Bez mučení přiznám, že jsem onu mimořádně dusnou květnovou neděli na ten kopec zabloudil vlastně náhodou, když jsem se jel podívat do Dolních Kounic a nějak se mi nechtělo jet již mnohokrát projetou cestou přes Ivančice. Uhnul jsem proto v Neslovicích vlevo na nenápadnou asfaltku a začal stoupat do čím dál tím prudšího kopce. Po zimě jsem trochu zlenivěl a tak mi málem nestačily převody. Zmírnění stoupání a fakt, že už jsem na plochém temeni kopce mi bylo odměnou větší než skutečnost, že vidím nedávnou otevřenou rozhlednu. Přeci jen byl dost silný opar a tak naděje na výhledy do jasných dálek byla nulová, takže jsem po chvíli okounění pokračoval dál za svým cílem pro změnu zas pěkným sešupem na opačné straně kopce.
Původní rozhledna na kopci Hlína v katastru stejnojmenné obce byla nejstarší na celé jižní Moravě. Postavil ji turistický spolek v Ivančicích. Stavba začala 3. března 1910 a již 1. května byla rozhledna slavnostně otevřena. Svému účelu sloužila až do roku 1938, kdy byla kvůli špatnému stavu prodána v dražbě a zbořena. Nedaleko obce, u triangulačního bodu na kótě 449 metrů stávala ještě jedna, třípodlažní dřevěná rozhledna. Ta byla roku 1939 zpevněna a zvýšena na pět podlaží. Roku 1944 byla zbořena. V roce 2001 se město Ivančice, obec Hlína a Klub českých turistů dohodly na stavbě nové rozhledny, která měla nést jméno ivančického rodáka, herce Vladimíra Menšíka. Protože stavba byla financována z obecních rozpočtů a z prostředků dobrovolných dárců, začal se betonový podstavec pro rozhlednu stavět až v květnu roku 2005. Vlastní dvacetimetrová konstrukce rozhledny byla smontována v hale a pomocí jeřábů usazena na své místo na konci srpna 2006. Po té následovala montáž zábradlí, dokončení opláštění a doladění interiéru. Slavnostního otevření se rozhledna dočkala 29. dubna 2007.
Provoz rozhledny je celoroční, od dubna do září o víkendech a svátcích 10–12 a 13–18 hod, od října do března v neděli 13–15 hod. Za nepříznivého počasí je rozhledna uzavřena. Návštěvu mimo otevírací dobu lze domluvit na čísle 723 095 552 nebo přímo na rozhledně s jejím správcem.
K rozhledně se dostanete Autobusem IDS JMK 422 ze zastávky u Brna, pěšky z Ivančic po modré značce, autem nebo na kole po silnici z Rosic do Ivančic, když v Neslovicích odbočíte na silnici směrem na Moravské Bránice a Pohořelice. Stoupání na kopec je od Moravských Bránic strmější. Za pěkného počasí, nejlíp některého jasného mrazivého zimního dne, jsou kromě nedaleké Pálavy a Malých Karpat vidět i Alpy. K vidění jsou dva vrcholy v pohoří Totes Gebirge, 240 kilometrů vzdálené Mrtvé hory, asi 40 km před známým ledovcem Dachstein a pohoří Schneeberg a Sněžná hora s nejvyšším vrcholem Klosterwapen 2076 m.
„Povinná“ fotka typu Pepíček na Karlštejně pod dvacetimetrovou rozhlednou
Rozhledna je cílem cyklistů ochotných vyšlapat strmý kopec.
Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat
v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit
u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude
slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne
nezapomeneme.“
Pátek 30. července
Stejně jako byla klidná noc, je klidné i ráno. Trochu jsme si přispali a dokonce nejsme první, kdo vstává. Vedle nás se objevil obytný přívěs a stan. Brzy poznáme, že v přívěsu bydlí pohledná slečna či paní a ve stanu ještě pohlednější rotweiler. Ten se po ránu rozcvičuje tím, že kolem stanu lehce honí špalek asi metr dlouhý a dobrých 40 cm tlustý. Vzápětí se ukáže, že pes má i páníčka – ten se právě vydává na nákup.
Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne nezapomeneme.“
Na okraji Tronoanu, vesničky u pobřeží, stojí starobylý kostel Notre Dame. I ten nese všechny znaky bretaňského farního dvora, i když je chudší než ty v Saint-Thégonnecu, Sizunu, Guimiliau a dalších. Je ale stejně úchvatný. Jeho dnes omšelá kamenná krása, místy s porostem mechu a lišejníku, se zrodila v dávném 11. století. Kostel se sochařskou výzdobou portálu, zajímavý interiér i půvabná kalvárie dokazují, že už tehdy měli lidé smysl pro krásu. A protože Bůh byl pro ně nade vše, věnovali mu veškeré své umění.
Mys Pointe de la Torche už není tak skalnatý, je ale stejně větrný – alespoň v době naší návštěvy. Projdeme mezi plůtky k moři – to je samozřejmě za odlivu značně daleko – ale tabule praví jasně: „Koupání a surfování životu nebezpečné.“ I když moře ustoupilo do dálky, slyšíme jeho hukot. A to je dnes prý relativně klidné.
Vybíráme silnice a silničky, které co nejvěrněji kopírují pobřeží. Prostě přitažlivost moře pro nás suchozemce je neoddiskutovatelná. Zastavujeme všude tam, kde se nám naskytne pohled na moře, obdivujeme upravené domky pochopitelně nejčastěji v modrobílém provedení, s mohutnými keři hortensií těch nejrůznějších barev, u Saint-Quénolé objevíme opět menhiry i bretaňské kříže, v samotném Saint-Quénolé obejdeme zříceniny kostela s dosud mohutnými zbytky věže.
Více času věnujeme městu Penmarc´h. Zdejší farní dvůr už bereme jako samozřejmost, více zvědavosti v nás vyvolává maják Phare d´Eckmühl. Ten se nachází na okraji mysu, je pochopitelně v provozu a navíc je i přístupný veřejnosti. Na majáku jsme ještě nikdy nebyli, tak není co řešit. Maják pochází z konce 19. století, je 65 m vysoký, na vyhlídkovou plošinu vede 307 schodů a prý je z něj nádherný rozhled. Tak se praví v informačním letáčku, který obdržíme u pokladny.
Funíme po schodech nahoru a tam – zůstaneme stát doslova s pusou otevřenou. Viditelnost není sice ideální, těch slibovaných 30 až 50 km do dáli tedy nedohlédneme, ale i pohled do bezprostředního okolí je úchvatný. Na pevnině jsou jakoby ledabyle rozhozeny domy, auta vypadají jako špendlíkové hlavičky, zelené plochy jsou pravidelné i nepravidelné, až na obzor se klikatí stříbřité stužky silnic. Směrem k moři, těsně pod námi, stojí další, mnohem nižší maják a v jeho blízkosti kaple. Za ním se táhne původně pevninská plošina, při přílivu zatápěná, při odlivu zcela jasně viditelná. I tady tedy moře ukouslo část pevniny.
Po tomto neobvyklém zážitku příjemně naladěni pokračujeme v cestě. Ve městě Pont-l´Abbé se od srdce zasmějeme u dveří jednoho domu s klepadlem. To klepadlo má totiž podobu umně vyvedeného krásně barevného ptáka, něco mezi datlem a žlunou. Zatáhnete za provázek a pták zobákem zaklepe na dveře. Vtipný nápad.
Přírodní krásy nás provázejí i na další cestě. Zastavujeme u mostu klenoucího se přes záliv u Benodetu a jdeme se „kochat.“ Procházíme až nad vršky pinií, hluboko pod námi jsou na vodě v přesných řadách zakotvené lodě, většinou plachetnice, na druhém břehu vpravo v zeleni jsou schovány domy Benodetu. Na další „mostní“ zastávce u Arzalu nás pro změnu zdraví les plachetních stožárů. To už jsme odbočili z hlavní silnice směr Saint-Nazaire a chystáme se prozkoumat další část pobřeží. Změníme trochu plán a rozhodneme se (po včerejším problému s hledáním kempu) nejprve najít kemp, ubytovat se a teprve potom si najít místo ke koupání a projet kus pobřeží.
U Camoelu narazíme na nepatrný poutač na kemp s udáním vzdálenosti a tak jedeme. A kupodivu kemp po ujetí udaných metrů najdeme. Obsluha příjemná, prostředí klidné, kemp je malý. Rychle postavíme stan a vyrážíme. Zapisujeme si křižovatky z hlavní silnice, abychom zpět vůbec trefili. Také nás udivuje, že nejvyšší povolená rychlost začíná být v této oblasti udávána neobvyklým číslem – je povoleno jet 45 km/hod. Koupeme se v laguně u Pénestinu, voda je nezvykle teplá. Na pláži je téměř prázdno, obsazeny jsou spíše lavičky v sousedním piniovém háji. Bezstarostně lenošíme.
V pozdním odpoledni projíždíme po pobřeží, na chvíli zastavíme v Piriac-sur-Mer a v la Turballe a nakonec zamíříme do Guérande (gérand). Ocitneme se u jeho hradeb, uvnitř kterých tušíme středověké jádro. To si přece nemůžeme nechat ujít. Je sice již šest večer, ale máme kde spát, tak se můžeme zdržet do pozdějších večerních hodin.
Guérande leží na plošině, která se zvedá nad sousedním územím slaných bažin. Vstoupíme do něj jednou z bran a přímá ulice nás dovede na náměstí. Je na něm neuvěřitelně živo. Restaurace jsou zaplněné, lidé postávají na chodnících, prohlížejí zboží nabízené v místních obchůdcích. Tuto pohodu doprovázejí zpěvem dva umělci. Lidské hemžení důstojně pozoruje románsko-gotický kostel svatého Aubina.
V přilehlých uličkách je snad ještě větší ruch než na náměstí. Obleženy jsou obchody s pohlednicemi i suvenýry, v dalším obchodě si lidé vybírají vína, výklad hned vedle zve k ochutnávce něčeho sladkého, tady se nabízí oblečení i doplňky. Mezi nimi pochopitelně nechybí pestrá škála nabízených krajek a výšivek, též tak typických pro Bretaň. Restaurace zvou na menu o několika chodech sestávajících z místních specialit. Takovému množství lákadel asi neodolá nikdo.
Vesničku Kerbili, v níž je „náš“ kemp, najdeme na první pokus. Pomalu se stmívá a my rekapitulujeme dnešní zážitky. A také vaříme, večeříme a sledujeme dráhu vycházejícího měsíce. Ani v našem věku trocha té romantiky člověku neuškodí. A jak se po chvílích klidu krásně usíná.
Druhý soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Přípluv
Listopadový Grossglockner, aneb sníh, mráz, mlha a padesátiprocentní bílá…
16.11.2005 Středa
Po poměrně zajímavé mailové přestřelce, kde vznikají a zanikají všelijaké informace typu zavřená silnice, neprůjezdná silnice, jiná silnice, hrozný počasí, dobrý počasí, slunce, zamračeno, vítr, –27°C a tak podobně, sedím s bratrem na Kočce a čekáme na auto s Drajfem a Karafem.
Protože je zítra svátek, znamená to, že do práce nepůjdu ani v pátek. Z toho vyplývá, že máme celý čtyři dny na to vyškrábat se na nějakej kopec. A protože mě tento rok už jednou nevyšel Grossglockner, kam jsem ve finále ani neodjel, je tedy jasný jak to bude.
Piju už druhý kafe, protože dneska mám za sebou šest hodin za volantem od půl pátý od rána, kdy jsem se pohyboval pro změnu u polských hranic, a k tomu srkám džus s vodou.
Každou chvíli očekáváme ty dva, když mi dochází sms, že právě vyjíždějí z Brna. Vlastně mne to ani moc nepřekvapuje.
Když se konečně potkáváme u mostu pod zimákem, kam trefili napoprvé, je něco před půl jedenáctou v noci. Rveme bágly do vozu, docela to i jde, protože po švýcarský zkušenosti nechal Drajf doma zadní desku, rveme se do vozu, lehce nabíráme obrubník, respektive Drajf lehce nabírá obrubník, naštěstí jen přední poklicí na kole a vyrážíme směr Znojmo, Hatě, Vídeň a dál se nějak uvidí.
Karaf dělá zase navigátora, což je převelice důležitá funkce, protože musí ke všemu držet při životě řidiče a neustále ladit rádio, což se postupem času ukáže jako silně beznadějná akce. To rádio, myslím.
Tento článek je ze soutěže o knihu:
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.
„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)
První zajímavá situace nastává v Jaroměřicích nad Rokytnou, protože tam je objížďka, naštěstí jen okolo centra, ale po motání se po autobusáku se sice dostáváme na černou šipku v oranžovým poli, jenže jedeme o 180° naopak. Toto je vyřešeno a ženeme to na Moravský Budějovice. Tam radši ani nenajíždíme na zkratku a jedeme centrem přes takovou tu zajímavou křižovatku, kde se sbíhá pět silnic a přijde mi, že ani místní pořádně netuší, jak to tam je s předností. Po výjezdu na státní silnici klid netrvá dlouho, protože nás zastavuje červený světlo značící přejezd přes koleje, nebo taky policistu ve službě. U nás to je ta horší varianta, čili policajt. Drajf má stejný móresy jako Kateřina na Slovensku, takže nestahuje okýnko, ale přímo ho přepadává výstupem z vozu. Klasicky jim ukáže doklady a že se bude dýchat. To dopadlo negativně, takže pro nás pozitivně, takže sedíme ve voze a čekáme, až pánové zkontrolují jeho řidičák a techničák přes všechny možný mašinky a přístroje.
A jedeme. Poklidná jízda trvá asi pět minut, kdy nás předjede jakejsi idiot a těsně před námi zahne do ulice po pravý straně, takže ani moc nechybělo a jsme v sobě. Vzhledem k tomu, že jsme na cestě ani ne půl hodiny a už se toho tolik podařilo, tak to ani dlouho nekomentujeme. Policajti podél silnic pokračují, ale nás už nechávají na pokoji, tolik dechovejch zkoušek by Drajf asi ani nerozdejchal.
Vjíždíme do Znojma.
„Musíme koupit Rakouskou známku a doplnit benzín“.
„Tak projedeme Znojmo a naberem to na takový suprový benzínce na kopci, a ještě se tam vyseru,“ říkám jakožto znalý situace.
Projedeme město, zase kolem policie, vjedeme na kopec, benzínka tam je, ale je zavřená. Jakožto znalý situace čumím jak puk.
„No, tak sjedeme zase do města, no…“
„Nechápu, proč ty šlapky, co tu mrznou nedělají radši noční směny na benzínce, sakra..“
„Asi by si nic nevydělaly.“
„Ale zase nezmrznou.“
„Ať zmrznou.“
„Stejně tu žádnou nevidím.“
„Už asi zmrzly…“
Kolem policajtů jedeme zase do města, kde nacházíme benzínku značky Benzina, kde vykonáme vše potřebné. Tedy koupi benzínu, známky, vykonání potřeby a zakoupení baget.
17.11.2005 Čtvrtek
Vsedám za volant a jako, že si teda kus cesty odpracuji tímto stylem.
„Sakra, teď jsem furt jezdil tím Roverem a to je manuál, na mě je tady těch pedálů nějak moc.“
Načež mi to skoro chcípne hned na první křižovatce, která je na výjezdu z benzínky. Nicméně vše dávám do pořádku, spojku předpisově sešlápnu, projedeme už potřetí kolem těch cajtů a ženeme to na hranice. Zase míjíme tu zavřenou čerpačku a hned za ní ještě dvě otevřený. Sakra.
Česká hranice je v pohodě až na to, že mi to při odjezdu zase skoro chcípne, ale už je to trochu elegantnější. Na Rakouské si chce celník povídat.
„Wohin fahren Sie?“
Toto je jediná německá věta kterou umím, ale nějak mě to zmátlo. Zachraňují mne odpovědi Karafa a zbytku. Chytám se taky.
„Hohe Tauern“
„Tauern?“
„Ja, Grossglockner“
To že jedeme lozit radši ještě zdůrazňuji mimicky pohybem rukama nahoru a dolů, což v autě velikosti Renaulta Megane jde poměrně těžko. Takže to vypadá spíš komicky než mimicky, nicméně toto celníkovi stačilo, tak nás propouští. I rozjezd už je plynulejší.
Mažeme to na Vídeň, S Karafem řeším jakže to vlastně provedeme, Drajf s bratrem pospávají. Ze začátku se snažím jet silně předpisově, načež z cedulí zjišťuji fakt, že nově se dá tady jet stovkou, tak ručičku tachometru kotvím někde na sto dvaceti a navigován Karafem, který asi trénoval nebo co, protože se zdá, že se v mapě orientuje, to točím na Krems. Je tu nějaká nová dálnice, což je fajn. Protijedoucí jízdní pruhy dělí nepřerušovaná betonová stěna, takže můžu svítit dálkovejma. Teda do doby, než mne na to poněkud nervózně upozorní jeden řidič kamionu v protisměru. Je holt trochu výš. Ve svým směru za hodinu cesty nepotkávám jediný auto. To jde. Ono, v naší mapě je ta silnice značená jako nějaká kozí stezka.
Jedeme podél Dunaje.
„Tý vole, to je Dunaj.“
„No tak to teda není Dunaj.“
„A kde tady jinde budou jezdit stometrový lodě?“
„Kde máš lodě?“
„Tam to zelený a to červený a to bílý jsou poziční světla a molo to teda není.“
„No, já nevím…“
Karaf se v tom zeměpise asi zas tak moc neorientuje. A nebo zas tak moc netrénoval. Nicméně po palbě argumenty přiznává, že by to snad Dunaj i být mohl. To už po jeho levým břehu jedeme minimálně hodinu.
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.
Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Míjíme Krems, řeku přejíždíme a dostáváme se zase na regulérní dálnici, která nás žene na Linz. Jsou nějaký dvě hodiny ráno a cítím, že bych se mohl jako i vyspat. Cítí to i můj navigátor, a tak chvilkami mlčí a upadá do stavů, kdy stejně není schopný rozpoznat správný směr. Stavím proto na benzině, měním si s bratrem Karafovy china kecky a řízení. Chvíli po usednutí na zadní sedadlo usínám a budím se pouze chvilkově, většinou v následujících situacích: navigátor spí, průlet hvězdokupou, což je horizontálně padající sníh na naše čelní sklo, objížďka kdesi u Salzburgu, zase hvězdokupa, nějaký motání se kdesi, zastávka. To už je po pátý hodině ráno a bratr cítí, že už dál jako řídit nebude. Cpe se tam proto rozespalý Drajf a hrneme se na Kalm am Grossglockner. Mně se už nedaří usnout, tak aspoň kecám do navigace.
Stavíme za tunelem a vypadá to, že ten borec v budce chce nějaký mýtný. Jak jinak. Českou kartu nechce, hotovost nemůžeme najít, německou kartu bere. 10 Euro v řiti. Nebo spíš v tunelu. Zase sněží jak u blbejch a začínáme stoupat. Prvně do kopce jak kráva asi 14 kilometrů, to ještě mezi vesnicemi, potom závěr na Lucknerhouse, 1920 metrů vysoko, asi 16% stoupání sedm kilometrů po cestě bez svodidel. Veselý. Nicméně jsme se na nějaký parkoviště dostali, vypadá to spíš jako nějaký venkovský hřiště a je to pod sněhem. A je zima. Tak začínáme tak, že sedíme ve voze a zadýcháváme okýnka. První vylízá Drajf, ale jenom proto, aby si nás vyfotil. Nicméně tato akce se strhla v lavinovku, tak postupně vylízáme všichni.
Je jasno, Grossglockner se na nás směje, je něco po sedmý hodině ranní a mohlo by už sakra vylízt slunko. Vrchol Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska, je na souřadnicích 47,07° severní šířky a 12,69° východní délky a je 3798 metrů nad mořem. A my jsme tady proto, abychom se na něj pokusili dostat. Převlíkáme se teda, v podstatě do většiny věcí co tu máme a dobalujeme batohy. Jsme tady sami. Ani se nedivím. Při tom všem konzumujeme Becherovku, co odněkud vytáhl Karaf, tak to docela jde.
Zavazuji si boty, nad kterými jsem prožil dlouhé chvíle přemýšlející, zda je nechat odborně slepit a špici pogumovat, nebo to slepit neodborně zato zadarmo. První pokus byl návštěva ševce Standy, který to slepil jak odborně tak zadarmo, druhý pokus bylo deset minut s tubou Chemoprenu. Takže pravá bota se pyšní několikacentimetrovým žlutozelenohnědým pruhem reprezentující klasickou barvu tohoto lepidla.
Chci si na záda nahodit batoh, ale když vidím Karafa a jeho hromadu věcí vedle jeho prázdného batohu, chápu se radši Bechera a nikam nespěchám. Ještě jsem si ho teda vyfotil, až bude tuto informaci popírat, ať mám nějaký důkazy. Bez toho to dneska nejde.
Karaf to nabalí asi na potřetí pokus uspořádání. Na to, že batoh balí každou chvíli, mě to kapku překvapuje. Vlastně mě to nepřekvapuje, to je prostě Karaf.
„Tak si dej tu helmu ven.“
„Ten zip to nemůže vydržet.“
„Vyrazíme ještě dneska?“
Ani tyto řeči ho nerozházely, helmu dovnitř nakonec narval, zip to vydržel, vyrážíme dneska. Karaf nahazuje bágl na záda, chvíli šmátrá kolem sebe.
„Ty vole, já nemám kus bederáku.“
A fakt, přezka, taková ta důležitá, aby to šlo zapnout, tu nějako není. Tak to prostě skrz zbývající část přezky prosukovává a vyrážíme kamsi do kopce. Údajně k Lucknerhütte.
Na cestě, jakožto i kopcích, leží sněhový poprašek. Zatím docela valíme i přes to, že už stoupáme. U Lucknerhütte jsme za chvíli. Ta je beznadějně zavřená, tak dáme rauchpauzu, zaradujeme se nad sluncem, který přehouplo hřeben a svítí na nás, odložíme nějaký to oblečení, zase nahodíme na záda ty těžký krysy a už to zase dupeme do kopce.
Protože sněhová pole jsou už i přes cestu, shazujeme bágly, že si na sebe přišroubujeme takový ty věci jako jsou mačky, návleky, rukavice a cepíny. Na to počasí čekalo a přesně ve chvíli, kdy to na sebe soukáme, tudíž máme rozdělaný batohy, sami jsme polooblečení a ruce mají plno práce, začne foukat. Vzduchem lítá sníh, fučí, je zima a nám chybí ještě kus cesty. Tak se rychle dooblíkáme a mažeme vzhůru. Už nějakou dobu je vidět cosi plechového, tak k tomu mířím.
Najednou zvednu hlavu.
„Ty krávo, vidíš to?“
„Co, jo…“
A asi tak třicet výškových metrů nad námi je barák jak prase. Stüdlhütte. To plechový cosi byla cedule s informací o možnosti výstupu hřebenem Stüdl, nebo jak. Asi se jich tu už zabilo tolik, že se rozhodli pomocí mapky a pár fotek odradit nově příchozí horolezce od zdolávání vrcholu tímto hřebenem. Stüdlgratem. Zajímavý na to všem je ale to, že trojjazyčná informace je v němčině (logicky), angličtině (logicky) a slovenštině. Tak to čučím. I přes to, že mě na to dole Karaf upozorňoval. Ani nevím, jestli jsem mu to tam věřil.
Vzhledem k počasí dobývám winterraum, což je místnost, v tomto případě celá chajda k zimnímu bivaku. Jsme tady sami. 2801 metrů vysoko, venku je kosa a fučí jak sviňa. Ze začátku jsme ani nechtěli topit, nicméně teď už sekáme dřevo a zapalujeme kamna. Drajf bere hrnec, cepín a lopatu a jde na sníh. Úžasnej je v tom, že valí až kamsi do háje, aby měl čistej a bílej prašan a pak to v tom napěchovaným hrnci sešlápne botou.
Mám ukrutně zmrzlý prsty na nohou, který ne a ne rozmrznout. Hlavně mě ztuhly ty omrzliny z Kavkazu na palcích a těch prstech hned vedle, tak to teď pálí jak o život. Drajf se balí do dek a na lavici pod oknem usíná. Zanedlouho na to se objevuje postava. Jdu tedy do dveří a halekám na ni, protože mi přijde, že se tu tak motají a neví co by.
„Hello!“
„Čautě.“
Mno a oni to jsou Slováci. Teda, tři jsou Slováci, jeden Čech. Chvíli s nimi komunikujeme, chtějí ráno valit právě na ten hřeben, kvůli kterému tu stojí ta cedule. O ceduli nevědí, to teda nechápu kudy sem potom přišli nebo kam čuměli, informace o tom, že to je i slovensky je očividně potěšila. Jdou to omrknout a my, protože i přes ten větr je modrá obloha, jdeme pomalu fotit západ slunce, ať máme zachycenej taky kus tý romantiky. Když už jsme tu. Drajf má po romantice, protože stále chrápe. Slováci spekulují o výškových nemocích a pořád se mne ptají, jestli mu není blbě. Nakonec jsem jim sdělil, že poslední dobou moc nespal, tak toho nechávají. Drajf se probouzí až po tom, co jdeme spát my ostatní. Nahoře zabavuji nějaké deky a lezu do spacáku. Karaf pomocí sms stále komunikuje s Motlou, který tu měl mimochodem být s námi, a zjišťuje tak předpověď počasí.
Je něco před šestou, když usínám. Je něco po osmé, když mě budí telefon. To je první šok. Druhý šok je to co leží vedle mě. Vždyť tu byla stěna. Aha, to je Drajf. Telefon se mi daří nalézt a vyhrabat až poté co dozvoní. Teď ale přemýšlím, jestli už je ráno, nebo večer, nakonec se pro jistotu rozhodnu spát a dobře jsem udělal. Aspoň, že mi rozmrzly ty nohy. Po čtyřech hodinách.
18.11.2005 Pátek
Ráno mne budí cinkot karabin, to Slováci opouští boudu a nastupují na hřeben. Chvíli na to mne budí telefon, kde to je tentokrát nastavený budík. Je půl sedmý. Než se donutíme vyškrábat ven z pelechu, je sedm. Než vykopeme Drajfa je skoro půl osmý. Ten ani nepovažoval za nutné vytahovat spacák, tak je jenom zabalený v dece. Aspoň mu to tak netrvá. Slováci jsou v éteru, nakonec, kvůli počasí, vyrazili normálkou. Ale moc se jim na tuto cestu nechtělo, ráno ještě s čelovkama běhali pod Stüdlgratem.
Nicméně tu je nějak moc lidí. Nakonec to zjišťuji na další dvě čtyřky, a zase všechno Češi. Připadám si spíš jak někde na Kralickém Sněžníku, než na jihu Rakouska.
Vaříme s bratrem nudle, Karaf má v ešusu nějakou kaši. Drajf mu do toho fušuje.
„Jaký jsi tam dal ty nudle?“
„Proč?“
„No, ať tam přidám stejný.“
„Aha, no to nevím, já jsem to tu našel.“
„Tak mrkni na obal.“
„Ten už je v kamnech.“
„Tak jak to teď uděláme?“
„To je jedno, já tam mám stejně ještě bramborovou kaši.“
No, nakonec jsou Drajf s Karafem rádi, že jim dáváme dojíst ty naše nudle, který jsou sice taky hovězí, vepřový a kuřecí naráz, ale jsou to jenom nudle. Sice se u toho šklebí a mají nemístné poznámky, nicméně to sežrali.
Lezeme do úvazků, hlavy cpeme do kukel, Karaf si kolem lebky, teda původně krku, motá takovou oranžovou strašně tlustou a dlouhou retro šálu, asi aby se nám neztratil, aby zjistil, že pak přes ni nemůže zapnout bundu a po osmé hodině ranní pomalu vyrážíme směr mrak.
Nejdeme dlouho a bratr hlásí první defekt a to, že mu padají rychlonasazovací mačky. Karaf mu nabízí ty svý indický nádhery, tak si je mění, ostatně na Kavkaze takto zachránil Vlastu. Je nádherný sledovat, jak bratr má ty indický potvory na sobě za pár okamžiků a Karaf bojuje s rychlonasazovákama asi o pět minut déle.
„Co to je toto, no zlatí Indi…
„a co je zas toto, já to snad nenasadím …
„a k čemu je toto…
„no já se z toho poseru.“
Nicméně to dopadlo dobře, defekty odstraněny, jdeme na ledovec Ködnitzkees. Fikaně jsme si včera nauzlovali lano, tak se jenom cvakáme, vychází to nějak blbě, protože jsem zase první, opakuji si pro sebe teorii, že se aspoň nemusím starat o lano přede mnou, protože tam žádný není a vydávám se na zasněženou pláň. Takovou šikmou rovinu.
Nejdeme dlouho a vidíme proti nám postavu, která jde jako já po požití půllitru rumu. Po nějaký době zjišťujeme, že to je jeden ze Slováků, jdeme k němu a on nám sděluje, že jeho achilovka nějak zklamala a že jde jako dolů, ostatní pokračují. To že je sám a že to není, kor tady, úplně košer mu radši ani neříkáme, beztak to ví sám, náš návrh o doprovod dolů naštěstí odmítá, tak se loučíme a každý si jde svou cestou. Vlastně stejnou cestou, ale každý jiným směrem. V dáli vidím kus skály, za kterou dle Karafa, který tu už v létě vykonal jednu neúspěšnou misi, je druhý ledovec. Než k ní ale dojdu, přejdeme jednu trhlinu, jednu trhlinu obejdeme a v prošlapávání mě střídá Thomas, protože tu toho sněhu je nějak moc. Jdu místo něj třetí na laně a je to o poznání lepší. Ne zas o moc, teda.
Skálu vylézáme pomocí ocelových lan, co tu jsou. Nahoře nás čeká avizovaný druhý ledovec. Dle Karafa. Ve skutečnosti to je sněhový pole asi dvě stě metrů dlouhé. Na jeho konci sundáváme batohy, po probití se přes ledovej špunt, co na mě čeká po odšroubování uzávěru od flašky se můžu konečně napít, nebo spíš do sebe nasypat ledový štěpky. Velice fikaně si ještě vylamuji sklo od mých super ledovcových brýlí z Kauflandu za 21 Kč. Sakra.
A zase vzhůru. Jdeme po hřebeni, prudce stoupáme, chvílemi zde jsou pomocná ocelová lana, když teda nemizí v mase sněhu a ledu. Karaf vypadá, že to tu i trochu poznává.
„Tak sto metrů nad námi je ta Adler Hütte.“
„Kurva, sto metrů…“
„Ne vejškovejch, dálkovejch.“
Zvednu hlavu a vidím barák. Tož to je fajn.
Tak jsme na Erzherzog Johann Hütte, někdy též Adlersruhe. Ani se zkrácenině moc nedivím, kdo to má pořád vyslovovat. Jsme 3451 metrů nad mořem, cestu co je v létě psaná na dvě a půl hodiny jsme za těchto podmínek a ještě z části na laně dali za 3 hodiny, to je slušný.
Počasí je takové, že je zima, fučí, kolem nás lítá sníh, horizontálně teda, je mlha, takže není lautr nic vidět a vůbec, lezeme do winterraumu. Ten je tentokrát ve formě místnosti, asi tak 3×4 metry, u zadní stěny jsou čtyři matrace, je zde osm dek a pár nějakých zateplovacích desek z nějaké pěny. Toť vše.
Ale nefouká tu, tudíž je zde krásně. Hned z kraje se nám staly dvě zvláštní věci. První byl výstřel toho ledového špuntu z mé flašky na pití, nějak to v tom teple zareagovalo a moc nechybělo a zastřelil jsem Karafa. Tomu zase pro změnu zmrzla voda. To je těžko pochopitelný proto, že měl vodu celou cestu na batohu jako já, po cestě mu nezmrzla, už to je teda docela těžko pochopitelný, a tady v místnosti, kde je díky absenci větru tepleji, mu to zamrzlo. Nechápu. Sundávám z vousů led, věším matroš na šňůru a řešíme, jak teda s vrcholem. Dneska to už nedopadne, tak se nažereme, vychrápeme a zítra ráno raničko do útoku.
Chvíli za námi vnikají dovnitř čtyři zmrzlí Češi, jdou nalehko a vypadají, že dneska jimi vrchol zůstane taktéže nedosažen. Uvaří, sežerou klobásy, popřemýšlí o bivaku jenom pod dekami, klasifikují to jako ptákovinu a jdou dolů.
Po jejich odchodu se tu dá trochu i hýbat, dělají-li to maximálně dva lidi naráz, tak vaříme. Mezitím lezu do spacáku a je docela dobře. Venku slota. Po poledni přichází jeden ze Slováků, takovej dědula, knír namrzlej, že vypadá jako mrož, třikrát odfrkne, omlátí led z držky, řekne že jde z vrchu a že to bylo zaujímavé a maže sólo dolů. Když chlap, co má slezený všechny Tatranský ledy a bůhví cosi ještě, řekne o něčem, že to bylo zaujímavé a tak zvláštně se u toho zamyslí, nevím co si o tom mám myslet já. Další dva, co nám zbývají do naplnění počtu této partičky ani nevidíme, asi ani nepovažují za nutné se zde zastavovat.
Karaf vyrábí vodu, Drajf zašívá bundu a my se válíme. Pohoda. Přichází mi na mysl fakt, že od doby, co jezdím v zimě do hor, jsem si nikde nekoupil ledovou tříšť. Holt jí mám dost tady. Večer nalézám svíčku, tak ji zapaluji. O tomto neví Karaf, který je zabořen ve spacáku a píše sms Motlovi, ať se ozve ohledně počasí.
Když vyleze, svíčku nevidí, ale registruje takový to skomírající světlo.
„Hej, co to je…
„to je asi někdo vedle…
„to by chtělo prozkoumat.“
No, než mu oznámíme o co jde, tak z něj vypadne ještě hromada zábavných teorií o neznámým světle.
Na všechny přichází žravá, tak zase lezeme ze spacáků a vaříme, vyrábíme vodu na zítra, žereme chleby a tyčky. Když konečně okolo osmý večer usínáme, po zaručené Karafově informaci, že dle Motly má být zítra relativně dobře a že to asi bude pravda, protože když šel hrčet zahlídl hvězdu, dochází mi sms od Veroniky, že zítra má být relativně dobře a čas od času uvidíme slunce. Blbý je jen to, že je to předpověď o kilometr a půl níž než jsme teď. Vypočítávám, že v při rychlosti větru a teplotě co venku je může pociťovaná teplota dělat něco kolem –32°C.
Drajf se zbláznil, protože v rámci tréninku na skialpy, který teda ještě nemá, spí zase jenom pod dekou. Kdyby ho viděli ti čtyři, co se kvůli tomu otočili, tak je asi klepne pepka.
19.11.2005 Sobota
V 5:30 zvoní budík. Odporný. Vylízáme zase o půl hodiny později. Odporný to je furt. A nejodpornější na tom všem je fakt, že venku je pořád absolutně hnusně.
„Toto není počasí ani na sestup, natož na výstup.“
„No, když jsme to v létě otočili dolů kvůli tomu, že je hnusně, tak bylo asi desetkrát líp než je teď.“
„Tak počkáme a uvidíme.“
Tak čekáme, ale nic nevidíme. Každopádně se nedá říct, že by bylo venku líp. Vchodový dveře musíme odházet lopatou. Přes noc napadlo tak třicet čísel prašanu. Dva úseky po cestě na vrchol jsou více než nebezpečný. Lavinózní asi šedesátistupňový a sto metrů dlouhý svah, které nejde jen tak obejít a dvacetimetrová, na šířku dvaceticentimetrová, rampa z malého Glockneru na velký. Tyto informace pocházejí od Karafa a zapříčiňují, že jdeme rozumně dolů.
Když už jsme nabalení na sestup, rozletí se dveře a tam zase ti čtyři Češi, teď už i ze spacákama. Ani nyní nevypadají na dobytí vrcholu, dva z nich jsou hyn už teď. Nasazujeme mačky a do winterraumu vletí další dva lidi. Tentokrát z Běloruska. No hotovo.
Sestup je poměrně záživná záležitost. Po hřebeni to je takové všelijaké, fixní lana jsou zamrzlá, když už se jich dá chytit, tak to klouže, protože jsou pro změnu namrzlá. Na ledovci se navazujeme, tentokrát na lano bez uzlů, protože jsme počítali se slaňováním, tak jsme je rozvázali, ale aspoň něco. Shodou okolností se zase ocitám na prvním konci lana. Sněhu je po kolena, chvílemi do půl stehen až do pasu, viditelnost je taková padesátiprocentní bílá, každopádně nejde rozpoznat, co je ještě sníh a co už nebe. Chodíme po sinusoidě, vždycky na mě zezadu zařvou změnu směru, tak změním a jdu do doby, než zase nezačnou něco hulákat. Jak u tohodle může Drajf fotit moc nechápu.
Po přejití ledovce jdeme zase prašanem, ale teď už po šutrech, takže v mačkách tak na vykloubení kolene nebo kotníku. Což se mně, a nejen mně, taky párkrát skoro daří. Ale to už je vidět Stüdlhütte. Chata, která byla postavená v roce 1868 a v roce 1996 předělaná. Spíš postavená znovu, podle toho jak vypadá. Ale docela v pohodě.
Uvnitř potkáváme čtyři Pražáky co tam dorazili v ten čtvrtek a od té doby v podstatě nevylezli a novou dvojku, kluka s holkou, zase Čechy. Ti taky spíš tak blomcali v nějakým tom minimálním rádiusu kolem boudy. Vaříme, žereme, Drajf se zakecává o foťácích, ono to tu totiž vypadá spíš na nějaký fotografický kroužek, dle strojů co jsou na stole, a valíme dolů k autu.
Sestup už je pohodový, po chvíli dokonce sundáváme železa a schováváme cepíny. Ještě stihneme potkat dva Maďary co jdou nahoru. Zanedlouho jsme u Lucknerhütte, která je i ke své poloze pod sněhem viditelně více než předevčírem. Dole ještě potkáváme borce, co nehnutě opřen o auto vejrá do dalekohledu.
„To bude asi ta webkamera.“
Protože polovině věty borec rozuměl a druhou si pravděpodobně rychle domyslel, tak nás ani nepozdravil. Drajf pořád řeší stavy nenadálého sraní, já zas to, že když budu muset vyndat toaleťák, tak musím sundat lano, a tímto stylem se pochodu se dostáváme k autu, které k našemu příjemnému zjištění není zapadaný ve sněhu.
Protože si pamatujeme, kde má Drajf klíče, nepřekvapuje nás jeho pokus marného hledání jich po kapsách, dostáváme se dovnitř, zkonstatujeme, že jediný co tu nezmrzlo je Becherovka a tudíž to je dobře, odstraníme životu nebezpečné explozivní zmrzlé Mattonky, který mají teď tak o 25% vetší objem i s petflaškou, z kufru Karafovi pod nohy, protože tam je nejlepší přívod teplého vzduchu, dvakrát nabalíme a vybalíme kufr než najdeme všechno potřebné typu doklady, nasedáme a jedeme. Plných sto metrů. Před Lucknerhouse. Tam je cedule s mapou, tak to chvíli zkoumáme, dáváme téměř povinnou skupinkovou fotku a na dvojku sjíždíme sedmikilometrový kopec, který je sice lehce posypán, ale fakt jen lehce. Ještě teda registrujeme ty dva Maďary, jak už jdou zase dolů. To tam teda dlouho nepobyli.
Po projetí vesnice Kalm am Grossglockner nás na silnici přepadávají takový tři potvory, což jsou tři kluci, dle výšky bych jim tipl tak na dvanáct let, a na hlavě mají kukly z nějakého maškarního bálu, či co, takový chlupatce. Vypadá to dobře, ty kukly teda. Co vypadá zajímavě je to, že jeden stojí před autem, asi nejmladší, další dva jsou u okýnek a somrují prachy.
„Vyser se na ně.“
„Nebo jim zaplatíme kartou.“
„Nebo toho vepředu přejedeme a bude.“
Nakonec jim dáváme kus hořký čokolády na odlomení, načež o ni vznikne přetahovaná mezi Drajfem jakožto řidičem a jednou tou chlupatou potvorou, která nechce pochopit, že my chceme taky. Po odervání asi půlky toho co tam bylo i s papírem radostně mizí ve stráni, my radostně jedeme. Až děti odkojené krávou Milkou a Alpskýma čokoládami pozřou čokoládu na vaření z Kauflandu, jestli ji vůbec pozřou, tak se z toho poserou buď rovnou, nebo už nikdy. Ještě mineme v protisměru Bavoráka ženoucí se do kopce takovou rychlostí, že jestli mu ti tři vlezou do cesty, tak to borec zjistí až doma v garáži z trčících končetin ze spoileru, a jsme dole. Opucujeme čelní sklo, které se při jízdě proti slunci stalo neprůhledné a kolem policejních kontrol jedeme směr Spittal. Před námi jsou Dolomity a vypadají fakt hrubě.
Ještě navigátorovi Karafovi musíme vysvětlit, že když si tu mapu otevře a nebude navigovat jen dle nákresu Rakouska s vyznačenými většími městy, tak to bude o něco lepší. Pak to už mažeme na Villach, bereme benzín, najíždíme na dálnici a jedním tunelem za druhým, dohromady jich je snad třicet, to přes Klagenfurt mažeme na Graz. Tam přebírám řízení a trasou na Vídeň, Hatě, Znojmo, Moravský Budějovice a Třebíč nás transportuji zpět. Brňáci zjistili, že domů už dneska nepojedou, tedy melou o tom už od Vídně, tak se otáčíme u nás, kde necháváme auto a krámy a vzhledem k tomu, že pro mě tato akce začala na Kočce míříme na Kočku…
Začíná sezóna a jestli váháte, kterého průvodce zvolit, zkuste
drobnou recenzi Lukáše Ackermana. Budeme rádi za další přípomínky
v diskuzi pod článkem.
Jak asi každý ví, pokud člověk cestuje do zahraničí, je velice užitečné si před cestou pořídit turistického průvodce. Protože je na trhu poměrně široký výběr (myslím, že Česko je na tom v konkurenci s ostatními státy výborně), rád bych zde provedl drobnou recenzi turistických průvodců do zahraničí dostupných na trhu.
Začal bych průvodci z edice Lonely Planet, které jsou asi nejznámější. Přestože jsou tyto průvodce originálně v angličtině, nakladatelství Svojtka se před pár lety pustilo do vydávání českých překladů těchto světoznámých průvodců a podle mých zkušeností se jim to velmi daří. Samozřejmě zatím nemají takový výběr jako originály v angličtině, ale každý rok vydávají další přírůstky (nově např. Sicílie, Švýcarsko), nicméně je pravda, že se soustřeďují zejména na Evropu. Pokud se tedy chystáte dál, většinou vám nezbyde nic jiného, než zakoupit průvodce v angličtině. Jaká jsou pozitiva průvodců Lonely Planet? Jejich největší výhodou je bezpochyby značná obsáhlost a podrobnost, ale pokud cestujete převážně individuálně (bez pomoci cestovní kanceláře) tak určitě především oceníte jejich zaměření na právě takový typ cestování. S tím je samozřejmě spojená velmi široká nabídka ubytování od kempů po 5-ti hvězdičkové hotely a restaurace. Pokud jste zaměřeni na (cyklo)turistiku, do spousty oblastí existují speciálně zaměřené Lonely Planet (např. Trekking in East Africa, Walking in Scotland, Cycling Australia apod.), kde najdete jednotlivé trasy s podrobnými popisy. Pokud preferujete spíše městký život, tak můžete využít průvodce městy (např. London, Best of London apod.). Jediná nevýhoda těchto průvodců je vyšší cena, jež je ovšem vyvážena výše uvedenými fakty.
{{reklama()}}
Český překlad známých průvodců Rough Guide je dílem nakladatelství Jota a tyto průvodce jsou vážným konkurentem průvodců Lonely Planet. Za poslední roky si tyto průvodce vybudovaly velkou popularitu, přestože se jejich cena téměř neliší od průvodců Lonely Planet (často je i vyšší). Stejně jako průvodce Rough Guide jsou tyto průvodce velmi zaměřeny na individuální cestovatele a nabízejí podobné informace jako průvodce Lonely Planet, navíc přinášejí některé specifické informace pro vyloženě české cestovatele, jako např. spojení z ČR do cílového státu apod. Podle mého názoru jsou asi jedinou nevýhodou těchto průvodců občas trochu nepřehledné mapy a také to, že některé průvodce, které jsem používal při svých cestách (např. Východ USA), se na můj vkus hodně orientovala na města a neobsahovala téměř žádné informace o pěších tůrách.
Internetový obchod Levnéprůvodce.cz (www.levnepruvodce.cz) vznikl jako reakce na vysoké ceny průvodců jak v knihkupectví tak i často na internetu. Nabízíme kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Nelles Guide, Freytag & Berndt, Rother a široký výběr map a atlasů.
Poslední edicí, která se snaží konkurovat předchozím dvěma co se týče podrobnosti a orientací na individuální cestovatele, jsou průvodce řady Nelles. Tyto průvodce jsou v češtině a obsahují podrobné informace o dané zemi a informace pro cestovatele na velmi dobré úrovni. Jejich zásadní nevýhodou je jejich malá rozsáhlost (např. průvodce Austrálií obsahuje pouze 256 stran, což je na tak malý kontinent zoufale málo, zejména pokud to srovnáme s výše uvedenými edicemi, které mají přes 1000 stran) a také velmi omezený výběr destinací. Nicméně, pokud cestujete např. na týden a nechcete utrácet moc za průvodce (jejich cena je často poloviční oproti Lonely Planet/Rough Guide), jsou tyto průvodce ideální volbou pro Vás.
Další průvodce (např. Freytag & Berndt, Merian, Berlitz) jsou podle mého názoru spíše pro cestovatele, kteří cestují s cestovní kanceláří a chtějí se jen něco zajímavého dozvědet o dané zemi + nějaké základní informace. Rozsah těchto průvodců je většinou do 200 stran, čemuž ovšem odpovídá velmi příznivá cena. Jejich velkou výhodou je velké množství fotografií. Zajímavou vyjímkou mezi těmito typy „tenkých“ průvodců jsou průvodce řady Rother, které jsou vyloženě zaměřeny na pěší turistiku a obsahují několik desítek turistických tras včetně podrobného popisu (délka trasy, doba trvání treku atd.) a mapy. Úroveň těchto průvodců je přes jejich velmi nízkou cenu dobrá.
modernější design obálek průvodců JOTA Rough guides
modernější design obálek průvodců JOTA Rough guides
V prvním kole fotografické soutěže „Domov objektivem
cestovatelů“ se přišlo 25 fotografií. Uspořádali jsme
je do galerie a
přidali k nim hodnocení pomocí karmy.
V prvním kole fotografické soutěže „Domov objektivem cestovatelů“ přišlo 25 fotografií. Uspořádali jsme je do galerie a přidali k nim hodnocení pomocí karmy, jejíž princip znáte z našich článků a dalších soutěží.
Stručný návod: Pokud chcete podpořit fotografii, klikněte na zelený obdélníček vedle popisu. Pokud jí podpořit nechcete, neklikejte. Opakované kliknutí se nezapočítává, takže pokud chcete podpořit snímek více, musíte k tomu přemluvit někoho jiného. Jak funguje karma u článků, včetně pikantních podrobností se dozvíte zde: http://www.cestovatel.cz/redakce/karma/
Hlavní partner:
Další parneři:
Ceny v prvním kole
software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print knihu Portrétní fotografie z vydavatelství Zoner Press
Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní
klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. To byl
desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy,
který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek,
nenávratně chýlí ke konci.
Ohňostroje, balóny, historické tramvaje, jarmark, muzejní noc, sportovní klání, přehlídky hasičské a policejní techniky a mnoho dalšího. Celkem sedmadvacet jednotlivých akcí naplnilo desátý ročník festivalu zábavy Brno – město uprostřed Evropy, který se v deštivém odpoledni, kdy vychází tento článek, nenávratně chýlí ke konci. O tom, jak probíhala tato největší brněnská akce, která i letos zahájila letní zábavní, kulturní a turistickou sezónu, jsme vás průběžně informovali v několika předchozích článcích. Dovolím si proto jen krátké shrnutí posledních dní.
První festivalový víkend začal tradičně velkolepě. Davy brňanů vytáhla 18. května do ulic Noc kejklířů, během níž se Zelný trh proměnil v jedno velké jeviště a brněnská divadla pořádala dny otevřených dveří. Představením Via Ignis, které bylo jako Ohňostrojné prelude odpálené z teras Petrova, začala nejproslulejší akce celého festivalu, mezinárodní přehlídka ohňostrojů Ignis brunensis. Aby snad nebylo málo pyrotechnických efektů, díky nimž se Brno řadí mezi světově nejvýznamnější centra ohněstrůjného umění, byl o půlnoci na Zelném trhu odpálen ještě jeden menší ohňostroj, kterým autoři připomněli první brněnský veřejný ohňostroj, který byl v roce 1700 odpálen z kašny Parnas. Oba ohňostroje proběhly v režii brněnské skupiny Theatrum Pyroboli. Obrazový doprovod najdete v naší fotoreportáži.
Nabitý program prvního víkendu se v sobotu přesunul na další místa v Brně a blízkém okolí, náměstím Svobody počínaje a hradem Veveří konče. Program pak večer vyvrcholil Brněnskou muzejní nocí, při níž své brány tisícům návštěvníků otevřela muzea a galerie v Brně a blízkém okolí. Veřejnosti poněkud utajený zůstal malý ohňostroj odpálený v areálu koupaliště Riviera na závěr multižánrového hudebního festivalu Rio de Riviera. Nedělní program pokračoval závody dračích lodí a akcemi v přístavišti a na hradě Veveří.
Zajímavosti z Ignis Brunensis
Meteorologická služba sleduje vývoj počasí nad přehradou a kromě deště předpovídá hlavně sílu a směr větru a možnost blesků (směr vodorovný/svislý, energii a předpokládaný čas)
Před odpálením ohňostroje společnosti Fireworks for Africa byla možnost úderu blesku na hladinu přehrady předpovězena na 22:15 a 22:14 uhodilo do pontonu
Bleskům bývá nabídnuta tzv. „dlouhá linka“, tedy linka, na které jsou napojené palníky s nižší citlivostí. Podle její reakce se odhaduje, co se mohlo při úderu stát na připraveném ohňostroji, který ještě není připojen do okruh. Funkci tohoto bezpečnostního opatření mohli diváci na vlastní oči vidět. Když do pontonu uhodil blesk, odpálil asi dva efekty na „dlouhé lince“.
Jedním z důvodů, proč není možné odpalovat ohňostroj při bouřce je i to, že signál k odpálení je přenášen částečně po kabelu a částečně rádiem.
Při větru nad 12m/s nejsou povoleny padáčkové a výškové efekty. Raketa proti větru doletí dál, než po větru a padáčky jsou nekontrolovatelně zanášené po směru větru.
Specifikem brněnského festivalu je ruční odpalování, které umožňuje drobné korekce tempa a rytmu show. Na 120 pravidly povolených tlačítek připadá asi 1500 odpalů a několikanásobně víc jednotlivých střel. To zvyšuje hodnotu festivalu, protože pro složitější kompozice si musí firmy vyrobit zpožďovače a je nutná přítomnost designéra ohňostroje přímo na místě.
Daleko větším technickým oříškem než déšť, je pro ohněstrůjce vlhkost způsobená tím, že se střílí z vodní hladiny. Vysoká vzdušná vlhkost ovlivňuje dobu hoření zpožďovačů.
Ohněstrůjci zvyklí na počítačové odpalování ohňostrojů vnímají brněnský festival jako nostalgickou a „adrenalinovou“ záležitost a na festivalu si dávají dostaveníčko zástupci nejvýznamnějších ohněstrůjných společností. Letos to byli zástupci 36 společností ze čtyř světadílů.
O účast na brněnském festivalu se společnosti ucházejí i dva roky dopředu. Účast je umožněna jen těm, které jsou schopné splnit dosti náročná kriteria.
Ohňostroje na brněnské přehradě odpaluje obsluha, která má stanoviště v budce přímo na pontonu naplněném pyrotechnikou.
Brněnský festival je unikátní i tím, že je hudba k němu vysílána rozhlasem, takže si plný zážitek může dopřát i divák mimo placený prostor.
Každá společnost dostane na uspořádání ohňostroje příspěvek 22.000 Eur. Skutečná cena jednoho soutěžního ohňostroje je zhruba trojnásobná.
Během letošních akcí festivalu Brno – město uprostřed Evropy bylo odpáleno celkem deset ohňostrojů (Prelude, 4 soutěžní, Grandfinále, „prezidentský“, ohňostroj na Zelňáku, ohňostroj na hudebním festivalu Rio de Riviera a ohňostroj pro oficiální hosty festivalu).
Na Špilberku byla otevřena mezinárodní výstava Vulcanalia věnovaná ohňostrojům, jejich historii a tvůrcům. Výstava je součástí stálé expozice a část je věnovaná přehlídce Ignis brunensis.
Přehlídku ohňostrojů navštívilo podle odhadů přes 780 tisíc diváků, všechny festivalové akce pak víc než milion lidí.
První soutěžní ohňostroj odpálil technický garant celého festivalu, společnost Flash Barrandov SFX. Byla to světová premiéra pyrotechnické show, kterou autoři v příštím období zařadí do nabídky svých programů. Po dvou dnech pak následoval lehký a vzdušný ohňostroj italské skupiny Panzera. Koho zajímají obrázky, může se podívat do fotoreportáže a samostaného článku
Program festivalu zahustilo setkání evropských prezidentů. Protože prezidenti, patrně na radu svých ochranek, odmítli pozvání k návštěvě některého ze soutěžních ohňostrojů. Byl proto jaksi „mimo program“ v pátek večer z výstaviště a zahrady Starobrněnského kláštera odpálen ještě prezidentský ohňostroj.
Největší atrakcí letošní přehlídky ohňostrojů se stala show jihoafrické skupiny Fireworks for Africa a v tomto okamžiku již trojnásobného vítěze brněnské přehlídky, portugalské skupiny Macedo´s Pirotechnica. O obou ohňostrojích jsme přinesli samostatné články a zápisy v blogu.
Před třetím víkendem se na brněnském nebi ohňostroje setkaly s horkovzdušnými balóny, jejichž piloti se sem sjeli na sedmý ročník balónové fiesty Balloon Jam 2007. Podrobnosti najdete přímo na stránkách svátku balónového létání. Malá fotogalerie je i na našich stránkách. Bohužel kvůli počasí se dva ze šesti plánovaných startů neuskutečnily, takže i vylosovaná výherkyně si bude muset na svůj let balónem pár dní počkat. Páteční ohňostrojné grandfinále Ecce Gratum odpálila na Špilberku společnost Flash Barrandov SFX na výběr širší ze zhudebnění básnické sbírky Cantata Burana Carla Orffa. Podle vyjádření tvůrců ohňostroje se jednalo o jakousi vzpomínku na první grandfinále odpálené v Brně před deseti lety taktéž na Orffovu hudbu. Tehdy se ovšem jednalo především o zápas o diváka, zatímco letos už se mohli tvůrci zaměřit především na design ohňostroje. Program závěru festivalu se nesl především ve znamení dopravní nostalgie v režii brněnského dopravního podniku, technického muzea a programu brněnského rozhlasu na náměstí svobody. Poslední, veřejnosti neinzerovaný ohňostroj byl odpálen o sobotní půlnoci na Špilberku v rámci programu určeného oficiálním hostům a tvůrcům festivalu.
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
večerní start balónů na přehradě
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ani ne během dvou hodin jsou všichni diváci z přehrady doma.
Ani ne během dvou hodin jsou všichni diváci z přehrady doma.
večerní start balónů na přehradě
večerní start balónů na přehradě
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
Příprava závěrečného ohňostroje festivalu Ignis Brunensis na Špilberku patří mezi technické oříšky. Prostor, ze kterého se ohňostroj odpaluje, je poměrně rozlehlý a není jednoducé vše uhlídat.
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Ohňostroj Ecce Gratum v provedení Flash Barrandov SFX Praha
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
Koňka
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
„Karolínka“ – brněnská parní tramvaj Caroline
Součástí fetivalu Brno – město uprostřed Evropy je i výstava historických dopravních prostředků a jízdy historických tramvají.
Opěry mezi stěnami působily romanticky, v noci až strašidelně a
připomínaly nám zmenšené mosty v italských Benátkách.
Nejpodobnější našim klukovským Stínadlům byl svým tajuplným vzhledem
temný sklep, který byl blíže k náměstí na pravé straně při cestě
od Katova domu.
Přestože děj Foglarových knih ,,Záhada hlavolamu“ a ,,Stínadla se bouří¨ se odehrával pravděpodobně v Praze, dle našich klukovských představ ze šedesátých let minulého století se děj odehrával i v našem městě, v Kadani. Do představ pomyslných Stínadel patřila i Katova ulička. Je to úzká škvíra mezi domy o délce 51 metrů. Vede z náměstí k fortně hradebního systému a ke katovně čp. 190, která je součástí hradeb. Ulička je dochovaná v gotickém zdivu s gotickými okenními otvory a s rozpínacími prampouchy. Fortna byla součástí nejstaršího hradebního pásu z poloviny 14. století. Ulička spojovala Staré Město se Špitálským předměstím. Sloužila jako odpadní stoka přebytečné vody z rybníků a kašen na náměstí, kterou odváděla do Bystřického potoka a při obraně Kadaně jako rychlá spojnice městského centra s hradebním parkánem.
Opěry mezi stěnami působily romanticky, v noci až strašidelně a připomínaly nám zmenšené mosty v italských Benátkách. Nejpodobnější našim klukovským Stínadlům byl svým tajuplným vzhledem temný sklep, který byl blíže k náměstí na pravé straně při cestě od Katova domu. Okno sklepa ve výšce metru od země bylo zamřížované, občas uvnitř někdo štípal dříví a nakládal uhlí. Při té práci byl sklep na chvíli spoře osvětlen. Sklep nám připadal jak z filmových záběrů ze seriálu ,,Záhada hlavolamu“ z roku 1970.
Dnes je okno sklepa zazděné. Považovali jsme tehdy za hrdinství vylézt v úzkých místech uličky do výše nad procházející chodce. Opřeli jsme se na jedné straně zády a dlaněmi, naproti chodidly a vysoukali jsme se nahoru do výše až tří metrů. Jednou nás takto pronásledovatelé ze soupeřící party v šeru podešli a nevšimli si, že trčíme nad nimi. Pak jsme utekli na opačnou stranu Katova ulička pokračovala v romantice našeho dětství hradbami ,okolními zahradami a polorozbořeným Katovým domkem, do kterého se dalo vlézt okénkem strmě umístěným téměř nad spodní Sokolovskou ulicí. Schody pod Sokolovskou ulicí vedoucí k tehdy odkrytému Bystřickému potoku byly také jak vystřižené z Foglarových knih. Starou čtvrtí města chodil náš klub vytvořený po vzoru čtenářských klubů časopisu Vpřed nejraději kolem potoka k řece Ohři. Stará čtvrť po zbourání je již jen krásnou vzpomínkou.
Katova ulička byla ve středu 9. května 2007 zapsána do České knihy rekordů jako nejužší ulice v České republice. Podle zápisu v knize rekordů měří v nejužším místě 66,1 cm. Slavnost zápisu měla v programu průvod katů Mírovým náměstím, dobovou hudbu a běh katů katovou uličkou . Mladí kati, děti převlečené do černého s červenou kápí a s atrapou sekery v ruce, nejprve proběhli Katovou uličkou od náměstí a pak se vrátili. Někteří před cílem upadli, protože kápě jim padala přes oči a zapomněli na schod, který tvořil chodník. Počtem 81 katů v jednom místě byl opět vytvořen rekord, který byl zapsán do Knihy rekordů. Zájem diváků trochu oslabilo mistrovství světa v hokeji (ČR -Rusko) a slabý déšť se silným větrem.
Katův domek
Běh Katovou uličkou 9.5.2007
Katova ulička na obraze
Císařský den v roce 2006
Galerie výstava kadaňských výtvarníků v galerii Josefa Liesera
V sobotu 26.5. spustila v rámci festivalu Ignis Brunensis ukázku
svého pyrotechnického umění italská skupina Panzera. Program začal
přesně, akorát panovala značná nervozita kvůli počasí.
V sobotu 26.5. spustila v rámci festivalu Ignis Brunensis ukázku svého pyrotechnického umění italská skupina Panzera. Program začal přesně, akorát panovala značná nervozita kvůli počasí. Zatímco na druhé straně Brna padaly kroupy se silnými přeháňkami, přehradě se to nějakou náhodou vyhnulo, jen se všudě šířily informace o možném zpoždění kvůli bouřce. Během bouřky nesměl být nikdo přítomen na odpalovacím pontonu, což ovšem tato show vyžadovala.
Jak už to poslední roky při tomto festivalu bývá, kolem přístaviště je spousta různých kolotočů a občerstvovacích zařízení, které přitáhnou ještě větší množství lidí, že není snadné najít vhodné pozorovací místo. Měli jsme to o to těžší, že s námi bylo tříleté dítě. V loňském roce se osvědčilo pozorování z vyšších pater z restaurace na terase hotelu Santon, ovšem letos nás u vchodu zastavili, a nepustili dále, že prý nemáme vstupenky. Pány u dveří neoblomilo ani dítě. Tak jsme jen doufali, že nezačne pršet a smířili se s pozorováním ze schodů před hotelem. Netrvalo dlouho a někdo z hotelu se rozhodl pro dobrý skutek a nakonec nám věnoval VIP vstupenky, které nám umožnily sledovat ohňostroj z pohodlí první řady ozvučené tribuny. Sedělo zde poměrně málo lidí, neboť jeden lístek zde běžně stojí 300kč, tak byl dostatek prostoru i na stativ, aniž by si někdo stěžoval na horší výhled ze zadních řad.
Ohňostroj po italsku je přece jen trochu jiný, když to srovnám, co jsem viděl vícekrát z dílen českých pyromagiků z Flash Barandov. Italové jsou prý zvyklí běžně dělat svá show bez hudby a zvuk vytvářejí samotné rachejtle. V tomto ohledu bylo dost poznat, že hudba podle mě byla trochu slabší, ale je to určitě otázka vkusu. Italové použili hodně nízkých efektů a různých svící, méně velkých světelných koulí a nevšiml jsem si žádných výrazně tvarovaných efektů (světlice letící po trajektorii různých srdíček a podobně). Celkově ovšem celá show rozhodně nebyla něčím podřadným v rámci festivalu. Ohňostroje, které organizuje z vlastní kapsy město Brno (např. před týdnem na závěr divadelní noci) sotva sahají na paty kvalitě soutěžních show.
Podívejte se na osobní stránky autora. Najdete tam nejen další fotky ohňostrojů, ale spoustu fotek z cest. mafi.ucw.cz
Nejhorším prvkem jinak příjemně ztráveného večera, který jsem spojil se setkáním lidí serveru Cestovatel, byli občasní opilí návštěvníci, náročná davová doprava zpět. Je dost smutné, když člověk jede v tramvaji naplněné bavícími se mladými lidmi, kteří mě se zábavou pozorovali jak zvládám ve stoje držet půl hodiny v ruce 20 kilo spícího nákladu. Vydržet se to dá, jen jsem si u toho vzpomněl na slova pána, který nám věnoval VIP lístky se slovy, at uděláme dobrý skutek zase my pro někoho dalšího, tak když ho neudělám pro lidi z tramvaje, pokochejte se fotografiemi alespoň vy, čtenáři Cestovatele.
„Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám
přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil.
A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak
v tanku.“
Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto
článku se mohou vyskytovat neslušná slova
8. kapitola
12.08.2006 Sobota
Vstáváme až v jedenáct. Dle prvního zjištění situace okolo Kosťa netrefil auto, ale plechovou stříšku, co je pod oknem. Na včerejší doporučení se vydáváme hledat armyshop Komandiros, ve kterém mají ty pruhovaný trika. Vzhledem k tomu, že to je asi tři minuty od hotelu jej nacházíme poměrně rychle. Posnídali jsme buterbrody a jdeme po schodech do maskovaného podzemí. Má obava, že trika nebudou se ukázala jako lichá, pruhovaný tu je skoro všechno. Za Karafovy peníze si kupuji pohraničnické tílko, tedy se zelenými pruhy a námořní teplý triko s dlouhými rukávy. A tmavomodrými pruhy. Karaf bere to samý tílko, ponorkový teplý triko, což jsou černý pruhy a dvě trika s dlouhým rukávem a světlomodrými pruhy. Což by měli být výsadkáři, ale kdo ví, jak to tady je. Krom toho, že tu ty trika nosí každej a nějaká barva pruhů jim je naprosto ukradená. Policajti by měli mít červený a i přes to, že jsem na nich viděl snad všechny barvy, tak červený pruhy nemá ani jeden.
Jdeme koupit vodu a džus a ležet na hotel. Karafovi je nějak divně, má sračku a vůbec si zažívá kocovinu jak sviňa. Mě taky není nejlíp, ale mám to bez vedlejších příznaků. Karaf si to aspoň kompenzuje tím, že všem píše esemesky, že mne zabásli.
Kolem třetí hodiny vyrážíme do města, najít směnárnu, protože po včerejším policejním zákroku nemám žádný děngy. U ruského kola je nějaká sláva, hudba, mažoretky, všude samej policajt, tak mezi nimi kličkujeme. Zjišťujeme, že se slaví den letectva. Nejsrandovnější na tom všem je, že se všechno odehrává u toho parku, co jsem jim včera pochcal.
Zkoušíme poštu, ale na pohledy se v této zemi asi nehraje. Směnárnu doopravdy nacházíme, tak měním zase dvacet dolarů, Karaf pět Euro. Dostáváme se na nádraží, kde si kupuju dva pirohy s párkem, bramborama a zeleninou, Karaf radši nic, páč se bojí posrání. Když se vracíme, jdu do obchodu, Karaf si bere klíč od pokoje a startuje na záchod. Cha.
Kupuju kefír, sýr a džus. Když se pídím po vodce Altaj, nestačím se divit, protože pulčák stojí 212 rublů. Průměrná vodka okolo čtyřiceti rublů. Do prdele, tak to domů nic nepovezu. V hlavě si vypočítám, kolik že jsme to včera vychlastali těch vodek, kor v takovým luxusnějším klubu, taky tam nebylo moc narváno. Kdybych tam musel platit jenom to, co jsem tam sežral a vypil, tak mě to stojí daleko víc, než ten úplatek. Tak aspoň kupuju dva Jaguáry.
Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.
Budíme se navečer, venku rány jak z děla. Ohňostroj. Alarmy všech aut v okolí řvou jak pominutý, no je to na zbláznění. Karaf už vypadá líp, ale ne zcela ideálně. „Tak jsem tu chtěl nabrat síly a zatím jsem totálně zničenej.“„Taky už tři dny chlastáme.“
Nevím, jestli to je z toho chlastu, ale Karaf má problém s rozeznáním zelené barvy. „Ale třeba tuto zelenou vidím naprosto normálně.“„No jo, ale to je nějaká Pantone 361, tamta tak 347.“„Aha, už mi to je jasný.“„To už nějakou dobu vidím…“
Protože jsme se ale nalili Jaguárem, tak vůbec nemůžeme usnout. Hraju si s pilou, cepínama a hůlkama. O půlnoci další ohňostroj. Alarmy všech aut řvou do noci…
13.08.2006 Neděle
Usínám někdy ve dvě hodiny ráno. Pak ve tři ráno. Pak o půl čtvrté. Vstáváme v deset a to jenom proto, že do poledne musíme vyklidit pokoj. Balíme už ve verzi, že bágly půjdou do letadla, takže nože, železa a podobně pěkně zabalit dovnitř. Předáváme klíč děžurné, dozvídáme se, že je všude dobře, doma nejlíp a jdeme do hotelové kavárny na kafe. Po zjištění, že tu i vaří si dáváme míchaný vajíčka se slaninou a hranolkama. A to kafe.
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz
Přesouváme se na nádraží, kde si kupujeme pirožky s kartoškama, kapustou a masem a hledáme maršrutnyj taxi s číslem 112, které jezdí na letiště. Různý dopravních prostředků je tady mraky, ale sto dvanáctka ani jedna. Nakonec lezeme do 115, která na to letiště jede.
Za deset rublů jedeme tři čtvrtě hodiny. Prvně sami, potom v totálně narvaný káře. Protože se tu nedá stát, páč je to přece jen nízký auto, tak lidi sedí jak to jde a kde to jde. Baví se s námi jeden Kazach, docela příjemnej chlap. Vedle něj sedí jeden důchodce, který se pravděpodobně řídí ruským pravidlem, kdo má víc zlatých zubů je lepší a má zlatou kompletně celou hubu. Vypadá jak terminátor, nebo něco takovýho. Nechtěl bych, aby mě pokousal. Naštěstí se netváří nepřátelsky.
Na letišti není ani noha. Zbývá nám sedmnáct hodin do odletu. U rentgenu zaměstnanci spíše spí, než hlídají. Nejčilejší baba si čte. V polospánku. Z venku se ozve rachot asi jako v Pearl Harboru v jedenačtyřicátým. Zvuk patří vrtulovému Antonovu An-24, který právě přistává a roluje po tý rozsekaný ranveji. Tak jsem si ho tajně vyfotil.
Jdu si do automatu koupit kafe. Prvně zjišťuji, že nemám drobný, tak si jdu rozměnit, když se vrátím k automatu, zjišťuji, že to bere i papírový bankovky a když tam začnu rvát prachy, tak do třetice zjišťuji, že je to rozsekaný a proto to nefunguje. Sakra. „Sakra, měl by někdo přijít a spravit to.“„V neděli?“„A v Rusku…“
Kupujeme tedy alespoň nějaký piva a před letištěm to chlasčeme. Přicházejí k nám dva borečci, jeden řidič autobusu, druhej řidič maršrutky a ať jdem chlastat s nimi. My, že ne. Oni mezitím nesou nějaký piva a ať s nimi jedeme domů, že nakoupí pivo, vodku, pelmeně, pustíme televizi, seženou baby. My na to, že baby nechceme, ok tedy, bude jen pivo a vodka a pelmeně.
My že zkrátka nikam nejdeme, že se bojíme, že zaspíme a uletí nám letadlo. Oni, že nás odvezou taxíkem na let. A my, že když už, tak budeme chlastat tady. To se jim moc nelíbí, páč kolem letiště se motají policajti a těch se tady bojí fakt všichni.
Nakonec jdeme přes rentgen na letiště a pijeme v místním bufetu. S jedním pořád chodím ven, protože se bojí chodit i přes tu spící kontrolu u rentgenu, řeší totiž, ať mu nějakej kolega maršrutkář doveze flašku vodky a pelmeně. Nakonec se daří. Mám v sobě už sedm piv, když začíná ta vodka. Borec nutí ty pelmeně ženský v okýnku v bufetu ať je uvaří, protože jsou mražený, ta ho ale vyhazuje, tak aspoň kupuje čtyři kuřecí šašliky. Jíme k tomu nějaký sušený kalamáry. U tohoto úkonu přichází milice a ať jde Karaf s nimi. Chci jít taky, ale jsem jak milicionářem, tak řidičama usazen zpátky. Řidiči jsou najednou jak puťky. Dozvídám se, že jsme duráci, tedy blbci, a že u nich doma by se nám toto nestalo, a dobře nám tak.
Karaf přichází asi po čtvrthodině, jedinej problém, kterej si kluci vymysleli bylo to, že na migrační kartě úřednice v Usť-Kokse chtěla místo čtyřky napsat dvojku, ale pak si to uvědomila a z dvojky udělala čtyřku. Tak to kluci řešili. To, že datum je ještě na vízu jim nějak ušlo. „Tak jsem tam tak byl a oni se mě ptali, jestli ti řidiči s náma pijou za naše peníze. Říkám ne, my za jejich. Tak to nepochopili.“
Chlapi nám říkají vtipy, že to prostě nejde, že by jsme odjeli z Ruska a neznali alespoň jeden jejich vtip. Strašně se u toho chlámají, my buď nechápeme slova, nebo pointu, nebo nám to přijde hrozně pitomý. Chápu toho víc než Karaf, tak mu to říkám v češtině. Načež se dozvídám, že jsem jak sabaka, že všemu rozumím, ale neumím mluvit. Bylo to řečeno ale silně uznale.
Když jsme se nějak zmínili, že Karaf nemůže chlastat moc piva, protože má něco na způsob sračky, tak se tomu strašně smějí. „Á, žopa trysčala.“„Ho, ho, hó…“
Protože tento výraz pro sračku už použili i Kuzmič s Kastem, tak to bude asi regulérní sprostota na toto téma. Propíjíme se do druhého dne.
14.08.2006 Pondělí
Jdu, nebo spíš se motám, zase s jedním řidičem ven, protože přijel Sergej, kolega řidič a rozsypala se mu maršrutka. Beru si jedno sedadlo jako oni a lehám si na ně pod auto, stejně tam ničemu nerozumím. Oni očividně taky ne, tak porůznu povolují a utahují vše co jde. Jsem vybaven penězi a poslán pro piva. Karaf porazil Brežněva, což je regulérní příjmení jednoho řidiče, v páce, čímž naše prestiž zase o něco stoupla. Brežněv bere batohy, že se s tím přece nebudeme tahat a že nám to určitě někdo rád pohlídá, hodí je před dvě polospící holky s příkazem, ať hlídají a jdeme opravovat mašinu. „Drug musí pomoci drugovi!“
Maršrutáři makají cca 15 hodin denně, a to se v Rusku nějak moc neřeší soboty a neděle. Drsný. Zase, za jeden den si vydělají okolo tisíce rublů. Je to divný, ale mašina opravena. Sedíme tedy uvnitř a pijeme piva. Začíná pršet, spíš lít. Řidiči jsou uchlastaní jak cip, kromě Sergeje, kterýmu za hodinu a půl začíná směna. Dostávám koženej pásek na památku, i s věnováním, prý s ním borec tři roky sloužil. Tak nevím. Hlavně nemám, co bych mu za to dal, tak jsem mu dal triko, který jsem chtěl vyhodit už loni na Kavkaze. Triko docela smrdí, ale borec je dojat. „Eto zejbis.“„Što eto zejbis?“„Super.“„Nět, total super.“
Vezou nás k letišti, což je asi třicet metrů, přece nepůjdeme v dešti pěšky, vyfotíme se s nimi a upití Rusové mizí v dáli. Ještě jsme teda dostali dva plyšáky pro naše děvočky. He, he.
Jdeme k váze. Made in Czechoslovakia, Úpice. Karaf je zděšen z toho, že jeho batoh má dvacet čtyři kilo. Beru si tedy k sobě jeho šrouby do ledu a bashu. Po převážení má jeho batoh osmnáct, můj dvacet jedna. „Netvrď mi, že ty skrutky mají čtyři kila.“„No, je to nějaký divný.“
Předěláváme zpátky postupně šrouby a pak i tu bashu. Karafův batoh má devatenáct a půl. On si totiž spletl půlkila s pětikilama. Vážíme se ještě sami, já jsem lehčí o šest kilo, a to mám na sobě boty. Karaf, k pobavení poloviny terminálu, boty sundává, takže se obávám zamoření a následné evakuace letiště. Hodně lidí spí, tak jim ten smrad asi trochu umocnil sny.
Za dvě hodiny letí letadlo, mám v sobě minimálně osm piv a čtvrt flašky vodky a vím, že jak usnu, tak to odletí bez nás. Karaf je v takovým polospánku. Za dvě hodiny neletí nic, letadlo má zpoždění. Vypadá to na hodinu. Sakra. Mám úplně nehoráznou žízeň, všechny obchody jsou zavřený. A to mají fungovat od čtyř ráno. Letím tedy před letiště na záchod, kterej vypadá jak protiatomovej kryt, ale voda tam překvapivě tekla. Ale někdo ho zavřel. Uvědomuji si, že z druhý strany jsou placený hajzly. V úplně stejným krytu, ale jsou čistý a hlídá to tam ženská. Jdu zjistit, jestli jsou otevřený, ženská okamžitě startuje otevřít, mezitím ale odcházím ke koši, kam jsem v noci vyhodil flašku od dopitý vody a jdu zpátky. Místo pěti rublů, co chtějí za použití záchodu mávám v ruce tou flaškou. „Možno vodu?“
Ženská kývne. Naberu tedy vodu a férově nejdu chcát. „Spasiba.“
Ženská kývne. Asi je němá, nebo co. Vychcat se jdu do lesa, kterej je hned vedle. Probuzenej Karaf se jde na tytéž záchody vysrat, ten už to má za prachy. Když už za tu dobu, co jsme tady asi potřicáté procházím kontrolou na letišti, tak už nechtějí ani nic vidět, už mě znají dobře. A to jsem ještě předběhl frontu asi tak na půl hodiny.
Povídám si s jednou Ruskou, co letí na svatební cestu do Finska. Pořád nechápala, co si to zapisuju. Když jsem jí ukázal deník, že je popsanej celej a já popisuju poslední stranu, tak jen obrátila oči. Pak řešíme náš pobyt v horách. Ptá se, kolik nás pobyt tady stál. „Pjať tysjača rublej.“„Tolko pjatdesjat tysjača rublej?“„Nicht, pjať tysjača.“„Što? Pjať tysjača rublej?“
Prej jenom padesát tisíc. Odkud je, baba? Asi nějaká vyšší třída. Letadlo má letět o hodinu později. Naskakuje to tu na ceduli, jako jsou na větších českých nádražích. Jo a pod cedulí jsou kasy, taky jak z nádraží. Do Moskvy během hodiny a půl odlítají tři lety. Pak jeden večer do Taškentu v Uzbekistánu a to je skoro všechno. Vrací se Karaf. „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.“„A?“„Je tu nějaký letadlo.“„A ta špatná?“„Je to společnost Siberia.“
A kurva. Siberii za poslední tři měsíce spadly dvě letadla. Tak to vypadá, že asi poletíme Iljušinem IL-86. Balíme bágly repkou, přičemž jsme zase atrakcí terminálu, abychom ušetřili za balení do igelitu a jdeme se checknout. Letadlo má dalších avizovaných dvacet minut zpoždění. A ještě nějakej maník, oblečenej jak myslivec, se nám snaží tvrdit, že Aeroflot má sice povolených dvacet kilo bagáže, ale včetně pětikilového příručního zavazadla. Natvrdo ho posíláme do prdele, se tady s ním budem srát, no ne? Asi to pochopil, protože už ani neremcá, že i tak máme nějakou nadváhu. A to nevážíme flašku s vodou.
Konečně svítí cedule, ať se jdeme odbavit. Vyzouvají nás, prolézají mi všechny doklady, igelitku a chtějí vidět fotky. Hned první fotka ožralých maršrutkářů to vyřešila, nechtějí vidět už nic a jdu do odbavovací místnosti.
Nakonec zase letíme Tupolevem TU-154. Stroj postarší, ale fajn. Oproti Iljušinu. Docházíme pěšky po dráze k letadlu. Před letem si dávám panáka. Radši. Při odletu to tady všechno strašně vrže, klepeme se jak loutky a když se odlepíme od země, začnou se nad našimi hlavami otevírat kufry a mě se zavře okenice na okně. Usínám. Taky po patnácti hodinách chlastání, kdo by nespal.
Budím se akorát na jídlo, dostal jsem bliny, neboli palačinky, což je na můj alkoholový stav přijatelná strava. Po jídle opět usínám a budím se až nad Moskvou. Tam je přistání překvapivě hladké. Jdeme k autobusu, ten nás veze na terminál, kde po delším čekání konečně vyjíždějí na pásu batohy. Bavíme se s nějakými Čechy, pracují v Moskvě a za dvě hodiny jim v práci začíná jednání. To maj fakt výborný.
Bez kontroly, protože místní ostraha je unavená a rám vypnutý, jdeme ven. Taky to byl vlastně vnitrostátní let, tak to asi až tak moc neřeší. Hodinky jdou o tři hodiny zpět. Cpeme se do busu a za třináct rublů přejíždíme na Šeremetěvo 2, tedy mezinárodní letiště.
Po hodině sezení a pozorování několikahodinový fronty si do ní stoupáme. Karaf celou dobu žil v domnění, že za hodinu se máme checknout, ale za hodinu nám letí letadlo. Trošku nedorozumění. A ještě je o jednu hodinu posunutej v čase. Nakonec to nějak vysvětlujem jedný pracovnici letiště, což dopadá tak že hulákáme Praga a valíme okolo fronty dopředu. Líná huba, holý neštěstí, tak se doslova proboxovávám k přepážkám. Odbavuji se u Bussines class přepážky a jdeme do fronty s pasama. Ženská si mě prohlíží poměrně dlouho, ale nakonec vyhrávám a jsem v bezcelní zóně. V Duty Free Shopu kupuju Hance mini matrjošky na špendlíku, či jak to nazvat, Karaf něco piškotovi a litrovku vodky s pjercem. Na poslední chvíli se cpeme do našeho letadla, Airbus A320–200, hned při vstupu mne skoro skolí klimatizace. Poprvé nesedím u okýnka, to je hrozný. Na jídlo fasujeme knedlo zelo vepřo, což je paráda, protože mám zase dvě vepřa. Karaf mi to sice šikovně hodil do klína a do zákusku špenát, kterej má místo zelí, ale za kus masa, to je malá daň.
V Praze po opuštění letiště jako prvního vidím Ještěra. Koneckonců je se svýma dvouma metrama naprosto nepřehlídnutelnej kdekoliv. Ten na mne hned vyrukoval s jeho novou teorií, jak tady parkovat a neplatit, totiž, po půl hodině, která je zadarmo každá další načatá půlhodina stojí stovku. Než na to zapomenu, ubírám další dvě hodiny, abych se v našem časovým pásmu pohyboval v realitě. Pak se tu ještě objevuje Kytka, která nese Karafovi ty jeho tenisky a slovník. Načež se objevuje otec, nakládá nás do Feldy a veze domů. Je to divný, ale odmítám Karafův návrh jít k Podlipnýmu, tak jsem doma a on tam čeká na vlak s Ájou, která si pro něj jede…
Hrad Bouzov byl založen na počátku 14.století. Postupně jej vlastnilo
mnoho českých a moravských rodů. Na konci 17.století jej kupuje Řád
německých rytířů, kterým je po druhé světové válce zkonfiskován.
Jarní sluníčko nás tentokrát vytáhlo na hrad Bouzov. Trochu nás překvapuje, že hrad nestojí osamoceně na vrcholu kopce a není zdálky vidět. Vynořuje se z lesíka uprostřed obce Bouzov, ale to nijak nezmenšuje jeho krásu. Po cestě plné výmolů, na kterých jsme mimochodem ztratili poklici z kola auta, jsme byli na místě. Placené parkoviště je kousek od hradu, takže stačí pár desítek metrů a jsme u pokladny. Tady si každý může vybrat z několika prohlídek. My volíme základní okruh /100kč/os./ a tzv.hrad z ptačí perspektivy /50kč/os./. Procházíme na nádvoří a všichni musíme konstatovat, že zvenčí je to nejhezčí hrad, na kterém jsme byli. A že jsme jich už pár viděli! Máme asi dvacet minut čas a tak si prohlížíme výstavu všech dosud vydaných turistických známek. Pak už se nás ujímá milá průvodkyně a vyrážíme na prohlídku.
Hrad Bouzov byl založen na počátku 14.století. Postupně jej vlastnilo mnoho českých a moravských rodů. Na konci 17.století jej kupuje Řád německých rytířů, kterým je po druhé světové válce zkonfiskován. V jeho architektuře se prolíná několik slohů, zejména gotika a renesance.
Hrad je velice hezký i uvnitř. Shodujeme se na tom, že by se v něm dalo hned bydlet. Je vybaven krásným nábytkem, vše je čisté, upravené, každému z pokojů dominují barevná kachlová kamna, ovšem pokaždé jinak zdobená, žádný vzor se neopakuje. Všichni se společně zasmějeme pokaždé, když si musíme povinně obout nazouváky, určené do místností s parketami. Boty jsou totiž velké, takže všem padají. Stoupat s nimi do schodů je nadlidský úkol. Velmi se nám také líbí bohatě zdobená studna, u které si vyslechneme seznam pohádek, které se na hradě Bouzov natáčely.
Po hodině prohlídka končí, přidává se k nám jiný průvodce, tentokrát je to nerudný mladík, a už stoupáme nahoru po točitých schodech v hlavní věži. V každém patře je zastávka, kde můžeme shlédnout např. soudní síň nebo výstavu sádrových odlitků. Všichni se už ale těšíme na ochoz, kde se natáčela pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A už jsme tady!
Sice je trochu pod mrakem, ale výhled je přesto krásný. Pobíháme kolem dokola za veselého povolávání Jíro! Jasněnko! Když se celá skupina vydováděla a nafotila spoustu snímků, sestupujeme dolů a prohlídka hradu končí.
Po pár minutách pěší chůze pod hradem objevujeme dřevěnou napodobeninu trójského koně vysokého 15 metrů. Samozřejmě se jdeme všichni podívat dovnitř. Sice začíná pršet, přesto ještě shlédneme výstavu středověkých válečných zbraní a vyslechneme si zajímavý výklad od střelmistra i s praktickou ukázkou střelby. Nyní sice plní dojmů ale s prázdným žaludkem utíkáme v dešti do nejbližší hospody na oběd.
Musíme se totiž posilnit, než vyrazíme vyzkoušet minikáry, pro něž je na nedalekém kopečku upravena dráha. Než jsme poobědvali, vysvitlo sluníčko, takže hurá na to! Závod všichni přežili, tak můžeme vyrazit na cestu.
+ ceny od dalších sponzorů
