Krásy národního parku Singalila

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko
nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila,
který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj
patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.


Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.


Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.


Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.


Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.


Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.


Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.


Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.


Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.


Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.


Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.


Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.


Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.


Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.


Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.


Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.


Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Baranec pro malé horaly

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík
se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka
ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během
dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá
dobrodružství.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.


Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.


Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.

Ostatní články:

www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.


Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.


Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.

Ostatní články:

www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Štrádování po Štramberku

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík,
teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť
na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou
vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od
začátku.

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.

Ostatní články:

www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.

Ostatní články:

www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Doklady a peníze na cestách

Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů?

Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.

Doklady

Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.

Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?

  • Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
  • Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
  • Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
  • Očkovací průkaz
  • Pojištění

Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.

Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .

Peníze

Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oan­da.com Platební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.com Hotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.

V případě nouze

Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy? Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.

Doklady

Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.

Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?

  • Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
  • Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
  • Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
  • Očkovací průkaz
  • Pojištění

Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.

Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .

Peníze

Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oan­da.com Platební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.com Hotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.

V případě nouze

Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy?

Landskrona – Město duchů

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Z blogů: Island – na jiné planetě

Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných
barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý.
Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí
ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.


Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.

Šedivý den a vlhká noc

V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.

Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.


Slunce, duha a paleta malíře

Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.

Na jiné planetě

Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.


Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty

Nakopněte vrtule, ale opatrně!

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil,
„ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy
společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na
Baťově kanále.


Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.


Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz


Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!


Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.


Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.


Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz


Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!


Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.

Opárenské údolí nejen na kole

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním
z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak
především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu
síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast
skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také
malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným
výletním místem.

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

Salento, Karibik Středomoří

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději.
Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem
klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady
znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně
bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho
nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu
uniká.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.

Malé lucemburské Švýcarsko

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který
pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi
populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie,
Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi
evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své
nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.