Kouzlo pražských zahrad

Dnes po mnoha letech nastala doba obnovy. Velké množství pražských
zahrad je nedlouho po rozsáhlých a velmi nákladných rekonstrukcích. Sice
už v nich není svoboda a touha bujarých přírodních zákoutí a chaosu
volně rostoucích pnoucích rostlin a míst plných romantiky, za to mají
pevný řád, moderní nebo původní zahradní architekturu, dokonale
zrestaurované fresky a sochy a jsou vskutku perlami uprostřed městské
zástavby.


Když jsem bývala malá holka ze základky, podnikala jsem s jedním spolužákem jménem Vítek krásné objevné a průzkumné výpravy po pražských dvorech. Jsem rodilá Pražačka a Dejvičanka a takových krásných ukrytých dvorů mezi domy z 20.a 30. let tam je opravdu spousta. Vítek mě brával na výpravy nejen po krásně upravených parcích schovaných hluboko mezi bloky domů a nepřístupných veřejnosti, ale také na výpravy po opuštěných půdách a sklepích, proudění světla starými různě tvarovanými okénky a vikýři to mělo taky něco do sebe. Protože každý dům býval uzamčen, mnohdy jsme čekali i hodiny než někdo zapomněl zamknout a my tiše mohli proklouznout za novým poznáním. Maminka vždycky hubovala a nechápala, jak se mohu domů vracet omotaná pavučinami a obalená blátem a prachem z těch míst. Zahrady obvykle čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, členěné do různých celků, plné kvetoucích i popínavých rostlin, pískem sypaných cest, a taky starodávných železných klepadel na koberce a různých romantických zákoutí mě ale naplňovaly touhou objevovat zase nové a další a hlavně jiné, ty dosud neznámé. Mockrát se stalo, že jsme se dostali dovnitř a pak už nemohli ven. Někdo zapomněl zamknout a jiný vzápětí nezapomněl… Obcházeli jsme každý dům, sahali na zdobené kovové kliky a přitom si prohlíželi architekturu domů i zahrad…



Pak jsem začala chodit na gympl a místo ukrytých zahradních bloků jsem objevila kouzlo velkých pražských zahrad. Nebylo to v té době jednoduché. Spousta z nich byla uzavřená, zanedbaná, polorozpadlá, ale vždycky bylo někde nějaké místo, kudy se dalo dostat dovnitř, na místo, kde bylo cítit nejen historii, ale i hnilobnou omítku polorozpadlých oprýskaných zdí. Ty ale dávaly na revanš svou krásu v podobě šípkových nebo zimostrázových stěn. Byly porostlé listy od země až do nebes i zimolezem nebo psím vínem… Na schodech se povalovaly listy za spoustu podzimů, na cestách kdysi vysypaných pískem rostly sedmikrásky, na místě kdysi anglických trávníků bylo metrové býlí a nebylo místo kam šlápnout. Přesto ty zahrady dýchaly, svobodně žily a zároveň pustly, choulily se do ranních mlh i večerních západů slunce opuštěné a syrové jako život sám. Přece jen měly své obyvatele, ráno se v nich probouzely sochy od proslulých sochařů do nového dne a čerpaly energii ze slunce, aby večer tam mohly vychladnout a uložit se ke spánku. Vlhké a vybledlé fresky na stěnách dávaly tušit pompéznost a krásu někdejší výzdoby. Šla tady ruku v ruce malebnost prostranství s krásou divoké přírody korunovaná polozapomenutým dílem lidské ruky. Mnoho nepřístupného dávalo cítit syntézu uměleckého bohatství Prahy s dávnou historií míst. Právě zahrady byly živým organismem měnící se historie. Byly v nich stopy po třpytu jejich zašlé slávy ale i příslib do budoucna, protože jejich vnitřní krása, umění předešlých generací tiše čekalo na doby příští a zářící, kdy zahrady opět dostanou nový háv a svůj bývalý lesk a budou se pyšnit jako pávi svým rozprostřeným peřím.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Několik známých velkých zahrad a parků v Praze bylo přístupných vždy. Nebyl tam žádný turistický ruch jako dnes. Toulali se tam jen milenci a důchodci na pomalých dlouhých procházkách. Důchodci při nich určitě vzpomínali na svá mladá léta a tehdejší podoby míst. Dnes po mnoha letech nastala doba obnovy. Velké množství pražských zahrad je nedlouho po rozsáhlých a velmi nákladných rekonstrukcích. Sice už v nich není svoboda a touha bujarých přírodních zákoutí a chaosu volně rostoucích pnoucích rostlin a míst plných romantiky, za to mají pevný řád, moderní nebo původní zahradní architekturu, dokonale zrestaurované fresky a sochy a jsou vskutku perlami uprostřed městské zástavby.

Všem, kteří mají smysl pro přírodní ale i uměleckou krásu a ušlechtilost místa, bych ráda zprostředkovala pohled alespoň na fotografiích a malých toulkách minulostí i současností na nejznámější pražské zahrady a parky. Myslím, že nebudu přehánět, když napíšu, že dnes jsou to blyštivé drahokamy ve zlaté Praze.


Snažila jsem se na fotografiích zachytit ne ta nejznámější místa a pohledy na zahrady, které najdete v každé publikaci o Praze. Jsou to spíše zatím nezachycené nebo aspoň neokoukané úhly pohledů. Tak snad si budete připadat jako na procházce. Na malých toulkách rozkvetlou Prahou.

Tipy na zajímavé mapy na internetu – 2. díl

V dnešním druhém a závěrečném díle bych se rád věnoval
mapám historickým. Jejich praktické využití pro běžné
cestování a výlety je sice prakticky nulové, ale jsou ukázkou nádherné a
pečlivé práce našich předků.

Od prvního dílu „tipů“ uplynuly téměř dva měsíce. V dnešním druhém a závěrečném díle bych se rád věnoval mapám historickým. Jejich praktické využití pro běžné cestování a výlety je sice prakticky nulové, ale jsou ukázkou nádherné a pečlivé práce našich předků. Pokud vás zajímá, stejně jako mě, jak na mapách vydala vaše oblíbená místa, nemusíte plánovat návštěvu katastrálního úřadu či se objednávat do příslušného archívu. Stačí chvilka času a dobré připojení na internet.


Jakýmsi miniportálem či spíše rozcestníkem pro milovníky starých map je www.staremapy.cz . Zde naleznete např. odkaz na digitalizované staré mapy Moravy a města Brnawww.vilemwalter­.cz/mapy , mapovou sbírku Historického ústavu Akademie věd České republikywww.hiu.cas.cz/ma­py a odkaz na vybrané historické mapy u nás i v zahraničí v zahraničí – http://hismap­.wz.cz/ , kde se můžete i dozvědět jaký je rozdíl mezi starou a historickou mapou. A jaký že je? Historická mapa zachycuje historickou událost nebo období, např. politickou situaci států v Evropě před 150 lety. Stará mapa je mapa fyzicky stará, např. mapa vyrobená před 150 lety.


Díky projektu Laboratoře geoinformatiky UJEP a portálu Seznam.cz si dnes můžete prohlédnout území naší republiky v polovině 19.století. Na známé adrese www.mapy.cz je k vidění tzv. II. vojenské mapování z let 1842–1852 (Čechy) a 1836–1840 (Morava a Slezsko) k němuž dal podnět císař František II.

Zeměměřický úřad na adrese http://historic­kemapy.cuzk.cz/ zpřístupnil aplikaci, která umožňuje bezplatné prohlížení z postupně skenovaných císařských povinných otisků stabilního katastru Čech (1824–1843).

Výše zmíněná Laboratoř geoinformatiky UJEP prezentuje na webové adrese http://oldmap­s.geolab.cz/ stará mapová díla z území Čech, Moravy a Slezska. K vidění jsou mapy z I.– III. vojenského mapování, Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790.

A kde že jsou k vidění nejstarší mapy Čech a Moravy? Podívejte se na http://mujweb­.cz/www/mapy/ . Prohlédnout si můžete nejstarší mapu Čech, kterou jsem kdy viděl – Klaudyánovu mapu Čech z roku 1518.


Chybí vám v předchozím zhuštěném přehledu něco? Pište své tipy, doplnění a postřehy do diskuze pod článkem.

Barnaulská regenerace

Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však
stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam
je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední
dva týdny.

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto
článku se mohou vyskytovat neslušná slova

7. kapitola

10.08.2006 Čtvrtek

Karaf se vrací v ranních hodinách, aby ještě v ranějších hodinách mohl jít chcát, hodit grcku a zapomenout pořádně dovřít tropiko, takže nám prší do apsidy. Pršelo celou noc a skoro celý ráno.

Před devátou vytahuju Karafa s kocovinou a jdeme na poštu. Včera se fakt bavil s instruktorem kajakářů, mimochodem, ten borec, co na Kučerle rozmlátil kajak včetně sebe, tak se u tohoto učil.

Procházíme celou vesnici, kde krom značky přechod pro chodce u prašný silnice, mrtvýho prasete na návsi a pomalovaný školky fialovou a světlezelenou barvou není zhola nic zajímavýho. Poštu nacházíme na podruhé. Když jsme se poprvé ptali jakési stařeny, řekla sice, ať jdeme dozadu, ale neřekla, že to je deset metrů. A že mají zavřeno, protože dneska je čtvrtek, tedy zavírací den na většině úřadů, to taky neřekla. To ovšem zjišťujeme, až když se ve studeným dešti vracíme kilometr zpět. Došli jsme totiž k tý počmáraný školce, dle jedněch informací vyčtených ze starších cestopisů, měla být pošta naproti. Není.

Pošta je taková dřevěná šopa, nebýt tam cedule, spíš cedulka, tak tomu nevěřím. Vracíme se do turbázy, po cestě kupujeme litrovku vodky. Jsem nasranej, protože jdu jenom ve flísce, jsem mokrej, je mi zima a mise byla neúspěšná. Ještě se tak někdy budu snažit poslat pohledy. Pche. Potkáváme trojici absolutně zdecimovaných Čechů, co jdou do Tjunguru, ani bych se nedivil, kdyby to byli ti, co předevčírem vyšli nahoru. Spíš pod horu.

V turbáze balíme pod přístřeškem, cpu do batohu i cepín a trekovky, tak si snad zase nerozervu karimatku. Jdeme naházet věci do auta, pojedeme stříbrnou Toyotou Caldinou s řízením napravo. Vzhledem k tomu, že se tady napravo jezdí, tak to bude asi zajímavý. Sedíme s Karafem uvnitř, když to na dálku nastartovalo. Asijský auto. Je to hlavně obrovský a vážně pohodlný. A je tu sucho. Odjíždíme po poledni. Po chvíli se stavujeme u jednoho stavení u vesnice Katanda pro med, ten ale tentokrát není. Kupuji tedy ještě flašku vody, ženština za pultem mi nabízí CD s fotkami z Běluchy. Tak jsem odvětil, že jsem si to nafotil sám. Řízení bere Kosťa, což je mladší z těch dvou. Moc mu to nejde, ještě, že to je aspoň automat. Volant drží, jak kdyby někoho jistil. Jednou rukou zespodu, druhou z vrchu. Očividně mu to lezení jde lépe než řízení. V zatáčkách jedeme čtyřicítkou, na rovině sto čtyřicítkou. Rozvěšuji tady ponožky, ať trochu proschnou.

Andrew, starší z těch dvou, mi ukazuje kartičku správce parku, či jak to tu nazvat. Pak si nasazuje kuklu, na ni barevný brýle, co dostal od jedný skupiny Polek, když je tu měl na starosti, zapaluje si cigáro a děsí protijedoucí řidiče. Pak ještě vytahuje nějaké fotky z hor zajímavé kvality. Po čtyřech hodinách jízdy chytáme telefonní signál. Já jsem v pohodě, protože jsem doma oznámil, že jestli se ozvu, tak nejdřív z Moskvy při cestě domů. Za to Karaf naivně slíbil, že se ozve po příletu sem a pak se to nějak odložilo a pak přes dva týdny nebyl signál. He, he.


Borci se nás ptají, jestli máme řidičáky, když přitakávám, tak řekne že bych mohl řídit. Tak někdy cestou, až Kast odpadne. Chvíli jedeme po asfaltu a řeky přejíždíme po dřevěných mostech, chvíli jedeme po prašné cestě a mosty jsou betonový. A často jsou vedle ještě torza nikdy nedodělaných dalších mostů. Přijde mi, že si tady mohli vybrat buď most, nebo silnici. Čas od času je na cestě kráva nebo kůň. Nebo rovnou celý stádo. Koně aspoň uskakujou, ale krávu můžeme vzít zpětným zrcátkem a ona ani neucukne.

V Usť-Kanu stavíme na jídlo. Dávám si polívku ši, což je polívka z masa, brambor a nudlí, langmany, což je něco jako polívka, ale je to hustší a k tomu chleba. Karaf má to stejný, páč nám to kluci doporučili, tak mi háže maso. Andrew kupuje dvě stě padesát gramů vodky. Naleje nám panáky, pak znovu. Pak se podívá na zbytek. „Náda zabiť.“

A dopíjíme to. To byl teda zase oběd. V autě vytahujeme litrovku vodky a poměrně rychle to mizí. Rusové pijí pořád, ale po malejch a zajídají to. Taky tu má Andrew přichystaný stakany a pečivo na zakousnutí. To je sice starý tak měsíc, ale hodí se.

Dozvídáme se, že na Běluchu nevylezl ani Reinhold Messner a to čekal týden na počasí. Tak to není zas taková ostuda, že jsme nevylezli na horu, kam se nedostal ani horolezec, co vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. Jedeme krajinou, co mi silně připomíná Nízké Tatry, takový kopečky. Čas od času nad námi přeletí orel. Vedle nás vede elektrický vedení, ve třech řadách vedle sebe. Zajímavej to kraj.

Ještě zastavujeme u jezírka, Karaf jde nabrat vodu, protože chlapi říkají, že to je dobrý jezírko. Vrací se poněkud rozveselen. „To bude asi nějaká zvláštní voda, to jezírko je plný mincí.“

Tak se na to letím podívat a fakt. Vodu ale stejně nabral. Prý, když tam člověk hodí minci, může si něco přát. Asi tomu lidé hodně věří, tam už musí být peněz, vždyť se to celý lesklo. A okolo zase pentle na stromech a motlitby ve vzduchu. Po celý cestě je nejzajímavější předjíždění. Kosťa, protože sedí za volantem napravo a jede v pravým jízdním pruhu absolutně nevidí do protisměru. Andrew mu proto vždycky říká, kdy je volno. Čím je opilejší, tím nižší má pud sebezáchovy, tak se Kast někdy nestačí divit, do čeho ho to žene. Nevím, jak to tady řeší, když jede řidič sám. Pravděpodobně to neřeší.

Najíždíme na Čujský trakt. To se musí zapít. Míjíme skupinu tří Land Roverů, prý nějaká americká expedice. Jedou z Finska do Mongolska, nebo co. Tak to se taky musí zapít. „Repeat.“ „Repete.“ „Popojedem.“

Pokračujeme v cestě i v pití vodky. Karaf to nalejvá stylem, že to lije plný jak sviňa, lije to po mně, po sobě, po zemi. I Andrej musí řvát, že toho tolik nechce. „Bolor!“ „Co?“

Dozvídáme se, že to je Altajsky a že to znamená konec. No, konec to byl, litrovka vodky vykalená, my nažraní, řidič nasranej, protože nemůže pít s námi a ještě jsme ztratili druhý auto s programátorama.

Ti se pak odněkud vynořili, tak kousek před Gorno-Altajskem zajíždíme ke Katuni a stavíme stany. Andrew, kterýho jsme zdárně uchlastali chrápe v autě. Docela to vyhrál, protože je tady totální mokro, dřevo na oheň je mokrý tak, že když ho zmáčknu, teče z něj voda. V této situaci považujeme za rozumný, rozdělat oheň pomocí benzínu, ovšem programátor Boris to odmítá. Asi to je nějakej ortodoxní ochranář přírody. Tak jim alespoň štípu dřevo, což je věc, kterou tady snad ani neprovozují, Karaf v opilecké pýše seká dřevo různými končetinami, aby mi pak oznámil, že cítí že má snad nalomenou ruku.


Stále prší a okolo teče rozvodněná Katuň. Dneska, pro rychlost akce, spím bez karimatky. Je půlnoc, na stan dopadají těžké kapky a kdesi za naším stanem nasranej Boris polejvá dřevo benzínem…

11.08.2006 Pátek

„Wake up, Češi!“

Je půl sedmý ráno. To je příšernej čas. O patnáct minut později už sedíme v autě a jedeme k nejbližšímu obchodu nakoupit nějakou vodu. Kocovinu máme všichni, Kast náš náskok evidentně dohnal v noci. Dělíme se o vodu z kouzelného jezírka, ale radši jim neříkáme, že to je odtamtud.

Kousek popojíždíme, zastavujeme na tržišti, kde shledáváme, že máme prázdný zadní kolo. Tak se jdeme prvně najíst, pirožky s kartoškami a teprve potom řešíme, co s kolem. Dáváme rezervu na dojetí, která je samozřejmě na dně narvanýho kufru.

Měníme kolo a popojíždíme asi kilometr k pneuservisu. Jenže tam se nikdo netváří, že se mu chce pracovat. Jediný, co tam je zajímavý, je holka s rozbitým ksichtem stojící před servisem v dešti, jenom v ponožkách. Ta rozsekaná Lada, co je uvnitř, s ní má asi souvislost.

Z nebe padají proudy vody. V takový kadenci, že by každej normální řidič zastavil. Ne tak Kosťa. Ubral na sto dvacet a prorážíme vodní stěnu. Deštěm dojíždíme do Bijska. Tam necháme lepit kolo, byl tam deseticentimetrovej hřebík. Pak už to máme kousek do Barnaulu, kde je to kolo zase prázdný. Tak to aspoň nafukujeme. Na dojetí. Protože jsme se v autě zmínili, že chceme před nějakej levnej hotel, parkujeme u hotelu Kolos.

S jejich pomocí se ubytováváme, což znamená, dvakrát vyplnit nějakou nesmyslnou kartičku, převzít pokoj a nechat si ukázat, kde jsou záchody a sprchy. Na patře sedí děžurná, co nám uvaří čaj, když si nevzpomeneme zrovna o půlnoci. Jedno se musí nechat, noc pro jednoho stojí 220 rublů, což je nižší částka, než jakou psali na soupisu. Tak to je dobrý.

Baba na recepci nechápe, že Češi, tedy jako my, neumíme rusky. Asi ještě žije v Sovětským svazu. Ale azbuku už malujeme pěkně.

Platíme klukům za cestu, z dvanácti set na hlavu to srážíme na tisíc, ale protože nám docházejí prachy, tak nás to nakonec stojí dohromady 1930 rublů. Dáváme si s nimi sraz na osmou večerní, že půjdeme někam chlastat. Protože jsme vyfasovali čtyřlůžkový pokoj, kde je ještě skříň, jeden stůl, čtyři židle a na zdi centrální rádio, všechny mokrý věci, takže úplně všechny, rozvěšujeme po veškerým nábytku. Rozvěsit stan bylo zajímavý.

Jdu prozkoumat sprchu. Je centrální, jsou tu čtyři a naštěstí tu není ani noha. Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Nějak nemůžu dohledat sto Euro, ale nejsem si jistý, jestli jsem si je vůbec vzal. Jestli ano a přišel jsem o ně, tak jediní, kdo můžou být na vině, jsou Barnaulští policajti, protože když v těch svých plechových gajkách prohledávají turisty, jestli náhodou nemají drogy, tak lezou úplně všude včetně dokladů a peněženek. A když se okolo člověka motají tři, tak by zas nebyl takovej problém to lapnout. Protože Karaf se taky nemohl dopočítat rublů, což může znamenat, že v tom má třeba taky jenom bordel, je tato varianta reálná. Protože jsem si ale fakt nejsem jistej, jestli jsem ty prachy nenechal doma, těchto úvah zanechávám. Stejně by patřilo, hodit ty poliše i s tou budkou do řeky. Všechny. Pro jistotu. Vyrážíme do města, pokoupit pár věcí. Chceme pilu karmanaju, čili skládací, má to vzezření řetězu do motorovky. Potom nějaký vojenský pruhovaný trika a džezvu, čili turku na kafe. A směnit prachy.

Pohyb ve městě je šílenej. Za prvé nás ničí ten hluk, na to fakt nejsme zvyklí. A pak přecházení silnic. Před přechody pro chodce tu nikdo nezastavuje, chodci se řídí semafory na auta, který jsou umístěný až za křižovatkou. Jízdních pruhů je několik, zpravidla ale víc, než na kolik byla silnice koncipována. Někde se jezdí po chodníku, když stihnou uskakovat lidi, je to rychlejší. A když už je člověk na přechodu, tak do davu najede auto a odtlačuje lidi pryč. A do toho šaliny, no frmol.


Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Najít banku je taky zážitek, ale daří se nám. Vyměňuju si dvacet dolarů, Karaf něco přes sto Euro. Asi je to dobrá banka, protože na její bankomat stojí řada tak o dvaceti lidech, a to je tady bankomat na každým rohu a většinou zeje prázdnotou.

Jdeme hledat obchod Robinson, kde by měly mít ty pily. Všichni ho tu znají, ale nikdo není schopnej, správně nás tam poslat. Nakonec jej nalézáme. Je to rybářství, ale když na babu vyjuknu, že chcu cepnaju pilu, tak hned ví, o co jde. Beru tři po dvou stech rublech, Karaf dvě.

Ve stánku si kupujeme buterbrody, já s masem, Karaf se sejrem. Nakupujeme nějaký jídlo, džusy, kefíry, sejry a chleba a jdeme na hotel a na dvě hodiny usínáme. Budí nás budík po sedmé, z postelí lezeme před osmou. Andrew s Kosťou už čekají venku.

Jdeme do obchodu pro pivo Zlaté hory a Jaguára, což je plechovka energy plus alko, má to osm procent a pijí to tu alpinisti. Jdeme to chlastat do parku před divadlo. Andrew nese album s fotkama, má to udělaný fakt pěkně. Bělucha, sedlo Mašej, hory okolo severočujského a jihočujského hřebene.

Barnaul, který má tři čtvrtě miliónu obyvatel společně překřtíváme na Brnoul, protože všem pro jednoduchost říkáme, že jsme z Brna. A Andrewa na Kuzmiče. Na film Svéráz národního lovu se tady chytají všichni.

No, a když se jdu vyhrčet do parku, tak jsem odchycen milicí. Tak mrkli na dokumenty, který mi už nevrátili a ať jdu s nimi. Protože míříme k nějakýmu hotelu a protože jeden povídá furt o pivu, myslím si, že jim koupím pivo a bude. Jenže on mele o tom, že jsem chlastal pivo já.

Skončili jsme na policejní gajce. Zase budka dva metry na dva, uvnitř pět milicionářů. Prošacovali mě a protože přišel nějakej jejich nadřízenej, urychleně mě strčili do zaklopniku, což je ta jejich basa, co zabírá půlku gajky. Borci se našponovali, zasalutovali, podali hlášení, pochlubili se knihou, kam všechny zapisují a mnou, jakožto novým úlovkem.

Sedím tedy za mřížemi, rozumím každý pátý slovo a uvědomuji si, že ti tři v parku asi ani nevědí o mém zmizení. Policajti se na mě usmívají a říkají mi Roberte. Říkám jim, že jsem horolezec a vracím se z Běluchy a že kdybych věděl, že tu nesmím chcať v parku, tak tu chcať nebudu. Když se ptají, jak se to řeší u nás, říkám, že domluvou, což mi pochopitelně moc nevěří. Zkoumají můj švýcarák a říkají, že to znají, že to je švédský nůž. Jeden vytahuje nějakej sáhodlouhej formulář v azbuce. „Roberte, suždenie budět v ponedělnik“ „Što?“ „No sůd.“ „Co kurva?“


Načež se jim snažím vysvětlit, že soud jako není dobrej nápad, kor v den, kdy mi letí letadlo. Nakonec to dopadá tak, že borcům dávám úplatek, jenom je pitomý, že mám jenom pětistovku a žádný drobný. Což je za chcaní v parku dost, ale vysvětlovat jim, jestli mi jako nechcou dvě stovky vrátit mi nepřijde jako dobrá taktika, tak radši seberu pas a co nejrychleji mizím tmou do parku. Narážím na Kosťu, co mne už hledá. Po tom, když zjistili, že jim nějak chybím, kluci zvažovali variantu banditů, což ale zase hned zavrhli. Co by tady dělali banditi, že. Pak se jich Karaf zeptal, jak to tady je se chcaním a policajtama. Protože i oni toto pomalu zvažovali, tak jim to bylo hned jasný. Nechali opuštěnýho Karafa s albem, pivama a jejich mobilními telefony a šli mě hledat. Ke gajce se jim ale moc nechtělo. Se jim ani nedivím.

Jdeme radši do hospody. Tu buď vlastní, nebo je tu vážený host jejich kámoš, kterýmu říkají Dolph Lungran, on tak fakt vypadá. Mimochodem se vyskytoval na několika Kuzmičových fotkách. Už o nás asi něco ví. „Češi, pojďte vodku pít.“

Jdeme do nějakýho sportovního klubu, po schodech kamsi dolů. Usazujeme se před televizí a hned do sebe lejeme vodku. Dolph se nám představuje jako Konstantin. Objednává další flašku, chlebíčky s lososem, nějaký slanečky, cibuli, okurky, olivy, sýr…

Místní se nás ptají, jak daleko je Brno od Prahy a potom, kolik tam na této trase stojí taxi. Když jsme jim řekli, že u nás to taxíkem v podstatě nikdo nejezdí, nemohli to pochopit, tak jsme jim řekli, kolik u nás stojí litr benzínu. Do teď nevím, jestli nám to věřili. Ale vypadali přímo vyděšeně. V televizi pouští fotbal, sestřih zápasu Manchesteru s Juventusem, běhá tam Jan Nedvěd, což nám hned ukazují. Fotbalu asi rozumí. Při třetí flašce je ženskej fotbal, to je sranda, ale asi je to dáno promilem alkoholu v krvi, protože to holkám docela jde. Čas od času vypadne obraz, což je prý naprosto normální, může za to Sputnik, asi nějak blbě lítá na oběžný dráze. Furt nás buzeruje číšnice, tak Dolph buzeruje ji a my pijeme tu vodku. A hromadu džusu, co se objednává taky. Nejlepší je Altaj vodka, zítra ji musíme někde sehnat.

Dolpha se nám podařilo upít, všechno to zaplatil a odmotal se domů. Po chvíli upíjíme i Kuzmiče, kterej usíná na stole. Když ho budíme, rozbíjí talíř, co už nemůže vystát ta servírka a vzhledem k tomu, že tu jsme bez Dolpha, tak nás pucuje co to jde. To ale nalitým lidem nemůže vadit, platíme teda talíř a potácíme se na hotel.

Tam ještě vyžereme vodku Karafovi, co ji chtěl nalít do placatky pro tatu. Pomalu jsme upili i Kosťu, kterej vyhazuje prázdnou láhev oknem a podle zvuku venku asi trefil nějaký auto. Měníme si telefony a maily a borci se odmotávají. Já se jenom uvádím do polohy ležmo a chrápu.

Opravdový ráj v srdci Českého ráje…

Nedaleko za jeskyní Matěje Krocínovského se ocitnete u Hořákovy a
Husníkovy vyhlídky, které patří k nejkrásnějším a nejznámějším
na Maloskalsku. Právě z nich je úchvatný výhled do údolí řeky
Jizery, z výšky na Vranovský hřeben s Panteonem, na rozhlednu
Kopaninu, na Ještěd, Ralsko, Velký a Malý Bezděz či Drábské
světničky…

Je sobota, půlka dubna, listuju knihou 666 přírodních krás České republiky Petra Davida a Vladimíra Soukupa. Hledám tip na zítřejší výlet. A našla jsem. Strana 101, Maloskalsko, Liberecký kraj. Zaujala mě fotka Vranovského hřebene s Panteonem na pravém břehu Jizery. Přečetla jsem si v rychlosti něco málo o okolí a v neděli ráno jsme vyrazili.


Věděli jsme, že masiv Vranovského hřebenu se rozkládá na západ od Malé Skály a jeho hřeben patří k atraktivním částem Českého ráje. Nahoře, nad řekou Jizerou, na strmém výběžku leží vyhlídka ve výšce 55 metrů a odtud je skvělý pohled jak na údolí řeky Jizery tak na protilehlý asi 600 metrů dlouhý hřeben Suché skály. Místní říkají Suchým skalám Kantorovy varhany. Při bližším pohledu na ně je název nasnadě. Mezi horolezci, a že jich tam v neděli bylo, se o nich hovoří jako o Maloskalských Dolomitech. Tyto metamorfované pískovce a křemence, které skutečně připomínají světoznámé velehory, jsou od roku 1956 chráněné a dnes jsou národní přírodní památkou. Gró našeho výletu ale spočívalo v okruhu přírodním parkem Maloskalsko, který byl vyhlášen v roce 1997 a má rozlohu 29,35 kilometrů čtverečních. Nachází se v něm svahy zarostlé smíšenými lesy a na obou březích Jizery jsou pískovcová skalní města. Svoji pouť mezi skalami jsme začali na pravém břehu Jizery po žluté značce od místa Pod Zbirohy přes Skalní město Kalich, skalní bludiště Chléviště (počátek vzniku spadá do období druhohor a je utvořeno z měkkého pískovce) až po Skalní vyhlídku na Sokolu (562 m.n.m.), odkud byl parádní výhled opět právě na Suché skály. Okruh měl něco přes 5 kilometrů a vedl povětšinou přímo mezi pískovcovými skalami, nahoru a dolů, místy po schůdcích vytesaných přímo do skály a místy úzkými prostory mezi jednotlivými kužely skal. Byla to super procházka.

Chléviště a Kalich jsou skalní města, která vytvářejí labyrint a která byla v minulosti útočištěm pronásledovaných. Ve skalním městě Kalich je sluj se skalním oltářem, na němž býval letopočet 1634 a kalich. Prohlídku umocňují snivé pohledy z několika vyhlídek. Nedaleko za jeskyní Matěje Krocínovského se ocitnete u Hořákovy a Husníkovy vyhlídky, které patří k nejkrásnějším a nejznámějším na Maloskalsku. Právě z nich je úchvatný výhled do údolí řeky Jizery, z výšky na Vranovský hřeben s Panteonem, na rozhlednu Kopaninu, na Ještěd, Ralsko, Velký a Malý Bezděz či Drábské světničky. Tyto vyhlídky byly pojmenovány po Františku Hořákovi, řídícím učiteli z Louček, a ing. Antonínu Husníkovi, řediteli továrny Aero ve Vysočanech, který daroval ocel na zhotovení kovového zábradlí na plochých, deštovou vodou, mrazem a větrem vyhlazených obřích kamenech. Tuto část Maloskalska uzavírá sluj Václava Sádovského a skupinka skal Ve Vrátkách. Pod skalní vyhlídkou na Sokolu nás s dcerou zaujal omšelý pahýl stromu se sedátky z odřezaných větví. Vystavily jsme tady své tváře vstříc teplému podvečernímu slunci a chvíli zameditovaly (manžel nelenil a vyfotil). Byla to idylka v pozadí se Suchými skalami. Protože světlo ještě bylo teplé a zářící a slunce mělo ten nejkrásnější podvečerní třpyt náš výlet jsme završili procházkou okolo zříceniny středověkého hradu Frýdštejna na protilehlém břehu Jizery. Z dálky je vidět dominantu, velkou válcovou věž o průměru 9 metrů, a zbytky původního hradu ve skále. Nově zprovozněná vyhlídka na věži je ale přístupná až od 1. května. Hrad byl původně založen ve druhé polovině 14. století zřejmě pány z Bibrštejna. V Podhradí je ještě zajímavá obyčejná pískovcová kaplička z roku 1823 postavená v lidovém baroku.


Poslední místo, které jsme stihli v podvečerních hodinách navštívit, byla cihlová rozhledna Kopanina (657 m.n.m.) situovaná severně od Frýštejna. Tam se nám přihodila taková pikantnost. Pěkně jsme se prošli skoro na poloviční cestu od parkoviště k rozhledně, kde jsme si na stromě v lese všimli nápisu, že klíče od rozhledny je možno zapůjčit v rodinném domě ve vesnici na zálohu 100 Kč. Tak se manžel prošel dvojnásob. Cedule prý visela i na restauraci Myslivecká chata, kterou jsme v klidu přešli. Dcery zatím nacvičovaly polku a paso na krásné, loňským suchým listím vystlané lesní cestě. Z toho je vidět, že výlet je zdaleka nezmohl a může ho absolvovat, pln síly ještě v podvečer, každý.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Lehce jsme ještě vystoupali 80 kovových a 12 dřevěných schodů uvnitř rozhledny a vyšlapali tak do výšky 18 metrů na vyhlídkový ochoz, který je pod střechou, kulatý a celý prosklený. Bylo tady příšerné vedro ale dala se otevírat jednotlivá okna, z kterých byl překrásný výhled do celého kraje, to znamená na podstatnou část Českého ráje. Je odtud vidět i na špičku Ještědu a dobře jsou vidět jak Lužické hory tak Krkonoše. Rozhodně nepřehlédnete Trosky, Kozákov a Černou studnici. Rozhlednu slavnostně otevřel Klub českých turistů z Turnova roku 1894. Její dnešní podoba pochází ale až z roku 1936. Všechno jsme za jeden den stihli tak akorát než se pomalu začalo stmívat…. V duši nám rezonovalo vědomí, že Maloskalsko je opravdový ráj v srdci Českého ráje.

Cestovatelské blogy: „Zatčen v městě Qom“ a „Setkani s Karmapou“

Nově: Fotky Martina z Íránu!

Zatčen v městě Qom


Do mesta Qom jsem prijel v sobotu 19.5. celkem brzy po ranu. Po obvyklych tahanicich s hoteliery, jsem nakonec nasel hotylek vizaze nevalne, ale na tech par hodin pres noc, kdy stejne nevnimate kulturu ubytovani to stacilo.

Hlavnim mistem, ktere jsem chtel navstivit, byla hrobka Fatimy, sestry imama Rezy z 9. stoleti. Je to misto, ktere navstevuji v hojne mire nemocni, protoze veri, ze prijit az k mistu hrobky ma uzdravujici moc. Cely obrovsky komplex ve kterem jsou mesity, hrobka, odpocinkove saly, knihovny atd. je tzv. HARAM, tedy zapovezeny pro nemuslimy. Zkousel jsem to, ale vsudypritomne oko nabozenske policie mne oghalilo. Povolili mi udelat alespon fotografii vnitrniho komplexu z mista vstupni brany.

Pak jsem ale potkal mladeho a celkem otevreneho studenta, ktery mi rekl, ze me vezme sebou. Omotal mi Arafat satek okolo krku a sli jsme. Snazil jsem se chovat jako desne praktikujici muslim, proste nijak nevybocovat. Nikomu se nedivat do tvare. Je fakt, ze strniste na brade co mam uz pry trochu iranske je, ale ta nazrzla barva…hmm…tak to ne.

Více na Cestovatelském blogu Martina Lejsala z Íránu: http://www.ces­tovatel.cz/…v-meste-qom/

Setkani s Karmapou


Vcera jsem se dozvedel ze 15 km od Dharamsaly zije Karmapa, coz je hlava jedne ze skol tibetskeho budhismu. Dalajlama je sefem dalsi skoly, celkem jsou 4. Karmapovi je teprve asi 25 let, ale uz dosahl velmi vysoke duchovni urovne a pracuje velmi usilovne, ridi vsechna centra jejich skoly.Jezdi po svete a pomaha lidem.Jejich linie je v Evrope vedena lamou Olem, skola se jmenuje Karma Kagju. Zde dava dvakrat tydne pozehnani, take daval „kazani“, ale to nevim zda dela stale. Tak jsem se vydal navstivit Karmapu, abych videl jak vypada osviceny clovek…

Taxici zrovna stavkovali a tak jsem si vzal motoriksu. V chramu uz byla spousta lidi, po mensi prohlidce me pustili dovnitr a tam se poustela promluva kohosi, zrejme Karmapy, tlumocena do anglictiny.

Více na cestovatelském blogu Vojty Chládka z Indie: http://www.ces­tovatel.cz/…s-karmapou-/

Blog je online zápisník, díky kterému můžete zpřístupnit vlastní myšlenky, zážitky nebo cokoliv dalšího ostatním. Blog vám dovolí více přispívat a ne jen postávat kolem. Všechny naše blogy naleznete zde: http://www.ces­tovatel.cz/blog/ RSS kanál všech blogů tady: http://www.ces­tovatel.cz/rss/blog/

Mořské akvárium v Brestu

Ocitáme se ve skutečném i simulovaném podmořském
i přímořském světě. Jsou v něm představeni nejen živí
tvorové, ale návštěvník zde najde i různé „naučné“
programy, určené především pro děti.

Středa 28. července

Obloha je vymetená, rodí se nám krásný den. Radost nám nezkazí ani fakt, že v noci se kolem našeho stanu „špacírovala“ nejspíš krysa a na igelitu před stanem nám zanechala „exkrementový“ pozdrav. I tady jsme postrachem kempu, vstáváme totiž v 6,30 hod, zatímco „normální“ lidé opouštějí svá lůžka nejdříve v osm. Navíc v 6,15 si na nás zařvala SMS od dcery. V kempu je klid, pouze jedna z pěti zde bytujících rodin je už též na nohou. Panička venčí dva nezbedné psy a obzvláště na jednoho neustále volá: „Zombie, Zombie.“ Skutečně krásné jméno pro psa.

„Oktice“ si to opět sviští po pěkné silnici, na níž se střídají čtyřproudové úseky se stodesítkou se starými dvouproudovými s devadesátkou. Provoz není silný, navíc se jezdí velice ohleduplně. I tento fakt vedle kvalitnějšího benzínu se v dobrém slova smyslu podepisuje na spotřebě. Na tři sta padesáti kilometrech, které překonáváme mezi městy Angers a Brest, klesne spotřeba na 6,3 l/100 km, zatímco většinou se pohybuje kolem 6,9 l/100 km. Celý úsek překonáváme pouze s jedinou zastávkou na parkovišti, kde neodoláme nabídce ve zdejším „občerstvení“ a ochutnáme prý typický „steak hašé po francouzském způsobu.“ Jde o slisované, rychle usmažené mleté okořeněné maso. Něco na způsob hamburgeru s hranolkami, ale určitě lepší chuti.

Do Brestu, druhého největšího města Bretaně s dvěma sty tisíci obyvatel a významného francouzského přístavu, jsme se nevydali ani tak za kulturními krásami, ale především za brestskou atrakcí číslo jedna. Tou je tzv. Océanopolis, něco mezi muzeem a akváriem. Jeho název by ve volném překladu znamenal něco jako zábavní a vzdělávací oceánografické středisko. Není divu, že toto „zařízení“ nás, suchozemce, nesmírně láká.


Vjedeme pohodově do okrajových čtvrtí města, najdeme mapu, prohlédneme si ji, najdeme na ní Oceánopolis a jsme přesvědčeni, že nemůžeme zabloudit. Zdání však klame. Stačí jedna objížďka, jeden kruhový objezd, na který ještě nestačili dát směrovky, a už jsme…., no prostě kdesi. Co teď? Cestovatel – amatér by hledání cíle určitě vzdal. Leč my jsme „profíci.“ Tedy alespoň můj manžel. Přece „nebude z boje utíkat.“ Ocitneme se u benzínové pumpy a manžel, stejně neznalý francouzštiny jako já, jen s větší odvahou „dělat blbce a přežít to“ se ptá a ptá. Nakonec zakoupí mapu města, nechá si na ní vyznačit, kde jsme a kam se máme dostat.

Tak fajn – jedeme. Jedeme a jedeme, ale kde to máme slunce a kam ukazují silniční ukazatelé? Tak to určitě není směr Océanopolis. Obracíme a znovu „civíme“ do mapy. Ano, obsluha pumpy nakreslila na mapu pumpu na protější stranu silnice a to nás zmátlo. No nic, i to se může stát. Teď už jsme se dopracovali k poznání, že musíme jet na druhou stranu. Tak také učiníme a po přesném počítání křižovatek, kruhových objezdů a odbočujících ulic se trefíme do té správné, která nás dovede na „megaparkoviště“ u Océanopolisu. Jsme spokojeni a – těšíme se.

Přes silnici od parkoviště se před námi rozložil „bílý krab.“ Tak totiž Francouzi přezdívají stavbě, do níž míříme. Je bílá, nízká, s mnoha chapadly jako ten krab. Nízké budovy neurčitého tvaru, jedna zapadá do druhé, skutečně jakoby se plazily. Budova byla postavena podle plánů architekta Jacquese Rougerie. Pohodlně zakoupíme vstupenky (tedy žádná levná záležitost, vstupné činí téměř 15,– Eur), nicméně „provazové“ cestičky k pokladně svědčí o tom, že občas tu bývá nával.

Ocitáme se ve skutečném i simulovaném podmořském i přímořském světě. Jsou v něm představeni nejen živí tvorové, ale návštěvník zde najde i různé „naučné“ programy, určené především pro děti. Dnes je tu relativně prázdno a tak si můžeme vše prohlédnout tak říkajíc „zblízka.“ Základními dvěma stavbami jsou tropický pavilón a polární pavilón. Jejich názvy dávají tušit, co je v nich k vidění. Postupně se nám nabídne pohled do akvárií shora i ze stran, klidně si v nich plavou nejen tuleni, ale i žraloci, nechybí zde ježovky, sasanky, koráli a další mořské organizmy, dovádějí zde tučňáci. Samozřejmě jsou hojně využity i všechny výdobytky techniky. Skutečně i simulovaně Vás spustí pod mořskou hladinu, pomocí počítačové simulace, videa a filmu může návštěvník lépe pochopit, jak ovlivňují hvězdy moře, jak složité je sestavit předpověď počasí, jak je to vlastně s přílivem a odlivem, jak se rozmnožují žraloci a mnoho dalšího.

Z nadhledu se díváme do obrovského akvária, za chvíli vstoupíme do výtahu a rázem se ocitáme pod vodní hladinou. Kolem nás se prohánějí „mořské potvory,“ některé z nich (včetně žraloků) „ožužlávají“ sklo v místech, kde na něj klepeme. Klepání na sklo tady totiž není zakázáno. O kousek dál nás nacpou do dalšího výtahu. Ten je kulového tvaru, připomíná batyskaf. Pomalu se vydáváme simulovaně pod mořskou hladinu. Za malými kulatými okénky defiluje mořská fauna i flóra, prostředí za okénkem postupně tmavne. Pomyslný batyskaf se nebezpečně zakymácí a komentátorka jen suše oznámí: „Narazili jsme na skálu v hloubce té a té.“ Přesný údaj o hloubce jsme nezaregistrovali. Za chvíli vystupujeme a můžeme jen zkonstatovat, že to byl Zážitek opravdu s velkým Z. Během čtyř hodin, které v Océanopolisu strávíme, je těch zážitků bezpočet.


Plni nových poznatků se vypravíme na chvíli do města. Zastavíme jen u mohutné pevnosti nad ním. Ta není přístupná veřejnosti, je sídlem vojenské námořní posádky. I tak se rozhlédneme po přístavu i okolních budovách a obdivujeme nedaleký moderní most. Pak se celkem už bez problémů vymotáme ze spleti ulic a míříme na západní mys Bretaně, na mys Pointe de Saint-Mathieu. Obraz zřícenin starého kláštera a ladného majáku na tomto mysu nás zaujal na titulní straně jednoho z čísel časopisu Země světa a tak není divu, že bychom tento kout rádi uviděli ve skutečnosti.

Slunce v předvečer dne klesá na obloze a jeho paprsky barví vše na mysu do oranžova. Je sice již šest večer, čilý provoz tu ale ani v tuto hodinu neutichl. Procházíme kolem majáku, klášterních trosek, nahlédneme do nedaleké kaple a pak si vyšlápneme po pěšince nad útesy. O tomto kouzelném koutu Francie se nám nepodařilo zjistit žádné informace, to ale není v tuto chvíli podstatné. Romantika zdejší krajiny nás plně vtáhne do svého nitra a my si rázem připadáme o pár let mladší. Před námi hrozivá masa oceánu, pod námi rozeklaná skaliska, za námi maják a zříceniny a v našich duších klid. Jaké lepší zakončení dne bychom si mohli přát.

Nicméně zpět do reality. Tu pro nás představuje hledání kempu. Jsme úspěšní, směrovky nás dovedou do kempu u le Conquet. Je dost zaplněný, ale pár volných míst se tu najde. Jedno z nich je nám v recepci určeno a my můžeme zahájit každodenní večerní „rituál.“ Postavit stan, provést osobní hygienu, navečeřet se a jít spát. Ne, dnes ještě ne. Je příjemně teplo, z dáli k nám doléhá šplouchání mořských vln a slunce se chystá k západu.

Sbalíme nejnutnější věci a vyrážíme k moři. Je k němu kousek cesty, přes silnici a písečnou dunu. Voda je poněkud chladná, ale osvěžující. Jen za ní musíme kus jít, jsme zde totiž stejně jako posledně za odlivu. Tajně jsme doufali, že letos pro změnu zažijeme příliv. Leč asi ne, opět se budeme brodit bahnem a skákat ze skaliska na skalisko, pokud zatoužíme po koupání. Slunce pomalu klesá k obzoru a my jeho pouť zasněně sledujeme. Již tolikrát jsme toto přírodní divadlo viděli, stále nás však okouzluje a zvláštním způsobem uklidňuje.

Fotoreportáž: Noc kejklířů, ohňostroje a Muzejní noc v Brně

Páteční a sobotní noc bylo v Brně opravdu živo. Ulicemi
procházeli davy lidí. V pátek lidé vyrazili na Ohňostrojné prelude
festivalu Ignis Brunensis a první Noc
kejklířů
. V sobotu pak na Muzejní noc.

Pozvánka na IGNIS BRUNENSIS 2008 a letošní Noc kejklířů a Muzejní noc

Oficiální stránky festivalu jsou s aktuálními informacemi: www.ignisbrunen­sis.cz

Páteční a sobotní noc bylo v Brně opravdu živo. Ulicemi procházeli davy lidí. V pátek lidé vyrazili na Ohňostrojné prelude festivalu Ignis Brunensis a první Noc kejklířů. V sobotu pak na Muzejní noc.

Ohňostroje Brno 2008, program akcí“

Autorská práva a podmínky použití

Rádi bychom, abyste se na serveru Cestovatel.cz cítili a chovali jako na
návštěvě u dobrých přátel. I mezi přáteli by však mělo být
jasno.

{{bezreklamy()}}

Rádi bychom, abyste se na serveru www.Cestovatel.cz cítili a chovali jako na návštěvě u dobrých přátel. I mezi přáteli by však mělo být jasno.

Autorská práva

Autorská práva na jednotlivé články a fotografie zůstávají jejich autorům či vlastníkům, či serveru www.Cestovatel.cz a jeho provozovateli (Občanské sdružení Pexea) a to dle konkrétních případů.

Jakékoliv užití, či pouze částečné převzetí textu, fotografií nebo jiného obsahu, včetně grafiky, je bez souhlasu redakce zapovězeno.

Copyright © Cestovatel.cz, 2000 – 2013.

Podmínky použití webu

Snažíme se na Cestovateli udělat příjemné prostředí pro setkávání. Můžete číst články a zprávičky, diskutovat a ptát se v diskusích ostatních, přesně k tomu byl Cestovatel vytvořen. Pokud zde něco vytvoříte (článek, fotku, názor v diskusi), budeme se snažit ji zachovat při životě a nijak ji neměnit.

Není zde však povoleno zanechávat zde materiály urážlivé, v rozporu se zákony, poškozující dobré jméno Cestovatele, apod. Takové mohou být (a budou) mazány.

Názory v diskusích jsou vytvářeny zadarmo, dobrovolně a za jejich zveřejnění na stránkách webu www.Cestovatel.cz nenáleží autorovi příspěvku žádná odměna.

Na Cestovatele prosím nevkládejte neplacenou reklamu, bude smazána. Chcete-li reklamu umístit, podívejte se prosím na možnosti reklamy na Cestovateli. Určitě se dohodneme.

Děkujeme za pochopení a doufáme, že se Vám na Cestovateli bude líbit.

Vaše redakce

poslední aktualizace: 19. 10. 2013 12:00

Výstava Podzemní Praha

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění,
navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak,
v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII
v Lobkovické zahradě na Petříně.


Když procházíte zejména staršími částmi našich měst, můžete si být téměř jisti, že alespoň v některých místech, se pod vašima nohama nachází podivuhodný svět dávných sklepení, kanalizačních štol, vodovodů, obranných chodeb, krytů a jiných podzemních objektů, z nichž některé jsou známé a dokonale zdokumentované a jiné čekají v zapomnění na své znovuobjevení. Nejinak je tomu i v našem hlavním městě.

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění, navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak, v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII v Lobkovické zahradě na Petříně. Formou kolíčkové výstavy se zde můžete seznámit nejen s podzemím Petřína, ale nalezne zde například fotografie mumií z největších pražských katakomb nacházejících se pod kostelem Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka), pohledy do Rudolfovy štoly včetně kopie původních plánů, nahlédnete do krytu prezidenta republiky, podzemí bývalého Stalinova památníku, pražských kanalizací a na mnohá další místa, z nichž některá, jako například takzvaný Hotel Díra, již nadobro zmizela s povrchu zemského i prostoru podzemního. Dozvíte se nejen, jak podzemní prostory vypadají a jaká je jejich historie, ale naleznete zde i informace o jejich objevování, mapování a údržbě. Na výstavě lze spatřit dokumenty z akcí, které pořádající společnost Nautilus provádí pro Magistrát hl. m. Prahy, různé orgány, instituce i občany při údržbě, či průzkumu podzemí v Praze. Vystavené fotografie a plány pořadatelé průběžně obměňují a každý ročník je odlišný. Část expozice je věnována přírodnímu podzemí, zčásti i mimopražskému (slovenské jeskyně).


Pořadatelem výstavy je Nautilus, agentura pro poznání země zastoupená panem Vladimírem Vojířem, z jehož archivu také pochází většina vystavovaných fotografií.

Výstava je pokračováním obdobné akce z loňského a předloňského roku a je přístupná každý víkend vždy od 10 do 17 hodin a to až do konce října 2007. Vstupné je dobrovolné, větší skupiny si mohou domluvit vstup i mimo běžnou otevírací dobu. Štolu č. XXII najdete nedaleko od hlavní vyhlídkové cesty vedoucí od stanice lanovky Nebozízek směrem na Úvoz, nebo se sem můžete dostat Vlašskou ulicí a Petřínskými schody. Štola je na palouku nedaleko pomníku J. Vrchlického. Cesta od Petřínské rozhledny je vyznačená žlutými šipkami. Není zcela bez zajímavosti, že výstavu si v průběhu jejího konání prohlédlo i mnoho významných osobností včetně například bývalého prezidenta Havla a velvyslance Spojených států amerických.

Voladores – rituál Létajících mužů

Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru.
Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.
Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen
bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů.

Po prohlídce Národního muzea antropologie a historie v Mexiko city, jsme v parku Chapultepec zhlédli vystoupení, které tak trochu připomínalo moderní adrenalinovou zábavu. Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru. Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.


Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů. Dnes tento rituál, takřka po celém Mexiku, předvádí indiáni kultury Totonaca, z oblasti Papantla, ve státě Veracruz. Tak tomu však nebylo vždy. Prastarý mýtus vypráví o časech dlouhého sucha, kdy celý kraj sužoval nedostatek jídla a vody. Ten přiměl pět mladíků k odvážnému činu, pomoci kterého žádali boha Xipe Totec o déšť. Vydali se do lesa aby našli co možná nejvyšší strom, u něhož strávili celou noc v modlitbách. Druhý den strom pokáceli, zbavili větví a donesli do vesnice. Tam kmen na vhodném místě vztyčili. Nazdobení chmýřím pak vystoupali nahoru a na lanech obtočených kolem kmene se spouštěli dolů, čímž napodobovali let ptáků. Jelikož Xipe Totec jejich prosby o déšť vyslyšel, opakovali tento Rituál pravidelně.

Později katolická církev kombinovala křesťanské a domorodé náboženské zvyky a „let ptáků“ Voladores se stal zajímavou atrakcí pro zvědavou veřejnost. Tehdy se rituál rozšířil takřka po celém Mexiku. Postupem času začal však upadat v zapomnění. Jediná indiánská kultura která tento rituál nepřestala provozovat byla Totonaca z Papantly.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese www.fotkyzcest.eu

A jak rituál Voladores probíhá dnes? Voladoři se oblečou do jasně barevných tradičních kostýmů, vyšplhají na 25–30 metrů vysoký, většinou ocelový stožár, na kterém je pro ně připravena čtvercová konstrukce. Zatímco hlavní Volador hraje na flétnu a bubínek, ostatní čtyři se uvážou za pas k lanu které 13-krát obtočí okolo stožáru. Když jsou připraveni posadí se do čtverce a v jeden okamžik skočí dolů, 13-krát obkrouží stožár až přistanou na zemi.

Použitá literatura: www.wikipedia­.org, www.kivu.com