Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a
zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se
praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně,
který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a
z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká
historie.
Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.
Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.
Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.
Prohlídkové trasy
Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.
Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.
Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.
První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.
Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.
Milovníkům suvenýrů
Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.
Ražení mincí
Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.
Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech
29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.
Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).
Karlštejn a golf
Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknutější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“
Svatby na Karlštejně
Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.
V blízkém okolí
Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.
Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.
Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.
Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.
Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.
Prohlídkové trasy
Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.
Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.
Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.
První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.
Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.
Milovníkům suvenýrů
Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.
Ražení mincí
Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.
Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech
29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.
Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).
Karlštejn a golf
Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknutější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“
Svatby na Karlštejně
Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.
V blízkém okolí
Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.
Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet
Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou
riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům
musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den
pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se
nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha
poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou
nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která
vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu.
Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.
Nad údolím Vydry
Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.
O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.
Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.
Podél plavebního kanálu
V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.
Večer na Zelenohorských Chalupách
Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.
Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!
Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.
Nad údolím Vydry
Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.
O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.
Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.
Podél plavebního kanálu
V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.
Večer na Zelenohorských Chalupách
Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.
Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!
Ve svahu nad řekou stály domky zdejších obyvatel.
Malá připomínka faktu, že zde žili lidé.
Večer na tomto místě je nezapomenutelný.
Až na břeh vydry sestupovaly políčka obyvatel osady Vchynice-Tetov.
Cestou K Zelenohorským Chalupám potkáme v lese první křížky.
Cestou napříč bývalou osadou.
Zelenohorské Chalupy – kouzelné místo v srdci Šumavy.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského
království. V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov
Eua. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu.
Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si
uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím
všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému
tělu působíme.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.
Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita
V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.
Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!
V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.
Taina’s place – nezapomenutelné ubytování
Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.
Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.
Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše
Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.
Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže
Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.
Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita
V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.
Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!
V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.
Taina’s place – nezapomenutelné ubytování
Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.
Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.
Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše
Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.
Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže
Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.
Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak,
z pohledu řidiče kamionu. Poznal jsem už za svůj život mnoho
pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým
porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako
právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a
nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice
nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.
Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.
Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.
V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.
Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.
{{reklama()}}
Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.
Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.
Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.
Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.
Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce
Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.
Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.
Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.
Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.
Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.
Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.
Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.
Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.
„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.
Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.
Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.
Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.
Rumunští kamikadze
Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.
Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.
Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.
V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.
Na prahu života a smrti.
Březen 2008
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.
Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.
Bulharské „přesné“ vážení
Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.
Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.
Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.
Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.
Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.
Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.
Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.
První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.
Posbíráno na cestách
Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.
Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.
Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.
To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.
Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.
Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.
Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.
Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.
Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.
V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.
Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.
{{reklama()}}
Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.
Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.
Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.
Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.
Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce
Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.
Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.
Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.
Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.
Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.
Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.
Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.
Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.
„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.
Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.
Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.
Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.
Rumunští kamikadze
Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.
Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.
Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.
V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.
Na prahu života a smrti.
Březen 2008
Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.
Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.
V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.
Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.
Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.
Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.
Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.
Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.
Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.
Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.
Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.
Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.
Bulharské „přesné“ vážení
Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.
Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.
Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.
Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.
Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.
Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.
Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.
První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.
Posbíráno na cestách
Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.
Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.
Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.
To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.
Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.
Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.
Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc
než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen
vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až
roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný
pacholek.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací.
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací.
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit
staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé
plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak
v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři.
A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku
nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam
každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků,
leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských
hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které
člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha
svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete
pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se
v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem
je „služba“.
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.
Příběh o Bernardetě
Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.
Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.
150-ti leté výročí
Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.
Neobvyklá infrastruktura
Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.
Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.
V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.
Večerní Lurdy
Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.
Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.
Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.
Příběh o Bernardetě
Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.
Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.
150-ti leté výročí
Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.
Neobvyklá infrastruktura
Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.
Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.
V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.
Večerní Lurdy
Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.
Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.
Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany,
velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně
turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet
stal takovým malým dobrodružstvím. Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a
po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze
nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na
Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se
pravděpodobně nebudete ozývat.
Jak se na Tongu dostat?
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.
Mobily nechte doma
Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.
Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.
Toni’s guesthouse – cíl všech turistů
Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.
U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.
Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?
Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.
Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.
Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.
Jak se na Tongu dostat?
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.
Mobily nechte doma
Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.
Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.
Toni’s guesthouse – cíl všech turistů
Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.
U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.
Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?
Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.
Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.
Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.
V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za
dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme
pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se
plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při
návštěvě měst? V poslední době roste popularita apartmánů.
A o co se jedná?
V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.
Apartmán i pro batůžkáře
V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.
Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.
V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.
Jak s apartmánem ještě více ušetřit?
Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.
Velikost podle vašich požadavků
Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.
Jak najít apartmán?
Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.
Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata.cz).
V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.
Apartmán i pro batůžkáře
V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.
Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.
V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.
Jak s apartmánem ještě více ušetřit?
Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.
Velikost podle vašich požadavků
Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.
Jak najít apartmán?
Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.
Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata.cz).
