Vodopády Iguazú se nacházejí na hranici mezi Argentinou a Brazílií.
V blízkosti je i Paraguay, ale řeka Iguaçu má jen dva břehy a tak
se Paraguayci musí spokojit jen s tou „blízkostí“.
Kemp je sice malinko z centra Puerto Iguazu, ale autobus na vodopády staví skoro před branou. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme vlezli do autobusu s nějakou divnou sazbou za jízdenku, se nejprve ptáme lidí na zastávce a pak raděj i řidiče. Ten kývá v souhlasu a my nastupujeme.
Cesta trvá asi hodinku a vystupujeme před branou areálu. Vstupné se může zdát trochu vysoké, ale později se přesvědčujeme, že o park je skvěle pečováno a loďky i vláček jsou v ceně. Spolu s ostatními turisty jdeme po chodníčku, který nás provede po horní části vodopádů.
Čekám, že zůstanu ohromen velikostí vodopádů, ale takový dojem se nedostavuje a i když jinak jsou vodopády opravdu parádní, zůstává trocha zklamání z jejich velikosti.
Spodní část areálu nám vyráží dech spektakulárními výhledy. Neustále se zastavujeme a fotíme. Scházíme úplně dolů a tam na nás čeká taková loďka, která nás převeze na jakýsi ostrov. Je vedro, skoro by se chtělo koupat. Lidi se na ostrově opalují a vládne tu dovolenková atmosféra. Chybí jen stánky s párky a pivem. Vlastně nechybí. Po ostrově se dá udělat kratší okruh, s jednou skvělou, ale trochu vlhkou vyhlídkou. Přeplavíme se zpět a jdeme na vlakovou zastávku.
Vodopády Iguaçu (šp. Cataratas del Iguazú, port. Cataratas do Iguaçu) představují největší systém vodopádů na Zemi. Leží na řece Iguaçu na hranicích mezi Argentinou a Brazílií na 25°41′ jižní šířky a 54°26′ západní délky. Voda se zde v přepadu dlouhém asi 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6500 m³ vody a asi 270 samostatných vodopádů, v období sucha klesá průtok na 300 m³ a vodopádů je asi 150. Největším vodopádem jsou Ďáblova ústa.
Oba státy, na jejichž hranicích vodopády leží, okolo nich vytyčily rozsáhlé národní parky (Parque Nacional Iguazú na argentinské straně a Parque Nacional do Iguaçu na brazilské straně) chránící jak vodopády tak okolí tvořené z velké části zachovaným pralesem.
Vodopády jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly pod vodopády zbudovány speciální lávky a pozorovatelny. Vodopády a oba přilehlé parky byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.
Vláček přijede a štrůdl návštěvníků se napasuje na lavice. I my se necháváme s ostatními dovézt na vzdálenější část vodopádů. Vystupujeme a ve stejném štrůdlu pokračujeme po chodníku nad řekou k vyhlídce. Jestli jsem byl trochu zklamaný velikostí vodopádů, tak tady to ze mne všechno padá. Přímo před námi se otvírá obrovská díra, ve které mizí neuvěřitelné množství vody. Člověk si připadá fakt hodně malinký a já děkuji za to zábradlí. Není vidět, co je dole, ale určitě to není nic, s čím bych se chtěl setkávat nějak moc zblízka.
Vodopády Iguazú stojí za návštěvu. Víc nemůžu říct, kdo neuvidí, neuvěří.
Začíná víkend a my pro vás máme malinkou soutěž. Poznáte toto
místo? V neděli si zde o tomto místě něco napíšeme a třeba to
někoho inspiruje k výletu.
Začíná víkend a my pro vás máme malinkou soutěž. Poznáte toto místo? V neděli si zde o tomto místě něco napíšeme a třeba to někoho inspiruje k výletu.
Ano, jak napsal Brhel, jedná se o Josefov. A trvalo to čtyři hodiny, než jsme se dozvěděli správnou odpověď.
Město, které spíš než městem je promyšlenou pevností. Pevností tak dokonalou, že nepřátelská vojska přestala takové pevnosti dobývat, jak bylo dříve běžné, a raděj je obcházela.
Více o městě, historii a turistických možnostech hledejte na oficiálních stránkách pevnosti Josefovzde
Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých
letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou
vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha. Součástí
hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého
národa.
Nachází se na Vyšehradě u kostela sv. Petra a Pavla. Je ohraničen ulicemi K Rotundě a Štulcova. Najdeme ho ve výšce 227m.n.m. a jeho základní výměra je 0,78 ha. Není to mnoho, přesto je dnes na hřbitově pochováno přes 600 význačných osobností české národní kultury. Na hřbitov lze vstoupit hlavní branou vedle průčelí kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, ale i východní brankou, k níž dojdeme dříve, přicházíme-li od stanice metra Vyšehrad či z parkoviště turistického autobusu před renesanční Táborskou branou.
Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha, podle nichž jsou pojmenovány dva známé vyšehradské parky a sady. První náhrobky na národním pohřebišti vytvořil A. Barvitius, na nějž v letech 1891–1908 navázal A. Wiehl. Náhrobky na hrobech vytváří ojedinělou galérii hřbitovní plastiky s díly J. V. Myslbeka, F. Bílka, B. Kafky, O. Španiela, K. Lidického, J. Wagnera a mnoha dalších. Z nejvýznamnějších spisovatelů jsou zde pohřbeni Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, poslední odpočinek tu našli malíři Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Julius Mařák, Karel Purkyně, Miloslav Holý, sochaři Václav Levý, Otakar Španiel, hudební skladatelé: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, housloví virtuosové František Ondříček, Josef Slavík, z vědců pak fyziolog Jan Evangelista Purkyně a Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny v oboru polarografie.
Součástí hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého národa. Byla postavena v letech 1889–1893 z podnětu probošta Karlacha a měštana Fischera podle projektu A. Wiehla. Hrobku bylo možno vybudovat díky velkému daru, který poskytnul vlastenecky smýšlející podnikatel a smíchovský starosta Petr Fischer. Po dokončení jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče spolku Svatobor – ideového původce této stavby. Tento spolek založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Také on toužil po místě, kde by bylo možno koncentrovat hroby význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.
Hřbitov je otevřen přes den, na noc je uzavírán. V jednotlivých obdobích roku je otevřeno: listopad – únor: denně 8 – 17 h březen – duben, říjen: denně 8 – 18 h květen – září: denně 8 – 19 h
Plastická výzdoba je dílem Josefa Maudra a tvoří ji po stranách dvě sochy Vlasti jásající a truchlící, na vrcholu socha okřídleného Génia se sarkofágem. Před čelní stěnou Slavína nepřehlédnete bronzový krucifix od V. Levého. Do dnešního dne je zde pohřbeno přes 50 významných osobností. Jsou zde například spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála sochaři J. V. Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Louda, architekti Kamil Hilbert, Josef Gočár, Jaroslav Fragner. Z hudebníků zde jsou pohřbeni housloví virtuosové Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, klavíristé Jan Heřman, František Maxián, operní pěvci Ema Destinnová, Vilém Zítek, Zdeněk Otava. Z herců zde najdeme například Zdeňka Štěpánka nebo Eduarda Kohouta. Pohřben je zde i vynálezce František Křižík.
Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou však výlučným pohřebištěm všech význačných mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. I v Praze samé jsou pochováni na řadě jiných míst, zejména na Olšanech či na Vinohradském hřbitově. Naopak v patnácti odděleních tohoto hřbitova oddělených soustavou cest je pochována i spousta lidí, kteří žili v této městské části po mnoho let zpět a neproslavili se ničím.
Něco málo k historii místa. První pohřbívání v místě dnešního hřbitova dokládají archeologické nálezy z 11. a 12. století. Současný hřbitov vznikl jako farní hřbitov u chrámu sv. Petra a Pavla roku 1660. Postupně během let se rozšiřoval.Během národního obrození vznikla myšlenka udělat zde národní pohřebiště pro význačné osobnosti českého kulturního a vědeckého dění. Součástí hřbitova je také devět řádových hřbitovů. Známé jsou hřbitovy pro voršilky, alžbětinky, maltézské rytíře atd.
Na tento hřbitov zavítají denně stovky návštěvníků nejen z Česka, ale i jiných zemí. Zejména zahraniční turisté nejčastěji chtějí vědět, kde je pochován spisovatel Franz Kafka, který jim je v turistických prospektech často představován jako jeden z nejpřednějších reprezentantů pražské kultury. Zaváhají, když se setkají se jménem Kafka nadepsaným na Slavíně. Jde ale pouze o shodu jmen. Franz Kafka je – podle svého vyznání – pochován na novém židovském hřbitově v sousedství Olšan, zatímco ve Slavíně leží sochař Bohumil Kafka. Jedno jeho dílo je světově proslulé. Je jím největší jezdecká socha na světě, která na vrchu Vítkov nad Prahou zpodobňuje slavného českého vojevůdce z husitských válek v první polovině 15. století Jana Žižku.
Když projdete kolem hřbitovní kaple,zjistíte, že v její kryptě jsou pochováni probošti a kanovníci Vyšehradské kapituly. Někteří sem byli přeneseni až po postavení kaple, např. Vojtěch Ruffer (1790–1870), přítel Františka Palackého, autor Historie Vyšehradské. Náhrobek z jeho původního hrobu je postaven na hřbitově u stěny chrámového závěru. Jsou zde i oba muži, kteří se zasloužili o povznesení Vyšehradu v 2. polovině 19. století, probošti Václav Štulc (1814–1887) a Mikuláš Karlach (1831–1911) a další, z nichž někteří vedle svého duchovního úřadu prosluli jako spisovatelé či pedagogové.
Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem
dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a
filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude
konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Protože na dno sil si občas sáhne každý, zvolili pořadatelé jako jedno z doprovodných témat Už nemůžu. Nemusí se jednat jen o extrémně adrenalinové zážitky.
Protože záměrem soutěže Okem dobrodruha je dát příležitost každému, nejsou soutěžní kategorie určeny. Jediným omezením je tématické zaměření na přírodu, cestování a outdoorové sporty. Každý tedy může využít možnosti představit své výtvory ostatním. Ty nejlepší budou oceněny. Soutěžní dílo nesmí být starší něž pět let. Více se dozvíte na stránkách sdružení Horizont .
Uzávěrka k zaslání filmů v délce do patnácti minut je 23. října.
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou:
„Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc
nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter
Zentrale se naštěstí nekonaly.
Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.
Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.
Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
1. den 4. července – středa
Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky
Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn
Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.
Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci
Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.
Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr
Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…
Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…
Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.
Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.
Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.
Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…
No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte.
Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné
dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v
Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí.
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte. Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí. A nikomu z nich tehdy ani trochu nevadilo, že se narodil pouze v představách zdejší rodačky Marie Wágnerové, která po celý svůj život psala pod pseudonymem Felix Háj.
Pokud budete Mníškem projíždět, možná Vás upoutá příjemné prostředí lákavě zásobené cukrárny na náměstí a krásný kostel Sv. Václava. Lehce by se tak mohlo stát, že pominete krásný zámek, který je vzdálen snad jen 50 metrů.
Povznesen nad městským ruchem stojí na nejvyšším bodě Mníšku pod Brdy na skále nad zámeckým rybníkem. Ve středověku stála na tomto místě tvrz, plnící důležitou úlohu ochrany kupeckých karavan, které tudy procházely po Zlaté cestě, vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců sloužila tvrz jako lovecký hrádek, na který byla přebudována. V průběhu třicetileté války byl z velké části zničen švédskou armádou, ale v rukou dalších majitelů, zejména Engela z Engelsflussu, Unwerthů a Pachtů z Rájova rozkvetl a v mnohém převýšil svojí původní krásu.
Co nedokončili švédové, o to se postarali po druhé světové válce naši spoluobčané. Zámek byl podle tehdy rozšířeného zvyku vypleněn a nakonec skončil v majetku Ministerstva vnitra, které zde uchovávalo část citlivých archivních materiálů. Od roku 2000 je zámek v majetku Státního památkového ústavu Středních Čech a od té doby zde pokračují rozsáhlé rekonstrukční práce.
Ačkoliv je zámek čtyřkřídlý, má zcela překvapivě pouze tři věže. Interiér skrývá 65 pokojů a při vstupu do areálu zámku projdete kovanou branou, která je střežena dvojicí lvů.
Velmi zajímavá je v současné době právě expozice autorky literární postavy Káji Maříka. Na několika panelech obsahujících množství dochovaných fotografií a korespondence, se dozvíte mnohé o této nesmírně zajímavé ženě. Zapomeňte na chvíli na své okolí a ponořte se zcela do jejího osudu, tužeb a snů. Možná pak budete Mníšek pod Brdy i zámek vnímat úplně jinýma očima. A když si pak v cukrárně dáte kávu, nebo čokoládový dort a v klidu budete vstřebávat zážitky dne, kdo ví, třeba se odněkud vynoří ta malá, roztřapená hlava malého neposedy, který i když jen na stránkách několika knih, přesto občas vstoupí i do naší reality. Tak se dívejte, pozorně sledujte a pokud ho uvidíte, odpusťte mu jeho dětskou rozjívenost, děti už prostě občas bývají takové.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená,
že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete
zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice
žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni
i začínající hudebníci.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená, že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni i začínající hudebníci.
Svěží dramaturgii, která přiláká širší publikum, slibují organizátoři 31. ročníku International Jazz Festivalu Prague 2007 (www.jazzfestivalpraha.cz). Ten se letos uskuteční od 24. 11. do 30. 11. 2007. Hlavní hvězdou bude americká zpěvačka Dee Dee Bridgewater se svým africkým projektem Red Earth, A Malian Journey. Unikátní spojení jazzu a tradiční africké hudby z Mali si budou moci diváci vychutnat 24. listopadu v Kongresovém centru Praha. Mezi další významná jména, která jazzový festival uvede, patří Brooklyn Funk Essentials (USA), kombinující ve své tvorbě prvky funku, acid jazzu a hip hopu. 25. listopadu předvedou své umění v Lucerna Music Baru. Lahůdkou festivalu pak bude trio složené pouze z akordeonů – Motion Trio (PL), které díky svým strhujícím koncertům přirovnává tisk k finské Apokalyptice.
V polovině listopadu 2007 ožije město Slaný již po jednačtyřicáté jazzem. Ve dnech 16. – 18. 11. 2007 se zde bude konat mezinárodní festival Slánské jazzové dny (www.jazzclubslany.cz). V centru Grand, v městském divadle a kapli muzea vystoupí během víkendu 15 seskupení od tria po velké orchestry. Magnetem přehlídky bude velký orchestr www.bend.cz, který vystoupí se světově proslulým saxofonistou Tony Lakatosem, americké groovové trio Fabian Zone a mezinárodní seskupení Alliance indického kytaristy Amita Chatterjee. Chybět nebude ani tuzemská špička reprezentovaná Janou Koubkovou, Michalem Prokopem a vokální skupinou Dobrý večer quintet. Po půlnoci odmění vytrvalce jam sessions, hudební program doprovodí fotografická výstava.
Festival Jazz Goes to Town 2007 (www.jazzgoestotown.com) letos oslaví v Hradci Králové třinácté narozeniny. Od 15. do 20. 10. 2007 bude znít jazz v sále Filharmonie Hradce Králové, v Kongresovém centru Aldis, klubech a hospodách, ale také na Velkém a Malém náměstí. Mezi největší letošní hvězdy patří Archie Shepp Quartet (USA), Al Kooper & Funky Faculty (USA), Avishai Cohen Trio (IL), Gebhardt Ullmann Basement Research, Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia, Lee Konitz Band, z českých kapel pak Michal Pavlíček Trio s Bárou Basikovou, Tara Fuki, Bohemia Big Band vedený Bohuslavem Volfem, Milan Svoboda a řada dalších. Letošní ročník je pořádán ve spolupráci s Romanian Culture Institute z Bukurešti, a proto jeho součástí bude reprezentativní přehlídka jazzových hudebníků rumunského původu. V Hradci zahraje Ion Baciu Band, Trigon, Florin Niculescu Band, Romanian Landscapes, Nicolas Simion Group a chybět nebude ani nejrychlejší dechovka na světě Fanfare Shavale a také Big Band rumunského rozhlasu vedený Peterem Herbolzheimerem. Na festivalu bude pokřtěno nové album Jiřího Stivína, proběhne i výstava jeho fotografií a obrazů Milana Langera.
Lázně a jazz úspěšně spojuje Jazzfest Karlovy Vary (10.–13. 10. 2007). Festival (www.jazzfest.cz) tradičně podporuje především moderní jazz a styly jemu blízké. Hvězdou číslo jedna letos bude jeden z nejznámějších světových baskytaristů Victor Wooten, který se svým bandem představí program Soul Circus 13. 10. 2007 v hotelu Thermal. Bude to první vystoupení známého Newyorčana nejen v České republice, ale v Evropě vůbec!
XXIV. Československý jazzový festival (www.csjf.cz) se bude ve dnech 24. – 27. 10. 2007 konat v Městském domě v Přerově, za příznivého počasí také na náměstí TGM. A to nejlepší na konec – vystoupení kapely světového renomé – Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, která v ČR zahraje svůj první a jediný koncert v roce 2007.
Příjemný večer s kvalitní jazzovou hudbou je možné prožít i v některém z jazzových klubů. Zejména v Praze je z čeho vybírat – mezi nejznámější kluby patří např. Reduta Jazz Club (www.redutajazzclub.cz), Agharta Jazz Centrum (www.agharta.cz), Jazz Club U Staré paní (www.jazzlounge.cz) nebo Akord (www.akord-jazz.com). Oblíbený je také výlet na jazzové lodi JazzBoat (www.jazzboat.cz).
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření
na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá
roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Z Puna na ostrovy je na jezero Titicaca asi jedna hodina plavby motorovým člunem po jezeře ve výši 3827 n. m.
Ostrůvky, dnes již zřejmě zakořeněné ke dnu, jsou jen převážně turistickou atrakcí. Okraj ostrůvku je lemován chýšemi z rákosu, tu a tam klec s domácím zvířectvem, před chýšemi v půlkruhu sedící ženy, nabízí textilie s inkaickými motivy, svetry, rukavice, atd. Děti pestře oděné se nabízí postát za odměnu před objektivem fotoaparátu či videa. Malé muzeum s vycpanými ptáky, budova školy z lehkých prefabrikátů ruší prostředí.
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Moderní doba nepatrně zasáhla i na tyto ostrovy, ojediněle je nad chýší sluneční panel, ale i když historie obyvatel ostrovů je podivuhodná, lze se pouze obdivovat vůli v tomto prostředí vytrvat.
Již podesáté se v Rudici na Blanensku sjeli majitelé a příznivci všelikých doma dělaných motorových vozítek, především traktorů. Techničtí fandové se měli na co dívat. Sjely se zde nejen stroje, které by si směle mohly zahrát v nějakém post katastrofickém scifi, jako je Šílený Max nebo Vodní svět, ale byly tu k vidění i napulírované traktorky, u kterých se skoro nechtělo věřit, že pocházejí z domácí dílny a ne z továrny některé velké firmy.
Soutěžilo se tradičně v jízdě zručnosti v terénním labyrintu a v rychlostním závodu do vrchu. V mimosoutěžních ukázkách se diváci mohli podívat, co dokáže v terénu starý dobrý UAZ, který byl ještě do nedávna ve výzbroji naší armády a k vidění byly i tovární bugginy.
Článek a galerii budeme postupně aktualizovat, podrobnější galerie se objeví na stránkách www.vehiclecup.cz
Jsme tady s vyhodnocením soutěže pro psavé z vás, soutěžilo
se o knihu Alfreda Lansinga Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Omlouváme se za delší odmlku, bylo léto a v létě se do práce nikomu (a obzvláště jednomu členovi redakce) nechce. Všechny soutěžní články byly přečteny a vyhodnoceny zástupcem nakladatelství DharmaGaia podle následujících kritérií:
čtivost, poutavost
stylistická obratnost
gramatická správnost
Pro pět nejlepších článků byla nachystána kniha Alfreda Lansinga.
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“.
Všem výhercům gratulujeme a všem ostatním zúčastněným autorům děkujeme za prima články a přejeme úspěch příště
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
