Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České
republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa,
o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen
památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní
aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst,
jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a
podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního
města Helsingborg.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.
Historie
Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.
Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.
U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.
Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)
Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.
R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.
Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.
Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.
V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.
Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.
KÄRNAN
Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.
Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.
Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.
Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.
Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.
Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.
SOFIERO
Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.
Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.
Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.
To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.
Turistické zajímavosti v centru
Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.
K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonumentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707
Průmysl
Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.
Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.
Historie
Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.
Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.
U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.
Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)
Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.
R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.
Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.
Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.
V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.
Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.
KÄRNAN
Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.
Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.
Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.
Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.
Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.
Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.
SOFIERO
Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.
Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.
Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.
To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.
Turistické zajímavosti v centru
Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.
K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonumentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707
Průmysl
Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.
Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují
život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se
v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů,
bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře
přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi
v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě
teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů
v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů
hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí
úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem,
prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý
neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
Podzim se blíží a s ním i poněkud rozmařilejší počasí. Za
prudkého větru či lijáku si můžeme nechat o našich oblíbených
túrách po Beskydech či Jesenících jen zdát. Ale kam tedy jet, zvlášť
když se vám ve stopách batolí ani ne dvouletý klučík?
Když je doma jeskyňář
Podzim se blíží a s ním i poněkud rozmařilejší počasí. Za prudkého větru či lijáku si můžeme nechat o našich oblíbených túrách po Beskydech či Jesenících jen zdát. Ale kam tedy jet, zvlášť když se vám ve stopách batolí ani ne dvouletý klučík?
Manžel, jakožto zavilý jeskyňář téměř okamžitě přiklusal se seznamem jeskyní a jeskynních systémů v ČR a na Slovensku a začal chrlit jednu historku za druhou. O čem byly, si nepamatuji, protože mě začaly jímat mrákoty. No…, vynechám několik dní manželských rozepří a prozradím, že nakonec naše první volba padla na Zbrašovské aragonitové jeskyně v lázních Teplice na Bečvou. Jsou to nejteplejší jeskyně u nás, teplota se v nich celoročně pohybuje kolem příjemných 14 °C. Nejspodnější patra jeskyní jsou zaplněna jedovatým oxidem uhličitým, ale kvůli tomu přece panikařit nebudu, že?
{{reklama()}}
Hurá do jámy lvové
Takže nabalit bundy, svačinu a plyšového medvěda (nezbytná to trampská výbava) a hurá do Teplic!!! První problémy nás čekaly už u pokladny. Prodavačka vstupenek z bůhvíjakého důvodu nechtěla synka pustit dovnitř, pokud mu nejsou tři. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem se o takovém omezení nedočetla, tak jsem na oplátku zarytě tvrdila, že mu tři jsou. Prošlo mi to. Naštěstí.
Další nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Byť prcek před vstupem svatosvatě sliboval, že bude chodit za ručičku, jakmile se dveře otevřely a on uviděl schody, ozvalo se obávané: „Ruku ne! Sám!“ Obklopili jsme ho s manžou jako válečného zajatce a já celou cestu dolů trnula, aby neuklouznul a neupadl. Kupodivu ani nepodklouzl (což se o některých okolojdoucích říct nedalo) a dokonce jsme dolů dorazili mezi prvními.
O překvapení není nikdy nouze
Následovala poklidná část prohlídky. Vychutnávala jsem si výklad o unikátní výzdobě z aragonitu, gejzírových stalagmitech a kulovitých sintrových povlacích, až do chvíle kdy (dle mého) zajímavý výklad naší průvodkyně přerušilo prckovo rozlícené vřeštění: „Ne! Ne! Ne! Ne!“ A mě nenapadlo nic lepšího, než jeho pozornost odvést ke kapkám vody padajícím ze stropů. Jediným výsledkem bylo to, že se sálem pro změnu ozývalo co chvíli užaslé: „Jé!“, to když se spatřená kapička rozprskla o podlahu. Naštěstí ostatní návštěvníci jeskyní i průvodkyně byli velmi, velmi tolerantní.
Další rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ať se synek snažil, jak se snažil, pejska v míjeném krápníku prostě ne a neviděl, i když ho slečna průvodkyně přesvědčovala, že tam určitě je. Totéž se opakovalo s madonou i ještěrkou. Nakonec to všechno označil za „divný kameny“ a šel dál.
Poslední laskomina se skrývala v jeskyních tolik oblíbené pravé jeskynní tmě. Ne, náš malý hrdina neřval, spíš s nelibostí poslouchal ustrašené pištění přítomných puberťaček. A když se na ně přes celou místnost rozkřikl: „Ticho! Nežvi!“, válela se celá přítomná skupina doslova v křečích. U východu nás pak někteří obdivně plácali po rameni a pochvalovali si, jaké to máme šikovné dítě a slečna průvodkyně se s námi loučila bujarým „Přijďte zas!“ a ještě nám dala magnetku. Tak tomu říkám príma výlet, nemyslíte?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Podzim se blíží a s ním i poněkud rozmařilejší počasí. Za prudkého větru či lijáku si můžeme nechat o našich oblíbených túrách po Beskydech či Jesenících jen zdát. Ale kam tedy jet, zvlášť když se vám ve stopách batolí ani ne dvouletý klučík?
Manžel, jakožto zavilý jeskyňář téměř okamžitě přiklusal se seznamem jeskyní a jeskynních systémů v ČR a na Slovensku a začal chrlit jednu historku za druhou. O čem byly, si nepamatuji, protože mě začaly jímat mrákoty. No…, vynechám několik dní manželských rozepří a prozradím, že nakonec naše první volba padla na Zbrašovské aragonitové jeskyně v lázních Teplice na Bečvou. Jsou to nejteplejší jeskyně u nás, teplota se v nich celoročně pohybuje kolem příjemných 14 °C. Nejspodnější patra jeskyní jsou zaplněna jedovatým oxidem uhličitým, ale kvůli tomu přece panikařit nebudu, že?
{{reklama()}}
Hurá do jámy lvové
Takže nabalit bundy, svačinu a plyšového medvěda (nezbytná to trampská výbava) a hurá do Teplic!!! První problémy nás čekaly už u pokladny. Prodavačka vstupenek z bůhvíjakého důvodu nechtěla synka pustit dovnitř, pokud mu nejsou tři. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem se o takovém omezení nedočetla, tak jsem na oplátku zarytě tvrdila, že mu tři jsou. Prošlo mi to. Naštěstí.
Další nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Byť prcek před vstupem svatosvatě sliboval, že bude chodit za ručičku, jakmile se dveře otevřely a on uviděl schody, ozvalo se obávané: „Ruku ne! Sám!“ Obklopili jsme ho s manžou jako válečného zajatce a já celou cestu dolů trnula, aby neuklouznul a neupadl. Kupodivu ani nepodklouzl (což se o některých okolojdoucích říct nedalo) a dokonce jsme dolů dorazili mezi prvními.
O překvapení není nikdy nouze
Následovala poklidná část prohlídky. Vychutnávala jsem si výklad o unikátní výzdobě z aragonitu, gejzírových stalagmitech a kulovitých sintrových povlacích, až do chvíle kdy (dle mého) zajímavý výklad naší průvodkyně přerušilo prckovo rozlícené vřeštění: „Ne! Ne! Ne! Ne!“ A mě nenapadlo nic lepšího, než jeho pozornost odvést ke kapkám vody padajícím ze stropů. Jediným výsledkem bylo to, že se sálem pro změnu ozývalo co chvíli užaslé: „Jé!“, to když se spatřená kapička rozprskla o podlahu. Naštěstí ostatní návštěvníci jeskyní i průvodkyně byli velmi, velmi tolerantní.
Další rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ať se synek snažil, jak se snažil, pejska v míjeném krápníku prostě ne a neviděl, i když ho slečna průvodkyně přesvědčovala, že tam určitě je. Totéž se opakovalo s madonou i ještěrkou. Nakonec to všechno označil za „divný kameny“ a šel dál.
Poslední laskomina se skrývala v jeskyních tolik oblíbené pravé jeskynní tmě. Ne, náš malý hrdina neřval, spíš s nelibostí poslouchal ustrašené pištění přítomných puberťaček. A když se na ně přes celou místnost rozkřikl: „Ticho! Nežvi!“, válela se celá přítomná skupina doslova v křečích. U východu nás pak někteří obdivně plácali po rameni a pochvalovali si, jaké to máme šikovné dítě a slečna průvodkyně se s námi loučila bujarým „Přijďte zas!“ a ještě nám dala magnetku. Tak tomu říkám príma výlet, nemyslíte?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na
lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na
pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes
ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní
boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již
začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci.
Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.
Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.
Temné uličky
Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.
Co bude dál?
Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.
Dobrodružství na lavičce
Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.
Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.
Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.
Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.
Temné uličky
Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.
Co bude dál?
Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.
Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.
Dobrodružství na lavičce
Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.
Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina
cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy
Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat
i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely,
soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky
s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
Vstupné do Gede zřícenin: 500 Ksh
Oběd v levnější restauraci: 400 – 1 000 Ksh
Autobus Gede – Mombasa: 200 Ksh
Autobus Mombasa – Nairobi: 700 Ksh
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem,
který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce
v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů
v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s
naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý
chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás
doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo,
což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem
vrcholu Nanga Parbat.
Letiště Mnichov, 9.8.2009
V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.
Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.
Islamabád
Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.
Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.
Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.
Skardu
Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.
Ze Skardu do base campu
Askole
Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.
Trek
Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.
Base camp
Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).
Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz
Letiště Mnichov, 9.8.2009
V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.
Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.
Islamabád
Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.
Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.
Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.
Skardu
Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.
Ze Skardu do base campu
Askole
Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.
Trek
Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.
Base camp
Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).
Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky
potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví
drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes
100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko
zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně
jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již
několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry
obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými
66 miliony let.
Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
