Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je
vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si –
tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale
k tomu se dostaneme.
Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…
Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…
V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.
Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.
S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.
Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…
Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…
V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.
Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.
S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné
zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních
židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po
mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher
Hotel Downtown ****.
Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.
Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.
V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.
Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).
Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.
Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.
Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.
Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.
Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.
V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.
Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.
Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.
Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.
V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.
„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.
Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.
Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.
V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.
Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).
Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.
Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.
Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.
Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.
Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.
V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.
Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.
Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.
Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.
V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.
„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se
skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými
obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny
navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky
i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale
i turistům.
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.
Vzhůru do hor!
„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.
Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.
Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.
Do jezerní kotliny
Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.
Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.
Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.
Vrcholky v mracích
Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.
Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Malý Retezat
Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.
Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.
Vzhůru do hor!
„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.
Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.
Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.
Do jezerní kotliny
Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.
Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.
Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.
Vrcholky v mracích
Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.
Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Malý Retezat
Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.
Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu,
objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme
mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď
nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před
námi se rozprostírá opět jen písek a duny.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.
Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.
Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.
Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.
Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.
Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.
Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!
Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.
Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.
Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.
Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.
Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.
Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.
Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.
Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!
Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.
Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.
Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda.
První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.
I symbolické křížky zmizely v závějích
Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.
Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat
Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.První sněhové vločky dopadly na naše pohraniční hory, a dali nám tak najevo, že zima se neodvratně blíží. Nastal čas nejen pro přezutí pneumatik našich automobilových „miláčků“, ale i pro změnu naší turistické výbavy. Letní trička, kraťasy a trekové boty vystřídají trička s dlouhými rukávy, dlouhé běžkařské kalhoty a běžecké boty, zatímco do ruky přibude dvojice běžek a lyžařských holí. Je čas vyrazit do romantické, neposkvrněnou bělostí zářící přírody.
I symbolické křížky zmizely v závějích
Zima na horách má mnoho podob. Od těch romanticky zasněžených, přes třeskutě mrazivé až po skoro jarní, sněhu téměř zbavené. Suverénně nejvíce zim jsme trávili na milované Šumavě, a přestože si člověk užil dost sněhových radovánek i v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných Horách, přesto se ty nejkrásnější zimní zážitky pojí právě se Šumavou. V zimě nejvíce navštěvovanou, a pro nás téměř srdeční záležitostí, se stala zapadlá šumavská osada Horská Kvilda. Na okraji kvildských plání stálo porůznu rozházeno několik stavení, když jsme sem před 16 lety přijeli strávit svou první, zimní šumavskou dovolenou. Popravdě řečeno, první setkání s touto osadou nebylo právě přívětivé. Žádná zimní romantika zasněžených, sluncem ozářených plání, ožívajících miliardami odlesků sněhových krystalků. Jen mrazivý vítr, zarývající se až do morku kostí, hnal od západu těžká mračna slibující sněhovou nadílku, když jsme stanuli na okraji lesa a poprvé uviděli Horskou Kvildu. Cesta sem nebyla jednoduchá. Jediný přímý autobusový spoj končil na Kvildě, a přestože nám zavazadla na chatu odvezl ochotný pan Sameš, přesto vyhlídka na 5 km putování v zimní slotě nebyla příliš lákavá. První, co se nabídlo našim zrakům, byla velká planina, po níž byla rozházena jednotlivá stavení jako rozinky na mámině koláči. Ještě dříve, než jsme k nim dostali, museli jsme projít místem, které je v zimní sezóně doslova „neuralgickým“ bodem pro zásobování Horské Kvildy. Tady, jen několik desítek metrů od okraje lesa, dokazuje šumavská zima svou sílu. Ustupující les a otevřená planina tu dovolují větru, aby se rozeběhly v plné síle a právě zde uvolnil ze svého ledového sevření miliardy sněhových vloček, které stačil během svého letu posbírat. Stačí první větší sněžení a nad Vydřím Mostem vznikne doslova sněhová zátka, která dokonale ucpe jedinou spojnici mezi Horskou Kvildou a Kvildou. Často teprve až sněhová fréza dokáže zjednat pořádek, protože sněhové pluhy vimperských silničářů, ač pravidelně pendlující v denních i nočních hodinách, prostě nemají díky několikametrovým sněhovým mantinelům možnost odhodit shrnutý sníh mimo silnici. Když jsme se přijeli před lety poprvé, ještě nestála dnešní moderní budova obecního úřadu, ani vedlejší útulná hospůdka s báječně sálajícími, kachlovými kamny. A tak nezbývalo než pokračovat do kopce k bývalému Polaufovu hostinci a ještě o pár metrů dále, kde konečně čekalo spásné teplo vytopené horské chalupy. Teprve odtud si člověk mohl vychutnat výhled na horskou osadu, rozkládající se v nadmořské výšce 1045 – 1090 m. n. m. Zvláště v podvečer tu byly a stále jsou úchvatné pohledy, když slunce zapadne za obzor, zatímco se v některých ze třicítky stavení začnou rozsvěcet první světla, v rostoucí tmě připomínající bludičky.
Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat
Když se teď v mysli vracíme roky nazpátek, uvědomujeme si, jak pestré vzpomínky to jsou. Byly roky, kdy sněhu bylo tak akorát a my jsme si mohli užívat zimních radovánek do sytosti. Našly se i takové zimy, kdy se nad kvildskými pláněmi proháněl vítr a déšť a vyrazit do stopy znamenalo promoknout do poslední nitky. Nejednou se musel sníh doslova hledat mezi ostrůvky holé země. Ale nejvíce vzpomínek se pochopitelně váže k rokům, kdy Šumavu zasypaly mohutné příděly sněhu. Výjimkou nebyly třeba tři, čtyři dny nepřetržitého sněžení, které horskou osadu proměnilo k nepoznání. Autobusová zastávka zmizela ve sněhových závějích, přízemní okna chalup se schovala za hromadami sněhu, zatímco jejich střechy takřka splývaly se sněhovou peřinou. Pro místní obyvatele to byly dny plné dřiny spojené s odklízením sněhu, byť s pomocí moderní techniky. Ta však za Vás na střechu stavení nevyleze, ani neschází silnou vrstvu sněhu a ledu. Člověk v duchu musí vzpomenout na naše předky, kteří za pomoci jen minimální techniky doslova bojovali o přežití v podmínkách tehdejších krutých zim. Neměli k dispozici mobily, těžkou techniku, pluhy, sněhové frézy a ostatní vymoženosti moderní doby. Jen lopaty, košťata, saně a koně či volské potahy jim pomáhaly přežít ty chvíle, kdy se nad šumavskými kopci setmělo a na husté lesy se začala sypat sněhová nadílka. Tehdy to byl boj o každý den, se kterým se přiblížil konec kruté zimy. Dnes už je zima na horách přeci jen více o romantice. Sice pořád není co závidět silničářům, kteří ve dne i v noci vyráží bojovat se sněhem. Obdiv patří i pekařům, řidičům autobusů a všem těm, kteří často velmi brzy ráno přiváží čerstvé pečivo, odváží děti do škol nebo jen připravují snídani ve zdejších pensionech bez ohledu na to, jaké vládne venku počasí. Teprve když se zešeří, z oblohy se začnou znovu sypat sněhové vločky a z horsko- kvildských chalup zavoní pečené koláče, jablečný závin nebo svařené víno, pak teprve se dá mluvit o skutečné romantice. Tedy o tom, co se z našeho běžného života vytrácí stále více a více. Proto až budete sedět v útulné sednici třeba zrovna na Šumavě, za okny bude fičet ledový vítr a větrem hnané sněhové vločky budou narážet na okenní sklo, važte si té romantiky, i lidí, kteří Vám ji umožní prožít. I dnes stojí za to, vracet se do hor, do minulosti, a uvědomovat si, že i v moderní době se najdou místa, kde pořád vládne příroda a člověk se jen snaží přizpůsobit jejím rozmarům.
Sněhem zasypaná bývalá německá škola na Horské Kvildě
Pod sněhem zmizela i zdejší autobusová zastávka
Sněhu bylo dost i u zastávky vedle řezbářství pana Tittla
Sněhové závěje u jedné z chalup
Ke vchodům některých chalup se lidé museli doslova prokopat
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte
specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že
tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás
neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření,
které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.
Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.
Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.
Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.
Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.
Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.
A co se tu vaří nejvíce?
Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.
V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.
A po jídle dezert?
Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.
Další pákistánské zajímavosti
Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.
Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.
Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.
Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.
Perlička na závěr
Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.
Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.
Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.
Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.
Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.
Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.
A co se tu vaří nejvíce?
Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.
V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.
A po jídle dezert?
Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.
Další pákistánské zajímavosti
Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.
Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.
Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.
Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.
Perlička na závěr
Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.
Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží,
mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým
středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami
a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti
jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes
patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu,
v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.
Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.
{{reklama()}}
Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteristickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.
Kultura
Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.
Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.
Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.
Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.
Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.
Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.
Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.
Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.
Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!
Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.
Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.
Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.
{{reklama()}}
Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteristickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.
Kultura
Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.
Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.
Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.
Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.
Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.
Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.
Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.
Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.
Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!
Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.
Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění
o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si
pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ,
jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu,
abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do
maminčina náručí.
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ, jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu, abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do maminčina náručí. Jelikož jediným jazykem, krom toho českého, ve kterém jsem si schopná objednat více než kávu, je jazyk anglický, moje volba v rámci evropského kontinentu byla celkem jasná. Ostrovy a angličtina = Velká Británie.
Svůj osud jsem po dlouhém přemýšlení vložila do rukou jedné agentury, abych měla alespoň tu minimální jistotu střechy nad hlavou a přísunu dostatku bankovek a mincí, tzv. studijně pracovní pobyt. Bonusem – ovšem tím nejdražším (500 liber) byla možnost navštěvovat dvakrát týdně dvě hodiny kurzu angličtiny, o jehož kvalitách se raději zmiňovat nebudu, nechci-li prolistovat svůj sprostoidní slovník.
Agentura tedy zajistila ubytování téměř v centru města Bournemouth, v kraji Dorset, v jižní Anglii. Upřímně řečeno, dokud mi agenturní slečna neřekla, že pojedu právě do Bournemouthu, neměla jsem absolutně žádná geografické tušení, kde se ono „městečko“ nachází.
Pravda a nic než pravda
Toto přímořské anglické letovisko čítá na 160 tisíc stálých obyvatel. Ovšem počet se v letní sezóně, o víkendech a státních svátcích navyšuje o několik tisíc. Bournemouth není například oproti světoznámému Brightonu tolik přelidněný, a i přesto skýtá všechny klady přímořského resortu. Dostupnost z Londýna je snadná. Cca 2 hodiny autem po dálnici nebo 2,5 – 3 hodiny autobusem (170 km) směr jihozápad. Další předností Bournemouthu je vlastní letiště, ze kterého ještě před rokem létaly přímé spoje do Prahy, bohužel pro české návštěvníky, lety byly zrušeny.
Bournemouth je ráj dětí, rodičů, studentů, babiček i dědečků, a to doslova. Jižní Anglie je rájem celé Velké Británie. Lidé ze severních oblastí se stěhují na jih za prací, za lepšími pracovními podmínkami, za krásnou přírodou, za čistotou. Za tyto přednosti si ovšem také připlatí nějakou tu kačku navíc. Konkrétně v Dorsetu obyvatelé platí ročně tisíc liber za to, že zde vůbec mohou žít. Odměnou jim jsou nádherné čisté a upravené pláže, parky a zahrady, bezpečnost na ulicích a vyšší životní standard. Bournemouth byl dokonce prvním městem ve Spojeném království, kde byly nainstalovány a použity CCTV kamery zajišťující bezpečnost obyvatel města.
Teploty v letních měsících se pohybují mírně přes dvacet stupňů. Pravda, na středozemní letoviska to nemá, ale i přesto tu můžete zažít pár horkých letních dní, během kterých se ti odvážní mohou smočit v chladném oceánu. Co si budeme nalhávat – pro české turisty, kteří jsou zhýčkaní teplotami vzduchu kolem třiceti stupňů a teplým mořem, to asi není ten pravý šálek čaje. Proto v Bournemouthu potkáte českého turistu zřídka. Na druhou stranu českých studentů je tu poměrně hodně a to především v létě. Bournemouth má rovněž svoji univerzitu, takže má zázemí studentského města s hlučným nočním životem různého druhu i poddruhu. Každý si tu zkrátka tu svoji „vášeň“ najde.
Criss cross Bournemouthem
Gardens – Bournemouth je od začátku do konce protkán překrásnými zahradami, které jsou v létě příjemným místem k odpočinku a na podzim vytvářejí úžasné scenérie barev a podzimního světla. Dá se v nich chodit celé hodiny. V Lower Gardens se dá dokonce za poslechu živé hudby hrát například minigolf – turista na prvním místě.
Bournemouth Eye je vyhlídkový balón naplněný heliem, který je k zemi připoután speciálními kabely a slouží jako jakási letící rozhledna. Pod balónem je kruhová klec, která pojme až na 30 pasažérů. Ti se za 12 liber (cca 350 Kč) mohou z výšky zhruba 150 metrů kochat panoramatem o délce 32 kilometrů s dohledem až na English Channel.
Clubs, pubs and bars tu mají všechny možné a nemožné podoby a ať už je úterý, pátek nebo neděle, jsou pořád otevřeny, připraveny pohltit tance a drinku chtivé nadšence různých věkových kategorií, pohlaví, vyznání a barev pleti. Bournemouth je kosmopolitním centrem každým coulem.
Pavilion, BIC – Ti, jež dychtivě touží uspokojit své kulturní buňky, mohou zaplout do jednoho ze dvou kulturních středisek v Bournemouthu. Po celý rok se zde konají koncerty různých žánrů, výstavy, divadelní představení, opery, lední představení, prostě všechno, co si jen zmlsaný divákův jazýček přeje.
Bournemouth Pier, beach – Pláže v okolí Bournemouthu jsou písčité s velmi pozvolným vstupem do moře, takže se tu jako kobylky v létě množí rodiny s malými dětmi. Všude je ale čisto a taťka záchranář, Mitch Buchannon, se stará o své plážové ratolesti i se svými věrnými druhy. Člověk se tu cítí opravdu bezpečně. Přes jedenáct kilometrů dlouhým plážím vévodí Bournemouth Pier. Nejkrásnější pohled na něj je při východu a západu slunce.
Beach Hut – A komu by se nechtělo ležet dlouhé hodiny na pláži může si na sezónu nebo na pár dní pronajmout plážový domek. Za „pouhých“ 28 liber (cca 840 Kč) si můžete týden užívat teplého jídla i na pláži – ovšem pokud se vám bude chtít nakupovat a vařit.
Ano, zaujala jsem stanovisko a po dlouhých letech romantického básnění o pobytu v cizině jsem opustila rodnou matičku zemi a vyrazila si pryč nebo dech? Jakožto člověk nesvětaznalý, plný naivních představ, jsem svůj první dlouhodobý pobyt směrovala někam hodně blízko domovu, abych se v případě jakýchkoli „útoků“ mohla vrátit zpět do maminčina náručí. Jelikož jediným jazykem, krom toho českého, ve kterém jsem si schopná objednat více než kávu, je jazyk anglický, moje volba v rámci evropského kontinentu byla celkem jasná. Ostrovy a angličtina = Velká Británie.
Svůj osud jsem po dlouhém přemýšlení vložila do rukou jedné agentury, abych měla alespoň tu minimální jistotu střechy nad hlavou a přísunu dostatku bankovek a mincí, tzv. studijně pracovní pobyt. Bonusem – ovšem tím nejdražším (500 liber) byla možnost navštěvovat dvakrát týdně dvě hodiny kurzu angličtiny, o jehož kvalitách se raději zmiňovat nebudu, nechci-li prolistovat svůj sprostoidní slovník.
Agentura tedy zajistila ubytování téměř v centru města Bournemouth, v kraji Dorset, v jižní Anglii. Upřímně řečeno, dokud mi agenturní slečna neřekla, že pojedu právě do Bournemouthu, neměla jsem absolutně žádná geografické tušení, kde se ono „městečko“ nachází.
Pravda a nic než pravda
Toto přímořské anglické letovisko čítá na 160 tisíc stálých obyvatel. Ovšem počet se v letní sezóně, o víkendech a státních svátcích navyšuje o několik tisíc. Bournemouth není například oproti světoznámému Brightonu tolik přelidněný, a i přesto skýtá všechny klady přímořského resortu. Dostupnost z Londýna je snadná. Cca 2 hodiny autem po dálnici nebo 2,5 – 3 hodiny autobusem (170 km) směr jihozápad. Další předností Bournemouthu je vlastní letiště, ze kterého ještě před rokem létaly přímé spoje do Prahy, bohužel pro české návštěvníky, lety byly zrušeny.
Bournemouth je ráj dětí, rodičů, studentů, babiček i dědečků, a to doslova. Jižní Anglie je rájem celé Velké Británie. Lidé ze severních oblastí se stěhují na jih za prací, za lepšími pracovními podmínkami, za krásnou přírodou, za čistotou. Za tyto přednosti si ovšem také připlatí nějakou tu kačku navíc. Konkrétně v Dorsetu obyvatelé platí ročně tisíc liber za to, že zde vůbec mohou žít. Odměnou jim jsou nádherné čisté a upravené pláže, parky a zahrady, bezpečnost na ulicích a vyšší životní standard. Bournemouth byl dokonce prvním městem ve Spojeném království, kde byly nainstalovány a použity CCTV kamery zajišťující bezpečnost obyvatel města.
Teploty v letních měsících se pohybují mírně přes dvacet stupňů. Pravda, na středozemní letoviska to nemá, ale i přesto tu můžete zažít pár horkých letních dní, během kterých se ti odvážní mohou smočit v chladném oceánu. Co si budeme nalhávat – pro české turisty, kteří jsou zhýčkaní teplotami vzduchu kolem třiceti stupňů a teplým mořem, to asi není ten pravý šálek čaje. Proto v Bournemouthu potkáte českého turistu zřídka. Na druhou stranu českých studentů je tu poměrně hodně a to především v létě. Bournemouth má rovněž svoji univerzitu, takže má zázemí studentského města s hlučným nočním životem různého druhu i poddruhu. Každý si tu zkrátka tu svoji „vášeň“ najde.
Criss cross Bournemouthem
Gardens – Bournemouth je od začátku do konce protkán překrásnými zahradami, které jsou v létě příjemným místem k odpočinku a na podzim vytvářejí úžasné scenérie barev a podzimního světla. Dá se v nich chodit celé hodiny. V Lower Gardens se dá dokonce za poslechu živé hudby hrát například minigolf – turista na prvním místě.
Bournemouth Eye je vyhlídkový balón naplněný heliem, který je k zemi připoután speciálními kabely a slouží jako jakási letící rozhledna. Pod balónem je kruhová klec, která pojme až na 30 pasažérů. Ti se za 12 liber (cca 350 Kč) mohou z výšky zhruba 150 metrů kochat panoramatem o délce 32 kilometrů s dohledem až na English Channel.
Clubs, pubs and bars tu mají všechny možné a nemožné podoby a ať už je úterý, pátek nebo neděle, jsou pořád otevřeny, připraveny pohltit tance a drinku chtivé nadšence různých věkových kategorií, pohlaví, vyznání a barev pleti. Bournemouth je kosmopolitním centrem každým coulem.
Pavilion, BIC – Ti, jež dychtivě touží uspokojit své kulturní buňky, mohou zaplout do jednoho ze dvou kulturních středisek v Bournemouthu. Po celý rok se zde konají koncerty různých žánrů, výstavy, divadelní představení, opery, lední představení, prostě všechno, co si jen zmlsaný divákův jazýček přeje.
Bournemouth Pier, beach – Pláže v okolí Bournemouthu jsou písčité s velmi pozvolným vstupem do moře, takže se tu jako kobylky v létě množí rodiny s malými dětmi. Všude je ale čisto a taťka záchranář, Mitch Buchannon, se stará o své plážové ratolesti i se svými věrnými druhy. Člověk se tu cítí opravdu bezpečně. Přes jedenáct kilometrů dlouhým plážím vévodí Bournemouth Pier. Nejkrásnější pohled na něj je při východu a západu slunce.
Beach Hut – A komu by se nechtělo ležet dlouhé hodiny na pláži může si na sezónu nebo na pár dní pronajmout plážový domek. Za „pouhých“ 28 liber (cca 840 Kč) si můžete týden užívat teplého jídla i na pláži – ovšem pokud se vám bude chtít nakupovat a vařit.
Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale
k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo
v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý
ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám
nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za
čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.
Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.
Ach ta byrokracie
Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.
{{reklama()}}
Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.
Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.
Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.
Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.
Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.
Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Oázy lybijské pouště
Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.
Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.
Je libo sladký čaj či silnou kávu?
Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.
Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.
Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.
Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.
Ach ta byrokracie
Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.
{{reklama()}}
Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.
Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.
Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.
Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.
Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.
Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Oázy lybijské pouště
Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.
Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.
Je libo sladký čaj či silnou kávu?
Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.
Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.
Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný
vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho
Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
{{bezreklamy()}}
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
Blíží se prosinec a stejně jako každý rok v tuto dobu začíná do pošty nás, organizátorů Expedičního fondu, přicházet mnoho e-mailů, které by se daly shrnout jednou následující větou: „Pánujete vyhlásit další kolo soutěže Expedičního fondu?“ A odpověď? Odpověď je jednoduchá: „7. kolo soutěže Expedičního fondu právě začíná!“
Co je to vlastně Expediční fond?
Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Veškerá podpora, o kterou se v Expedičním fondu soutěží, byla získána ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou pro 7. kolo cestovatelský magazín Koktejl, výrobce outdoorového vybavení HUMI, výrobce filtrů na vodu KATADYN, výrobce nafukovacích člunů GUMOTEX, „Evropská cestovní pojišťovna“: http://www.evropska.cz/, Lonely Planet a cestovatelský portál Hedvábná stezka, který je zřizovatelem Expedičního fondu. Významnou částkou tentokrát přispěl také Jakub Horák, místopředseda správní rady Expedičního fondu.
Svoje případné další dotazy zasílejte na tyto e-maily: jirka(zavináč)hedvabnastezka.cz nebo david.gladis(zavináč)hedvahnastezka.cz.
Děkujeme všem partnerům Expedičního fondu, bez jejichž pomoci a podpory by se nám naše práce nemohla podařit.
{{bezreklamy()}}
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
Blíží se prosinec a stejně jako každý rok v tuto dobu začíná do pošty nás, organizátorů Expedičního fondu, přicházet mnoho e-mailů, které by se daly shrnout jednou následující větou: „Pánujete vyhlásit další kolo soutěže Expedičního fondu?“ A odpověď? Odpověď je jednoduchá: „7. kolo soutěže Expedičního fondu právě začíná!“
Co je to vlastně Expediční fond?
Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Veškerá podpora, o kterou se v Expedičním fondu soutěží, byla získána ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou pro 7. kolo cestovatelský magazín Koktejl, výrobce outdoorového vybavení HUMI, výrobce filtrů na vodu KATADYN, výrobce nafukovacích člunů GUMOTEX, „Evropská cestovní pojišťovna“: http://www.evropska.cz/, Lonely Planet a cestovatelský portál Hedvábná stezka, který je zřizovatelem Expedičního fondu. Významnou částkou tentokrát přispěl také Jakub Horák, místopředseda správní rady Expedičního fondu.
