Cesta na Antarktidu

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny
které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých
ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve
vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli
i velryby.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

150 metrů na laně

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Příhody a zkušenosti z Thajska

Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí
spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete
nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás
obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám
podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů.

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!


Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze


Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.


Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!


Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze


Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.


Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.

Oblékání a móda v Pákistánu

Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve
kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však
ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka
je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží
ji všemožně „vyzdobit“.

Pákistánský oděv shalwar kameez

Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.


Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.

Náboženství určuje módu


I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.

Čádor, dupatta, burka

Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.


Šperky ženy milují

Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.

Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.


Salóny krásy a barvení hennou

Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.

Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika :-).

Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.

Pákistánský oděv shalwar kameez

Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.


Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.

Náboženství určuje módu


I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.

Čádor, dupatta, burka

Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.


Šperky ženy milují

Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.

Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.


Salóny krásy a barvení hennou

Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.

Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika :-).

Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.

Jihozápadní Čína: Na skok do Soutěsky skákajícího tygra

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje
i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se
to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni
čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!


Soutěska skákajícího tygra

Soutěska skákajícího tygra se nachází v jihozápadní Číně, 60 km na sever od Lijiangu. Jméno nese po tygrovi, který ji přeskočil, aby si zachránil život před dotěrným lovcem. I v nejužším bodě má soutěska ovšem stále 25 metrů. Soutěska je 15 kilometrů dlouhá a je považována za nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2 kilometrů. Pokud už se do jihozápadní Číny vydáte, pak soutěska patří rozhodně k tomu, co opravdu musíte vidět.

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky


Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.


Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Odkaz z tohoto rámečku je reklamním sdělením společnosti ESO Travel. Dovolená Čína – to je cesta za dobrodružstvím

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.


Nádherná cesta soutěskou do Quiatou


Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.


Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!


Soutěska skákajícího tygra

Soutěska skákajícího tygra se nachází v jihozápadní Číně, 60 km na sever od Lijiangu. Jméno nese po tygrovi, který ji přeskočil, aby si zachránil život před dotěrným lovcem. I v nejužším bodě má soutěska ovšem stále 25 metrů. Soutěska je 15 kilometrů dlouhá a je považována za nejhlubší na světě. Některé útesy mají na výšku okolo 2 kilometrů. Pokud už se do jihozápadní Číny vydáte, pak soutěska patří rozhodně k tomu, co opravdu musíte vidět.

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky


Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.


Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Odkaz z tohoto rámečku je reklamním sdělením společnosti ESO Travel. Dovolená Čína – to je cesta za dobrodružstvím

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.


Nádherná cesta soutěskou do Quiatou


Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.


Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Za rumem na Martinik

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem,
koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě
vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické
podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je
zaděláno.

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.


Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven


Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.


Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.


Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.


Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.


Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.


Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven


Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.


Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.


Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.


Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.


Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

Míříme na posvátnou horu Emei

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny
místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu
leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka
suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje
jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“


Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

Posvátná hora Emei

Je nejvyšší ze všech 4 čínských posvátných buddhistických, nachází se v západní Číně. Poutníci se snažili během svého života vyjít na vrcholky všech těchto čtyř hor. Dnes už ovšem většina turistů volí pohodlnou a nenáročnou cestu autobusem a následně lanovkou až kousek pod vrchol, kde buddhistický chrám stojí. Nejkratší cesta po schodech má přibližně 20 tisíc schodů. Cesta, kterou podnikl autor, jich měla asi 30 tisíc, ekvivalent sta Petřínských rozhleden.

První den výšlapu: 15 000 schodů


Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!


Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!


K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.


Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů


Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.


Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

Posvátná hora Emei

Je nejvyšší ze všech 4 čínských posvátných buddhistických, nachází se v západní Číně. Poutníci se snažili během svého života vyjít na vrcholky všech těchto čtyř hor. Dnes už ovšem většina turistů volí pohodlnou a nenáročnou cestu autobusem a následně lanovkou až kousek pod vrchol, kde buddhistický chrám stojí. Nejkratší cesta po schodech má přibližně 20 tisíc schodů. Cesta, kterou podnikl autor, jich měla asi 30 tisíc, ekvivalent sta Petřínských rozhleden.

První den výšlapu: 15 000 schodů


Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!


Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!


K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.


Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů


Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Na Kypr v březnu?

Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím
říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka
ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že
asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled
na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické
myšlenky.


Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.


Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.


Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas


Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.


Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.


Pár výhod návštěvy Kypru na jaře:

  • skoro všude podél cest narazíte na již zralé mandarinky a pomeranče
  • není velký provoz na hlavních cestách
  • v turistických střediskách jsou ceny oproti sezóně často o dost nižší.
  • na nekomerčních (přírodních) plážích či v horách se s jiným turistou setkáte jen výjimečně


Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.


Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.


Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas


Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.


Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.


Pár výhod návštěvy Kypru na jaře:

  • skoro všude podél cest narazíte na již zralé mandarinky a pomeranče
  • není velký provoz na hlavních cestách
  • v turistických střediskách jsou ceny oproti sezóně často o dost nižší.
  • na nekomerčních (přírodních) plážích či v horách se s jiným turistou setkáte jen výjimečně

Viktoriino jezero a deštný prales Kakamega forest

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího
výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a
čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední
zbytky deštného pralesa v Keni.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko


Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.


Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.



Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech :-).

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Z tohoto velmi poutavého článku umístila odkaz na své webové stránky společnost Eso Travel. Dovolená Keňa – dejte se na cestu plnou zážitků.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…


Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny


Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko


Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.


Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.



Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech :-).

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Z tohoto velmi poutavého článku umístila odkaz na své webové stránky společnost Eso Travel. Dovolená Keňa – dejte se na cestu plnou zážitků.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…


Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny


Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

Po stopách zlatokopů na Yukon

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě
nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná
barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných
usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.


Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka


Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled


Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.


Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy


Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.


Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.


Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka


Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled


Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.


Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy


Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.


Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.