Milujete objevování nových míst? Je vaším největším koníčkem
cestování a jediné, co vám brání jezdit do vzdálenějších zemí na
vlastní triko, je dobrá znalost cizího jazyka? Naučte se s námi
anglicky a procestujte celý svět.
Milujete objevování nových míst? Je vaším největším koníčkem cestování a jediné, co vám brání jezdit do vzdálenějších zemí na vlastní triko, je dobrá znalost cizího jazyka? Naučte se s námi anglicky a procestujte celý svět.
Pokud jedete na zájezd třeba do Londýna, vše jste si zajistili z Prahy a jediná překážka, co vám stojí v cestě, je dokázat si objednat jídlo, zeptat se na cestu a zjistit kolik stojí vstup do Westminsterského opatství. Pak si vystačíte se základní znalostí anglického jazyka. Když se ale vydáte na dovolenou na vlastní pěst s tím, že si vše zařídíte sami na místě, je potřeba už pokročilá znalost angličtiny.
Naučte se anglicky
Rozhodně nerušte dovolenou kvůli neznalosti cizího jazyka a raději si vyberte nějaký kurz od Wall Street English a zdokonalte se. Koukání na seriály nebo filmy v originálním znění vám sice pomůže, ale pokud je vaše znalost angličtiny nízká, tak budete potřebovat i pomoc od profesionála.
Jestli chcete dosáhnout efektivního pokroku v angličtině, aniž byste narušili svůj životní rytmus, vyzkoušejte kurzy angličtiny od Wall Street English. Navštěvovat je můžete v samém srdci Prahy v ulici Na Příkopě.
Jazyková škola v Praze vám zaručuje maximální flexibilitu, protože lekce si plánujete dle vašeho rozvrhu, tempa a cíle. Získáte také neomezený přístup k našim službám s English Fit®, a můžete snadno překročit své stanovené cíle.
Dosáhněte vytyčeného cíle
Pokud vám něco nebude hned jasné, můžete neomezeně opakovat své lekce, abyste dosáhli toho, co chcete. Nehodí se vám termín lekce? U nás žádné propadlé hodiny nemáme. Pokud hodinu zrušíte, je možné si ji automaticky přeobjednat bez příplatku.
V našem Social Clubu mluvíte v rámci společných aktivit, které probíhají v malých skupinkách, více než 60% času. Kurz angličtiny je certifikovaný ISO 9001, naše centra jsou rovněž certifikovaná pro zkoušky Cambridge a TOEFL.
Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun.
Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun. Pokud si myslíte, že se vám nic nestane, jste na velkém omylu, nebezpečí číhá de facto na každém rohu. Do problémů se navíc můžete dostat i cizím zaviněním. Příjemnou skutečností u cestovního pojištění je, že si jej můžete sjednat už od několika korun na den. Buďte zodpovědní! Poradíme, na co vše si musíte dát pozor, a pro šetřílky máme tip, jak na cestovním pojištění ušetřit.
Co musí dobrá pojistka zahrnovat?
Cestovní pojištění musí odpovídat povaze vaší cesty. Pojišťovny aktuálně nabízí specifické pojistky pro aktivní či klasickou dovolenou, pro služební cesty apod. Důležité je, aby vás pojištění krylo ve všech aktivitách a pokrývalo všechny potencionální hrozby. Budete-li například sportovat, musí být součástí pojistky připojištění pro danou sportovní aktivitu apod.
Vždy je třeba sledovat hlavně výši pojistných limitů. Platí, že čím vyšší pojistné limity jsou, tím lépe pro vás. Pro běžné léčebné výlohy je ideální limit 3 000 000 Kč a vyšší, pro zubní ošetření minimálně 5 000Kč atd. Dobrá pojistka by měla zahrnovat i úrazové pojištění a vhodným doplňkem je i pojištění odpovědnosti. To je vaší jistotou v případě, pokud způsobíte škodu na zdraví či na majetku druhé osobě. Vyplatí se také mít pojištění zavazadel, vztahuje se na jejich poničení ztrátu i odcizení.
Rada: Pokud se v zahraničí dostanete do problémů, musíte vědět, jak se správně zachovat. Několik důležitých rad na toto téma najdete v tomto článku.
Neplaťte více, než musíte
Pokud nechcete platit více, než je třeba, nespoléhejte se v případě cestovního pojištění jen na jednu pojišťovnu. Určitě se vyplatí, pokud si provedete srovnání cestovního pojištění. Využít k tomu můžete online srovnávače. Proč to udělat? Jednoduše z toho důvodu, že se ceny u stejného typu pojištění mohou lišit i o stovky korun. Z hlediska ceny i časové úspory je výhodnější cestovní pojištění sjednat online. Pojišťovny nabízejí u online pojištění různé bonusy a slevy.
Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po
kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si
samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před
nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně
pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije.
Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije. Jakožto milovníky hor, lákala nás především Šar planina, neboli „Pestré hory“. Osmdesát kilometrů dlouhý hřeben, který na celých šedesáti kilometrech nepadá pod 2.000 m.n.m. Nejrozlehlejší pastviny v Evropě, kde se vedle stád ovcí prohání i roztomilí pejsci Šarplaninci. Dvacet tři vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 2.500 m a třicet devět jezer nejrůznějších tvarů a velikostí. Zkrátka dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili.
Šar planinu jsme se rozhodli projít od jihu k severu, jako výchozí bod jsme zvolili místo zvané Pobeda – dnes již téměř opuštěnou stanici makedonských pohraničníků strategicky umístěnou na trojmezí Makedonie, Albánie a Kosova. Jen pár kilometrů od stanice se tyčí nejvyšší hora Makedonie i Albánie – Golem Korab 2.763 m patřící do pohoří Korab, které je stejně jako Šar planina součástí šarského horského systému. Do roku 2009 byly albánsko makedonské vztahy dost vyhrocené a z makedonské strany nebylo možné na horu vystoupit bez sáhodlouhých byrokratických procedur, úplatků, poplatků a doprovodu armády. Albánci na tom nebyli o mnoho lépe, za diktátorského režimu Envera Hodži bylo překročení hranice trestáno smrtí.
Dnes už je Golem Korab bez problému přístupný ze všech stran. Makedonci se zde dokonce vyřádili s červenou a bílou barvičkou a trasu na vrchol velice hustě vyznačili. Samotný výstup překvapí svou nenáročností. Samozřejmě, že vyžaduje jisté fyzické síly k překonání více jak 1.000 m převýšení, turistický chodník je však celou dobu vcelku příjemný. Žádné šplhání po čtyřech a balancování nad propastmi. Dokonce i těsně pod vrcholem se pasou stáda makedonských i albánských ovcí, malí drzí pasáčci natahují ruce po bonbonech a albánsky nadávají, že nemáme víc. Zkrátka hranice už dávno není takovým strašákem jako dřív.
Od zrušeného hraničního přechodu už vyrážíme přímo na několikadenní túru Pestrou planinou. Po značení se slehla zem, Makedonci zřejmě zbytkem barev vymalovali svá obydlí a na Šar planinu nezbylo. Nevadí, taháme staré jugoslávské mapy a míříme směr severozápad. Už od Pobedy nás doprovází chundelatá obluda, nic nepomáhá zahánění klackem, vrhání kamenů, ani výhružky. Krmit tě nebudeme, kamaráde, sami máme málo, dělej, jak myslíš. Hned první večer docházíme k salaši u potoka, pastýři jsou jako vždy vstřícní, ochutnáváme sýr, měníme makedonskou rakiju za našu slivovicu a jako dárek na cestu odnášíme dvě kila paprik. No nic, další dva dny budou paprikové. Méně vstřícní jsou místní pejskové, celou noc se s naší chundelatou obludou hádají o měsíc. Ráno se věrného Šarplanince snažíme nechat u salaše, ale bezúspěšně, chce se projít s námi a chránit nás před vlky a medvědy. Dostává jméno Jovanka a k večeři kolečko salámu.
Titov Vrv – nejvyšší hora Šar planiny
Na programu dalšího dne je krátká zacházka z hlavni trasy na Titov Vrv 2.748 m, dříve Velký Turek, který je nejvyšším vrcholem Šar planiny. Nejrozumnější cesta na špičatou horu s rozpadlou rozhlednou vede z lyžařského střediska Popova Šapka, my ovšem přicházíme z úplně opačného směru, a tak se škrábeme po čtyřech cestou necestou a ujíždějícím suťoviskem přes vrchol Turčin, až se nakonec doškrábeme k cíli. Rozhledna už nemá schody, ale i tak je odsud výhled krásný. Máváme do dálky Golem Korabu, není možné, že jsme tam byli teprve předevčírem. A taky koukáme kudy dál Šar planinou, skalnatý Treskavac a Kobylica vypadají strašidelně, bude to výživné.
Šar planinské pravidlo č.1 – každý vrchol se dá traverzovat
Nejsme žádní lovci vrcholů a tak nás traverzy velice těší, pár metrů pod kopcem vždy najdeme nezřetelnou ovčí stezku a pár metrů funění si odpustíme. Tu obcházíme zleva, tu zprava, takže ani ty kotníky nejsou večer vyhnuté na jednu stranu. V horách už jsme pár dnů a kromě prvního večera u salaše nikde ani živáčka. O to víc překvapí čtyřčlenná skupinka z bágly jdoucí z protisměru. To musí být Češi! Jsou to Češi, pozdravíme, rakiju nabídneme a pokračujeme každý po svém.
Albánské vesničky na konci světa
Pod Černým Vrvem nepěkně černá i obloha, váháme, zda to risknout a došplhat přes další sedlo k malému jezírku, jenže hlasitý hrom dělá v plánech jasno. Pláštěnky na batoh a hurá dolů do vesničky s poetickým názvem Vejce. V podhůří Šar planiny žije početná albánská menšina, čas jako by se zde zastavil někdy před sto lety. Staré chalupy, stará mešita a pohostinní starousedlíci. Malá hospůdka, kde si pochutnáváme na kávě z džezvy, jen to pivko chybí. Albánci jsou muslimové a zrovna tady na území Makedonie berou Alláhova přikázání dost vážně. Tak aspoň nakoupíme vejce na večeři, zatáboříme na fotbalovém plácku a ráno zpátky na hřeben.
Za Černým Vrvem se šarplaninský hřeben přiostřuje, přibývá skal a vzdušných výhledů, občas se i kolínka rozklepou. Postup je pomalejší a chvíle odjezdu se blíží. Nedá se nic dělat, posledních pár kilometrů pod osamělý vrch Ljuboten necháme na příště. Do údolí sestupujeme z Jezerského Vrvu více jak 2.000 výškových metrů, kolena tento počin kvitují s povděkem. Aspoň že dole ve vesnici Dobrošte nejsou Albánci, dneska už to pivo vážně potřebujeme. Poslední nocleh u malebné hospůdky ve stylu makedonského podnikatelského baroka. Úspěšně předstíráme, že ta chundelatá obluda, která žebrá u každého stolu, není naše. Ráno už jen pár kilometrů kukuřičným polem k nádraží v dědině Jegunovce s romantickou kulisou dýmu z místních oceláren a jede se domů. Jovance přejeme hodně štěstí, snad si najde novou skupinu a provede ji Šar planinou zpátky pod Korab.
Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří
k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty,
kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a
Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské
historie.
Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty, kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské historie.
Třídenní trasa je dlouhá 180 kilometrů a patří mezi méně náročné na fyzickou připravenost cyklistů. Začíná se mezi městy Thun a Langnau. Už sám historický Thun stojí za prohlídku. U starého dřevěného mostu vás překvapí příznivci dovádění na divoké vodě. Lanem se na wakeboardu přitáhnou do vln, kterým se pak snaží co nejdéle vzdorovat. Je to zajímavá podívaná, kterou by uprostřed starého města čekal málokdo.
Za návštěvu stojí také zámek Thun nabízející působivou vyhlídku na město i na nedaleké hory. První etapu lze označit jako královskou. Ohromí hned z počátku stoupáním s převýšením téměř 600 m do Heiligenschwendi. Na konci jsou však všichni bohatě odměněni fantastickou vyhlídkou na jezero Thunersee a na Bernské Alpy. Pak trasa klesá do lesů kolem Eriz, do pohádko¬vé kopcovité krajiny, která pomalu přechází v údolí Emmental.
Druhý i třetí den se nese ve znamení stejnojmenných sýrů. Z Langnau pokračuje trasa mezi šťavnatými pastvinami a pahorky údolím Emmental s okázalými statky a neskutečnými vyhlídkami. Tady je cesta opravdu cílem a není důvod spěchat. V historickém centru města Burgdorf byste měli rozhodně ochutnat ementálské speciality, kterých je mnohem více než jen světoznámý sýr.
Třetí den cyklisté pokračují z Burgdorfu do Willisau. Cestou se budete cítit, jako byste byli přeneseni zpět do časů Gotthelfových, a nebudete překvapeni, když tam skutečně přijedete. Například ve městě Lützelflüh, kde tento velký švýcarský spisovatel a novinář v první polovině 19. století žil a působil jako farář. Nebo v ukázkové ementálské sýrárně, která je současně jednou z mnoha energetických čerpacích stanic a má připraveny akumulátory na výměnu do elektrokol Flyer. Také v dalším místě na trase, v Affolternu, je ukázková sýrárna, kde návštěvník zažije, jak se vyrábí pravý Emmentaler AOC. Dobrou chuť a pěkné cyklistické zážitky!
Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete na webu MojeSvycarsko.com, bližší informace o cykloturistice lze nalézt na webu SchweizMobile.
„Dámy a pánové, právě jsme přistáli na mezinárodním letišti
Kotoka v Accře. První pocit po opuštění letištní haly bude vlhkost.
Tropické vlhké podnebí vás bude provázet po celý pobyt. Nejlepší
měsíce, kdy navštívit Ghanu jsou od listopadu do dubna.“
„Dámy a pánové, právě jsme přistáli na mezinárodním letišti Kotoka v Accře. První pocit po opuštění letištní haly bude vlhkost. Tropické vlhké podnebí vás bude provázet po celý pobyt. Nejlepší měsíce, kdy navštívit Ghanu jsou od listopadu do dubna. To je počasí o něco příjemnější. I když Accra není typickou turistickou destinací, pokud už se jednou dostanete do Ghany, bylo by velkou chybou ji nenavštívit. Jako hlavní město je to spíše komerční centrum země, ale určitě má co nabídnout každému cestovateli.“
Accra je považována za jedno z nejbezpečnějších měst celé Afriky. Policie pracuje dobře, potíž je pouze v tom, že nereaguje na každé zavolání tak, jak jsme zvyklí z Evropy. Policejní pohotovost má číslo 191, ale někdy ho nikdo ani nezvedne. Hlídky jsou však vidět na mnoha místech a v noci taktéž vyjíždí na kontroly. Po setmění je lepší se vyhnout některým místům, pokud jste sami. Místa jako Circle, Tema community 1, některým částem Nimy, Sodoma Gomora, Jamestown.
Moderní budovy a chatrče působí velmi kontrastně. Představte si krásný slunečný den, protože takové jsou tady všechny. Krásné pláže, sympatické a neustále se smějící Ghaňany, rušné ulice, všude spousta barev, pestrobarevné oblečení, velmi hustý provoz v ulicích a všudypřítomná vůně. Centrum města vás může zdržet i hodiny, pokud se chcete někam rychle přemístit. Všichni tady spoléhají a doufají v zlepšení situace po dostavění a rozšíření hlavní tepny Kwame Nkrumah. Po městě se dostanete kamkoliv taxíky nebo tzv. tro tro minibusy. Tro tro jsou soukromé minibusy, které mají pevné ceny, ale rozjedou se většinou, až když jsou plné. Zastavují na svých pravidelných zastávkách, ale i na požádání. Pouze s navigací mohou být problémy, ulice tu totiž nemají jména. Když požádáte Ghaňany o adresu, dostanete spíš emailovu než tu poštovní.
Turismus v Ghaně
Turisté tady převládají hlavně z Ameriky, dále pak Velké Británie, Kanady, Jihoafrické republiky, Austrálie a Francie. Ubytování naleznete celkem snadno, protože hotelů je tady opravdu mnoho. Od velkých zvučných jmen jako La Palm Beach, Golden Tulip, Mövenpick až po ty menší, kde se dá přespat od deseti dolarů za noc. K vidění je toho spousta. Accra vám otevře jiný svět, i když je hodně kosmopolitní. Určitě stojí za to vidět Národní muzeum, kde si uděláte obrázek o kultuře a historii Ghany včetně obchodu s otroky a království Ashanti. Ale i přes mnohdy vyčerpávající cestování nejsou lidé naštvaní. Mají prostě v povaze být šťastní a to ihned přenesou i na vás. Většina obyvatel je věřících a jejich víra se velmi pozitivně promítá do každodenního života, prostě věří v dobro a to, že Bůh jim pomůže, ať už s čímkoliv.
Co v ghanské Accře navštívit
Makola tržiště najdete v centru města. Je velmi rušné, plné slunečníků a všelijakých vůní. Můžete tu koupit doslova cokoliv. Prodávajícími jsou tady hlavně ženy. Nefoťte je bez jejich požádání, nemají to rády. Tržiště je velmi přeplněné a prodejci se snaží vás nutit něco koupit. Nakoupíte od jídla po oblečení, boty, mobily i náhradní díly na auta. Je lepší jít ráno, kdy ovoce, zelenina a maso jsou čerstvé. Vůbec nejlepší je jít s někým místním, kdo vás tím labyrintem provede.
Labadi pláž je nejznámější a nejživější pláž. Hosté z hotelů kolem mají vstup zdarma, jinak se platí poplatek. O víkendy pláž nabízí hudební programy jako reggae, hiplife, tradiční bubínky a tanec. Bojo pláž je další pláží, kde můžete relaxovat či si půjčit kanoe. Není zde povoleno nosit si vlastní jídlo a pití.
Jamestown je nejstarší a nejchudší částí Accry, ale také nejživější. Dominuje mu maják, který uvidíte zdálky. Místo pro rybaření.
West gate mall a Accra mall jsou dvě největší a nejlepší obchodní centra, kde si můžete odpočinout od celodenního horka v plně klimatizovaných obchodech a restauracích.
Christianborg je další místo, které můžete navštívit. Je to nádherný hrad na pobřeží Atlantského oceánu.
Móda v Ghaně
Ghaňané se oblékají dost konzervativně. Na ulicích můžete vidět hlavně spoustu barev. Ať už se jedná o evropské modely nebo africké pestře potištěné látky. Ženy nosí veselé šaty často se stejným vzorem na pokrývce hlavy. Tradiční oblečení, které se skládá z látky omotané kolem těla, se nosí na slavnostní příležitosti jako svatba. Svatby jsou tu veliké a hodně nákladné. Mnohem nákladnější jsou však pohřby, na které se sjedou příbuzní a známí nebožtíka z celé země a je třeba je nakrmit a napojit.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Ghanská kuchyně
Kuchyně je naprosto fantastická a pro Evropany velmi exotická. Můžete ochutnávat dobroty na ulicích, kde jsou k dostání u nesčetného množství stánků za velmi příznivé ceny. Pokud navštívíte místní v jejich domovech, můžete se těšit na velmi vydatné hody. K snídani očekávejte Lipton čaj s mlékem nebo čaj z milo kakaového prášku. K jídlu se podává rýže a dušené maso. Na ulici můžete ochutnat hausa kooko – kořeněná ovesná kaše, koose – fazolové koláčky, waakye – mix rýže a fazolí. Odpoledne se tady jí většinou fufu – hmota vytvořená z mouky, která se používá jako příloha s lehkou polévkou nebo speciální polévkou z palmových nebo arašídových oříšků. Dále také banku – pokrm z kukuřičného těsta s okro stew nebo tuo zaafi – pokrm z kukuřičné mouky a listů z juty.
A nakonec jedno ghanské přísloví: „Jenom dítě, které nikdy necestovalo, říká, že jeho matka vaří nejlépe.“
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo
pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit
batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a
Hercegoviny.
Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a Hercegoviny.
Bosna a Hercegovina je hornatá země v jihovýchodní Evropě naneštěstí stále doprovázená puncem války, která se zde odehrála v devadesátých letech. Jenže dnes už je to dvacet let, co válka skončila a byla by škoda, tuto kulturně a přírodně rozmanitou zemi vyškrtnout ze svých cestovatelských plánů. Že se zde turisté příliš nehrnou? To je jen otázka času, mohu-li poradit, vypravte se do Bosny co nejdříve. Necelých třicet kilometrů od hlavního města Sarajeva leží hned dvě pohoří ideální pro několikadenní turistiku – Visoćica a Bjelašnica. Pohodově se sem dostanete autobusem ze sarajevského předměstí Ilidža anebo autostopem, který na Balkáně není žádný velký oříšek.
Visoćica, zelená kráska plná závrtů a ledových studánek
Vápencové štíty Visoćice byly do nedávna téměř neznámé. Před deseti lety začala v horském údolí poblíž vesničky Sinanovići fungovat turistická chata spravovaná místním turistickým klubem, který také vyznačil několik turistických tras. Takový ryze nebalkánský komfort člověka překvapí a bosenská káva a lahev Sarajevska piva před cestou do hor zase nemálo potěší. Při první návštěvě jsem odsud vyrazila na jeden z nejvyšších vrcholů Vrh Vito, odkud se dá po mírně exponovaném hřebínku dojít až na vrchol Drstva s úžasným výhledem na hluboký kaňon řeky Rakitnice. Mé další toulky Visoćicou vedly liduprázdnou krajinou krasových závrtů k nejvyššímu vrcholu Džamija a do hlubokého údolí řeky Neretvy. Výlet, který se dá krásně zvládnout za tři dny. Nikde žádní turisté, jen stopy zvěře ve zbytcích loňského sněhu a prázdné salaše poskytující noční útočiště.
Pohořím Bjelašnica nepěkně otřásla válka v letech devadesátých. Vedla tudy jediná zásobovací cesta do obléhaného Sarajeva, a aby byla ubráněna, proběhlo zde mnoho krutých bojů. Z původních jednadvaceti horských vesniček zůstaly jen čtyři, mezi nimi i nejvýše položená bosenská vesnice Lukomir. Do Lukomiru jsem se vydala úzkou stezkou po hraně kaňonu Rakitnice s nádhernými výhledy na sousední Visoćicu. Stezka je z velké části značená a vede z nedaleké vesničky Umoljani přes kouzelné sedlo Gradina a údolí meandrujícího Studeného potoka, které na jaře zaplaví tisíce narcisů. V Lukomiru jako by se zastavil čas. Mladí lidé odsud dávno zmizeli do nedalekých měst, starousedlíci pomalu vymírají, jen pár podnikavých stařenek v muslimských krojích nabízí ručně pletené ponožky, domácí rakiju a kávu z džezvy. K tomu pár starých domků, rozpadlých salaší a opět ten nádherný výhled do údolí Rakitnice. Výstup na nejvyšší vrchol Bjelašnica, po kterém je pohoří pojmenováno, je skoro za hubičku. Vede sem šotolinová cesta vyzívající spíš náročné cyklisty než horské poutníky. Na vrcholu se tyčí zbytky rakouskouherské meteorologické stanice, údajně nejstarší na Balkáně. Druhou stranu hory pokrývají sjezdovky, které svou největší slávu zažily při zimní olympiádě v roce 1984.
Obě pohoří od sebe odděluje kaňon řeky Rakitnice dosahující hloubky až tisíc metrů. Kaňon je dlouhý pětadvacet kilometrů a na mnohých místech téměř neprůstupný, však se sem také první výprava odvážila až v druhé polovině dvacátého století. Pouhý metr úzké soutěsky, vodopády, modré laguny, ale také nebezpečí extrémně rychlého stoupání vodní hladiny a přemnožení zmije růžkaté. Zkrátka ideální nedělní procházka.
Na dohled od Sarajeva
Z Visoćice i Bjelašnice je to do Sarajeva, co by kamenem dohodil a zbytek dojel stopem. Když už do této oblasti zavítáte, byla by škoda, nechat si hlavní město Bosny a Hercegoviny nádherně položené v údolí řeky Miljacky ujít. Sarajevo založili doslova na zelené louce Osmané, po nich tu zůstaly nejstarší mešity, mosty a orientální tržnice. Za dob Rakouska – Uherska se město stalo působištěm významných českých architektů, kteří zde vystavěli ty nejdůležitější městské budovy, svatostánky katolíků, protestantů a ortodoxních křesťanů, ale i řadu obyčejných městských domů. Samozřejmě nepřehlédnete ani stopy války a nedávnou historii nejdéle obléhaného města v Evropě, svědkem jsou desítky hřbitovů zdobící svahy nad městem. Dnes je však válka minulostí a Sarajevo je opět příjemně živou metropolí s rušnými ulicemi i klidnými zákoutími. Věže kostelů, úzké minarety starých mešit, muzea, galerie a hlavně bosenské hospůdky a tržnice plné balkánských dobrot. Hezká tečka za horskými výlety.
POZOR, PAZI: Bosna a Hercegovina je nejvíce zaminovanou zemí v Evropě. Chystáte-li se ji navštívit, doporučuji kontaktovat některou z organizací zabývající se odminováváním země a vyžádat si mapy minových polí lokalit, do kterých míříte. Je třeba respektovat cedule a pásky, které nebezpečná místa ohraničují, vyhýbat se vybydleným domům a místům, kde lidská noha evidentně dvacet let nevkročila.
Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se
blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal
opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací
několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů
z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.
Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.
Gullfoss
Zlatý vodopád, v originále Gullfoss, je nejznámějším vodopádem Islandu, a to na ostrově, kde je jeden vodopád krásnější než druhý, co říci. Také je, samozřejmě především díky blízkosti hlavního města, nejnavštěvovanější. Trošku se k němu projdeme, a jelikož je cestička úzká, budeme trochu jako ve frontě na chleba. Vodopád je slyšet již z dálky, mohutné vlny vodní tříště hrozí promočit fotoaparát, ale konečně jsme až u vody. Voda padá dolů ve dvou skocích a dnes si jen těžko můžeme představit, že tady měla stát vodní elektrárna. Sigridur Tomasdottir, dcera místního farmáře, šla na protest pěšky až do Reykjavíku a hrozila, že pokud se se stavbou opravdu začne, spáchá ve vodopádu sebevraždu. Následovaly masivní protesty, vláda ustoupila a dokonce vykoupila okolní pozemky a z vodopádu udělala národní park. Hrdá Sigridur má dnes nad vodopádem pomník.
Reykjanesfolkvangur
Uprostřed poloostrova je chráněná oblast s nevyslovitelným jménem Reykjanesfolkvangur. Většinu tvoří lávové pole. Na jihu je další geotermální oblast Krýsuvík, kde si naposledy můžeme prohlédnout bahenní krátery, sírové potůčky a místa, odkud s větším či menším syčením vychází horká pára. Zapomenout nelze ani na jezero Kleifavatn. Pokud máme štěstí na správný směr slunce, voda překvapí modrou barvou. V některých místech je údajně hluboké až 100 metrů, což zřejmě dalo vznik pověstem o místní příšeře.
Modrá laguna
No a už toho moc nezbylo, takže jak jinak zakončit 14 dnů na Islandu nežli oddychovkou v atrakci největší, v Modré laguně. Vstupenka není z nejlevnějších, 23 euro pocítíme, zvlášť když si k tomu pronajmeme ručník nebo župan. Na druhou stranu není pobyt časově omezen, takže se můžeme cáchat jak dlouho chceme. Vše je propracováno do dokonalosti – na ruku dostaneme náramek s čipem, který nás nejen pustí dovnitř, ale otevře a zavře skříňku v šatně. Vybrat si přitom můžeme, kterou chceme (teda na začátku, potom musíme otevřít tu svoji).
Neuvěřitelně modrá voda je ve skutečnosti odpad z blízké geotermální elektrárny, díky příměsím sinic, minerálů a bahna, které jinak ucpává filtry, má navíc léčivé účinky. Bahýnko na sebe můžeme do sytosti plácat. Teplota vody je 39 stupňů, což se během běžného islandského dne může proklatě hodit. Umělá laguna je mělká, moc si nezaplaveme, takže podle toho, jak zrovna fouká vítr, se více či méně noříme z vln. Obsluha baru je ve větrovce, záchranáři (i když nevím, kdo se ve vodě maximálně po prsa může topit) v oteplovačkách. Černá láva okolo, modrá voda s bělostnými okraji a v dálce sloupce páry z geotermální stanice dělají z celého zážitku poněkud surrealistický moment.
Domů
Potom už toho moc nezbývalo. Poslední noc v Reykjavíku, ještě honem vyřešit problém s benzínem, protože na cestě na letiště je jen jedna pumpa, navíc jako na vztek automatická, čili nutno předem platit benzín a doufat, že se trefím. A tím si v šest ráno nejsem zrovna jistý. Mé nadšení z Islandu pak ještě zvýšila krásná pumpařka, jejíž oxfordská angličtina a olivová pleť rodiště někde v lávovém poli nenaznačovala. Když uslyšela, že je to poslední ze 14 dnů, se závistí v hlase konstatovala, že nepřetržitých 14 dnů slunce a ani kapku deště lze na Islandu zažít tak jednou za padesát let. Asi jsem měl kliku jak od lanovky.
Na konto sbírky SOS Nepál organizace Člověk v tísni se již vybralo
přes 21 milionů korun. Vaše pomoc je opravdu potřebná a umožní nám
pracovat na obnově země po mnoho náledujících měsíců. Mnohokrát
děkujeme za příspěvek!
Ničivé zemětřesení v Nepálu zasáhlo celkem osm milionů lidí. Více než 1,4 milionu lidí naléhavě potřebuje jídlo a do mnoha oblastí se pomoc kvůli poničené infrastruktuře zatím vůbec nedostala. V nejhůře postižených oblastech lidé potřebují pomoci s provizorním zastřešením poničených domů, a proto jsme již v Nepálu rozdali tisíce plachet. Důležité je i jídlo a přísun pitné vody. Na konto sbírky SOS Nepál organizace Člověk v tísni se již vybralo přes 21 milionů korun. Vaše pomoc je opravdu potřebná a umožní nám pracovat na obnově země po mnoho náledujících měsíců. Mnohokrát děkujeme za příspěvek!
Přispějte na konto organizace Člověk v tísni převodem na účet, platební kartou, DMS nebo složenkou. Vše na www.clovekvtisni.cz
O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se
zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas,
oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům
známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a
severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.
O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.
Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.
Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.
Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.
Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.
Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.
Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.
