Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po
pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší
republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát
jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně
dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní
hodnoty.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné
turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci
poloostrova Cape Cod. Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po
strastiplné plavbě přes oceán.
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Navštívil jsem zejména odlehlé hrabství Donegal s nejvyššími
evropskými útesy a s horami skýtajícími úžasné výhledy. Vrcholem
mé cesty byla návštěva malého izolovaného ostrůvku Tory, kde žije
uzavřená komunita obyvatel, jež tu má i svého neoficiálního krále.
S králem jsem se osobně setkal a seznámil. Prohlásil, že turistický
ruch může jejich komunitu zachránit před ekonomickým úpadkem. A tak
jsem poprvé v životě fotografoval na rozkaz krále!
Irsko si pro své letošní jarní turné vybral cestovatel a fotograf Martin Loew. V nejnovější digitální diashow představuje severní polovinu Smaragdového ostrova. Ukazuje divoké pobřeží s vysokými útesy a úchvatnými výhledy, překrásně zdobené keltské kříže i dávné megalitické hrobky. Poutavým vyprávěním líčí Loew divákům dobrodružný příběh své cesty a mnoha ukázkami irské hudby skvěle vykresluje atmosféru irského ostrova. Více informací na www.promitani.cz.
Také letos během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Irska zvětšenou na velké malířské plátno, získat obří lahev irské whiskey, samonafukovací karimatku a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Irska a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotobanka.promitani.cz/soutez/
Diashow turné: Irsko 2011 – Druhá cesta na Smaragdový ostrov v 19 městech ČR uvádí cestovatel Martin Loew pod oficiální záštitou agentury Tourism Ireland*
„Vlastně vůbec poprvé za deset let mé cestovatelské činnosti jsem připravil druhou diashow o zemi, které jsem se před časem již věnoval. Proto má také pořad označení „Irsko 2“. Irsko mi natolik učarovalo, že po pěti letech jsem se na Smaragdový ostrov vrátil. Vydal jsem se do oblastí, které jsem během první cesty nenavštívil, věnoval se věcem, na které mi poprvé nezůstal čas.
Navštívil jsem zejména odlehlé hrabství Donegal s nejvyššími evropskými útesy a s horami skýtajícími úžasné výhledy. Vrcholem mé cesty byla návštěva malého izolovaného ostrůvku Tory, kde žije uzavřená komunita obyvatel, jež tu má i svého neoficiálního krále. S králem jsem se osobně setkal a seznámil. Prohlásil, že turistický ruch může jejich komunitu zachránit před ekonomickým úpadkem, kterému v posledních letech čelí a že publicita je pro Tory velmi žádoucí. A tak jsem poprvé v životě fotografoval na rozkaz krále! Přijďte se podívat.“, uzavírá svou pozvánku Martin Loew.
Program celého diashow turné „Irsko 2“
20.1. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
21.1. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
31.1. Po – Trutnov, Kino Vesmír – 19:00
1.2. Út – Jičín, Biograf Český Ráj – 18:00
3.2. Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
8.2. Út – Teplice, Dům kultury – 19:00
9.2. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 18:00
11.2. Pá – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
14.2. Po – Liberec, Lidové sady – 19:30
15.2. Út – Turnov, Městské divadlo – 18:00
14.3. Po – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
15.3. Út – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
16.3. St – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
23.3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
24.3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
28.3. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
29.3. Út – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
30.3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17 a 20:00
31.3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
1.4. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
4.4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
5.4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
7.4. Čt – Ostrava, DK Akord – 18:00
12.4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
13.4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
Irsko si pro své letošní jarní turné vybral cestovatel a fotograf Martin Loew. V nejnovější digitální diashow představuje severní polovinu Smaragdového ostrova. Ukazuje divoké pobřeží s vysokými útesy a úchvatnými výhledy, překrásně zdobené keltské kříže i dávné megalitické hrobky. Poutavým vyprávěním líčí Loew divákům dobrodružný příběh své cesty a mnoha ukázkami irské hudby skvěle vykresluje atmosféru irského ostrova. Více informací na www.promitani.cz.
Také letos během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Irska zvětšenou na velké malířské plátno, získat obří lahev irské whiskey, samonafukovací karimatku a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Irska a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotobanka.promitani.cz/soutez/
Diashow turné: Irsko 2011 – Druhá cesta na Smaragdový ostrov v 19 městech ČR uvádí cestovatel Martin Loew pod oficiální záštitou agentury Tourism Ireland*
„Vlastně vůbec poprvé za deset let mé cestovatelské činnosti jsem připravil druhou diashow o zemi, které jsem se před časem již věnoval. Proto má také pořad označení „Irsko 2“. Irsko mi natolik učarovalo, že po pěti letech jsem se na Smaragdový ostrov vrátil. Vydal jsem se do oblastí, které jsem během první cesty nenavštívil, věnoval se věcem, na které mi poprvé nezůstal čas.
Navštívil jsem zejména odlehlé hrabství Donegal s nejvyššími evropskými útesy a s horami skýtajícími úžasné výhledy. Vrcholem mé cesty byla návštěva malého izolovaného ostrůvku Tory, kde žije uzavřená komunita obyvatel, jež tu má i svého neoficiálního krále. S králem jsem se osobně setkal a seznámil. Prohlásil, že turistický ruch může jejich komunitu zachránit před ekonomickým úpadkem, kterému v posledních letech čelí a že publicita je pro Tory velmi žádoucí. A tak jsem poprvé v životě fotografoval na rozkaz krále! Přijďte se podívat.“, uzavírá svou pozvánku Martin Loew.
Program celého diashow turné „Irsko 2“
20.1. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
21.1. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
31.1. Po – Trutnov, Kino Vesmír – 19:00
1.2. Út – Jičín, Biograf Český Ráj – 18:00
3.2. Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
8.2. Út – Teplice, Dům kultury – 19:00
9.2. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 18:00
11.2. Pá – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
14.2. Po – Liberec, Lidové sady – 19:30
15.2. Út – Turnov, Městské divadlo – 18:00
14.3. Po – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
15.3. Út – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
16.3. St – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
23.3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
24.3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
28.3. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
29.3. Út – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
30.3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17 a 20:00
Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero
vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na
hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme
roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako
najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi.
Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, perla, ktorou boh Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó, bývajúcu v jeho vodách, za jej pôvaby.
Ostrov alebo presnejšie povedané skupina ostrovov, ktoré tvoria štát Malta, je rozlohou a počtom obyvateľov porovnateľná s našou Bratislavou. Na Malte nájdete záľahu historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie no aj nepreberné množstvo prírodných skvostov. Strategicky položený a mocnými tohto sveta využívaný a v dejinách často aj zneužívaný ostrov možno dosiahnuť dvoma spôsobmi: loďou alebo dopravným prostriedkom našich čias – lietadlom. Hlavné mesto Malty je od 16. storočia Valetta.
Valetta – perla baroka aj ostrova
Skvostom na hrudi v lete načisto vyprahnutej Malty je jej hlavné mesto Valetta. Valetta je srdcom krajiny a to srdcom starým, váženým a stále tlčúcim. Mesto založil v roku 1566 veľmajster rádu johanitov, ktorí prišli na ostrov v roku 1530, Jean Parisot de la Valette, známy ako víťaz nad Turkami. Azda doteraz sa v celej Valette, jej ulicami, námestiami, ponad priekopy okolo hradieb a v chrámoch doteraz vznášajú duchovia maltézskych rytierov. Títo pôvodne sprievodcovia pútnikov do Jeruzalema a neskôr jedni z najvýznamnejších Turkobijcov v Európe prišli na Maltu z ostrova Rhodos.
Valettu doslova stvorili a držia vari doteraz nad mestom svoje meče. Po skončení tureckého obliehania v roku 1565, v ktorom rytieri za veľkých obetí ostrov ubránili, dal veľmajster Jean Parisot de la Valetta postaviť a obohnať hradbami mesto okolo pevnosti St. Elmo, ktorá bola predtým stanoviskom Turkov. Valetta kontrolovala strategicky významný Veľký prístav a oproti ležiace malebné vápencovo-biele Trojmestie: Senglea, Vittoriosa a Conspicua.
Chrám sv. Jána Krstiteľa a Caravaggio
Trocha neskôr si rytieri vybudovali vo Valette hlavný chrám na Malte, skvostný barokový chrám sv. Jána Krstiteľa. Že šlo o bojovný rád, naznačujú doteraz delá na hlavnom priečelí kostola. Dnes delá na čisto mierové účely zabrali turisti, ktorí sa na ne driapu a fotografujú sa pri nich. Pred chrámom sv. Jána Krstiteľa sa od skorého rána až do záverečných hodín vlnia zástupy návštevníkov. Za prehliadku kostola treba zaplatiť, no naozaj len symbolické vstupné- jedno euro. Maltská vláda veľkoryso podporuje záujem o kľúčové historické pamiatky krajiny stanovením viac-menej jednotného nízkeho vstupného. Platí to nielen pre spomínaný chrám no aj pre Archeologické múzeum vo Valette, prehistorické megalitické chrámy roztrúsené po ostrove a iné pamiatky.
Katedrála sv. Jána Krstiteľa je skvostom baroka. Johaniti pochádzali väčšinou zo šľachtických rodín a museli pri vstupe do rádu priniesť aj majetok. Ba aj po smrti zanechávali rádu tri štvrtiny svojho vlastníctva a všetku zbroj. V chráme po bohatstve doslova kráčate. Podlaha je vytvorená z náhrobných kameňov rôznofarebného, väčšinou čierneho, bieleho ale aj ružového a sivého mramoru. Ide o náhrobky približne štyristo zomrelých rytierov, kráčate teda vlastne po hroboch, motívmi na kameňoch sú často ľudská kostra, kvety a latinské citáty. Aby sa vzácna dlažba nepoškodila, je zakázané chodiť po chráme v topánkach s vysokými opätkami. Každá zastúpená národnosť v ráde rytierov má v chráme vlastný oltár či kaplnku. Stĺpy a oblúky sú prebohato vyzdobené zlatom a rôznymi maľbami. Azda každý, kto príde do katedrály, neobíde oratórium, v ktorom visia obrazy Michelangela Merisiho, viac známeho pod menom Caravaggio.
Pri vstupe do oratória sa návštevník môže najskôr pokochať Rozjímaním sv. Hieronyma, to je tiež Caravaggiovo dielo, znalci v zobrazení svätca poznávajú vtedajšieho veľmajstra maltézskych rytierov, ambiciózneho a prešibaného Alofa De Wignacourt. Traduje sa, že Caravaggio namaľoval vraj ešte pred týmto obrazom aj portrét samotného veľmajstra, aby tak motivoval tohto pohlavára, že by ho prijal ho do maltézskeho rádu. Zrejme aj bolo treba, lebo veľký umelec no aj veľký búrlivák, pod chvíľou utekal pred spravodlivosťou za svoje výčiny a na druhej strane nikdy neoplýval bohatstvom, ktoré by bolo vhodné ako vstupenka do váženého rádu. Zadumaný a polonahý svätý Hieronym napriek svojej mužnej stareckej kráse je len akýmsi úvodom k ozajstnému skvostu oratória, ktorý majestátne vystupuje z prítmia hlavného oltára.
Lahôdkou pre oko, ktorú oblieha neustále zástup turistov, je jedinečné a na svoju dobu netradičné Sťatie sv. Jána Krstiteľa. Údajne jediný obraz, ktorý Caravaggio aj signoval. Znalci umenia tvrdia, že búrlivák a bitkár Caravaggio, večne bez groša a v sporoch, ktorý našiel na Malte útočisko pred pomstychtivými príbuznými svojej rímskej obete, zaplatil práve spomínanými obrazmi vstupenku do elitného rádu johanitov. Jeho nepokojnú letoru však nezmenili ani rytieri ba ani priazeň samotného veľmajstra a tichá podpora vtedajšieho pápeža. Po pätnástich mesiacoch pobytu na ostrove sa Caravaggio za akúsi ďalšiu neprístojnosť ocitá na dne pevnosti St. Angelo, ktorá sa vypína doteraz oproti Valette vo Vittoriose a z ktorej vraj nebolo úniku. Nie však pre Caravaggia. Ten z nej utiekol, slobody si však dlho neužíval, lebo zakrátko zomrel na Sicílii. Majestátna pevnosť St. Angelo v La Vittoriose kontrolovala a doteraz stráži nielen Valettu no aj strategicky dôležitý Veľký prístav, ktorým sa akoby more zahrýza do tela ostrova.
Marsaxlokk a Paola
Apropos, more je na tomto ostrove veľkom ako dlaň všadeprítomné. Jeho vlahú modravu pocítite úplne zblízka priam na vlastnej koži aj v ospalej rybárskej osade Marsaxlokk. Marsaxlokk dostala do vienka čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s namaľovanými očami. Tunajší rybári okrem svojich tradičných povinností z času na čas renovujú aj oči svojim loďkám. Vraj preto, aby podľa starých fenických povier ochránili svoje plavidlá pred zlom. Neďaleko Marsaxlokku leží ospanlivé mestečko Paola.
Paola má dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na ostrove. Väznica je napodiv hneď v centre mesta akoby priam jeho súčasť. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či ide naozaj o väznicu alebo len o ďalšiu citadelu, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska. Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino, azda aj lepšie ako v pravlasti tohto skvelého nápoja – v Taliansku. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom mi piští hrdlo, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil svojim počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú totiž len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo aj prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.
Zostávalo mi ešte navštíviť najväčší maltský cintorín tu v Paole. Ako povedal známy slovenský spisovateľ, ktorý prednedávnom zomrel, Ladislav Ťažký, : „Ak chceš, človeče, spoznať kultúru národa, choď na cintorín a do krčmy.“ Krčiem takých, ako u nás, na Malte niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, len kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku.
Na miesto som prišla po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova príjemne zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, no aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté. Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorého je na Malte dosť. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch je v lete príjemne chladno, no v tuhšej zime je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.
Malťania
Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín.
Malťania vykazujú veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Je to národ, ktorý akoby vyšiel z kotla, v ktorom sa premiešali všetky dávnominulé aj novšie národy Stredomoria. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete aj, čo ste chceli samy povedať. Malťania takmer všetci bez výnimky hovoria veľmi dobre po anglicky.
Vierorovyznaním sa deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Tu treba pripomenúť, že Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva nad všetkým pohanským. A pohanstvo bolo kedysi hojne zastúpené na Malte. Prastaré pohanské chrámy sa doteraz nachádzajú v lokalitách Hagar Qim, Mnajdra, Tarxien, Hypogeum a ďalších. Mnohé sú údajne staršie ako egyptské pyramídy, všetky sú vzorne udržiavané a takmer všetky prístupné za nízke vstupné.
Problémy Malty
Ostrov Malta má okrem obrovského bohatstva prírodných krás, historických a architektonických pamiatok a pozoruhodností najrôznejšieho druhu a vysokej životnej a kultúrnej úrovne aj svoje problémy. K tým patrí chudobné nerastné bohatstvo a predovšetkým nedostatok pitnej vody. Na Malte takmer niet prameňov, len pod ostrovom sa nachádza šošovkovitá zásobáreň pitnej vody. Takmer všetka voda sa získava nákladným odsoľovaním morskej vody. Možno aj táto skutočnosť je jedným z dôkazov odolnosti a životaschopnosti obyvateľov Malty, ktorí toho veľa prestáli v svojich dejinách, napríklad aj za poslednej svetovej vojny.
Malý, ale strategicky položený ostrov medzi Európou a Afrikou jednoducho poslúžil mocnostiam ako vojenská a lietadlová základňa v ich výbojoch do Afriky. To bolo a pravdepodobne aj bude osudom malých štátov. Ale Malta vstala z popola vojny a premenila sa na kúsok raja v Európe. Nedivme sa preto, že na ostrove kedysi držala nymfa Kalypso hrdinu Odysea niekoľko rokov v zajatí. Určite to nebolo spôsobené len pôvabmi nymfy. Lebo na Malte je nepreberné množstvo tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívi tento skvost Stredozemia, upíše svoju dušu Malte a vracia sa sem aspoň v mysli.
Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, perla, ktorou boh Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó, bývajúcu v jeho vodách, za jej pôvaby.
Ostrov alebo presnejšie povedané skupina ostrovov, ktoré tvoria štát Malta, je rozlohou a počtom obyvateľov porovnateľná s našou Bratislavou. Na Malte nájdete záľahu historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie no aj nepreberné množstvo prírodných skvostov. Strategicky položený a mocnými tohto sveta využívaný a v dejinách často aj zneužívaný ostrov možno dosiahnuť dvoma spôsobmi: loďou alebo dopravným prostriedkom našich čias – lietadlom. Hlavné mesto Malty je od 16. storočia Valetta.
Valetta – perla baroka aj ostrova
Skvostom na hrudi v lete načisto vyprahnutej Malty je jej hlavné mesto Valetta. Valetta je srdcom krajiny a to srdcom starým, váženým a stále tlčúcim. Mesto založil v roku 1566 veľmajster rádu johanitov, ktorí prišli na ostrov v roku 1530, Jean Parisot de la Valette, známy ako víťaz nad Turkami. Azda doteraz sa v celej Valette, jej ulicami, námestiami, ponad priekopy okolo hradieb a v chrámoch doteraz vznášajú duchovia maltézskych rytierov. Títo pôvodne sprievodcovia pútnikov do Jeruzalema a neskôr jedni z najvýznamnejších Turkobijcov v Európe prišli na Maltu z ostrova Rhodos.
Valettu doslova stvorili a držia vari doteraz nad mestom svoje meče. Po skončení tureckého obliehania v roku 1565, v ktorom rytieri za veľkých obetí ostrov ubránili, dal veľmajster Jean Parisot de la Valetta postaviť a obohnať hradbami mesto okolo pevnosti St. Elmo, ktorá bola predtým stanoviskom Turkov. Valetta kontrolovala strategicky významný Veľký prístav a oproti ležiace malebné vápencovo-biele Trojmestie: Senglea, Vittoriosa a Conspicua.
Chrám sv. Jána Krstiteľa a Caravaggio
Trocha neskôr si rytieri vybudovali vo Valette hlavný chrám na Malte, skvostný barokový chrám sv. Jána Krstiteľa. Že šlo o bojovný rád, naznačujú doteraz delá na hlavnom priečelí kostola. Dnes delá na čisto mierové účely zabrali turisti, ktorí sa na ne driapu a fotografujú sa pri nich. Pred chrámom sv. Jána Krstiteľa sa od skorého rána až do záverečných hodín vlnia zástupy návštevníkov. Za prehliadku kostola treba zaplatiť, no naozaj len symbolické vstupné- jedno euro. Maltská vláda veľkoryso podporuje záujem o kľúčové historické pamiatky krajiny stanovením viac-menej jednotného nízkeho vstupného. Platí to nielen pre spomínaný chrám no aj pre Archeologické múzeum vo Valette, prehistorické megalitické chrámy roztrúsené po ostrove a iné pamiatky.
Katedrála sv. Jána Krstiteľa je skvostom baroka. Johaniti pochádzali väčšinou zo šľachtických rodín a museli pri vstupe do rádu priniesť aj majetok. Ba aj po smrti zanechávali rádu tri štvrtiny svojho vlastníctva a všetku zbroj. V chráme po bohatstve doslova kráčate. Podlaha je vytvorená z náhrobných kameňov rôznofarebného, väčšinou čierneho, bieleho ale aj ružového a sivého mramoru. Ide o náhrobky približne štyristo zomrelých rytierov, kráčate teda vlastne po hroboch, motívmi na kameňoch sú často ľudská kostra, kvety a latinské citáty. Aby sa vzácna dlažba nepoškodila, je zakázané chodiť po chráme v topánkach s vysokými opätkami. Každá zastúpená národnosť v ráde rytierov má v chráme vlastný oltár či kaplnku. Stĺpy a oblúky sú prebohato vyzdobené zlatom a rôznymi maľbami. Azda každý, kto príde do katedrály, neobíde oratórium, v ktorom visia obrazy Michelangela Merisiho, viac známeho pod menom Caravaggio.
Pri vstupe do oratória sa návštevník môže najskôr pokochať Rozjímaním sv. Hieronyma, to je tiež Caravaggiovo dielo, znalci v zobrazení svätca poznávajú vtedajšieho veľmajstra maltézskych rytierov, ambiciózneho a prešibaného Alofa De Wignacourt. Traduje sa, že Caravaggio namaľoval vraj ešte pred týmto obrazom aj portrét samotného veľmajstra, aby tak motivoval tohto pohlavára, že by ho prijal ho do maltézskeho rádu. Zrejme aj bolo treba, lebo veľký umelec no aj veľký búrlivák, pod chvíľou utekal pred spravodlivosťou za svoje výčiny a na druhej strane nikdy neoplýval bohatstvom, ktoré by bolo vhodné ako vstupenka do váženého rádu. Zadumaný a polonahý svätý Hieronym napriek svojej mužnej stareckej kráse je len akýmsi úvodom k ozajstnému skvostu oratória, ktorý majestátne vystupuje z prítmia hlavného oltára.
Lahôdkou pre oko, ktorú oblieha neustále zástup turistov, je jedinečné a na svoju dobu netradičné Sťatie sv. Jána Krstiteľa. Údajne jediný obraz, ktorý Caravaggio aj signoval. Znalci umenia tvrdia, že búrlivák a bitkár Caravaggio, večne bez groša a v sporoch, ktorý našiel na Malte útočisko pred pomstychtivými príbuznými svojej rímskej obete, zaplatil práve spomínanými obrazmi vstupenku do elitného rádu johanitov. Jeho nepokojnú letoru však nezmenili ani rytieri ba ani priazeň samotného veľmajstra a tichá podpora vtedajšieho pápeža. Po pätnástich mesiacoch pobytu na ostrove sa Caravaggio za akúsi ďalšiu neprístojnosť ocitá na dne pevnosti St. Angelo, ktorá sa vypína doteraz oproti Valette vo Vittoriose a z ktorej vraj nebolo úniku. Nie však pre Caravaggia. Ten z nej utiekol, slobody si však dlho neužíval, lebo zakrátko zomrel na Sicílii. Majestátna pevnosť St. Angelo v La Vittoriose kontrolovala a doteraz stráži nielen Valettu no aj strategicky dôležitý Veľký prístav, ktorým sa akoby more zahrýza do tela ostrova.
Marsaxlokk a Paola
Apropos, more je na tomto ostrove veľkom ako dlaň všadeprítomné. Jeho vlahú modravu pocítite úplne zblízka priam na vlastnej koži aj v ospalej rybárskej osade Marsaxlokk. Marsaxlokk dostala do vienka čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s namaľovanými očami. Tunajší rybári okrem svojich tradičných povinností z času na čas renovujú aj oči svojim loďkám. Vraj preto, aby podľa starých fenických povier ochránili svoje plavidlá pred zlom. Neďaleko Marsaxlokku leží ospanlivé mestečko Paola.
Paola má dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na ostrove. Väznica je napodiv hneď v centre mesta akoby priam jeho súčasť. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či ide naozaj o väznicu alebo len o ďalšiu citadelu, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska. Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino, azda aj lepšie ako v pravlasti tohto skvelého nápoja – v Taliansku. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom mi piští hrdlo, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil svojim počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú totiž len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo aj prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.
Zostávalo mi ešte navštíviť najväčší maltský cintorín tu v Paole. Ako povedal známy slovenský spisovateľ, ktorý prednedávnom zomrel, Ladislav Ťažký, : „Ak chceš, človeče, spoznať kultúru národa, choď na cintorín a do krčmy.“ Krčiem takých, ako u nás, na Malte niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, len kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku.
Na miesto som prišla po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova príjemne zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, no aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté. Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorého je na Malte dosť. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch je v lete príjemne chladno, no v tuhšej zime je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.
Malťania
Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín.
Malťania vykazujú veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Je to národ, ktorý akoby vyšiel z kotla, v ktorom sa premiešali všetky dávnominulé aj novšie národy Stredomoria. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete aj, čo ste chceli samy povedať. Malťania takmer všetci bez výnimky hovoria veľmi dobre po anglicky.
Vierorovyznaním sa deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Tu treba pripomenúť, že Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva nad všetkým pohanským. A pohanstvo bolo kedysi hojne zastúpené na Malte. Prastaré pohanské chrámy sa doteraz nachádzajú v lokalitách Hagar Qim, Mnajdra, Tarxien, Hypogeum a ďalších. Mnohé sú údajne staršie ako egyptské pyramídy, všetky sú vzorne udržiavané a takmer všetky prístupné za nízke vstupné.
Problémy Malty
Ostrov Malta má okrem obrovského bohatstva prírodných krás, historických a architektonických pamiatok a pozoruhodností najrôznejšieho druhu a vysokej životnej a kultúrnej úrovne aj svoje problémy. K tým patrí chudobné nerastné bohatstvo a predovšetkým nedostatok pitnej vody. Na Malte takmer niet prameňov, len pod ostrovom sa nachádza šošovkovitá zásobáreň pitnej vody. Takmer všetka voda sa získava nákladným odsoľovaním morskej vody. Možno aj táto skutočnosť je jedným z dôkazov odolnosti a životaschopnosti obyvateľov Malty, ktorí toho veľa prestáli v svojich dejinách, napríklad aj za poslednej svetovej vojny.
Malý, ale strategicky položený ostrov medzi Európou a Afrikou jednoducho poslúžil mocnostiam ako vojenská a lietadlová základňa v ich výbojoch do Afriky. To bolo a pravdepodobne aj bude osudom malých štátov. Ale Malta vstala z popola vojny a premenila sa na kúsok raja v Európe. Nedivme sa preto, že na ostrove kedysi držala nymfa Kalypso hrdinu Odysea niekoľko rokov v zajatí. Určite to nebolo spôsobené len pôvabmi nymfy. Lebo na Malte je nepreberné množstvo tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívi tento skvost Stredozemia, upíše svoju dušu Malte a vracia sa sem aspoň v mysli.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou
užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká
i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné
množství toků.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
První slajdopád na Brandsetelvi vyžaduje nájezd spíše doprava. Pádler – Huhu, Foto – Moucha
Společné foto na Brandsetelvi pod nejdelším slajdem, z nějž je na fotce vidět jen jeho spodní část. Foto – Kopeček
Žany má na 5 m vodopádu na Brandsetelvi skvělou lajnu. Foto – Kopeček
Walli je v druhém vodopádu na Sogndalselvě až příliš uprostřed. Foto – Moucha
Řeka Jori a esíčko zakončené skokem s válcem. Pádler – Huhu, Foto – Pépé
Huhu na hraně nad jedním z pěti válců na Numedalslagen. Foto – Moucha.
Kopeček na slajdu ve spodním úseku Brandsetelvi. Foto – Kopeček
Žany v nájezdu do jedné z peřejí řeky Mirkdalselva. Foto – Moucha
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním
pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny
křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status
až v roce 2009
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.
Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.
Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.
V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.
Autorem tohoto malého tipu na výlet po jižní Anglii je společnost ESL - jazykové pobyty.
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.
Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.
Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.
V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.
Autorem tohoto malého tipu na výlet po jižní Anglii je společnost ESL - jazykové pobyty.
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším
cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen
byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke
Švédsku a začala rychle vzkvétat.
Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvovanějších oblastí západní švédské riviéry.
Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.
Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.
Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.
Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.
Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.
Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.
Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.
Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.
Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.
Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.
Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.
Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.
Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.
Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvovanějších oblastí západní švédské riviéry.
Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.
Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.
Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.
Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.
Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.
Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.
Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.
Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.
Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.
Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.
Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.
Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel
o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat
nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast,
která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je
jediným přírodním ledovým palácem na světě.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a
chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice
v programu Zone Photo Studio a pochlubte se! Pohlednice můžete posílat
do konce března. Pořadatelem soutěže je firma Zoner software, a. s., se
kterou dlouhodobě spolupracujeme.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Vyrobte vlastní pohlednici v programu Zoner Photo Studio 13 a pošlete ji do soutěže
Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
