Cestovatel.cz

Rozkládá se na území Prahy 5 v Košířích, park i zahrady jsou součástí bývalé usedlosti čp. 114. Výměra parku včetně zahrad je 20 ha. Je to tedy jedna z největších zelených ploch v Praze. Areál se nachází v nadmořské výšce mezi 255 až 315 metry.

Původně zde byl hospodářský dvůr, podle prvních dokladů pocházejících ze 14. století, v majetku Náze, písaře Karla IV. Roku 1415 tento dvorec dostal od Václava IV. dvořan Vok z Valdštejna. Od té doby se na tomto rozsáhlém hospodářství s vinicí, ovocnou zahradou i poli vystřídala řada majitelů. Jedním z nich byl i staroměstský měšťan Blažej Cibulka z Veleslavína jehož příjmení dodnes označuje celou tuto oblast na vršcích Košíř.

Třicetiletá válka přinesla Cibulce značnou devastaci. V roce 1681 ji pak koupil profesor Karlovy univerzity Johann Georg von Funcke jako pustou a zničenou. Profesor se zasloužil o její znovuzrození, přikoupil polnosti, vysázel nový ovocný sad a vybudoval statek s hospodářskými budovami. Další zvelebení a rozšíření usedlosti se připisuje pokladníkovi berního úřadu Karlu Schönfeldovi. Z barokní přestavby realizované v té době se dochovaly stáje zaklenuté valenou klenbou s lunetami. Jedna z vinic Cibulky patřila okolo roku 1714 měšťanu Vojtěchovskému. Tehdy se zde scházelo na 200 evangelíků pronásledovaných jezuity. Měli zde uschovaný kalich a pořádali tajně bohoslužby. V rámci války o rakouské dědictví přešla územím spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů (1741) a Cibulka stejně jako celé Košíře byla opět poničena. Roku 1758 zakoupil Cibulku pro svůj úřad pražský purkrabí Filip Krakovský Kolovrat. Od něj pak roku 1815 zakoupil Cibulku pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenštejn za 112 000 zlatých a dal v letech 1817 až 1826 celý areál upravit a opravit v romantickém duchu. Přibyly sochy a stavby na pozemcích a v místě byl vytvořen klasický anglický park značné rozlohy. Návštěva císaře Františka I. s rodinou v roce 1824 svědčí o významu, který tenkrát Cibulka měla. K poctě císaře byl při zámečku postaven toskánský sloup tzv. Práchnerova stéla.

Park byl zkrášlen drobnou zahradní architekturou. Dříve byste zde našli čínský pavilon, půlkruhovou zahradní terasu s plastikami čtyř Číňanů, čínskou psí boudu, zahradní altány, rozhlednu koncipovanou jako umělou zříceninu, hájovnu, poustevnu s mechanickými figurami mnichů, fiktivní náhrobky a několik soch od Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomy. Dochovala se Diana se psem, Jupiter, Škrtič a na samém okraji Cibulky sv. Jan Nepomucký. Do dnešních dob se naopak nedochovaly plastiky Laokonta, několika Číňanů, Kerbera, dřevěného rysa a žádná z dřevěných mechanických soch. U většiny z nich není známá ani jejich podoba. V lapidáriu je uschován Zahradník, Mandarín z čínského pavilonu, thunovský znak z brány a zřejmě i Thunův památník. Pro další majitele byl ale park a usedlost spíše přítěží a po dlouhou dobu opět chátral.

V 70. letech 19. století byl výstavbou železnice areál Cibulky značně zmenšen a hranice parku končila podél trati. Ve 20. letech 20. století koupila od majitele J. Hyrouse Cibulku , která měla v té době celkovou výměru 58 ha, pražská obec za 1 milion korun. Park dostal na starost lesní odbor a ten provedl nové výsadby. Zejména na zamokřených plochách byly zasázeny mladé jasany. 1929 až 30 byl opraven i zámeček. Po roce 1929 obec povolila vykácení mnoha staletých dubů. A místo chátralo opět, znovu a dál do roku 1957. To došlo během dvou let v akci Z k realizaci některých drobných prací a oprav. Roku 1972 byly zrestaurovány některé sochy.

Roku 2005 byly vareálu uskutečněny první práce na jeho současnou obnovu. Oprava jezírka pod Dianou byla dokončena v červnu 2006 a jezírko je jednou z kouzelných dominant místa, obzvlášť na podzim, kdy se v jeho vodě odráží koruny stromů s barevným listím. Došlo i k výstavbě nové hráze, přelivu a stavidla. Jezírko dostalo nový oválný tvar. Okolí jezírka je opraveno tak, že dochází ke krásnému průhledu od cesty přes dřevěný altán a přes hráz a jezírko až na sochu Diany. Zajímavé je, že veškeré kamenné konstrukce byly vystaveny z křemitého porfyru, který je strukturou i barvou podobný pískovci, který je původním kamenem této lokality. Vodní plochy Cibulky tvoří dnes toto jezírko, potok a tři studánky.

Procházka podzimním parkem tady je příjemná, dlouhá. Chodí sem především mladí lidé s kočárky nebo lidé se psy. Terén je členitý, kopcovitý, proto tu nebývají lidé starší. Dá se jít ale také po rovině a to od tramvaje č. 9 a 10, stanice Poštovka po asfaltové cestě spodní rovinatou částí parku okolo sochy sv. Jana Nepomuckého, po levé straně nahoře na kopci spatříte polorozpadlý čínský pavilon, ve kterém má své věci zde bydlící bezdomovec. Momentálně se tam nezdržoval, tak jsem pořídila fotku jeho životního vybavení a bot, poskakoval nedaleko odtud po trávě bosýma nohama a užíval si poslední paprsky podzimního slunce venku v parku. Nedaleko čínského pavilonu na protilehlém kopci je obytný dům a hospodářské objekty. Je tam výstražná cedule zakazující vstup a opravdu se ve dvoře pracuje. Na ceduli si přečtete, že je zde soukromý majetek. Za tímto soukromým objektem se nachází východní zahrádka se vstupními pavilony a Prachnerovou stélou, vedle objektu severní zahrádka s válcovým sloupem a terasou (původně bývala zdobená sochami číňánků). Za úplně rozpadlou kamennou zdí, z níž zbyl jen vchod bez vrátek a dva polorozpadlé sloupy je západní, původně růžová, zahrádka se zahradnickým domkem.

Nejzajímavější částí zahrady, nahoře na kopci, je dnes rozhledna a pod ní jeskyně Dantovo peklo se sochou Jitro. Na rozhlednu se dá vyjít až nahoru, okolo jsou ale vzrostlé stromy. Dole pod jeskyní se dá posadit na lavice, kde jsou dřevěné půlky kmenů stromů na posezení. Dole v údolí můžete shlédnout sochu Jupitera.

Při odchodu z rozlehlého areálu mě zaujala jedna opuštěná lavička plná podzimního žlutého listí, znak toho, že na ní už dlouho nikdo neseděl. Právě proto tento i dnes ještě rozlehlý park doporučuji k navštívení, přijďte někdo to listí smést a právě sem si sednout, určitě nebudete litovat.

Zahrada letohrádku čp. 68 ve Štefánikově ulici je další z pražských smíchovských usedlostí a zahrad. Rozkládá se mezi ulicemi Matoušova a náměstím 14. října.

Dnes má zahrada plochu pouze 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Ze zahrady je dnes spíš malý park, sloužící jako průchozí část pro pěší. Pro Pražany je tady klidné spočinutí ponejvíc v zahradní kavárně, která tady má již po mnoho let ve vnitřní části parku letní zahrádku a je úplně stranou pouličního ruchu od Anděla. Provoz kavárny je spojen s nabídkou mnoha různých druhů káv, čajů, džusů i zákusků. Na druhé straně parku je příjemná pivnice U Věstonického Venouše. Z barokního letohrádku, který zde byl vybudován, se do dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo.

Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342. Klášter nesl jméno Zahrada Panny Marie a žilo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne budovu vypálil. Pobořený a vypálený klášter byl za husitství rozebrán, a tak v polovině 15. století byla v místě zase planina.

Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze žádný dům nestál. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému a vůdčímu architektu českého baroka. Podle smlouvy se jednalo o „před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Pro místo a dobu, ve které žil bylo typické skupovat pozemky hned za branou Prahy a stavět předměstské vily a letohrádky právě tady na Smíchově. Jelikož v té době byla stavba pouze jeho záležitostí, nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen. Nedochovaly se proto žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Přesto víme, že vznikla dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. Měla hlavní sál oválného půdorysu, kde byla zvěčněna freska Bakchanálie, kterou mu zde vytvořil Diezenhoferův přítel V. V. Reiner a to hned po dokončení stavby roku 1729. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, který vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu a na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729 dodnes. V letech 1964 – 65 byla freska citlivě zrestaurována. K domu, renomovaného dvorního architekta, který měl velkou kulturní úroveň, tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě. Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, pro neshody mezi dědici jej prodaly paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Od té po pěti letech vlastnictví roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Buquoyka (Bukvojka). Právě za jeho vlastnictví dosáhla zahrada svého vrcholu. Byla rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Právě zde se provozovaly proslavené letní slavnosti panstva.

Roku 1767 zdědil sídlo i zahradu Johann Nepomuk Buquoy a při té příležitosti byl sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.

Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a využili budovy jako továrnu na cikorku. Roku 1827, po Ferdinandově smrti, přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli.

Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo. V roce 1884 bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava, který má dnes celé průčelí pod lešením a renovuje se. Zbytek stavby dále upadal tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. Po ubourání jednoho klasicistního křídla (navíc přišel o polovinu pozemku zahrady) ztratil letohrádek souměrnost i krásu. V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo. Nemohli si dovolit majetek udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nenašel nikdo, kdo by měl o poničenou usedlost a zahradu zájem, pak přišla válka a vše upadalo dál.

Po válce se Portheimka dostala pod národní správu , byla nájemním domem. Roku 1947 byly započaty první opravy. Spočívaly v rekonstrukci střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SÚRPMO. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech. To byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory měli v užívání nájemci. Letohrádek využívala začátkem 90. let firma PORGES, která zde měla rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost dostala výpověď z nájmu, získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha. Dnes zde probíhají výstavy.

Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5. V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoven povrch cest a doplněno jírovcové stromořadí. Roku 2006 získal park Portheimka umělou závlahu a nový travní koberec. Rozhodla o tom Rada městské části Praha 5. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova. „Travnaté plochy jsou tu využívány jako pochozí, k posezení na trávníku i k volnému pobíhání psů“ a tak dostal do celé travní plochy výsuvné postřikovače.

Čekají nás ale další změny. Dočetla jsem se, že Náměstí 14. října na Smíchově by mělo podle plánů radnice být spojeno s parkem Portheimka. Do roku 2010 by tak měla vzniknout rozsáhlá zelená plocha. Štefánikova ulice bude z části pěší zónou. U letohrádku Portheimka se má odkrýt navážka a zlepšit přístup do budovy. Obyvatelé Smíchova určitě souhlasí s plánovanými změnami a těší se na více zeleně, krásnější parky a celkově klidnější prostředí, v němž žijí.