Cestovatel.cz

Čtvrtek 5. srpna

Pod zataženou oblohou pokračujeme k německým hranicím. Silnice přestala být jednotvárně rovnou až k obzoru, klikatí se, stoupá a klesá. Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.

Prohlídku města Autun (oten) začínáme u památek z římského období. V té době se nazývalo Augustodunum, neboli město Augustovo, a bylo založeno těsně před naším letopočtem. Stalo se velkolepým střediskem vzdělanosti a bylo čtyřikrát větší než v současné době. Uchovaly se zde zbytky Janova chrámu, bran a divadla.

Prohlídku začínáme právě u Janova chrámu dnes stojícího v poli, daleko za hranicemi města. Potom se vypravíme k bráně Porte d´Arroux. Uprostřed dva velké oblouky – těmi projížděly povozy – po stranách dva malé určené pro pěší, nad obojími sloupová galerie. Mohutnost této brány udivuje dodnes.

Druhá brána, brána Porte St-André, je podobná té prvně zmíněné. I ona byla součástí římských hradeb, v nichž byly zabudovány celkem 3 brány a 62 věží. Nedaleko se nachází třetí významná římská stavba, divadlo. To prý bylo největší v Galii a mohlo pojmout až 15 000 diváků. Je poměrně dobře zachované a tak není divu, že je využíváno dodnes. Právě jsou na jeho ploše rozmístěny kulisy, plakáty zvou na sobotní představení Sofoklovy hry.

Hned přes silnici, naproti divadlu, se rozlévají vody jezera Plan d´eau du Vallon, které je pro obyvatele Autunu rekreační zónou. Naši pozornost ale nepoutá vodní hladina, nýbrž podivná výzdoba na břehu. Na sloupech jsou umístěna torza automobilových karosérií, do nichž jsou vyraženy obrysy lidských i „čertích“ obličejů. Vskutku neobvyklá práce – zda se jedná o umění či kýč, si netroufáme říci.

Zaparkujeme ve městě a vydáme se za jeho největší středověkou pamětihodností. A cože to je? Co jiného než chrám. Jeho románská stavba byla započata ve 12. století a jejím účelem bylo poskytnout útočiště ostatkům svatého Lazara, Ježíšova přítele. Že chrám nese i jméno tohoto světce, je samozřejmé. Vyznačuje se geniálními sochami, z nichž většinu vytvořil záhadný umělec 12. století, Gislebertus, který vytesal hlavice sloupů uvnitř i strhující tympanon s Posledním soudem nad hlavním portálem. Toto mistrovské dílo, jehož autora nazval spisovatel André Malraux „románským Césannem,“ uniklo jen o vlásek zkáze za Francouzské revoluce. Bylo totiž zasádrováno a tak se vyhnulo téměř jistému zničení revolučními fanatiky. Stojíme dlouho před portálem a podle schématu, získaného v nedaleké informační kanceláři, identifikujeme jednotlivé postavy. Bez problémů určíme postavu trůnícího Krista, pak se nám představí v celé své kráse andělé, svatá panna, apoštolové, zvažované duše, v kotli se smažící nešťastníci. Pod Ježíšovýma nohama čteme latinský nápis, který sděluje, že tento tympanon: „Udělal Gislebertus. Nechť tato hrůza zastraší ty, kteří otročí pozemským bludům, nechť děs těchto scén ukazuje, co je čeká.“

V chrámu se nacházejí i sochy Pierra Jeannina a jeho choti. Jeannin byl prezidentem dijonského parlamentu, který nesmrtelným výrokem o tom, že „příkazy rozhněvaných panovníků by se měly plnit velmi pomalu“ zabránil následování masakru bartolomějské noci po celém Burgundsku.

Ještě několikrát obejdeme katedrálu, zvedneme oči k jejím věžím, zabloudíme zrakem k barevně výrazným hodinám (ostatní výzdoba v obvyklé bílo-béžovo-šedé barvě se zářivě modrou barvou ciferníku ostře kontrastuje), postojíme u kašny z r. 1543 a vydáváme se do dalších městských ulic. Objevíme půvabné stavby staršího i novějšího data, neznáme jejich názvy a účel, ale opět můžeme opakovat: „Na tom přece nesejde, stačí, že na nás působí svou krásou.“

Dorazíme na náměstí Place du Champ de Mars, na něm identifikujeme kostel Notre Dame a kolej Josefa Bonaparta. Projdeme kolem mnoha dalších historických budov, občas chvíli postojíme, zamyslíme se, popustíme uzdu své fantazii a snažíme se vcítit do starých časů. Jak tady po staletí lidé žili, umírali a rodili se, vychovávali své děti, pečovali o nemocné a bezmocné.

Cestou do Beaune se ještě krátce, neplánovaně zastavíme v Nolay. Průhledem ulicí jsme zahlédli cosi zajímavého. Co to je, musíme zjistit. Dojdeme na malé náměstí a tam kromě starého kostela a hrázděných domů objevíme originální středověkou tržnici. Je dřevěná, s vysokou střechou pokrytou došky. Jakoby se tady zastavil čas, jen dobové oblečení hostů v nedaleké restauraci chybí.

Mezi kopečky, loukami a lesy se náhle „vyloupne“ hrad v la Rochepot. Je zase přímo pohádkový, do dáli září jeho střechy z barevných glazovaných tašek, tak typických pro Burgundsko. Pak projíždíme proslavenými burgundskými vinicemi, upravenými jako ze škatulky, poutače ve vesnicích zvou k ochutnávkám vína i k delšímu pobytu. Silnice se vine vskutku malebnou krajinou. Už se nemůžeme dočkat, až budeme ve městě Beaune (bón), o jehož „klenotu,“ tedy středověkém hospici jsme tolikrát četli.

Staré město uvnitř hradeb je k prasknutí přecpané auty návštěvníků. Máme štěstí, snad řízením osudu se nám podaří získat místo na parkování v centru. Sice cena za hodinu neobvykle vysoká (3 Eur), ale když člověk něco chce, je ochoten leccos obětovat. V tomto případě peníze. Až se za 3 hodiny vrátíme, řekneme, že vůbec nelitujeme.

Původně keltská, později římská svatyně, sídlo burgundských vévodů, dodnes město, v němž máte pocit, že se na některých jeho místech zastavil čas, nás vtáhne do své atmosféry ještě dříve, než dojdeme ke zmíněnému hospici. Ve všech ulicích i na všech prostranstvích je živo, dnes stejně jako tehdy. Chodníkové zahrádky jsou obsazené, turisté s tištěnými průvodci v rukou „pendlují“ sem a tam a hledají objekty svého zájmu. I my se zapojíme do tohoto objevování všeho ostatního, než staneme před hospicem.

Nejprve kromě překrásných domů ve městě, jakým je např. Maison du Colombier hned vedle místa, kde parkujeme, navštívíme kapitulní kostel Panny Marie (Collégiale Notre Dame) spolu s kapitulou. Byl založen ve 12. století, v burgundském románském slohu, kde alespoň na věžičkách nechybějí glazované barevné tašky. Je otevřeno, takže i my uvidíme překrásné vlněné a hedvábné tapiserie z 15. století. S náznaky rané renesance zachycují v devatenácti výjevech život Panny Marie. Hned v ulici vedle se nám představí palác vládců Burgundska, dnes muzeum vína. Samotná stavba je neméně tak významná jako expozice umístěná v jejích interiérech.

Konečně stojíme před stavbou původně označenou jako Hotel-Dieu, všeobecně známou jako hospic. Toť prý ten zlatý hřeb ne večera, ale dnešního dne. Tato pozoruhodná stavba se svým vznikem hlásí do 15. století, se svou gotickou fasádou patří ke klenotům středověké burgundské architektury. V roce 1443 hospic založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, chtěli totiž pomoci lidem, kteří po skončení stoleté války trpěli hladem, nemocemi a svou vlastní chudobou. Finanční prostředky přicházely špitálu nejprve z výnosů podnikání samotného Rolina (a že jeho výnosy nebyly malé, je celkem jasné), potom se teprve přidali další dobrodinci.

Vstoupíme na dvůr hospice a rozhlížíme se. První, co nás upoutá, je opět střecha z glazovaných tašek, s typickými pestrobarevnými ornamenty, půvabné vikýře s drobnými větrnými korouhvemi a dřevěné arkády obepínající prostorné nádvoří. Studna na nádvoří zosobňuje pěknou ukázku gotické kovářské práce. Potom zajdeme do vnitřních prostor hospice. Nejprve navštívíme srdce hospice, sál pro chudé. Ten je 50 m dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký, v něm je umístěno 28 postelí s nebesy, na každé z nich vždy leželo i několik nemocných. Stojíme zde s ústy otevřenými, jsme doslova v šoku z toho, že něco tak „přepychového“ mohlo zrodit 15. století. A tento výdobytek byl využíván až do roku 1971.

Pozoruhodná je i nádherně zdobená kaple. Ta představuje symbiózu lékařské služby chudým a náboženského cítění lidí tehdejší doby. K jejím skvostům patří polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena. Hospic měl i „přepychový“ sál, v něm se nacházely pouze 4 postele rezervované pro „lepší pacienty.“ Navštívíme i kuchyni, v níž ale najdeme příslušenství především až z 19. století, neodmyslitelnou součástí komplexu je též lékárna. V jejích policích jsou dodnes uložena ta nejnemožnější léčiva. Při pohledu na ně můžeme jen konstatovat věčné: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“

Odjedeme z centra a zastavíme ještě u městských hradeb. Prostě se nedokážeme rychle s Beaune rozloučit. Projdeme kolem hradeb, obdivujeme parkovou úpravu kolem nich, nemineme oblouk Ponte St-Nicolas, posedíme na lavičkách ve stínu stromů, nahlédneme do galerií a drobných obchůdků a teprve potom z města odjíždíme. Docela rádi bychom se sem ještě jednou vrátili. Pokud se nám toto nepodaří, určitě v naší mysli zůstane vzpomínka na půvabné město, které tak nenásilně spojuje minulost se současností.

Opět jedeme krajinou vinic táhnoucích se do dáli, zastavujeme u vysokých zdí, za nimiž se nacházejí nejen vinice, ale i zámečky jejich majitelů. Necháváme se okouzlit klidem krajiny. Dáváme za pravdu Rollandovu hrdinovi Colasi Breugnonovi z knihy Dobrý člověk ještě žije, že asi víno dokáže pomoci člověku přenést se přes mnohé tragédie a vyrovnat se s životními strádáními. Tento pocit nám „naočkuje“ jen putování tímto krajem a co by následovalo teprve ve chvíli, kdy bychom se oddali kouzlu zdejšího moku, je celkem jasné. I my bychom asi došli ke stejnému poznání, i když se z nás nestanou alkoholici.

Do Dijonu (dyžón) vjíždíme za odpolední špičky. Ulice přecpané, parkoviště též a tak objíždíme a hledáme místo. Poněkud se „zamotáme,“ jsme ale rádi, že nakonec ve svém snažení oslavíme úspěch. Výběrčí parkovného nám poradí, kudy do centra. Nesměle obhlíží naši značku CZ a pak si dodá odvahu: „Čechoslovakia?“ Ne, už neodporujeme, že jsme jen „Ček repablik.“ Asi to nemá cenu, proto s úsměvem přikývneme a poděkujeme za informaci pro nás důležitou. A těšíme se, že Dijon nazývaný městem vévodů nám přinese skutečně neopakovatelný kulturní zážitek.

Dějiny Dijonu se začaly psát mnohem dříve, než se stal proslaveným díky nejméně čtyřem mocným burgundským vévodům. Při sledování historie se musíme vrátit až do doby galsko-římské. Ve starověku se město nazývalo Dibia či Diviodunum. I jeho ulicemi prošly zmatky stěhování národů a vzniku francké říše. Poplenili ho Saracéni i Normané, vždy ale mělo sílu zvednout se k novému rozkvětu. A ten největší přišel ve středověku. Vévodství burgundské vytvořil král Jan II. jako nezávislé léno pro svého syna Filipa Smělého. Filip uzavřel více než výhodný sňatek s nejbohatší dědičkou v tehdejší Evropě Markétou z Flander a stal se tak nebezpečným rivalem francouzského krále. Po něm přišli stejně nebojácní, diplomaticky uvažující a francouzsky „jemní“ nástupci a to Jan Nebojácný, Filip Dobrý a Karel Smělý. Všichni burgundští vévodové systematicky rozšiřovali své panství, pečovali o hospodářství a vůbec žili v přepychu jako francouzští králové. Jenže v roce 1477 došlo k bitvě u Nancy, v níž padl vévoda Karel Smělý, a Francie si oddechla. Francouzský král Ludvík XI. připojil území mocného souseda k Francii. Potom už byly dějiny Burgundska spjaty s dějinami samotné Francie.

Po nutném (nebo nenutném?) historickém úvodu se můžeme vydat do ulic Dijonu. Alespoň trochu se zorientujeme podle našeho mizerného plánku historického centra a snažíme se nejdříve najít sídlo turistických informací. Jdeme překrásně středověkou ulicí, zvedáme oči do výšek, cudně je klopíme k chodníku. A právě tam nás čeká překvapení. Protože, aniž to víme, narazíme na nejvýznamnější architektonické památky, a po těch nás bude provázet obrázek sovičky, zapuštěné do chodníku. Že se jí máme držet, pochopíme okamžitě, ale odpověď na otázku, proč zrovna sova má návštěvníky vést, zatím neznáme.

Projdeme půvabnou ulicí a dojdeme k paláci Hotel Aubriot ze 13. století. Tak praví informační tabulka na krásné budově. Směs gotických a renesančních vlivů je více než patrná, jejich skloubení je úžasné. A navíc opět vesele působící barevná střecha z burgundských tašek.

V ulici Rue des Forges se v domě Chambellan nacházejí turistické informace. Ty se nám postaví do cesty ve vhodnou chvíli. Získáme mapu a navíc odhalíme nebývalé architektonické krásy. Dům byl postaven na konci 15. století, tedy na přechodu od gotiky k renesanci. Budova vyniká krásným kamenným schodištěm a dřevěnými galeriemi ve dvoraně. Žebroví klenby, sochařská výzdoba, krásný portál – prostě nevíme, nad čím máme dříve žasnout.

Mistrovským dílem burgundské gotiky 13. století je kostel Notre Dame. Jeho impozantní průčelí je zdobeno dvěma řadami sloupoví, které jsou doplněny třemi řadami kamenných falešných chrličů. Věžička na pravé straně je doplněna hodinami nazývanými Jacquemart a přivezl je sem Filip Sličný v roce 1382 po vítězství nad Vlámy. Jméno Jacquemart patří postavičce, která každou hodinu udeří kladivem do zvonu, a objevilo se poprvé až roku 1500. Roku 1610 sem přibyla ženská postava, po roce 1700 dvojice dostala syna Jacquelineta a v roce 1881 ještě dceru Jacquelinetu. Stejně nádherný jako exteriér je i interiér kostela.

Obcházíme kostel a hledáme. Co hledáme? Kamennou sovičku, na niž si má levou rukou sáhnout každý, kdo chce mít štěstí. No řekněte, kdo by nechtěl. Sovu najdeme, pověsti učiníme zadost a pak skloníme oči k chodníku. Jak již bylo konstatováno, kus cesty totiž sledujeme emblém sovy zasazený do asfaltového povrchu. Rázem nám je jasné, kde se emblém vzal.

V těsné blízkosti kostela zabloudíme do uliček s kamennými i hrázděnými domy. Ty nejstarší pocházejí z 15. – 16. století a mnohé jsou zdobené dřevořezbami i sochařskými díly. Nejkrásnější z nich se prý nacházejí v ulici Rue Verrerie, centru staré kupecké čtvrti. I okolní ulice mají ukryté další zajímavosti. Je na každém návštěvníkovi, co objeví a jak je vnímavý k odkazu předešlých lidských generací. Návštěvníci by si měli uvědomit, že předchozí generace určily i náš život a že za tuto „maličkost“ bychom jim měli být vděčni.

Prohlídku Dijonu zakončíme u dvou církevních staveb a jedné světské. Kostel St-Michel byl budován od 15. do 17. století, proto jeho podobu určila jak plaménková gotika, tak renesance. Průčelí je renesanční, portál a interiér gotický. V blízkosti tohoto kostela stojí kostel St-Étinne. Jeho základy pocházejí dokonce až z 11. století, byl však několikrát přestavován a tak zmizela jeho původní podoba. I již zmíněná světská stavba se nachází nedaleko. Je jí palác vévodů a stavů. Dnešní budovy paláce pocházejí sice především až ze 17. století, ale své sídlo v těchto místech měli burgundští vévodové již ve středověku. Mimo jiné tu žil burgundský dvůr rodu Valois, rodu, jehož jedna členka se dostala až do dalekých Čech. Ano, je řeč o Blance z Valois, první manželce Karla IV. Dnes slouží část paláce jako radnice a část jako muzeum, které se pyšní vzácnými sbírkami.

Předposlední den našeho pobytu ve Francii se blíží. Přespíme v kempu v městečku Gray. Děje se tak za asistence zlověstných dešťových mraků, neustálého štěkotu dvou psů z přívěsu „přes jeden osázený ubytovací box“ a za neustálého povzbudivě veselého štěbetání místního vrabčího osazenstva. Pomalu bilancujeme naši cestu, máme z toho množství zážitků všeho možného druhu v hlavě trochu zmatek. Ani ten ale neovlivní náš spánek, usínáme v božském klidu a spíme jako bezstarostná mimina. Zmatek budeme „rozmotávat“ až doma, když budeme přebírat fotografie a turistické informační materiály. Letos stejně jako již tolikrát.

Středa 4. srpna

Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.

Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.

Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.

Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.

Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“

Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.

Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.

Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.

Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.

Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.

V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.

Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.

Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.