Podkarpatská rus kolmo

Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.

Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.

Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.

Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.

Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…

Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.

Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.

Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.

Tip na cyklovýlet Broumovskými stěnami

V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.

V posledních dvou letech se ve Východních Čechách objevila spousta nových vyznačených cyklostezek. Jedná se o první vlaštovky, které předcházejí zavedení sítě cyklostezek v celé republice. Zatím je však vyznačení těchto stezek velmi závislé na poloze. V určitých místech se s nimi roztrhl pytel, jinde byste je těžko hledali.

Jedním z míst, kde jsou tyto stezky již velmi dobře vyznačeny, je krásný kout Východních Čech – Broumovský výběžek. Dnes se chci zaměřit hlavně na samotné Broumovské stěny, kde vede dokonce 6 těchto cyklostezek. Cyklostezky jsou zde značeny pásovým značením, podobným značení pěších turistických značek. Od těch se však liší velikostí – jsou o něco větší, a zejména barvou krajních proužků, které jsou žluté (místo bílých u turistických značek). Už dnes jsou zde tyto cyklostezky opravdu velice dobře vyznačené a je těžké se na nich ztratit.

V rámci celorepublikového číslování cyklostezek mají tyto cyklostezky čísla 4000 až 4005, kde trasy 4000 a 4001 jsou středně obtížné okruhy. Cyklostezky č.4002 až 4005 jsou spíše spojky, které mohou zkrátit celkový okruh. Tyto spojky však vedou převážně po nezpevněných, či starých cestách, zpevňovaných velkými pískovcovými kvádry, po kterých se jezdí velmi obtížně. Pro silniční kola jsou tyto čtyři spojky skoro nesjízdné a pro jejich využití je zapotřebí velké zkušenosti, hlavně s ohledem na nebezpečí při cestě z kopce.

Abych však začal popořádku. Cyklostezka č.4000 je značená červeným pásovým značením. Zabíhá i na polskou stranu Stolových hor, kde je také mnoho krásných míst, které stojí za shlédnutí. Cyklostezka vede převážně po silnicích třetí kategorie a jen v malé části po zpevněných lesních cestách. Přesto je však tento okruh spíše středně obtížný, protože přece jenom vede dosti kopcovitou krajinou. Okruh je dlouhý zhruba 52,5 kilometrů. Pokud si ho však chcete projet celý, nezapomeňte si přibalit pas.

Trasa nezasahuje přímo až do nejvyšších partií Broumovských stěn. Poskytuje však nádherné výhledy nejen na samotné Broumovské stěny, ale i na stolové hory v okolí, jako je Ostaš a Bor na České straně a Hejšovina či Bledné skaly na straně polské.

Cyklostezka začíná v Polici nad Metují. V Polici se například nachází správa CHKO, dále je zde muzeum, bývalý benediktínský klášter a nádherné náměstí. Odtud se vydáme do Suchého dolu, přímo k Brou-movským stěnám. Zde odbočíme doleva, přes Hlavňov, kde odbočíme na zpevněnou lesní cestu, po které dojedeme až na silnici z Police do Broumova. V Hlavňově si můžeme po neznačené odbočce zajet na turistickou chatu Hvězda na hřebenu Broumovských stěn s kaplí P.Marie Sněžné, která má půdorys hvězdy. Až k chatě vede asfaltová cesta, je sem však pěkné stoupání. Po silnici se vydáme doprava až na vrchol – tzv.Pasa. Odtud sjedeme pod Honský Špičák, kde opět zahneme doprava po zpevněné cestě, kolem kaple sv.Huberta a křížové cesty až na letovisko Amerika nad Křinicemi s možností občerstvení. Odtud sjedeme již po silnici do Křinic, které projedeme až k Broumovu, kde se vydáme opět doprava. Z křižovatky za Křinicemi je to však už jenom skok do Broumova – metropole Broumovského výběžku. Asi největší zajímavostí je broumovský Benediktínský klášter ze 14.století s klášterním kostelem sv.Vojtěcha. Z řady dalších zajímavostí stojí asi za zmínku Muzeum Broumovska umístěné v klášteře. Z křižovatky za Křinicemi pak můžeme pokračovat dále přes Martínkovice do Božanova, kde můžeme vidět barokní kostel. sv.Máří Magdalény, či Mariánskou studánkou s poutní kaplí P.Marie. Z Božanova pak pokračujeme přes kopec na hraniční přechod, odkud naše pouť bude pokračovat Polskem. Od hraničního přechodu sjedeme do Radkowa. V tomto polském městečku můžeme vidět například renesanční radnici či několik kostelů. Z Karlowa budeme opět stoupat, pěkně dlouhým kopcem až do Karlowa – turistické osady ve Stolových horách na úpatí Hejšoviny. Zde je nejlepší místo pro výstup na Hejšovinu. Přes nutnost nechat kola pod Hejšovinou, určitě doporučuji si na Hejšovinu zajít. Nahoře se nachází nádherné skalní město, odkud jsou při dobrém počasí překrásné výhledy na okolí. Z Karlowa již sjedeme na turistický hraniční přechod v Machovské Lhotě a přes Machovskou Lhotu budeme pokračovat do Machova. V Machově můžeme vidět barokní kostel, několik roubených domů nebo památný strom "Šrůtkova Lípa". Z Machova už přejedeme přes kopec přes obec Bělý a pak už přes menší kopeček sjedeme do Police nad Metují, kde tento okruh končí.

Další možností je projet si okruh přímo pod Broumovskými stěnami. Částečně vede po výše popsané cyklostezce č.4000. Okruh začíná v Suchém Dole, odkud vede po výše zmíněné červené cyklostezce. Po té projedeme až do Křinic. U výletní restaurace Amerika odbočíme z červené cyklostezky a dáme se po modré cyklostezce č.4001. Ta vede kousek po lesní cestě, kde navazuje horší asfaltka, která sjíždí do Martínkovic. Odtud trasa pokračuje po lesní cestě náročnějším stoupáním přes rozcestí Pod Velkou Kupou a rozcestí Pod Špičákem až na Pánův Kříž. Tento úsek cesty je asi nejobtížnější z celého okruhu, protože trasa dost stoupá a vede po horší cestě. Cestou je několik míst s krásným výhledem na Broumovský výběžek i na přilehlé skály. Mimo to občas můžeme narazit na odpočívadlo se stolem a lavicemi. Na rozcestí u Pánova kříže si můžeme oddechnout. I zde je upraveno krásné odpočívadlo dokonce i s malým altánem, kde se můžeme schovat při nepřízni počasí. Odtud je také možno projít si přilehlé skály. U Pánova kříže se nacházíme na hřbetu Broumovských skal, kde můžeme vidět mnoho krásných skalních útvarů. Od Pánova kříže nám už zbývá pouze sjet přes Slavný do Suchého Dolu. Nad Slavným můžeme vidět překrásné výhledy, tentokráte na západ – Ostaš, Krkonoše a další pohoří. Celý okruh je dlouhý 27 kilometrů. Samotná modrá cyklostezka měří 15,9 kilometrů.

Kromě těchto dvou hlavních cyklostezek vedou přes Broumovské stěny též další tři propojky. První – modrá cyklostezka č.4002 vede z Machova, odkud stoupá přes Řeřišný důl a rozcestí U Zabitého na Machovský kříž. Stoupání je dost obtížné i vzhledem ke špatné cestě. Z Pánova kříže pak vede dál prudkým klesáním po velkých pískovcových kostkách až na rozcestí U Božanova, odkud pokračuje až dolů do Božanova. Tato propojka se hodí pro zkrácení prvního okruhu, pokud se nám nechce přes Polsko. Tato cyklostezka je dlouhá 8 kilometrů. Další propojka – zelená cyklostezka č.4003 vede z Křinic (osady Amerika) přímo přes hřeben Broumovských stěn Kovářovou roklí a napojuje se na červenou cyklostezku mezi Hlavňovem a Suchým dolem. Toto je jedna z nejobtížnějších tras. Vede převážně prudce do kopce, takže je nutná velká opatrnost, hlavně při sjezdu. Kromě cesty od kravína k rozcestí U sv. Václava, vede trasa po nezpevněné cestě nebo po cestě zpevněné velkými pískovcovými kostkami, po které se jede velmi obtížně. Tuto stezku bych doporučil pouze zkušeným cyklistům, kteří mají horská kola. Stezka však prochází přímo srdcem skal, takže poskytuje krásné pohledy na okolní skály. V údolí u Hlavňova cesta projíždí kolem nádherného srubu se spoustou krásných totemů. Určitě také stojí za shlédnutí. Tato cyklostezka je dlouhá 3,8 kilometrů.

Zelená cyklostezka č.4004 začíná na rozcestí U Božanova. Vede krásnou přírodou, nejdříve kus po nezpevněné lesní cestě. Pak najíždí na zpevněnou cestu a vede kolem chaty pod Korunou až na rozcestí s modrou cyklostezkou Pod Velkou kupou. Až sem cesta jen mírně stoupá. Odtud cyklostezka pokračuje do velkého kopce až na hřbet Broumovských stěn. Výstup je obtížný, stejně jako u předchozí cyklostezky, kdy je obtížné nejen stoupání, ale i povrch. Cyklostezka nakonec ústí na asfaltku pod Pánovým křížem na rozcestí Pelovka. Propojka je dlouhá 6 kilometrů.

Poslední propojka je zelená cyklostezka č.4005. Ta spojuje Machovský kříž s modrou cyklostezkou č.4001 a je díky tomu dlouhá jen půl kilometru. Vede však kus po dlažbě, ale ještě větší kus po písčité cestě, která je opravdu velmi obtížně sjízdná.

Díky všem těmto cyklostezkám jsou Broumovské hory opravdu pěkně prošpikovány různými cyklostezkami. Určitě stojí za to projet si alespoň část těchto cyklostezek. Kromě krásné přírody, kterou tu můžeme potkat na každém kroku, můžeme na cestě potkat spoustu krásných ukázek lidové architektury, od vesnických statků po krásné venkovské roubené chalupy. Mimoto je Broumovský výběžek plný krásných kapliček a božích muk, které můžeme potkat skoro na každém kroku.

Kromě těchto cyklostezek vede celými Stolovými horami 126 kilometrů dlouhá cyklostezka č.4020 značená silničním značením. O této cyklostezce však zase někdy příště.

Hodně krásných zážitků v Broumovských horách a hlavně žádné nehody.

PS.: Po dopsání tohoto příspěvku jsem zjistil, že se v roce 2002 plánuje vyznačení několika dalších spojek v oblasti Broumovska, kdy jedna kupříkladu vede pod Ruprechtický Špičák. O těch však snad někdy jindy.

http://home.cestovatel.cz/netopyr/

O OOrlici:o)

Byli jsme na vodě, sjížděli jsme Divokou Orlici. Počasí bylo parádní, spousta turistů jdoucích přes tři hrady, stánky s občerstvením.. Škoda jen, že s touto akcí jsou poslední roky problemy. Někdo mocny se rozhodl, že se mu tato akce nelíbí a rád by toto každoroční pouštění Pastvinské přehrady zatrhl. Letos bylo puštěno celkem málo vody a na těch kamenech to bylo jak na kamanech.. Třeba za rok přijede těch otravných vodáků méně..

V dalším článku od našeho slovenského přispivatele se podíváme do Transylvanie z kabiny teréního vozidla.

A Roman Nosek – Dotóro nám dává zajímavý tip na cestu na kole

Transylvánia v “offroadu”

Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.

Český offroadklub odložil dvakrát termín odchodu, autá vyžadovali vážne opravy do poslednej chvíle. Odlepili sme sa od Bratislavy až večer a povečerali na brehu Váhu v Šali. Nočnými cestami južného Slovenska nejazdí veľa áut, náš konvoj sa pohyboval zhruba osemdesiatkou. Za pomalosť mohli hlavne obrovské profilové pneumatiky MT (mud/terrain). Oslepená srna vbehla pod vedúce vozidlo. Strašné kolesá ju zošrotovali napadrť a autom to ani nezatriaslo… Krátky spánok po prekročení maďarskej hranice a za vidna cez splavnú Tisu pri Tokaji k Satu Mare. Navigačný prístroj GPS je výborný pomocník po transylvánskych vedľajších a poľných cestách a celá spoločnosť výdatne konverzovala občianskymi rádiostanicami CB inštalovanými vo všetkých vozidlách. Dunajská secesia satmárskeho námestia a žobrajúce deti na svetelných križovatkách, dámy pri cestách ponúkajú lásku na predaj. Fotografovaním rómskej kočovnej spoločnosti sme sa trochu zdržali, lebo modely neustále zvyšovali svoju taxu. Konzervy ich nakoniec uspokojili. Naklonené stĺpy telefónnych vedení, dobre značené hlavné cesty a vzorne udržované kostoly charakterizujú transylvánsky vidiek.

Na benzínovom čerpadle meníme EUR na Lei. Vedľa trasy zrušenej úzkokoľajnej lesnej železničky mierime k oblúkovému priehradnému múru Baraj Dragan v pohorí Muntii Vladeasa. Večer autom dosahujeme vysoké trávnaté planiny nad hranicou lesa. Bivak nad priehradou s nádherným výhľadom. Ráno Veľkonočného pondelka je slnečné, tak sa pokúšame prekonať hlavný hrebeň smerom k obci Padis. Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa. Ďalší deň je podobný, len sme sa okúpali v potoku a trochu poblúdili. To však k offroadu, podobne ako k horolezectvu patrí. Konečne na tretí deň po nekonečnom vyhrabávaní auta zo snehu na južnej strane hrebeňa, dôkladnom prieskume krasovej jaskyne s opálmi, prekračujeme hrebeň.

Pojedáme rumunské lahôdky v motoreste. Transylvánska kuchyňa má samozrejme tradičné maďarské prvky hrdých Székelyov, nechýba však ani kukuričná kaša mamaliga.Venujeme sa návšteve fortifikácie Vaubanovho typu v Alba Iulia a teatrálne krásneho hradu Hunedoara (Vajdaunyad), ktorý pripomína skôr kulisu z operety. Škoda len, že jeho okolie ako by z oka vypadlo Ostrave alebo Kladnu – železné mesto. Mierime do pohoria Muntii Retyezatului. Úchvatným údolím ku krkolomne vysokej sypanej hrádzi priehrady Barajul Tomeasa. Ďalej kamenitá cesta vedie k chate Cabana Rotunda, ale snehu je v týchto dvojtisícových nadmorských výškach priveľa aj pre naše zdvihnuté rámové podvozky a diferenciály so ”špérami(diff-lock). Volíme ústup, veď treba jedno z vozidiel opraviť. Zlomenú remenicu alternátora odnímame sťahovákom a po navŕtaní otvorov a provizórnom spojení skrutkami akumulátor znovu dobíja. Veru, vo výbave na offroad nechýba vŕtačka, sťahovák a zváračka s meničom elektrického prúdu. Po desiatich hodinách dosahujeme po dobrých cestách Bratislavu.

Expedice Pákistán (díl II.)

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor.

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané „shelwar kámiz“ (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor. Od něj jsme jen tak tak stíhali dodávku Toyota Hiace (jezdí i u nás) do Chitralu, což byl taky horor. Auto menší než Ford transit a v něm řidič a 18 lidí, plus kolik se vejde na střechu. Jet v tom přes noc je strašný, nejenom že se člověk nevyspí, ale ještě ho příšerně bolí prdel a nohy, na který má asi 15 cm místa. Navíc cesta příšernou cestou do sedla Lowari Pass (3 118 m.n.m.), kdy jsme brousili spodkem o šutry. V noci jsme stavěli u hospody a nějaký sympatický místní právník nás pozval na večeři. Aspoň něco.

8.7. – ráno nám padají víčka, ale přesto se kocháme horami a ledovcovou Chitral river, která teče do Afghánistánu. Vystupujeme ve vesnici Gasheriat asi 20 km před Chitralem. Jdeme přes most přes reku a trochu nás znervózňuje cedule, že každý tu musí mít kalašského průvodce, zaregistrovat se u policie a zaplatit 50 rupií… Půjdeme totiž skrz několik údolí obývaných národem Kalašů, kteří jediní v celém Pákistánu nevyznávají islám.

Vyšli jsme nahoru do Birir údolí a odmítáme jeepy, které nás chtějí za peníze svést. 4asto odpočíváme, protože od Teheránu jsme 4 noci nespali a ani jídla nebylo moc. Ve vesnici Nojhbiu dokonce pod stromem moruše vaříme a usínáme. K večeru docházíme do Gaskuru a snažíme se najít cestu do sedla Gree An (3 060 m.n.m.), která by měla odbočovat doprava. Pak nás ale 2 klučinové ve věku asi 10 let dovedli na začátek úzkého, asi 20 metrů širokého kaňonu, kudy se mělo jít nahoru. To bychom bez nich nenašli a tak jim dáváme pár propisek. Kousek nad vesnicí nacházíme pod skálou slušné místo a jdeme po večeři spát.

9.7. – vstáváme v 7 a jdeme dolů kaňonem k vodě vařit. Pak jdeme nahoru, cesta dost hrozná, převýšení jako prase (přes 1000 m). Ze sedla Gree An pak krásný výhled, v dálce vidíme i Tirich Mir, nejvyšší horu Hindukúše (7 706 m.n.m.). Nahoře dáváme oběd a relaxujeme s fajfkou. Ve 14 h začínáme sestupovat do Bumboret valley. V půli kopce lepím puchýře a v půl páté docházíme do Gumbaku. Dostáváme se na druhou stranu řeky po mostě a jdeme nahoru do vesnice Krakal. Tam zase musíme najít cestu, která povede do sedla Donson Pass (2 970 m.n.m.). Na druhý pokus ji u zavlažovacího kanálu trefujeme, poprvé lezeme jak blbci na skoro kolmý stráni, kde je to dost o držku. Cestička vede pěkně mírně do kopečka a po půl hodině se rozhodujeme u pramínku přespat. Vaříme čočku a pořádně převařujeme, jelikož celý potůček je poset kravinci. Místo na spaní dost na hovno, svah, šutry a nějaké bodavé listy.

10.7. – zdoláváme sedlo Donson Pass a odpoledne scházíme do Acholgah valley. Dole máme trošku problémy s dostáním se na druhý břeh řeky, ale nakonec to po šutrech nějak přeskáčeme. Procházíme podél několika farmiček s políčkama kukuřice a kousek za nimi si stavíme stan (poprvé), protože v dálce hřmí.

11.7. – v noci nepršelo, naopak vedro, takže Radek sundával tropiko. Ráno jsem se poprvé posral, vyrážíme až po desáté. Stoupáme zase necelých 1000 metrů nahoru do sedla Kundyak An (2 855 m.n.m.), na vrcholu hotoví vaříme a odpočíváme. Dolů je to ještě horší, nevede tam žádná cesta a je to prudký jako svině. Ale trefili jsme to celkem dobře a došli do vesnice Naraju. Jdeme dál a musíme několikrát brodit řeku, což nám dá občas zabrat. Docházíme do hlavního údolí Chimirsan Gol. Jdeme proti proudu a za vesnicí Shekhanandeh spíme na krásném místě pod kukuřičným polem a nad řekou. Poprvé se pořádně myjeme, je to studený jak bejk ale potom lábuž.

12.7. – vyrazili jsme ráno údolím nahoru, oba máme ukrutnou sračku, tak máme časté přestávky… Po-pár hodinách slézáme zase k říčce. Odtud by to mělo být 30 min. k Chimirsan Huts. Stoupáme příkrým svahem na ledovcovou morénu a máme z toho dost. Za Chimirsan-huts, asi půl hodinky po hřebínku, to v 15 h zapichujem. Jdeme srázem k vodopádu pro vodu a vaříme. Spíme od 16 h až do rána.

13.7. – ráno vstáváme v 7:30, kozy nám okusují stan. V devět vyrážíme směr sedlo Chimirsan An (3 713 m.n.m.). Díky sračce mám úplně dost, ale za 2 hodiny jsme v sedle. Krásný výhled všude okolo, ale za chvíli už klesáme do údolí Dooni Gol. Hodinku byla pohoda, ale potom jsme nějak sešli z cesty a museli pak dost horolezit, abychom se někam dostali. Popisovat se to nedá, ale je docela zázrak, že jsme živí. Přelezli jsme do dalšího údolí Dundini Gol a vystoupali 1 000 m na hřeben. Někde pod ním by měla vést cesta vedoucí do Gokshalu, který je z hřebenu vidět. Měla by, ale nevede, svině. Sešli jsme zase až Dundini Gol. Měli jsme toho dost a zabalili to tam pro ten den v rozvalinách baráku. Jsme tak unavený, že se po fajfce s normálním tabákem pěkně zkouříme.

14.7. – ráno potkáváme Pákistánce, ujišťují nás, že můžeme jít údolím dolů. Vyrazili jsme a po hodině slézáme strašným srázem k řece. Dál řeka mizí v kaňonu širokém 10 m a vysokém několik stovek metrů. Konec. Jdeme zpátky a Radek na mě shazuje asi 300 kg balvan. Bohužel jsem nemohl uhnout, kdybych se pustil, jdu do údolí. Naštěstí mi nic nezlomil, jen jsem měl sedřenou ruku a nohu a taky mi to strhlo hodinky, který jsem našel. Od místa, kde jsme spali, jsme lezli zase nahoru 800 m a přes hřeben slezli do Gokshalu. Tam nám místní pastevec ukazuje cestu. Lonely Planet totiž kecá, v průvodci je jen jedna cesta, ale v reálu jsou 2. V půl čtvrté opět stoupáme, abychom obešli neprůchodné údolí s vodopádem. Pak sestupujeme zase mnoho set metrů k řece, kde táboříme.

15.7. – vstáváme v 7, vaříme rýži. Po deváté vycházíme, cesta neustále mění břehy potoka, a tak po pár přeskocích o fous měníme pohorky za sandále a jdeme vodou. Za půl hodiny docházíme do Kasaviru, ani se nezastavujeme a pokračujeme. Cesta potom vede do stráně, tak se musíme zase přezout. Po 13 h jsme v Merinu, kde dáváme oběd. Dáváme fajfku a zhulíme se tak, že Radek vidí hvězdičky a já se nemůžu hýbat (upozornění: normální dýmkový tabák). Před půl třetí vyrážíme směr Booster. Nejdřív klesáme korytem potoka a pak stoupáme na hřeben. Za 2 a půl hodiny jsme u vysílače obehnaného zdí a ostnatými dráty – Booster. Pod námi je krásně vidět Chitral. Spíme u opuštěné chajdy na verandě, bylo tam strašně komárů.

16.7. – vstáváme v 7 a po osmé začínáme klesat do Chitralu, kde jsme v deset. Nějaký chlapík nás zve na jídlo a čaj, moc děkujeme. Ve městě kupujeme 5 chlebů a já se ukrutně přejídám a je mi pěkně blbě. Koupili jsme lístky na dodavku do Peshawaru a šli jsme do hospody na čaj. Cesta stála zase dost za hovno, ale přes den to ušlo. Večer dáváme v restauraci super jídlo za 77 Rs. (druhý den se z něj pěkně posereme…) a o půlnoci jsme v Peshawaru. Rozhodujeme se jít pěšky městem na vlakové nádraží. Po pár metrech nás zastavují vojáci s kalašnikovama, že tu nesmíme chodit sami, že je to moc nebezpečný. Prohledají nás a při té příležitosti Radkovi ukradnou tisíc rupií (= 20 $). Pak zastavili rikšu a ten nás po menší hádce o peníze dovez na nádraží.

17.7. – první vlak jel až v devět ráno,tak jsme chrápali na lavičce na nástupišti spolu s mnoha místními. Asi ve 4 přistavili „military train“ a nějaký voják nás vyrazil. Taky jsme celou noc chodili srát do okolního křoví po tom super obědě. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně a není ani moc narvanej. Ve 13 h jsme v Ráwalpindí, kousek od nádraží nám zastavuje dodávka a jedem asi půl hodiny do Islámabádu do čtvrti Aabpara, kde je kemp a nejlevnější ubytování v Islámabádu. Za 100 rupií na noc dostáváme bungalow, kde je akorát větrák, spí se na zemi. Odpoledne si jdeme nechat udělat pasová fota na íránská víza pro cestu zpět. Než nám je udělají, jdeme na internet za dobrou cenu. K večeři vaříme brambory a čaj a kecáme se spolubydlícími, 2 bratry z Austrálie, kteří jedou na motorkách z Anglie do Indie.

18.7. – skvěle jsme se vyspali a po snídani vyrazili do města. Hledáme českou ambasádu pro papír, který vyžaduje íránská ambasáda, něco jako zaručení se za nás. Jedeme do čtvrti ambasád, ale n francouzské nám oznamují, že česká je zhruba na druhém konci Islámabádu. Nakonec českou ambasádu nacházíme, ale není úřední den. Přesto si na nás pan velvyslanec najde chvilku a do druhého dne nám papír vystaví. Vydáváme se tedy prodloužit si pákistánská víza. Bereme si taxi za 50 Rs, abychom to stihli. Vyplnili jsme žádost, ofotili si pasy, naši žádost schválil nějaký důležitý boss a u přepážky dostali prodloužení o 2 týdny. Bereme pasy s asi 5 razítkama navíc a jdeme se najíst. Měníme taky 115 $ a dostáváme 6 270 Rs. Zpátky v kempu pereme, vaříme a žere nás tisíce komárů.

pokračování příště..

Graubuenden

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Rád by som priblížil športovo založeným vodičom smelé cesty kantónu Graubuenden, ktorý sa nachádza na juhovýchode Švajčiarska.

Prístup do kantónu zo Slovenska je možný jednak cez Nemecko zo severu a cez hlavné mesto Chur, z východu cez Rakúsko hraničným priechodom Pfunds-Vinadi, s malebnou odbočkou s mnohými tunelmi k bezcolnej obci Samnaun, popri toku rieky Inn do údolia Engadinu dobre stráženého stredovekými pevnosťami. Najdramatickejší vstup je však z Talianska priesmykmi Stelvio, Umbrail alebo priesmykom Maloja, respektíve historickou cestou Via Spluga ( Spluegenpass ). Samotné stúpanie na Stelvio 2757 m.n.n. začína pri obci Trafoi, kde má penzión Gustavo Thoni – lyžiarska legenda. 48 úvratí (tornante) je číslovaných osudovo – teda tak, že najvyššie položená má číslo 1. Cesta bola postavená v roku 1820 v súvislosti s pripojením Lombardie k Rakúsku.Výstup poskytuje prekrásne výhľady na končiar Ortler (Ortles) 3905 m.n.m., ktorý bol najvyšším vrchom Rakúsko-Uhorskej Monarchie. Na 22.úvrati je chata Franzenshoehe 2188 m.n.m., v minulosti párkrát strhnutá snehovými lavínami, a kde na tel. +39473613043 poskytnú ochotne informácie o stave cesty. Zo severovýchodu je totiž cesta otvorená len v mesiacoch JUL, AUG, SEP, kdežto od juhozápadu z Bormia cez tunely je celoročný prístup k lyžiarskemu stredisku v sedle. Zostup cez sedlo Umbrail 2501 m.n.m. a potom Pass dal Fuorn 2149 m.n.m. do Engadinu naprieč Národným Parkom je určite najkrajším vstupom do Graubuendenu. Dno údolia Engadin je v prekvapivej nadmorskej výške 1400-1800 m.n.m., teda odtiaľ všetky výstupy na priesmyky prekonávajú podstatne menšie stúpanie než akýkoľvek výstup z opačnej strany. Najmarkantnejší je Malojapass 1815 m.n.m, kde prakticky len stúpa do Engadinu výškovým rozdielom 1500 m kľukatá cesta z talianskej Chiavenny. Kvôli strmým svahom nie sú vrcholy skupiny Bergell z tejto cesty viditeľné, ale kamenný priehradný múr Lago dellAlbigna, východisko horolezeckých výstupov, dostupný gondolovou lanovkou z Pranxaira, dominuje panoráme. Z Chiavenny existuje však krajší vstup do Graubuendenu. Je to priesmyk Spluegenpass 2113 m.n.m., ku ktorému vedie z juhu serpentínová cesta, prekonávajúca 1800 m, s pár krátkymi tmavými tunelmi. Po prekročení európskeho rozvodia cesta klesá geometricky dokonalými úvraťami do Spluegenu. Tento priesmyk spolu s legendárnym kaňonom Via Mala tvorili trasu historického prechodu hlavného Alpského hrebeňa, ktorý bol prekonateľný len tak, že sa tovar prenášal na ľudských chrbtoch – pre nepárnokopytníky bola cesta príliš nebezpečná. Spluegen je tiež východiskom k výstupu na priesmyk San Bernardo 2065 m.n.m., ktorý má tunelovú alternatívu, a do údolia s tradíciou rudného baníctva v okolí obce Innerferrerra, kde sa dosiaľ rozpráva po romanšsky, k najvyššej celoročne obývanej alpskej obci Juf, 2126 m.n.m. Do tohto údolia cez priesmyk Niemet viedli pašerácke cesty z Talianska a ešte nedávno tadiaľ za bezmesačných nocí lacná pracovná sila z Orientu… Dramatickým vstupom do Graubuendenu z juhu je tiež cesta z talianskeho subtropického Tirana , ktorá po prekonaní 1900 m prevýšenia dosiahne zasnežený priesmyk Bernina 2323 m.n.m. Na priesmyku je priateľský hospiz ( tel. +41818440303 ), kde ochotne podajú informácie o stave cesty aj výške snehu na okolitých zjazdovkách, z ktorých najkrajšia Diavolezza je vo výške 2973 m.n.m. Hospiz je spravovaný cirkvou podobne ako veľa podobných ustanovizní na horských sedlách Švajčiarska. Paralelne s cestou vedie cez priesmyk neuveriteľne strmá úzkokoľajná železnica, ktorú usilovní Raetski eisenboňáci udržujú v celoročnej prevádzke naprieč 5 metrovými závejmi – zázrak !

Srdcom Graubuendenu sú alpské skupiny Platta, a Albula dosahujúce výšok cez 3000 m a tvoriace hlavný Alpský hrebeň. Vedú cez ne severo-južným smerom viaceré významné cesty. Priesmyky Septimerpass 2310 m.n.m. a Forcellina tvorili významnú bránu Álp pre karavány medzi čarovnou kamennou obcou Bivio a Casaccia. Nimi horali vodili cez rozvodie riek Po, Rýnu a Innu svoj dobytok na trh do Milána a odtiaľ sa vydávali ťažko naložení ryžou, obilím a vínom na strastiplnú cestu späť domov. Bivio je tiež východiskom stúpania na priesmyk Julierpass 2284 m.n.m., ktorý zaujme nevšednou geológiou hlavne na východnej strane ľadovcového údolia. Z vodičského hľadiska je najmenej obtiažny zo všetkých v tejto skupine aj celoročne prejazdný. Náročnejší je Albulapass 2312 m.n.m., ktorého cesta zo severu sleduje extrémne hadiacu sa úzkokoľajnú železničnú trať. Táto trať je technologickým divom počtom a hustotou cirkulárnych tunelov a viaduktov. Cesta v zime tvorí strmú sánkársku dráhu. Sertigpass 2739 m.n.m. a Scalettapass 2606 m.n.m. sú určené len pre peších cestovateľov a posledným zjazdným priesmykom je Fluelapass 2383 m.n.m. s hospizom ( tel. +41814161747 ) v svetskej správe a tiež ochotnými informátormi o stave cesty. Z obce Sur En na dne čarovného údolia Engadin vedie divoká cesta dolinou Val dUina vystrieľaná nemeckým alpským klubom DAV v zvislej kompaktnej skale začiatkom 20.storočia, zjazdná pre horské bicykle cez sedlo Schliningerpass 2256 m.n.m. k chate Sesvenna na talianskej strane.

Neodmysliteľnou súčasťou alpských cestných prechodov vysokých priesmykov sú žlté poštové autobusy. Sú pokračovateľmi slávnej tradície poštových kočov, ktoré symbolizujú Švajčiarsko podobne ako bernhardské psy, presné hodinky, privátne banky a čokoláda. Prevádzka týchto vozidiel za každého počasia a počas celého roka vyžaduje skutočné majstrovstvo a oceľové nervy. Dávam do pozornosti stránku http://www.ffs.ch/pv/index_d.htm s cestovným poriadkom a mapu http://www.post.ch/img/div/car/grsgo_liniennetz.pdf trás postauto , ktorá je dobrou automapou Graubuendenu.

Na záver by som rád upozornil na tri úchvatné cesty v bezprostrednej blízkosti Graubuendenu. Je to vyše 1700 m výstup z talianskeho Sondrio k priehrade Diga di Alpe Gera, odkiaľ vedie južná výstupovka cez Rifugio Carate, Marinelli Bombardieri a Marco e Rosa na 4050 m vysoký hraničný štít Piz Bernina obkolesený ľadovcami. Druhou cestou je 1000 m výstup z rakúskeho Partenenu na sedlo Bielerhoehe, kde možno začať túru cez Wiesbadener Huette na hraničný vrchol Piz Buin 3312 m.n.m. Treťou je výstup z talianskeho Mazzo di Valtelina na Passo di Foppa 1852 m. Je to diabolské súpanie Mortirolo známe z cyklistických pretekov Giro dItalia.

martin_turcan@hp.com

Pinzgauerom po Skalistých horách

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta.

Skalisté hory v štáte Colorado boli osídlené až v 19. storočí bielymi zlatokopmi, čo je nedávno v porovnaní s osídlením európskych Álp alebo Karpát. Napriek tomu zlatokopovia v horách vytvorili veľmi hustú sieť baníckych cestičiek – trailov, ktorými dopravovali z hôr na chrbtoch nepárnokopytníkov predspracovanú rudu a do hôr ohnivú vodu, strelný prach a proviant. Dnešné využitie trailov je prevažne rekreačné. Potomkovia divokých jazdcov zamenili sedlá za automobily s rámovým podvozkom, pohonom oboch náprav obutých do tvrdých profilovaných pneumatík, diferenciálmi s uzávierkou, redukovanými prevodmi a pekelným výkonom pri nízkych otáčkach.Tí najotrlejší, ktorým už nestačia ani trasy trailov, jazdia automobilmi Pinzgauer.

S Jimom som sa spoznal prostredníctvom webovej stránky Coloradských majiteľov Pinzgauerov. Obrátil som sa na nich s prosbou o doporučenie peknej trasy mojej cesty naprieč Skalistými Horami. S typickou horalskou srdečnosťou mi Jim dobre poradil a zároveň ponúkol spoločný výlet jeho tátošom. Pinzgauer je názov rakúskej fajty koňa, ktorým sa zváža v Alpách drevo z lesa. Firma Steyr-Daimler-Puch ich vyrába predovšetkým pre Rakúsku a Švajčiarsku armádu, možno ich však nájsť vo všetkých vojnách tretieho sveta. Predchodcom Pinzgauera bol chutný drobný Haflinger, ktorého výroba skončila v sedemdesiatych rokoch. Držal v svojej dobe výškový rekord 5680 m.n.m. na svahu Ojos del Salado pri účasti na expedícii Atacama v Chile. Keď moji priatelia videli fotografie Pinzgauera, spytovali sa, či mi bolo treba cestovať do Colorada aby som si zajazdil na multikáre…

Výlet začal na Denverskom blšom trhu. Jim tam chcel kúpiť extrémne veľkú bandasku na PHM. Bandasku už asi predali, zato jeho štrnásťročná dcéra si vyhliadla „mimoriadne lacné a výhodné” svadobné šaty. Nemala na ne dosť peňazí a Jimovi už bola dlžná 50 USD. Napokon Jim súhlasil s investíciou, keď mu sľúbila, že to sú už posledné peniaze, ktoré od neho pýta. Colorado je relatívne bohatý štát, preto na blšom trhu možno nájsť len špecifickú spoločnosť indiánov, mexikáncov, mestizos a im podobných. Keď videli, k akému kšeftu sa schyľuje, začali sa schádzať a v katolíckom vytržení budúcej neveste robili krížiky na čelo a priali jej aby jej Santa María požehnala dobrého muža a veľa detí. Ako neskôr vysvitlo, slečna ešte nemala vydaj v úmysle a nedávno sa rozišla s priateľom. Však šaty pri detských hrách na princeznú počkajú na svoju príležitosť.

Konečne nič nestálo v ceste dvojnápravovému Pinzgaueru ( Jim vlasní ešte trojnápravový, držaný v čistote na jazdenie po meste ) do hôr. Cesta viedla cez bývalé zlatokopecké mestečko Central City, ktoré má dnes povolenie ( podobne ako Las Vegas ) na prevádzku hazardných hier a tak sú všetky bývalé Saloony premenené na herne s automatmi. Nad mestom hneď začína hustá sieť trailov. Každý trail je na všetkých krížnych cestách označený štvorciferným číslom na zvislej drevenej latke. To umožňuje výbornú orientáciu v mape. Orientácii však neprospieva, ak latky vylomí niektorý z prechádzajúcich vehiklov, prípadne keď úplne chýbajú. Tak sa stalo, že namiesto dosiahnutia hrebeňa s výborným výhľadom nad hranicou lesa, sme prišli na koniec slepého trailu. Vtedy sa však prejavili výhody Pinzgauera. Traily majú skutočne náročný povrch s vysoko trčiacimi špicatými skalami v ukrutných stúpaniach. Mimo trailov je takmer horolezecký terén. Pre Pinzgauer to však neboli žiadne prekážky. Šli sme síce trochu pomalšie prekračujúc obrovské balvany na najnižších otáčkach, ale bez vážnejších komplikácií. Cestou sme zbierali huby. Občas sme zastavili a v okruhu 200 stôp sme vyzbierali všetky dubáky. Jim ryčal od šťastia, pretože predtým nezvykol huby zbierať a pri každom väčšom dubáku počítal, koľko by zaň zaplatil Talianom. „Italian mushrooms” sú v USA veľmi drahé. Predpokladám, že to nejak súvisí s imidžom unikátnych hľuzoviek, ktoré sú aj v Provence a Piemonte dosť vzácne. Výhľady z hrebeňa vo výške nad 4000 m.n.m. boli jedinečné. Boli sme obklopení ľadovcami a divokými skalami. Po trailoch vystúpila k vrcholu aj mladá spoločnosť na Jeepe. Baby sa hneď jali objímať Jimove psy a mládenci sa zas vsúkali pod Pinzgauera obdivovať diferenciály a nápravy. Po polhodine sme stretli podobnú spoločnosť na Dodge, tak som si vypočul reprízu prednášky o pohonoch a drevorubačských koňoch, po ktorých má Pinzgauer meno. Obe spoločnosti Jima vynukovali plechovkami piva, aj my sme mali sebou istú zásobu a pivo sa domov nevozí. Tak sa stalo, že si Jim nevšimol špicatý konár kosodrevia, trčiaci do cesty a konár sa mu hlboko vpichol do ramena. Zoznámil som sa s úctyhodným repertoárom Coloradských kliatob pokiaľ som mu zastavoval rinúcu sa zakáľačkovú krv. On totiž predtým sklopil predné sklo kvôli zintenzívneniu pocitu slobody a lepšiemu výhľadu. Od tej chvíle som už nepretržite viedol vozidlo ja so stoporeným čelným sklom. Na asfaltovaných serpentínach ma dokonca bolesťou omdlievajúci Jim miernil upozorňujúc, že Pinzgauer predsa len nie je Ferrari. Po diaľnici som udržoval stabilných 70 míľ za hodinu bez obavy z prehriatia, pretože motor podobne ako Trabant alebo Tatra je vzduchom chladený.

Večer po ošetrení sme pozvali členov Pinzgauerového klubu na „treffen” , podával sa slovenský hubový guľáš ale aby členom lepšie chutil, nazvali sme ho Talianskym. V budúcnosti by som v Colorade rád offroadoval v San Juan Mountains po bývalých trasách úzkorozchodných železníc pri Imogene Pass a v skalách Engineer pass. V štáte Utah po levom chrbáte známeho Moab Rim Trail. Prípadných záujemcov o identifikáciu spomenutých lokalít odkazujem na stránku

http://www.earthmaps.com/mapserver.htm .

Me gusta Venezuela, me gustas tú (3.)

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu.

Traverovi se vůbec nelíbí náš nápad jít na trojbod. Prý to jsou 4 hodiny tam a 4 zpátky a jestli si radši nechceme prohlídnout hnízdiště barevných ptáčků. Odmítáme a trváme na chůzi napříč stolovou horou. Průvodce souhlasí a už leze na kámen a chystá se nasedat na Tomáše. Nějak se mu to nošení zalíbilo. Dokonce mě někdy zkouší dvakrát svižně pobídnout patama, jestli se třeba nerozběhnu. Na trojbodě se dají zažít různý věci, jako třeba ležet v Brazílii, nohama být pevně ve Venezuele a myslí v Guyaně. Traver nezažívá nic vzrušujícího. Ten je myslí v Guyaně už od tý doby co nás potkal. Už aby byl doma, daleko od nás.

Na cestě zpátky dáváme koupačku v pohádkový laguně s čertovsky studenou vodou. Druhá noc na Roraimě byla podobná té první. Byla tma. Z hory a dále pak do Paraitepui se musí jít stejnou cestou. Odpočatý průvodce lehkými svižnými krůčky ukrajuje cestu z práce. On z práce nejde, on tančí. Svěží walz motýla, co poslední 3 dny lítal na zádech orlů dobrohlavých. Jsme zpět v San Francisku. Když byl průvodce na Roraimě při smyslech, prozradil nám, že se dá ve vesnici koupit pečené kuře – kus za 3000 Bolívarů, což je cena pro turisty a dá se srazit. Moc masa jsme s Tomášem neměli a den se těšíme na kuřata, která už tam pro nás rožní. Už z džípu jsme si všimli trhu a čmoudíku z pod roštu. Trhovnice je neústupná, ale trochu ji zmáčkneme a i ona se po půlhodině nekompromisního smlouvání a tlačení k vysušené hliněné zdi poddá, uzná svou prohru a prodá nám 2 kuřata po 4000 bolívarech za kus. Přejedli jsme se. Kosti dávám psovi se smutnýma očima, který je umí zahrát stejně dobře jako trhovnice, které beztak patří. Levně nám prodala, tak jí aspoň nakrmím mazlíčka.

Čeká nás cesta na západ Venezuely, do Meridy, městečka uprostřed místního výběžku And. My se na kopce tuze těšíme, autobus moc ne a tak radši píchne zadní vnitřní kolo. Jenže my máme naspěch a tak bereme situaci do vlastních rukou. Martina uklidňuje vyplašené cestující uvnitř busu, který GPS. Petr nadzvedává na postižené straně. Obouruč. Tomáš zuby povoluje zarezlé matky a já už žhavým liháč a nahřívám záplatu z elastické kůže capybary, která byla v nevhodném okamžiku na nevhodném místě. Jak se záplata na duši chytí, rychle s ní zpátky. Deseti mocnými nádechy v mládí nadějného trumpetisty hustím pneu, kterou samozřejmě dostatečně nenaplním, takže to dofoukne Tomáš a už ji kutálíme k autobusu. Když už máme kolo v ruce, ještě pro bezpečí všech, ostrou stehenní kostí hlodavce prohloubíme ojetý dezén. GPS. Petr zatím houpáním Scanie uspal cestující a ani nasazení kol a plynulý rozjezd je neprobudil.

V Meridě jsou vzhůru všichni, protože spícím se špatně vystupuje. My hledáme hotel, nalézáme, využíváme a druhý den konečně odjíždíme do hor. Za vesničkou La Mucuy už je vše na našich nohou a plicích. Plánem je neuspěchat výstup a připravit krev pro množství kyslíku ve výškách nad 4500 metrů. Vše se daří a postupně přes Lagunu La Coromoto a Lagunu Verde dorážíme k Laguně El Suero, kde plánujeme dvě noci. Den mezi nimi je obětován Pico Humboldu – druhému nejvyššímu vrcholu Venezuely. GPS. Petr se chopí role přirozeného horského vůdce a vybírá jednu z nejtěžších cest skalní stěnou. Ve 4800 metrech dorážíme k ledovci. Protože není natátej a my nemáme mačky ani cepíny, volíme přechod progresivní metodou „teplá nožka, zkáza ledu”. Princip je jednoduchý. Zujete boty i ponožky a po ledovci se pohybujete velmi pomalými kroky. Při každém položíte nohu na led, ale v žádném případě, jel-li vám život milý, hned nepřenášejte váhu. Čekáte, až se obnažené chodidlo svým teplem vtaví do odolného ledovce a vaší novou pozici tak zafixuje proti skluzu. Vše se daří až na jednu maličkost. Ledové krystalky, které sem tam zdobí jinak hladké ledové zrcadlo, jsou dost ostré a než se nataví, prořezávají nám chodidla. Né že by nám vadila bolest, ale krvavé stopy a kousky masa rozhodně nepůsobí esteticky a hory tím trpí. Vracíme se, zašíváme nohy, obouváme boty a GPS. Petr hledá jinou cestu. Objevíme část ledovce s drsnějším povrchem, tvořícím nepravidelné schody, po kterých se dostáváme na hřeben. Po něm už je to jen kousíček na vrchol. GPS. Petr běží napřed. My se občas kocháme pohledy a navrchol dobíháme o něco později. Pro návrat volíme jednoduší cestu nepřátelským ledopádem.

Druhý den ráno opouštíme Lagunu El Suero a za zpěvu oblíbených árií z operet a muzikálů stoupáme do čtyř tisíc metrů na La Travesíu – cestu držící se zhruba této vrstevnice, směřující pod Pico Bolívara a dále pak na Pico Espejo. Pico Bolívar (5 007) se podle Lonely Planet dá vylézt jen s lanem, pouze z důkladnými horolezeckými zkušenostmi, nikdy však bez průvodce. Nic z toho nemáme, ale máme chuť. Zakládáme základní základnu asi ve 4 750 a ještě odpoledne se první část týmu GPS. Petr a GPS Jáchym vydává k vrcholu.

Problém je v tom, že ten je tvořen hned několika štíty a my nevíme, který je ten pravý. Z různých míst se zdá pokaždé jiný ten nejvyšší. Při drápání se na jeden, zahlédneme onu bustu pana Bolívara (ta opravdu vrchol hory zdobí) na kopci za námi. Teď nám trošku chybí ten průvodce, který by alespoň ukázal na kterou horu útočit. Dosahujeme sedla a tudíž i hřeben, který je tak ostrý, že nám začínají chybět lana. Kdybychom měli lana, stejně by chyběl horolezecký um. Pico Bolívar odolal a nikdo mu to nemá za zlé. Spíme u jezírka, ráno nás budí aerodynamický hluk na letkách křídel orlů. Chvíli zkoušíme bučet jako malá telátka, jestli nás dravci nevezmou na vyhlídkový let, ale asi nemáme tu správnou výslovnost nebo mají orli opravdu tak dobrý zrak jak se o nich povídá.

Dorážíme na Pico Espejo a nejdelší a nejvyšší lanovkou za dvě hodiny zničíme 3 100 metrů výškového náskoku nad Meridou, tedy to, co jsme čtyři dny pracně budovali. A v Meridě náš výlet více méně končí a sním končí i tento řádek, řádek, kterým končí toto vyprávění, vyprávění, které není nekonečné.

Nazdar.

Pořád je hnusně, ach jo.. Díl II.

..Tak to počasi furt nic moc, jen neděle byla parádní.. Alespoň jsem provětral svého oře (toho o síle jednoho vola hehe). Dneska pokračujeme cestopisem o Pákistánu a od našeho slovenského kolegy mám několik cestovních rad.. Pro dnešek je to všechno, uvítal bych další hezké článečky z vašich dobrodružství.. Zatim nashle..


Mam pro Vás malou pozvánku: klub Fangorien pořádá další ročník Ringo turnaje, ve dnech 10. – 12. 5. 2002. Pokud se o tento stále trochu netradiční sport zajímáte, další informace jsou na:

http://home.cestovatel.cz/fangorien/ringo2002.html

Omluva pro GPSáky:o)

Týden se s týdnem sešel a další vydání je tu. Aby jste si odpočali od zážitků z Venezuely (Jáchym mi nedodal další díly, pač si vymknul kotník ..asi píše nohama) tak vám přináším třídílný cestopis o Pákistánu. Jestli byste rádi tuto zemi navštívili (už by to možná šlo i bez Kalašnikova), rozhodně tu najdete spoustu zajímavostí ..hory a kam v nich, jídlo a co s ním, sračka (ehm průjem) a co za ní…:o))

Jo a abych nezapomněl, Venezuelu i Pákistán vám přinášejí členové sdružení GPS – Geografové pro srandu (více na gps.cestovatel.cz)

————————————————-

Mam pro Vás malou pozvánku: klub Fangorien pořádá další ročník Ringo turnaje, ve dnech 10. – 12. 5. 2002. Pokud se o tento stále trochu netradiční sport zajímáte, další informace jsou na:

http://home.cestovatel.cz/fangorien/ringo2002.html