Posílení duše v Indii

Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima.
Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy
– blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto,
aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice
přísný.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.


MOST pomáhá při studiu tibetským dětem a ladackým mníškům formou adopce na dálku. Projektů má více a mnoho informací lze najít na jejich stránkách www.protibet.cz. Můžete je podpořit třeba drobností – zasláním darovací esemesky za 30 korun ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777.

Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?

Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo :-).

Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.


Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným :-). I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.

No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.

Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.


No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.

Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Island – země ohně i ledu

Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.

Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.


Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.

{{reklama()}}

Pár pověr

Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.


Začínáme v Reykjavíku

Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.


Směr severozápad

Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.

Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.


První vodopád

Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.

A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.


Ještě kousek

Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.


Západ

Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.


Lávové jeskyně

Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.


Skály a ptáci

Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.

Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.

Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.


Olafsvik

Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.


Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.

Snaefellsnes

Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.


Ovce

Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.

Za majákem


Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.

Nejužitečnější sluha


Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.

Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.

Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.


Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Spontánně do Karibiku

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na
Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum.
Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani
Cartagena.

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum. Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani Cartagena.


“Perfektní to bylo na San Andrés”, doporučuje mi kámoš, Peruánec, který v Kolumbii žije. “Ale tobě by se tam nelíbilo, jsou tam velký hotely”. Velký hotely jsou všude, stačí zajít kousek za město, kam chodí všichni s batohem, říkám si a klapu do počítače číslo karty. Let na Isla de San Andrés, včetně levného pojištění, je v akci. Přesto je to i tak docela drahé.

O dva dny později a dvanáct set kilometrů severněji:

Sedím v kavárně na San Andrés. Je vedro, venku praží slunce. Žádná hamaka, knížka ani rum. Město plné velkých hotelů a turistů válejících se na pláži. Karibská malebnost vesniček na pobřeží se nekoná, Boba nikde neslyším, okružní jízda hrkající dodávkou byla spíš zklamání. To jsou ty spontánní rozhodnutí. Namísto karibského ráje kolumbijská obdoba Chorvatska. Jen místo Chorvatů jsou tu Kolumbijci. Místo Čechů taky Kolumbijci, místo Němců taky. I místo Holanďanů a Italů. Všechno střední vrstva. Pozná se to snadno, podle podkožního tuku.


O další dva dny později:

Kupuju si okružní jízdu loďkou po korálových útesech. Do loďky se nás vejde pět. Těším se na šnorchlování trochu dál od turistické pevniny. Přijíždíme na maličký ostrov, pár botníků a dvě dřevěné restaurace. Pár lodí ještě asi přijede, ale zatím tu jsem sám.

Potápění je fajn, po chvilce si jdu odpočinout. Přijíždí další loďky. A další. A větší a víc. Začíná něco, co bych přirovnal k vylodění v Normandii. Jen je tepleji a místo střelby se připravuje Coco loco.

Na přeplněné pláže, hlučné sousedy a nepohodlnou postel se sice cestovní pojištění nevztahuje, ale i takhle spontánní nákup letenek, kdesi v bogotské kavárně, je možné snadno doplnit zřízením cestovního pojištění online. Což je super.



Ten stejný den, ale odpoledne, zpět ve městě:

Sedím na pláži, místo dobrého seviche dojídám kousek nedobrého kuřete a jsem trochu naštvaný. Na sebe. Ze všech karibských pobřeží Kolumbie jsem si vybral to nejdál a nejvíc turistické. Ani se mi už moc nic nechce dělat. Vzpomínám na lidi, co asi dělají doma a najednou mi to dochází, ty vole, vždyť oni jsou teď v práci a po venku chodí ve svetru a v bundě!

Centrum EDEN v Bystřici nad Pernštejnem – ráj zábavy, poznání a inspirace na Vysočině

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné
výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik
tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského
uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Vyrazte na Vysočinu do ráje. Centrum EDEN je vhodným místem pro rodinné výlety či školní exkurze. Během roku můžete navštívit i několik tematických víkendových akcí, jako třeba Slavnosti moravského uzeného nebo Slavnosti brambor a další.

Centrum EDEN je rozděleno do několika částí, všechny spojuje linka minulost-přítomnost-budoucnost.


V Horácké vesnici poznáte život našich předků, lidová řemesla, která si budete moci vyzkoušet i Vy sami.


V Panském dvoře se dozvíte, jak se vaří pivo, vyrábí mošt nebo bylinkové mýdlo, anebo se stanete na chvíli kovářem a řezbářem. Expozice Příběh půdy Vás pak provede nejen světem zemědělství.


Svět živlů – to je Ekopavilon. Najdete zde mnoho aktivit, třeba si zkusíte vyrobit elektřinu na elektrokole.

A také tu je připravena jízdárna, kde Vás rádi naučí jezdit na koni, a obchůdek s produkty z místní farmy.

Neváhejte toto místo plné zážitků navštívit. Více informací na internetových stránkách edencentre.cz.


Bernské Alpy – tip na prodloužený víkend

Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde
se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a
to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a
vyrázíte ještě dál a ještě výše…

Na začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy.

První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou.


Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete do jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.


Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární.


My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den to samé z Kanderstegu.

Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin.

Festival ProTibet 2015 se blíží

Velkoplošné malování tibetské vlajky, originální tibetský příběh
nebo setkání s legendou českého horolezectví, to vše nabídne
letošní ročník Festivalu ProTibet. Smyslem přehlídky, která
v Ostravě začne 2. 3. a skončí 5. 4., je podpořit malé
mnichy v indickém klášteře Diskit. Peníze ze vstupného jsou určeny
na jejich vzdělávání a lékařskou péči.

Velkoplošné malování tibetské vlajky, originální tibetský příběh nebo setkání s legendou českého horolezectví, to vše nabídne letošní ročník Festivalu ProTibet. Smyslem přehlídky, která v Ostravě začne 2. 3. a skončí 5. 4., je podpořit malé mnichy v indickém klášteře Diskit. Peníze ze vstupného jsou určeny na jejich vzdělávání a lékařskou péči.

“Čtrnáctý ročník festivalu se letos koná ve více jak 30 městech, kromě Ostravy například i v Olomouci nebo Brně. Tam všude se budou moci návštěvníci během měsíce seznámit s tradicemi a kulturou Tibetu,” říká ředitelka obecně prospěšné společnosti MOST Ing. Jana Neboráková.


Největší akce toho druhu každým rokem seznamuje návštěvníky s lidmi, kteří působili v Indii či Tibetu. Letos bude vyprávět o svých zkušenostech Dina Štěrbová, besedu s projekcí připravil režisér a scénárista Viliam Poltikovič, konat se bude výstava ilustrací k Himalájským pohádkám Lenky Jasanské nebo přednáška o stopování v Tibetu Kateřiny Mandulové.

Do Tibetu z počátku minulého století zavede návštěvníky večer s hercem Národního divadla moravskoslezského Vladimírem Polákem. Zájemci mohou shlédnout i několik filmových projekcí: světově unikátní dokument Vladimíra Síse Cesta vede do Tibetu. Autor snímku dostal příležitost natáčet stavbu silniční magistrály vedoucí z Tibetu přes nejvyšší hory světa do vnitrozemí Číny. Snímek nás reprezentoval na přehlídce Biennale 1956, kde mu bylo uděleno čestné uznání.

„Tashi Delek neboli přeji vše dobré lidem České republiky a děkuji mnohokrát za Vaši podporu,“ vzkazuje režisér filmu Drapchi Arvind Iyer. „Jsme velmi rádi, že jsme do letošního programu získali snímek Drapchi. Jedná se o vězeňské drama režiséra Arvinda Iyera, v němž hlavní roli ztvární Namgyal Lhamo, se kterou měli ostravští diváci možnost se setkat v roce 2012,“ říká k další filmové projekci Petr Ďásek, zakladatel festivalu.

Každým rokem se v rámci Festivalu ProTibet připomíná 10. března výročí násilného potlačení povstání v Tibetu. V Ostravě se při této příležitosti bude malovat tibetská vlajka. Podrobný program nadete na webových stránkách protibet.cz.


MOST, o. p. s. podporuje od roku 2004 vzdělávání a zlepšuje životní podmínky lidí žijících indických Himálajích a v Tibetu. Pomáhá tisícům dětí, tibetským uprchlíkům, mnichům a mniškám, nomádům a starým lidem bez rodin. Realizuje projekty na podporu tamních škol a pomáhá Tibeťanům zakládáním chráněných dílen.

Festival se koná díky přispění městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Pro Více informací kontaktujte:

Ing. Petr Ďásek

Koordinátor Festivalu ProTibet Ostrava 2015

MOST, o.p.s.

Email: petr (at) pro­tibet.cz

Svatební dary, které frčí

Pokud jste tedy obdrželi pozvánku na svatbu svých přátel, je dobré
podívat se, co je v rámci svatebních darů zrovna tzv. „in“.

Stejně jako se pravidelně mění módní trendy, tak se proměňují i trendy v oblasti svateb. Ty ovlivňují v podstatě každý element svatby – od svatebních šatů a kytice, přes svatební menu až po volbu svatebních darů. Pokud jste tedy obdrželi pozvánku na svatbu svých přátel, je dobré podívat se, co je v rámci svatebních darů zrovna tzv. „in“.


Plánujete zakoupit jeden z univerzálních kuchyňských spotřebičů, jako je mixér nebo sadu nerezových hrnců? Okamžitě tuto myšlenku opusťte. Opravdu není nutné vracet se zpět do historie. Mnohem lepší bude originální svatební dárek, kterým snoubence skutečně potěšíte a který nešoupnou někam do tmavé komory. Co je tedy ve světě svatebních dárků na nejvyšší příčce oblíbenosti? Rozhodně teď vedou skvělé a originální zážitky. Přece jen je to úplně něco jiného, než když darujete věc. Zážitek si člověk zapamatuje. A vybrat můžete i skvělé párové zážitky. Vaši představivosti se meze rozhodně nekladou.

Pokud si chcete ale ušetřit hromadu starostí s organizací a možná se i trochu inspirovat, vyberete si z nabídky jedinečných zážitků společnosti Allegria, kterou znáte spíše pod přízviskem firma na zážitky. V jejich nabídce můžete najít stovky netradičních zážitků, které jsou rozděleny do přehledných kategorií.Pokud jsou snoubenci aktivní lidé, kteří milují dobrodružství a nové aktivní zážitky, můžete jim darovat třeba poukaz na indoor skydiving. Jedná se o adrenalinový zážitek ve vzduchu, při kterém můžete zažít stav beztíže. Vše je naprosto bezpečné a pod dohledem zkušených instruktorů. Více informací naleznete na internetové adrese www.firmanaza­zitky.cz/…or-skydiving. V sekci adrenalinových zážitků najdete ještě mnohé další – například let balónem, tandemový seskok padákem, flyboarding nebo vodní lyžování. Z čeho vybírat je i v dalších částech katalogu – najde se zde něco pro milovníky odpočinku, gurmány i pro milovníky zážitkových pobytů.

Slovinské zajímavosti: víno, sýry, zvonky, solné květiny i draci

Žádný cestovatel si neodpustí zakoupení suvenýru v zemi, kterou
navštívil, kde trávil úžasné chvilky a čas, na který nezapomene. Tento
předmět nebo předměty mu pak tyto krásně prožité chvíle připomínají
kdykoliv na nich spočine cestovatelův zrak


Žádný cestovatel si neodpustí zakoupení suvenýru v zemi, kterou navštívil, kde trávil úžasné chvilky a čas, na který nezapomene. Tento předmět nebo předměty mu pak tyto krásně prožité chvíle připomínají kdykoliv na nich spočine cestovatelův zrak, ať už se jedná o pohled, magnet na lednici, vodu z moře (velice populární zvyk Čechů) či písek z pláže, bižuterii nebo oblečení, zkrátka cokoliv evokujícího vzpomínky.

Kromě tak trochu „masově“ vyrobených suvenýrů s často kýčovými motivy ale existují i mnohem specifičtější a originálnější výrobky. Výrobky, které jsou ručně vyrobeny a charakterizují tradice země či specifikují určitý region. Z Maďarska se vozí pálivé papričky, ze Slovenska ovčí sýry, z Ruska matrjošky, z Francie miniatury Eiffelovky, z Holandska dřeváky a z České republiky si turisté vozí třeba české sklo nebo častěji pivo či slivovici. Nejinak tomu je ve Slovinsku, kde existuje také pestrá škála tradičních výrobků a produktů.

Velmi moderním suvenýrem, který si můžete přivést z okolí jezera Bled, je tzv. zvoneček přání, kopie zvonu nacházejícího se na jediném bledském ostrově, na který návštěvníci ostrova zvoní a věří, že přání, které v tu chvíli v duchu vysloví, se splní. Bohinj, alpské jezero ležící nedaleko Bledu, je známé díky výbornému bohinjskému sýru Mohant. Pro celý alpský region jsou pak typické různé výrobky ze dřeva, mezi nimiž jsou nejznámější vyřezávaní dřevění holoubci symbolizující Ducha Svatého, kteří dodnes visí nad stolem nejednoho domu v této oblasti. Města a vesnice po celém regionu Gorenjska, tedy regionu vysokých hor, jsou domovem mnoha excelentních včelařů, jejichž domácí med, medovina a další produkty z medu tvoří část typických přírodních výrobků Slovinska.


Slunečný region Primorska a slovinská Istrie jsou místy se skvělými podmínkami pro pěstování vinné révy. Tradičními produkty obou regionů jsou tedy vysoce kvalitní vína a likéry, mezi nimiž je nejznámější krasové víno Teran či trochu silnější teranový likér. Dalšími známými víny jsou Refošk, Malvazija a Rebula. Kromě vín je ale dalším důležitým artiklem tohoto území tzv. krasový pršut, který se mimochodem velice dobře hodí ke konzumaci Teranu. Malebná slovinská Istrie se svými mírně svažitými kopci, které pokračují dále do sousedního Chorvatska, produkují také excelentní olivový olej, který zde má též ochrannou známku původu. Kromě olivového oleje jsou ale vysoce kvalitním a ceněným suvenýrem výrobky z mořské soli a solné květiny, které jsou produkovány pod značkou Solnce a vznikají na solných polích v Sečovlje, kde se sůl ještě stále vyrábí tradičním způsobem.


A teď se vydáme tak trochu „do hloubky“. O slovinské krasové oblasti již byla zmínka, proto není žádným překvapením, že se zde nachází dvě unikátní světově proslulé jeskyně: Škocjanska a Postojna. V jeskyni Postojne žije kuriózní živočich, kterému se přezdívá člověčí ryba. Tento tak zvaný Proteus Vivarius žije hluboko v jeskyních, kam nepronikne světlo, proto je takřka slepý a jeho barva kůže se podobá barvě té lidské. Proto ta trefná přezdívka. Zvířátko vypadá trochu jako malý dráček nebo ještěrka. Jeho napodobeninu je možné koupit v suvenýrech nacházejících se v areálu jeskyně, kde můžete najít i expozici s velkými akvárii, kde můžete Protea spatřit na vlastní oči.

Oblíbeným suvenýrem, který si můžete přivést při návštěvě hlavního města Ljubljana, je miniaturní ljubljanský drak, který je replikou draků nacházejících se na známém Dračím mostě přes řeku Ljubljanicu, který můžete najít v centru města. Dalším místním suvenýrem je velikonoční svazek butarica, který je vyrobený z mnoha nabarvených dřevěných odřezků a z „věčně zeleného keříku“ a lidé si s ním o Velikonocích chodí do kostelů pro požehnání.

Pojďme se přemístit do úplného severovýchodního cípu Slovinska do okolí řeky Mury. Pro Prekmurje je typická unikátní černá keramika. Dodnes je toto umění uchováváno pouze díky výrobě suvenýrů ruční prací jednotlivců, kteří toto umění předávají z generace na generaci. V tomto regionu se stále vyrábí také věci z lýka a známá je též prekmurská šunka, která má chráněný původ vzniku, je velmi ceněná a drahá. V oblasti Bela Krajina se pak již tradičně vyrábí zdobená velikonoční vajíčka, která jsou většinou černé barvy a jsou zdobeny velice spletitými ornamenty kreslenými jehlami.



Pestrý výčet tradičních suvenýrů, které si můžete ze Slovinska přivést, by měla ukončit myšlenka, že nejdůležitějším suvenýrem jsou snad jen vzpomínky, protože ty vám nikdy nikdo nesebere. Nicméně nezapomeňte podporovat tradiční výrobu a řemesla koupí některého z výše uvedených suvenýrů – uděláte radost sobě, výrobci toho krásného předmětu i zemi, kterou jste navštívili, neboť šíříte povědomí o ní daleko za její hranice.

Autor: Barbora Nová, spolupracovnice CK Mundo, která pořádá zájezdy pod stan nejen do Slovinska.