Barcelonou po stopách Antonia Gaudího i Corneta

Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají
alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě
vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která
má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce.
Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního
architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech
města.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.


Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.


Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.


Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.


Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Chcete se v Barceloně domluvit s místními obyvateli? Zkuste před cestou kurzy španělštiny s Jazykovou školou Elvis.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.


Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.

Mayské město Coba

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá
řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal
z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané
Toyoty a vydal se směrem k památkám.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?


Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.


Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.


Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál


V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

Diashow turné: Altaj – „Velehory v srdci Sibiře“

Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve
svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější
digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené
sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních
lidí

Altaj – tajemné pohoří ztracené kdesi v nitru Asie, opředené dávnými legendami, dodnes ležící stranou masové pozornosti. Jediná hlavní silnice tudy míří z Ruska do Mongolska. Cesta, která se s překonáním každého dalšího horského sedla vzdaluje dnešní civilizaci a vede do světa opuštěných údolí, hlubokých lesů i rozkvetlých luk. Je to svět, ve kterém stále ještě žijí původní horalé – Altajci. Pastevci a lovci, jejichž svět plyne v souladu s horami již po staletí pomalým tempem, jako plynul vždycky v dobách jejich předků. Je to svět, ve kterém hlavní slovo má příroda, duchové lesů, řek i hor. Mnoho Altajců i dnes tráví léto na odlehlých salaších uprostřed horských luk. Přes den tvrdě pracují a večer se usadí ve svém ajlu, hrají na topšur a k tomu zpívají dlouhé hrdinské eposy tradičním hrdelním zpěvem, aby se tak dostali blíže k duchům hor.


Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních lidí. Příběh své cesty podává Loew tradičně poutavým vyprávěním s téměř mysticky znějícími ukázkami altajské hudby. Více informací na www.promitani­.cz/altaj.

„Během celovečerního pořadu se vydáme podél divokých řek do hloubi velehor na pomezí Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Projdeme bujnou tajgou k modrým jezerům, hlubokým kaňonům i vysokohorským ledovcům, ale dostaneme se i na neuvěřitelně barevnou poušť. Třešničkou na dortu pak bude pozorování úplného zatmění slunce.

Setkejme se s přátelskými Altajci, poslechněme si jejich písně, obdivujme nádheru jejich hor a nechme do sebe vstoupit velebný klid Altaje.“, zve na své diashow cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Altaj“

  • 22.10. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 3.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 4.11. Čt – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 10.11. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 22.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 25.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 29.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 30.11. Út – Přerov, Kino Hvězda – 17:00
  • 1.12. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 6.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 16.12. Čt – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 6. 1. 2011 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

{{reklama()}}

Altaj – tajemné pohoří ztracené kdesi v nitru Asie, opředené dávnými legendami, dodnes ležící stranou masové pozornosti. Jediná hlavní silnice tudy míří z Ruska do Mongolska. Cesta, která se s překonáním každého dalšího horského sedla vzdaluje dnešní civilizaci a vede do světa opuštěných údolí, hlubokých lesů i rozkvetlých luk. Je to svět, ve kterém stále ještě žijí původní horalé – Altajci. Pastevci a lovci, jejichž svět plyne v souladu s horami již po staletí pomalým tempem, jako plynul vždycky v dobách jejich předků. Je to svět, ve kterém hlavní slovo má příroda, duchové lesů, řek i hor. Mnoho Altajců i dnes tráví léto na odlehlých salaších uprostřed horských luk. Přes den tvrdě pracují a večer se usadí ve svém ajlu, hrají na topšur a k tomu zpívají dlouhé hrdinské eposy tradičním hrdelním zpěvem, aby se tak dostali blíže k duchům hor.


Altaj – „velehory v srdci Sibiře“ – představuje ve svém podzimním turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Nejnovější digitální diashow naplnil především úchvatnými obrázky hor a nedotčené sibiřské přírody, ale také záběry zapadlých vesniček i místních lidí. Příběh své cesty podává Loew tradičně poutavým vyprávěním s téměř mysticky znějícími ukázkami altajské hudby. Více informací na www.promitani­.cz/altaj.

„Během celovečerního pořadu se vydáme podél divokých řek do hloubi velehor na pomezí Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Projdeme bujnou tajgou k modrým jezerům, hlubokým kaňonům i vysokohorským ledovcům, ale dostaneme se i na neuvěřitelně barevnou poušť. Třešničkou na dortu pak bude pozorování úplného zatmění slunce.

Setkejme se s přátelskými Altajci, poslechněme si jejich písně, obdivujme nádheru jejich hor a nechme do sebe vstoupit velebný klid Altaje.“, zve na své diashow cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Altaj“

  • 22.10. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 3.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 4.11. Čt – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 10.11. St – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 22.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 25.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 29.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 30.11. Út – Přerov, Kino Hvězda – 17:00
  • 1.12. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 6.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 16.12. Čt – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 6. 1. 2011 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

{{reklama()}}

Po švédské diagonále: Helsingborg – Stockholm

Ve článku navštívíme oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném
prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou.
Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost
spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti.

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vancouver Island: Procházka podél Tichého oceánu

„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala
máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a
nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na
treku.


„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.


Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.


V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.


Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.

Informace na cestu

  • Juan de Fuca Marine Trail je 47 km dlouhý a bývá schůdný celoročně, z Port Renfrew lze v sezóně (od 1.5. do 30.9.) pokračovat dále po pobřeží po 75 km dlouhém známějším West Coast Trailu, kde ale bývá nutná rezervace místa předem.
  • Na začátek i konec treku jezdí v sezóně autobus (www.TrailBus­.com), mimo sezónu je nejjednodušší cesta autobusem 50/61 z centra Victorie do Sooke a odtud po přímé silnici č. 14 stopem 35 km do Jordan River, zpět stejně tak stopem z Port Renfrew. Kromě těchto konců treku, lze cestu ukončit i na pláži Sombrio a u řeky Parkinson jen kousek před koncem.
  • Spát se smí jen na vyznačených tábořištích, kde jsou i čisté záchody a boxy pro uschování jídla na noc. Za tyto služby se platí předem 5 dolarů za noc a osobu.
  • Mapy naleznete na www.JuanDeFuca­MarineTrail.com, ale i na každé z pláží a tábořišť, takže digitální fotoaparát postačí. Navigace je navíc jasná – není kudy jít jinudy a místa pro opuštění pláže jsou dobře označena. U map naleznete podrobnou kilometráž i aktuální informace o časech přílivu, který ovlivňuje průchodnost pláží.


„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.


Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.


V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.


Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.

Informace na cestu

  • Juan de Fuca Marine Trail je 47 km dlouhý a bývá schůdný celoročně, z Port Renfrew lze v sezóně (od 1.5. do 30.9.) pokračovat dále po pobřeží po 75 km dlouhém známějším West Coast Trailu, kde ale bývá nutná rezervace místa předem.
  • Na začátek i konec treku jezdí v sezóně autobus (www.TrailBus­.com), mimo sezónu je nejjednodušší cesta autobusem 50/61 z centra Victorie do Sooke a odtud po přímé silnici č. 14 stopem 35 km do Jordan River, zpět stejně tak stopem z Port Renfrew. Kromě těchto konců treku, lze cestu ukončit i na pláži Sombrio a u řeky Parkinson jen kousek před koncem.
  • Spát se smí jen na vyznačených tábořištích, kde jsou i čisté záchody a boxy pro uschování jídla na noc. Za tyto služby se platí předem 5 dolarů za noc a osobu.
  • Mapy naleznete na www.JuanDeFuca­MarineTrail.com, ale i na každé z pláží a tábořišť, takže digitální fotoaparát postačí. Navigace je navíc jasná – není kudy jít jinudy a místa pro opuštění pláže jsou dobře označena. U map naleznete podrobnou kilometráž i aktuální informace o časech přílivu, který ovlivňuje průchodnost pláží.

Pomoc Ladaku zasaženému povodněmi

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a
údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí
z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným
pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast
zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org


Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org


Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.

Iowa: Český národní duch

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně:
„Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš
v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar
Rapids. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival
české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil
i já.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě

Kromě Cestovatelských diashow Martina
Loewa
, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského
festivalu FOR TRAVEL
, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších
drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit
Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase
něco pro Brňáky.

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.


{{reklama()}}

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.


{{reklama()}}

Iowa: Kam jel Dvořák na prázdniny

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české
osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále
vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici
hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Festival pravěku

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a
představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9.
v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála
37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá
období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si
sami vyzkoušet.


Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.

Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.


Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.


V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.


Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.





Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.

Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.


Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.


V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.


Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.