Cestovatel.cz

Přestože děj Foglarových knih ,,Záhada hlavolamu“ a ,,Stínadla se bouří¨ se odehrával pravděpodobně v Praze, dle našich klukovských představ ze šedesátých let minulého století se děj odehrával i v našem městě, v Kadani. Do představ pomyslných Stínadel patřila i Katova ulička. Je to úzká škvíra mezi domy o délce 51 metrů. Vede z náměstí k fortně hradebního systému a ke katovně čp. 190, která je součástí hradeb. Ulička je dochovaná v gotickém zdivu s gotickými okenními otvory a s rozpínacími prampouchy. Fortna byla součástí nejstaršího hradebního pásu z poloviny 14. století. Ulička spojovala Staré Město se Špitálským předměstím. Sloužila jako odpadní stoka přebytečné vody z rybníků a kašen na náměstí, kterou odváděla do Bystřického potoka a při obraně Kadaně jako rychlá spojnice městského centra s hradebním parkánem.

Opěry mezi stěnami působily romanticky, v noci až strašidelně a připomínaly nám zmenšené mosty v italských Benátkách. Nejpodobnější našim klukovským Stínadlům byl svým tajuplným vzhledem temný sklep, který byl blíže k náměstí na pravé straně při cestě od Katova domu. Okno sklepa ve výšce metru od země bylo zamřížované, občas uvnitř někdo štípal dříví a nakládal uhlí. Při té práci byl sklep na chvíli spoře osvětlen. Sklep nám připadal jak z filmových záběrů ze seriálu ,,Záhada hlavolamu“ z roku 1970.

Dnes je okno sklepa zazděné. Považovali jsme tehdy za hrdinství vylézt v úzkých místech uličky do výše nad procházející chodce. Opřeli jsme se na jedné straně zády a dlaněmi, naproti chodidly a vysoukali jsme se nahoru do výše až tří metrů. Jednou nás takto pronásledovatelé ze soupeřící party v šeru podešli a nevšimli si, že trčíme nad nimi. Pak jsme utekli na opačnou stranu Katova ulička pokračovala v romantice našeho dětství hradbami ,okolními zahradami a polorozbořeným Katovým domkem, do kterého se dalo vlézt okénkem strmě umístěným téměř nad spodní Sokolovskou ulicí. Schody pod Sokolovskou ulicí vedoucí k tehdy odkrytému Bystřickému potoku byly také jak vystřižené z Foglarových knih. Starou čtvrtí města chodil náš klub vytvořený po vzoru čtenářských klubů časopisu Vpřed nejraději kolem potoka k řece Ohři. Stará čtvrť po zbourání je již jen krásnou vzpomínkou.

Katova ulička byla ve středu 9. května 2007 zapsána do České knihy rekordů jako nejužší ulice v České republice. Podle zápisu v knize rekordů měří v nejužším místě 66,1 cm. Slavnost zápisu měla v programu průvod katů Mírovým náměstím, dobovou hudbu a běh katů katovou uličkou . Mladí kati, děti převlečené do černého s červenou kápí a s atrapou sekery v ruce, nejprve proběhli Katovou uličkou od náměstí a pak se vrátili. Někteří před cílem upadli, protože kápě jim padala přes oči a zapomněli na schod, který tvořil chodník. Počtem 81 katů v jednom místě byl opět vytvořen rekord, který byl zapsán do Knihy rekordů. Zájem diváků trochu oslabilo mistrovství světa v hokeji (ČR -Rusko) a slabý déšť se silným větrem.

Čtvrtek 29. července

Ráno je neletně mlhavé a chladné, v kempu byl v noci klid a pohoda. Jednotlivá místa jsou zahloubena do písečného podkladu o od sebe oddělena křovinatým plotem. Tak je dočasným obyvatelům dáno alespoň částečné soukromí, prostě se nedívají sousedům přímo do talíře. Můžeme platit až v 9,00 hod a tak se jen bezcílně „mrskáme“ po kempu a okukujeme bytující. Mlha se k naší radosti do devíti hodin zvedne a na nás vykoukne slunce. Nic nám nebrání pokračovat v objevování dalších přírodních krás francouzského pobřeží Atlantiku, které nás při návštěvě před dvěma roky tolik zaujalo a zanechalo v nás nezapomenutelné dojmy.

Slepou silnicí vedoucí kolem kempu dojedeme až na její konec a – přírodní krásy začínají oslovovat naše nitro. Stojíme na šíji tvořené písečnými dunami a vybíhající do moře. Na jedné straně se díváme na širou hladinu oceánu, dnes klidnou, pohled na druhou stranu je různorodější. Do pevniny se tu „zakusuje“ zátoka, i toto místo jako mnohá další při západním pobřeží bylo původně pobřežní nížinou. Uplatňuje se zde totiž výrazně právě poklesová tendence zdejších břehů. Za zátokou, při odlivu téměř bez vody, s loděmi bezmocně ležícími v bahně, se rozložilo město le Conquet. I ono si našlo místo na pobřežní šíji.

Chceme-li do le Conquet zavítat, musíme objet celou zátoku a ujet tak kolem dvaceti kilometrů. Přes zátoku vede do města pouze lávka pro pěší. Město je po ránu ještě ospalé, v ulicích se pohybují spíše zásobovací vozy, lidí zatím je v ulicích poskrovnu. I v tom je půvab tohoto města, kde z každé starobylé stavby dýchá odkaz dávných věků. Můžeme odhadovat, kolik šťastných i tragických lidských osudů se v nich odehrálo, a doufejme, že ještě odehraje. Snad se město nebude postupně nořit do moře, snad bude žít a okouzlovat i další generace.

Procházíme středověkými uličkami, nejhezčí středověké kamenné domy jsou přeměněny ve stylové restaurace a vinárny, v dalších se dodnes bydlí. Nechybí tu ani typické bretaňské domečky s malými okny, bíle omítnuté, s modře natřenými dveřmi, vraty a dalšími stavebními doplňky. Záliba v modré barvě se projevuje i ve výběru hortensií – ty také patří neodmyslitelně k Bretani a jsou často modré, s neskutečně bohatým květenstvím. No prostě řečeno, vše „je do barvy.“ Navštívíme i starý omšelý kostel typu bretaňského farního dvora. Na jeho průčelí nás zaujme socha sedícího Krista s trnovou korunou. Jeho ztvárnění v této podobě není obvyklé.

Po desáté hodině město jako mávnutím proutku ožívá. Ze všech ulic míří do přístavu lidé obtěžkaní slunečníky, lehátky a dalšími věcmi nezbytnými pro pobyt na pláži. Lodě na ostrovy Ouessant a Moléne jsou připraveny přepravit všechny ctitele koupání a slunění do míst, která prý tady patří k nejkrásnějším.

Úzkou silničkou se vracíme na sever, střídavě se přibližujeme k pobřeží a zase od něj odjíždíme. Kraj působí zadumaně, chudě a přitom z něj vyzařuje zvláštní kouzlo. Na mysu Corsen zastavíme, ponoříme se mezi skaliska, nasloucháme hukotu vln tříštících se o ně, bosi se brouzdáme pískem. Vůbec nám nevadí, že obloha zešedla a na naše hlavy padají první kapky deště. Ten jakoby se k tomuto pochmurnému kraji nejlépe hodil.

Cestou do vnitrozemí všude „potkáváme“ znaky bretaňské zbožnosti – kostely a kostelíčky, kříže a křížky na podstavcích. V „zapomenutém“ Plouarzelu obdivujeme farní dvůr i s přilehlým hřbitovem (je to trochu morbidní, ale v tomto místě a v tomto počasí nám to připadá normální), v Saint-Renanu zastavíme alespoň na náměstí, které se snad od středověku nezměnilo. Jen auta jsou důkazem toho, že jsme v 21. století.

Objedeme Brest a nabereme jihojihovýchodní kurs. Krásnou čtyřproudovku směr Quimper už známe. Tentokrát však nejedeme do Quimperu, ale uhneme z ní k západu na poloostrov Crozon. Dnes chceme zajet ještě k několika mysům v oblasti zvané Finistere. Někdo by mohl namítnout: „Proč k několika, nestačila by návštěva jednoho, vždyť všechny jsou stejně skalnaté.“ Při naší minulé cestě jsme ale byli těmito končinami tak okouzleni, že jsme vyslovili přání se sem opět vrátit a strávit zde více času. A toto neskromné přání se nám právě vyplňuje.

Na samém západě Crozonského poloostrova vybíhá do moře mnoho prstovitých výběžků a na konečcích těchto pomyslných prstů se nacházejí právě nejdivočejší a nejzajímavější mysy. K mnoha z nich vede silnice, na další se dá pohodlně dojít, ze všech se otevírají krásné pohledy. Již v úsecích cesty, kdy se silnice přiblíží k pobřeží, se nám naskýtá jeden pohled krásnější než druhý. Ne nadarmo je tato silnice v mapě olemována zelenou barvou, což značí mimořádné přírodní krásy. Počasí se zlepšilo, na mysu Pointe des Espagnols už svítí slunce. Brest na druhém břehu zátoky se sice skrývá v mlze, ale jinak tu je krásně. Žluté kručinky a fialový vřes i na tomto mysu zmírňují dojem nehostinnosti a působí „teple.“

Vjezd pro lodě u tohoto mysu je široký pouze 2 km, bývá nazýván goulet neboli lahvové hrdlo a lze z něj pozorovat čilý lodní provoz v brestském přístavu. Toho si byli vědomi už Španělé, kteří během náboženských válek na konci 16. století z těchto míst marně zasahovali proti protestantům. A hned je jasné, odkud se vzalo zvláštní jméno mysu. Dodnes na něm jsou vojenské základny, takto strategicky významné místo asi nemůže sloužit ničemu jinému.

Přes Camaret se dostaneme na další mys, na mys Pointe de Pen-Hir. I on je divoký, s nebezpečnými skalisky, žulové štíty se vypínají z moře až do výšky 70 m. Jen to slunce mu dodává přívětivější podobu. Než dojedeme na parkoviště, kterým silnice končí, zastavujeme u mohutných opevnění z války. Bunkry – v jednom z nich je umístěno malé muzeum – jsou ještě docela zachovalé, některé jsou předsunuté odvážně nad skaliska. Kotva připomíná, že zde sloužilo námořní vojsko, a památník byl postaven na paměť těch, kteří nepřežili.

I tady nás osloví divoká a drsná krása skalisek, nejen těch pod námi, ale i těch vyčnívajících z moře daleko od břehu. Při převládajících západních větrech narážejí vlny plnou silou do skalních stěn a voda šplíchá neskutečně vysoko. Z pohledu do hlubin se nám točí hlava, kolem uší hvízdá vítr. Vše se děje za hlasitého pokřiku racků. Těm snad jedině nehostinnost zdejšího kraje nevadí.

Vracíme se zpět a ještě zastavujeme před Camaretem, abychom se prošli po louce plné menhirů. Tito svědci pravěku vypovídají o tom, že zde odedávna žili lidé. Nebo sem jen přicházeli uctívat nezkrotné přírodní síly a svá obydlí měli v přívětivějším vnitrozemí? Ať tomu bylo tak či tak, menhiry přežily tisíciletí a v nás dnes vyvolávají mnoho otázek. Na mnohé z nich zatím neznáme odpovědi.

V podvečer si ještě vyjedeme na horu Menez-Hom. Tedy podle našeho mínění – ona to žádná hora není. Jejích 330 m nadmořské výšky nám vůbec „horovatě“ nepřipadá. Jenže Bretaňcům ano. Z jejího vrcholu se otevírá panoramatický pohled na rozeklané pobřeží i do klidného vnitrozemí. I dnes, i když není víkend a je už poměrně pozdě, je zde „nabito.“ A to nejen na zemi. Čerstvý vítr využívají letci na závěsných kluzácích i na padácích.

Dnešní pozdní hledání kempu se nám mění doslova v odysseu. Sice hned několik kempů „potkáme,“ ale bohužel už jsou zavřené. Recepce funguje jen do osmnácti hodin. Konečně o půl deváté narazíme nedaleko Pointe de la Torche, v Beuzecu, na zastrčený kemp, kde jsou ještě ochotni nás ubytovat. Poněkud komisně působící slečna či mladá paní v recepci zpovídá manžela: „Auto, tente, d´person, animals?“ Na první tři slova manžel souhlasně kývne, při čtvrtém slovu mu „spadne čelist.“ Otáčí se ke mně s prosbou o pomoc. Rychle na něj vyštěknu: „Ptá se tě, jestli máme s sebou zvířata.“ Manžel se obrací k ubytovatelce a s úsměvem jí sdělí: „Haf, haf – no.“ I ona se úsměvu neubrání. Zbytek večera i noc prožijeme bez nepříjemných překvapení.

Méně zkušenému cestovateli by se mohlo zdát, se vydat se ve věku 85 let na cestu na Javu, sám, sólo bez cestovní kanceláře, je trochu odvážné. Po krátkém rozhovoru s panem Dr. Lemberkem, znalcem oblasti Indonésie, který prohlásil, že není nic jednoduššího, padlo rozhodnutí pro.

Proč ale právě Indonésie a Jávu. V oblasti jihovýchodní Asie se nalézají tři buddhistické monumenty. Nejznámější z nich je Angkor Wat v Kambodži. Méně známý Bagan v Myanmar, dříve v Burmě, kde na břehu řeky Yravady stálo v 13. století 12 pagod, za vpádu Kublai Chána jich byly tisíce zničeny, ale mnoho set jich stojí dodnes. Třetím monumentem je buddhistický monument BOROBUDUR na Jávě. Prvé dva se mi podařilo navštívit, třetí nikoli a tak to nemělo zůstat.

Opět na radu pana Dr. Lemberka jsem letenku zakoupil v Praze, ve Vietnamské East Sea Travel Air za velmi přijatelnou cenu Kč 21 750,– tam i zpět, včetně letištních poplatků. Pro všechny případy zaplaceno zdravotní připojištění, obstarána injekce proti žloutence, zakoupení několika diafilmů, připraveny nutné US dolary a s jediným malým zavazadlem na zádech odletěno via Frankfurt nad M., Bangkok, Jakarta.

V Jakartě končil celonoční let, ale vlastní cíl, Yogyakarta byla ještě asi 500 km daleko.

Na letišti vyměňuji 110 US dolarů za místní rupie za kurs 9 100 rupií za dolar, tedy za kurs o něco málo horší, než ve městě. Z cestovního průvodce Lonely Planet vím, že z letiště mne přímá linka autobusu dopraví na nádraží, ze kterého budu pokračovat dále. Za 10 000 rupií se dostávám krátce po poledni na nádraží a jdu získat informace o vlakovém spojení do Yogyakarty. K večeru odjíždí dva expresy, cena jízdenky ve třídě Eksekutiv stojí 140 000 rupií, ale cestovat na tuto vzdálenost lacinější třídou Bisnis by nebylo vhodné.

Venku, před nádražím sálá vedro, to mně bude provázet a unavovat po celou dobu pobytu. Současně se přihlašuje únava z poloprobdělé noci za letu z Evropy do Asie a tak se rozhoduji vyčkat až do odjezdu v prostorách nádraží. K večeru konečně vyjíždíme, vagon uvnitř vyhlíží jako menší letadlo, sedadla po dvou, všechna ve směru jízdy, pohodlně sklopná, pro nohy nastavitelná podlážka. Asi po dvou hodinách dostáváme jídlo na podobných podnosech jako v letadle, ale studené, rýže, studený plátek masa, uzavřený kalíšek vody. V polospánku cesta ubíhá, ku konce několikrát vlak zastavuje a nabíráme zpoždění. Jízda místo 7 hodin trvá téměř 9, to mně ale nevadí, protože na nádraží v Yogyakartě zastavujeme asi o půl třetí v noci.

Široká silnice před nádražím je zcela ponořena do tmy. Nabídku taxíku odmítám, podle plánu bych se měl ubytovat nedaleko nádraží ve čtvrti Sosrowijayan s více než 40 hotely a hostely v přijatelných cenových relacích. Opět podle plánku v průvodci vím, kde je doporučený Isty Losmen, ale za tmy a ve spleti uliček se nebudu orientovat. Při levé straně cesty stojí dlouhá rada cyklorikš a majitelé mi nabízí služby. S jedním se domlouvám, zdá se mi že rozumí kam chci býti dopraven, ale omyl. Zastavuje před hotelem, ve kterém nocleh stojí 80 dolarů za noc. Ze tmy se vynořují 3 mladíci a nabízí, že mne k požadovanému hostelu doprovodí. Isty Losmen nacházíme, ale jako vše ostatní, je ponořen do tmy. Daří se nám sice majitele vzbudit, nerozumí anglicky, přivolává dalšího, ale ten oznamuje, že jsou v rekonstrukci a uzavření. Jako další variantu vyslovuji Hotel Bagus, taktéž uvedený v průvodci. Spletí uliček širokých snad jen na rozpažení mně všichni tři mladíci doprovází, zastavujeme před hotelem Bagus, zavřeným a nedobytným, nedaří se nikoho vzbudit. Před vchodem do hotelu je malá veranda, na ní 3 křesla a stolek. Rozhoduje se dále neputovat, mládencům děkuji a v jednom z křesel přečkávám zbytek noci do rozednění.

Ráno se s mladou majitelkou domlouvám. Ukazuje mi jeden z pokojů, dvojlůžko, čtvercový stolek, židle, na dveřích věšák, výše položené, menší okno do dvora, na další chodbě za privátní částí domu turecké WC a vedle sprcha, cena za jednu noc 25 000 rupií, to je necelé 3 US dolary, tedy přijatelné. V hotelu Bagus pak zůstávám po celou dobu pobytu, z 11. pokojů mám obsazený jediný já, mladí turisté, baťůžkáři, kteří v příštích dnech prochází kolem směřují všichni do nedalekého hostelu, možná lacinějšího, ale mně vyhovuje klid a samota. Do pokoje mně majitelka přináší ještě nezbytný stolní větrák.

Dopoledne se vydávám na průzkum, za místními pamětihodnostmi. Po ulici Jalan Pasar Kembang na začátek hlavní třídy Jalan Malioboro, která tvoří severo jižní osu středu města. Jednosměrná třída, po které se valí neutuchající proud aut, taxíků, malých autobusů a neuvěřitelný nespočet skútrů. Zdá se, jako by nebylo obyvatele, který tento dopravní prostředek nevlastní. Dopravní prostředek pro jednoho, dva i manžele s jedním, někdy i dvěma potomky.

V čele jeden a půl kilometrů dlouhé třídy, lemované po pravé straně stánky převážně textilními výrobky, kabelkami, stříbrnými šperky atd., po levé straně parkujícími skútry pokračuje v druhé polovině výstavními budovami, bankami až po vstupní část před bývalý palác někdejších vládců, sultánů. Cestou ještě upoutává pozornost moderní stavba mohamedánské mešity.K tomuto paláci KEATON, přicházím před 9. hod, je ještě uzavřen a využívám čas k návštěvě nedalekého ptačího trhu. Několika křivolakými, úzkými uličkami vstupuji mezi stánky a domky, ověšenými klecemi s mnoha druhy zpěvného ptactva, lze ale koupit i kočky, hady, papoušky, morčata a jinou havěť, chovanou pro potěchu.

Odtud po strmých schodech procházím zříceninami, které připomínají městské hradby, z jejich vrcholu se nedaleko objevuje další pamětihodnost, vodní palác. Skupinu pavilonů, vodních nádrží a bazénů, ve kterých se zrcadlí zdobené fasády staveb, nechal jako park pro potěšení svého dvora postavit v letech 1758 až 1765 sultán. Podle pověstí nechal sultán portugalského stavitele z Batávie popravit, aby zůstalo zachováno tajemství komnat určených k radovánkám.

Dnes si lze pouze představovat život v tehdejším harému, kdysi obklopeném zahradami, ve kterých odpočíval sultán a jeho ženy, se kterými vstupoval do květinovými keři obklopených bazénů. Po strmých schodech je možné vystoupat do věžiček, ze kterých bylo možné pozorovat co se kolem bazénů odehrává.

Odtud se vracím do mezitím otevřeného sultánova paláce. Nejhonosnější zůstává čelní budova, vnitřní prostranství tvoří série otevřených pavilonů a hal, ve kterých byly pořádány slavnosti, koncerty na hudební nástroje „gamelan“, v jednom z pavilonů je malé muzeum darů, které sultán dostal od jiných vládců, na stěnách fotografie ze života posledních vládců a dvorních slavností. Vše budováno počínaje lety 1755 a později. Vše působí trochu omšelým dojmem, někdejší pompa sultánova dvora již vyprchala. Je již odpoledne a já se pomalu v úporném vedru vracím. U zdi parku jsou na zemi rozprostřeny ukázky kreseb, které je možné nechat si na místě nesmazatelně namalovat na paži, nebo kteroukoli část těla, o něco dále sedí na zemi muž, tvář má ukrytou v dlaních a druhý mu tetovací jehlou vpichuje pod kůži barevné, trvalé tetování.

V mnoha stáncích s textilem mohu obdivovat pestrobarevné vzory, neumím ale rozeznat, co je pravý batik a co potisk. V několika luxusních obchodech lze zřejmě pravý batik získat, vše je ale příliš pestré a pochybuji, že bych nějakou halenkou nebo sukní vyhověl vkusu žen doma.

Všechny cestovní kanceláře které míjím, nabízejí návštěvu večerního představení baletu Ramayana v Prambananu, ale to přijde na řadu později.

Vracím se do čtvrti Sosrowijayan, nejsem ale ještě seznámen se spletí uliček, trochu bloudím, než najdu Gang II s mým hotelem Bagus. Po nezbytné sprše věnuji zbytek prvého dne odpočinku. K večeru sedím na terase hotelu a pozoruji život na ulici.

Chtít navštívit BOROBULUR, který je 42 km severozápadně od Yogye (jak se všeobecně název Yogyakarty zkracuje), je něco jiného, než u nás výlet třeba na Křivoklát. Zde máte jízdní řád na zastávce trolejbusu, jinde potřebný jízdní řád vlaku či autobusu. V Yogya tomu tak není. Nejprve je nutné zjistit, kde je autobusové nádraží, ze kterého je možné se k Borobuduru dostat. Pak je nutné zjistit, která linka městských minibusů, které celý den bez přestání krouží po určité trase jede k příslušnému autobusovému nádraží. Nebo je nutné zjistit, kudy autobus jede a kde je možné do něj přistoupit. V průvodci se sice dočítám, že z autobusového nádraží jedou autobusy přímo a že cesta trvá jeden a půl hodiny, ale toť vše. Zjišťuji, že nejvýhodnější je využít místní cyklorikšu a k přímému autobusu se nechat dovést.

Navštívit Borobudur odjíždím v sobotu. Není to nejvýhodnější den týdne, o weekendu jsou památky navštíveny nejen turisty ale i velkým počtem místních.

Autobus zastavuje na parkovišti, na kterém stojí řada autobusů, které přijely dříve. Směrem ke vchodu do parku a dále k monumentu je prostor zcela zaplněn stánky se suvenýry a občerstvením. Cesta těmito stánky tvoří rafinovaný labyrint, kterým je ke vchodu nutné projít. Po vstupu za bránu parku vede cesta přírodním parkem a pak se již otevírá pohled na pyramidu Boroboduru.

Zůstávám stát, jsem u cíle své cesty, splnil jsem si další sen, možná poslední VELKÝ sen, na mém dlouhém seznamu míst, které jsem chtěl spatřit je Borobudur na posledním místě.

Z roviny Kedu kdysi vyrůstal nevysoký vršek. V polovině 8. století n. l. rozhodl tehdejší vládce, že započne se stavbou a mezi roky 750 až 850 n. l. budovali tehdejší vládcové tento úžasný monument. Bylo to v době, kdy zdejší obyvatelé uctívali Buddhu a stavbu budovali v podobě kamenné mandaly, oné mystické představy světa s posvátnou horou na vršku, horou Méru, středem světa.

Tisíce pracovníků muselo nejdříve dobýt neuvěřitelné množství kamene, 60 000 krychlových metrů. Kámen sem dopravit a armáda kameníků a zkušených řemeslníků sochařů začala kámen zpracovávat. Tak postupně vznikala jedna z největších kamenných staveb jihovýchodní Asie. Na základně 200 m2 stojí pyramida se šesti čtvercovými terasami, další tři kruhové a nad nimi vysoká pagoda. Dle zákonů mandaly vedou vzhůru 4 schodiště. Celý monument představuje Buddhovu visi kosmu, buddhistický poutník začne u hlavního, východního schodiště a pokračuje ve směru hodinových ručiček, kolem galerií stupy. Postupně míjí reliéfy vytesané na vnitřní straně stupy, které představují nejdříve svět s jeho žádostmi. Na dalších panelech jsou vytesány do scén přenesené myšlenky buddhistického učení, výše scény ze života Javanců, obrazy ze života vládců, procesí lodí, válečníků a králů. Na cestě kolem po jednotlivých stupních, která je dlouhá téměř 5 km je kolem 5 000 bohatě dekorovaných reliéfů, přes 400 soch Buddhy, 72 Buddhů je ukryto v zamřížovaných stupách a velká stupa na vršku je přechodem do nirvany, buddhistické ideje nebe.

Potvrdila se informace, že o weekendu je počet návštěvníků vyšší, dnes jsou to zástupy školní mládeže, jako by zde slavili konec školního roku. Kupodivu převládají skupiny děvčat, zpola od hlavy zahalené, zpola vlasaté. Zda jsou všechny muslimky a ty zahalené ortodoxnější nevím. Ale hned na prvé terase mne skupina dívek obklopí, kladou přede mne otevřené zápisníky, do rukou tisknou tužku a žádají o podpis. Uspokojím jednu skupinu a vedle mne odchytává další skupina dívek a rituál se opakuje. Nedaří se mi této pozornosti uniknout, nikde nevidím dalšího turistu, na kterého by se pozornost dívek odvrátila a tak podpisuji a podpisuji, desítky mých podpisů dívky ukořistily, než jsem všechny uspokojil.

Teprve potom se mohu věnovat reliéfům. Putuji po jednotlivých galeriích vzhůru, fotografuji některé panely, sochy Buddhů, hledám stinné zákoutí, kde bych mohl usednout a vnímat to, co je smyslem tohoto monumentu. Nikam nepospíchám, jsem zde sám, pánem svého času, nevázán na žádnou skupinu zájezdu, spěchajícího za dalšími cíly. Vzdálil jsem se všem problémům Evropy a světa, dívám se na tvář Buddhy, stojí zde přes tisíc let, její čas má jiný rozměr než můj, snažím se přiblížit se duchu tohoto monumentu, duchu učení, které přežívá, vzpomínám na tibetské kláštery, dalajlamu, na další buddhistické monumenty, které jsem navštívil na mých cestách, která mně dovedla až sem. A jako již mnohokrát dříve i nyní, na horním stupni Borobuduru, blízko nirvány si uvědomuji, že tolik, vše co jsem si přál, mně bylo dopřáno. Pomalu scházím dolů, ještě chvíli sedím na nejnižším stupni, ještě jednou fotografii celý monument jakoby utkán z krajek soch a reliéfů.

Parkem se vydávám k dalším, malým templům, Candi Pawon a Mendut Templ. Parkem jdu sám, tyto stavby již nepřitahují pozornost návštěvníků, kolem mne projíždí na skútru uniformovaná stráž.

Zajímavější je druhý templ Mendut. Socha Buddhy je po stranách doprovázena vlevo sochou bodhisattvy Lokešvara (známý Avalokotešvara, čínský Kuej-lin, japonský Kvanon) a vpravo Vairapana. Na reliéfech jsou ukázky hinduisticko-javanského umění.

V pozdním odpoledni se vracím zpět. Nepřijel jsem ale jen za pamětihodnostmi. V ulicích města pulzuje jiný život než doma či kdekoli v Evropě a za tímto životem Yogyakarty se vydávám a pokusím se jej zachytit.

V zákoutí domu sedí postava ženy, spíše klubíčko, než postava, tvář ukrytou ve dlaních, nehýbe se, nenatahuje ruku ke kolemjdoucímu, nežebrá, snad spí, snad ještě žije, hromádka lidské bytosti, sedí zde dnes a sedí tam i následující den.

Pouť začínám opět na třídě Malioboro. Chvíli sedím blízko pojízdných – nevím jak nazvat kárku se zasklenou vitrínkou v jedné půli a v druhé pánev zespoda ohřívanou snad plynovým hořákem. Pojízdná jídelnička, je jich celá řada na levé straně hlavní třídy, připravené poskytnout hustou polévku nebo rýži s kousky kuřete. Jídlo samo o sobě je tepelně zpracované a nebude ani pro mne zdravotně závadné a přece je neochutnám. Důvod je prostý. Nádoba, ve které majitel misky oplachuje je plná šedé vody, o poznání čistší je druhá, ve které misky oplachuje, ale stále umývá misky v jedné a téže vodě a to není důvěry hodné. Místní jsou ale zvyklí, odolní a konzumují.

Chvíli sedím a pozoruji ruch, přede mnou roste řada přijíždějících a parkujících skútrů. Zaměstnanci v oranžových vestách dávají přijíždějícím polovinu lístku a druhou zastrkují za páčku skútru. Po návratu majitele vybírají poplatek a odebírají obě poloviny lístku. Pečlivě je vyrovnávají a zastrkují do bloku. Další přijíždějící dostane někdy lístek nový, vytržený z bloku, jiný dostane lístek již jednou použitý. Takový je život.

Co chvíli kolem mne přejde mladý muž, mnohdy ještě chlapec, na popruhu kolem krku má na prsou otevřenou krabici plnou krabiček cigaret. Nenabízí, jen prochází a čeká, kdo ho zastaví. Jak vidím, většinou si zákazník kupuje jednu nebo dvě cigarety, ne celou krabičku. Výdělek je minimální, prodavačů putuje mezi davem mnoho, vydělat si několik rupií na polévku není snadné.

Putuji dále, na pravé fasádě je velká tabule, poprve poznaná v USA. KFC, o něco dále konkurence Macdonald. V obchodním domě i Pizza Hut, Amerika vtrhla i sem.

Několika poschoďový obchodní dům, co do velikosti srovnatelný s Evropskými kontrastuje životu venku na ulici. Zvýšené přízemí uvítá klimatizací. Venku vedro hodně přes 30 stupnů C, uvnitř příjemný chládek. Vlevo veliká jídelna Macdonald, uprostřed a dokola obchody nabízející přepychový sortiment. Pařížské parfémy, brýle nejmodernějších tvarů a světových výrobců, nejmodernější fotoaparáty, zlaté šperky, špičková pánská a dámská móda, značková obuv, švýcarské hodinky, umělecké výrobky, malé jídelničky a kavárny. V jedné se dávám malou pizzu, servírovanou na malé pánvi. Cena ku podivu ne o mnoho vyšší, než hamburger s příslušenstvím u Macdonalda. V jiné restauraci nabízí zeleninovou mísu, opět za přibližně stejnou cenu, přepočteno asi 2 dolary. Pivo ale téměř stejně tolik co jídlo. Vycházím do rozpálené ulice a míjím postavu sedící na okraji chodníku. Musím se k ní vrátit, dříve si ale připravuji pár mincí, abych je vložil do ruky sedícího. Mince ale nevkládám do dlaně, jen do jakéhosi znetvořeného pahýlu, stejně tak z tváře zůstala jen část, je to ještě člověk, ze kterého část urvala lepra? Nevím, jsem připraven v následujících dnech tuto bytost obdarovat, ale již se neobjevil.

Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuji v blízké cestovní kanceláři a zakupuji se vstupenku na večerní balet Ramayana v Prambananu. Dopřávám si přepych a zakupuji se sedadlo v hledišti určené pro VIP, tedy nejdražší sedadlo v prvé řadě před jevištěm, přepočteno za 16 dolarů a další poplatek za minibus, který mne dopraví tam a zpět.

V hotelu usedám v podvečer na verandu a pozoruji ruch v uličce. Není příliš široká, majitelé skútrů musí svá vozidla tlačit. Z nedaleké mešity se ozve již známý hlas muezzina, náležitě zesílený v tlampači a za chvíli přede mnou prochází několik mužů, dle místního muslimského zvyku v sukních, s čepičkami na hlavě a jdou na modlitby a předčítání koránu v mešitě. Občas kolem hotelu projede pojízdná jídelnička, vždy tlačená mužem spíše mladšího věku, zastavuje, muž cinká lžičkou o talíř a dává na vědomí svoji přítomnost. Z některého domku občas vyjde žena s miskou a jde si zakoupit něco k jídlu. Těchto pojízdných jídelniček projede za podvečer a ještě i za tmy několik, ale zákazníků je poskrovnu.

Zdejší domky, pokud mohu dohlédnout nemají komíny, celoročně je zde, nedaleko rovníku dosti teplo. Není tedy ani na čem vařit jídlo, snad jen na vařiči. Něco k snědku lze zde ale nakoupit celý den i jinak. Každé ráno rozloží tatáž žena na zemi, na ulici, svoji kuchyň, malou keramickou nádobu s dřevěným uhlím, na kterém opéká na špejlích malé kousky masa. Rýži a zeleninu si zřejmě připravila již doma. Odpoledne se svojí nabídkou končí a odchází, má zde zřejmě již stálejší okruh zákazníků.

Druhým hlavním cílem mé cesty je komplex PRAMBANAN. Opět městským autobusem na autobusové nádraží a dálkovým autobusem do města Soho odjíždím. Vystupuji ve vesnici Prambanan, ale vlastní chrámy jsou ještě před kilometr daleko.

Temply Prambananu jsou největším komplexem hinduistických templů na celé Jávě. Největší z nich zasvěcen hinduistickému bohu Šívovi. Vypíná se do výše 47 m a je bohatě zdoben bájnými postavami a reliéfy, které zdobí vnitřní stěny galerií. Velký komplex Prambananu byl budován asi o 50 let později než Borobudur, asi v polovině 9. století. Reliéfy na hlavním templu znázorňují scény z eposu Ramayana o tom, jak byla unesena Sita, manželka boha Rany a scény o tom, jak opičí král Hanuman a jeho bílý generál Situ nalezli a osvobodili.

Na templ vystupuji hlavním, východním schodištěm, kolem procházím opět ve směru hodinových ručiček. V hlavní prostoře navrchu je v šeru čtyřruká socha boha Šívy-Ničitele: Pozoruhodní i tím, že nejmocnější hinduistický bůh stojí na velkém lotosovém podstavci, symbolu buddhismu. To opět svědčí o nesmírné toleranci.

Bohužel zde mne počasí nepřeje, chybí mi letní, ostré sluneční světlo, které by umožnilo lepší snímky. Takto to budou jen tmavé siluety proti bílé obloze. Teprve později se slunce na okamžik ukázalo.

Zde nebylo prostředí na delší meditace, několikrát jsem temply obešel a vydal se k dalším malým templům, zasvěceným buddhismu.

Stejnou cestou jako sem i zpět.

Toulky městem pokračují, nechal jsem se zlákat k návštěvě umělecké galerie batikových obrazů, ale tématicky i barevně nám velmi vzdálených. Zajímavější je výstava obrazů místních malířů, krajiny, portréty i abstraktní obrazce, vše ale září, či přímo hýří ostrými barvami. Pokouším se některé obrazy vyfotografovat, jsem ale přistižen a kategoricky vypuzen. Následující večer, již za tmy odjíždím ještě s několika turisty opět do Prambananu na večerní představení baletu.

Pro VIP hosty je připravena taštička se sušenkou, plechovkou nápoje a vkusným vějířem. K dispozici je i tištěný program s textem 9. obrazů celého baletu. I když se předem s dějem seznamují, balet se odvíjí pro mě méně srozumitelně, v zásadě ale vím, o co se jedná, některé postavy jsou srozumitelné, na jevišti se střídají velmi efektně a působivě krojované skupiny tanečníků, děj je doprovázen malou skupinou hudebníků i zpěvem. Přes dvě stovky tanečníků a barevné reflektory umocňují dramatičnost scén.

Do hotelu se pravidelně vracím brankou vstupu Gang II. Na začátku uličky pravidelně sedí před domkem dvě, někdy tři ženy, prostředního věku, vkusně oblečené. V prvých dnech se na mne usmály, pokynuly rukou a nabízely masáž. S úsměvem jsem poděkoval a tak v následujících dnech si vyměňujeme pouze pozdrav.

Pobyt se chýlí ke konce, prozkoumat jsem střed města, uličky s trhem ovoce, zeleniny, koupil občas několik pomerančů a pozoroval život, který zde má dvě tváře. Jednu moderní, současnou, s nejnovějšími typy aut a druhou, život mnoha obyvatel, který se odvíjí na úrovni minulého století, se všemi sociálními problémy a často dle našich měřítek spíše v chudobě.

Na mých cestách jsem se věnoval nejen velkolepým památkám, ale i životu prostých lidí. Z tohoto poznávání jsem odvíjel mé názory na život, na jeho hodnoty.

Návrat domů byl stejně náročný, jako cesta sem. Z Yogyakarty nočním vlakem do Jakarty, dále letadlem do Bangkoku, kde jsem sedm hodin musel čekat na další let do Frankfurtu nad M., s vynikající obsluhou Thai Airlines, z Frankfurtu nad M. letecky do Prahy a vlakem do Pardubic. Plné dva dny cestování.

Kéž by mně bylo aspoň 80 let. byl bych čilejší a cestování by pro mne bylo méně únavné.

Červen 2005