Cestovatel.cz

Dne 7. 7. 2007 bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů světa a v Mexiku vypukla sláva. Jako jeden z nových divů světa bylo totiž vyhlášeno mexické, nebo spíše přesněji řečeno maysko-toltécké Chichén Itzá a především pak jeho hlavní a také nejimpozantnější pyramida zvaná neformálně Castillo či Chrám Kukulcána.

Přestože zastávám názor, že spíše než Chichén Itzá se takovým oceněním měl honosit Teotihuacán, ráda si zavzpomínám na naši kratičkou návštěvu Yucatánu, při které jsme měli možnost prohlédnout si celou archeologickou zónu Chichén Itzá, nebo spíš to, co je veřejnosti přístupné, což je většina. Jediné co nám bylo odepřeno je výstup na pyramidy, jako ostatně ve většině archeologických zón. Je to reakce na ničení těchto historicky cenných památek návštěvníky a myslím, že velmi oprávněná, neboť já jsem měla možnost vidět na Pyramidě měsíce v Teotihuacánu nemístné nápisy, které zanechávají na takových místech nezodpovědní a hlavně ignorantští turisté. Mimochodem Měsíční pyramida už je taky nepřístupná.

Zřejmě nejlepší je se do Chichén Itzá vypravit autobusem z Méridy, kouzelného hlavního města státu Yucatán, které je vzdálené asi 200 km. Je možné se tam vydat i z turistického velkoměsta Cancúnu, ale myslím, že když už budete tak blízko, rozhodně byste si neměli nechat Méridu utéct. Jedná se o nádherné a klidné koloniální město s užasnou historií a kouzlem. A když už tam budete nezapomeňte ochutnat speciálně kořeněné vepřové – Cochinita pibil. Jen pozor na pálivé omáčky. Yucatán je proslulý salsou z chile habanero, které je považováno za nejpálivější chili papričku Mexika. I pár kapiček změní jídlo v nepoživatelné a proto před přidáním salsy do čehokoliv raději nejdřív ochutnejte kapičku salsy, zda to vaše chuťové pohárky přežijí.

Ale zpět k Chichén Itzá. Jeho kulturní vývoj trval poměrně dlouhou dobu a to v letech 300 až 1220 našeho letopočtu. Za jeho rozkvět v klasickém období Mezoameriky se považuje doba mezi 750 a 900 našeho letopočtu, kdy bylo Chichén Itzá ještě pouze mayské. Právě přibližně po roce 900, už v ranně postklasickém období Mezoameriky se s příchodem Toltéků (významný válečnický kmen původem z Tula, centrální Mexiko) vytváří nová kultura, nazývaná maysko-toltécká (900 – 1200 našeho letopočtu).

Právě proto se dnešní Chichén Itzá dělí na Postclasické Chichén – maysko-toltécký styl a Starý Chichén – mayský styl Puuc, který můžeme vidět také například u Uxmalu (další z archeologických nalezišť v okolí). Rozdíl v architektuře pozná každý. Mayové byly zvyklí nádherně zdobit své stavby složitými mozaikami z kamene. Motivem byl často Chaac, bůh deště. Naopak přítomnost toltécké stroze válečnické kultury můžeme rozpoznat u staveb s mnoha sloupy, stejné jako má Spálený palác v Tule, sloupy znázorňující opeřeného hada Quetzalcoatla, reliéfy s motivem orlů a jaguárů požírajících srdce a především Tzompantli, aneb zeď z lidských lebek, která je příznačná pro kultury centrálního Mexika a samozřejmě ji můžete vidět i v Tule.

Kolem roku 1200 našeho letopočtu začíná Chichén Itzá upadat a nakonec je opuštěné. Jediná činnost, která byla registrována na jeho území bylo používání Cenote Sagrado (přírodní posvátné studny) na obětní rituály. Opuštění původního sídla, je velmi příznačné pro všechny Mezoamerické kultury a nevyhnulo se mu tedy ani impozantní Chichén Itzá.

Po vstupu do areálu vás nejdřív ohromí majestátný Castillo. Pokud odoláte nepřiblížit se k němu okamžitě můžete si nejdřív vychutnat Gran Juego de Pelota, velké hřiště na Pelotu – typickou hru mezoamerických kultur s velkým náboženským podtextem. Při hře bylo nutné prohodit „míč“ kruhovými otvory. Hráči se však „míče“ nesměli dotýkat jinak než boky. Družstvo jež vyhrálo bylo rituálně popraveno a obětováno bohům.. Gran Juego de Pelota v Chichén Itzá je největším v Mezoamerice. V blízkosti Gran Juego de Pelota můžete vidět několik chrámů jako například jižní a severní chrám, chrám jaguárů a různé vyvýšené stavby jako například zmiňovanou Tzompantli.

A teď už se nechte okouzlit jednou z nejúžasnějších pyramid světa. El castillo nebo taky Chrám Kukulcána je obrovská pyramidální stavba, jejíž hlavní schodiště je obrácené na sever. Hlavní stranu poznáte tak, že po stranách schodiště jakoby se plazili dva hadi, jejichž hlavy odpočívají až u země. Ten samý motiv se opakuje i u vchodu do chrámu, který se nachází na vrcholu pyramidy. Právě na hlavním schodišti se odehrává při jarní rovnodennosti neuvěřitelná hra světla a stínu. Pokud budete mít štěstí a budete 21. března v Chichén Itzá uvidíte, jak se po hlavním schodišti plazí směrem dolů had reprezentující boha Kukulcána. Jedná se o úžasný propočet ve kterém nás ohromují znova a znova znalosti astronomie, kterými disponovaly mezoamerické kultury a především pak Mayové.

Za Chrámem Kukulcána pak můžete vidět krom několika chrámů, jako je chrám stolů a chrám bojovníků spolu s chrámem Chac Molla, také Sloupové sály které každému, kdo navštívil Tulu okamžitě připomene Spálený palác. Ostatně i samotný Chrám bojovníků vám připomene Tulu a to především kamennými hady s hlavou u země a sochou Chac Molla, která narozdíl od té z Tuly má hlavu. Za Chrámem bojovníků a sloupovými síněmi můžete vidět několik dalších menších chrámů a také parní lázně.

Odsud se postupně přes další a mnohem menší hřiště na Pelotu a hrobku velkého kněze dostanete až do východní části směrem na Starého Chichén Itzá. Jako první velká stavba vás osloví Caracol – šnek nebo také formálněji zvaná Observatoř. Možná právě tady mayové pozorovali oblohu a vypočítávali jak docílit světelného efektu na pyramidě Kukulcána. Další a úžasně zdobená (ve stylu Puuc) stavba je Dům jeptišek. Jedná se o největší a nejlépe zachovanou stavbu z klasického období Chichén Itzá. Vzhledem k velkému počtu místností byla tato stavba přirovnána španělskými duchovními ke klášteru a proto byla nazvána Domem jeptišek. Její jméno nemá s její původní funkcí pravděpodobně nic společného.

Krom vyjmenovaných staveb můžete v Chichén Itzá navštívit další méně významné ale neméně krásné stavby, Staré Chichén Itzá i slavný Cenote sagrado (posvátná studna). Záleží jen na vás, kolik času a energie budete mít. V každém případě si ale najděte aspoň maličkou chvilku na usednutí na trávník před obrovským Chrámem Kukulcána. Budete si připadat strašně maličcí a přesto jeho součástí. Mezoamerické archeologické zóny mají právě tu moc vzbudit ve vás úžasný pocit sounáležitosti a Chichén Itzá není výjimkou.

Pátek – sobota 6. – 7. srpna

Ujíždíme severovýchodním směrem a nabíráme kurz směr Mulhouse. Nejprve se tak děje po „normální“ silnici, v Belfortu najíždíme na dálnici. Projíždíme půvabnými městečky a vesnicemi, míjíme kostely, které mají alespoň báň, když ne celou střechu, pokrytou tolikrát zmíněnými barevnými taškami. V mírném rozpoložení se neustále rozhlížíme po ubíhající krajině, hlavou nám běží různé myšlenky, nejčastěji se objevuje otázka: „Vrátíme se sem někdy?“ Byli bychom rádi, vždyť se zde nalézá tolik různorodých krás. Jsme přece jen už v letech, nevíme, co bude za rok, za dva. Ne, proboha ne, tolik pesimismu k tak krásné cestě nepatří. Vždyť tato cesta jako ty předchozí – a doufáme, že alespoň i několik těch následujících – nás „nabije“ energií, která nám pomáhá vyrovnat se po celý rok s mnoha problémy. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Začnete uvažovat o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí, zda znáte odpovědi na mnohé otázky při hledání smyslu lidského žití, zda se umíte vyrovnat s mnoha problémy a zda a zda…

Poslední nákup ve Francii, poslední posezení na perfektně vybaveném dálničním parkovišti, pár smutných pohledů kamsi do dáli. Bohužel vydatný déšť přeruší naše rozjímání. Jedeme a jedeme a při ukazateli 4 842 km ujetých od domova přejíždíme francouzsko-německou hranici na cestě domů. Rychlá jízda po dálnici směr Freiburg, Offenburg, Karlsruhe, Heidelberg a uhnout na velkém křížení směr Heilbron a Mnichov – toť průběh naší cesty. Zastávka v Hinsheimu je sice na první pohled náhodná, ale na druhý pohled opodstatnělá. Chceme si poněkud odpočnout a možná se i posilnit. Obojímu je učiněno zadost.

Po osmé večerní odjíždíme z půvabného německého města. Zatím pan řidič tvrdí, že přespíme někde na velkém dálničním parkovišti, ale nasazený úprk domů tomu příliš nenasvědčuje. Rychlostí „co „oktice“ dá“ míjíme Nürnberg čili Norimberk a s posledními slunečními paprsky sjíždíme z německé dálnice u města Amberg. Je už šero, ale bez problémů najedeme na rozkopané silnice směr Česko. Zastavíme někde a zdřímneme si? Ne, pan řidič odmítá. Je prý v pohodě. Tak dobře, jedeme, pokud řidič nebude mít problémy.

Naše oči podléhají únavě, ale pouze zastavujeme v kratších intervalech, aniž bychom zalehli na nějakou tu hodinu. Proč spěcháme domů? To snad mnozí z vás odhadnou. Prostě po dvou týdnech pobytu mimo domov se obyčejně lidsky těšíme na „naše hnízdečko.“ Pro mnohé z vás tento fakt asi není tak nepochopitelný. Asi znáte neodbytný pocit, který vás nabádá k tomu, abyste spěchali tam, kde jste se narodili. Stejně to je i s námi.

Hodinová ručička se převalí přes půlnoc a my spěcháme domů. Jedeme opatrně, jsme si vědomi toho, že naše únava stoupá. Nechceme při své jízdě ohrozit nás ani nikoho jiného. Na silnicích je relativně klid a tak pokračujeme v jízdě. Ve čtyři ráno – to už je sobota nesoucí datum 7. srpna – stojíme před domem a zmocňuje se nás cosi, co nedokážeme pojmenovat. Je to směs prožívaného štěstí pramenícího z prostého návratu domů a z pocitu, že jsme opět prožili něco, co jiným nebylo dopřáno.

A pak jen už ve své vlastní posteli spíme a spíme a až se vzbudíme, budeme mít o čem vyprávět. Ale prosím vás, nechtějte to vyprávění po nás hned během prvního dne. Bude to záležitost minimálně dalších sedmi dní. V těch si budeme schopni uvědomit alespoň v základech vše zajímavé a neobvyklé, co nás při cestě provázelo a co nás poznamená na celý život. Jsme z cesty unaveni, ale únava je příjemná. Zní to nepochopitelně a neskutečně, ale i únava může být příjemná. Pokud nechápete, zkuste si to.

Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč (tvrdí se, že jsou nepřátelští ke všem návštěvníkům, kteří nemluví francouzsky), pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce (ale to s sebou nese historický vývoj). Mluvíme především německy, jakmile však řekneme, že jsme Češi (občas nechápou pojem Czech Republik), ale že bohužel mluvíme pouze německy a anglicky rozumíme jen pár slov, na jejich tvářích se rozzáří úsměv a snaží se s námi dohodnout všemi dostupnými prostředky, nohy a ruce nevyjímaje. A máme všude neodbytný pocit, že je těší i jen to, že někdo z relativně vzdálené cestě se k nim vydal na dovolenou. To je i pro nás příjemně povzbuzující.

Okouzlilo nás hlavně neuvěřitelné množství kulturních památek a to nejen architektonických. V každé větší vesnici nejméně jeden „chrám sv. Víta,“ v každém větším městě i v mnoha zcela malých poutače zvoucí k návštěvám galerií a muzeí všeho možného, samozřejmě množství zámků, klášterů, originálních měšťanských domů – tak to je pouze část kulturní Francie.

Také přírodní krásy určitě stojí za pozornost. Divoké atlantické pobřeží, skalnaté ostrůvky, poklidná vysočina střední Francie i nevyzpytatelné bažiny a saliny, rašeliniště a lesy, panoramatické výhledy do kraje, vzácná fauna i flóra v mnoha přírodních rezervacích, menší i větší duny na pobřeží – to vše je připraveno okouzlit vnímavého návštěvníka.

A co lidé a jejich prostý život? Do tohoto „problému“ jsme příliš nepronikli, protože neovládáme „jejich“ jazyk. Oni by se nám rádi „rozdali,“ ale ta jazyková bariéra. I tak si – možná nadneseně – myslíme, že mnohé se nám podařilo poznat i bez znalosti francouzštiny. Nebyl to jen „petang,“ který jsme se zálibou pozorovali, byla to i pohoda a klid Francouzů při jídle, jejich snad věčný úsměv, láska ke zvířatům a nevím co ještě.

Jednoduše řečeno, jsme zase o mnoho bohatší. Ne o materiální, ale o duchovní hodnoty. Víme, že ty se v dnešní době příliš nenosí, ale kdybychom je neměli, asi by nám k životu chyběly. A tak žijeme v rozpacích, zda to je dobře či nikoliv. Ve skrytu duše se jich však nechceme vzdát. Prostě ta krása nás dosud ne bezvýznamně obohacuje a dává nám smysl života. Někdo může říci, že jsme idealisté. Možná. Ale ubírá nám to na kráse? Jen asi dnešním mladým připadáme trapně. Nám to ale nevadí. A doufáme, že toto přesvědčení navzdory názorům mladých vydrží ještě dlouho, dlouho. A stejně tak dlouho bude nám dopřáno cestovat, protože právě cestování je pro nás tou správnou silou pro život. Takže příští rok – zase někam vyrazíme.

Čtvrtek 5. srpna

Pod zataženou oblohou pokračujeme k německým hranicím. Silnice přestala být jednotvárně rovnou až k obzoru, klikatí se, stoupá a klesá. Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.

Prohlídku města Autun (oten) začínáme u památek z římského období. V té době se nazývalo Augustodunum, neboli město Augustovo, a bylo založeno těsně před naším letopočtem. Stalo se velkolepým střediskem vzdělanosti a bylo čtyřikrát větší než v současné době. Uchovaly se zde zbytky Janova chrámu, bran a divadla.

Prohlídku začínáme právě u Janova chrámu dnes stojícího v poli, daleko za hranicemi města. Potom se vypravíme k bráně Porte d´Arroux. Uprostřed dva velké oblouky – těmi projížděly povozy – po stranách dva malé určené pro pěší, nad obojími sloupová galerie. Mohutnost této brány udivuje dodnes.

Druhá brána, brána Porte St-André, je podobná té prvně zmíněné. I ona byla součástí římských hradeb, v nichž byly zabudovány celkem 3 brány a 62 věží. Nedaleko se nachází třetí významná římská stavba, divadlo. To prý bylo největší v Galii a mohlo pojmout až 15 000 diváků. Je poměrně dobře zachované a tak není divu, že je využíváno dodnes. Právě jsou na jeho ploše rozmístěny kulisy, plakáty zvou na sobotní představení Sofoklovy hry.

Hned přes silnici, naproti divadlu, se rozlévají vody jezera Plan d´eau du Vallon, které je pro obyvatele Autunu rekreační zónou. Naši pozornost ale nepoutá vodní hladina, nýbrž podivná výzdoba na břehu. Na sloupech jsou umístěna torza automobilových karosérií, do nichž jsou vyraženy obrysy lidských i „čertích“ obličejů. Vskutku neobvyklá práce – zda se jedná o umění či kýč, si netroufáme říci.

Zaparkujeme ve městě a vydáme se za jeho největší středověkou pamětihodností. A cože to je? Co jiného než chrám. Jeho románská stavba byla započata ve 12. století a jejím účelem bylo poskytnout útočiště ostatkům svatého Lazara, Ježíšova přítele. Že chrám nese i jméno tohoto světce, je samozřejmé. Vyznačuje se geniálními sochami, z nichž většinu vytvořil záhadný umělec 12. století, Gislebertus, který vytesal hlavice sloupů uvnitř i strhující tympanon s Posledním soudem nad hlavním portálem. Toto mistrovské dílo, jehož autora nazval spisovatel André Malraux „románským Césannem,“ uniklo jen o vlásek zkáze za Francouzské revoluce. Bylo totiž zasádrováno a tak se vyhnulo téměř jistému zničení revolučními fanatiky. Stojíme dlouho před portálem a podle schématu, získaného v nedaleké informační kanceláři, identifikujeme jednotlivé postavy. Bez problémů určíme postavu trůnícího Krista, pak se nám představí v celé své kráse andělé, svatá panna, apoštolové, zvažované duše, v kotli se smažící nešťastníci. Pod Ježíšovýma nohama čteme latinský nápis, který sděluje, že tento tympanon: „Udělal Gislebertus. Nechť tato hrůza zastraší ty, kteří otročí pozemským bludům, nechť děs těchto scén ukazuje, co je čeká.“

V chrámu se nacházejí i sochy Pierra Jeannina a jeho choti. Jeannin byl prezidentem dijonského parlamentu, který nesmrtelným výrokem o tom, že „příkazy rozhněvaných panovníků by se měly plnit velmi pomalu“ zabránil následování masakru bartolomějské noci po celém Burgundsku.

Ještě několikrát obejdeme katedrálu, zvedneme oči k jejím věžím, zabloudíme zrakem k barevně výrazným hodinám (ostatní výzdoba v obvyklé bílo-béžovo-šedé barvě se zářivě modrou barvou ciferníku ostře kontrastuje), postojíme u kašny z r. 1543 a vydáváme se do dalších městských ulic. Objevíme půvabné stavby staršího i novějšího data, neznáme jejich názvy a účel, ale opět můžeme opakovat: „Na tom přece nesejde, stačí, že na nás působí svou krásou.“

Dorazíme na náměstí Place du Champ de Mars, na něm identifikujeme kostel Notre Dame a kolej Josefa Bonaparta. Projdeme kolem mnoha dalších historických budov, občas chvíli postojíme, zamyslíme se, popustíme uzdu své fantazii a snažíme se vcítit do starých časů. Jak tady po staletí lidé žili, umírali a rodili se, vychovávali své děti, pečovali o nemocné a bezmocné.

Cestou do Beaune se ještě krátce, neplánovaně zastavíme v Nolay. Průhledem ulicí jsme zahlédli cosi zajímavého. Co to je, musíme zjistit. Dojdeme na malé náměstí a tam kromě starého kostela a hrázděných domů objevíme originální středověkou tržnici. Je dřevěná, s vysokou střechou pokrytou došky. Jakoby se tady zastavil čas, jen dobové oblečení hostů v nedaleké restauraci chybí.

Mezi kopečky, loukami a lesy se náhle „vyloupne“ hrad v la Rochepot. Je zase přímo pohádkový, do dáli září jeho střechy z barevných glazovaných tašek, tak typických pro Burgundsko. Pak projíždíme proslavenými burgundskými vinicemi, upravenými jako ze škatulky, poutače ve vesnicích zvou k ochutnávkám vína i k delšímu pobytu. Silnice se vine vskutku malebnou krajinou. Už se nemůžeme dočkat, až budeme ve městě Beaune (bón), o jehož „klenotu,“ tedy středověkém hospici jsme tolikrát četli.

Staré město uvnitř hradeb je k prasknutí přecpané auty návštěvníků. Máme štěstí, snad řízením osudu se nám podaří získat místo na parkování v centru. Sice cena za hodinu neobvykle vysoká (3 Eur), ale když člověk něco chce, je ochoten leccos obětovat. V tomto případě peníze. Až se za 3 hodiny vrátíme, řekneme, že vůbec nelitujeme.

Původně keltská, později římská svatyně, sídlo burgundských vévodů, dodnes město, v němž máte pocit, že se na některých jeho místech zastavil čas, nás vtáhne do své atmosféry ještě dříve, než dojdeme ke zmíněnému hospici. Ve všech ulicích i na všech prostranstvích je živo, dnes stejně jako tehdy. Chodníkové zahrádky jsou obsazené, turisté s tištěnými průvodci v rukou „pendlují“ sem a tam a hledají objekty svého zájmu. I my se zapojíme do tohoto objevování všeho ostatního, než staneme před hospicem.

Nejprve kromě překrásných domů ve městě, jakým je např. Maison du Colombier hned vedle místa, kde parkujeme, navštívíme kapitulní kostel Panny Marie (Collégiale Notre Dame) spolu s kapitulou. Byl založen ve 12. století, v burgundském románském slohu, kde alespoň na věžičkách nechybějí glazované barevné tašky. Je otevřeno, takže i my uvidíme překrásné vlněné a hedvábné tapiserie z 15. století. S náznaky rané renesance zachycují v devatenácti výjevech život Panny Marie. Hned v ulici vedle se nám představí palác vládců Burgundska, dnes muzeum vína. Samotná stavba je neméně tak významná jako expozice umístěná v jejích interiérech.

Konečně stojíme před stavbou původně označenou jako Hotel-Dieu, všeobecně známou jako hospic. Toť prý ten zlatý hřeb ne večera, ale dnešního dne. Tato pozoruhodná stavba se svým vznikem hlásí do 15. století, se svou gotickou fasádou patří ke klenotům středověké burgundské architektury. V roce 1443 hospic založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, chtěli totiž pomoci lidem, kteří po skončení stoleté války trpěli hladem, nemocemi a svou vlastní chudobou. Finanční prostředky přicházely špitálu nejprve z výnosů podnikání samotného Rolina (a že jeho výnosy nebyly malé, je celkem jasné), potom se teprve přidali další dobrodinci.

Vstoupíme na dvůr hospice a rozhlížíme se. První, co nás upoutá, je opět střecha z glazovaných tašek, s typickými pestrobarevnými ornamenty, půvabné vikýře s drobnými větrnými korouhvemi a dřevěné arkády obepínající prostorné nádvoří. Studna na nádvoří zosobňuje pěknou ukázku gotické kovářské práce. Potom zajdeme do vnitřních prostor hospice. Nejprve navštívíme srdce hospice, sál pro chudé. Ten je 50 m dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký, v něm je umístěno 28 postelí s nebesy, na každé z nich vždy leželo i několik nemocných. Stojíme zde s ústy otevřenými, jsme doslova v šoku z toho, že něco tak „přepychového“ mohlo zrodit 15. století. A tento výdobytek byl využíván až do roku 1971.

Pozoruhodná je i nádherně zdobená kaple. Ta představuje symbiózu lékařské služby chudým a náboženského cítění lidí tehdejší doby. K jejím skvostům patří polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena. Hospic měl i „přepychový“ sál, v něm se nacházely pouze 4 postele rezervované pro „lepší pacienty.“ Navštívíme i kuchyni, v níž ale najdeme příslušenství především až z 19. století, neodmyslitelnou součástí komplexu je též lékárna. V jejích policích jsou dodnes uložena ta nejnemožnější léčiva. Při pohledu na ně můžeme jen konstatovat věčné: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“

Odjedeme z centra a zastavíme ještě u městských hradeb. Prostě se nedokážeme rychle s Beaune rozloučit. Projdeme kolem hradeb, obdivujeme parkovou úpravu kolem nich, nemineme oblouk Ponte St-Nicolas, posedíme na lavičkách ve stínu stromů, nahlédneme do galerií a drobných obchůdků a teprve potom z města odjíždíme. Docela rádi bychom se sem ještě jednou vrátili. Pokud se nám toto nepodaří, určitě v naší mysli zůstane vzpomínka na půvabné město, které tak nenásilně spojuje minulost se současností.

Opět jedeme krajinou vinic táhnoucích se do dáli, zastavujeme u vysokých zdí, za nimiž se nacházejí nejen vinice, ale i zámečky jejich majitelů. Necháváme se okouzlit klidem krajiny. Dáváme za pravdu Rollandovu hrdinovi Colasi Breugnonovi z knihy Dobrý člověk ještě žije, že asi víno dokáže pomoci člověku přenést se přes mnohé tragédie a vyrovnat se s životními strádáními. Tento pocit nám „naočkuje“ jen putování tímto krajem a co by následovalo teprve ve chvíli, kdy bychom se oddali kouzlu zdejšího moku, je celkem jasné. I my bychom asi došli ke stejnému poznání, i když se z nás nestanou alkoholici.

Do Dijonu (dyžón) vjíždíme za odpolední špičky. Ulice přecpané, parkoviště též a tak objíždíme a hledáme místo. Poněkud se „zamotáme,“ jsme ale rádi, že nakonec ve svém snažení oslavíme úspěch. Výběrčí parkovného nám poradí, kudy do centra. Nesměle obhlíží naši značku CZ a pak si dodá odvahu: „Čechoslovakia?“ Ne, už neodporujeme, že jsme jen „Ček repablik.“ Asi to nemá cenu, proto s úsměvem přikývneme a poděkujeme za informaci pro nás důležitou. A těšíme se, že Dijon nazývaný městem vévodů nám přinese skutečně neopakovatelný kulturní zážitek.

Dějiny Dijonu se začaly psát mnohem dříve, než se stal proslaveným díky nejméně čtyřem mocným burgundským vévodům. Při sledování historie se musíme vrátit až do doby galsko-římské. Ve starověku se město nazývalo Dibia či Diviodunum. I jeho ulicemi prošly zmatky stěhování národů a vzniku francké říše. Poplenili ho Saracéni i Normané, vždy ale mělo sílu zvednout se k novému rozkvětu. A ten největší přišel ve středověku. Vévodství burgundské vytvořil král Jan II. jako nezávislé léno pro svého syna Filipa Smělého. Filip uzavřel více než výhodný sňatek s nejbohatší dědičkou v tehdejší Evropě Markétou z Flander a stal se tak nebezpečným rivalem francouzského krále. Po něm přišli stejně nebojácní, diplomaticky uvažující a francouzsky „jemní“ nástupci a to Jan Nebojácný, Filip Dobrý a Karel Smělý. Všichni burgundští vévodové systematicky rozšiřovali své panství, pečovali o hospodářství a vůbec žili v přepychu jako francouzští králové. Jenže v roce 1477 došlo k bitvě u Nancy, v níž padl vévoda Karel Smělý, a Francie si oddechla. Francouzský král Ludvík XI. připojil území mocného souseda k Francii. Potom už byly dějiny Burgundska spjaty s dějinami samotné Francie.

Po nutném (nebo nenutném?) historickém úvodu se můžeme vydat do ulic Dijonu. Alespoň trochu se zorientujeme podle našeho mizerného plánku historického centra a snažíme se nejdříve najít sídlo turistických informací. Jdeme překrásně středověkou ulicí, zvedáme oči do výšek, cudně je klopíme k chodníku. A právě tam nás čeká překvapení. Protože, aniž to víme, narazíme na nejvýznamnější architektonické památky, a po těch nás bude provázet obrázek sovičky, zapuštěné do chodníku. Že se jí máme držet, pochopíme okamžitě, ale odpověď na otázku, proč zrovna sova má návštěvníky vést, zatím neznáme.

Projdeme půvabnou ulicí a dojdeme k paláci Hotel Aubriot ze 13. století. Tak praví informační tabulka na krásné budově. Směs gotických a renesančních vlivů je více než patrná, jejich skloubení je úžasné. A navíc opět vesele působící barevná střecha z burgundských tašek.

V ulici Rue des Forges se v domě Chambellan nacházejí turistické informace. Ty se nám postaví do cesty ve vhodnou chvíli. Získáme mapu a navíc odhalíme nebývalé architektonické krásy. Dům byl postaven na konci 15. století, tedy na přechodu od gotiky k renesanci. Budova vyniká krásným kamenným schodištěm a dřevěnými galeriemi ve dvoraně. Žebroví klenby, sochařská výzdoba, krásný portál – prostě nevíme, nad čím máme dříve žasnout.

Mistrovským dílem burgundské gotiky 13. století je kostel Notre Dame. Jeho impozantní průčelí je zdobeno dvěma řadami sloupoví, které jsou doplněny třemi řadami kamenných falešných chrličů. Věžička na pravé straně je doplněna hodinami nazývanými Jacquemart a přivezl je sem Filip Sličný v roce 1382 po vítězství nad Vlámy. Jméno Jacquemart patří postavičce, která každou hodinu udeří kladivem do zvonu, a objevilo se poprvé až roku 1500. Roku 1610 sem přibyla ženská postava, po roce 1700 dvojice dostala syna Jacquelineta a v roce 1881 ještě dceru Jacquelinetu. Stejně nádherný jako exteriér je i interiér kostela.

Obcházíme kostel a hledáme. Co hledáme? Kamennou sovičku, na niž si má levou rukou sáhnout každý, kdo chce mít štěstí. No řekněte, kdo by nechtěl. Sovu najdeme, pověsti učiníme zadost a pak skloníme oči k chodníku. Jak již bylo konstatováno, kus cesty totiž sledujeme emblém sovy zasazený do asfaltového povrchu. Rázem nám je jasné, kde se emblém vzal.

V těsné blízkosti kostela zabloudíme do uliček s kamennými i hrázděnými domy. Ty nejstarší pocházejí z 15. – 16. století a mnohé jsou zdobené dřevořezbami i sochařskými díly. Nejkrásnější z nich se prý nacházejí v ulici Rue Verrerie, centru staré kupecké čtvrti. I okolní ulice mají ukryté další zajímavosti. Je na každém návštěvníkovi, co objeví a jak je vnímavý k odkazu předešlých lidských generací. Návštěvníci by si měli uvědomit, že předchozí generace určily i náš život a že za tuto „maličkost“ bychom jim měli být vděčni.

Prohlídku Dijonu zakončíme u dvou církevních staveb a jedné světské. Kostel St-Michel byl budován od 15. do 17. století, proto jeho podobu určila jak plaménková gotika, tak renesance. Průčelí je renesanční, portál a interiér gotický. V blízkosti tohoto kostela stojí kostel St-Étinne. Jeho základy pocházejí dokonce až z 11. století, byl však několikrát přestavován a tak zmizela jeho původní podoba. I již zmíněná světská stavba se nachází nedaleko. Je jí palác vévodů a stavů. Dnešní budovy paláce pocházejí sice především až ze 17. století, ale své sídlo v těchto místech měli burgundští vévodové již ve středověku. Mimo jiné tu žil burgundský dvůr rodu Valois, rodu, jehož jedna členka se dostala až do dalekých Čech. Ano, je řeč o Blance z Valois, první manželce Karla IV. Dnes slouží část paláce jako radnice a část jako muzeum, které se pyšní vzácnými sbírkami.

Předposlední den našeho pobytu ve Francii se blíží. Přespíme v kempu v městečku Gray. Děje se tak za asistence zlověstných dešťových mraků, neustálého štěkotu dvou psů z přívěsu „přes jeden osázený ubytovací box“ a za neustálého povzbudivě veselého štěbetání místního vrabčího osazenstva. Pomalu bilancujeme naši cestu, máme z toho množství zážitků všeho možného druhu v hlavě trochu zmatek. Ani ten ale neovlivní náš spánek, usínáme v božském klidu a spíme jako bezstarostná mimina. Zmatek budeme „rozmotávat“ až doma, když budeme přebírat fotografie a turistické informační materiály. Letos stejně jako již tolikrát.