáky.
Konečně zastavuje první Albánec, kterého na naší cestě potkáváme. Mluví dobře anglicky a po chvíli přátelského rozhovoru si sám od sebe začne stěžovat na Srby. Po pár kilometrech nás zastavuje policie. Muži mají na sobě kosovské uniformy, ale národnostně jsou to Srbové. Žádají po řidiči deset euro na ruku. Že prý, když mu hned zaplatí, může jet bez dalšího zdržování rovnou dál. Náš řidič ale zná dobře praktiky místní policie, o níž tvrdí, že je prolezlá korupcí. Deset euro nenáviděnému Srbovi jen tak do kapsy dát nechce, raději zvolí pokutu s oficiálním papírem a razítkem za třicet pět euro. Než ale dojde k zaplacení, čekáme několik dlouhých minut. Policie cosi řeší, my čekáme v autě a kolem bez problému projíždějí další vozidla, kterých si policie nevšímá. Policisté nám nařizují otevřít batohy, aby do nich mohli nahlédnout vršky a posléze kývnout, že je to ok. Také si řeknou o naše pasy, které bůhví proč zkoumají několik minut. Vrací nám je s tím, že máme do určitého data opustit zemi, protože bez víza zde v „této zemi“ nemůžeme legálně pobývat déle než devadesát dní. Tou zemí, o které mluví, ale nemají na mysli Kosovskou republiku, nýbrž Srbsko. Za datum vstupu považují údaj na razítku ze Subotice, hraničního přechodu mezi Maďarskem a Srbskem. Kývneme, že zemi určitě opustit stihneme, policie se s námi loučí a my jedeme dál.
Před Kosovskou Mitrovicí na pár minut zastavujeme v jednom dvoře, kde náš Albánec nasazuje na auto svoji SPZku a pak pokračujeme kolem slovinského check pointu do albánské části Kosova. Rozdíl je patrný na první pohled – srbské vlajky vystřídaly albánské, sem tam americké, severoatlantské a občas i německé. Z auta vysedáme ve městě Vushtrri svou rozlehlostí připomínajícím města na americkém venkově. Noc trávíme ve stanu v poli za městem.
Auto, které nám ráno zastavuje u benzínky za Vushtrri sice není speciálně označené, ale velmi rychle zjišťujeme, že se jedná o maršrutku. Na cestě po silnici s probíhajícími rekonstrukcemi přistupuje a vystupuje několik lidí. Po příjezdu do Prištiny platíme euro na osobu, což vzhledem k ujeté vzdálenosti hodnotíme jako dobrou cenu.
Hlavní město Kosova nás vítá svými paneláky, ale i moderními domy a ulicemi plnými aut, mezi nimiž se nezřídka objeví auta označená K-FOR, NATO nebo EU. Na každém rohu vlaje nějaká vlajka: albánská, americká nebo evropská. Samotných kosovských vlajek tu je pomálu, visí jen na nejoficiálnějších místech. Všude kolem jsou podniky se „západními“ jmény, třeba taxíky Dallas nebo hotel Liberty s napodobeninou sochy svobody na střeše.
Kvůli úschovně zavazadel hledáme vlakové nádraží, ale nacházíme jen malou pomalovanou železniční budovu s nápisem Priština, ve které je na dvou plakátech popsán kompletní jízdní řád všech vlakových spojů v zemi. Není zde ani otevřená pokladna, batohy musíme nechat na mnohem používanějším autobusovém nádraží.
Po cestě do centra se fotíme s monumentální sochou Billa Clintona. Jeden kolemjdoucí se nás ptá, jak se nám pomník líbí. „U nás pomníky žijícím osobnostem nestavíme, takže je to trochu zvláštní,“ odpovídáme. Kýve hlavou. „Ano, možná to je trochu zvláštní, ale tenhle člověk toho pro Kosovo hodně udělal a my mu tímto pomníkem chceme vzdát úctu,“ vysvětluje anglicky. O kus dál stojí nová katedrála Matky Terezy. Díky svému mezinárodnímu uznání a popularitě albáncům slouží jako vhodná národní hrdinka.
Domnívali jsme se, že si centrum projdeme spolu s mapkou, kterou dostaneme v turistickém informačním centru. Zjišťujeme však, že informační centrum zde sice je a má dobrou adresu – přímo na jednom z hlavních náměstí blízko obřího obrazu kosovského prezidenta Ibrahima Rugova, jenže není otevřené. Stejně tak nikde v centru nemůžeme najít žádný obchod s pohledy, ani na frekventované promenádě plné obchůdků a restaurací. Na konci pěší zóny stojí zvláštní památník obětem války. Na jakémsi plotě jsou rozvěšeny portréty padlých, které se postupně jeden po druhém zobrazují i na velkoplošné obrazovce nad nimi.
V centru města nacházíme Muzeum Kosova. Vstup je zdarma a uvnitř potkáváme několik zahraničních turistů. Navzdory tomu, že muzeum zjevně přitahuje především cizince, je zde textů v angličtině jen několik. Většina je pouze v albánštině, v srbštině nic. Celé patro zabírá expozice věnovaná válce a NATO, v přízemí pak mnohem menší expozice Kosovo in centuries s několika málo exponáty etnografického charakteru.
V uličkách okolo centra, budících dojem maloměsta, se schovává několik mešit. Je pátek, všude probíhají modlitby, na které přišlo tolik lidí, že klečí i v prostoru vně budov. U jedné z nejstarších a nejkrásnějších mešit ve městě mě zdraví jeden pán a říká, ať jdu dovnitř. Probíhá zde sice modlitba, ale to neznamená, že bych zde nemohl být. Naopak, „it´s normal,“ říká ten pán, skvělou angličtinou mi vypráví, že když on cestuje po Evropě, také navštěvuje místní náboženské památky a vybízí mě, abych si vnitřek mešity bez ostychu vyfotil. Když nebudu fotit přímo tváře jednotlivých lidí, můžu fotit i během bohoslužby.
Austrálie patří mezi krásné a vyspělé země. Sydney, Melbourne či
Brisbane patří mezi vyhledávané turistické destinace. Ale zkuste popojet
trochu dál do vnitrozemí. Narazíte na místa, kde nejen budete mít časové
limity na sprchování, absenci internetu i mobilního signálu.
A přesto se Vám v těch městech bude pravděpodobně líbit.
Jedním takovým okouzlujícím městem je Alice Springs!
Austrálie patří mezi krásné a vyspělé země. Sydney, Melbourne či Brisbane patří mezi vyhledávané turistické destinace. Ale zkuste popojet trochu dál do vnitrozemí. Narazíte na místa, kde nejen budete mít časové limity na sprchování, absenci internetu i mobilního signálu. A přesto se Vám v těch městech bude pravděpodobně líbit. Jedním takovým okouzlujícím městem je Alice Springs!
Město Alice Springs leží přesně uprostřed australské pouště. Letadlem je vzdálené zhruba tři a půl hodiny od Sydney, vlakem má nejblíže k městu Darwin a taková cesta trvá tři dny. Má zhruba pětadvacet tisíc obyvatel. Je tam nejvyšší míra kriminality v Austrálii, problémy s alkoholismem i drogami. I přesto je však toto město vyhledávanou turistickou destinací.
Už samotný přílet do Alice Srpings je překvapením. Letiště se nachází vlastně na poušti – dlouhé nekonečné pláni s klasickým červeným pískem. Maloměstský charakter Alice Springs naznačuje i samotná miniaturní budova letiště, kde nejvíce pozornosti upoutá pravděpodobně koberec s motivy dvou hadů, jež v okolí města žijí. Letiště není vhodné ani pro případné delší čekání, protože kromě toho, že v širém okolí absolutně nic není, tak i samotné letiště nabízí pouze jednu malou kavárnu a jeden malinkatý obchod se suvenýry. Jinak nic! Pokud tedy patříte mezi cestovatele zvyklé na velká světová letiště, zde zůstanete pravděpodobně překvapeně koukat.
I cestu z letiště na hotel lze za určitých okolností označit za zážitek. Můžete cestovat autobusem, který jednou za půl hodiny odjíždí do zhruba dvaceti minut jízdy vzdáleného centra města, anebo zvolit pohodlnější formu dopravy v podobě taxi. Klasické taxíky, jako bývají v celém zbytku Austrálie, zde však nenajdete. Před letištěm pravděpodobně uvidíte stát několik snědých pánu a neoznačenými vozy různého druhu, v ruce budou držet papírovou cedulku s ručně psaným nápisem „taxi“. Ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat, toto jsou opravdoví zdejší taxikáři! Zvolit cestu na hotel taxíkem je výhodnější nejen kvůli pohodlí, ale především proto, že řidiči jsou zde velmi ochotní a nemají problém zastavit Vám během cesty kdekoli si vzpomenete. Za zastávku rozhodně stojí samotný vjezd do města, jakási brána s nápisem Alice Springs, vedle níž vzniká celá řada turistických fotografií. Stejně tak je možné se s taxikářem domluvit, aby Vám udělal osobního průvodce po městě a svezl Vás na místa, jež chcete vidět. Takováto poznávačka města vyjde levněji než v případě, že byste si poznávací zájezd města koupili přes agenturu.
Díky množství turistů, které do města každoročně přichází, nabízí Alice Springs kvalitní několika-hvězdičkové hotely. Protože město je opravdu rozsáhlé a jednotlivé ulice jsou od sebe značně vzdálené, nelze se divit, že od jednoho hotelu na nákup do nejbližšího obchodu bude třeba potřeba použít taxi nebo si vyrazit na delší procházku. Hotely jsou zde obklopené pouštní přírodou, což ocení hlavně milovníci klidu a ticha. Pokoje na hotelech bývají velmi prostorné, stejně tak jako samotné hotely. Omezení však přichází v momentě, kdy začnete uvažovat o vysprchování. Nejen od turistických průvodců se dozvíte, že v určitých destinacích v zemi je povolený limit na sprchu tři minuty, jinde čtyři minuty. Na hotelech bývají v koupelnách cedulky a návody, jak šetřit vodou.
Další možná nepříjemnost přichází se zjištěním, že zde během pobytu pravděpodobně nebudete moci používat internet. I když máte třeba koupenou australskou sim kartu s neomezeným internetem, na síť se nepřipojíte. Je to z důvodu, že veškerá mobilní data jsou v oblasti města velmi slabá a na připojení k internetu zkrátka nestačí. Ostatně, v některých částech města (a už asi jeden kilometr za městem) si nezatelefonujete vůbec – není signál. Pokud jde o hifi sítě na hotelech nebo třeba v restauracích, je lepší s nimi také vůbec nepočítat.
Ačkoli na první dojem nemusí návštěva města s celou řadou netradičních omezení vypadat úplně lákavě, nenechte se od ní odradit. Alice Springs právem patří mezi nejvyhledávanější turistické destinace v zemi. Samotné město nabízí celou řadu míst, která za návštěvu stojí.
Jedním z takových míst je telegrafní stanice z poslední třetiny devatenáctého století situována u řeky Todd, která je po většinu roku vyschlá. Kromě prohlídky rozsáhlého areálu telegrafní stanice je zde k vidění i muzeum s tradiční kulturou původních obyvatel Austrálie, dále jsou v okolí k dispozici piknikové a grilovací stoly, kde si za pár dolarů můžete s přáteli udělat třeba oběd. Okolo telegrafní stanice je i stezka pro cyklisty.
Pro fotografy a milovníky panoramatických výhledů bude dobrou volbou výstup k památníků Anzac Hill, který byl postaven na památku obětem první světové války. Památník se tyčí nad městem, takže je od něho k vidění celé město. Ostatně většina fotografií Alice Springs, které například najdete na internetu nebo v turistických průvodcích, je pořízena právě z tohoto místa. Lepší pohled na celé město zkrátka nenajdete!
Z dalších památek za návštěvu stojí ještě muzeum zkamenělin, známé jako Museum od Central Australia a muzeum věnované památce Johna Flynna, který založil první nemocnici v Alice Springs a dále pak kvalitní nemocnici v Adelaide.
Pro milovníky dobrých jídel, zejména sladkostí, nelze nezmínit tradičně upravované milkshaky, jež se prodávají v centru města. V nabídce je celá řada zajímavých příchutí a prakticky každý mléčný koktejl je bohatě dozdoben ovocem, čokoládou, zmrzlinou či dalšími delikatesami. Opravdu na ničem se zde nešetří. Ceny zdejších speciálně upravených milkskhaků jsou však poněkud vyšší, v přepočtu na české koruny zaplatíte za takový drink kolem dvousetpadesáti korun. Samostatných restaurací ve městě mnoho není, spočítali byste je pravděpodobně na prstech jedné ruky. Proto je lepší dopřát si večeři raději na hotelu nebo v casinu na okraji města. Ostatně, obě restaurace, které se v budově casina nacházejí, patří mezi ty nejlepší ve městě. Navštěvují je nejen turisté, ale ve velké míře i místní obyvatelé.
Ovšem beze sporu hlavním důvodem, proč turisté navštěvují toho „pouštní město“ je nedaleká hora Uluru, zvaná také jako Ayers Rock. Jedná se o největší přírodní monolit na světě – vlastně takový jeden velký kámen. Nad zemí je vysoký téměř tři sta padesát metrů, přičemž jeho podzemní část sahá až do hloubky pěti kilometrů. Uluru se nachází přímo v poušti, přibližně deset hodin jízdy autobusem od samotného Alice Springs. Pořádají se výlety na východ slunce nad Uluru, anebo na západ slunce. Přičemž každý průvodce Vám narovinu řekne, že mnohem krásnější je západ slunce. Hora s ubývajícím slunečním světlem večer mění barvu, od zářivě oranžové až po krvavě rudou.
Reklama:
Vydejte se na Uluru se zájezdem do Austrálie!
Vylézt na samotnou horu není sice státem zakázané, ale nedoporučuje se to. Mnoho turistů během výstupu na vrchol umírá. Jednak proto, že se nachází v samém srdci pouště, kde je opravdu velké teplo a mnoho lidí kolabuje či dostává při výstupu infarkt. Dalším důvodem častých úmrtí je skutečnost, že hora je hladká, nečlenitá a vy se zkrátka nemáte čeho držet. Jakmile uklouznete, padáte až dolů. A vzhledem k tomu, že k nejbližšímu městu je to několik hodin jízdy pouští, je pravděpodobnost na Vaši včasnou záchranu menší. I přes varování se však každý den nachází „odvážlivci“, kteří na Uluru vystupují nebo se o to alespoň pokouší. Mnohem lepší volbou, jak si výlet k tomuto přírodnímu úkazu vylepšit, je zúčastnit se tradičního bbq, které pořádají turistické organizace na úpatí hory každý večer.
Na závěr by bylo dobré zmínit, proč mnoho turistů anebo třeba i studentů, kteří jsou v Austrálii v jiných městech třeba na výměnném pobytu, na studiu nebo na pracovní stáži, s výletem do Alice Springs otálejí. Důvodem je cena. Letenky vychází na zhruba 700AUD ze Sydney, Brisbane či Melbourne. Většinou je let na déle, protože přímé lety jsou jen ze Sydney. Hotely a výlety v Alice Springs rovněž nepatří k nejlevějším. Takže Vás třídenní výlet do Alice Springs, během kterého si však stihnete prohlédnout všechny zmiňované památky a zajet i na Uluru, může jednoho člověka stát kolem 1500AUD, což je zhruba třicet tisíc korun. (pokud počítáme s tím, že se už nacházíte na území Austrálie). Na druhou stranu, každý, kdo se rozhodne do tohoto výletu investovat, nelituje! Alice Springs je natolik odlišné od všech ostatních měst, že by se do něho měl jednou za život podívat každý správný cestovatel!
Mimochodem, mezi často publikované seznamy míst, která by měl člověk navštívit, než zemře, je vždy zařazován právě Ayers Rock. Takže? Není, na co čekat!
Do redakce k nám přistál zajímavý cestovatelský projekt
Z kanclu na cestu kolem světa. Nejde o nic jiného, než že se parta
čtyřech kamarádů rozhodla přerušit své pracovní kariéry a trochu
ochutnat z cizích krajů. A nás to samozřejmě zaujalo.
Do redakce k nám přistál zajímavý cestovatelský projekt Z kanclu na cestu kolem světa. Nejde o nic jiného, než že se parta čtyřech kamarádů rozhodla přerušit své pracovní kariéry a trochu ochutnat z cizích krajů. A nás to samozřejmě zaujalo. Věříme, že cestování je nedílnou součástí vzdělání člověka, stejně, jako tomu tenkrát věřil Ámos. Vyjet za hranice a několik měsíců se potulovat světem je skvělá zkušenost a leckdy to člověku pomůže trochu otevřít oči. Škoda, že takovou odvahu má pořád příliš málo mladých Čechů.
Karel, Edita, Katka a David na to připravili celý projekt, nazvaný Z kanclu kolem světa aneb stop otlačeným zadkům – www.travel4ever.cz/. Jejich plánem je projet celý svět, za 20 měsíců.
Itinerář mají pestrý: ČR – Spojené Arabské Emiráty – Čína – Taiwan – Nový Zéland – Samoa – Tonga – Austrálie – Chile – Argentina – Uruguay – Brazílie – Bolívie – Peru – Ekvádor – Kolumbie – Panama – Kostarika – Nikaragua – Honduras – El Salvator – Guatemala – Belize – Mexiko – USA – ČR
Sledovat je můžete také na Facebooku. My s nimi postupně připravíme nějaký článek. Prozatím držíme palce.
Před Vánocemi se nám dostala do rukou kniha od Beara Gryllse, Příběhy
skutečné odvahy. Kniha, která nabízí asi nejhutnější koktejl lidského
odhodlání v neuvěřitelných podmínkách.
Před Vánocemi se nám dostala do rukou kniha od Beara Gryllse, Příběhy skutečné odvahy. Kniha, která nabízí asi nejhutnější koktejl lidského odhodlání v neuvěřitelných podmínkách.
Kniha je souborem pětadvaceti povídek o největších dobrodruzích naší historie v situacích, ve kterých si nesahali na jenom dno, ale mnohem, mnohem hlouběji: Thor Heyerdahl, Joe Simpson nebo třeba Roald Amundsen. U některých příběhů vám přeběhne mráz po zádech, u jiných vám naskočí husí kůže po celém těle – přežít nebyla nikdy procházka růžovým sadem. Všechny se však vyznačují statečností, nezlomnou houževnatostí tváří v tvář smrti a mimořádnou psychickou odolností mužů a žen, již měli jedno společné – skutečnou odvahu.
Příběhy jsou napsány čtivě, stručně, jdou přímo k věci a až na kost, tak jak se u tohoto žánru očekává. Bear Grylls se v předmluvě přiznává, že právě toto jsou jeho hrdinové a knihu napsal, podle svých slov, aby odhalil a představil jedny z nejpodnětnějších, nejdojemnějších a nejfantastičtějších příkladů lidské výdrže a odolnosti, jaké kdy svět viděl.
Nejen tuto, ale i další knihy Beara Gryllse, si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví, nebo na stránkách nakladatelství JOTA. Kniha je dostupná i v elektronické verzi.
Narodil se 7. června 1974. Studoval na Eton College a studium španělštiny zakončil na Londýnské univerzitě. Původně sloužil jako výsadkář u speciálních jednotek SAS a následně vedl řadu průlomových expedicí do nejnehostinnějších částí světa, kterými vydělal miliony dolarů pro dětskou charitu. Ve 23 letech zdolal Mount Everest, a to jako dosud nejmladší Brit. Brzy navázaly další úspěchy: obeplul Velkou Británii a Arktidu, večeřel v horkovzdušném balonu ve výšce 7500 metrů, přeletěl na paraglidu přes vodopády Angel Falls ve Venezuele a také přes Himálaj.
Na důkaz uznání byl jmenován čestným korvetním kapitánem britského námořnictva a také plukovníkem elitních Royal Marine Commandos. Díky svým zkušenostem se stal roku 2009 nejmladším vrchním skautem v historii anglického Skautského svazu a pod jeho vedením působí třicet milionů skautů po celém světě.
Gryllsovy dobrodružné televizní pořady patří mezi nejsledovanější na světě – našly si zhruba 1,2 miliardy diváků ve dvou stech zemích. Kromě toho je Bear Grylls autorem čtrnácti knih – jeho mezinárodní bestseller Mud, Sweat and Tears (Bláto, pot a slzy, 2011) byl zatím přeložen do třinácti jazyků a v roce 2012 ho Číňané zvolili nejvlivnější knihou roku.
Nakladatelství JOTA vydalo české překlady tří jeho úspěšných knih: Vzhůru – Pozoruhodná cesta k vrcholu Mount Everestu (2011) a dva dětské dobrodružné tituly řady Mise přežít: Zlato bohů (2012) a Cesta vlka (2012).
Žije se svou ženou Sharou a třemi syny, Jessem, Marmadukem a Huckleberrym, střídavě na říční obytné lodi v Londýně a na odlehlém ostrově u pobřeží Walesu. Mluví plynně anglicky, španělsky, německy, maďarsky a francouzsky a je držitelem černého pásku v karate.
Bali patří mezi jednu z luxusnějších destinací na dovolenou.
Návštěvu vzdálené Indonésie je však lepší využít stoprocentně a
cestovat. Strávit dva týdny v turistickém resortu by byla zkrátka
škoda. Pokud se chcete obohatit o několik zážitků, na které budete do
konce života vzpomínat, je dobré cestovat a poznávat i místní
netradiční tradice. Tady je 10 tipů na lokace, které prostě musíte
vidět!
Bali patří mezi jednu z luxusnějších destinací na dovolenou. Návštěvu vzdálené Indonésie je však lepší využít stoprocentně a cestovat. Strávit dva týdny v turistickém resortu by byla zkrátka škoda. Pokud se chcete obohatit o několik zážitků, na které budete do konce života vzpomínat, je dobré cestovat a poznávat i místní netradiční tradice. Tady je 10 tipů na lokace, které prostě musíte vidět!
Vzhledem k tomu, že každá dovolená by měla být především odpočinek a alespoň nějaká dávka pohodlí, je dobré začít s výletem na ostrov Bali výběrem vhodného ubytování. Mezi nejlepší destinaci k pobytu, odkud je možné vyrážet na další výlety, třeba i několikadenní, patří jednoznačně jižní část ostrova Kuta. Jedná se o region zaměřený na turisty. Najdete zde bankomaty, směnárny, půjčovny nejrůznějších dopravních prostředků (velmi oblíbené jsou motocykly), ale také se zde nachází ty nejlepší bary a restaurace. Pokud chcete strávit romantickou večeři při západu slunce na pláži, je Kuta tou správnou volbou. Stejně tak pokud patříte mezi turisty vyhledávající noční zábavu, jako jsou párty, diskotéky a bary, budete zde spokojeni. Nutno však podotknout, že místní obyvatelé mezi velké „pařmeny“ nepatří. Bavit se tak budete pravděpodobně spíše s dalšími turisty a to zejména z Austrálie nebo Německa, kterých je tu většina. Oblast Kuta patří mezi nejdražší destinace na Bali.
Druhou nejnavštěvovanější turistickou destinací je oblast na jihovýchodě ostrova zvaná Sanur. Zde najdete krásné čisté pláže s bílým pískem. Většina pláží je navíc velmi mělká a vhodná po kiting, surfování nebo další vodní sporty. Je zde i celá řada škol a kurzů, v nichž se můžete tyto vodní sporty učit. Vždy je ale dobré obrnit se trpělivostí, neboť se nejedná o záležitost jen několika mála lekcí. Některé zdejší pláže jsou plné mušlí, jinde můžete narazit na drobné mořské živočichy, kteří jsou většinou neškodní.
Sedět na jednom místě na pláži nebo u barů, se ale v případě ostrova Bali nevyplatí. Rozhodně je nutné vyrazit také do vnitrozemí ostrova, dál od pláží, kde začínají tropické pralesy, vesnice domorodého obyvatelstva a tamní tradiční život. Většina Balijsců se živí řemeslnou výrobou nebo zemědělstvím, přičemž pod pojmem zemědělství je dobré vidět vždy spíše produkci rýže, čaje anebo kávy. Poslední zmiňovaný produkt se na ostrově vyrábí ve velmi vysoké kvalitě. Při každé prohlídce kávových plantáží se turistům naskytne pohled i na celý výrobní proces, včetně pražení kávy. Na Bali se vyrábí také velmi drahá cibetková káva, známá také jako Kopi Luwak. Jedná se o kávu vyráběnou z praženého trusu balijské lasičky, která se živí pojídáním bobulí kávy. Kilogram této luxusní kávy se prodává zhruba za patnáct tisíc korun. Na Bali můžete šálek této kávy ochutnat podstatně levněji. Za to návštěva kávové plantáže, kde ji často nabízí, rozhodně stojí, ne?
Na Bali najdete hned několik velkých opičích pralesů, například u města Ubud. Jedná se prakticky o džungli, ve které se pohybuje vysoké množství malých opiček. Ty jsou ale velmi aktivní, lidí se nebojí – ba naopak! Velmi rádi si berou vše, co se jim líbí. Proto budete pravděpodobně před vstupem do opičího pralesa varování, abyste si odložili a uschovali korále, sluneční brýle, klobouky a zkrátka vše, co by mohly tyto rychle opičky sebrat. Na Bali jsou dokonce známy i případy vykrádání bytů, chat či třeba aut právě těmito opicemi. Některé z nich jsou ke krádežím dokonce vychovávány místními zloději. Na druhou stranu, pokud budete obezřetní, můžete si v opičím pralese opičku pohladit, vyfotografovat se s ní a dostat se k nim zkrátka velmi blízko.
Jednou z atrakcí, která je zaměřená vyloženě na turisty, je projížďka na slonech. Ačkoli se to na první pohled může zdát jako velmi komerční akce a vlastně jen jakási „výrobna na peníze“ pro místní obyvatele, je třeba uznat, že podobných příležitostí člověk za život moc nedostane. Takže proč vlastně jízdu na tomto obrovi nezkusit. Zpravidla jízda na slonu trvá hodinu a projíždí se přírodou, po kopcích a i ve vodě. Pro ty, jež jedou na slonu poprvé, je dobré připomenout, že se rozhodně nejedná o nic srovnatelného ani s jízdou na koni. Kromě toho, že je slon nepoměrně vyšší (pozor na závratě, několik turistů má problém na slona vůbec vlézt) a především se také výrazně při chůzi kýve. Na druhou stranu je slon na Bali mnohem bezpečnějším dopravním prostředkem než například taxi. Taxikáři jezdí jako o život, dopravních předpisů ani oni a ani ostatní účastníci silničního provozu příliš nedbají. A i mě osobně se stalo, že naše taxi nabouralo kolemjedoucí auto, načež ho náš taxikář začal po silnici honit, pochopitelně s námi ve voze.
Na ostrově Bali je stále aktivní vulkanický komplex zvaný Batur. Stejný název nese i jeho nejvyšší vrchol – stále aktivní sopka, která se k životu probouzí zhruba jednou za padesát let. Menší a středně silně erupce jsou však poměrně časté neustále, zpravidla se projevují dýmem nad sopkou a lehkých chvěním půdy v okolí. Zajímavostí však je, že výstup na samotnou sopku není nikterak zakázán a turisté tam mohou.
Tanec a divadlo na Bali velkou tradici. Místní herectví je však na zcela jiné úrovni než to, na která jsme z Evropy či Ameriky zvyklí my. Hodně, opravdu hodně, se přehrává, hraje se očima. Přičemž oči mají muži i ženy velmi výrazně nalíčení. Součástí tradičního tance zvaného Kecak je tak trochu také „ohnivá show“, kdy se na pódiu zapalují různé rekvizity, vyrábí se dým ze slámy a v závěru na pódiu zůstává mnoho žhavého uhlí. Po něm pak hlavní hrdina chodí bosý! Ačkoli představení jsou velmi dlouhá (pro turisty asi dvě a půl hodiny, originál je však dvakrát tak dlouhý), je nutno uznat, že ohně, rozžhavené uhlí a další skoro až akrobatické kousky celou show výrazně oživují. Uvidíte zkrátka něco, co v na české divadelní scéně pravděpodobně nikdy nebude!
Při putování po zemi Bali možná narazíte na velké nákladní auto vezoucí obrovského draka. Draka podobného těm, které jsme pouštěly jako děti z papíru, ve tvaru klasického kosočtverce s ocasem a ozdobami. Přesně takového draka, jen několikametrového, na Bali muži s oblibou pouští. Patří to k místním tradicím a společným zábavám namísto třeba našeho fotbalu či chození na hospod. Balijci pouští draky nejvíce od konce léta do podzimu. Zpravidla jsou jejich obrovští draci na ocelových lankách a drží je několik mlžů, aby neodletěli. Podívaná na takovou událost rozhodně stojí za to! A Vy jakožto turisté si můžete draka zakoupit tak, avšak podstatně menších rozměrů.
Tradiční potravinou na Bali je rýže. Ačkoli můžete mít během cestování po ostrově pocit, že jsou rýžová pole všude kolem a že rýže bude na ostrově pravděpodobně dostatek, není tomu tak. Vypěstovaná rýže dokonce ani nestačí na pokrytí tamní spotřeba a musí být dovážena z okolních států a ostrovů, například z nedaleké Jávy. Pro turisty jsou však pohledy na rýžová pole tak trochu pastvou pro oči. Vypadají malebně a upraveně. Výlet do vnitrozemí ostrova se bez zastávky nad rýžovými poli zkrátka neobejde.
Pokud čas dovolí, doporučuji během návštěvy Bali zamířit také do známého přírodního parku Komodo. Je možné tam jednoduše doplout lodí z ostrova. Vystoupit je potřeba na ostrově Lombok, který je těsně vedle Bali. Park Komodo patří mezi opravdové skvosty Indonésie. K vidění je zde celá řada exotických zvířat, například se můžete dostat do těsné blízkosti k obrovskému varanu (není nebezpečný, je to býložravec), navštívit vodopád obklopený motýly, zkusit šnorchlovat v křišťálově čisté vodě anebo si vyrazit na kopce ostrova do přírody. Zajímavostí je, že tento vedlejší ostrov je zcela neobydlený.
Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo,
odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji
z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají
rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými
vesničkami.
Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo, odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými vesničkami. Po chvíli kupuji pro sebe i pro kamaráda Mika v posledním kupé našeho vagonu za pět hřiven čaj, posnídám nakoupené pečivo a potom dál sleduji krajinu. Ve vagonu je klid a čisto. Dvanáctihodinová cesta přes půlku Ukrajiny v lehátkovém kupé stála v přepočtu méně než tři stovky.
Do Oděsy přijíždíme podle jízdního řádu okolo půl desáté. Na nádraží je rušno, většina cestujících vystupuje právě zde, na konečné stanici. Kvůli délce vlaku je to z našeho vagónu k nádražní budově ještě pár minut chůze. Cestou na nástupišti potkáváme bábušky s cedulemi „kvartýra“. Nabízejí 100 hřiven, tedy zhruba 170 korun, na jednu noc, při větším počtu nocí jde cena dolů. Jedna paní nabízí nocleh za padesát hřiven, načež se kolem ní nahrne dav dalších bábušek, které ji překřikují, že takhle nízkou cenu si přece nemůže dovolit. Když se dotyčná paní dozvídá, že chceme přespat jen jednu noc, cenu odvolává a přestává o nás, coby potencionální zákazníky, jevit zájem. Bere jen ty, kdo zůstávají déle.
Nakonec se domlouváme s bábuškou Ludmilou. Po cestě přes park na tramvaj Ludmila komentuje současnou situaci na Ukrajině slovy: „Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir.“ Prý se tedy není čeho bát. Na zastávce chvíli čekáme a pak jedeme přibližně půl hodiny do jedné z okrajových částí města blízko pláže, kde čeká slibovaná „kvartýra“. K malému domku se jde skrz zahradu. Na šňůře zde visí prádlo a trubky s vodou vedou do umyvadla a do barelu, ze kterého pokračuje další trubka do sprchy. Uvnitř domu je malá ložnice a vedle ní dokonce kuchyňka. Není to luxusní apartmá, ale nám to na jednu noc stačí. Platíme každý po sto hřivnách a necháme si na papírek napsat všechny důležité informace, jako je adresa, čísla tramvají a maršrutek atp.
Po vybalení, vyprání a sprše se s Mikem vydáváme maršrutkou do centra města. Zhruba půlhodinová cesta končí v parku na konci slavného bulváru Deribasovskaja. Projdeme přilehlou obchodní pasáž z devatenáctého století a potom i onu hlavní výstavní ulici plnou dražších restaurací, obchodů i atrakcí pro turisty. Na konci nás boční ulice svedou k mostu vedoucímu nad ulicí, která ukazuje pravý opak nádhery bulváru Deribasovskaja vzdálené jen pár minut chůze.
Pod sebou vidíme silnici plnou výmolů a kolem zanedbané domy s oprýskanými zdmi počmáranými sgrafity. Ani park Ševčenko, do kterého vcházíme branou kousek za mostem, neoplývá krásou, spíš než upravené trávníky tu nacházíme vyprahlou trávu a odpadky za nízkou zídkou. Mezi stromy prosvítá moře a obrovské jeřáby oděského přístavu. Po rychlém obědě se vracíme do centra a scházíme kolem rušné silnice k výletní části přístavu. Za nádražní budovou Mořského nádraží stojí vysoká budova hotelu Odessa a za ním kotví luxusní jachty a plachetnice. Navzdory tomu, že jsme ve slavném turistickém letovisku, kupujeme si přímo na nábřeží se skvělým výhledem na přístav i vzdálenější části pobřeží kelímek kvasu za pár hřiven, tedy za celkem běžnou cenu bez turistické přirážky.
Nahoru od přístavu vedou slavné Potěmkinovy schody. Jsem jimi trochu zklamaný, jsou sice mohutné, velice široké a při pohledu vzhůru vzbuzují dojem nekonečnosti, ale stále jsou to jen obyčejné schody. Čekal jsem od nich něco úžasnějšího. K lepšímu dojmu by snad stačilo aspoň to, kdyby nebyly okolní parky na svahu okolo obou stran Potěmkinových schodů tak zanedbané. Na schodech mi nějaký mladík pokládá na hlavu jakéhosi dravce a anglicky mi říká, že mě s ním za euro vyfotí. Nabídku rázně odmítám, ale zároveň je mi ho trochu líto. Na světoznámé památce bych očekával davy lidí, místo toho zde prochází jen pár malých skupinek a jednotlivců. Tato místa neoplývají turisty v takovém množství, jak by se dalo předpokládat.
Nad schody začíná bulvár Primorskij, druhá krásná ulice ve městě. Tato ulice spolu s ulicí Deribasovskaja ohraničuje malou oblast, kde jsou snad všechny domy opravené, roste tu hodně stromů, stojí tu několik velkolepých soch, fontán, muzeí, příjemný parčík nebo překrásná budova oděské opery. Zbytek města působí zašlým někdy až odpudivým dojmem. Z centra odjíždíme zpět opět maršřutkou. Jízdné je oproti českým cenám zanedbatelné, jízdenka na jednu cestu v MHD stojí okolo dvou hřiven. Platí se přímo řidiči, který platbu i vrácení přebytečných drobných vyřídí za jízdy. Po cestě vidíme i několik tramvají, většinou starších kusů, výjimkou však nejsou ani červené vozy se znakem Prahy, který sem pražský dopravní podnik prodal teprve nedávno.
Navečer se stavujeme ještě na pláži u naší kvartýry, a večer trávíme v blízké restauraci a pak na zahradě kvartýry na besedě, kam nás zvou další nocležníci na červinské pivo a sušené ryby. Kromě nás tu nocuje chlapec z Dněpropetrovské oblasti, který sem přijel se svojí matkou dělat zkoušky na námořnickou školu, manželé s malým dítětem z města Černivci a dva kluci kolem dvacítky z Doněcku, kteří zde přes léto pracují na pláži. Ze zmíněných jen rodina z Černivci mluví rodným jazykem ukrajinsky. Kolegové z Doněcku a Dněpropetrovské oblasti hovoří rusky, což ovšem není ani v době války na východě země problém. Koneckonců i bábuška Ludmila mluvila rusky a v podstatě v celé Oděse je ruština nejběžnějším jazykem. Začíná nám být jasné, že rodná řeč nemusí na Ukrajině nutně předurčovat národnostní cítění. Jak později zjišťujeme, na Ukrajině mluví rusky několik milionů lidí, nutně to ale neznamená, že by se tito lidé sami s ruskou národností identifikovali.
Druhý den ráno vyklízíme ložnici a ještě před naším odchodem přichází bábuška Ludmila s novými zákazníky. Pak jedeme zase do centra města, kde bloudíme po ulicích a hledáme, odkud jede autobus do městečka Bilyaivka. Kolem poledne konečně dostáváme od místních spolehlivé informace a skrz obrovský trh s ovocem a zeleninou se prodíráme na autobusové nádraží a rychle nalézáme příslušný spoj. Cesta do Bilyaivky je dlouhá přibližně padesát kilometrů, přesto jízdenka stojí pouhých dvacet hřiven. Zato jedeme velmi pomalu, zastavujeme v různých vesnicích a do našeho cíle přijíždíme přibližně až za hodinu a půl. Málem bychom město přejeli, naštěstí se sice až za zastávkou, ale stále ještě v obydlené zástavbě dozvídáme, kde jsme a vystupujeme ven. Kdybychom tímto autobusem pokračovali dál, dojeli bychom až do Podněsterské republiky, kde by od nás celníci na hranicích mohli požadovat za přechod hranic pár desítek euro.
V Bilyaivce si kupujeme ve stánku mastné plněné pirohy k obědu a vyrážíme po prašné cestě směrem k Dněstru. Bilyaivka je jedním z výchozích bodů k národnímu parku okolo dněsterské delty. Jedno ze slepých ramen této řeky končí u posledních domů městečka. Kolem vody pobíhá kolem dvaceti dětí, které se sem s několika dospělými přišly vykoupat. S velkými batohy působíme malý rozruch, jeden odvážný chlapec se nás jde zeptat, odkud jsme přišli. Bavit se s cizincem je pro něj velká pocta, do těchto míst jich příliš mnoho nezavítá. Ukazuje nám úzkou pěšinku mezi vodou a rozlehlým rákosovým porostem s občasnými převážně uschlými stromy. Tam kousek dál je prý další místo na koupání. Vyrážíme naznačeným směrem a po pár minutách nacházíme další rameno řeky, tentokrát již jedno z hlavních, a o kus dál i plácek, kde se koupají další lidé. Lezeme do vody taky, ale původní plán přeplavat na druhý břeh, kde roste hustý les, nakonec nerealizujeme. Proud je tak silný, že se člověk stěží udrží na místě a není radno vypravovat se dál od břehu. Po vodě občas projede výletní motorový člun, vidíme ale i malou loďku převážející dřevo. Po koupeli se vracíme do Bilyaivky a po zastávce na sklenici kvasu přejíždíme autobusem do vesnice Majaky.
V Majakách se jdeme podívat na přilehlý most před Dněstr. Na jedné straně vidíme široké říční koryto, na druhé obrovské jezero Dněsterský iman, do kterého řeka ústí. Vracíme se do vesnice, v hospůdce ochutnávám ukrajinské pivo Zlatá Praha a po osvěžujícím posezení vyrážíme pěšky po silnici dál. Cestou kolem silnice potkáváme maskované check pointy, kde ukrajinská armáda střeží příjezdové cesty vedoucí z Podněsterské republiky, která zde kvůli svým spojům na Rusko v době války na východní Ukrajině představuje potenciální nebezpečí. Kousek za vojenskými objekty odbočujeme na křižovatce, odkud pak částečně stopem, částečně autobusem projíždíme kolem Dněsterského imanu, obrovské vodní plochy obklopené rákosím a loukami.
Na jednom místě nás řidič autobusu vysadí s tím, že se vychyluje z naší trasy a my stopujeme u prašné cesty plné výmolů, po které jezdí jen minimum aut. Asi za půl hodiny nás bere parta dvou kluků a dvou holek a za svezení do Ovidiopolu chtějí od každého z nás pět hřiven. Velké šance na jiný stop nemáme, takže nasedáme do nepříliš sympatického vozu plného cigaretového kouře a platíme požadovanou částku. V Ovidiopolu si u stánku kupujeme šaurmu, rychlé jídlo podobné tortille. Mike se dává do řeči s místním městským policistou, který ochotně radí, kde sehnat maršrutku směrem dál. Po večeři se už stmívá, opouštíme stánek a marně hledáme ve městě místo, kde maršrutka zastavuje. Naštěstí opět potkáváme policisty, kteří se s námi ochotně baví, nechají se s námi vyfotit a dokonce se nám i ze své pravomoci snaží zastavit nějaké auto, které by nás vzalo. Nakonec zastavuje autobus, který nás odveze do Zatoky.
Zatoka, jak krátce po příjezdu zjišťujeme na vlastní oči, je oblíbenou turistickou destinací. Kolem několik kilometrů dlouhé pláže stojí pruh hotelů, bungalovů a restaurací, z různých směrů se ozývá hlasitá hudba a ulice jsou i v pozdních hodinách plné lidí. Klidnější místo, které s Mikem prohlašujeme za vhodné na přespání, nacházíme až zhruba po dvou hodinách.
Následující den vstáváme v šest ráno, protože máme obavy z místních hoteliérů a údržbářů pláží, kterým by se naše spacáky položené přímo na písku jedné z pláží nemusely líbit. Protože Zatoka leží na úžině mezi mořem a Dněsterským imanem, jdeme se ještě ráno podívat na nejmenší zúžení, kde pevnina mezi oběma vodními plochami má šířku jen několik desítek metrů. Podobné zúžení po průchodu městem a snídani v jedné z restaurací vidíme na druhé straně za městem z auta, které stopujeme na kraj Oděsy. Silnice přes úžinu vede po vyvýšeném náspu, je tedy možné vidět současně jak jezero, tak moře. Jsou to dvě rozlehlé vodní plochy, jen na jedné jsou vidět veliké vlny a na druhé klidná hladina, rákosí a občas nějaké ptactvo.
Z Oděsy vyrážíme nočním vlakem před desátou hodinou večerní. Kupé sdílíme s postaršími manžely od města Nizhyn na sever od Kyjeva. Dáváme se do řeči a než stačíme vybalit vlastní jídlo, už leží na stolečku hotová hostina. Domácí sádlo, okurky a víno, koupený chléb, salám, sušenky, sušené ryby, pivo a hroznové víno. Manželé nás považují za své hosty a vybízejí, abychom se neostýchali a brali si cokoli, co na stole leží. Hodujeme až do půlnoci a při tom si povídáme. Paní vypráví, že byli pár dní na dovolené v Zatoce, my zase povídáme o naší cestě, včetně návštěvy stejného města a přespání na pláži. Paní na to, že by mladí lidé přespávali jen tam pod širákem, není zvyklá, děsí se a ptá se, jestli jsme o tom informovali své rodiče a co celkově o našem výletu míní. Když slyší, že moji rodiče mě na Ukrajinu pustili bez problému, starostlivě kroutí hlavou.
Kolem půlnoci jdu spát a probouzím se v šest. Manželé už snídají, paní na nádraží, kde se dvacet minut stálo, koupila každému makový závin, takže se k nim přidávám a také snídám. Zbytek cesty z větší části trávím u okénka. A že je na co se dívat! Nejedeme totiž nejpřímější trasou, takže mimo jiné přejíždíme násep uprostřed vodní nádrže Čerkasy postavené na Dněpru jižně od Kyjeva, kam vlak směřuje. Výhled na přehradu připomíná moře – vodní plocha je tak široká, že na některých místech není možné dohlédnout na druhý břeh. Na kyjevské hlavním nádraží jsme zhruba v jedenáct. Společně se zde s našimi hostiteli vyfotografujeme a rozloučíme. Manželé jedou dalším vlakem do Nizhyn, já s Mikem se jdeme ubytovat do hostelu. Čeká nás několik dní v Kyjevě.
Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii,
připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část
země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem
a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva
doléhalo.*
Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii, připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva doléhalo.
Novým evropským správcům, toužícím vytěžit z onoho danajského daru co nejvíce, trvalo patnáct let, než mohli cokoliv začít spravovat. Stálo je to obrovské prostředky a několik drtivých vojenských porážek. V rífských horách se zocelili diktátoři jako Primo de Rivera či Franco, rífští vojáci se stali pod vlajkou generalissima postrachem španělských republikánů. Životy na protějších březích Gibraltarského průlivu, plynoucí od dobytí Granady každý svým vlastním tokem, se na půl století znovu úzce provázaly. V dobrém i ve zlém.
„Se svými nabílenými fasádami a strmými uličkami, Xauen vyhlíží v klidném odpoledni jako jedna z oněch andaluských horských vesnic, kde světlo utichá, aby usnulo na domovním prahu,“ píše současný španělský literát Lorenzo Silva. Podobný pocit důvěrnosti měli i španělští vojáci, kterým byl Chefchaouen (často nazývaný zkráceně Chaouen, španělsky Xauen) nucen otevřít své brány roku 1920. Do té doby byl marockou Lhasou, „zakázaným městem“, kam křesťan pod trestem smrti nesměl vkročit.
Výrazný andaluský ráz, který tolik udivoval španělské příchozí, vtiskli Chefchaouenu andaluští moriskové (muslimové, kteří z donucení přijali křest, ale posléze byli ze Španělska rovněž vyhnáni) a sefardští Židé. Usazovali se v těchto končinách od konce 15. stol., poté co xenofobní a krátkozraká politika španělských katolických králů rozhodla několika dekrety o jejich vyhoštění.
Chefchaouen, obklopen divokými horskými masivy a opevněn svým vlastním životním rytmem, patří k nejpůvabnějším lokalitám nejen Rífu, ale celé země. Tradiční zelenou na okenicích a domovních dveřích nahradily od 30. let minulého století odstíny podmanivé modré, která v létě konkuruje azurově modrému nebi, zatímco v zimě kontrastuje s pochmurně šedou oblohou a zasněženými vrcholky okolních hor. Úzké a malebné uličky medíny, po setmění tajemné svou nachovou modří, stoupají a klesají po strmém svahu, na němž se Chefchaouen rozkládá, aby se jak říční toky slily a vyústily v srdci starého města, na náměstí Uta el-Hammam. Tomu dominuje otevřený, rozvolněný prostor, příjemné kavárny, velká mešita a okrová barva městských zdí spolu s nově opravenou Alcazabou.
Chefchaouen leží na hranici národního parku Talassemtane. Během jednoho dne je možné vystoupat na nedaleký vrchol El Kelaá (1616 m), navštívit několik kaskád podél stejnojmenné říčky nebo zamířit k Al Qantara de Rabí, Božímu mostu, působivému přírodnímu monumentu, který ve výšce 35 m spojuje prudké svahy zvedající se nad řekou Farda. Ne nadarmo znamená Talassemtane v místním berberském dialektu tarifit „studený pramen“. Právě průzračné vody parku, zejména 100 m vysoký Velký vodopád na řece El Kelaá, patří k jeho nejvyhledávanějším cílům. O letním víkendu se tak návštěva této nádherné přírodní lokality stává spíše zážitkem kulturním. Po pětikilometrové stezce vedoucí od vesničky Akchour k vodopádu putuje téměř nepřetržitý zástup výletníků. K těm nejhalasnějším patří pověstně veselí obyvatelé Casablanky, k jejichž lehkosti bytí patří rádia, bubínky, štěrchadla a zpěv. Příslušníci všech věkových kategorií, včetně zasloužilých matek a pramatek v sešlapaných sandálcích, se navíc pohybují v překvapivě svižném tempu, takže se vyplatí být v dobré kondici, aby člověk nezdržoval. Běžecký rytmus naštěstí cestou rozvolňuje několik menších kaskád, řada říčních přechodů i série dřevěných a bambusových stánečků, které nabízejí občerstvení a čerstvě grilované jehněčí.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Maroka pořídit.
Naprostá většina skoro 600 km2 velkého parku Talassemtane je ale oázou klidu, v níž se střídají hluboká údolí, kaňony, strže a průzračné říční toky. Ke zdejšímu jedinečnému ekosystému, kterému dominují endemické cedry a borovice, stejně jako poslední zbytky jedlových lesů v Maroku, patří na 240 rostlinných druhů, 40 druhů savců a téměř 120 druhů ptáků, v mnoha případech také endemických.
V regionu úspěšně funguje několik družstev, která je možno navštívit, a dozvědět se tak více o tradiční výrobě kozího sýru, medu, olivového oleje či koberců. Výrobky z těchto dílen putují jak do místních prodejen, tak i do zahraničí, zejména do Francie.
Zbožím číslo jedna je ale v Rífu konopí, místně pokuřované coby kif, pašované do ciziny coby marihuana či hašiš a nabízené na potkání, byť je to samozřejmě ilegální. Konopí se v oblasti Rífu pěstuje snad už od dob Féničanů. Ani španělští protektoři, kteří zde po šesti letech bojů nakonec roku 1927 prosadili své správcovství, když s pomocí francouzské vojenské techniky pokořili odboj spojených rífských kmenů a rozmetali pokrokovou a demokratickou Rífskou republikou, která žádala o mír a spolupráci, nijak nezasáhli do tohoto sektoru místní ekonomiky. Marocká vláda se dlouhodobě snaží pěstování konopí omezovat a postupně dosáhnout jeho úplné likvidace. Zároveň podporuje jiné formy obživy, ať už v cestovním ruchu nebo v chovu skotu a koz. Jen za posledních deset let byla rozloha plochy, na které se konopí pěstuje, zredukována o více než polovinu. To však nemění nic na skutečnosti, že kif zůstává neoddělitelnou součástí místní kultury a že zaručuje obživu podle některých odhadů až 800 000 obyvatel Rífu.
Ještě jsme se v Chefchaouenu ani nestačili rozhlédnout, a už nám kif nabídnul Abdul – Berber s bezmezně vytříbeným smyslem pro osobní svobodu, zcela nečitelným rodinným životem a se stálou zásobou kuřiva v kapse. Abdul je zároveň vlastníkem skromného stánku s občerstvením, který zcela jistě nebude hlavním zdrojem jeho příjmů. Zatímco jeho mladý zaměstnanec připravuje ovocné džusy, Abdul pokuřuje, rokuje s majiteli sousedních stánků a podle potřeby mizí na pár hodin, dnů nebo i týdnů. Když se ho zeptám, zda by se on sám dokázal kifu vzdát, podívá se na mě zcela nechápavě. Ta otázka nejenže není hodna odpovědi, ale evidentně pro něj ani nedává smysl.
Projíždět jako turisté Rífem znamená stát se zájemcem o „zbožíčko“. Prodejci předhánějí náš vůz, přibrzďují těsně před ním a vystavují na odiv igelitové sáčky se zcela zřejmým obsahem. S jedním na nás mává asi pětileté dítě, vystrčené do půl těla svými spolujezdci z okénka. Vzorce běžného myšlení v tomto regionu neplatí. Uprostřed rozsáhlého cedrového lesa sedí u silnice mladík a vedle něj se leskne motorový člun. Mladík neodpočívá, ani není na cestě k moři. Je to jen další prodejní místo, „taková reklama, oni to tak dělají,“ krčí rameny majitelka penzionu v městečku Taounate na jižním okraji Rífu, když jí zážitek vyprávíme.
Ríf, který by mohl být jedním z nejbohatších krajů Maroka, čeká na zásadní změny, které zatím přicházejí jen pomalu. Některá gesta, pár vylepšených komunikací i několik návštěv, které do oblasti podnikl současný král, snad znamenají, že drsnému, zapomenutému Rífu se blýská na lepší časy.
Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek
července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu.
Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si
z výletu dovezeme.
Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu. Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si z výletu dovezeme.
Tel Aviv nás v pátek 4. 7. 2014 přivítal teplotami přes 30 stupňů a vysokou humiditou. Co nás na první pohled překvapilo, byla výstavba nových budov po celém městě. Zatímco na jiných místech světa lze vidět spíše nedostavěné a pomalu chátrající stavby, zdá se, že v Izraeli si s tímto problémem lámat hlavu nemusí. Stejně tak nás udivil počet ozbrojených vojáků pohybujících se městem. Vzhledem k tříleté povinné službě u chlapců a dvouleté u dívek jsou však tyto počty pouhým logickým dopadem vojenské povinnosti.
V Tel Avivu žije v současné době zhruba 400 000 obyvatel. Ihned z letadla je ovšem zřejmé, že v tomto městě našlo svůj domov daleko více lidí. Tel Aviv je totiž městem obklopeným dalšími městy (můžeme přirovnat k Praze 1, obklopené Prahou 2, atd.). Projíždíte městem, a aniž byste postřehli, že jste opustili Tel Aviv, vjíždíte např. do Ramat Ganu nebo Jaffy. V Tel Avivu a jeho okolí tak bydlí více než milion obyvatel. Město je moderní, nechybí mrakodrapy a drahá auta. Z pohledu z auta rozhodně nemáte pocit, že jste v nějaké asijské zemi. Ba naopak v zemi západní a velmi rozvinuté. Co však dojem trochu kazí, je chvíle, kdy vystoupíte z auta, a vidíte neupravené domy a zahrady, i nepořádek v ulicích. Čas ve městě nikam neutíká, lidé jsou pohodoví, přátelští, nikdo nikam nespěchá. Mnoho obyvatel města svůj volný čas tráví na plážích, které společně s vysokými luxusními hotely lemují celé pobřeží města. Dokonce tu můžete najít jednu uzavřenou pláž pro ortodoxní věřící, která striktně odděluje muže od žen (střídají se koupací dny pro muže a ženy). Na Středozemním moři za dobrých vlnových podmínek spatříte množství surfařů.
S pitným režimem si při toulání městem dělat starosti nemusíte, město je vybaveno mnoha pítky s ledově vychlazenou pitnou vodou. Za procházku nepochybně stojí čtvrť Bauhaus, s moderní výstavbou, dále Rabínovo náměstí – místo setkávání lidí za účelem protestů, oslav a dalších akcí. Nelze si nevšimnout budovy Ministerstva obrany s přistávací plochou pro helikoptéry na svém vrcholu. Stavba není nijak zvlášť vysoká, alespoň co je možné spatřit očima, má prý ale několikrát víc pater pod zemí. Ve městě potkáte mešity, kostely i nenápadné synagogy. Pěkný výhled na celé město si můžete užít ze 49. patra z Asrieli Tower.
Nejkrásnějším místem v Tel Avivu, alespoň co se atmosféry týče, je z mého pohledu Jaffa. Poklidná čtvrť plná úzkých uliček ve znameních zvěrokruhu, tel avivský orloj, plno restaurací a cukráren lákajících na skvělou a rozmanitou místní kuchyni. Každý den navíc Jaffa v dopoledních hodinách ožívá obrovským tržištěm, otevřenými obchůdky a vetešnictvími, kde seženete vše od starých gramofonových desek, přes staré obrazy, mince až k nábytku a dalším starožitným uměleckým kouskům. Nutno podotknout, že být v Izraeli autem, nebyl by problém ho těmito předměty naplnit.
Pro gastronomický zážitek doporučuji navštívit nějakou restauraci v Tel Avivu, která jako předkrm připravuje ochutnávku salátů. Na stůl vám přinesou pity a desítky malých misek s nejrůznějšími saláty a pomazánkami (humus, saláty z lilku na různý způsob, cuketové a květákové saláty a mnoho dalších). Pokud nějaký salát dojíte, ihned vám donesou novou misku, funguje to na principu „all you can eat“. Po těchto salátech následuje ještě hlavní chod, většinou nějaké masové špízy. Je tedy dobré s tím buď počítat, nebo ze sebe udělat vegetariána a dát si pouze předkrm. A není nic lepšího, než tyto saláty zajíst čerstvou baklavou.
Jak jsem avizovala již v úvodu tohoto příspěvku, z telavivské pohody nás trochu vyvedl zrovna probíhající konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Hamás z pásma Gazy vysílala denně desítky raket na území Izraele, z nichž některé byly namířeny i na Tel Aviv. Několikrát jsme tak zažily poplach – hlasitou sirénu, která upozorňuje na blížící se raketu. Člověk má několik desítek vteřin na to, aby se schoval buď do nějakého krytu (všechny domy jsou jimi vybavené), nebo alespoň do zděné budovy pod střechu. Dvakrát jsem viděla sestřelení rakety dvěma protiraketovými střelami vyslanými z Iron Domu – jednou když jsem na pláži nebyla dostatečně rychlá a nestihla se schovat, podruhé z okna našeho bydliště v Ramat Ganu – když byla raketa sestřelena nad Tel Avivem a nás tak poplach minul. Obecně lze ale říci, že většina Izraelců i turistů chovala velkou důvěru v izraelský protiraketový systém, nepropukala žádná panika a po pár minutách od doznění sirén se vše vrátilo do normálu. Daleko více nás osobně znervózněly stovky vojáků, desítky tanků a vojenských náklaďáků chystajících se na pozemní operaci v pásmu Gazy. A mezi všemi těmi tanky putovaly kolonou také mobilní toalety, hořce úsměvné. Ale než pozemní operace stačily vypuknout v plné síle, seděly jsme již v letadle mířícím zpět domů, do bezpečí srdce Evropy.
Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky
automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc
vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený
na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii
automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta
podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom
oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu
vozu, vyráběnému od roku 1898.
Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.
Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.
Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.
Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.
Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.
Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.
Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.
Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.