Francie – země skvělé kuchyně a vynikajících vín

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.


Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.


Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.

O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.


Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.

Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“

Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.

Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.


Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“

A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“

Panenky na zámku ve Zruči nad Sázavou

Na pravém břehu Sázavy v zeleni na návrší nad městem najdete
v rozlehlé zahradě překrásný a romantický renesanční zámek
porostlý zelenými listy a schovaný za hradbami. Na prohlídkovém okruhu
přístupné části můžete mimo jiné vidět výstavu Království
panenek.


Na pravém břehu Sázavy v zeleni na návrší nad městem najdete v rozlehlé zahradě překrásný a romantický renesanční zámek porostlý zelenými listy a schovaný za hradbami. Po vstupu Vás přivítá stříkající fontána a kouzelná zahrada plná vzrostlých stromů. Zámek je krásně vidět z altánku v zahradě. Jde o trojkřídlou dvoupatrovou budovu s třípatrovou věží, která je umístěna v jihovýchodním nároží. Hradby okolo zámku jsou zbytky pseudogoticky upravených hradeb a bašt. Dokonce zde najdete i části původního hradu, kterým je zbytek bašty za zámkem. V severozápadní části parku jsou dodnes hranolové věže.

Pár údajů z historie místa jsem našla na internetových stránkách města Zruč. Hodně mě překvapilo, kolik až majitelů se na místě vystřídalo. Město Zruč nad Sázavou je známo od roku 1335, kdy náleželo Heřmanovi ze Zruče. O dvacet let později již byla Zruč majetkem Petra z Orlíka a v roce 1364 patřila Ješku z Kolovrat. Kolovratům náležela Zruč až do roku 1433. Právě za Kolovratů byl zde ve 14. stol. nebo počátkem 15.stol. vystavěn původní gotický hrad.

Od roku 1433 je znám jeho majitel Milota z Chřenovic spřízněný s Kolovraty. Právě jeho potomci užívali jméno Zručtí z Chřenovic. Zdeněk Zručský z Chřenovic již roku 1547 prodal hrad Jindřichovi Střelovi z Rokyc a ten roku 1548 Janovi Černickému z Kácova. Ten ho měl v držení pouhých pět let a již roku 1553 jej prodal dál, Jiřímu Kalenicovi z Kalenic. Za Kaleniců v druhé polovině 16. stol. byl přestavěn původní hrad na renesanční zámek. Tomuto rodu náleželo zručské panství až do roku 1623, kdy bylo Albrechtovi Kalenicovi z Kalenic pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno.


Zkonfiskované panství koupil Arnold Perglar z Losentic. V roce 1642 je dcera Arnolda Perglara z Losentic, Bohumila Alžběta, prodala Markétě Mecerodové a ta ho roku 1657 postoupila Kryštofovi Hložkovi ze Žampachu. Majitelé Zruče se pak i po další staletí rychle střídali až roku 1781 zámek vyhořel. Protože i po té zde žádný majitel dlouho nevydržel, byla provedena jen nejnutnější oprava, aby budova zcela nezchřadla. Teprve v letech 1872 – 1878 za Jana Skrejšovského byla provedena rozsáhlá oprava a přestavba zámku.

Roku 1885 koupil zámek zbohatlý podnikatel železničních staveb Jan Schebek. Jeho syn, Adolf Schebek dal v letech 1891 – 1892 zámek přestavět v pseudogotickém slohu. Byla zbořena část hradeb a bašt dosud zachovalých na východní straně a v těch místech byla postavena nová pseudogotická vstupní brána do zámeckého areálu, která je velmi krásná a zámek zdobí dodnes. Bašty a části hradeb, které byly ponechány, byly také pseudogoticky upraveny a to jako altány a zahradní terasy. Ve stejném slohu bylo upraveno i torzo velké věže v severovýchodním rohu hradeb. Výrazně se tak změnil celý vnější vzhled zámku. Byly odstraněny starší fasády a budova dostala vzhled stavby z lomového kamene. Zámek byl nově zastřešen vysokou valbovou střechou. Celá stavba byla v té době vyšperkována několika gotickými štíty, věžičkami a vikýři.


V majetku Schebků zůstal zámek až do roku 1948, kdy přešel do správy Městského národního výboru a byly zde umístěny jeho kanceláře. V 90. letech 20. století byl zámek Schebkům v restitucích vrácen. V části zámku jsou i nadále kanceláře radnice a další část je po rekonstrukci přístupná veřejnosti. Na prohlídkovém okruhu přístupné části můžete vidět výstavu Království panenek, kterou obhospodařuje Klub panenky ČR. Panenky jsou zde z různých časových období i materiálů a sbírka se průběžně rozšiřuje a také mění. Uvidíte zde nejen panenky, ale i staré proutěné kočárky nebo jiné doplňky k panenkám. Panenky umístěné v zámku jsou poetické a mnohá z nás si vzpomene na své dny dětství a her. Některé z panenek a kočárků pamatují už jenom naše babičky.

V průjezdu zámku je zřízeno info centrum. Zámek může veřejnost navštívit od 15. června do 30.srpna od 9 do 16 hodin. Prohlídka trvá cca 40 minut a k vidění je 11 místností. Nově je možný pronájem zrekonstruovaného rytířského sálu.

Při mé návštěvě zámku v sobotu 31.5. 08 se zde právě konala slavnost. Na nádvoří tančila dětská skupina historického tance Mariane, dobová skupina CORMALEN a další. Slečny oděné za princezny z pohádek tady později tančily s malými holčičkami, které měly také princeznovské šatičky a korunky. Venku na nádvoří se točily v rytmu dobové hudby. Každé dítko si v zahradě mohlo nechat namalovat na obličej od zdatně kreslící slečny Denisy nějaký vzor. Největší zájem byl o motýly. V zahradě bylo plno stánků s roztomilými věcmi, od polodrahokamů až po loutky. Nechybělo ani občerstvení. Všude bylo živo a veselo a zahrada i nádvoří plné barev a hudby.

Vřele doporučuji návštěvu zámku i nečasté návraty do dětství. Procházka parkem pak příjemně prožitý den jen umocní.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Pražské zahrady, zastavení padesáté čtvrté – Thomayerovy sady

Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha
v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů.
Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých
loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl
odhalen i Thomayerův pomník.


Sem jsme se s dcerami nachodily hodně. Především proto, že k Libeňskému zámečku mám nostalgickou vzpomínku a také proto, že přímo naproti parku chodily dcery na jazykovou základní školu. Nejkrásnější je tady reprezentační prostor před hlavním průčelím zámečku, mírně na kopci.

Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů. Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl odhalen i Thomayerův pomník. Na zámečku se od poloviny 20. století konají svatby. Na tomhle kouzelném romantickém místě se brali moji rodiče a vdávala jsem se zde i já. Nedaleko odtud prožili svůj život dva čeští nestoři, spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 až 3. 2. 1997) ale i grafik Vladimír Boudník (17. 3. 1924 až 5. 12. 1968). Oba odešli z tohoto světa smutně. Boudník se omylem uškrtil, Hrabal vypadl z okna nemocnice, když údajně krmil holuby. Svérázný spisovatel prožil velkou část svého života nedaleko, v Libni, v ulici Na hrázi, kterou on sám poeticky nazýval Na Hrázi věčnosti. Právě tady napsal některé pábitelské knížky jako Svatby v domě a Něžný Barbar.

První zmínka o Libni je už z roku 1363 a ku městu Praze byla připojena v září 1901, a to předtím byla od roku 1898 samostatným městem. Ulice Na hrázi vznikla v 18. století na hrázi rybníka, který sahal přes celou dolní Libeň až za automat Svět pod libeňským zámečkem. Pražští primátoři, kteří kdysi měli zámeček za letní sídlo, pluli prý v ozdobných lodičkách po tehdejším rybníku až k ulici Na hrázi a mávali vstříc svým voličům.


Ale vraťme se k počátkům, k původně lesnatému vrchu, zvanému Okrouhlá hora. Tady, za vlády Karla IV. stála tvrz a lesy v širokém dalekém okolí ustupovaly vinicím, které na tomto místě zakládal patricijský rod Rotlevů ze Starého Města pražského, jemuž pozemky patřily až do roku 1437. Majitelé se pak střídali do doby, než místo gotické tvrze stanul na místě zámeček, který nechala postavit Eliška Hoffmannová provdaná za Fridricha z Černhausu. Roku 1608 tady byl uzavřen tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Matyáš podporován moravskými i rakouskými stavy chtěl se zmocnit bratrova trůnu a tažení zastavil po Libeňském míru jen proto, že se Rudolf II. vzdal v jeho prospěch Uher a ještě mu zajistil nástupnictví v Čechách. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století bylo zde již výše zmíněné letní sídlo pražských primátorů. V letech 1769 až 1770 byl rokokově přestavěn podle Jana Prachnera. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel , že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu nezvedených dětí a tak se za pomoci profesora Saura také stalo. V okolí zámku byly zpustošené plochy, které byly tou dobou revitalizovány. Do zámecké zahrady bylo vysazeno na pět set ovocných stromů.

Ústav pro mravně narušenou mládež ve věku od osmi do osmnácti let se jmenoval Pražská vychovatelna. Sloužil 55 chovancům a byla zde obecná a pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Počátkem 20. století došlo k další stavební úpravě pod vedením stavitele Bartoňka. Malby ve Velkém sále i v ostatních interiérech restauroval r. 1909 Jakub Obrovský. Ani dnes nikdo nepřehlédne pomník při úpatí parku JUDr. Jana Podlipného, českého vlastence, starosty hlavního města Prahy a prvního starosty České obce sokolské.Tento pomník v nadživotní velikosti byl slavnostně odhalen roku 1935. Jeho autorem je akademický sochař prof. Jaroslav Brůha.

Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven pro účely svatební síně. Později zde sídlil Obvodní národní výbor Prahy 8. Teprve v r. 1996 – 97 byly znovu prováděny náročné rekonstrukce celého objektu, i fasáda opět změnila kombinaci barev. V interiéru obřadního sálu a přilehlých prostorách byly provedeny úpravy dle návrhu architekta Pavla Kolíbala. Při této rekonstrukci byly v předsálí pod omítkou objeveny dosti rozsáhlé nástěnné malby z počátku 18. století, jejichž obnova byla svěřena restaurátorkám Renatě Drahotové a Dominice Machačové. Zajímavostí je, že v současné době lze na jediném místě v Praze uzavřít civilní i církevní sňatek pod jednou střechou , a to v Libeňském zámku ve Velkém sále sňatek civilní a ve vysvěcené a zrestaurované zámecké kapli církevní sňatek. V kapli se také ojediněle koncertuje.

Když se roku 1898 Libeň stala samostatným městem, byl tady podle návrhu Františka Thomayera vybudován novokrajinářský park. Ten je utvořen z menší části krásnými terasovými partiemi na jižní straně zámečku a z větší části leží na velkých plochách na severozápad nad zámečkem. Na odkrytých skalách je alpinum. Před zámečkem, zejména na jaře nepřehlédneme kvetoucí sakury, magnólie a tvarované tisy červené. V zadním traktu parku jsou cesty vedené po vrstevnicích a vyhlídky na Prahu, na Libeňský ostrov a na Vltavu. Střídají se zde stromy mnoha druhů, listnáče i jehličnany.

Na své si v těchto sadech přijdou i děti. Rybářská loď se dvěma skluzavkami na cvičení rovnováhy, pro šplh, schody, pískoviště, kolébačky jako pes, koník, čtyřlístek, kolébačka vahadlová je nenechají v klidu. Oplocené hřiště se nachází v parku mezi hlavní pěšinou a přírodním valem. V přilehlém okolí je zbudováno také hřiště na petangue.

Obě dcery ještě zažily slavnostní otevření školní naučné stezky Thomayerovy sady, které proběhlo 20. září 2006. Zúčastnil se ho i starosta Prahy 8 Josef Nosek, čímž potvrdil význam celé události. Přítomni byli i další zástupci městské části Prahy 8. V hojném počtu přišly děti jak z jazykové školy spolu s ředitelkou Irenou Lhotkovou a autorkou stezky, učitelkou Dominikou Dobrylovskou, ale byly pozvány i děti z jiných základních škol a probíhaly tady soutěže o ceny a radovánky.


Zamýšlená stezka je v mnoha směrech výjimečná. Není to jen proto, že se jedná o první školní naučnou stezku, ale i proto že může být využita pro výuku základních i středních škol jako doplnění či zpestření učiva o životním prostředí, organismech, geologii či historii, čímž plně uspokojuje současné požadavky moderního školství. Naučná stezka má 20 informačních panelů, které se vztahují k nejrůznějším tématům, většinou přírodovědným. Nechybí tu však ani historie Libně s jejími významnými stavbami a panel připomínající dalšího významného občana Libně, spisovatele Eduarda Štorcha, který usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Skutečnou školu v přírodě prakticky vyzkoušel v letech 1926–1930 ve své proslulé Dětské farmě, kterou vybudoval z vlastních prostředků na Libeňském ostrově. Děti vodil o nedělích po okolních krásách přírody, vedl skautský tábornický oddíl, učil děti bruslit, lyžovat a plavat. Ani jeho osud nebyl lehký, po vážném úrazu Eduard Štorch částečně oslepl a roku 1939 odešel do penze. Ani tyto ztížené podmínky mu nebránily, aby se v dalších letech mohl věnoval literární tvorbě pro děti a mládež.

Na panelech naučné stezky najdeme i informace o povodni 2002 a protipovodňových opatřeních. V Thomayrových sadech, na louce u studánky, kde ústí Rokytka do Vltavy se také každoročně pořádá dětský den, loni byl již šestnáctý v pořadí a pořádá ho místní TJ Sokol Libeň. Vždy to byly dny plné her a soutěží a rozzářených dětských očí. Mimoděk to vypadá , že náhodou zde pokračuje jak tradice tak myšlenka Eduarda Štorcha, umožnit pražským dětem co nejvíce radostného sportovního vyžití v lůnu přírody, která se na těchto místech po staletí udržela dodnes.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Vrátí se ještě zlatá doba kempinku?

Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá.
Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to
bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich
návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému
rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus
rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší
poskytované služby a marketing.

Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá. Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší poskytované služby a marketing.

Možná jste to také zažili. Levná dovolená pod stanem, zastaralé sociální zařízení, teplá voda jen ráno, fronty na občerstvení. S takovou nabídkou by už dnes kempy neobstály. Zahraniční i český turista je stále náročnější a očekává za své peníze kvalitní služby. „Trend neustále vylepšovat a zvyšovat standard služeb skutečně pozorujeme. Majitelé věnují každoročně část zisku na rekonstrukce či rozšiřování. To je ostatně nezbytné, pokud chtějí přitáhnout také zahraniční klientelu. Nabídku ubytování doplňují další služby – animátoři, dětské koutky, letní kina nebo masáže,“ uvádí ředitel agentury CzechTourism Rostislav Vondruška.

Do kempů se sice jezdí méně než dřív, ale k jejich zavírání nedochází. Právě naopak, vloni bylo podle ČSÚ v provozu přes pět set kempů, což je o několik desítek více než v roce 2000. Kvalitu kempů označuje stejně jako u hotelů počet hvězdiček. V nejnižší kategorii vám místo kuchyňky postačí ohniště, čtyři hvězdičky zase říkají, že je tu možné platit kartou nebo že v areálu je přírodní koupaliště či bazén. Vyšší počet hvězdiček ale nemusí automaticky znamenat vyšší cenu. Dva stejně ohodnocené kempy nabízejí své služby v naprosto rozdílných cenových relacích. Šetření agentury CzechTourism potvrzuje i v tomto případě klasickou nerovnost Praha versus regiony. Nejlevnější kempy v Česku provozují v Moravsko-slezském kraji – jedno přenocování ve stanu tu čtyřčlennou rodinu vyjde v průměru na 215 Kč. V Praze si naopak tatáž rodina pořádně připlatí. Za noc tu vydá okolo 770 Kč. Mezi dražší lokality patří také Středočeský (průměrně 660 Kč) a Karlovarský kraj (455 Kč), levnější dovolenou lze pořídit třeba na Zlínsku (271 Kč) nebo v Jihočeském kraji (280 Kč).

Stálými hosty českých kempů jsou Nizozemci. Boom z roku 2000, kdy jich sem přijelo 165 tisíc, se ale neopakuje. Nizozemci si u nás často kupují vlastní usedlosti, budují celé areály a kempy je už tolik nelákají. Klientela se ale mění, a tak má kempink pořád svou budoucnost, myslí si Bohumil Starý, prezident Federace campingu a caravaningu ČR. „Opět dojde k nárůstu českých turistů, ale i hostů ze středně vzdálených zemí – Ruska a Pobaltí. Náš marketing musíme zaměřit na země, s nimiž máme historicky a jazykově hodně společného – na Slovensko a Polsko.“

České ceny příliš nevybočují z evropského standardu. Čtyřčlenná rodina s autem a stanem zaplatí za den zhruba stejně jako v Maďarsku, Polsku nebo třeba Norsku (15–20 eur). Výjimkou jsou kempy v blízkosti Prahy, ty se dostávají až na úroveň západní Evropy či např. Chorvatska (kolem 30 eur). Nejdráže vyjde přenocování v italském kempu (40–60 eur). Češi ale s cenami v našich kempech nejsou spokojeni. Výsledky internetového průzkumu na stránkách Kudy z nudy ukázaly, že 78 % respondentů považuje ceny v českých kempech vzhledem ke kvalitě poskytovaných služeb za přemrštěné. Jen 5 % bylo s výdaji versus kvalita spokojeno.

Ubytování v přírodě je oblíbené rovněž jinde ve světě. Mezi evropskými a severoamerickými kempy lze přitom najít zásadní rozdíly. Zatímco Američané v kempech nocují při svém putování po přírodních areálech, ty evropské spojují návštěvu přírody se zábavou a rozptýlením. Evropané také rádi využívají kempy, pokud chtějí snížit náklady na cestování. Proto kempy najdeme v bezprostřední blízkosti měst nebo přímo v městských aglomeracích. V Česku jsou nejoblíbenějšími lokalitami jižní Čechy, okolí Prahy, Šumava a jižní Morava.

Za nejkrásnější Lednicí na světě

Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický
areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří
bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč
nespojit poznávání se sportem?

Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč nespojit poznávání se sportem? Do Lednice se vine příjemná cyklostezka, větší část sice vede po okresní, ale málo frekventované silnici, několik posledních kilometrů vás však čeká krásná projížďka kolem Dyje a svěže zelenými lesy. Tak vzhůru do sedel.

Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola

Výlet můžete začít opět ve Vranovicích, odkud se stejnou cestou, jakou jsem vám popisovala v prvním díle seriálu, dostanete do Dolních Věstonic. Protože lednický výlet je malinko delší než okruh kolem Nových Mlýnů, doporučuji z Pouzdřan zabočit přímo do Strachotína a ne to objíždět přes „hard MTB“ stezku kolem břehu. Je to o nějaký ten kilometřík kratší. Tentokrát sjedeme z hráze až do Dolních Věstonic a zabočíme podle šipky (je to cyklotrasa č. 5043) doleva. Větší část cesty vás čekají samé kopečky. Jsou však mírné a každý zdolaný vrch vás odmění krásným sjezdem dolů. Až budete svištět dolů a vítr vám bude ovívat zpocený obličej, nesmíte myslet na to, že pakliže se vydáte stejnou cestou nazpět, přesně tímhle kopečkem budete supět nahoru.


Vrchařská prémie

Po necelých třech kilometrech se ocitnete na rozcestí pod vesnicí Pavlov. Cyklostezka odbočuje doprava, do pořádně velkého krpálu. Když jsem tudy jela poprvé, v dobré víře jsem se svými supícími a nadávajícími kolegyněmi odbočila a vydala se nahoru přesně tam, kam mi žlutá tabulka kázala. Poté, co jsme se vyškrábaly nahoru, čekal nás úžasný sjezd dolů. Celou cestu zpět jsme pak nemyslely skoro na nic jiného, než že nás čeká opět ten strmý kopec. Jenže nekoukaly jsme po značkách, jely pořád rovně a nakonec se ocitly na rozcestí, kde z druhého směru odbočovala cyklostezka. Koukla jsem do mapy a pochopila jsem, že pod Pavlovem vede paralelní, úplně rovinatá silnice. Takže je to je na vás: pokud milujete kopce či se nechcete před spolujezdci zahanbit a zbaběle kopec objet, vydejte se směle nahoru.

Konečně pryč od aut!

Stezka vás bude vést pořád rovně, přes Milovice do Bulhar. Zde se konečně oddělíte od silnice a vjedete na krásnou vyvýšenou cestičku podél Dyje. Potkáte tu hodně rybářů, projedete po mostě a pravděpodobně vjedete na dlouhodobou stavbu. Na rozcestí se pak dejte napravo a čeká vás asi šestikilometrová projížďka krásným lesem. Pokud jste někdy zavítali do Litovelského Pomoraví u Olomouce, tady to vypadá podobě. Krásná asfaltka vede až do samotného města Lednice. Cestou si ještě můžete udělat odbočku na představení sokolnické skupiny. Ve vsi stačí zdolat malý kopeček a už jste u brány zámeckého areálu. Tady platí zákaz jízdy na kole, alespoň je tu cedulka, ale je pravda, že jsme tu hodně lidí na kolech viděli. Své kolo můžete nechat ve stojanech u zámku, i když je jich dlouhá řada, za pěkných dní počítejte, že na vás možná ani nezbude místo. A pak už vzhůru tam, kam vás srdce táhne: do zámku, k Minaretu, na Janův hrad či do skleníku. Anebo jen tak po zahradách, kolem Zámeckého rybníku.


Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem


Skrz akvadukt

Než se vydáte zpátky, mám pro vás ještě jeden tip: při cestě k Minaretu po levém břehu rybníka (od zámku), dorazíte k akvaduktu, který překlenuje cestu ve výšce zhruba pěti metrů. Po svahu se dostanete k jeho okraji a když otevřete nezamčená dvířka, můžete se protáhnout škvírou a v podřepu prolézt celým prostorem akvaduktu. Na konci se dá vylézt ven a pokochat se výhledem. Nevím, zda je to zákonné, avšak nikde žádný zákaz není a dvířka nejsou nijak zajištěná, takže co. A jak zpátky? Buď stejnou cestou (a pokud vám zbudou síly, tak nezapomeňte na vrchařskou prémii v Pavlově) anebo se od Lednice vydejte na sever po cyklostezce označené erbem Lichtenštejnů a pak pokračujte po cyklotrase č. 5066 do Rakvic, Přítluk, Zaječí, Šakvic a pak buď do Hustopečí nebo zpátky do Vranovic.

Z Vranovic je to do Lednice asi 29 km. Pokud se rozhodnete nevracet se stejnou cestou, ale přes Rakvice atd., okruh až zpátky do Vranovic měří 62 km. Jestli svou cestu zakončíte už v Hustopečích, zkrátíte si okruh o cca 7,5 km.

Paříží na kole

V listopadu jsem si udělala malé prázdniny a na týden do Paříže
vyrazila. Jela jsem tam už asi po páté, a tak jsem se rozhodla poznat toto
úžasné velkoměsto z trochu jiného pohledu-ze sedátka silničního
kola.

Zatímco se v Praze uvažovalo o možnosti nakupování jízdenek MHD smskou, v Paříži zaváděli Velib-službu, která umožňuje pohyb po městě téměř zdarma a na kole. V Paříži tak vyrostla poměrně hustá síť stanic s jízdními koly, která jsou k dispozici každému. Stačí jen zaplatit směšně nízký poplatek, který činí 1 euro na den, pak si vybrat nepoškozené a funkční kolo a vyrazit.

V listopadu jsem si udělala malé prázdniny a na týden do Paříže vyrazila. Jela jsem tam už asi po páté, a tak jsem se rozhodla poznat toto úžasné velkoměsto z trochu jiného pohledu-ze sedátka silničního kola.


V informačním centru pařížské radnice jsem obdržela mapku s vyznačenými stanicemi systému Velib a rovnou se vydala do akce. V samotném centru Paříže se nachází spousta stanic, a tak jsem si jednu vybrala s tím, že se nejdříve jen tak bezcílně projedu. K mému překvapení stanice nikdo neobsluhoval, vše tedy záleželo na mých chápacích schopnostech a dobré vůli automatu. K tomu, abyste si mohli půjčit kolo, je potřeba vlastnit platební kartu, protože každý účastník systému musí dát k dispozici 150 euro pro případ, že by kolo nevrátil. Dalším omezením je doba, po kterou kolo můžete mít vypůjčené. Je to 30 minut, což mi nejdříve připadalo jako dostatečně dlouhá doba-přece jsem si do Paříže nepřijela vylepšit fyzičku a trávit celé dny „v sedle“.

Dobu 30 minut jsem ihned poté přehodnotila, protože jezdit po pařížských třídách na kole není jako jezdit u nás v Krkonoších. V Paříži je poněkud rušněji, ale překonala jsem strach z toho, že mě nějaké to auto smete, a vyjela. Do kaslíku nad předním kolem jsem si samozřejmě připravila mapu. Projela jsem Champs-Élysées, přejela nad Seinou a zakotvila u Eiffelovky. Když už se blížila půlhodina mého času ke konci, nemohla jsem najít žádnou stanici, kde bych kolo mohla nechat. Trochu jsem znervózněla a pak konečně jednu našla. Radost ale ze mě rychle vyprchala, protože jsem sice našla stanici Velib, ale nebylo tam ani jedno místo, kde bych kolo mohla nechat, všechna byla obsazená. Tenhle problém ještě není vyřešen-ráno se lidé z obydlených oblastí přemísťují do svých prací, takže všechna kola ze stanic v obytných částech Paříže zmizí a ve stanicích u kanceláří naopak nenajdete ani jedno místo volné. Jediné, co vás může zachránit, je automat, který vám dá k dobru 15 minut a zobrazí nejbližší stanice s volnými místy. Druhá možnost je zaplatit pokutu, která je také není nijak vysoká a užít si další půlhodinu.


Jízda na kole po Paříži mi pomohla se v tomto velkém městě pořádně zorientovat, dokonce si pamatuju, kde je jednosměrka a kde ne. Na kole jsem se otrkala, a tak mi jenom přišlo legrační tam jezdit na kole na těch velkých silnicích plných nemírumilovných aut a na semaforu je všechny předjet a pak v klídku pokračovat dál.

Velib se stal hodně oblíbeným nejenom místním obyvatelstvem, ale také turisty. Navíc tento systém šetří životní prostředí a prospívá tělu (a snad i duchu). Pokud tedy budete mít cestu do Paříže, tak neváhejte, ušetříte na jízdném a kolo vám pomůže poznat Paříž takovou, jaká doopravdy je, i když jízda metrem stojí taky za to.

Pražské zahrady, zastavení padesáté třetí – Zahrada kláštera v Břevnově aneb Markétská zahrada

Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho
vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy
na západ a především založením Benediktinského kláštera. Dnes
uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských
staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na
soběstačném hospodářství.


Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy na západ a především založením Benediktinského kláštera. V roce 1907 byl povýšen na město a ku Praze připojen roku 1923. K Praze 6 v roce 1960.

Rozlehlá zahrada o výměře 12,4 hektaru leží v Markétské ulici č. 23 a je součástí klášterního komplexu benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově na Praze 6. Zahrada je ve svahu v nadmořských výškách od 325 do 368 metrů v různých výškových úrovních. Díky těmto několika úrovním je velmi přehledná a z té nejvyšší můžete vidět téměř celou plochu zahrady. Také díky vytrvalé a svědomité péči je stále krásná a čistě upravená. V hlavní části zahrady je oranžerie, ze které zbyly více méně trosky, ale i tak je mimořádná svou historickou hodnotou. Ovocný sad je vhodný k rozjímání a relaxaci stejně jako upravené hlavní i vedlejší cesty. Ty jsou plné návštěvníků po celý rok stejně jako sad. Chodí sem celé rodiny, rodiče hrát si s dětmi, samotní lidé se psy, důchodci ruku v ruce a posedávají všude při hezkém počasí. I milenci sedí v trávě kdekoli po sadu pod stromy. Všude je tady klid a mír a spousta krásných pohledů na opravenou architekturu staveb i zahrad.


V letech 1990 až 1995 tady došlo k rozsáhlé rekonstrukci budov, ale i kostela a konventu a pavilonu Vojtěška. V započatých pracích se stále a průběžně pokračovalo dílčími obnovami. Benediktinské arciopatství u sv. Markéty, tuto mimořádně významnou církevní, historickou i kulturní památku, v roce 1997 navštívil papež při tisíciletém výročí mučednické smrti zakladatele kláštera sv. Vojtěcha.

Na místě původního prvního mužského kláštera v Čechách (založen 14.1. 993 sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.) stojí klášter z 1. poloviny 18. století. Podle legendy prý původní název vzniknul podle břevna plavajícícho ve zdejší studánce, které tam objevil sv. Vojtěch. Břevnovský klášter je dnes jedna z nejcennějších historických památek Prahy 6. Jde o nejstarší klášter u nás a jednu z nejvýznamnějších staveb vrcholného baroka stavitelů Kryštofa a po něm jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhoferů. Roku 2008 oslavil již 1015. výročí svého založení. Od roku 1990 postupně dostává díky četným rekonstrukcím a opravám čistší ráz a o jeho zachování a úpravy se snaží jak řád benediktinů, kteří jsou zde „doma“(původně byli vyhnáni komunisty a místo využívalo Ministerstvo vnitra a státní ústřední archiv jako depozitář, až po roce 1990 byl majetek navrácen benediktinskému řádu), tak také úřad Prahy 6, který se na některých opravách finančně podílí. Rehabilitace této národní kulturní památky v jeho původních hranicích včetně hospodářské části a barokního parku byla záměrem městské části Praha 6. Roku 1991 byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou.

V první polovině 18. století vzniklo také dochované členění a koncept barokní zahrady. Už tehdy byl upravován terén a založeny terasy. Na ně navazovalo postavení hlavních terasových zdí a byla dokončena výstavba pavilonu Vojtěška a také oranžérie. Tehdy měla barokní zahrada část veřejnou, klausurní a hospodářskou. Klausurní zahrada přiléhala k budovám ze severu, v její těsné blízkosti byly zahrady užitkové a okrasné jako Šudovka, Kuchyňská, Provizorská, Správcovská, Převorská a Farská. Na třetím nádvoří na západ byl Rajský dvůr. Opakované zábory a plenění kláštera v letech 1743, 1848 a 1870 a hlavně požáry se postaraly o nedochování dokladů o výsadbách v těchto zahradách.


V místech pod ohradní zdí kláštera u Markétské ulice bývala vestavěná zahrádkářská kolonie z 60. let 20. století, zmenšený rybník měl hráz v havarijním stavu, pivovar a ovčín zmizely při budování Patočkovy ulice a kvalitní výsadba barokního parku a hospodářského zázemí kláštera byla zčásti nahrazena tendenční výsadbou z bříz a náletů. Tehdy se proto radnice rozhodla učinit značné změny. Řešený prostor je vymezen ulicemi Bělohorskou a Patočkovou z jižní strany, ohrazeným areálem kláštera na severní straně, břevnovským sídlištěm na východě a prostorem palouku za ul. U Vojtěšky na západě. Tento prostor je stejně jako převážná část území nedílnou součástí historického areálu národní kulturní památky Břevnovského kláštera sv. Markéty. Bylo rozhodnuto pro obnovu původní podoby alespoň zčásti .Tam, kde to bylo ještě možné.

Zajímavé je, že dnes uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na soběstačném hospodářství. Od prvopočátku předpolí kláštera tvořil velký hospodářský dvůr s pivovarem, ovčínem a velkou užitkovou zahradou včetně velkého pivovarského rybníka a sádky. Klášterní komplex dosahoval až k ulici Bělohorské, kde dnešní kulturní dům Kaštan býval hostincem při dvoru klášterního pivovaru. Areál byl uzavřený do sebe a obehnaný ohradní zdí.

V 50. letech s výstavbou ulice Pionýrů (dnes Patočkova) byly zbourány všechny hospodářské objekty i ohradní zdivo a byl necitlivě upravován původní velký rybník. Byl tím zcela zničen celkový krajinný ráz okolí kláštera. Vše dovršila stavba sídliště a k němu vedoucí komunikace v okrajové východní části v 70. letech dvacátého století. Sídliště je jakoby přimknuto k opěrní zdi areálu v místě, kde bývala původní stará břevnovská náves . Na přelomu tisíciletí již nebylo možné klášter vnímat jako součást něčeho většího v kontextu na širší okolí. Proto řada projektantů i památkářů usilovala po mnoho let o nápravu a alespoň částečnou obnovu k původnímu stavu v místech, kde ještě něco řešit šlo. Bylo rozhodnuto, že úpravy neminou zdi, zahrady, rybníky a nedaleké sportoviště.

Po mnoha dílčích již zrealizovaných úpravách vznikla komplexní studie zpracovaná ing. arch. D. Tůmovou „Úpravy předpolí břevnovského kláštera sv. Markéty“ řešily zejména sjednocení různorodých ploch zeleně v jeden organický celek včetně zapojení rušené zahrádkářské kolonie do parkového komplexu, obnovení barokní urbanistické osy ve vazbě na objekt prelatury, úprava provizorního parkoviště a revitalizace biologické složky parkových ploch s důrazem na řešení problémového fyziologického stavu břehových porostů. Návrh obnovy vycházel z náznaku historického stavu z období vrcholného baroka a navrhoval zjednodušenou formou rehabilitaci původní zničené podoby klášterního předpolí. Celý prostor byl rozdělen do třech územních částí (čtvrtá část se týkala sportovního zázemí sídliště a dětského hřiště) a s obnovou bylo započato roku 2003.


První částí je nástupní prostor ke klášteru, kde byla obnovena klášterní zeď v pohledově exponované jižní části závěru Patočkovy ulice. Tím došlo k oddělení klidové části předprostoru kláštera od rušného provozu frekventované komunikace. Další částí byla obnova vstupní barokní brány od K. I. Dientzenhofera a umístění sochy sv. Jana Nepomuckého se zachováním původního výtvarného záměru. Návrh počítal i s ideovou obnovou původního ovčína, který uzavíral areál na západní straně, včetně obnovy západní brány. Druhou částí je předprostor prelatury, kde dominuje obnova původní barokní osy, směřující od prelatury východním směrem. Je zdůrazněna alejí a ukončena symbolickou bránou. Původní uzavření východní části kláštera je připomenuto v půdorysné stopě nízkou parapetní zídkou a mezi ní a současnou hranicí kláštera se nalézá původní barokní užitková zahrada pojata zjednodušeně jako užitkové sady.

Vodní plochy, Markétské rybníky a potok Brusnice, zůstávají dominujícími přírodními prvky řešeného území, které podtrhují celkovou monumentálnost břevnovského kláštera a jeho zasazení do přírodního rámce. Tuto myšlenku se zdařilo prosadit na sto procent, protože nelze si nepovšimnout krásných průhledů přes vodní plochu rybníka Velká Markéta a to ze všech stran. Rovněž zde umístěný altán evokuje rybářský domek situovaný v těchto místech na břehu rybníka a krásně se odráží v ploše vodní hladiny. Původně stojící, dnes již zbouraný pivovar, je v návrhu připomenut v náznakové obnově jeho stěny v pěší trase podél Patočkovy ulice.

Malá Markéta – dříve méně udržovaná a zpustlá část vodních ploch i okolní zeleně procházela razantnější úpravou spolu s realizací stromořadí podél barokní osové cesty. Protékající potok Brusnice tady vytváří ústřední osu celé údolní nivy. V návrhu byla uplatněna úprava s otevřením propustků, které vedou trubkami pod cestami. V krajinářské úpravě se uplatnily dřevěné mostky a lávky. Byla dořešena revitalizace s přirozenější modelací břehů, průběžně byla osazována nová břehová vegetace.

Celá obnova areálu byla navržena do tří etap. V první etapě došlo k rekonstrukci havarijní hráze rybníka, k obnově dětského hřiště před sídlištěm a k úpravě prostoru před prelaturou. Druhá etapa řešila nástupní prostor kláštera, třetí etapa revitalizovala rybníky a potok Brusnice.

Dnes se zde nalézá opravený kostel sv. Markéty, budova konventu, Rajský dvůr, který je obklopen zazděným ambitem, dvůr konventu a dvůr prelatury. Rozlehlé zahrady , v nichž najdete pavilon Vojtěška, gloriet Josefka a kapli Lazarka. Nepřehlédnete trosky Oranžérie, krásné zejména když jsou osvícené večerním sluncem. Můžete zde projít nejen zahrady, ale i terasy, ovocný sad a lesnatou část. Nahlédnout můžete i do hřbitova.

Vstoupit je nejlepší krásnou opravenou vstupní branou z Markétské ulice, postavenou Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem roku 1740, která je zdobena sochou sv. Benedikta a andílky od Karla Josefa Hiernla. Hned za ní je upravený vstupní prostor, po levé straně sýpka, po pravé straně hospodářský dvůr a hospůdka, kde výborně vaří. Komu by se chtělo udělat si ještě delší výlet je možné projít vpravo na svazích nad Patočkovou třídou k souboru meziválečných sociálních bytů a obytné zástavbě různých stylů. Vlevo na svahu se mísí novější sídliště s uličkami starých činžáků i rodinných domků. Půjdete postupně kolem Radimovy ulice dále, kde jsou vidět výškové budovy studentských kolejí a za nimi rozlehlá zahrada s rybníkem a usedlostí Kajetánka s malým zámečkem. Za osamělým domem stará kajetánská kaple v podobě románské rotundy, a za přilehlým parčíkem s rybníkem Vincentinum další usedlost Petynka a vedle potom Malovanka.

Kdybych měla psát podrobně o všech zahradách a usedlostech v Praze, bylo by to pomalu ještě na další rok. Z toho důvodu se tyto další krásná místa Prahy 6 bližšího popisu v cyklu o pražských zahradách nedočkají

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Ďáblovo hrdlo

Dole pod námi se vine v zajetí skal říčka lemovaná silničkou.
Říčka však mizí kdesi pod námi v ohromné skalní stěně. Tam někde
je to bájné místo kde Orfeus podle pověsti vstoupil do podsvětí, aby
zachránil svoji milovanou. Tam je jeskyně s příznačným názvem
Ďáblovo hrdlo.

Po několikahodinovém pochodu v úmorném vedru se konečně blížíme k našemu dnešnímu cíli. Před námi jako by byla hora puklá. Odkládám batoh a vyrážím k okraji této pukliny. Z pohledu dolů se mi motá hlava. Hladké vápencové stěny ubíhají kamsi dolů do hlubin. Již dorazili i ostatní a stojí nehnutě nad hranou téměř bezedné propasti. Hledíme přes okraj skály do Trigradské soutěsky.


Dole pod námi se vine v zajetí skal říčka lemovaná silničkou. Říčka však mizí kdesi pod námi v ohromné skalní stěně. Tam někde je to bájné místo kde Orfeus podle pověsti vstoupil do podsvětí, aby zachránil svoji milovanou. Tam je jeskyně s příznačným názvem Ďáblovo hrdlo. Ještě chvíli koukáme do té hlubiny. U silnice je vidět domeček, snad tam půjde i přespat. Plni naděje vyrážíme dál. Následuje prudký sestup. A už jsme na silničce, která mizí v zajetí vysokých skal.

Vyrážíme po silničce do přítmí a příjemného chladu soutěsky. Silnička se tu pouští do prudkého sestupu, mostem překlenuje říčku a v serpentinách padá soutěskou hlouběji a hlouběji. Místy se zařezává pod převisy do skály. Vybíháme k domečku, který jsme viděli i z vrchu. Je to vskutku odpočívadlo pro turisty. Už je jisté, kde dnes budem spát. Po zběžné prohlídce odpočívadla pokračujme soutěskou. Zastavuje nás bača a snaží se nám prodat zázračné rostliny. Prej léčí všechny nemoci, ale nejlepší jsou na potenci. A že jsme mu sympatičtí, nabízí nám svazeček za 3 Leva. S díky odmítáme. Po chvíli docházíme k místu, kde říčka mizí mezi balvany do podzemí. To je obávané Ďáblovo hrdlo. Odtud je to k samotnému vstupu do jeskyně již jen kousek.


Je sice trochu po šesté, tedy zavírací hodině, ale ochotná průvodkyně nám ještě otvírá. Batohy si můžeme nechat u vchodu a tak nic nebrání vstupu do podzemních prostor. Začátek prohlídky není příliš zajímavý. Vede tunelem vysekaným ve skále. Tunel ústí do obrovského dómu. Je tu tma, ale již je slyšet hučení vodopádu. Procházíme dómem, je vskutku ohromující. Cesta stoupá po schodech okolo vodopádu vzhůru. Vodopád je ale zařízlý hluboko v puklině, proto je z něj vidět jen kousek nahoře. Tady bych chtěl upozornit všechny vášnivé fotografy, že zde nejde nic pořádně vyfotit. Proto, budete-li hledat nějakou dobrou fotku na internetu, tak pravděpodobně neuspějete. Prohlídka končí ve skalním bludišti vymletém řekou. Z mostků zde můžete pozorovat, jak se voda propadá do tůněk a zase spěchá dál do podzemí.

Když vyrážíme k výše zmiňované chatce spát, již se stmívá. Ještě využíváme možnosti nabrat pitnou vodu z pramene u silnice. Je skoro tma a tak rychle připravujme večeři a hurá do spacáku. Druhý den jsme ještě objevili nad tábořištěm jednu ferratu končící jeskyní s výhledy do soutěsky, ale o tom někdy příště…

Festivaly židovské kultury v ČR

Festival pro židovskou čtvrť s názvem Boskovice 2008 už
šestnáctým rokem propaguje jedinečnou urbanistickou památku v tomto
jihomoravském městě.

Zachránit objekt Staré synagogy v Plzni pomáhá projekt Hudba
v synagogách plzeňského regionu.

Na pátý ročník festivalu židovské kultury Šamajim zve město
Třebíč.

Přes dvě stovky synagog, vzácné umělecké předměty a knihy, unikátní židovské čtvrti v historických městech – to jsou jen některé doklady více než tisícileté přítomnosti židovské komunity na území České republiky. Představit tento výjimečný odkaz veřejnosti chtějí festivaly židovské kultury.

Festival pro židovskou čtvrť s názvem Boskovice 2008 už šestnáctým rokem propaguje jedinečnou urbanistickou památku v tomto jihomoravském městě. Od 17. do 20. července 2008 se návštěvníci opět mohou těšit na koncerty v amfiteátru letního kina (Hudba Praha, Vlastimil Třešňák  Band), na další hudební scénu Za muzeem a na jazzovou scénu v zámeckém skleníku (opět ve spolupráci s drážďanským jazzovým klubem Neue Tonne), odpolední divadla na hradě (Loutky bez hranic, Lachtaní divadlo), výstavy v Muzeu Boskovicka (Jan Lukas – fotografie z cyklů Pražský deník a Ghetta a židovské hřbitovy), varhanní koncert Mariána Vargy v evangelickém kostele, autorská čtení, výlety (cyklovýlet z Boskovic do Velkých Opatovic – prohlídka unikátní budovy Moravského kartografického centra), výtvarné dílny, street performance (Létající rabín) a další překvapení. Židovský hřbitov bude během festivalu veřejně přístupný, v synagoze je k vidění stálá expozice věnovaná židovské čtvrti a proběhnou zde komornější projekty. Opět bude možné projít si židovkou čtvrť s odborným výkladem průvodce. (www.unijazz.cz , www.boskovice.cz )


Zachránit objekt Staré synagogy v Plzni pomáhá projekt Hudba v synagogách plzeňského regionu. Výtěžek ze vstupného bude věnován na záchranu nejstarší dochované plzeňské synagogy a na koncertech se představí především sólisté a členové České filharmonie. 22. 6. rozezní Velkou synagogu v Plzni Komorní večer Josefa Suka, 6. 7. vystoupí v synagoze v Hartmanicích violoncellisté Dominika a Jiří Hoškovi, do synagogy v Kasejovicích vás 24. 8. pozve Pražské kvarteto lesních rohů a ukončení bude v rukou uskupení Tre Violini, které zahraje 14. 9. v synagoze ve Kdyni. www.zoplzen.cz


Na pátý ročník festivalu židovské kultury Šamajim (1.–3. 8. 2008) zve město Třebíč i ty návštěvníky, kteří dosud nenavštívili třebíčskou židovskou čtvrť, památku UNESCO. Festival zahájí vernisáž výstavy Protektorát očima židovských dětí v Zadní synagoze. Po ní budou následovat koncerty violoncellistů Jiřího a Dominiky Hoškových a klezmer skupiny Klec. Následující den v Třebíči vystoupí izraelský hudebník Avshalom Farjun, klezmer skupina Ester nebo seskupení Nigun. V neděli publikum roztančí taneční soubor Yocheved a program ukonční koncert EljazzER. www.mkstrebic.cz

Festival židovské kultury a historie s názvem Židovské dny proběhne od 15. do 21. září 2008 na několika místech Prácheňska (Čkyně, Písek, Strakonice, Březnice). Pietní akt obětem holocaustu z Prácheňska, koncerty a divadelní představení, literární večery, přednášky o historii a kultuře Židů, videoprojekce, výstavy, zájezd po židovských památkách Prácheňska – to jsou stěžejní body letošního programu. Na rozdíl od jiných festivalů Židovské dny zdůrazňují především konkrétní místa se židovskou minulostí v regionu. www.synagoga-ckyne.cz

Příležitostí lépe poznat židovskou kulturu budete mít v České republice ještě více. Např. jen na Moravě můžete kromě Třebíče navštívit také Holešov s unikátní Šachovou synagogou ze 16. století nebo Mikulov, kde se nachází jeden z největších a nejstarších židovských hřbitovů v České republice. Od loňského roku opět veřejnosti slouží mikve v budově Židovské obce v Brně.

Židovské památky v centru Prahy – židovská radnice, šest synagog a Starý židovský hřbitov – patří k nejcennějším v Evropě. V Praze můžete rovněž obdivovat rozsáhlou sbírku judaik Židovského muzea Až do 31. 8. zde probíhá výstava Neznámý Michel Fingesten. Prostřednictvím obrazů, grafik a ex libris se seznámíte s originální tvorbou židovského autora, který se narodil ve Slezsku, ale působil také v Americe a Itálii. www.jewishmuse­um.cz

CouchSurfing – bezplatné ubytování cestovatelů

Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační
sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma
s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného
sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je
CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě
minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových
přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního
porozumění.

Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního porozumění.


CouchSurfing

CouchSurfing International je nezisková organizace, která vznikla v roce 2003 v USA za účelem zprostředkování bezplatného ubytování pro registrované uživatele. Služba je poskytována zdarma a umožňuje cestovatelům navázat kontakty s podobně smýšlejícími lidmi kdekoliv na světě. První webová prezentace projektu byla uvedena do provozu na počátku roku 2003, současná verze byla zprovozněna v červenci 2006. Od té doby se do projektu zapojilo přes 560 tisíc osob z 230 zemí světa. Největší zájem zaznamenali provozovatelé v první polovině roku 2008, kdy se počet uživatelů zvýšil o 30 % (v předchozích 5 letech se přihlásilo 400 tisíc osob).

Nápad se zrodil v hlavě zakladatele projektu Caseyho Fentona poté, co získal levně letenku na prodloužený víkend na Islandu. Uvědomil si, že jej nechce strávit v hotelu jako běžný turista; chtěl tuto zemi nedaleko severního pólu poznat se vším všudy. Obeslal proto tisícovku islandských studentů s prosbou, zda by nemohl „okupovat“ po několik nocí jejich gauč. Slovo dalo slovo a Casey strávil úžasný víkend v Reykjavíku ve společnosti místních. Od té doby uskutečnil tento nápad ještě několikrát. Projekt CouchSurfing byl na světě.

Provozovatelé na webových stránkách pravidelně aktualizují statistiky, z nichž vyplývá, že typickým uživatelem této služby je anglicky hovořící člověk ve věku mezi 18 a 29 lety (74 %). Nejvíce „surfařů“ pochází ze Spojených států amerických (1/4), odkud se tento fenomén postupně rozšířil do Evropy. V současné době se již polovina uživatelů nachází na starém kontinentě, zejména ve Francii, Německu a Velké Británii. Česká republika se v pomyslném žebříčku zemí pohybuje kolem 30. příčky s necelými 3 tisíci zaregistrovaných. Zajímavé je umístění Indie na 11. místě. Žebříček měst, kde lze vybírat z největšího počtu „gaučů“, vede Paříž, následována Londýnem, Montrealem a Berlínem.

CouchSurfing je v současnosti největší výměnná „hospitality“ síť na světě. Kromě ní však existuje ještě mnoho dalších, z nichž některé jsou specializované (např. „Warm Showers“ pro cyklisty či „Lesbian and Gay Hospitality Exchange International” určená čtyřprocentní minoritě). Druhou největší sítí, jež funguje na totožném principu jako CouchSurfing, je “The Hospitality Club”. Počet členů tohoto klubu, který vznikl již v roce 2000 v Německu, dosahuje 390 tisíc ve více než dvou stovkách zemí. V členské základně klubu převažují Evropané, počet registrovaných Čechů je 4,6 tisíc.

Jak to funguje?

Systém je založen na principu reciprocity – uživatelé získají přístup k informacím na základě poskytnutí svých vlastních. Každý zájemce se musí na zvoleném serveru zaregistrovat a uvést svou pravou identitu. Poté si může založit svůj profil a podle zájmů se zařadit např. do některé z diskusních skupin. Bezpečnost je zajištěna systémem referencí a osobních ručitelů. Další rada zní: „stýkat“ se jen s osobami, které poskytly maximum osobních dat nebo mají prověřené vztahy s dalšími členy. Pokud se člověk rozhodne vydat na cestu, stačí jen kontaktovat osoby ve vybrané destinaci a domluvit s nimi podmínky (délku pobytu atd.). Předpokladem pro úspěšné fungování principu sdílení je poskytnout vlastní přístřeší ostatním, není však nezbytnou podmínkou.

Výhody

Základním motivem pro využívání této služby je snížení nákladů na cestování, u delších cest (2 – 4 týdny) lze tímto způsobem náklady snížit až na polovinu. Kromě toho, že je tato forma cestování v souladu s principy udržitelného rozvoje cestovního ruchu a ekoturistiky, přispívá také k lepšímu poznání lokálních komunit a kultur. Cestovatelé mají možnost navázat nové vztahy a získat nová přátelství. Prostřednictvím svých hostitelů mohou prožít autentické okamžiky v cizí, ba dokonce exotické zemi.

Top 10 zemí na CouchSurfing.com

stát počet členů %
USA 136 938 24,4%
Francie 47 838 8,5%
Německo 46 981 8,4%
Kanada 34 263 6,1%
Velká Británie 27 990 5,0%
Itálie 19 105 3,4%
Austrálie 16 660 3,0%
Brazílie 12 480 2,2%
Španělsko 12 175 2,2%
Nizozemí 11 737 2,1%

Top 10 zemí na HospitalityClub.org

stát počet členů %
Německo 63 512 16,3 %
USA 28 941 7,5 %
Francie 28 409 7,3 %
Polsko 19 415 5,0 %
Itálie 14 001 3,6 %
Španělsko 12 434 3,2 %
Brazílie 12 299 3,2 %
Turecko 11 653 3,0 %
Velká Británie 11 601 3,0 %
Rusko  10 132 2,6 %

Zdroje:

www.couchsurfin­g.com

www.hospitali­tyclub.org

http://en.wiki­pedia.org/…ity­_exchange

Zpracovala: Lenka Šindelářová