I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo
Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na
naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a
potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní
přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího
násilí.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel
o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je
rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život
a život celé své veliké rodiny.
Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.
Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.
Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.
Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.
V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.
Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.
Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.
Cesta do Evropy
Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.
Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.
Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.
Začátky ve Švédsku
Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.
To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.
Česká republika a nový začátek
Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.
Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.
Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.
Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.
Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.
Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.
Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.
Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.
Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.
Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.
Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.
Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.
Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.
V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.
Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.
Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.
Cesta do Evropy
Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.
Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.
Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.
Začátky ve Švédsku
Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.
To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.
Česká republika a nový začátek
Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.
Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.
Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.
Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.
Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.
Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.
Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.
Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.
Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu
si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně
uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už
nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě
nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí
voda a nefungující klimatizace.
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi
velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod
v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát
sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti,
neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší
respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut
rovni.
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské
želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných
vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva,
skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to
vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.
Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.
Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě
V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.
V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.
Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru
Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.
Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.
Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.
Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.
Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.
V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.
Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.
Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.
Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.
Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě
V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.
V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.
Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru
Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.
Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.
Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.
Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.
Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.
V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.
Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.
Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.
Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě
proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře,
kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo
něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za
5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické
vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu
Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na
nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Důvod nebyl ani tak pocit,
že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl
památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná
teplota.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi
„neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou
648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď
po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že
jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Rožmberský kapřík Eda in memoriam
Rožmberk téměř bez vody
Voda klesla, výlov může začít.
Výlovy zdejších rybníků se vždy těší velké pozornosti.
Kapří guláš
I kapří hranolky patří k podzimním výlovům jihočeských rybníků.
Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra
Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě
v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír
Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na
projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně
dostalo pod kůži.
Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně dostalo pod kůži. Sám autor říká, že objevování Peru je nekonečné, přesto si dovolím tvrdit, že žádná s celé řady dnes vycházejících knih nedokáže Peru tak přesně vystihnout a popsat, a určitě by neměla chybět v oddělení cestopisů každé domácí knihovničky.
Kniha je plná spousty černobílých a barevných fotografií, které čtenáře provedou po všech koutech této velké a kouzelné latinskoamerické země.
Kniha vyšla v nakladatelství JOTA, které letos oslavilo 20 let. Na webových stránkách nakladatelství si knihu můžete také koupit.
S Vladimírem Plešingerem jsme před časem dělali rozhovor.
Po úžasné Knize Konga se mi dostala do rukou další publikace Vladimíra Plešingera Peru pod kůží. Velmi čtivé vyprávění o Peru, životě v Peru a lidech v Peru, které mohl napsat pouze a právě Vladimír Plešinger. Ten je totiž velmi obratným a všímavým spisovatelem a na projektu termálních vod strávil v Peru dost času, aby se mu skutečně dostalo pod kůži. Sám autor říká, že objevování Peru je nekonečné, přesto si dovolím tvrdit, že žádná s celé řady dnes vycházejících knih nedokáže Peru tak přesně vystihnout a popsat, a určitě by neměla chybět v oddělení cestopisů každé domácí knihovničky.
Kniha je plná spousty černobílých a barevných fotografií, které čtenáře provedou po všech koutech této velké a kouzelné latinskoamerické země.
Kniha vyšla v nakladatelství JOTA, které letos oslavilo 20 let. Na webových stránkách nakladatelství si knihu můžete také koupit.
S Vladimírem Plešingerem jsme před časem dělali rozhovor.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou,
pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin
jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou
tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře A končí na hlavním
barcelonském náměstí Plaza de Catalunya.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).
{{reklama()}}
Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.
Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.
Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.
Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.
Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.
Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).
{{reklama()}}
Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.
Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.
Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.
Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.
Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.
