Cestovatel.cz

Druhý den pobytu v Láhauru při marné snaze dobrat se v místním tisku zpráv o dění v Evropě jsme hned vedle snímků z monzumem zatopených měst Indie narazili i na nepříjemnou jobovku: znovu udeřil fundamentalismus a za cíl svého pumového útoku si tentokrát vybral zdejší letiště. Už měsíce jsme znepokojeně sledovali rostoucí počet do povětří vyhozených autobusů v okolí Láhauru, ale v samotném centru dění vás taková zpráva zasáhne jinak, než v bezpečí evropského domova. Jen s rozpaky jsme si tedy zamlouvali jízdenky a znejistěni další den nastupovali do autobusu mířícího až na sever do Rávalpindí.

Někdejší vojenská pevnost a dnes předměstí zbrusu nového hlavního města Islámábádu už na nejednoho cestovatele dýchla chladným vzduchem ze zasněžených hor, ale pro nás ještě i zde v podhůří Himaláje tropická vedra teprve vrcholila. A tak zatímco poláci nám naposledy stiskli ruku a odjeli obdivovat bílé novostavby metropole „Sídla islámu“, českomaďarští členové výpravy se střídali v bezmocném polehávání ve starém vypleteném rámu a unaveně vzhlíželi k lesu tradičně bohatě zdobených orientálních autobusů s barevnými zahrádkami na střechách. Trpělivost přinesla růže a večer už odvážnější kolegové pozorovali blížící se hradbu hor ze svého pohodlí na střeše jedoucího autobusu.

V druhé polovině bezesné noci jsme ho konečně spatřili znovu. Indus burácející stovky metrů pod námi se už ale v ničem nepodobal klidné řece na svém dolním toku, ale jako skutečný „okap podél střechy světa“ divoce prorážel horské stěny nejhlubšího kaňonu, jaký si lze vůbec představit. Za pronikavého zvuku klaksonu klouzáme z jedné zatáčky do druhé po úzké silnici bez svodidel a mostů, často jen v podobě soutěsky vytesané do takřka kolmých temných skal. Tyčí se tisíce metrů nad námi do nebetyčných výšek, zatímco stuha zpěněného řvoucího Indu dole dává tušit, jak hluboký jícen propasti se otevírá přímo pod námi. Nebyl to při slabé životnosti pákistánských pneumatik právě dobrý pocit, naše zdravotní pojišťovna trnula zajisté s námi a člověk by se pro klid duše nejraději znovu v pasu přesvědčil, že je pod ochranou České republiky. Ne nadarmo se horám kolem nás už od nepaměti říká Karakoram – Černé srázy.

Rozhodně jsme tedy nesdíleli optimismus Číňanů, kteří tuto nejstrategičtější silnici světa stavěli v 70.letech za sborového zpěvu tehdy populární písně ;,Še-chuej ču-i chao“ (Socialismus je dobrý). Sbírali jsme ale odvahu Jaromíra Štětiny a jeho druhů, kteří vřískání Číňanů zaznamenali a pak tímto nejhlubším údolím světa propluli jako vůbec první. Řeka si tu proráží cestu v nadmořské výšce pouhého tisíce metrů, zatímco obrovitý Nangá Parbat na ni shlíží ze své úctyhodné výšky dotýkající se málem stratosféry. Výškou své stráně je tedy tato nejzápadněji položená osmitisícovka nejvyšší horou souše – jako by tu těch nej- už nebylo dost.

Až za svítání jsme mohli tuto v překladu „Lysou horu“, nejvyšší štít západních Himalájí, uvidět plné kráse. Měřila si nás výstražně svou severní Ledovcovou stěnou, která se stala osudnou už nejedné horolezecké výpravě. Připomněla nám, že tady pod námi na sebe tlačí jádra indické a euroasijské desky, jejichž desítky milionů let trvající náraz vyzdvihl k nebi tu si stěží popsatelnou nádheru všude kolem. Ale připomněla i historii zcela nedávnou – zatímco Indie považuje tuto horu označovanou i jako Diamir (Král hor) za nejvyšší vrchol své země, je celá oblast půlstoletí pod správou Pákistánu. Srdcem kašmírských hor dnes proniká řez demarkační linie poslední války z r. 1971, dosud bohužel zalévaný krví vojáků i civilistů obou znepřátelených zemí.

Podél přítoků Indu Hunzy a Gilgitu dojíždíme až na konečnou velkolepé horské dráhy a v podmanivém prostředí náhorní plošiny upřesňujeme plán několikadenního trekku. Všudypřítomné armády je lépe si nevšímat a odpalovacích raketových základen v horách právě tak. Vždyť nádhera velehor tu byla už dávno předtím, než se tu objevil tvor, nazývaný sám sebou sapiens sapiens…

Červené cihlové zdivo po anglicku věžatého láhaurského muzea příchozího znovu upomíná na to, že se pohybuje na území někdejší Britské Indie. A poklady předchozích civilizací schraňované v jeho zdech zase na to, že historie těchto končin se začala psát o tisíce let dříve než třeba anglická. V oddělení věnovaném dokumentaci boje za nezávislost na Londýnu jsme ještě docela v obraze, ale u expozicí předindických kultur, islámu a především tibetského buddhismu a hinduismu tápeme a nerozumíme. Jsme zakotveni v naprosto jiné tradici, smysl symbolů všude kolem je nám dokonale skryt. Jak nedávno prohlásil moudrý dalajláma, lidé by se neměli odchylovat od víry představující součást jejich kultury a dědictví jejich předků, mají-li porozumět sobě samým.

Míjíme karavany koňských povozů, ve stínu krabic šedých domů hrajeme o život při přebíhání frekventované třídy a v dosud neviděném mraku smogu se snažíme zadržovat dech. Petr se těší na čistý pražský vzduch a jeho vidění situace shrnuté do slov „bordel, smrad a špína“ je asi bližší skutečnosti než z knihy do knihy opisované tvrzení o „perle pákistánských měst“. Během chvíle jsme svědky dvou havárií, mladík sražený rikšou ale rychle vstává a už uhýbá dalším. Z výšky na to shlížejí billboardy s pacolou (místní nacionalistická verze coca-coly) a obří několikapatrové poutače lákají na indické filmy tak prostoduchých kvalit, že by je neodvysílala snad ani Nova.

Při odchodu z klimatizované směnárny nás udeřil prudký náraz horka – pětadvaceti – i více stupňový rozdíl teplot tu prý cizincům přináší angínu. Zatím zkolaboval jen batoh, ale starý pouliční švec si několika zkušenými tahy režnou nití ví rady a spokojuje se jen s dvěma malými bankovkami. I pro jeho vedle stojícího kolegu kuchaře je povolání radostí a posláním – soudě podle toho, jak se na velké pánvi s úsměvem a pohodou mazlí s vajíčky a masem a jak mu pod rukama rychle vzniká lákavě vypadající dvouminutka. „Chili né,“ řveme po zkušenostech pro jistotu, ale kořením je tu stejně cítit vše.

Láhaur byl už od nepaměti střediskem obchodu mezi Střední Asií a nížinou Indu a Gangy, ale současně býval i prvním dobytým městem armádami směřujícími do Indie. Za mongolských vpádů se proto definitivně změnil ve velkou nepřístupnou pevnost a v roce nástupu Habsburků na český trůn se dostal pod svrchovanost velkých Mogulů. Na čas se stal dokonce hlavním městem jejich mocné severoindické islámské říše a nová dynastie ho vyzdobila řadou skvělých honosných staveb, dosud skrytých ve starém jádru životem kypícího města.

Tady si už klestíme cestu úzkými uličkami lemovanými stovkami natěsnaných obchůdků s koberci, látkami, nádobím a přilehlými dílničkami. Ve stínu starých domů, masivních minaretů a plachtoví tu rikša jen s námahou uhýbá staříkovi vlekoucímu na trakaři své živobytí, ale to už je v cestě stádo mul s naloženým zbožím a skupina žen v závojích zavedených zde právě v době Mogulů. Jako by čas trhl oponou a my se náhle propadli o několik staletí zpět. Každý vám tento dojem potvrdí, vždyť od Maroka až po Indonésii se píše přelom 14. a l5.století islámského letopočtu.

Konečně jsme z mumraje venku podle předpisu odkládáme sandále bosky vstupujeme na svatou půdu rozlehlého nádvoří proslulé Královské mešity. Chůze po rozpálené dlažbě je nesnesitelná, a tak se v prostoru vytyčeném vysokými minarety a obehnaném zdí pohybujeme po připravených kobercích a svorně fotíme tři půvabné báně vzácné stavby. Hned naproti ale překvapeně zjišťujeme havarijní stav proslulé císařské mramorové pevnosti, kterou symbolické halířové vstupné zjevně není schopno finančně zabezpečit. Pohled na chátrající stěny, reliéfy, zanedbané hrobky tohoto historicky i nábožensky posvátného místa byl pro studenty historie opravdu skličující.

Z moderní věže „Mínáre Pákistán ještě jednou přehlížíme celý komplex zrcadlící se ve vodách řeky Ráví. Marný boj s žárem tropů hrozil podlomit odhodlání členů expedice, ale naštěstí se už pro nás na obzoru leskly vzdálené vrcholky hor.

Křižujeme nížinami Sindhu a Pandžábu a před námi ožívá svět přírodopisných dokumentů, dosud známých jen z televizní obrazovky. North Western Railway zde uhýbá výběžkům pouště Thár a vzápětí se noří do bludiště zavlažovacích kanálů povodí Indu s lenošícími vodními buvoly a lesklými zrcadly rýžových poli. Severněji je střídají nekonečné lány obilí a podél trati se nepřestávají míhat zahrady obsypané bohatstvím pomerančů a datlí.

V Multánu snídáme placky s rýží a fazolemi a opatrně zapíjíme bílým čajem. Seznamuji se se studenty zdejší medresy a z formálního hovoru se brzy stává pokus o mezináboženský dialog. Vstřícnost a noblesu tureckých a íránských muslimů jsem u těchto nesmiřitelných vousáčů ovšem postrádal, ostře se ohradili i proti fotografování, a tak mi jen potvrdili často vyslovovanou domněnku o militantnosti pákistánských studentů islámu. Právě v jejich řadách se před třemi lety zrodilo nesnášenlivé afghánské hnutí Taliban, jehož metody zavádění přísného islámského režimu považoval nedávno za nutné odsoudit i Írán.

Byl to právě Multán, kde se r. 711 shodou okolností právě v tomtéž roce, kdy se islám začal šířit přes Gibraltar do Evropy – objevilo toto náboženství nesené arabskou trestnou výpravou poprvé na území dnešního Pákistánu. Mocněji zde ale zakořenilo po nájezdech z prostoru dnešního Afghánistánu ve staletích následujících. Stejně jako předtím východní křesťané i muslimové hlásali svou novou víru v prostředí hinduistického kastovního světa a svým apelem na důstojnost každé lidské osoby ulehčili často osud těch nejposlednějších nedotknutelných. Dnes se však Pákistán hodlá stát novou pevností islámského světa, vyhrocuje se napětí mezi jednotlivými islámskými směry a tolerance vůči ostatním vyznáním se znovu povážlivě vytrácí.

Tentokrát jen s několikahodinovým zpožděním přijíždíme do čtyřmilionové pandžábské metropole Láhauru, ležící už v těsné blízkosti hranice s Indií. Přes noční hodinu se na nás vrhají náhončí jednotlivých hotelů a vzájemně se překřikují. Nejpodnikavější z nich po zjištění našeho původu bleskurychle vytáhl lejstro a až patolízalskou chválou svého podniku – v bezchybné češtině. Mé překvapení nebylo o nic menší než před třemi lety na jednom arabském trhu, kde nás malí prodavači suvenýrů rozesmáli výkřiky: „Za tričko, za boty, za hodinky! Naučili jsme je tehdy jedno kouzelné slůvko navíc a snad ještě dnes tam tedy ohromují české turisty zvoláním: „Zadarmo!

Láhaurské hotely jsou ovšem široko daleko pověstné svou zlodějinou a tak jsme už dávno rozhodnuti pro zavedenou značku Armády spásy K jejímu nocležišti najímáme taxi“ a skútrová rikša nám brzy s pýchou předvádí, čeho je vozítko na třech kolech schopno. Zběsilou jízdou bulváry a ulicemi velkoměsta se z nás za pirátského předjíždění snaží vytřást duši, řítí se jako tsunami. I zkušeným Zikmundovi a Hanzelkovi tu před desítkami let připomínalo dění na ulici „dopravní kulečník“ – kdyby v těsném prostoru vyseli na báglech z oken ven jako my asi by neváhali označit tyto zdivočelé dostihy ještě případněji.

Při pohledu na beznadějně zavřenou bránu Armády spásy se nám udělalo špatně podruhé – tak náhončí měli přece jenom pravdu. Tentokrát již bezpečně po vlastních polykáme stovky a tisíce metrů obrovitého města a uvědomujeme si, oč lépe a bezpečněji se nyní v šesti cítíme. Dva Poláci, dva Madaři a dva Češi tu jakoby v malém zažili, že jejich země patří svými osudy minulými i budoucími k sobě a že svrchovaně prozíravé táhnutí za jeden provaz se vyplatí.

A po vzkazu diplomatům ještě zpráva pro naše případné následovníky: neberte příliš vážně tvrzení našich choulostivých průvodců; že cizinec v Pákistánu nepřežije bez každodenního koupání, používání zásypů a hotelů 1. třídy Až v jedné noční láhaurské uličce objevíte skromnou noclehárnu křesťanské YMCY, budete nejšťastnější.na světě. A z batohu se vám přes noc zaručeně neztratí ani rupie.

Je to starý trik. Na noční ulici se ochotný rikšák ujímá po cestě vyčerpaných turistů a anglicky jim dohazuje levné ubytování na opačném konci města. Když je tam doveze, jeho znalost angličtiny je ta tam a turisty už obstupují vazby z hotelu, požadující patnáctinásobek původně domluvené ceny. Do této z cestopisů důvěrně známé pasti, jsme se nechali chytit také a jen díky spřáteleným Maďarům odrazili pokus o fyzické napadení. Naše výprava se rozrostla právě včas.

Dvousettisícová Kvéta na úpatí skalnatého masivu Sulejmanských hor nepůsobí ani jinak sympatickým dojmem. Sídlo označené televizí BBC jako „nejfundamentalističtější město Pákistánu“ bylo v polovině 30. let silným zemětřesením zcela srovnánose zemí, a tak tu po bývalé kráse paláců a pevností není ani památky. Zato celé město obklopují nejrůznější slums, důsledek ruského přepadení Afghánistánu, po kterém se v 80. letech Kvéta stala jedním obrovským uprchlickým táborem. Ted se k lidem bez střechy nad hlavou připojila i naše čtveřice a pár zbylých hodin noci strávila na perónu armádou hlídaného nádraží.

Je před námi půldruhéhotisíce kilometrů dlouhá cesta do proslulého Láhauru, a tak se vyplatí pozeptat se na možnost slev pro studenty. Nakonec jsme je po neuvěřitelné anabázi obdrželi a na vlastní kůži tak zažili horor zdejší byrokracie – prý důsledek britské koloniální správy. Ulice podél nádraží přitom lemovala oblaka smogu z několika zdejších autorikš a občas hromady odpadků – našemu shánění se po odpadkových koších se obyvatelé „Země čistých“ vždy jen pobaveně usmáli. Z televizoru v obchůdku jedné u postranních uliček na nás nečekaně jukli Křemílek a Vochomůrka, ale než jsme se stačili zaposlouchat do svérázného dabingu, večerníček skončil následován pravidelnými modlitbami přímo z posvátné Mekky.

Líně a pomalu se rozjíždí vlak, který se pro nás šest – ráno sem dorazili ještě Piotr a Adrian z polské Čenstochové – stává na další desítky hodin domovem. V přeplněném starém vagónu bez dveří a oken si hlídáme své tvrdé židle a horskými průsmyky s množstvím tunelů se vzdalujeme od afghánské hranice směrem k Indu. Ve vyschlých širokých korytech řek si nemůžeme nevšimnout černých plstěných stanů kočovníků, jejichž příbytek i životní styl se téměř neliší od nomádů pouští severní Afriky.

Po sestupu.do nížiny už vedrem nemůžeme usnout, potíme se a s tichým zadostiučiněním pozorujeme, že i šaty našich snědých spolucestujících by se daly ždímat. Tak nějak se hlásí tropy, údajně stále ještě suché. Kolegové z Budapešti jsou navíc vzhledem ke svému umístění za lokomotivou kouřem přefouknutí na černo a za chybějícími okny se už hlásí Jacobabád, jehož jméno je povědomé – no ovšem, před lety tu zaznamenali dosud největší teplotní rekord celé Asie. V téměř padesátistupňovém parnu se nám už točí hlava, nechápavě koukáme na nefunkční ventilátory u stropu a poprvé plně rozumíme vojákům armády Alexandra Velikého, kteří tu svého vůdce odmítli dál následovat do Indie.

Ve starobylém Sukkuru poblíž ještě starobylejšího Mohendžodára křížíme konečně tok mohutného Indu a po napojení na starou železnici z Karáčí se obracíme na sever. Právě při její stavbě Britové objevili pozůstatky vyspělé městské civilizace z 3. a 2.tisíciletí př.kr , označované dnes za kolébku indických dějin. O jejích dlážděných ulicích s důmyslným systémem podzemní kanalizace se může mnoha zdejším městům dnes jen zdát – páchnoucí stoky na nádražích i v uličkách špinavých měst vypadají už opravdu asijsky Chudoba v zemi se 70% negramotností je nezměrně větší než v Íránu – poprvé vidíme žebráky a slepce procházející na zastávkách přeplněným vagónem, malomocní a lidé se znetvořenými údy si razí cestu uličkou po zemi. Budeme je potkávat často a naše oči si na tu bídu a lidské neštěstí musí zvyknout. Vedle toho se naše starosti s dražším cestovným, potravinami i místní nepitnou vodou stávají stále malichernějšími…