Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii,
připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část
země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem
a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva
doléhalo.*
Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii, připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva doléhalo.
Novým evropským správcům, toužícím vytěžit z onoho danajského daru co nejvíce, trvalo patnáct let, než mohli cokoliv začít spravovat. Stálo je to obrovské prostředky a několik drtivých vojenských porážek. V rífských horách se zocelili diktátoři jako Primo de Rivera či Franco, rífští vojáci se stali pod vlajkou generalissima postrachem španělských republikánů. Životy na protějších březích Gibraltarského průlivu, plynoucí od dobytí Granady každý svým vlastním tokem, se na půl století znovu úzce provázaly. V dobrém i ve zlém.
„Se svými nabílenými fasádami a strmými uličkami, Xauen vyhlíží v klidném odpoledni jako jedna z oněch andaluských horských vesnic, kde světlo utichá, aby usnulo na domovním prahu,“ píše současný španělský literát Lorenzo Silva. Podobný pocit důvěrnosti měli i španělští vojáci, kterým byl Chefchaouen (často nazývaný zkráceně Chaouen, španělsky Xauen) nucen otevřít své brány roku 1920. Do té doby byl marockou Lhasou, „zakázaným městem“, kam křesťan pod trestem smrti nesměl vkročit.
Výrazný andaluský ráz, který tolik udivoval španělské příchozí, vtiskli Chefchaouenu andaluští moriskové (muslimové, kteří z donucení přijali křest, ale posléze byli ze Španělska rovněž vyhnáni) a sefardští Židé. Usazovali se v těchto končinách od konce 15. stol., poté co xenofobní a krátkozraká politika španělských katolických králů rozhodla několika dekrety o jejich vyhoštění.
Chefchaouen, obklopen divokými horskými masivy a opevněn svým vlastním životním rytmem, patří k nejpůvabnějším lokalitám nejen Rífu, ale celé země. Tradiční zelenou na okenicích a domovních dveřích nahradily od 30. let minulého století odstíny podmanivé modré, která v létě konkuruje azurově modrému nebi, zatímco v zimě kontrastuje s pochmurně šedou oblohou a zasněženými vrcholky okolních hor. Úzké a malebné uličky medíny, po setmění tajemné svou nachovou modří, stoupají a klesají po strmém svahu, na němž se Chefchaouen rozkládá, aby se jak říční toky slily a vyústily v srdci starého města, na náměstí Uta el-Hammam. Tomu dominuje otevřený, rozvolněný prostor, příjemné kavárny, velká mešita a okrová barva městských zdí spolu s nově opravenou Alcazabou.
Chefchaouen leží na hranici národního parku Talassemtane. Během jednoho dne je možné vystoupat na nedaleký vrchol El Kelaá (1616 m), navštívit několik kaskád podél stejnojmenné říčky nebo zamířit k Al Qantara de Rabí, Božímu mostu, působivému přírodnímu monumentu, který ve výšce 35 m spojuje prudké svahy zvedající se nad řekou Farda. Ne nadarmo znamená Talassemtane v místním berberském dialektu tarifit „studený pramen“. Právě průzračné vody parku, zejména 100 m vysoký Velký vodopád na řece El Kelaá, patří k jeho nejvyhledávanějším cílům. O letním víkendu se tak návštěva této nádherné přírodní lokality stává spíše zážitkem kulturním. Po pětikilometrové stezce vedoucí od vesničky Akchour k vodopádu putuje téměř nepřetržitý zástup výletníků. K těm nejhalasnějším patří pověstně veselí obyvatelé Casablanky, k jejichž lehkosti bytí patří rádia, bubínky, štěrchadla a zpěv. Příslušníci všech věkových kategorií, včetně zasloužilých matek a pramatek v sešlapaných sandálcích, se navíc pohybují v překvapivě svižném tempu, takže se vyplatí být v dobré kondici, aby člověk nezdržoval. Běžecký rytmus naštěstí cestou rozvolňuje několik menších kaskád, řada říčních přechodů i série dřevěných a bambusových stánečků, které nabízejí občerstvení a čerstvě grilované jehněčí.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Maroka pořídit.
Naprostá většina skoro 600 km2 velkého parku Talassemtane je ale oázou klidu, v níž se střídají hluboká údolí, kaňony, strže a průzračné říční toky. Ke zdejšímu jedinečnému ekosystému, kterému dominují endemické cedry a borovice, stejně jako poslední zbytky jedlových lesů v Maroku, patří na 240 rostlinných druhů, 40 druhů savců a téměř 120 druhů ptáků, v mnoha případech také endemických.
V regionu úspěšně funguje několik družstev, která je možno navštívit, a dozvědět se tak více o tradiční výrobě kozího sýru, medu, olivového oleje či koberců. Výrobky z těchto dílen putují jak do místních prodejen, tak i do zahraničí, zejména do Francie.
Zbožím číslo jedna je ale v Rífu konopí, místně pokuřované coby kif, pašované do ciziny coby marihuana či hašiš a nabízené na potkání, byť je to samozřejmě ilegální. Konopí se v oblasti Rífu pěstuje snad už od dob Féničanů. Ani španělští protektoři, kteří zde po šesti letech bojů nakonec roku 1927 prosadili své správcovství, když s pomocí francouzské vojenské techniky pokořili odboj spojených rífských kmenů a rozmetali pokrokovou a demokratickou Rífskou republikou, která žádala o mír a spolupráci, nijak nezasáhli do tohoto sektoru místní ekonomiky. Marocká vláda se dlouhodobě snaží pěstování konopí omezovat a postupně dosáhnout jeho úplné likvidace. Zároveň podporuje jiné formy obživy, ať už v cestovním ruchu nebo v chovu skotu a koz. Jen za posledních deset let byla rozloha plochy, na které se konopí pěstuje, zredukována o více než polovinu. To však nemění nic na skutečnosti, že kif zůstává neoddělitelnou součástí místní kultury a že zaručuje obživu podle některých odhadů až 800 000 obyvatel Rífu.
Ještě jsme se v Chefchaouenu ani nestačili rozhlédnout, a už nám kif nabídnul Abdul – Berber s bezmezně vytříbeným smyslem pro osobní svobodu, zcela nečitelným rodinným životem a se stálou zásobou kuřiva v kapse. Abdul je zároveň vlastníkem skromného stánku s občerstvením, který zcela jistě nebude hlavním zdrojem jeho příjmů. Zatímco jeho mladý zaměstnanec připravuje ovocné džusy, Abdul pokuřuje, rokuje s majiteli sousedních stánků a podle potřeby mizí na pár hodin, dnů nebo i týdnů. Když se ho zeptám, zda by se on sám dokázal kifu vzdát, podívá se na mě zcela nechápavě. Ta otázka nejenže není hodna odpovědi, ale evidentně pro něj ani nedává smysl.
Projíždět jako turisté Rífem znamená stát se zájemcem o „zbožíčko“. Prodejci předhánějí náš vůz, přibrzďují těsně před ním a vystavují na odiv igelitové sáčky se zcela zřejmým obsahem. S jedním na nás mává asi pětileté dítě, vystrčené do půl těla svými spolujezdci z okénka. Vzorce běžného myšlení v tomto regionu neplatí. Uprostřed rozsáhlého cedrového lesa sedí u silnice mladík a vedle něj se leskne motorový člun. Mladík neodpočívá, ani není na cestě k moři. Je to jen další prodejní místo, „taková reklama, oni to tak dělají,“ krčí rameny majitelka penzionu v městečku Taounate na jižním okraji Rífu, když jí zážitek vyprávíme.
Ríf, který by mohl být jedním z nejbohatších krajů Maroka, čeká na zásadní změny, které zatím přicházejí jen pomalu. Některá gesta, pár vylepšených komunikací i několik návštěv, které do oblasti podnikl současný král, snad znamenají, že drsnému, zapomenutému Rífu se blýská na lepší časy.
Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek
července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu.
Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si
z výletu dovezeme.
Cestu do této země Blízkého východu jsme si naplánovaly na začátek července 2014, dávno před vypuknutím palestinsko-izraelského konfliktu. Ještě do letadla v Praze jsme usedaly nic netušíc, jaké zážitky si z výletu dovezeme.
Tel Aviv nás v pátek 4. 7. 2014 přivítal teplotami přes 30 stupňů a vysokou humiditou. Co nás na první pohled překvapilo, byla výstavba nových budov po celém městě. Zatímco na jiných místech světa lze vidět spíše nedostavěné a pomalu chátrající stavby, zdá se, že v Izraeli si s tímto problémem lámat hlavu nemusí. Stejně tak nás udivil počet ozbrojených vojáků pohybujících se městem. Vzhledem k tříleté povinné službě u chlapců a dvouleté u dívek jsou však tyto počty pouhým logickým dopadem vojenské povinnosti.
Středomořský Tel Aviv
V Tel Avivu žije v současné době zhruba 400 000 obyvatel. Ihned z letadla je ovšem zřejmé, že v tomto městě našlo svůj domov daleko více lidí. Tel Aviv je totiž městem obklopeným dalšími městy (můžeme přirovnat k Praze 1, obklopené Prahou 2, atd.). Projíždíte městem, a aniž byste postřehli, že jste opustili Tel Aviv, vjíždíte např. do Ramat Ganu nebo Jaffy. V Tel Avivu a jeho okolí tak bydlí více než milion obyvatel. Město je moderní, nechybí mrakodrapy a drahá auta. Z pohledu z auta rozhodně nemáte pocit, že jste v nějaké asijské zemi. Ba naopak v zemi západní a velmi rozvinuté. Co však dojem trochu kazí, je chvíle, kdy vystoupíte z auta, a vidíte neupravené domy a zahrady, i nepořádek v ulicích. Čas ve městě nikam neutíká, lidé jsou pohodoví, přátelští, nikdo nikam nespěchá. Mnoho obyvatel města svůj volný čas tráví na plážích, které společně s vysokými luxusními hotely lemují celé pobřeží města. Dokonce tu můžete najít jednu uzavřenou pláž pro ortodoxní věřící, která striktně odděluje muže od žen (střídají se koupací dny pro muže a ženy). Na Středozemním moři za dobrých vlnových podmínek spatříte množství surfařů.
S pitným režimem si při toulání městem dělat starosti nemusíte, město je vybaveno mnoha pítky s ledově vychlazenou pitnou vodou. Za procházku nepochybně stojí čtvrť Bauhaus, s moderní výstavbou, dále Rabínovo náměstí – místo setkávání lidí za účelem protestů, oslav a dalších akcí. Nelze si nevšimnout budovy Ministerstva obrany s přistávací plochou pro helikoptéry na svém vrcholu. Stavba není nijak zvlášť vysoká, alespoň co je možné spatřit očima, má prý ale několikrát víc pater pod zemí. Ve městě potkáte mešity, kostely i nenápadné synagogy. Pěkný výhled na celé město si můžete užít ze 49. patra z Asrieli Tower.
Nejkrásnějším místem v Tel Avivu, alespoň co se atmosféry týče, je z mého pohledu Jaffa. Poklidná čtvrť plná úzkých uliček ve znameních zvěrokruhu, tel avivský orloj, plno restaurací a cukráren lákajících na skvělou a rozmanitou místní kuchyni. Každý den navíc Jaffa v dopoledních hodinách ožívá obrovským tržištěm, otevřenými obchůdky a vetešnictvími, kde seženete vše od starých gramofonových desek, přes staré obrazy, mince až k nábytku a dalším starožitným uměleckým kouskům. Nutno podotknout, že být v Izraeli autem, nebyl by problém ho těmito předměty naplnit.
Pro gastronomický zážitek doporučuji navštívit nějakou restauraci v Tel Avivu, která jako předkrm připravuje ochutnávku salátů. Na stůl vám přinesou pity a desítky malých misek s nejrůznějšími saláty a pomazánkami (humus, saláty z lilku na různý způsob, cuketové a květákové saláty a mnoho dalších). Pokud nějaký salát dojíte, ihned vám donesou novou misku, funguje to na principu „all you can eat“. Po těchto salátech následuje ještě hlavní chod, většinou nějaké masové špízy. Je tedy dobré s tím buď počítat, nebo ze sebe udělat vegetariána a dát si pouze předkrm. A není nic lepšího, než tyto saláty zajíst čerstvou baklavou.
Jak jsem avizovala již v úvodu tohoto příspěvku, z telavivské pohody nás trochu vyvedl zrovna probíhající konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Hamás z pásma Gazy vysílala denně desítky raket na území Izraele, z nichž některé byly namířeny i na Tel Aviv. Několikrát jsme tak zažily poplach – hlasitou sirénu, která upozorňuje na blížící se raketu. Člověk má několik desítek vteřin na to, aby se schoval buď do nějakého krytu (všechny domy jsou jimi vybavené), nebo alespoň do zděné budovy pod střechu. Dvakrát jsem viděla sestřelení rakety dvěma protiraketovými střelami vyslanými z Iron Domu – jednou když jsem na pláži nebyla dostatečně rychlá a nestihla se schovat, podruhé z okna našeho bydliště v Ramat Ganu – když byla raketa sestřelena nad Tel Avivem a nás tak poplach minul. Obecně lze ale říci, že většina Izraelců i turistů chovala velkou důvěru v izraelský protiraketový systém, nepropukala žádná panika a po pár minutách od doznění sirén se vše vrátilo do normálu. Daleko více nás osobně znervózněly stovky vojáků, desítky tanků a vojenských náklaďáků chystajících se na pozemní operaci v pásmu Gazy. A mezi všemi těmi tanky putovaly kolonou také mobilní toalety, hořce úsměvné. Ale než pozemní operace stačily vypuknout v plné síle, seděly jsme již v letadle mířícím zpět domů, do bezpečí srdce Evropy.
Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky
automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc
vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený
na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii
automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta
podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom
oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu
vozu, vyráběnému od roku 1898.
Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.
Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.
Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.
Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.
Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.
Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.
Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.
Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.
Nedávno tomu byl přesně rok, co jsem se vrátil z desetidenní
okružní cesty po Arménii a Gruzii, kam jsem se vydal prozkoumat starodávné
trasy kupců putujících z Asie do Evropy.
Nedávno tomu byl přesně rok, co jsem se vrátil z desetidenní okružní cesty po Arménii a Gruzii, kam jsem se vydal prozkoumat starodávné trasy kupců putujících z Asie do Evropy. Rozhodl jsem se proto na nevšední výlet zavzpomínat a sepsat reportáž, která všem cestovatelsky naladěným čtenářům představí tuto svéráznou, na historii bohatou a úchvatnými přírodními krásami oplývající část světa. Vážným zájemcům může zároveň posloužit jako užitečný zdroj informací před cestou.
Při plánování zahraničních výletů jsem si většinou automaticky vybíral země, kde se dalo očekávat, že se s místními domluvím anglicky anebo německy, přinejhorším se slovníkem v ruce španělsky.
Nikdy jsem neměl rád pocit úplného cizince, co domorodcům nerozumí ani slovo a ani ve snu by mě nenapadlo vydat se sám do dvou kulturně velmi vzdálených zemí, kde se mluví zcela jiným jazykem a kde angličtinu ovládá sotva pár promile obyvatel. Nemluvě o dvou odlišných písmech, které nemají s latinkou nic společného a pro naprostou většinu zbytku světa představují nečitelný hlavolam.
S návrhem na zakavkazský výlet za mnou přišla kamarádka Bára s tím, že by se ráda jela podívat za bývalou spolužačkou, která v rámci praxe učí tři měsíce v Arménii malé děti angličtinu, ale nechce se jí jet samotné. Projel jsem si proto ze zvědavosti internet a zjistil, že obě země mají úchvatnou přírodu a bohatou historii a že by nebylo od věci poznat je zblízka. Zaujala mne zejména informace, že území, na kterém dnes Arménie a Gruzie leží, bylo kdysi součástí jedné z vedlejších tras slavné Hedvábné stezky, která vedla zhruba 8 000 kilometrů z Číny až ke Středozemnímu moři. Z hlavní trasy odbočovala v Íránu méně frekventovaná cesta na sever právě po arménských pahorkatinách až do Malého Kavkazu na jihu dnešní Gruzie, odkud se podél břehu Černého moře linula skrze majestátní hory Velkého Kavkazu na území dnešního Ruska a dále do Evropy.
Napadlo mě tedy, že by nebylo špatné projet touto starodávnou stezkou a okusit atmosféru obou kavkazských zemí, kterými kdysi putovaly karavany s hedvábím a dalším luxusním zbožím.
Dobrá znamení na úvod
Náš odlet z polských Katovic 18. května 2013 je (aniž bychom to tušili) historicky prvním na této lince, a tak nás už na letišti čeká improvizovaný raut s gruzínskými dobrotami. Beru to jako dobré znamení před cestou do neznáma a příjemný východ slunce při přistání v historickém, druhém největším gruzínském městě Kutaisi se zdá být potvrzením toho, že bohové nám budou v příštích deseti dnech naklonění.
S úsměvem na tváři vyrážíme před sedmou ranní na stop do centra. S kamarádkou se máme setkat až druhý den odpoledne v hlavním gruzínském městě Tbilisi, takže nás čeká den a půl komunikace rukama nohama, protože místní jazyk samozřejmě neumíme a naše ruština se omezuje jen na pár základních výrazů. I tak se ale od první chvíle ukazuje, že Gruzínci jsou i přes jazykovou bariéru nesmírně přátelští a milí lidé – konkrétně první dva kluci na stopu z letiště nás vezmou k bankomatu, a když jim po několikaminutovém úsilí sdělíme, kam chceme z Kutaisi pokračovat, odvezou nás na místní autobusák. Tam s přítomnými řidiči bleskově vyřeší, do jakého minibusu si máme sednout, a na závěr se s námi srdceryvně rozloučí, jako bychom se znali roky.
Lepší silnice a lidi než u nás
Cesta maršrutkou, tedy v postsovětských zemích nejčastěji využívaným veřejným dopravním prostředkem (v podstatě minibusy nebo často také dodávky předělané na minibusy), trvá něco pod tři hodiny, což není nejhorší. Silnice tady zatím vypadají lépe než některé u nás a centrum lázeňského letoviska Borjomi taky působí přítulně. Rozhodneme se proto strávit naší první noc ve stanu v nedalekém lesoparku, kousek od betonového koupaliště s teplou vodou, do kterého vyvěrá jeden z mnoha místních léčivých pramenů.
Večer při výletu místní lanovkou narazíme na další dva neuvěřitelně přátelské gruzínské třicátníky, kteří nám nabízejí své zásoby piva, zvou nás k sobě domů na grilovačku, a když s díky odmítáme, div se nerozbrečí.
Druhý den cesty brzy vstáváme a pokračujeme stopem do hlavního gruzínského města, kde se máme setkat s naší průvodkyní a společně vyrazit po nejfrekventovanějším dopravním tahu na jih směr Arménie a hlavní město Jerevan. Tím se zároveň napojíme na jednu ze dvou hlavních historických kupeckých tras.
Tbilisi je pulzující metropole se svébytnou atmosférou, kde se snoubí historie, náboženské tradice a moderní obraz gruzínské společnosti – jakési přibližování Evropě v důsledku dlouhé vlády prozápadně orientovaného prezidenta Saakašviliho. Nemohli jsme si nevšimnout dopravního značení na větších silnicích nejen gruzínským písmem, ale i latinkou, anglických nápisů u veřejných institucí, supermarketů a bankomatů v centrech měst a také vlajek Evropské unie.
Hurá na Jerevan
Po přivítání s Bářinou kamarádkou Mirkou na jednom z tbiliských nádraží jsme se rozhodli ještě ten den podstoupit zhruba šestihodinovou cestu další maršrutkou přes hranice až do Jerevanu. Přestože obyčejní lidé tu působí velmi přátelsky, na hranicích nás čeká přísná kontrola, kterou naštěstí projdeme bez újmy. Když si ale za pasovou kontrolou vytáhnu novou zrcadlovku, abych si vyfotil okolní kopečky, přiskočí ke mně po zuby ozbrojený voják a rve mi drahý foťák z rukou.
Naštěstí umí trochu anglicky, a tak se mi podaří mu vysvětlit, že jsem nechtěl fotit celnici ani jeho kolegy – všechny fotky z místa jsem ale měl rozkaz smazat (což jsem samozřejmě neudělal). Arménie je na první pohled velmi zaostalá, chudá a těžce zkoušená země, a to i ve srovnání s Gruzií. Silnice od hranic až do Jerevanu je naprosto šílená – všude obrovské díry a výmoly, kvůli kterým náš řidič musí neustále kličkovat a troubit na ostatní kličkující řidiče a často mu dokonce nezbývá nic jiného než jet dlouhé úseky na protější straně. Cestou se v podhorské krajině objevují a zase mizí polorozpadlé betonové továrny a další megalomanské stavby ze sovětských dob, ve městech zase vidíme oprýskané domky, špinavé obchůdky a auta, kterým musela skončit technická tak před dvaceti lety. Dopravní kontrola tady ale zřejmě funguje, protože jsme byli dvakrát zastaveni policií.
Do Jerevanu, který má podobně obyvatel jako Praha, dorazíme vyčerpaní za tmy a taxíkem se na noc přesouváme k Mirčiným známým. Ráno si projdeme kousek centra, navštívíme výrobnu místní slavné brandy Ararat (podle posvátné arménské hory se zde jmenuje všechno, co mají Arméni rádi – od brandy přes cigarety až po pivo) a vyrazíme rozhrkaným autobusem k národnímu parku, kterým je v podstatě celé pobřeží největšího arménského jezera Sevan. Zde začínáme stopovat a postupně se přesouváme od jednoho starobylého kostelíka k druhému – neklamné znamení toho, že putujeme po jedné z pradávných obchodních stezek.
Místní, co nám zastavují, se většinou diví, že potkávají dvě holky a kluka, ale podle Mirky je to stále lepší, než kdyby stopovaly samotné dvě slečny – arménské i gruzínské tradice jsou údajně stále dost patriarchální a žena je zde vnímána jako nesamostatná osoba podřízená víceméně svému muži. Podobně jako v sousedním muslimském Íránu, napadlo mě, a to i přesto, že Arménci i Gruzínci jsou velmi, velmi silně křesťansky založení. I přes zmiňovanou pohostinnost a přátelské jednání se proto ženám moc nedoporučuje cestovat po těchto oblastech bez mužského doprovodu.
Nečekané rozloučení
K večeru se nad klášterem Sevanank pocházejícím z roku 874 začínají stahovat mračna, a to nejen na obloze nad námi.
Děvčata se zničehonic rozhodla, že se chtějí vrátit do Jerevanu za českými známými a další den vyšlápnout na nejvyšší horu země – čtyřtisícový Aragac. To by ale znamenalo ztratit dva dny a nemít šanci projet i druhou hlavní kupeckou trasou, která nás měla dovést až do více než 500 kilometrů vzdáleného hlavního přístavního města Batumi na břehu Černého moře. Jelikož tato stezka vede mimo hlavní silnici spojující Jerevan a Tbilisi, těšil jsem se, že nebude tak vytížená a atmosférou bude více připomínat zašlé historické časy. I proto jsem původně plánoval pokračovat ze Sevanu stopem asi tři hodiny po stezce takřka neobydleným horským průsmykem na jih až do města Jeghegnadzor, kde se setkává cesta od jezera s hlavním silničním tahem, po kterém do Arménie přijíždí (a pokračuje do Gruzie) naprostá většina dopravy z Íránu.
Nakonec jsme se dohodli, že Bára s Mirkou stráví raději zbytek pobytu v okolí Jerevanu, a tak jsem se sám vydal stopem vstříc průsmyku Selim. Téměř bez peněz, bez mapy a především zcela bez znalosti arménštiny a gruzínštiny – vybavený jen hrstkou základních obratů v ruštině a odhodláním prostopovat se jednou z vedlejších tras Hedvábné stezky.
Po pár minutách se vezu s upraveným chlápkem v saku, který mi vypráví něco v ruštině (zdá se mi, že rozebírá politiku), a z mé strany mu stačí souhlasné kývání hlavou a obligátní „charašo“. V posledním městečku u jižního břehu jezera Sevan mě vyhodí a ukáže na zvedající se kopce. Nejezdí tady skoro žádná auta, a tak se na okraji města nebráním taxikáři v žigulíku, který mi nabídne za tisíc dramů (necelých 50 korun) odvoz na druhou stranu průsmyku Selim. Cestou vystoupáme až do 2410 metrů nad mořem, kde se na chvíli zastavíme u památné a stále zachovalé karavanseraje ze 14. století, v níž odpočívali kupci putující zdejší částí Hedvábné stezky z Asie do Evropy.
Do města Jeghegnadzor přijíždím kolem osmé večer, kdy akorát začíná zapadat slunce. Město působí na první pohled dost odpudivě, všude prach a špína, omlácené paneláky a torza továren – až tady na mě naplno dýchne ten pravý duch zašlých sovětských časů. Místní na mě navíc dost divně zírají, je vidět, že blonďaté turisty s plnovousem a krosnou na zádech v těchto končinách moc často nepotkávají. Nechci se tu takhle večer moc zdržovat a hledám křižovatku, kde se zítra napojím na hlavní tah, po němž bych měl doputovat až ke gruzínským přístavům v Černém moři.
Kolem Araratu na sever
Noc trávím kus za městem ve stanu pár set metrů od silnice a v devět ráno vyrážím na stopa. Jak jsem předpokládal, kolem projíždí jeden kamion s íránskými poznávacími značkami za druhým. Zase čekám jen pár minut, než zastavuje další starý žigulík, který má místo zadních sedadel hromadu zrezlého železa, ale nevadí, stejně se rád svezu. Až po chvíli mi ale dojde, že důvodem, proč vysmátému řidiči a jeho spolujezdci vepředu nerozumím ani slovo, není tentokrát jazyková bariéra, ale to, že oba jsou totálně na mol. A to ještě není ani deset ráno. Čím chudší lidé a odlehlejší oblasti, tím víc vodky, říkám si, když raději po pár kilometrech vystoupím.
Další stop je mnohem vydařenější – asi třicetiletý Armén jménem Armen (v Arménii celkem oblíbené jméno) umí pár slov anglicky a veze mě po pašerácké stezce celých 150 kilometrů až na hlavní odbočku z Jerevanu na severozápad směrem k druhému hraničnímu přechodu do Gruzie. Většinu cesty máme po levé – východní – straně hranice s Tureckem, za nimiž se nachází velkolepý Ararat, který je údajně za dobrého počasí vidět z každého koutu Arménie, ale kvůli přetrvávající vzájemné nenávisti zůstávají hranice uzavřené a Arménci se tak na svou posvátnou horu mohou jen dívat.
Zbytek dne jsem strávil víceméně monotónní cestou na sever z okraje Jerevanu kolem nejvyšší hory Aragac až do druhého největšího arménského města Gjumri v provincii Širak, které je zároveň poslední větší aglomerací před cestou do Bavry – druhého hraničního přechodu s Gruzií. Gjumri bylo kdysi významné a na místní poměry bohaté město, dodnes se ale nedokázalo vypořádat s následky katastrofálního zemětřesení z roku 1988. Centrum je nyní opravené, ale stačí se o pár ulic vzdálit a člověk se najednou ocitne v jiném světě – místo silnic rozbořené ulice a lidé stále ještě přežívají v typických „domiksech“, což jsou v podstatě jen trochu upravené nákladní kontejnery. Po chvíli bloudění konečně nacházím místní nádraží s maršrutkami, ale nedaří se mi najít žádnou, která by jela do Bavry. Tady si opravdu připadám jako analfabet – stejně jako jinde nedokážu číst značky a nápisy na maršrutách, ale zde se mi nezadaří ani ve chvíli, kdy se snažím přímo zeptat na místo, kam chci jet – všichni řidiči jen zamračeně kroutí hlavou. Nakonec se znovu domluvím s jedním taxíkářem, který pochopí, že chci k hranicím.
Hraniční přechod číslo dvě
Cestou z Gjumri pomalu, ale jistě stoupáme do kopců – neklamné znamení toho, že se blížíme k Malému Kavkazu, který se táhne podél celé gruzínsko-turecké a západní části gruzínsko-arménské hranice. Mladého taxikáře je mi docela líto, protože si na rozbité silnici plné děr (jak jinak) ničí na místní poměry zánovní mercedes, ale on je viditelně rád, že má něco na práci. Po hodině a půl mě vyhazuje uprostřed divočiny, kde není nic jiného než kopce, louky a jezera – a jedna budova uprostřed prašné cesty.
Gruzínští celníci jsou oproti arménským kolegům z druhého hraničního přechodu na hlavní cestě mezi Jerevanem a Tbilisi dost ležérní a působí ospale. Malý batoh ani neprohlíží a velký nechají projet rentgenem, jehož obsluha je místo kontroly zabraná do konverzace s kolegy. Trochu rozruchu vzbudí až můj dotaz, zda se tady někde poblíž hranic dá stanovat, protože už se blížil večer a dopadala na mě únava. V tu chvíli celníci zvážněli a já si pomyslel, že určitě existuje nějaký zákon zakazující zdržovat se přes noc poblíž hranic. Ve skutečnosti mě ale začali varovat před vlky, kterých tu má být všude kolem spousty a bez pistole a kavkazských ovčáků speciálně vycvičených k boji s vlky bych tu rozhodně nikde volně nocovat neměl.
Ani pistoli, ani agresivní psy jsem s sebou neměl, a tak jsem se rozhodl ještě zkusit štěstí a hned za hranicí začal stopovat, i když už byl večer a doprava byla téměř mrtvá. Možná proto se nade mnou slitovalo hned druhé projíždějící auto, ve kterém jsem se nakonec svezl dalších 60 kilometrů do vnitrozemí, kde jsem přenocoval v útulné rodinné ubytovně (nebo něco jako hostelu) v městečku Achalkalaki.
S vlky Malým Kavkazem
Achalkalaki opouštím za slunečného rána a podél průzračné řeky Paravani se vydávám stopem na severozápad, kudy vede 165kilometrová cesta do největšího přímořského města Batumi. Naprostá většina automobilové dopravy do Batumi ale směřuje dvakrát delší zajížďkou přímo na sever přes staré známé Borjomi, protože ona kratší cesta vede přes hory Malého Kavkazu a může se docela protáhnout.
To já v daný moment ale netuším a kolem poledne opouštím vesele poslední město před prudkým stoupáním do kopců. Po chvíli se nořím do hustých lesů a z upravené cesty se postupně stává kamenitá stezka ohraničená příkrými svahy, určená jen pro odvážné řidiče. Taky jsem během dvou hodin nepotkal žádné auto kromě pár narvaných maršrutek, které zřejmě rozvážejí místní do vesniček v horách. Když už se po třech hodinách chůze začínám smiřovat s tím, že dnes budu buď stanovat s vlky, anebo se budu muset pěsky vrátit 15–20 kilometrů zpátky do poslední civilizace, potkávám svou spásu – dva Izraelce s džípem, kteří ve zdejších horách nocovali a právě se chystali vyrazit na odpolední cestu až do Batumi. Vysvětlil jsem jim svou situaci a po chvíli jsme všichni tři stoupali do dalších kopců.
Cesta džípem do Batumi nakonec trvala skoro pět hodin, protože kvůli stavu „vozovky“, nekonečným serpentinám a všudypřítomným kravám jsme většinou nemohli jet víc než 30 kilometrů za hodinu. Znovu se ovšem jednalo o zcela ojedinělý zážitek z jiného časoprostoru: většina těchto oblastí je kromě pár letních měsíců zasněžená a odříznutá od okolního světa, takže to vypadá, že se zde na několik století zastavil čas. Lidé tady žijí a přežívají v dřevěných chatrčích na svazích hor, všichni pracují na svých políčkách, u každého příbytku je alespoň jedna kráva a ti „movitější“ mají i další dobytek. Traktory nebo jinou motorizovanou techniku jsem zahlédl jen výjimečně. Jen těžko jsem si zkoušel představit, jak náročný zde musí být život, když napadne sníh. Jak je vidět, člověk je tvor odolný a dokáže přežít takřka všude.
Z Batumi až na vrchol
Do pulzujícího přímořského letoviska dorazíme už za tmy a po vyčerpávajícím zážitku zajdeme ještě společně na pivo k pobřeží, než se rozloučíme. U této pláže také symbolicky končí mé putování po Hedvábné stezce – stejně tak jako končili kupci ve zdejším přístavu svou zakavkazskou část poutě z Asie do Evropy.
Na závěrečné tři dny pobytu byla proto v plánu už jen turistika. Nejprve jsem projel podél pobřeží Černého moře přes koupací zastávku v příjemném letovisku Kobuleti až do historického přístavního města Poti, které bohužel hodně poznamenala sovětská budovatelská architektura. Odtud jsem pokračoval 60 kilometrů dále na severovýchod do města Zugdidi, které je vstupní branou do hor Velkého Kavkazu.
Předposlední den se mi splnil dětský sen, kdy jsem jako malý kluk hltal dědečkova vyprávění o jeho cestách na Kavkaz – dojel jsem až do Mestie, což je horská osada v centru historického regionu Svaneti, kterou obklopuje několik pětitisícových vrcholů. Díky ideálnímu počasí se během odpoledne mi podařilo vystoupat do 3 000 metrů pod jednu z ikon Velkého Kavkazu – monumentální Ušbu se dvěma špičatými vrcholy, které se tyčí až do výšky 4 700 metrů.
Večer jsem strávil v rodinném penzionku, kde jsem měl možnost ochutnat výběr toho nejlepšího z gruzínské kuchyně, a především ještě jednou zažít na vlastní kůži neuvěřitelnou pohostinnost a ochotu všech místních obyvatel, které jsem na desetidenní výpravě měl tu čest potkat. Podařilo se mi tak objevit mnohem víc, než jsem před cestou na Zakavkazsko očekával, a všem cestovatelsky naladěným čtenářům magazínu Žlutý mohu návštěvu tohoto regionu jenom doporučit.
Hory Velkého Kavkazu
Gruzínsko – arménska hranice
Hrad před vstupem do Malého Kavkazu
Likérka Ararat v Jerevanu
Klášter Sevanank
Hora Didi Abuli na jihu Gruzie
Krajina uprostřed Arménie s nejvyšší horou Agarac v pozadí
Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je
načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak
populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.
Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.
Ještě než vyrazíte za řeckým sluncem…
Vyrazit do Řecka, to znamená vyrazit za historií, překrásnou přírodou, sluncem a nádhernými plážemi. Jestliže alespoň zvažujete, že se ještě letos anebo napřesrok do této jihoevropské země rovněž vydáte, bude se Vám jistě hodit několik důležitých informací.
Dovolená v Řecku. Na rozdíl od mnoha jiných určitě nepatří k nejdražším a navíc lze ušetřit nemalé finanční částky. Ptáte se jak? Můžete využít nabídky Firstminute či Lastminute Řecko, a to např. na Greece-tours.cz.
Ubytování v Řecku. Chystáte-li se vyrazit individuálně, bydlení je vhodné vyřešit ještě před odjezdem. Řecko nabízí jak luxusní hotely v centrech měst, tak rustikální hotýlky prakticky mimo veškerý shon. Záleží tedy na vašich preferencích, ale také na finančních možnostech.
Poznávejte Řecko. Jak už jsme naznačili, tato turistická destinaci je ideální nejen pro relaxaci, ale také k poznávání. Pokud máte rádi aktivní dovolenou, prohlédněte si některé poznávací zájezdy Řecko a jistě naleznete takový, jenž Vám padne do oka.
Cestování s dětmi. Dovolená s celou rodinou přináší všem jejím aktérům úžasné zážitky. Chcete-li i Vy vyrazit mimo hranice České republiky s dětmi, právě Řecko Vám můžeme jen a jen doporučit.
Cílové destinace: Řecko nabízí mnoho zajímavých míst jak na evropské pevnině (Athény, Olympská riviéra či poloostrov Chalkidiki), tak na přilehlých ostrovech. Vždyť komu by něco neříkal ostrov Kréta, Lesbos, Rhodos, Lefkada anebo ostrov Mykonos. Stačí si pouze vybrat!
Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá
rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov.
Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti
Žitomirské, na historické území Volyně.
Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.
V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.
Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.
„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.
Kdo zůstal po Černobylu
Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.
Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.
V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.
Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.
V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.
Sušenky od paní Anežky
Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.
Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.
S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.
Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.
Mongolsko je země, kterou jsem si předem vůbec nedovedl představit,
takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Je to země,
kam civilizace v našem pojetí zatím stále nedorazila…
Do nekonečných stepí Mongolska zve diváky cestovatel a fotograf Martin Loew během svého letošního podzimního diashow turné. Při multimediálních živě komentovaných projekcích vypráví Loew poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i skutečně nevšedních zážitků z putování po nejméně obydlené zemi světa. Termíny všech diashow, fotky i cestopis najdete na internetových stránkách autora: www.promitani.cz/mongolsko.
Z hlavního města Ulánbátaru se vydáme za písečnými dunami a velbloudy do pouště Gobi. Uvidíme nedozírné pláně, osamělé kočovníky, jejich domácké jurty i pasoucí se stáda. Navštívíme i několik buddhistických chrámů, které se po útlumu z období socialismu pomalu probouzejí zpět k životu. Perlou celé cesty pak bude účast na mongolském festivalu Nádam, kde mimo jiné soupeří místní siláci v tradičním zápase.
Ke své diashow o Mongolsku cestovatel Martin Loew říká:„Mongolsko je země, kterou jsem si předem vůbec nedovedl představit, takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Je to země, kam civilizace v našem pojetí zatím stále nedorazila. A přitom se nezdá, že by někomu chyběla. Skoro polovina obyvatel sice žije v hlavním městě, ale většina té druhé poloviny velkou část roku kočuje se svými stády krajinou. Města podobná těm našim v Mongolsku téměř nenajdete. Stejně jako nezahlédnete asfaltovou silnici. Bohatství Mongolska však tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Zdejší lidé mají nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude dokola. Ve dne mají nad hlavou opravdově modré nebe s úžasnými mraky a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že nechápete, kde se jich tolik vzalo. Při nocování v jurtách zažijete v mongolských stepích východy a západy slunce, na které nezapomenete…“ zasnil se nad vzpomínkami na Mongolsko cestovatel Martin Loew.
Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl
Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal
jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně
vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná
příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často
pobývali němečtí císaři.
Název prvohorního hercynského vrásnění odkazuje k latinskému výrazu hercynium, užívanému ve spojitosti s horským lesem. Z tohoto výrazu se vyvinul i název pohoří Harz, kterému hercynské vrásnění pomohlo na svět a které zaopatřilo značným nerostným bohatstvím. V západní části Harzu bylo obzvlášť štědré k vrchu Rammelsberg (635 m n.m.), v jehož útrobách zanechalo v horninách devonského stáří ložiska polymetalických rud, a ta zase pomohla k bohatství městu Goslar. Jeho založení při úpatí Rammelsbergu se datuje do roku 922.
K objevu starých rudných nalezišť se zpravidla váže legenda a ani v případě Rammelsbergu tomu není jinak. Podle ní zdejší rudnou žílu objevil jistý Ramm, rytíř z družiny císaře Oty I., když na lovu jeho kůň zahrabal kopyty do země a v hlíně se zatřpytily krystalky lesklého kovu. Císař Ramma odměnil tím, že místo nálezu nazval jeho jménem, a k tomu pak ještě jméno rytířovy manželky Gosy nechal zvěčnit v názvu nově zakládaného města. Fakta samozřejmě hovoří jinak, a sice že Ramm měl pradávné předchůdce, kteří zdejší rudu začali využívat již někdy před třemi tisíci lety. Systematická těžba se tu však rozeběhla až po polovině 10. stol. a osudy města potom ovlivňovala dlouhých tisíc let.
Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často pobývali němečtí císaři. Tím prvním, kdo Goslar „objevil“ a který sem přesunul císařskou falc z nedaleké Werly, byl Jindřich II., poslední otonský panovník. O rozšíření a zvelebení areálu falce se pak zasloužil Jindřich III. z dynastie sálské, pod jehož dohledem proběhla velkorysá přestavba paláce a vznikl i nový klášter a kolegiátní chrám sv. Šimona a Judy. Jindřich získal ke Goslaru tak silný vztah, že ve své závěti nařídil, aby jeho tělo pohřbili v katedrále ve Špýru, kdežto srdce v chrámu goslarské falce. A tak se i stalo.
Koncem 13. stol. už byl Goslar nejen městem hornickým, ale i hanzovním a od roku 1340 se mohl rovněž těšit ze statutu svobodného císařského města. V průběhu následujících dvou set let vznikla většina významných světských staveb, které dnes společně s několika staršími církevními památkami a souborem obytných hrázděných domů tvoří celek zapsaný od roku 1992 společně s dolem Rammelsberg na seznam Světového dědictví UNESCO. Goslar měl to štěstí, že v dobré kondici přežil jak období bouřlivých sporů o městská práva před třicetiletou válkou, tak těžké chvíle během ní, zvláště za okupace švédskými vojsky. A štěstěna mu zůstala nakloněna i za 2. sv. války, kdy neutrpěl žádné škody.
Dnešní návštěvníci to tady mají snadné, jelikož Goslar je pro turisty městem uživatelsky velice přívětivým – naprostá většina pozoruhodností není od centra vzdálena dále než půl kilometru. Centrem se tu rozumí náměstí, které se jako skoro každé hlavní náměstí v bývalém Západním Německu jmenuje Marktplatz. Po obvodu ho krášlí tři zajímavé historické budovy. Pozdně gotická radnice na západní straně skrývá v patře nádherný zasedací sál s ojediněle řešenou výzdobou, neboť jeho stěny, strop, ale i okenní výklenky jsou kompletně obloženy deskovými obrazy s biblickými a mytologickými výjevy. Tyto motivy prý nebyly zvoleny samoúčelně, postavy apoštolů a proroků měly „dohlížet“ na radní a připomínat jim, aby při jednáních mysleli na obecní dobro. Kvůli ochraně těchto vzácných maleb není možné do sálu vstoupit, lze do něj však nahlédnout přes ochranné sklo.
Nejnápadnější stavbou na náměstí je budova hotelu Kaiserworth, jejíž červenou fasádu zdobí polychromované plastiky osmi německých císařů a několika alegorických postav. Názorným dokladem toho, že pozdně gotickým umělcům nechyběl smysl pro humor, je tzv. Dukátový mužíček (Dukatenmännchen) aneb připomínka dlužníků trestaných kdysi ranami na holou – drobná plastika na východní straně fasády vypodobňuje naturalisticky naháče, kterému vypadávají ze zadní části těla mince.
Přímo naproti radnici uzavírá náměstí budova bývalé městské pokladny, kde si ve středověku horníci z Rammelsbergu jednou týdně vyzvedávali mzdu. Od roku 1988 se ve druhém patře jejího průčelí čtyřikrát denně otevírají malá dvířka a nad náměstím pak za zvuků zvonkohry defilují postavičky horníků vedené císařem Otou, rytířem Rammem a jeho hrabavým lichokopytníkem.
Jihozápadně od náměstí se na místě areálu bývalé falce rozkládá park, v němž nyní dominuje jen císařský palác. Značně zchátralá bazilika sv. Šimona a Judy byla na počátku 19. stol. téměř celá zbořena a do dnešní doby se z ní v parku dochovala pouze předsíň. Palác, ve středověku několikrát poničený požárem a v minulých dvou stoletích několikrát restaurovaný, je nejenom největším románským palácem na území Německa, ale i jednou z nejvýznamnějších státních památek. Tou se stal již po renovaci v poslední čtvrtině 19. stol., která jej proměnila v památník pruské říše. Tehdy byly stěny Císařského sálu, největší palácové prostory, pokryty výmalbou zachycující nejdůležitější události německých dějin od doby vlády Karla Velikého.
Po ztrátě císařské baziliky naštěstí zůstalo Goslaru ještě několik hodnotných církevních památek, mezi nimiž vyniká trojice kostelů. Nejstarší z nich je katolický sv. Jakub, původně románský, později goticky přestavovaný, v jehož interiéru zvláště zaujmou dvě mistrovská řezbářská díla – gotická Pieta a renesanční kazatelna zdobená reliéfy osmi biblických výjevů. Pozdně románský kostel Neuwerk má nádherný presbytář, jehož strop a částečně i stěny pokrývají fresky z první poloviny 13. stol. S barevností fresek zajímavě korespondují barevné nátěry pilířů, přípor a klenebních žeber v hlavní lodi, přičemž některé z přípor mají dekorativně vyklenuté dříky. Kostel sv. Kosmy a Damiána, také původně románský, naopak zaujme spíše svým exteriérem, především mohutným průčelím s dvojicí odlišně zastřešených osmibokých věží, které ční do šedesátimetrové výše hned za radnicí.
Kdyby se návštěvník Goslaru z nějakého důvodu nedostal k prohlídce všech do teď uvedených pamětihodností a jen se procházel sem a tam úzkými uličkami historického jádra, i tak by patrně z města neodjel zklamán. Podobně půvabný kaleidoskop hrázděných domů, jejichž střechy vesměs pokrývá elegantní šedočerná krytina z břidlice, totiž hned tak někde jinde neuvidí. Údajně jich tu stojí více než tisícovka.
Výčet největších zdejších zajímavostí by samozřejmě zůstal neúplný, kdybychom nezmínili lokalitu, bez níž by Goslar nebyl Goslarem. Tou je areál bývalého rudného dolu Rammelsberg, dnes hornické muzeum zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO jako jediný důl na světě, v němž se nepřetržitě těžilo více než tisíc let. Z centra se lze k němu dopravit velice jednoduše, během necelé čtvrthodiny jízdy městskou autobusovou linkou, která má konečnou přímo u vstupní brány. Areál dolu je uchováván v podobě, jakou měl v roce 1988, kdy tady skončila těžba. Některé objekty, kupříkladu hornická šatna, koupelny či ambulance, jsou záměrně ponechány tak, jako by odtud pracovníci odešli teprve před chvílí. V jiných budovách mají místo stálé muzejní expozice zaměřené především na kulturně historické aspekty zdejšího dolování, geologii a mineralogii, ocelové pláště obřích rudných mlýnů jsou zase vtipně využívány pro instalaci krátkodobých výstav. Vedle volné prohlídky těchto prostor muzeum nabízí ještě výběr několik různě dlouhých prohlídek s výkladem průvodce, které probíhají v povrchových provozech pro úpravu rud i v podzemí. Do pětisetmetrové hloubky, kam až sahá hlavní šachta, se návštěvníci pochopitelně nedostanou, ale představu o tom, co obnášela práce pod zemí, tu mohou po kratším svezení důlním vláčkem získat poměrně věrnou. Zajímavé jsou také ukázky důmyslného systému odvodnění štol nebo systému využívajícího vodní síly k pohonu různých zařízení, který sloužil po staletí, až do doby, než se přistoupilo k elektrifikaci dolu. A bez zajímavosti není ani pomyšlení, kam všude se asi kovy odsud dostaly – hrubé odhady uvádějí, že jen mědi bylo z místní rudy vyextrahováno více než milion tun.
A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že
mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho
kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika
dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého
třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí.
Začátkem tohoto roku (leden 2014) jsem při svých toulkách po internetu narazil na stránky neziskové organizace Brontosauři v Himalájích. Dočetl jsem se tam, že hledají dobrovolníky, kteří by s nimi rádi jeli do Himalájí, konkrétně do indického státu Jammu a Kašmír, oblasti Ladakh (zvané Malý Tibet), do malé vesnice Mulbekh, kde by pomáhali se stavbou tamní školy, a nebo učili místní děti.
Bylo to jako znamení, nebo výzva. Velká příležitost pro mne jakožto pro budhistu amatéra podívat se do míst, kde je budhistická kultura stále ve své původní podobě, nikým nepotlačena. V podstatě během několika málo minut jsem byl rozhodnut, že chci jet. A během několika málo dalších minut jsem měl vymyšleno, co že tam vlastně budu dělat. Jakožto budoucí strojní inženýr, byl pro mne jasnou volbou technický předmět. Zvolil jsem si proto fyziku. V rychlosti jsem sesmolil motivační dopis a napsal přihlášku a odeslal organizaci pár dní před uzávěrkou přihlášek.
Na základě těchto dopisů jsem pak byl pozván na přípravné setkání, kde proběhlo seznámení s ostatními potenciálními dobrovolníky a hlavně s organizátory, kteří si každého jednoho z nás vyslechli a posoudili, jestli jsme vhodnými kandidáty pro tuto cestu. O několik málo dní později mi přišel dopis, že mne berou a zvou mne na druhé setkání, kde plně definujeme obsah kurzu, který povedu.
Jako kolegu mi přidělili čerstvě plnoletého Jirku Nováka, šikovného kluka s nadáním pro techniku. Spolu jsme vymysleli, že by bylo dobré dětem na praktickém projektu ukázat principy jednoduchých strojů, což je, jak všichni víme, první, co se ve fyzice v šesté třídě učí. Zrodil se nápad postavit s dětmi Rube-Goldbergův stroj, který je pro tento účel ideální. Podstatou tohoto stroje je dělat jednoduchou věc, velmi složitým způsobem. Funguje na principu přenosu energie a může obsahovat mimo jiné i jednoduché stroje. Cestou z tohoto setkání mne také napadlo, že bych mohl zkusit oslovit společnost Merkur a požádat je o sponzorský dar ve formě stavebnice. Protože jak jinak bych dětem ukázal kladky, páky, nakloněné roviny atd. než za pomocí oblíbené stavebnice z dětství, Merkuru. A navíc bych do Himalájí přivezl něco ze svého rodného kraje.
Dobrá tedy, rozhodl jsem se zavolat do Merkuru. Nebyl jsem nijak zkušený lobbista, a tak úvod telefonátu byl z mé strany poněkud nesmělý. Nicméně majitel firmy pan Ing. Jaromír Kříž byl trpělivý a dal mi šanci mu vše vysvětlit a posléze mne pozval na osobní schůzku k němu do firmy, za což jsem mu velmi vděčný. Po krátkém rozhovou, při kterém jsem se mimo jiné dozvěděl o jeho vytrvalém boji za lepší technickou vzdělanost české mládeže, mi přislíbil stavebnici. A o několik týdnů později, když jsem se balil na cestu, mi jí věnoval. Za což jsem mu vděčný podruhé. Krabice Merkuru zabírala většinu místa v mém batohu, ale já byl šťastný, že se mi povedlo jí pro děti získat. A těšil jsem se, až s dětmi něco postavíme.
O výuce v Himalájích jsem nevěděl mnoho a nepředstavoval jsem si zrovna Harvard, ale to co jsem uviděl, mne šokovalo a asi jsem na to nebyl připravený. Pár tříd s rozbitými okny, „lavice“ bez desek, všudypřítomný prach a písek, vůbec žádné vybavení. Do těchto malých prostor bylo nutno vměstnat žactvo o počtu asi 190ti žáků. Což bylo pochopitelně nemožné, a proto se několik ročníků učilo venku. Nedokázal jsem pochopit, jak může někdo v takových podmínkách fungovat, vzdělávat se.
A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí. A všechny s úsměvem na tváři zdravili nás cizince: „Good morning sir!“ „Good morning mam!“ Školní den začínají v deset hodin společným srocením, kterému říkají Assembly. Zde si zazpívají (ani nevím, co to zpívali), přečtou několik anglických textů a dozví se novinky od vedení školy. O půl jedenácté pak začala výuka. První hodinu a půl jsme s Jirkou měli sedmou třídu a druhou hodinu osmou třídu spojenou se třídou devátou.
První lekci jsme chtěli pojmout formou teorie, kterou v následujících lekcích aplikujeme v praxi. To ale byla chyba, neboť jsme se okamžitě stali nudnými patrony. První hodina se tedy moc nevyvedla. Ještě že osmáky a deváťáky měla místo nás děvčata, která tam jela vyučovat zubní hygienu. Měli jsme tak do druhého dne dostatek času přehodnotit styl naší výuky.
Druhou lekci jsme už pojali formou práce na projektu. Rozdělili jsme děti do skupin po pěti, a abychom jim byli schopni přesně říct, co po nich chceme, pustili jsme jim pár videí s Rube-Goldbergovým strojem. Pochopili to a pustili se do práce. Nejprve jsme jim dali za úkol pořádně si promyslet, co bude jejich stroj dělat a jak toho dosáhne. Svůj návrh pak měli nakreslit na papír jako schema stroje.
Zajímavé bylo, že pět ze sedmi skupin navrhovalo stroj, který nazvali „Balloon blaster“ a mělo stejné schema jako Rube-Goldberg z jednoho videa. Ukázalo se, že děti jsou naučené opakovat a kopírovat. Což bylo smutné. Nejsou zvyklé využívat vlastní kreativitu a vymýšlet vlastní návrhy. A ikdyž slovo kreativita bylo po celou dobu pobytu učiteli a vedením školy opakováno jako mantra, děti k ní přesto nejsou vedeny. Respektive nejsou na ně kladeny takové nároky, aby svou tvořivost rozvíjely. Přesně jak o tom mluví učitelka angličtiny Komal v tomto videu. Rád bych zde uvedl na pravou míru, že v žádném případě nepodrývám učitelské schopnosti učitelského sboru. Ti byli také nějakým způsobem vychováváni a vyučováni a ikdyž neradi, aplikují stejný systém výuky ve svých hodinách. A právě proto tu je program prázdninového dobrovolnictví. Pro vzájemnou inspiraci.
V momentě, kdy jsem uviděl, že kopírují, jsem si konečně uvědomil svou roli. Místo kamaráda na pokec a na hraní jsem se stal prudičem. Chtěl jsem po nich, aby vymysleli vlastní návrh, aby uvažovali, aby zapojili všechny své mozkové závity, aby využili principy co nejvíce jednoduchých strojů, které jsem jim namaloval na tabuli. Mohli také použít některé kroky, některé nápady, které ve formě jednoduchých schemat a popisů funkce předem připravil Jirka. Věděl jsem, že to dokáží, jen bylo nutné je k tomu nasměrovat a tak dlouho „prudit“, že to nakonec udělají. Chodil jsem od jedné skupiny ke druhé a říkal: „Balloon blaster? Ale to měla ta holčička ve videu, udělejte něco vlastního!“ Viděl jsem to zmatení, které měli v očích, jak nevěděli, co mají dělat. Nakonec ale dali hlavy dohromady a vymysleli vlastní návrhy. Sláva! Z pěti skupin, které navrhovaly Balloon Blaster byly nakonec jen dvě a i ty se snažily prásknout balónek jiným způsobem, než jak to viděly ve videu. Někteří navrhli vytažení kyblíku s vodou ze studny, někteří zapínali elektrický vypínač atd.
Když dokončili návrhy, pustili se do díla. Z Čech jsme přivezli spoustu materiálu. Od špejlí, různých balónků a kuliček, přes různá lepidla až po zmíněnou stavebnici Merkur. K merkuru nejdříve přistupovali opatrně, protože nevěděli co to je, k čemu to je a jak se s tím pracuje. Pak si ale prolistovali sešit s návody, a když zjistili, co vše se dá se stavebnicí dělat, snesli se nad krabici doslova jako kobylky a začali stavět. A vůbec ne za pomoci návodu. Protože auta a letadla by jim asi k ničemu nebyly. Stavěli konstrukce a to dokonce tak složité, že jsem je kolikrát musel krotit a ukazovat jim jiné způsoby z jiných materiálů, protože jinak by se nedostalo na všechny. Zanedlouho byla krabice zcela prázdná. Panu Kříži jsem na oplátku za stavebnici slíbil profesionální fotografie od našeho fotografa, ale vzhledem k tomu jak rychle se krabice rozebrala, nebyl vůbec čas ho povolat. Merkur prostě slavil úspěch.
Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník, více informací na brontosaurivhimalajich.cz.
Vraťme se ale k projektu. Co mne velmi překvapilo, byla obrovská znalostní propast mezi sedmou třídou a osmou třídou s devátou. Ale opačně, to bylo to překvapení. Sedmáci znali víc, uměli víc, byli kreativnější, uměli i lépe anglicky a byli o projektu mnohem více zapálení, než osmáci a deváťáci. S tím jsem se setkal poprvé za dobu mé praxe s dětmi. Ptal jsem se, jak je to možné. Bylo mi řečeno, že sedmáci se od začátku učí odlišným systémem výuky, než vyšší ročníky. Proto jsou na tom ve všech ohledech lépe. Ten rozdíl je ale neuvěřitelný.
Nakonec ale všechny skupiny dokončily své stroje víceméně vlastními silami. Nejvíce jim pomáhal Jirka a mulbecký kolega Wangchok spolu s kolegyní Stanzin. Já jsem hrál svou roli prudiče, který pouze postrkoval ke zdárnému výsledku. Na závěrečném vystoupení své stroje spustili před publikem rodičů a spolužáků. A ačkoliv nebylo z publika vůbec nic vidět, mohu potvrdit, že všem jejich výtvory fungovaly.
Doufám, že jsme tímto projektem děti inspirovali a motivovali k další práci. Doufám také, že tento projekt byl inspirací i pro Stanzin a Wangchoka, naše mulbecké kolegy. Pro mne rozhodně inspirací a motivací byl. A zkušenost s mulbeckými dětmi v tak skromných podmínkách s tak omezeným vybavením, nicméně s ohromným nadšením a dychtivostí po kvalitním vzdělání je pro mne nezapomenutelná. Doufám, že se tam někdy zase vrátím.
Dodatek: V průběhu našeho dobrovolnického působení se dokončily dvě nové budovy školního kampusu. Budova s učebnami a internát. V obou budovách se nyní usilovně pracuje na jejich vybavení. Jejich otevření požehnal samotný 14. Dalajlama.
Nudí Vás dovolené ve stylu „lehnu na pláž a týden se nehnu“? Pokud
patříte mezi ty aktivnější turisty, kteří se nebojí chodit a poznávat
okolí hotelu či města, kde dovolenou trávíte, pak může být dobrou volbou
výlet do Srbska.
Nudí Vás dovolené ve stylu „lehnu na pláž a týden se nehnu“? Pokud patříte mezi ty aktivnější turisty, kteří se nebojí chodit a poznávat okolí hotelu či města, kde dovolenou trávíte, pak může být dobrou volbou výlet do Srbska. Byť se nejedná o první pohled známou turistickou destinaci, výlet může příjemně překvapit. Mezi nejvyhledávanější oblasti země patří bezesporu pohoří Zlatiboru. A tady je 5 důvodů, proč!
Zhruba třistakilometrové pohoří Zlatibor se rozkládá na jihozápadě země mezi městy Zlatibor, Užice, Čajetina a Nová Varoš. Svou výškou i vzhledem v mnohém připomíná české Krkonoše. A ne nadarmo se mezi českými Srby často používá přirovnání, že se jedná o jakýsi srbský „Špindlerův mlýn“. Ideální čas pro výlet je v letních měsících, neboť je zde celá řada atrakcí a cílů pro pěší turistiku, jako například šesti-sedačková lanovka na nejvyšší horu Tornik s rozhlednou do širého okolí. V blízkosti nejvyššího vrcholu se nachází také resort několika penzionů Kraljevici Konaci, která svým vysokohorským rozpoložením patří mezi nejvýše situované turistické komplexy na světě. Nachází se mimo města, v čisté horské přírodě. Nutno podotknout, že práce, čistá příroda a svěží horský vzduch je jedním z největších lákadel. Směřují sem rodiny s dětmi i astmatici. Za účelem ozdravných pobytů na čerstvém vzduchu je zde také několik lázní. Zajímavostí jsou také restaurace, které se nacházejí doslova v lesním terénu. Tam pochopitelně nelze dojet autem, ale výlet třeba na oběd, Vás bude stát i menší procházku.
Srbské zvyklosti, co se stravy týkají, jsou samy o sobě velmi zajímavé a jen těžko by je šlo srovnat s jinou známější světovou kuchyní. Například, již zmiňované, lesní restaurace s oblibou nabízí kvalitní džusy produkované z čistě přírodních bobulí, které v mnoha případech byly ručně nasbírány tentýž den v lesích. Proslulé jsou také srbské džemy, z nichž některé jsou dokonce doplňovány medem. Z klasických jídel je nejvíce známá pravděpodobně plejskavica, což je mleté vepřové, případně jehněčí maso, specificky okořeněné. Plejskavica se často podává v kulatém světlém pečivu zvaném lepinja, což může vyvolávat dojem jakéhosi většího hamburgeru. Pochopitelně nechybí zeleniny, zejména zelí a papriky. Dalším pokrmem, který rozhodně stojí za vyzkoušení je tzv. svadbarski kupus, který se, jak název napovídá, často jí právě na svatbách. Jedná se o zelí vařené s masem, často ještě doplněno slaninou či třeba klobásou.
Vzhledem k tomu, že většina jídel je hodně masitých a mastnějších, nelze opomenout tamní nabídku alkoholických nápojů. Ačkoli srbská vína nejsou příliš známá, jedná se o vysoce kvalitní odrůdy s dlouhou tradicí. Mezi nejznámější luxusní vína patří například ty z vinařství DiBonis. Tradičním alkoholickým nápojem je v Srbsku pálenka rakija, která může vzdáleně připomínat naší slivovici. Zatímco slivovice se však pálí ze švestek, rakiju lze vypálit prakticky z čehokoli.
Okolí města Zlatibor je plné nejrůznějších atrakcí pro turisty a zajímavých destinací na výlety. Kromě, již uvedené rozhledny na hoře Točník, je možné se svézt třeba „úzkokolejkou“, což je vlaková trať známá i filmů Emira Kusturici. Trať je v provozu již od roku 1925 a vede skrz 22 tunelů po hřebenech vysokých značně členitých hor. Zajímavostí je i skutečnost, že svézt se můžete i na plošině mezi vagóny.
Mezi atraktivní přírodní úkazy patří pak jeskyně Stopiča, která leží nedaleko vesnice Rožanstvo. Známá je především hlubokými přírodními vany. Výlet na jeskyni je možné spojit s nedalekým skanzenem ve městě Sirogojno. Skanzen nabízí pohled do minulosti, jak se žilo rodinám v této srbské oblasti před několika lety. K prohlídce jsou tradiční domy, škola, dílny i ukázky, ve Zlatiboru dodnes velice populárního, pletení z vlny. V případě, že tamní pletené produkty někoho uchvátí, není problém si různé kousky odvézt jako suvenýr. Celá řada tamních modelů je zcela běžně nositelná, navíc oceněna pro svou kvalitu v mnoha celosvětových soutěžích. Zajímavostí je, že vše je čistě ruční práce, a klasické manufaktury tam neexistují. Zaměstnanci, i těch nejprestižnějších firem podnikajících ve výrobě vlněného oblečení, pracují doma.
Výhodou pro zmlsané turisty může být i skutečnost, že tamní hotelové resorty patří mezi naprostou špičku. Ve Zlatiboru najdete čtyř i pětihvězdičkové hotely, kde výjimkou není bazén, sauna, fitness s trenérem či třeba kosmetickým a nehtovým salonem. Pokud jde o stravu, strádat rozhodně také nikdo nebude. Většina hotelů nabízí tři jídla denně formou velmi bohatého bufetového menu, takže si vybere zaručeně každý. Na hotelech ve Zlatiboru lze platit kartou. Hotelové pokoje jsou prostorné, čisté a většina hotelového personálu mluví slušně anglicky. Ačkoli se totiž může zdát, že srbština je češtině podobná, rozhodně není dobré na to spoléhat.
V Srbsku se používá jako měna srbský dinár, jehož kurz je zhruba čtyřnásobně slabší než česká koruna. Ačkoli v některých restauracích a hotelech přijímají i eura, obecně se přesto doporučuje si bankovky na dináry proměnit.
Srbský Zlatibor představuje možnost, jak si užít kvalitní dovolenou za přijatelnou cenu. Cenově je srovnatelné s poměry u nás. A pokud jde o vzdálenost, patří mezi ty snadněji dostupnější lokality. Cesta autem trvá kolem jedenácti hodin, autobusem o trochu déle. Využít lze ale i leteckou dopravu z Prahy do Bělehradu a následných spojem do Zlatiboru. Let trvá necelé dvě hodiny a cena se pohybuje okolo šesti tisíc.