V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy,
je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je
prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech
Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je
nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého
středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku.
Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.
Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.
Jára Cimrman
V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.
Zrcadlové bludiště
Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!
Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.
Lanovkou na Petřín
Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.
Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.
Hladová zeď
Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.
Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.
Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”
Štefánikova hvězdárna
Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.
Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.
Romantická oáza uprostřed metropole
V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.
I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.
Zasněžený Petřín
Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.
Petřín a česká Eiffelovka
Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.
Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.
Jára Cimrman
V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.
Zrcadlové bludiště
Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!
Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.
Lanovkou na Petřín
Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.
Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.
Hladová zeď
Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.
Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.
Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”
Štefánikova hvězdárna
Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.
Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.
Romantická oáza uprostřed metropole
V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.
I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.
Zasněžený Petřín
Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.
Máte rádi pravidelný pohyb a nebojíte se moderních technologických
strojků a jejich možností? Pak by vás mohl zajímat volně šiřitelný
prográmek SportyPal, který s využitím GPS modulu vašeho telefonu či
PDA zaznamená a analyzuje vybrané sportovní výkony. Stojí-li tréninky
opravdu zato, můžete je pomocí webové aplikace uchovávat, sdílet či
publikovat.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Údaje, které SportyPal zobrazuje v mobilním zařízení v průběhu tréninku
Rozbor tréninku ve webové aplikaci. Po najetí na oblast grafu v dolní části se zobrazí textové okno s datovými údaji a na mapě se světle modrou barvou lokalizuje příslušný úsek.
Po dokončení tréninku lze do vašeho mobilního zařízení jedním stiskem získat mapu zobrazující celý jeho průběh
Ve webové aplikaci lze tréninky zobrazit na společné mapě
Zobrazení změn rychlosti v mobilním zařízení
Jednoduché hlavní menu, ze kterého se tréninky tvoří nebo prohlíží
Hlavní stránka vlastního účtu webové aplikace se seznamem tréninků
Jednoduché mapové znázornění, které lze získat přímo v průběhu tréninku
Jedním stiskem zahájíme nový trénink
Ihned po skončení tréninku lze výkon odeslat datovou službou na váš webový účet
Základní údaje každého tréninku dostupné v mobilním zařízení
Zobrazení běhu a chůze ve zvoleném časovém intervalu
Čas strávený běháním a spotřebované kalorie ve zvoleném časovém intervalu
Seznam tréninků v mobilním zařízení
Úvodní stránka SportyPalu při jeho spouštění
Menu pro zvolení aktivity – mobilní verze nabízí 5 aktivit, webové rozhraní jich dnes nabízí 18
I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný
uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech
na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor.
Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin,
tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.
Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.
Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.
Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu
Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.
Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.
Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.
Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.
Sestup z hor
Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.
Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.
Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.
Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.
Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.
Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu
Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.
Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.
Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.
Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.
Sestup z hor
Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.
Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.
Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají
ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit?
Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce
tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté
hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj
v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé
rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Zůstáváte letos na Silvestra v Praze? Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit? Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Kam raději nejít na Silvestra
K vánoční a novoroční atmosféře patří také prodírání se v davech a dost těžko se tomu dá vyhnout. Pokud budete letos slavit někde v centru Prahy a chcete, aby vše proběhlo v klidu a bez konfliktů, vyhněte se hodně frekventovaným místům, např. nejbližšímu okolí Karlova mostu. Právě sem totiž těsně před půlnocí spěchají davy oslavujících z nejbližších klubů, restaurací, hospod a diskoték, samozřejmě už náležitě “pod vlivem“, aby odtud sledovali a fotili ohňostroj. Karlův most tak každoročně doslova praská ve švech, a jestli se vám sem podaří dostat, připravte se na neprodyšnou tlačenici, petardy, rozbušky a slzný plyn házený do davu a nepříjemné chování nezřízeně opilých turistů. Může se vám také stát, že odejdete nejen nepříjemně rozladění, pomačkaní a polití pivem nebo bůhví čím, ale také bez peněženky nebo bez mobilu.
Jste-li ovšem obvykle natolik uneseni Silvestrovskou atmosférou a něco podobného považujete za běžné adrenalinové kousky patřící k novoročnímu veselí, nic proti vašemu gustu.
Ohňostroj z nábřeží
Nejvíc lidí se každoročně schází na nábřeží, odkud je podívaná na tradiční ohňostroj ještě umocněna odrazy světel ve Vltavě. Chystáte-li se sem letos poprvé, přijměte dobře míněnou radu. Ti z vás, kdo jsou pravidelnými účastníky, už o tom asi víte své.
Snažte se vyrazit z domova co nejdřív, ne těsně před šestou, chcete-li se vyhnout těm největším davům a neskutečně přeplněným tramvajím. Sejděte se třeba někde v kavárně poblíž nábřeží už v pět hodin nebo i dřív, ušetříte si nepříjemné strkanice.
Jak se fotí ohňostroj?
Správně a dokonale nafotit ohňostroj bývá každoroční výzvou (nejen) pro amatérské fotografy. Možná vás napadne, jakápak výzva s dnešním “superfunkčním digitálem?“ Ten toho opravdu zvládne spoustu za vás a nemusíte mít ani žádné velké schopnosti a talent, ale když je právě ten talent, nadšení a trocha schopností, nemusíte mít ten nejdražší a nejnovější foťák, abyste byli pyšní na to, co a jak vyfotíte. Především se ujistěte, že svůj fotoaparát dokonale ovládáte. Ohňostroj trvá většinou kolem 15 minut, nebude tedy příliš mnoho času ale ani světla na hledání a zkoumání, kde a jak se to vlastně zapíná, zaostřuje a podobně.
Vyberte si včas místo, odkud budete mít dobrý výhled, kde vám v něm nebudou bránit větve stromů, pouliční lampy nebo spousta lidí, obvykle mnohem vyšších než vy. Velmi vhodné bude použít stativ, pokud máte tuhle možnost, dávejte pozor, aby stál pevně, rovně a aby nestál tam, kde ho může někdo snadno porazit. Pokud máte zrcadlovku, budete určitě ve výhodě – typ zaostření na nekonečno, středně zaclonit, co nejnižší citlivost a dlouhý, pokud možno flexibilní čas. Bez zrcadlovky stačí alespoň možnost zaostření na nekonečno, autofocus není nutný. Výhodná je nastavitelná funkce přímo pro focení ohňostroje, kterou nabízejí některé typy digitálů, ale je dobré si ji předem vyzkoušet.
Jak už řečeno, citlivost nastavte pokud možno co nejnižší, stačí 100 – 50 ISO, záleží také na rychlosti závěrky – režim “B“. Někdy se doporučuje čas asi od tří až pěti sekund, je také možnost použití kabelové spouště, závěrku tak máte otevřenou a čekáte jen na vhodný okamžik.
Na objektivu zvolte co nejkratší zoom, abyste zachytili co největší prostor a fotografujte pokud možno v nejvyšším rozlišení. Snažte se nafotit co nejvíc obrázků, ať máte větší šanci získat dostatek těch povedených. Nepoužívejte blesk. Pokud fotografie nakonec přece jen nevyjdou podle vašich představ, nezoufejte. Digitální fotografie nabízí možnost dodatečných úprav přes počítač, a tak se dají různé nedostatky, včetně sytosti barev a celkové ostrosti snadno vylepšit.
Ohňostroje v Anglii
V Anglii se příchod nového roku sice také slaví ohňostrojem, ale tyhle noční radovánky si tu mnohem víc užívají už 5. listopadu, při příležitosti pokusu o vyhození do povětří budovu anglického parlamentu v roce 1605. Guy Fawkes, muž, který se tímto zločinem proslavil, je tak každoročně v tento den znovu a znovu symbolicky upalován (přestože skutečný způsob jeho popravy byl ještě strašnější) a po celé zemi burácejí ohňostroje a rachejtle, jako připomínka této plánované katastrofy, kterou se podařilo včas odvrátit.
Zábavní pyrotechnika
A na závěr pár malých rad, jak přežít Silvestra a Nový rok ve zdraví a bez úrazu. Špejle na raketách nezkracujte ani je neodstraňujte, špejli nezapichujte, slouží jako stabilizátor, aby raketa letěla vzhůru. Neodpalujte rachejtle z balkónu, vyberte si raději dostatečně velký a odlehlý prostor. Dodržujte postup zacházení předepsaný na výrobcích a udržujte odstup alespoň pěti metrů od zapálené rachejtle.
A pokud vám jde o opravdu krásné světelné efekty, připravujete větší akci a chcete profesionálně zapůsobit, zapomeňte na rakety a kupte třeba směs kompaktních baterií nebo kulových pum. Zapůsobit můžete také tzv. římskými svícemi a fontánami (gejzíry). V každém případě se poraďte s odborníkem a nekupujte neznámé produkty na vlastní pěst. V bytě nepoužívejte klasické “stromečkové“ prskavky! Odstrašující případy shořelých stromků a vyhořelých bytů jsou bohužel skutečné a hovoří za vše.
PF 2010
Přeji všem čtenářům a cestovatelům co nejvíc nových zážitků a dobrodružství v celém příštím roce a častá setkání na stránkách Cestovatele.
Zůstáváte letos na Silvestra v Praze? Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit? Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Kam raději nejít na Silvestra
K vánoční a novoroční atmosféře patří také prodírání se v davech a dost těžko se tomu dá vyhnout. Pokud budete letos slavit někde v centru Prahy a chcete, aby vše proběhlo v klidu a bez konfliktů, vyhněte se hodně frekventovaným místům, např. nejbližšímu okolí Karlova mostu. Právě sem totiž těsně před půlnocí spěchají davy oslavujících z nejbližších klubů, restaurací, hospod a diskoték, samozřejmě už náležitě “pod vlivem“, aby odtud sledovali a fotili ohňostroj. Karlův most tak každoročně doslova praská ve švech, a jestli se vám sem podaří dostat, připravte se na neprodyšnou tlačenici, petardy, rozbušky a slzný plyn házený do davu a nepříjemné chování nezřízeně opilých turistů. Může se vám také stát, že odejdete nejen nepříjemně rozladění, pomačkaní a polití pivem nebo bůhví čím, ale také bez peněženky nebo bez mobilu.
Jste-li ovšem obvykle natolik uneseni Silvestrovskou atmosférou a něco podobného považujete za běžné adrenalinové kousky patřící k novoročnímu veselí, nic proti vašemu gustu.
Ohňostroj z nábřeží
Nejvíc lidí se každoročně schází na nábřeží, odkud je podívaná na tradiční ohňostroj ještě umocněna odrazy světel ve Vltavě. Chystáte-li se sem letos poprvé, přijměte dobře míněnou radu. Ti z vás, kdo jsou pravidelnými účastníky, už o tom asi víte své.
Snažte se vyrazit z domova co nejdřív, ne těsně před šestou, chcete-li se vyhnout těm největším davům a neskutečně přeplněným tramvajím. Sejděte se třeba někde v kavárně poblíž nábřeží už v pět hodin nebo i dřív, ušetříte si nepříjemné strkanice.
Jak se fotí ohňostroj?
Správně a dokonale nafotit ohňostroj bývá každoroční výzvou (nejen) pro amatérské fotografy. Možná vás napadne, jakápak výzva s dnešním “superfunkčním digitálem?“ Ten toho opravdu zvládne spoustu za vás a nemusíte mít ani žádné velké schopnosti a talent, ale když je právě ten talent, nadšení a trocha schopností, nemusíte mít ten nejdražší a nejnovější foťák, abyste byli pyšní na to, co a jak vyfotíte. Především se ujistěte, že svůj fotoaparát dokonale ovládáte. Ohňostroj trvá většinou kolem 15 minut, nebude tedy příliš mnoho času ale ani světla na hledání a zkoumání, kde a jak se to vlastně zapíná, zaostřuje a podobně.
Vyberte si včas místo, odkud budete mít dobrý výhled, kde vám v něm nebudou bránit větve stromů, pouliční lampy nebo spousta lidí, obvykle mnohem vyšších než vy. Velmi vhodné bude použít stativ, pokud máte tuhle možnost, dávejte pozor, aby stál pevně, rovně a aby nestál tam, kde ho může někdo snadno porazit. Pokud máte zrcadlovku, budete určitě ve výhodě – typ zaostření na nekonečno, středně zaclonit, co nejnižší citlivost a dlouhý, pokud možno flexibilní čas. Bez zrcadlovky stačí alespoň možnost zaostření na nekonečno, autofocus není nutný. Výhodná je nastavitelná funkce přímo pro focení ohňostroje, kterou nabízejí některé typy digitálů, ale je dobré si ji předem vyzkoušet.
Jak už řečeno, citlivost nastavte pokud možno co nejnižší, stačí 100 – 50 ISO, záleží také na rychlosti závěrky – režim “B“. Někdy se doporučuje čas asi od tří až pěti sekund, je také možnost použití kabelové spouště, závěrku tak máte otevřenou a čekáte jen na vhodný okamžik.
Na objektivu zvolte co nejkratší zoom, abyste zachytili co největší prostor a fotografujte pokud možno v nejvyšším rozlišení. Snažte se nafotit co nejvíc obrázků, ať máte větší šanci získat dostatek těch povedených. Nepoužívejte blesk. Pokud fotografie nakonec přece jen nevyjdou podle vašich představ, nezoufejte. Digitální fotografie nabízí možnost dodatečných úprav přes počítač, a tak se dají různé nedostatky, včetně sytosti barev a celkové ostrosti snadno vylepšit.
Ohňostroje v Anglii
V Anglii se příchod nového roku sice také slaví ohňostrojem, ale tyhle noční radovánky si tu mnohem víc užívají už 5. listopadu, při příležitosti pokusu o vyhození do povětří budovu anglického parlamentu v roce 1605. Guy Fawkes, muž, který se tímto zločinem proslavil, je tak každoročně v tento den znovu a znovu symbolicky upalován (přestože skutečný způsob jeho popravy byl ještě strašnější) a po celé zemi burácejí ohňostroje a rachejtle, jako připomínka této plánované katastrofy, kterou se podařilo včas odvrátit.
Zábavní pyrotechnika
A na závěr pár malých rad, jak přežít Silvestra a Nový rok ve zdraví a bez úrazu. Špejle na raketách nezkracujte ani je neodstraňujte, špejli nezapichujte, slouží jako stabilizátor, aby raketa letěla vzhůru. Neodpalujte rachejtle z balkónu, vyberte si raději dostatečně velký a odlehlý prostor. Dodržujte postup zacházení předepsaný na výrobcích a udržujte odstup alespoň pěti metrů od zapálené rachejtle.
A pokud vám jde o opravdu krásné světelné efekty, připravujete větší akci a chcete profesionálně zapůsobit, zapomeňte na rakety a kupte třeba směs kompaktních baterií nebo kulových pum. Zapůsobit můžete také tzv. římskými svícemi a fontánami (gejzíry). V každém případě se poraďte s odborníkem a nekupujte neznámé produkty na vlastní pěst. V bytě nepoužívejte klasické “stromečkové“ prskavky! Odstrašující případy shořelých stromků a vyhořelých bytů jsou bohužel skutečné a hovoří za vše.
PF 2010
Přeji všem čtenářům a cestovatelům co nejvíc nových zážitků a dobrodružství v celém příštím roce a častá setkání na stránkách Cestovatele.
Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém
kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro
výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer,
zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec
nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky
stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového
salátu a smaženého kapra.
Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.
{{reklama()}}
Copak ten Ježíšek asi přinese?
Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.
Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.
Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.
Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.
My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.
Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.
Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.
Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…
Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.
{{reklama()}}
Copak ten Ježíšek asi přinese?
Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.
Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.
Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.
Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.
My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.
Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.
Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.
Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…
V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho
Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské
hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy.
V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.
Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!
{{reklama()}}
Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.
Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.
Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.
Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.
Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.
O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.
Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.
Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.
Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.
Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.
Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.
Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.
První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.
Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.
Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.
Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.
A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:
Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.
Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.
Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.
V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.
Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!
{{reklama()}}
Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.
Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.
Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.
Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.
Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.
O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.
Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.
Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.
Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.
Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.
Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.
Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.
První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.
Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.
Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.
Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.
A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:
Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.
Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.
Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.
Historický první fotografie Salto Angelu
Foto: Gutavo Heny – Cabuya
Auyán tepui od jihovýchodu ze savan od vesničky Uruién, odkud vede stezka nahoru.
Kniha o Auyán tepui, která již Markovi vyšla v nakladatelství JOTA
Río Arcoiris byla na první mapě Auyán tepui nazvaná jako Río Churún. Při přeletu však přišel Gustavo Heny s Jimmie Angelem na to, že Churún je jiná řeka a ze stěn Ďáblovy hory padá kousek západně od Salto Pozo.
Río Arcoiris po nočním dešti
Río Arcoiris padá vodopádem Salto Pozo známým u nás z filmu Paľa Barabáše „Amazonia Vertical“ Její téměř dvouset metrový skok poprvé slanil slovenský horolezec a romantik Peter Ondrejovič – Becko.
Na Auyán tepui byly v 90. letech objeveny nejhlubší trhlinové pseudojeskyně Venezuely Sima Aonda a Sima Auyan dosahující hloubky až 420 m.
Auyán tepui je přes popularitu Angelova vodopádu poměrně málo probádanou horou. Důvodem je velmi obtížný pohyb po jeho povrchu. Bez vrtulníku je bez šance dostat se na jeho východní stranu.
Salto Angel – Andělův vodopád, nikoliv andělský.
Jimmie ho objevil z letadla již v roce 1933! Indiáni ho ještě alespoň dalších deset let neviděli. Jimmieho vodopád je skryt za zákruty Ďáblova kaňonu v polovině dolního toku Río Churún, která se vlévá do řeky Carrao. Na rozdíl od Salto Pozo není od Carraa vidět. Proti peřejnatému proudu Churúnu bylo obtížné se bez motorového člunu dostat a pověrčiví Pemoni se navíc báli zlého boha Makunaimi.
Pramen Río Arcoiris byl objeven Felixem Cardonou a Gustavo Henym v roce 1937, kdy spolu poprvé vystoupili na vrchol Auyán tepui. Tehdy si ještě mysleli, že našli Río Churún (čti Čurún) a Cardona to také tak označil do své mapy.
Pemoni se „Ďáblovy hory“ již tolik nebojí a na cestu k ní se vydávají i ženy.
Západní okraj Auyán tepui nazvaný Pemony Kerepacupai. Po deštích ze stěny stéká několik menších vodopádů, z čehož praní i název Kerepacupai – „Padající voda“. Salto Angel je vzdálen desítky kilometrů na východ.
Cesta prosekaná Makiritari, které najal Felix Cardona v roce 1937, je dodnes využívána turisty, horolezci i vědci.
Hydrologie Río Churún
Audy&Google 2009
První Mapa Auyán tepui od Felixe Cardony (rok 1937) Angel v té době již znal svůj vodopád.
Churiata (čti čuriata) – indiánská chata na louce Guyaracha, kde se počalo psát objevování nejvyššího vodopádu světa Salto Angel. Dnes je první zastávkou pěších turistických výprav.
Žabka Leptodactylus rugosus je jedním z největších zástupců herpetofauny se kterým se můžete na vrcholcích Auyánu setkat.
První mapa, na které je označen Salto Angel (1938)
Rosnička Stefania Shuberti je typickou žabkou Auyánu.
Maličká rosnička Tepui Hyla je charakteristická i pro jiné stolové hory Guayánské vysočiny.
Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející
z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města
a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou
kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já.
Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na
jednoho, vzbouřil jsem se.
Aneb tady se musíš oženit
Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.
Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.
První pochybnosti
Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.
Hořká arménská pilulka
Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“
V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.
Oslava na usmířenou?
Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.
Co všechno mi zmizelo
I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!
A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.
Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.
Drsná skutečnost aneb co bude zítra
Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.
Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.
Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.
Copak se z Arménie nedostanu?
S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!
Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.
Záchrana přichází z domova
V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.
Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.
Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…
Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…
Aneb tady se musíš oženit
Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.
Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.
První pochybnosti
Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.
Hořká arménská pilulka
Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“
V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.
Oslava na usmířenou?
Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.
Co všechno mi zmizelo
I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!
A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.
Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.
Drsná skutečnost aneb co bude zítra
Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.
Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.
Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.
Copak se z Arménie nedostanu?
S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!
Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.
Záchrana přichází z domova
V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.
Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.
Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…
Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…
Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na
Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou
pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém
turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu
Parillas s „typickým“ tango show pro turisty.
Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.
Ubytování a doprava
Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelworld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.
Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.
Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Zajímavosti
V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.
Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.
Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.
Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).
Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.
Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.
Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.
Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.
Ubytování a doprava
Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelworld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.
Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.
Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Zajímavosti
V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.
Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.
Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.
Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).
Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.
Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.
Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší
výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi
prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit
na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program
Turistické trasy.
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.
Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.
Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.
Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.
Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.
Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.
Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.
Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.
Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.
Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.
Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.
Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.
Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou
chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na
břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme
vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou
teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.
Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.
Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvovanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.
Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.
Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.
V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.
V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.
Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.
Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.
Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.
Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.
Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.
My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.
Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.
Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.
Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.
Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvovanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.
Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.
Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.
V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.
V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.
Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.
Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.
Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.
Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.
Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.
My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.
Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.
Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.
