Most Svinesund, brána do země Trolů

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu.
Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku
1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou
dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku
se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do
provozu další, největší jednoobloukový most na světě.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Zvolenský Pustý hrad

Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad
Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol
zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba
skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná
brána.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.

Nový Zéland a cesta po West Coast

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním
z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél
západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím
západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy) je právě West Coast zcela
určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Na hranici krvavé války

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde
právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody.
V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky
pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském
oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení
Tobe.


Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.


„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé ;-) Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.


Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.


Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.


Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.


U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.


Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.


„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé ;-) Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.


Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.


Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.


Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.


U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.

Dunajská stezka na Slovensku

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích
značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých
250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní
přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela
stálé.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.


Podél Dunaje jihem Slovenska

Čtvrtý den: 3. 7. 2009

Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)

Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.


V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.


Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo :-) Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Pátý den: 4. 7. 2009

Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)

Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.


Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Šestý den: 5. 7. 2009

Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)

Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…


Poslední etapa…

Šestý den: 6.7. 2009

Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav

Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

  • Maďarská část – Cycling map 1:550 000
  • Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.


Podél Dunaje jihem Slovenska

Čtvrtý den: 3. 7. 2009

Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)

Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.


V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.


Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo :-) Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Pátý den: 4. 7. 2009

Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)

Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.


Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Šestý den: 5. 7. 2009

Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)

Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…


Poslední etapa…

Šestý den: 6.7. 2009

Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav

Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

  • Maďarská část – Cycling map 1:550 000
  • Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

FOR TRAVEL 2010: pozvánka na veletrh a Cestovatelský festival

Cestovatelský festival na FOR TRAVEL již
tento víkend! Redakce www.Cestovatel­.cz, která se podílí
na organizaci festivalu, vás všechny srdečně zve


Srdečně Vás zveme na další ročník veletrhu cestovního ruchu, který proběhne od 18. do 21. 3. 2010 v Pražském veletržním areálu v Letňanech. Nabídku cestovních kanceláří ve srovnání s loňským rokem ještě rozšíří sortiment sportovního vybavení, potřeb pro kempování i turistiku a celá nová sekce FOR CARAVAN. Mimořádně bohatý letos bude i doprovodný program – na vysokou oblibu předchozích cyklů přednášek naváže především Cestovatelský festival. Těšíme se na Vás!

FOR TRAVEL 2010: již 3. ročník s bohatým Cestovatelským festivalem!

Cestovatelský festival proběhne ve dvou dnech, v sobotu a v neděli 20. – 21. března 2010.

Sobota 20. 3.

  • Blanka Müllerová ze společnosti Orbis Link nás vezme na plavbu zaoceánskou lodí.
  • Petr Čermák, odborník na cestování vlakem, vás pozve na cestu napříč Švýcarskem slavným Ledovcovým Expresem.
  • Zuzana Churanová ze Španělské centrály cestovního ruchu zase předloží tip na zajímavou výpravu s poutníky po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela.
  • Daniel Hagen bude vyprávět o lodích a vydáme se s ním na plavbu po holandských kanálech a jezerech.
  • Barbora Lišková nás pozve na toulky čarovnou Indií, na jejichž konci vystoupí orientální tanečnice.
  • Sylva Santarová ze zastoupení Kenya Tourist Boardu vás vezme k moři, do velkoměst, ale především na safari – do ráje divokých zvířat, který nemá na světě obdoby!

Neděle 21. 3.

  • Tomáš Peterka (Západ USA) otevře neděli postřehy a fotkami z cest po západní části USA.
  • Robby Kubáň (Krajní meze: Indie, Ladakh) zase zprostředkuje své poznatky z indické země Ladakh ležící v údolí řeky Indu a obklopené himálajskými vrcholky.
  • Daniel Balcar (Expedice PAPUA – Nová Guinea) s Expedicí Papua 2008 absolvoval pochod do oblasti ostrova Nová Guinea zvané Irian Jaya.
  • Marek Audy (Cesta na Jenisej – Rusko, Sibiř) popíše Sibiřskou tajgu jako pusté místo bez lidí a jeden z posledních svobodných kusů planety, kde vás nikdo hledat nebude.
  • Kristina Studená (Cestou k lidem – Rumunsko) představí český Banát v Rumunsku jako kouzelné místo čítající několik českých vesnic, kde naši krajané hovoří původní češtinou, dodržují tradiční zemědělství a používají původní řemesla.
  • Josef Habrovec (potápění v Patagonii – Argentina) prostřednictvím svých fotografií zprostředkuje své zážitky z potápění v ledovém oceánu s kosatkami a tučňáky i obtížně dostupný svět pod vodní hladinou.
  • Ondřej Mužík (Žigulíkem do Mongolska) odvypráví plán tří smělých studentů s 22 let starým vozem Lada 2104.
  • Jiří Kráčalík představí Mezinárodní festival outdoorových filmů spolu s ukázkami toho nejlepšího z programu festivalu.
  • Martin Loew (Irsko: nejnovější digitální dia show) na závěr festivalu předvede své unikátní záběry a zprostředkuje své zážitky ze severní poloviny Smaragdového ostrova.


Připojte se k události na Facebooku

Všichni naši čtenáři mohou získat letáček s 50% slevou na vstup, mimo další negarantované, na tomto místě: Prodejna HUMI Outdoor Karlovo náměstí, Myslíkova 32 na rohu ulic Spálená a Myslíkova PO–PÁ 10.00–19.30 SO 10.00–15.00 http://www.hu­mi.cz/?…

Podrobné informace najdete také na www.for-travel.cz a na novém webu promitani.ces­tovatel.cz

Partneři festivalu:

www.humi.cz


www.alpina.cz


{{reklama()}}

Srdečně Vás zveme na další ročník veletrhu cestovního ruchu, který proběhne od 18. do 21. 3. 2010 v Pražském veletržním areálu v Letňanech. Nabídku cestovních kanceláří ve srovnání s loňským rokem ještě rozšíří sortiment sportovního vybavení, potřeb pro kempování i turistiku a celá nová sekce FOR CARAVAN. Mimořádně bohatý letos bude i doprovodný program – na vysokou oblibu předchozích cyklů přednášek naváže především Cestovatelský festival. Těšíme se na Vás!

FOR TRAVEL 2010: již 3. ročník s bohatým Cestovatelským festivalem!

Cestovatelský festival proběhne ve dvou dnech, v sobotu a v neděli 20. – 21. března 2010.

Sobota 20. 3.

  • Blanka Müllerová ze společnosti Orbis Link nás vezme na plavbu zaoceánskou lodí.
  • Petr Čermák, odborník na cestování vlakem, vás pozve na cestu napříč Švýcarskem slavným Ledovcovým Expresem.
  • Zuzana Churanová ze Španělské centrály cestovního ruchu zase předloží tip na zajímavou výpravu s poutníky po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela.
  • Daniel Hagen bude vyprávět o lodích a vydáme se s ním na plavbu po holandských kanálech a jezerech.
  • Barbora Lišková nás pozve na toulky čarovnou Indií, na jejichž konci vystoupí orientální tanečnice.
  • Sylva Santarová ze zastoupení Kenya Tourist Boardu vás vezme k moři, do velkoměst, ale především na safari – do ráje divokých zvířat, který nemá na světě obdoby!

Neděle 21. 3.

  • Tomáš Peterka (Západ USA) otevře neděli postřehy a fotkami z cest po západní části USA.
  • Robby Kubáň (Krajní meze: Indie, Ladakh) zase zprostředkuje své poznatky z indické země Ladakh ležící v údolí řeky Indu a obklopené himálajskými vrcholky.
  • Daniel Balcar (Expedice PAPUA – Nová Guinea) s Expedicí Papua 2008 absolvoval pochod do oblasti ostrova Nová Guinea zvané Irian Jaya.
  • Marek Audy (Cesta na Jenisej – Rusko, Sibiř) popíše Sibiřskou tajgu jako pusté místo bez lidí a jeden z posledních svobodných kusů planety, kde vás nikdo hledat nebude.
  • Kristina Studená (Cestou k lidem – Rumunsko) představí český Banát v Rumunsku jako kouzelné místo čítající několik českých vesnic, kde naši krajané hovoří původní češtinou, dodržují tradiční zemědělství a používají původní řemesla.
  • Josef Habrovec (potápění v Patagonii – Argentina) prostřednictvím svých fotografií zprostředkuje své zážitky z potápění v ledovém oceánu s kosatkami a tučňáky i obtížně dostupný svět pod vodní hladinou.
  • Ondřej Mužík (Žigulíkem do Mongolska) odvypráví plán tří smělých studentů s 22 let starým vozem Lada 2104.
  • Jiří Kráčalík představí Mezinárodní festival outdoorových filmů spolu s ukázkami toho nejlepšího z programu festivalu.
  • Martin Loew (Irsko: nejnovější digitální dia show) na závěr festivalu předvede své unikátní záběry a zprostředkuje své zážitky ze severní poloviny Smaragdového ostrova.


Připojte se k události na Facebooku

Všichni naši čtenáři mohou získat letáček s 50% slevou na vstup, mimo další negarantované, na tomto místě: Prodejna HUMI Outdoor Karlovo náměstí, Myslíkova 32 na rohu ulic Spálená a Myslíkova PO–PÁ 10.00–19.30 SO 10.00–15.00 http://www.hu­mi.cz/?…

Podrobné informace najdete také na www.for-travel.cz a na novém webu promitani.ces­tovatel.cz

Partneři festivalu:

www.humi.cz


www.alpina.cz


{{reklama()}}

Kostarický NP Rincón de la Vieja

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená
obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou
charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do
všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve
věčně vlhké půdě.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.


Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.


Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku


Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.


První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.


Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.


V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.


Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.


Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.


Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.


Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku


Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.


První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.


Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.


V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.


Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.


Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

Belize očima dobrovolníka

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay.
Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek.
Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní
to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic,
jenom buš.

Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.


Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!

Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.

Vítejte v jiném světě

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.


Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.

Náplň práce dobrovolníka


Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.

Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.


Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.

Belize ukrývá mnoho pokladů

Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.


Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.

Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.

Pro dobrovolnictví jsem se rozhodla proto, že jsem konečně chtěla přiložit ruku k dílu a pomoci přírodě, ve které se hroutí celý ekosystém. Dalším faktorem byla ekonomická krize, kvůli které jsem nemohla najít práci, která by mě bavila, a rovněž jsem se nechtěla vzdát cestování.


Jako žena cestující sama musím zvažovat mnoho kritérií při volbě cílové země jako jazyk, bezpečnost, cena dobrovolnického programu nebo míra dobrodružství, které bych mohla zažít. Jsou země, o kterých se již hodně napsalo, ale stále je hodně těch, které lidem moc neříkají. Ráda objevuji sama a přijíždím na místa bez očekávání, protože zkušenosti jiných dokážou zkreslit skutečnost. Chtěla jsem dělat něco, co má okamžitý přínos, zahrnuje práci v divočině a budu mít pocit zadostiučinění. A výsledkem této rovnice byla jednoznačně Belize!!

Podotýkám, že toto byla moje první cesta do rozvojové země. Příprava na moje dobrodružství zahrnovala kvalitní pojištění vzhledem k tomu, že na některá místa se dá dostat jedině vrtulníkem, očkování a antimalarika (doporučuju konzultovat s více specializovanými lékaři více druhů antimalarik), letenky, získání informací o krajině, vízech a taky uklidnění členů rodiny stylem: „né, já nebudu jako ten chlápek z Ultimate Survival“. Dobrovolnickou organizaci jsem si prověřila a můžu říct, že by neposílali své lidi někam, kde je to nebezpečné. Ale pravda je také to, že přírodě neporučí, tudíž nemohou kázat krokodýlům, hadům a pavoukům. Rizika je třeba brát v úvahu, jelikož tohle nebyla all inclusive dovolená. A cesta mohla začít.

Vítejte v jiném světě

Mou destinací byla vesnička Sarteneja na severu Belize v Corozal Bay. Už tady jsem zjistila, že samotné cestování v Belize je zážitek. Zvolila jsem letadlo, kterým jsem se dostala přímo do této vesničky. Zní to fantasticky pokrokově, ale přistáli jsme uprostřed buše, kde nebylo nic, jenom buš. Díky bohu na mě čekala má vedoucí projektu Zoe, která žije v Belize už 25 let. Pak jsme nasedly do jejího, hustým prachem pokrytého, offroadu a jely jsme do vesničky. Bylo období sucha, teploty se šplhaly k 35°C ve stínu a bylo dost prašno. Moře je tady mělké a mořská voda je proto smíchána s usazeninami a má mléčný nádech.


Obyvatelé seděli pod palmami a jako blondýnka jsem neušla oku ani jednoho z kolemjdoucích. Po krátké prohlídce vesničky jsme zamířily na farmu, kde sídlila partnerská organizace mé dobrovolnické organizace. Bylo to konkrétně léčebné centrum pro ochechule, které se na Belize vyskytují ještě poměrně v pěkném počtu. Toto místo bylo u nádherné laguny s překrásnou zahradou se všemi možnými druhy palem a exotických květin a vynikajícím týmem lidí. Ubytování bylo ve velmi hezkých kabinách s vlastní sprchou a toaletou, což byl absolutní luxus nemluvě o tom, že jsme měli i wifi.

Náplň práce dobrovolníka


Když jsem přijela na místo, ještě jsem si nebyla jistá, co přesně můžu a chci dělat. Týden trvala aklimatizace. Pro tento týden jsem dostala podrobný popis jednotlivých organizací, pro které jsem mohla pracovat. Na výběr byla práce s komunitou ve vesničce Sarteneja, práce na archeologické lokalitě v Caracol nebo práce v přírodní rezervaci Fireburn, kde se dělá výzkum jaguárů. Protože tohle léčebné centrum nemělo v té době žádné osiřelé nebo raněné ochechule, chtěla jsem jít do zmíněné rezervace. Ještě předtím jsem absolvovala školení od Paula (Zoein manžel) o všech možných nemocích, jedovatých živočiších a rostlinách v divočině. V průběhu prvního týdne jsem se ve vesničce zúčastnila zajímavého meetingu mezi místními rybáři a organizací na ochranu přírody. Má finální volba byla práce s komunitou.

Můj projekt spočíval v rozvoji turismu ve vesničce Sarteneja. Je zde hodně klidná atmosféra, která se lidem z města může zdát jako zastavení času. Vesnička je obklopená nádhernou divokou přírodou. Má tradici v rybolovu a výrobě lodí. Naštěstí pořád uniká americkému vlivu i díky své poloze. Lidé se přepravují výhradně na kole nebo pěšky. Vesnička je hodně nábožensky založená, a proto se idylka opalování na pláži v bikinách s drinkem v ruce nekonala. Rovněž si člověk začne vážit věci, které jsou nám Evropanům, absolutní samozřejmostí, jako obyčejné mléko, pitná voda z téměř každého kohoutku, minimum hmyzu, odpadkové koše, elektřina a bezpočet dalších.


Napomáhala jsem ve zdejších školách u projektů na vzdělávaní mládeže zaměřených na sběr a třídění odpadu, ochranu kriticky ohrožených zvířat apod. Nejvíc jsem spolupracovala s místní asociací průvodců, která sdružovala mladé průvodce, a nejvíce usilovala o rozvoj vesničky. Také jsem se účastnila pobřežních hlídek, výprav na monitorování mořských řas nebo mořských ptáků a živočichů, hlavně ochechulí a delfínů, stala jsem se hlavním fotografem místního života a atrakcí. Jednou jsme dokonce byli na záchranné akci, kdy se na moři ztratila loďka s 12 vesničany.

Belize ukrývá mnoho pokladů

Belize díky svému druhému největšímu bariérovému útesu na světě nemá nouzi o výletní lodě, které krajině přiváží nejvíc turistů, což je velkým zdrojem příjmů, ale taky největším znečišťovatelem a ničitelem útesu. Díky mému přátelství s místními průvodci jsem měla možnost být přímo na jedné z desítek lodí, které denně přivezou tisíce turistů šnorchlovat k útesu. Bariérový útes má neuvěřitelnou pestrost, bohatost a různorodost. Samotní Belizané si mnohdy jeho celosvětový význam neuvědomují. Také jsem si nenechala utéct tuto příležitost a díky šnorchlování jsem měla možnost být v těsné blízkosti želv, ochechulí nebo i žraloků velrybích.


Vnitrozemí krajiny není o nic méně atraktivní. Ne každý ví, že je tady obrovské množství májských památek, tropických lesů, vodopádů a rozsáhlý systém jeskyň. Samotné cestování ve vnitrozemí vyžaduje mnohdy trpělivost, protože Belize má svůj vlastní čas a hlavně nikam nechvátá. Jako žena jsem musela být vždy a všude ostražitá a nestojí za to se vystavovat nebezpečí v ulicích. Také je třeba pečlivě zvážit místo, když se rozhodnete najíst. Některé restaurace vám ani nenabídnou jídelníček. Většina z nich nabízí pouze rýži s fazolemi, pečené kuře nebo tacos. Zato rum je absolutní jednička! Jako Evropané budete viditelní z dáli, proto vás mnohdy mohou vidět jako chodící měšec zlaťáků. Někdy vás může překvapit množství odpadků a toulavých psů všude, kde se pohnete.

Myslím si, že země jako Belize rozhodně nenechá nikoho chladným a při potulkách Střední Amerikou nesmí chybět na seznamu.

Dusit Garden s královskými paláci

V časném dopoledni jsme vyrazili do areálu královských zahrad
“Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty
však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího
bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou
směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého
areálu zahrad a parků.

Královské zahrady v thajském Bangkoku

Bangkok toho nabízí běžnému turistovi opravdu hodně. Jeho královské paláce, bohatě zdobené buddhistické chrámy a stúpy, vodní kanály, moderní architektura,… Co však asi turista v parných dnech turistické sezóny nejvíce vyhledává, jsou stinná místa pod klenbami chrámů, střechami paláců, nebo v parcích a zahradách ukrytých před městským provozem za zdmi.

My jsme v časném dopoledni vyrazili do areálu královských zahrad “Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého areálu zahrad a parků.


Ve stínu královských paláců

Jedna ze vstupních bran jako kdyby nás doslova vsála do míst, která se v očích i myslích Thajců těší velkému významu. Zdejší ostrov zeleně je spjat především se jménem thajského krále Ramy V., vládnoucího v letech 1868 – 1910. Po svém návratu z Evropy v roce 1897 uvolnil vlastní peníze na výkup rýžových polí a ovocných sadů mezi průplavem Padung Krunkasem a kanálem Samsen, jež byly postupně přeměněny v královské zahrady “Dusit Garden”. Ty se skrývají za zdmi v ulici Ratchawithi v městské části Dusit a návštěvníkovi nabídnou celý komplex staveb, majících jedno společné – jejich prostory využíval král a celá jeho rodina.

Královský sídelní palác Vimanmek Mansion


Dominantní a zároveň nejstarší stavbou královských zahrad je palác Vimanmek Mansion, který je výjimečný hned z několika hledisek. Zajímavé už je třeba jen to, že původně tato stavba vůbec nevznikla ve zdejších zahradách. Poprvé totiž vyrostla v roce 1900 na ostrově Ko Sichang z příkazu koho jiného než Ramy V., kterému sloužil jako letohrádek. Dlouho tam ale nezůstal. Již v roce 1901 je pod dohledem prince Narissaranuwad­dhiwongse rozebrán a přesunut do Bangkoku. Zde byla opět vztyčena největší stavba z teakového dřeva na světě, bez jediného hřebíku, jen za pomoci dřevěných kolíků. Oslava zdárně dokonaného díla proběhla 27. března 1901 za účasti celé královské rodiny. Palác se stal sídlem krále, který se sem přestěhoval z Grand Palace a jako své sídlo jej používal po dobu pěti let až do doby, kdy byl dobudován Amphorn Satharn Villa. Budova paláce je pochopitelně ze všech zdejších budov největší. Přece zde sídlil král! Palác je tvořen dvěma zkosenými křídly, z nichž každé je dlouhé šedesát metrů a se svými třemi patry dosahuje výšky dvaceti metrů. Výjimku tvoří pochopitelně centrální část, jejíž čtyři patra obýval král s rodinou. Stavba pak jako celek svým propracovaným architektonickým stylem potvrzuje vliv, který na tehdejšího panovníka měl evropský styl. Setkáte se s ním i dnes, když navštívíte alespoň jednu z 31 zpřístupněných místností paláce. Je jedno, zda to bude ložnice, audienční síň nebo třeba koupelna. Na evropskou školu a evropská umělecká díla narazíte i v expozicích skla, keramiky, stříbra nebo slonoviny, stejně tak jako na dokumenty a obrázky z králových cest po Evropě.

Křížem krážem královskými zahradami


Královským palácem Vimanmek Mansion však procházka “Dusit Garden” nekončí, ale naopak začíná. Doslova jen pár desítek metrů východním směrem stojí majestátní budova trůnního sálu Abhisek Dusit Hall, jehož výstavba započala roku 1903, a dokončena byla v roce následujícím.

Jen necelý rok po dokončení Amphorn Satharn Villy v roce 1906, se jeho veličenstvo král Čulalongkorna (Rama V.) vrhl do výstavby dalšího díla. Východně od již zmiňovaného královského sídla vyrostl nový trůnní sál Ananda Samakhom Throne Hall, který název zdědil po svém předchůdci, stavbě zbudované za vlády krále Mongkuta (Rama IV.), jenž byla v době panování krále Ramy IV. už v tak špatném stavu, že musela být stržena. Stavitelé díla se evidentně znovu nechali ovlivnit Evropou a to především Itálií. Všude se nese stopa italské renesance a neoklasicistního stylu. Již při vstupu si můžete všimnout, že veškeré exteriéry jsou zdobeny mramorem z italské Carrery. Stavba samotná trvala dlouhých osm let. Duchovní otec této stavby – král Rama V. se realizace tohoto díla již nedočkal. Zemřel v roce 1910, zatímco stavba byla úspěšně završena až v roce 1915. Ale výsledek stál za to! Dnes tu můžeme obdivovat dvoupodlažní sál o výšce 49,50 m zdobený kupolí a obklopený šesticí menších dómů. A cena? Nic malého. Na tehdejší dobu astronomická částka 15 milionů bahtů! Vnitřní výzdoba trůnního sálu je vlastně malé listování historií. Provede Vás dynastií Chakri od prvního do šestého kralování, stejně tak jako obrazy zprostředkují návrat krále Ramy I. z války s Kambodžou a nabídnou podobiznu Ramy II., Ramy III. či korunovaci Ramy IV. I stěny sálu jsou zdobeny podobiznami již zmiňovaných vládců, mezi nimiž nalezneme i podobiznu, tehdy žijícího krále Ramy VI.

Královské zahrady však nebyly jen místem pro vladařské ceremonie a slavnostní chvíle. Toto místo mělo především sloužit k odpočinku krále a jeho rodiny. Proto jsou po celém areálu rozmístěny menší či větší domy a domky, které sloužily k bydlení a odpočinku manželky krále i nejbližšího příbuzenstva. A tak tu můžete dnes najít třeba příbytek královny Srisawarindhiry s poetickým názvem Suan Hong Residence (residence Labutí Zahrada). Naprostá většina objektů dnes slouží jako muzejní expozice a jsou přístupné veřejnosti.

V již zmiňované, bohatě dřevořezbou zdobené, rezidenci Suan Hong se dnes uchovávají především fotografie ze života Ramy VI. spolu s figurínami oblečenými do uniforem jednotlivých členů soudu. Na jižní straně domu naleznete miniaturní domek, který byl zřejmě původně zamýšlen jako domek pro děti, ale veškeré vybavení včetně ratanového nábytku je v normální velikosti.


Při pokračování jižním směrem dojdete k velké budově ve tvaru U, která v sobě ukrývá muzeum kočárů. Zatímco severní křídlo nabízí sbírku kočárů evropského stylu, z nichž některé byly dokonce vyrobeny v Londýně a do Thajska později dovezeny, v jižním křídle naleznete povozy „domácí provenience“, vyrobené a později používané na území Thajska. Ve zdejších sbírkách však kromě klasických kočárů naleznete rovněž zlacené a kryté „palanguins“ určené většinou pro ženy hodnostářů. Jedny z těchto nosítek však měly svou speciální funkci, která spočívala v tom, že převážela kremační pochodeň určenou pro kremační obřady králů, královen a vysokých patriarchů.

Suan Bua je rezidenční sál postavený na přímý příkaz krále Čulalongkorna (Rama VI.) pro princeznu Saisavali Bhiromyu. Ta se o krále starala po opravdu velmi důležité stránce, protože právě ona byla uznávaným odborníkem v kulinářském umění.

Cestování má za sebou i budova Tamnak Haw, původně postavená vedle paláce Bang Khun Phrom jako „novomanželský“ dům pro prince Nakorna Sawana, syna krále Ramy VI. a princeznu Prasongsom Chaivant, kteří byli oddáni dne 17. srpna 1903. Dnes jsou tu k vidění artefakty a keramika Ayutthaya a Sukhothai.

Jako zdobená perníková cukrovinka může návštěvníkovi připadat palác Suan Srí Rue Du, bývalé sídlo královny Saovabhy a princezny Valayi Alongkorn – tety současného krále. Jeho interiéry dnes ukrývají dary a umělecké předměty, věnované jeho veličenstvu králi Bhumibolovi při příležitosti 50. výročí jeho nástupu na trůn. Za všechny jmenujme například bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který králi věnoval velkou knihu fotografií jazzových umělců, mezi jejichž fanoušky se král také řadil. V zahradách rezidence stojí za zmínku i malá obytná hala postavená ve stylu čínské pagody.

Loučení s „Dusit Garden“

Dalo by se dlouho procházet zdejšími zahradami, ale jsme v tropech a noc se neúprosně blíží. Úderem šesté hodiny večerní padne tma jako opona a celý park se ponoří do temnoty, ze které ji vysvobodí až příští ranní rozbřesk. A tak ještě v rychlosti proběhneme kolem Suan Kularb, působící spíše dojmem velké chaty než paláce. Přesto se stala sídlem knížete Asdanga Dejavudha, jednoho z mnoha synů královny Saovabhy, který zde žil až do své smrti v roce 1924. Ale ještě předtím rozšířil své sídlo o trůnní sál, který se tu dochoval do současnosti.


Když vycházíme z areálu zahrad, míjíme dvojici, v porovnání s ostatními rezidencemi, nenápadných domků. Zvědavost nám nedá a vstupujeme dovnitř. Ocitáme se v Královském Sloním Muzeu. Teprve tady se dozvídáme, že oba zmiňované domky jsou vlastně bývalými stájemi královských slonů. S uspokojením konstatujeme, že dnes už tu nejsou přivázáni tito mohutní savci, ale že své dny tráví na mnohem lepším místě, v přírodě severního Thajska. Určitě se tam cítí mnohem lépe, než by tomu bylo uprostřed dusné a smogem zamořené thajské metropole. Dnes domky slouží jako expozice s fotografiemi, písemnými dokumenty a dalšími předměty, dokumentujícími hlubokou úctu nejen královské rodiny, ale i prostých Thajců k tomuto majestátnímu zvířeti.

Těžký, rychle postupující soumrak se zmocnil ulic Bangkoku. Ani ten však neutiší, nezklidní přelidněné a zahlcené dopravní tepny metropole. A tak se jen smutně ohlédneme za sebe, kde v houstnoucí tmě usíná „Dusit Garden“. Loučíme se s místem, kde po desítky let žili jen králové, královny, princové a princezny, ale které dnes nabídne chladivý stín, poučení a seznámení s bouřlivou thajskou historií třeba i Vám.

Královské zahrady v thajském Bangkoku

Bangkok toho nabízí běžnému turistovi opravdu hodně. Jeho královské paláce, bohatě zdobené buddhistické chrámy a stúpy, vodní kanály, moderní architektura,… Co však asi turista v parných dnech turistické sezóny nejvíce vyhledává, jsou stinná místa pod klenbami chrámů, střechami paláců, nebo v parcích a zahradách ukrytých před městským provozem za zdmi.

My jsme v časném dopoledni vyrazili do areálu královských zahrad “Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého areálu zahrad a parků.


Ve stínu královských paláců

Jedna ze vstupních bran jako kdyby nás doslova vsála do míst, která se v očích i myslích Thajců těší velkému významu. Zdejší ostrov zeleně je spjat především se jménem thajského krále Ramy V., vládnoucího v letech 1868 – 1910. Po svém návratu z Evropy v roce 1897 uvolnil vlastní peníze na výkup rýžových polí a ovocných sadů mezi průplavem Padung Krunkasem a kanálem Samsen, jež byly postupně přeměněny v královské zahrady “Dusit Garden”. Ty se skrývají za zdmi v ulici Ratchawithi v městské části Dusit a návštěvníkovi nabídnou celý komplex staveb, majících jedno společné – jejich prostory využíval král a celá jeho rodina.

Královský sídelní palác Vimanmek Mansion


Dominantní a zároveň nejstarší stavbou královských zahrad je palác Vimanmek Mansion, který je výjimečný hned z několika hledisek. Zajímavé už je třeba jen to, že původně tato stavba vůbec nevznikla ve zdejších zahradách. Poprvé totiž vyrostla v roce 1900 na ostrově Ko Sichang z příkazu koho jiného než Ramy V., kterému sloužil jako letohrádek. Dlouho tam ale nezůstal. Již v roce 1901 je pod dohledem prince Narissaranuwad­dhiwongse rozebrán a přesunut do Bangkoku. Zde byla opět vztyčena největší stavba z teakového dřeva na světě, bez jediného hřebíku, jen za pomoci dřevěných kolíků. Oslava zdárně dokonaného díla proběhla 27. března 1901 za účasti celé královské rodiny. Palác se stal sídlem krále, který se sem přestěhoval z Grand Palace a jako své sídlo jej používal po dobu pěti let až do doby, kdy byl dobudován Amphorn Satharn Villa. Budova paláce je pochopitelně ze všech zdejších budov největší. Přece zde sídlil král! Palác je tvořen dvěma zkosenými křídly, z nichž každé je dlouhé šedesát metrů a se svými třemi patry dosahuje výšky dvaceti metrů. Výjimku tvoří pochopitelně centrální část, jejíž čtyři patra obýval král s rodinou. Stavba pak jako celek svým propracovaným architektonickým stylem potvrzuje vliv, který na tehdejšího panovníka měl evropský styl. Setkáte se s ním i dnes, když navštívíte alespoň jednu z 31 zpřístupněných místností paláce. Je jedno, zda to bude ložnice, audienční síň nebo třeba koupelna. Na evropskou školu a evropská umělecká díla narazíte i v expozicích skla, keramiky, stříbra nebo slonoviny, stejně tak jako na dokumenty a obrázky z králových cest po Evropě.

Křížem krážem královskými zahradami


Královským palácem Vimanmek Mansion však procházka “Dusit Garden” nekončí, ale naopak začíná. Doslova jen pár desítek metrů východním směrem stojí majestátní budova trůnního sálu Abhisek Dusit Hall, jehož výstavba započala roku 1903, a dokončena byla v roce následujícím.

Jen necelý rok po dokončení Amphorn Satharn Villy v roce 1906, se jeho veličenstvo král Čulalongkorna (Rama V.) vrhl do výstavby dalšího díla. Východně od již zmiňovaného královského sídla vyrostl nový trůnní sál Ananda Samakhom Throne Hall, který název zdědil po svém předchůdci, stavbě zbudované za vlády krále Mongkuta (Rama IV.), jenž byla v době panování krále Ramy IV. už v tak špatném stavu, že musela být stržena. Stavitelé díla se evidentně znovu nechali ovlivnit Evropou a to především Itálií. Všude se nese stopa italské renesance a neoklasicistního stylu. Již při vstupu si můžete všimnout, že veškeré exteriéry jsou zdobeny mramorem z italské Carrery. Stavba samotná trvala dlouhých osm let. Duchovní otec této stavby – král Rama V. se realizace tohoto díla již nedočkal. Zemřel v roce 1910, zatímco stavba byla úspěšně završena až v roce 1915. Ale výsledek stál za to! Dnes tu můžeme obdivovat dvoupodlažní sál o výšce 49,50 m zdobený kupolí a obklopený šesticí menších dómů. A cena? Nic malého. Na tehdejší dobu astronomická částka 15 milionů bahtů! Vnitřní výzdoba trůnního sálu je vlastně malé listování historií. Provede Vás dynastií Chakri od prvního do šestého kralování, stejně tak jako obrazy zprostředkují návrat krále Ramy I. z války s Kambodžou a nabídnou podobiznu Ramy II., Ramy III. či korunovaci Ramy IV. I stěny sálu jsou zdobeny podobiznami již zmiňovaných vládců, mezi nimiž nalezneme i podobiznu, tehdy žijícího krále Ramy VI.

Královské zahrady však nebyly jen místem pro vladařské ceremonie a slavnostní chvíle. Toto místo mělo především sloužit k odpočinku krále a jeho rodiny. Proto jsou po celém areálu rozmístěny menší či větší domy a domky, které sloužily k bydlení a odpočinku manželky krále i nejbližšího příbuzenstva. A tak tu můžete dnes najít třeba příbytek královny Srisawarindhiry s poetickým názvem Suan Hong Residence (residence Labutí Zahrada). Naprostá většina objektů dnes slouží jako muzejní expozice a jsou přístupné veřejnosti.

V již zmiňované, bohatě dřevořezbou zdobené, rezidenci Suan Hong se dnes uchovávají především fotografie ze života Ramy VI. spolu s figurínami oblečenými do uniforem jednotlivých členů soudu. Na jižní straně domu naleznete miniaturní domek, který byl zřejmě původně zamýšlen jako domek pro děti, ale veškeré vybavení včetně ratanového nábytku je v normální velikosti.


Při pokračování jižním směrem dojdete k velké budově ve tvaru U, která v sobě ukrývá muzeum kočárů. Zatímco severní křídlo nabízí sbírku kočárů evropského stylu, z nichž některé byly dokonce vyrobeny v Londýně a do Thajska později dovezeny, v jižním křídle naleznete povozy „domácí provenience“, vyrobené a později používané na území Thajska. Ve zdejších sbírkách však kromě klasických kočárů naleznete rovněž zlacené a kryté „palanguins“ určené většinou pro ženy hodnostářů. Jedny z těchto nosítek však měly svou speciální funkci, která spočívala v tom, že převážela kremační pochodeň určenou pro kremační obřady králů, královen a vysokých patriarchů.

Suan Bua je rezidenční sál postavený na přímý příkaz krále Čulalongkorna (Rama VI.) pro princeznu Saisavali Bhiromyu. Ta se o krále starala po opravdu velmi důležité stránce, protože právě ona byla uznávaným odborníkem v kulinářském umění.

Cestování má za sebou i budova Tamnak Haw, původně postavená vedle paláce Bang Khun Phrom jako „novomanželský“ dům pro prince Nakorna Sawana, syna krále Ramy VI. a princeznu Prasongsom Chaivant, kteří byli oddáni dne 17. srpna 1903. Dnes jsou tu k vidění artefakty a keramika Ayutthaya a Sukhothai.

Jako zdobená perníková cukrovinka může návštěvníkovi připadat palác Suan Srí Rue Du, bývalé sídlo královny Saovabhy a princezny Valayi Alongkorn – tety současného krále. Jeho interiéry dnes ukrývají dary a umělecké předměty, věnované jeho veličenstvu králi Bhumibolovi při příležitosti 50. výročí jeho nástupu na trůn. Za všechny jmenujme například bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který králi věnoval velkou knihu fotografií jazzových umělců, mezi jejichž fanoušky se král také řadil. V zahradách rezidence stojí za zmínku i malá obytná hala postavená ve stylu čínské pagody.

Loučení s „Dusit Garden“

Dalo by se dlouho procházet zdejšími zahradami, ale jsme v tropech a noc se neúprosně blíží. Úderem šesté hodiny večerní padne tma jako opona a celý park se ponoří do temnoty, ze které ji vysvobodí až příští ranní rozbřesk. A tak ještě v rychlosti proběhneme kolem Suan Kularb, působící spíše dojmem velké chaty než paláce. Přesto se stala sídlem knížete Asdanga Dejavudha, jednoho z mnoha synů královny Saovabhy, který zde žil až do své smrti v roce 1924. Ale ještě předtím rozšířil své sídlo o trůnní sál, který se tu dochoval do současnosti.


Když vycházíme z areálu zahrad, míjíme dvojici, v porovnání s ostatními rezidencemi, nenápadných domků. Zvědavost nám nedá a vstupujeme dovnitř. Ocitáme se v Královském Sloním Muzeu. Teprve tady se dozvídáme, že oba zmiňované domky jsou vlastně bývalými stájemi královských slonů. S uspokojením konstatujeme, že dnes už tu nejsou přivázáni tito mohutní savci, ale že své dny tráví na mnohem lepším místě, v přírodě severního Thajska. Určitě se tam cítí mnohem lépe, než by tomu bylo uprostřed dusné a smogem zamořené thajské metropole. Dnes domky slouží jako expozice s fotografiemi, písemnými dokumenty a dalšími předměty, dokumentujícími hlubokou úctu nejen královské rodiny, ale i prostých Thajců k tomuto majestátnímu zvířeti.

Těžký, rychle postupující soumrak se zmocnil ulic Bangkoku. Ani ten však neutiší, nezklidní přelidněné a zahlcené dopravní tepny metropole. A tak se jen smutně ohlédneme za sebe, kde v houstnoucí tmě usíná „Dusit Garden“. Loučíme se s místem, kde po desítky let žili jen králové, královny, princové a princezny, ale které dnes nabídne chladivý stín, poučení a seznámení s bouřlivou thajskou historií třeba i Vám.

Na kole po Maďarsku podél Dunaje

Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to
v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet
vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a
přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám
rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a
nápisem „Dunajská stezka 2009“.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

První den: 30. 6. 2009

Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)

Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31


Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno :-(. Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Druhý den: 1. 7. 2009

Popis trasy: Budapešť – Szentendre

Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31


Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.


Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…


Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Třetí den: 2. 7. 2009

Popis trasy: Visegrad – Domos – Rám – Ezstegrom – Štúrovo (kemp)

Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92


Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).


V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

– Maďarská část – Cycling map 1:550 000

– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

První den: 30. 6. 2009

Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)

Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31


Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno :-(. Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Druhý den: 1. 7. 2009

Popis trasy: Budapešť – Szentendre

Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31


Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.


Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…


Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Třetí den: 2. 7. 2009

Popis trasy: Visegrad – Domos – Rám – Ezstegrom – Štúrovo (kemp)

Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92


Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).


V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

– Maďarská část – Cycling map 1:550 000

– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava