Yucatán – domov tajemné mayské civilizace

Mayové – tajemný národ, podle jehož předpovědi přijde v roce
2012 konec světa, národ, který v džunglích na poloostrově
Yucatán vystavěl ohromné chrámy. Ty cestovatelům berou dech ještě dnes,
když se jako tiší svědci dávných časů vynoří z dusného přítmí
džungle.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Zámek Letovice – smutný osud památky s vyhlídkou na dobrý konec

Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod
ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož
výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku
v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před
vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami.
Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud
nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných
zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si
do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.


Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.

{{reklama()}}

Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.

Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.

Stručně z historie zámku Letovice


První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.


Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.

Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.


Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.

V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.

Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.

Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice


Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.

Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.

{{reklama()}}

Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.

Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.

Stručně z historie zámku Letovice


První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.


Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.

Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.


Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.

V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.

Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.

Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice

Petrohrad – to je slavná Ermitáž s 3 miliony děl, Jantarová komnata i bílé noci

Tři stovky výstavních sálů a tři miliony exponátů – to jsou
základní čísla, která popisují slavnou petrohradskou Ermitáž, tedy
galerii, která láká statisíce návštěvníků ročně. Není to ale jediné
unikum, za kterým se do Petrohradu jezdí. Své příznivce má i replika
slavné Jantarové komnaty v Carském selu.


Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.


Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová


Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.


Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Rakouský Ötztal nadchne každého

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí
obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal
v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde
vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran
svírají kolmé a vysoké skalní stěny.

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Přírodou Tachovska vás provede Přimdská a Kolowratova naučná stezka

Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů
a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým
románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou
naučnou stezku, o něco delší výlet za poznáním nabízí Kolowratova
naučná stezka. Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné objevovat
také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek,
které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.

Maramagambo – africký prales, který zaklel sám sebe

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné
světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný
přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování
africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší
tušení.

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.


Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru


Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.


Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.


Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.


Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.


Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru


Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.


Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.


Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.


Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.

Tip na kino: Život v jednom dni

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio
Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni, vytvořený ze
záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném
dni.

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms

Klenoty Podyjí

Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada
kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě
mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města
Vranova nad Dyjí.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.

Členství v Alpenverein se vyplatí

V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné
celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Členství
v Alpenverein přináší kromě pojištění i další výhody: až
50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru,
možnost účastnit kurzů se zaměřením na výuku horských sportů.

Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.

Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území. 


V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.

Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).


Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.

A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!

Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.

Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území. 


V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.

Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).


Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.

A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!

Everglades – řeka Tančící trávy

Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme
na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček
rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi,
kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun.


Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.


Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.


Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy


Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.


Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.


Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.


Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.


Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.


Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy


Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.


Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.


Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.