Cestovatel.cz

6. kapitola

07.08.2006 Pon­dělí

Ráno jsem do deseti ve spacáku. Karaf si mě fotí, protože údajně mám hlavu spálenou do ruda a kolem očí mám bílý pruh, jak jsem měl své ledovcové speciály z Kauflandu za 21 korun. Mimochodem mi z nich co dva dny vypadává levý sklo. Ale aspoň drží ta elektrikářská páska, co tam je proto, aby se mi nerozložily úplně. Polívka s chilli, kafe a po pěti dnech se jdu vysrat. Jak to tělo poslední dny jelo na rezervu, tak snad spalovalo i obsah střev, nebo co. Svítí slunce, ze rtů mi teče nějakej hnis a Bělucha je v mracích. Myslím, že šestice alpinistů neuspěla ani na popáté. Karaf si lepí bundu, já si po čtrnácti dnech beru nový ponožky a vyrážíme k jezeru Ak-kem. Po hodině skákání po šutrech nabírám písek nanesený sem ledovcem od severní stěny Ak-kem. Ledovec tekl, drtil skálu a všechno to bral s sebou, co nepobral ledovec, vzala voda. Toto vlastně i pijeme, když si z ledovce bereme vodu.

Líbí se mi, jak to je tady jednoduše vyřešený. Ledovec pod Bílou horou Běluchou je Ak-kem, potok z něj vytékající je Ak-kem, teče do jezera, co je taky Ak-kem, na soutoku u Katuně se nachází vesnice, neboli děrevna Ak-kem, kousek za ní je Ak-kemská roura, což je místo, kde se Katuň dost zužuje a pro raftaře to je pěknej mazec. A kdo ví co všechno ještě má tohle jméno.

Karaf udiveně tahá z kapsy kapesníky, aniž by tušil čí jsou, nebo jak se mu tam dostaly. „Á, pán je kouzelník. Vytáhni radši zajíce, kapesníků se nenažereme.“ „Stačí kačena Emil?“

Chudák Emil, Karafův to talisman. A to ještě tahá kliku od dveří, abychom měli kliku, je teda fakt, že zatím mu to všude vyšlo, a podobný zajímavosti. Pak to jeho zavazadlo nemá mít skoro pětadvacet kilo.

K jezeru se zase vracíme mokřinami, ale je to už trochu sušší. To se mi ale spíš zdá. Ze rtu mi teče krev, což je lepší varianta.

Docházíme k meteorologický stanici a v domku hned vedle se nám daří koupit čtyři lepjošky a vysomrovat dvoje sirky. Sedíme před stanicí, čekáme, než to ženská usmaží a pozorujeme barevné skály Jarlu. Kolem nás běhá strašně moc chlupatá modrooká kočka.

Včera mě tlačil bederák na pánev, což znamená, že jsem shodil nějaký to kilo. Dneska mám bederák na doraz a klechtá na mně. Což znamená, že jsem shodil víc, než jsem si myslel. Karaf je teď taky takovej atletičtější. Altajka nám nese lepjošky, což je vlastně jen usmažený těsto podobný langošům, bez náplně, ale po tom hladovění to je paráda. Je dobrý, že všichni tu běhají v gumákách a teplákách a zalískaní až za ušima a ona si tu chodí v červeným kostýmku. „U vas jesť moloko?“ „Karova nět.“

Jo, jak kdybychom tady někde viděli krávu. Říká ale, že by měl někdy doletět vrtulník a bude jídlo. Pelmeně, šašlik a buraky. Jen to dořekne, slyšíme vrtulník. Ženská ještě říká, že zpátky můžeme letět s ním, stačí se zeptat. Než jsme tuto informaci nějak pobrali, protože vrtulníkem jsme neletěli ani jeden a rozhodně by to mohlo být zajímavý, kor tady tou obrovskou potvorou, co tu přistála, tak zase odlítá. A je to, zpátky se jde po zemi. Stejně by jsme to asi nezaplatili a zadarmo se tady nerabotajet.

Pokračujeme po levém břehu řeky Ak-kem. Návštěvu údolí Jarlu, kde se údajně nachází magnetický kámen, který dodává energii a má léčivé účinky, vynecháváme z důvodu nedostatku jídla, neexistence mostu, nemožnosti překročení řeky a i proto, že jsme vlastně zdraví a energii taky ještě nějakou snad máme. Ale ty skály vypadají suprově.

Asi kilometr po proudu narážíme na jakýsi lágr s magazínem, kde stejně nic nemají. Karaf nakonec kupuje předraženej hnusnej chleba za padesát rublů, to jsou snad jen kvasnice. Potkáváme skupinu litevců.

Hodinu jdeme a protože jsme našli nakousanou šišku z Limby, tak jsme ji během půl hodiny dorazili. Už je dokážeme jíst na čas. Ono to totiž není jen tak, takovou šišku zkonzumovat. Prvně se člověk musí dostat k jadérku, které si vyloupne i se skořápkou. Tu rozkousne, ale lehce, neboť uvnitř je ono jádro, neboli kedrový oříšek. Ten se vytáhne, ještě se z něj odstraní slupka, což už není nijak extra nutný, ale není to potom tak hořký. Jádro se sní. Chce to trochu tréninku, nebo člověk u toho jídla umře hlady.

Pokračujeme, čas od času mineme skupinku lidí s obrovskejma báglama. Všude je hrozná spousta kytek. Některý připomínají bylinky běžně pěstované u nás, něco na způsobu Slézu Maurského nebo Divizny Velkokvěté, tady spíš malokvěté. „Jé to skoro znám … jen je na tom něco, co neznám.“

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

K večeru stavíme stan a po dlouhé době zase rozděláváme oheň. Vaříme vodu a Karafovu lžíci. Na večeři bude kaše. Bramborová. S chilli. Poslední. Vyřezávám si ze dřeva hada a Karaf navazuje mušky na vlasec. Upravuji vidlice na oheň. Mezitím se Karaf vrací z tajgy s další šiškou. Tak hned půlku sežereme. Karaf je nějakej nostalgickej. „Tohle mi bude chybět, najít si šišku, sednout si a v klidu ji sežrat…“

Ještě spálí ponožky, který by už stejně nešly vyprat, čímž způsobí menší ekologickou katastrofu a lezeme do stanu. Při čelovce čtu nějaký cestopisy, co jsme si vytiskli na cestu a který jsou zvláštní v tom, že se tam docela dost rozcházejí informace, jak mezi sebou, tak i s realitou. A to nejsou nikterak starý. „Tak jsem se dočetl, že kůň tady stojí jedenáct tisíc rublů.“ „Celej?“

Stan máme postaven vychytrale tak, aby nám ráno do vchodu svítilo slunce.

08.08.2006 Úterý

Ráno, nejen že nesvítí slunce, ale ke všemu dost hustě prší. A protože slunce asi jen tak svítit nebude, balíme ve stanu. V dešti zbaštíme polívku s tím divným chlebem, sbalíme mokrej stan a po jedenáctý hodině už valíme dolů. Chvílemi prší, chvílemi poprchává, chvílemi lije. Zvlášť úsek, sestávající se asi z dvoumetrových keřů na palouku, je obzvláště výživný, voda mi teče všude, zejména ovšem za krk. Zatím jsem ale pod bundou, kalhotami i v botách v suchu. Neustále se předháníme s jedním borcem, co je zabalenej v pláštěnce s hrbem na batoh, přesně takový, co jsem nechal doma, protože byla o tři sta gramů těžší, než obal na batoh, kterej momentálně stejně mám kdesi v báglu, a dřevěnou tyčí v ruce. Pracovně mu říkáme spalovač mrtvol.

Když míjíme jednu skupinku s asi tříletým dítětem, co si ke všemu nese batoh zavázaný na uzel a je mokrý jak kdyby sem plavalo, je to zase jasný. „Tuto zemi nemohl Hitler nikdy dobýt!“ „Taky si to každou chvíli říkám.“

Jdeme chvílemi lesem, chvílemi po břehu řeky. Vše je kluzký a zejména traverzy po kamenitejch splazech si vychutnávám. Tak se stává, že stabilně stojím a najednou stabilně ležím. Sápeme se do kopce, asi po koňský stezce, ale nějak se nám to nezdá. Od bahna jsme zasraní až nad kolena, nasraní, že musíme do toho krpálu. Když potkáme protijdoucí skupinku, tak se zmůžu už jen na zvolání: „Kudá do Tjungůra?“

Hm, tak prý jdeme dobře. No nevím, ale dolů už nelezu. Přelézáme padlé kmeny, kloužeme po kořenech, brodíme se blátem. Na jedné stojance se bavíme s místníma, jak daleko to ještě je. Opět se dozvídáme, že dneska to nedojdeme. Po krátkém rozjímání nad naší rozmáčenou a roztrhanou mapou se dozvídáme, že za tři hodiny je most přes řeku a tam lze dokoupit nějaký jídlo. Zdá se, že náš cíl je jasný. Karaf se jen tak mezi řečí zmiňuje, že jsme pořádně nejedli, už ani nepamatujeme, načež od jednoho chlápka dostává hrst pražených mandlí. Když nás tak pozorují, jak to do sebe hned sypeme, tak přichází jedna slečna a nese nám v pytlíku oříšky, pečený chleba a fíky. To schováváme na večeři. Zřejmě nás slyšeli, protože přichází další slečna a nese nám hrst bonbónů a celý polystyrénový chleba. „No.“ „Yes.“ „Really?“ „Of course!“

A je to. Na toto nešlo nic říct, výraz oné slečny byl více než přesvědčivý, že jak si to nevezmeme, narve to do nás sama, bereme tedy chleba a několikrát jim poděkujeme a radši valíme dál, nebo by nám snad ještě udělali večeři. Teda, ne že bych si nedal. Nacházím aspoň malinu. Čas od času nalezneme nějaký houby, ale jako by nestačilo, že Karaf je vegetarián, on ani ty houby nejí. S výjimkou upečených na ohni, ale po tom se taky neumlátí.

Klátíme se dál bahnem. Po čtyřiceti minutách jsme u posledního přítoku. Ráz lesa se mění, jsou zde převážně břízy a občas louka s dvoumetrovými keři a travinami. Jedou kolem nás dva Altajci na koních a nabízí svezení. Ani se nedošlo na cenu a posíláme je pryč. Ještě by nás z toho bolely prdele.

Dostáváme se k mostku přes Ak-kem. Všude roste plané konopí, jsou zde vidět stopy auta, takže asi nějakej Gaz. Nic jinýho by tu ani nedokázalo projet. Vidíme pár stanů, ty mají nad sebou zase napnutý igelit, nejlepší je jedno malý celtový áčko, co má asi metr nad sebou ještě velký áčko z igelitu. Není nad to, balit suchej stan.

Vidíme domeček. Jeden malý dřevěný domeček s modrými rámy oken. A kouří se mu z komínu. Jídlo je nadosah. Heuréka.

Protože stále poprchává, stavím stan a Karaf se jde poptat po tom, co tam mají a případně něco nakoupit. Sotva to postavím, tak se vrací. A běží. „Tý vole, to není obchod, to je hospoda!“

V řece smýváme bahno z kalhot a bot a jdeme do domku. Je to v podstatě jen kuchyň s krásnou hliněnou bílou pecí a malým prostorem na spaní. Venku je zakrytá veranda se stolem a lavicemi. Tam už sedí spalovač mrtvol, který sem dorazil před chvílí.

Dávám si ragu ovocnoje, což je něco jako v Tjunguru kabačiky, samá zelenina, dýně, rajčata, mrkev a tak, se smetanou, kefír, lepjošku a pirožky s kartoškami, čili bramborami. Všude je kopr, ten tomu dává příjemnou nezaměnitelnou příchuť. Karaf dlabe to samý. Pak si ještě dává boršč, já ještě kefír a pirožky. Zkouším, jestli nemají maso, ale Altajci zkrátka jí maso jenom v zimě. Dáváme na půl pivo.

Komunikujeme se spalovačem. Říká, že jak jsme začali stoupat po koňské stezce do kopce, on pokračoval podél řeky, kde ujel na skále a roztrhl si kalhoty na prdeli, trenky a skoro i tu prdel. Takovej veletrh. Povídá, že posledních čtyřicet let sem jezdí šestkrát ročně. Po celé Altaji. Jde do stanu pro mapu Altajské republiky a nese s sebou hromádku fotek na formátu A4. Jsou nádherný, ukazuje nám na mapě, kde co vyfotil. Je z Novosibirsku, tak to sem má relativně kousek. Necelých tisíc kilometrů.

Altajka se nechce nechat vyfotit v tý svý kuchyni a vzhledem k tomu, že okolo chodí jeden místní Altajec s Kalašnikovem AK-47 přes rameno, tak ji ani moc nepřemlouváme. Venku stále prší, na zdech se suší bylinky a my stále žereme. Spalovač jde zašívat kalhoty.

Po dvouhodinovém obžerství jdeme padnout do stanu. Jsme přežraní neskutečně, Karaf skučí, že mu je blbě a že nemůže ani ležet, no ani se mu nedivím. Mě taky není úplně nejlíp. Ale mám plnej břich a to je hlavní.

09.08.2006 Středa

„Vzhůru do Tjungůru“.

Po tomto zvolání v pět hodin ráno, kdy nás probudil budík zaléháme znovu ke spánku. Venku prší, je hnusně a proto žádnej akční přechod nebude. V sedm lezeme ze stanu něco málo pofotit a poté spíme až do deseti.

V noci byla buřina, blesky lítaly a země se chvěla. Vzhledem k tomu, že tady jsou poměrně častý zemětřesení, přisuzujeme to tomu. Pak se jdeme nasnídat, ale musíme chvíli počkat, protože jsme včera vyžrali zásoby pirožek. Dávám zatím čaj. Čerstvý pirožky s vajíčkem a koprem a k tomu mlíko, který, kdyby se vyklopilo ze sklenky, tak stojí, to je dobrá snídaně.

Řeka Ak-kem zmohutněla. Znovu jsme vyžrali pirožky, to málo co tam zbylo bereme s sebou a jdeme do Tjunguru, přes nějaké sedlo, co nemá název, hlavně musíme nastoupat pět set výškových metrů, abychom na druhé straně mohli sedm set metrů klesnout. Prší. Měníme si maily se spalovačem a loučíme se. Vyrážíme blátivou cestou do kopce, za zády necháváme malý dřevěný domeček s modrými rámy oken a Altajkou zadělávající těsto na nový pirohy.

Po hodině cesty potkáváme tři Čechy s jednou Češkou, což poznávám zejména podle stanu Hannah a bot Garmisch. Jsou tu první den, tak jim tu vlastně prší od začátku, tak jsou z toho určitě strašně nadšení.

Pokračujeme do kopce, v blátě, prší nám na hlavy. Konečně jsme v sedle, 1513 metrů vysoko. A z kopce. Na stromech vidíme nějaký cedule s tím, že kohosi hledají, ale nedaří se nám rozluštit, jestli proto, že se ztratil, nebo proto, že někoho zabil.

Z kopce spíš jedeme než jdeme, čas od času s sebou švácnu do bahna, nakonec se jako nejlepší varianta ukazuje, jít ve vymletým korytě. Trochu blbý je to, že tam stále teče voda, ale co. Ta tady teď stejně teče úplně všude. Moc se nevyplácí šlapat do vyjetých kaluží, ty jsou někdy až do půli lýtek. Zase, když je člověk obchází po zešikmeným bahnitým břehu, tak má co dělat, aby tam nezajel celej. Nemít ty trekový hůlky, tak si snad vytáhnu cepín. Kterej mi mimochodem zrezivěl, stejně jako mačky.

Cestou míjíme český stany, čtyři, ale venku ani noha. Na přítomnost Čechů poukazují pouze nápisy Jurek na tropikách a armádní ešusy před stany. Docházíme na podmáčenou louku, tam se bezstarostně pase několik koní a po patnácti nebo kolika dnech vidíme auto.

Přes louku do modřínové a březové tajgy, tou asi půl hodiny a už vidíme děrevnu Kučerlu. A pasoucí se kozy, ovce a políčka konopí. Procházíme vesnicí, kde sem tam pobíhá prase, sem tam kráva či pes a po půl hodině dorážíme do campu Vysotnik.

Jdeme se prvně najíst, dáváme kabačiky s lepjoškou, já kafe a mlíko, Karaf čaj, mlíko a kompot, což je šťáva. Baba nechápe, že to chce všechno, já už chápu. Z Karafa nakonec vypadlo, že místo kompotu chtěl salát, jak dokázal zaměnit tyto dvě slova, to nevím.

Potom do Vysotniku, ubytovat se. Za člověka v campu chtějí čtyřicet rublů, a že za šest set rublů na hlavu můžeme jet zítra o šesti ráno jejich maršrutou do Gorno-Altajska. Tak to zvažujeme.

Konečně se nám daří koupit tu jejich mapu, Katuňský hřbet. Teď už spíš jako suvenýr. Vzhledem k neutuchajícímu dešti zkoušíme variantu noci v suchu, ale za hotel chtějí 350 rublů a za hostel, což je snad vojenský stan typu hangár s postelemi, 290 rublů. Tak na to jim kašleme.

Jdeme stavět stan, kde potkáváme jednu skupinku, Boris, tři baby a dva horští vůdci. Myslí si, že jsme Němci, tak to zase dementujeme. Lijí do nás vodku, cpou nás salámem a jí to i Karaf, okurkami a nakonec postavili na oheň hrnec s bramborami a že jdou do baně, jestli nechceme taky. To radši odmítáme. Tak nás prolévají pivem a odchází se vyčistit. My taky, ale jen kalhoty a do řeky Katuně. Cítím, že začínám mít mírně vlhko v botách, Karaf je na tom obdobně. Mezitím v totálním slejváku dochází nějaký stařík s dcerou, nebo spíš vnučkou. Vyskládali z batohů jídla, že jsem to už dlouho neviděl a jdou sekat dřevo a vařit. A hned, jestli jsme Němci. Co s tím všichni mají? Po uvaření nás nakrmili černým chlebem a kaší z krup. Na chvíli jim půjčujeme čelovku, to když se jeho domácí výroba rozpadla. Po tom, co z batohu vytáhl měřák a jal se tu svoji spravovat, už věřím úplně všemu.

Vrací se šestice z bani, jsou takový čistší. Sundávají z ohně brambory, co tam byly asi dvě hodiny, nakydali do toho maso a hořčici, vyndali chleba s česnekem a zase nás krmí. Krom vůdců to jsou programátoři a bioložka. Chodili dvanáct dní po ledovcích a přes dvě sedla. Docela fajnovej trek.

Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G. „Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“

Sušíme u ohně ponožky a jsme prolíváni vodkou. Dozvídáme se hodně pro život důležitých věcí, třeba že, sajchn chochn je po mongolsky děvočka, čili taková ta baba, po který se člověk ohlídne nejen na ulici a podobně.

Horští vůdci mají v autě dvě místa, tak s nimi zítra pojedeme do Barnaulu. Za cenu lístku na autobus. A nesrovnale rychleji a pohodlněji.

Po nějaké době otáčím stakan dnem vzhůru, což sice moc nechápou, ale akceptují, takže jsem ušetřen další alkoholové smršti. Líbí se mi, že se snaží mluvit anglicky nejen s námi, ale i mezi sebou, rozumím jim skoro všechno. A to co nerozumím já, tak zpravidla nerozumí ani ostatní. Je to paradoxní, ale v Rusku si zlepšuji anglický jazyk. Jsem obohacen. Hlavně tou vodkou, tak jdu radši do stanu. Patnáct dní jsem neměl alkohol, nepočítám-li ten drink u Kučerlinského jezera, tak nepotřebuju, aby mi z toho bylo blbě.

V noci se blýská, nade mnou vržou a praskají stromy, tak doufám, že to na mne nespadne. To by mě pěkně nasralo.

Mám několik věcí vlhkých, teda, všechno to, co jsem nehodil do igelitovýho pytle, co je už nějakou dobu pevnou součástí batohu. Karaf má vlhký všechno, páč nemá pytel. Teď komunikuje venku, dle výkřiků tam mluví s nějakým instruktorem kajakářů. Nakonec se odsouvají na pivo.

Hanka má dnes narozeniny, já ležím někde na Sibiři, lije jak z konve, stále hřmí, na obloze světlo jak ve dne a káplo mi do oka. To znamená, že nám někudy teče do stanu. Do prdele.

5. kapitola

04.08.2006 Pátek

Vstáváme o půl deváté. Na snídani je polívka ze sejrem a chilli. Vědomi si toho, že jídla ubývá, jíme nad ešusem, aby nudle nepadaly na zem, ale zpátky a daly se znovu pozřít. Nebe je modrý, tak je to dobrý.

Vyrážíme směr ledovec Ak-kem. Nabíráme pitnou vodu z jednoho přítoků jezera a v deset hodin už dupeme mokřinami a bažinami na začátku jezera. Dostáváme se k řece, kde je velice prapodivný most, který je poskládaný z trubek z lešení a přidrátovaných prken. Trubky jsou chvílemi prohnutý až k vodě a vůbec je chůze po tomto zážitkem. Pokračujeme po šutrech a písku stále do kopce až docházíme k pravoslavnému kostelíku, který ještě září novotou a není zcela hotov. Uvnitř je sklenice s mincemi a drobnými papírovými bankovkami. A vedle leží zelený a oranžový Bon-Pari. Přidáváme do skleničky dva ruble a dvě koruny. Ještě si vyfotím keřík, u kterého jeden boreček půl hodiny šteluje fotoaparát a pořád přeskládává kameny, tak doufám, že jsem ho alespoň nasral.

Pokračujeme pěšinkou v suti, která se mění na hromadu šutrů a pěšinka stále mizí. Pod námi hučí řeka Ak-kem. Po těch šutrech to je hroznej vopruz, člověk skáče nahoru a dolů, div se nezabije. Vždycky, když se cesta objeví nade mnou, jsem nasranej, že musím nahoru, když se objeví pode mnou, jsem nasranej, že jsem nahoru lezl zbytečně. Kamenní mužíci jsou zase všude, bez ohledu na cestu. Někdy jsou malinkatí, někdy obrovští, spíš je ale musíme hledat. A když už je najdeme, tak jsou někde úplně nelogicky. Kašlu tedy na mužíky a skáču jak ta koza po šutrech. Pět hodin.

Je tady strašná spousta pěkných kamínků, ale rezignuju na to je sbírat, kdo se s tím má tahat. U čela ledovce jdu po ledu až po jeden ledovej most, abych si ověřil, že najednou stojím mezi trhlinami a ti kamení mužíci, co mě sem navedli stavěl pravděpodobně nějakej záškodník. Řvu na Karafa, ať to radši obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Kurva teda.

Po dobití cesty chytám druhej dech, což jsem dneska už teda nečekal, takže na hřebeni morény se ocitám sám a Karaf nikde. Hážu batoh na kameny a jdu se po něm podívat. Potkávám týpka s horským vůdcem, rusky se mu řekne gída. Ten letí jak šlak. Za nimi se objevuje Karaf. Odchytl je už dole a tahal z nich nějaký rozumy, nakonec dostáváme od gídy nabídku, že můžeme jít s ním a natahat fixy pro jeho skupinu, která od jezera vyráží pozítří. Což je na nás dost pozdě, tak půjdeme na vlastní triko.

Když mu Karaf řekl o našem projektu u Zeleného jezera, tak vůdce prohlásil, že tam se neleze už dlouho a že to je teď sebevražda a nakonec ani nebyl schopen na tý naší rozmáčený mapě pořádně najít a ukázat nám novou cestu. Ani se mu nedivím. A já jsem si říkal, proč na mne tak významně mrká, když jsem mu při míjení odsouhlasil, že jsem nad Zeleným jezerem taky lezl. Mimochodem, na tý mapě už nějakou dobu nejsme.

Máme tempo srovnatelné s jeho klientem, který si na zádech nese jenom bundu. Po dalších dvou hodinách se dostáváme na Tomskie stojanki. Což je taková základna horolezců, směřujících na Běluchu a okolí.

Zatahuje se a začínají padat kroupy. Letím napřed, abych stihnul postavit stan, což se mi nakonec daří jen z části, protože začalo fučet a jde to na prd. Kolík nejde do země ani jeden, vážeme tedy na oka prusíky, na což jsme se včera vykašlali, a stan vypínáme na kamenech. Je trochu mokrej, prvně propršel na batohu, protože ten obal už je na zacha a potom při tom stavění.

Tomskie stojanki se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Tam ani nejdu. Jinak tu je krom nás ještě šest stanů. Chvíli na nás svítí slunce, tak děláme pár fotek severní stěny, pak padají kroupy. Při pohledu skrz tropiko zevnitř ven zjišťuji, že na některých místech to je jak síto. No, deset let používání je silně znát. Tipujeme, že jsme v necelých třech a půl tisících.

Jak jsem oblečenej, tak lezu do spacáku. Osm hodin po šutrech do takovýho krpálu, to je teda důvod k radosti. Z toho přes šest hodin v kamenolomu. Na hodinu usínáme. Karaf má naštěstí větší hlad než já, tak leze ven a vaří. Jde se ještě mrknout do bivakovací boudy, kde všichni klepou kosu okolo plynových vařičů. Protože jsme se rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi zabili. Ještě pod ledovcem bereme vodu a zase lezeme do spacáků. Ve spacáku jsem i při jídle, tak to dopadá tak, že mi Karaf na hlavu kydl bramborovou kaši. Než jsem zareagoval, tak ji fofrem snědl. Jo, jídlo je vzácný.

Odlupujeme ze sebe kusy špíny v pruzích. Zabaluji si k hlavě do spacáku foťák, tak snad si tu kebuli nerozbiju. Fouká nárazový vítr, chvílemi úplně mlátí se stanem. Chvílemi mi stan leží na hlavě. Vysoko nad našimi hlavami se majestátní Bílá hora barví dooranžova, červena, až je skoro fialová…

05.08.2006 Sobota

V noci sněhová bouře jak prase, stan na mně leží skoro neustále. Pak se ze stanu stává ledový krunýř, což se Karaf snaží v noci omlátit. To je docela sranda. Napadlo asi pět centimetrů sněhu. V noci praskaly a padaly séraky. Protože plácek, na kterým jsme měli stan, nebyl úplně dokonalej, tak mne trochu bolí záda, mám nějak naraženou ledvinu. Karafa zase údajně bolí játra, tak jsme na tom tak podobně.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Z venku se ozývají hlasy a cinkání materiálu. A dokonce svítí slunce. I přesto vstávám až v deset dopoledne. V hlavě se mi míhají jakési prapodivné pocity, no, moc se mi nahoru nechce. Zase se mi ale nechce vrátit bez toho, aniž by jsme to třeba jen nezkusili. Tak to dopadá tak, že ve dvanáct vyrážíme. Jdeme pár metrů k čelu ledovce, kde jedna ruská skupina trénuje lezení a štandování v ledu, ten obcházíme zprava. Po ledovci teče hodně stružek, jak sníh nahoře taje. Po čase vytvoří ledovou tříšť, takže se vlastně přehradí a když nevydrží nápor nové vody, provalí se a s hukotem stečou dál. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině chůze po straně ledovce se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.

V úvazcích jsme od rána, tak na sebe hodíme už jen mačky a můžeme se zvesela škrábat nahoru. Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme to po tom fixu. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěmi prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet.

Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vše probíhá podobně jako nad Zeleným jezerem, spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od Raveltiku, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.

Lezu s turisťákem na druhým ke Karafovi, vyměním si cepín za dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu.

Kdesi nad námi leze jedna dvojka, kdesi pod námi druhá dvojka. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“

Na to, že jsou čtyři a slaňují spolu, jsou neuvěřitelně rychlí. Poslední šroub vymotávají pomocí repky, která je delší než lano. Zajímavej nápad, ale kdo se s tou šňůrou má tahat. To už je lepší ten způsob krátké repky a připrusíkování jí na lano, ale to se zase nemusí vždy zdařit ten šroub získat. A musí se slaňovat na půlky. Tady, kde s šedesátimetrovým lanem jsme borci, protože všichni mají tak třicítky, by to moc neklaplo.

Pro úsporu váhy jsem si s sebou nevzal žádný jistidlo, tak jistím přes půlloďák, což jsem nikdy moc nepraktikoval, ale jde to v pohodě.

Nahoře jsme po čtyřech délkách, asi po dvou hodinách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.

Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Některý jsou zase úzký, ale tak vlnitý, že tam člověk zajede jak po másle, ale už se sám nevyškrábe ven. Paradoxně.

Jdeme dlouho po sněhu, je to docela náročný, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda. Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká. Stoupání je kolem 200 výškových metrů. Kdesi v dáli za námi vidíme dvě černý tečky, který pravděpodobně přestavují tu dvojici, co jsme předběhli dole na ledovci a která lezla na Delane pass za námi. Tak to lezli něco přes pět hodin, pěkný.

Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan. Pro urychlení operace si od jedné dvojky, co je v tom samostatným stanu půjčuju jejich modrýho plastovýho Ortovoxe, tak se bojím, abych jim ho nezkurvil. Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. V jejich skupině je jedna holka, což je tady zvláštní, že v každý skupině, kde jsou minimálně tři lidi musí být aspoň jedna ženská. Dobře to mají vyřešený.

Dostáváme vřelej čaj, kterej vychládl asi za minutu. Zítra jdou nahoru počtvrté. Ptáme se v kolik a rozhodujeme se vyrazit těsně za nimi. Je neuvěřitelná kosa. Poslední dvojice nikde a protože se zatahuje a fouká, tak dnes už asi nedojdou. Aby vůbec někdy došli.

Tavíme sníh na vodu, ať máme zítra co pít. Jsme někde ve čtyřech tisících. Vzhledem k tomu, že jsme už čtyři dny nesrali, rozhodujeme se dneska radši nevečeřet, protože srát v tom marastu, co je teď venku, to doopravdy zažít nemusím. Stačí, že mi zase znecitlivěly ty omrzlý prsty z loňska. Ještě si tak nechat omrznout prdel. A stejně už skoro nemáme co žrát.

Vyměňuju si akumulátory v baterce a jsem překvapen, ono to svítí jak ďas. Holt místo monočlánků za sedm korun jsem dal monočlánky za čtrnáct. Tak běda, jak to nebude svítit aspoň dvakrát tak dlouho.

Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblíkám se do všeho co mám a galantně odmítám nabídku na samonafukovací karimatku. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.

06.08.2006 Neděle

Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Příště seru na vychování a karimatku mu seberu hned. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat. „Chce se ti tam?“ „Ne.“ „Půjdem?“ „Jo.“

Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.

Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nima funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě sta metrů níž v Berel campu.

Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe. „Napadá tě to taky?“ „Jo.“ Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.

Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Bolí mne hlava, protože už den a půl mám na sobě čepicu, ale to není problém hlubšího významu. Když ji sundám, hlava je za chvíli v pohodě, teda až na to, že mi mrzne. Tak ji zase nasazuju.

Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.

Pomocí ruštiny, češtiny a angličtiny komunikujeme s jedním horským vůdcem, co má stan vedle nás a včera mi půjčoval tu lopatu. Ti nahoru vyráží zítra. Dozvídáme se od něho, že jsme crazy climbers, když zjistí, že jdeme bez mapy a průvodce. To je další věc, co zjišťujeme, a to, že jakákoliv skupina má minimálně jednoho průvodce a zároveň horského vůdce, v ideálním případě to ještě je záchranář a ochranář a kdoví co ještě. Už ve skupině od dvou lidí je jeden placenej. Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky. „Pogoda plochaja…“

Zvoní mi ten budík, takže doma jsou tři hodiny ráno. Navazujeme se a scházíme na ledovec, kde je stan těch dvou včerejších odpadlíků. Klasicky, jeden horskej vůdce s klientem. Chvíli si povídáme, dozvídáme se, že vůdce včera, i přes mé varování, že to drží na hovno, vyletěl i se štandem na tom prvním fixním laně. Očividně to ale přežil. Zvou nás na čaj, ten ale odmítáme, protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.

Docházíme a dolézáme k Delane passu, kde se na nově natažených fixních lanech žene nahoru litevská skupina. No, spíš sune, než žene. První nahoře, asi s půlhodinovým náskokem před ostatními, je sedmdesátiletý Polák, teď už Litevec. Tak si ho Karaf vyfotil, tak si on vyfotil nás.

Slézáme zase přes postupová jištění. Máme neuvěřitelně zamotaný a zkroucený lano. „Kurva, jestli mě budeš spouštět tak rychle, tak ti sem budu dávat ty ruský šrouby, vždyť ani nestíhám běžet!“

Karaf toto mé varování nebere nikterak vážně, a pak se diví, že mu nejdou vyšroubovat. He, he.

Dole jsme za hodinu. Za tu dobu někteří Litevci postoupili asi tak o jeden metr, a to mají jedinej úkol, posouvat si jümar, případně prusík, po laně. Scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Před pomníčkem jsou naskládány rozbité helmy, zlomené cepíny, dva šrouby a několik rozlámaných karabin. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.

Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes šest hodin zvládáme ujít za necelý čtyři. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody.

Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.

K vypnutí stanu jdou konečně použít kolíky. Teda, čtyři z dvanácti a jeden ještě vypadává.

Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali. Zase nám tu piští pišťuchy. Tak to je dobrý. Co ale není dobrý, je, že mám nějak navlhlej spacák, ale moje vlhký dutý vlákna na to nejsou tak špatně, jako Karafovo vlhký peří.

Ponožky z nohou doslova strhávám. Karaf hledí na Běluchu. „Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“