Rubrika: USA

Amerika je velice oblíbeným cílem zejména mladých lidí. A není divu, úředním jazykem angličtina, kterou každý potřebuje vypilovat a navíc stát plný překvapení. Najdeme tu místa, z kterých srší historie, oslní nás naprosto malebná příroda a nechybí ani místa, kde to opravdu žije.

Ahoj Ameriko, jsem tady!

Cesta do Ameriky nemá moc možností, protože je od nás opravdu daleko a vyžaduje spoustu povolení, takže cesta autobusem či vlastním autem by byla opravdu náročná. Zabere vám spoustu času, utratíte mnoho peněz dovoz a ke všemu mnoho starostí, abyste si vyřídili všechny potřebné doklady. A tak není pochyb, že mnohem lepší je letadlo. Koupit si letenky do Ameriky nevyžaduje žádné starostí a o vše máte postaráno, takže pojedete bez starostí a navíc váš vysněný stát objevíte mnohem dříve, než kdybyste měli jet, jak se říká na vlastní pěst.

Letenka, kterou si mohu dovolit

Vzhledem k tomu, že je Amerika tak vzdálená, tak se mnozí bojí ceny letenek, avšak když budete sledovat letenky, tak jistě natrefíte na nějakou akční letenku do Ameriky , protože se čas od času objeví letenka za super cenu, a tak by bylo škoda toho nevyužít. Jen je potřeba, abyste hlídali stránky s letenkami, abyste tu dobrou nabídku neprošvihli. Opravdu je dobré rozjet si hned několik portálů a sledovat, jak se pohybují ceny letenek. Snad každý si během dne najde deset minut, ve kterých zkontroluje, zda náhodou není nikde letenka za pár korun. A velmi často se stává, že můžete najít posední místo za super cenu. Ovšem tato letenka má i svou nevýhodu, protože vyžaduje, abyste měli stále sbaleno. Ceny letenek jsou opravdu různorodé, hodně záleží na tom, odkud jedete, jak dlouho chcete jet a také je rozdílná cena letenek v rozdílnou dobu. Například můžete jet z Prahy za jedenáct tisíc tak i zpátky, ale klidně můžete jet i za několika násobnou cenu.

Praha není jediné letiště

Pravdou je, že chceme letět z letiště, které je nám nejblíže, abychom jsme neměli starosti ještě s dopravou na letiště. Ovšem někdy vás vyjde mnohem levněji vyjet z nějakého jiného letiště v Evropě a nemusí to být zrovna Praha, proto je dobré sledovat také lety z jiných měst. Velice často se objevují akční letenky do USA z Vídně či Budapeště, takže by bylo dobré kontrolovat i tyto letiště. Mnoho lidí nesleduje tyto letiště, protože mají obavy právě z toho, jak by na letiště dojeli, avšak to není žádným problém. Buďto můžete zkombinovat dvě letenky anebo můžete využít hromadné dopravy. Autobusy i vlaky běžně jezdí do velkých měst, jako je Vídeň, Budapešť, Berlín a mnohé další. Pravdou je, že kombinace hromadné dopravy a letenky může být zdlouhavé, ale rozhodně to stojí za to, když vám to ušetří spoustu peněz.

New York musíte vidět

New York je americkým snem, který chce zažít každý turista. Tohle město je střediskem obchodu, kultury i umění. A nesmíme zapomenout na kouzelnou architekturu, protože málokde ve světě najdete tolik mrakodrapů. Kupte si akční letenku do New Yorku a můžete se sami přesvědčit o tom, jak je to kouzelné město. V tomto městě naleznete všechno, co znáte z amerických filmů, můžete navštívit známý Broadway, vyfotit se u Sochy Svobody či se procházet po Central parku, Wall street a spoustu dalších míst.

Navštivte více, než New York

Akční letenky do New Yorku nejsou jediné. Tohle město je sice nejvíce navštěvováno a je cílem každého turisty, který se vydá do Ameriky. Avšak v Americe je mnohem více známých a krásných měst, letecky se můžete dostat také do Los Angeles, Miami, Bostonu, San Franciska a podobně. Záleží jen na vás, kde byste se rádi podívali, protože každé z měst vám chce ukázat své kouzlo.

Do Ameriky je nejlepší letět, a tak hledejte a buďte stále online, protože tím můžete dosáhnout lepší ceny.

Ohio, mé vzpomínky na Ameriku

Cestování miluju. Vyrazit poznávat nová místa a lidi, zkoušet nové chutě, získávat nové zážitky, nové vzpomínky… Tentokrát jsem se bez většího rozmýšlení rozhodla vyrazit za Oceán. Do amerického státu jménem Ohio.   Ohio je 37. stát ve Státech. Sousedí s jedním z Velkých jezer: Erie a zbytek Ameriky mu přezdívá „podpaždí Ameriky“. Rozměrný, placatý stát s vysokou hustotou nákupních center, kde dále kromě typicky tlustých Amíků, žijí také například Amishové, náboženská menšina, takový přežitek ze starých časů. Je zcela obvyklé potkat je v neslušivých konzervativních černých nebo modrých šatech, muže s dlouhými vousy a klobouky, ženy bez makeupu a s drdoly. Bohužel do „Amish county“ jsem se za můj čtvrtroční pobyt v Ohiu už nestihla podívat, ale i to jedno setkání na zastávce autobusu bylo pro mě silným zážitkem. Jako z filmu. Ale fotit jsem si netroufla. To třeba příště.

  V Americe jsme se ocitla trochu nedopatřením. Ségra tam už podruhé jela na léto pracovat a tak jsem si řekla, že to zkusím taky, proč ne, znělo mi to „cool“. Ta lhostejnost se mi ale trochu vymstila, tedy zdánlivě. Zpětně to totiž hodnotím jinak, ale když jsem tam tehdy konečně dorazila, proklínala jsem celý svět a z celé té středoamerické betonové nádhery se mi chtělo brečet.

Do programu „Work and travel“ jsme se přihlásila sama, protože žádného parťáka jsem už narychlo nesehnala. Agentura mě vyslala do Ohia, konkrétně do Sandusky v Ohiu, malého městečka známého například z filmu Někdo to rád horké (hlavní hrdinka Sugar odtamtud pocházela), no ale hlavně v Sandusky se nachází obrovský zábavní park „Cedar point“ (jen nechápu proč „cedrový“, když tam vůbec žádné cedry nejsou). V parku jsou největší a nejrychlejší horské dráhy na světě a jezdí se na nich projíždět slavné celebrity jako třeba Huge Jackman nebo dokonce i Obama. Z toho město žije, takže je tu dále ještě spousta obchodů, restaurací, v čele s McDonaldy a Wallmarty.

Mě prosím vyslali do oblíbeného TGI Fridays, konkrétně na Cleveland road (takže naštěstí ne přímo do onoho parku, tam bylo další). No kdybych tehdy aspoň trochu tušila, co mě v celém Ohiu všechno čeká, snad bych i obrátila letadlo.

Od začátku to byl totiž docela adrenalin. Vyrazila jsme přesně s 19ti dolary v kapse, sirotčí důchod mi měl přijít do týdne, ale zase je pravda, že práci a ubytování jsem měla jisté. Připadala jsem si docela dobrodružně, méně už maminka, co se mnou v 5 ráno jela na letiště. Když jsem procházela přepážky, dlouze se na mě dívala a snad i uronila slzičku. „Eliško, dávej na sebe prosím tě pozor!! A piš…!!“ Já jsem se ale cítila neutrálně. Amerika rozhodně nebyla nějaká moje srdcová záležitost. Zábavní parky nesnáším a doufala jsem, že v jezeře Erie se bude aspoň dát normálně plavat. (Nedalo!). Těšila jsem se ale, že poznám americkou kulturu, Američany, vyzkouším ty jejich burgery a steaky no a hlavně přestupuju v New Yorku, kde strávím celý víkend s kámošem kámošky Phillem, Američanem z Filipín!

Takže, málem mi uletělo přestupní letadlo v Bruselu. Z vegetariánského jídla v letadle jsem se málem pozvracela a v televizi pouštěli blbosti. Jetlegs se po výstupu projevily okamžitě a když jsem sháněla Philla, co mě mel vyzvednout na letišti, provolala jsem celý kredit. Když jsme se konečně našli tak mi sdělil, že doma nemá gauč navíc, ale že můžu spát u jeho kámošů. To jsem tedy spala, ale v přízemním byte, takže tam v newyorském parném létě bylo snad 50 stupňů a navíc na zemi. Gauč už gentlemansky zabral jiny koučserfer. Ale jinak byl ten kámoš a jeho další čtyři kámoši v pohodě. Byteček byl v nebezpečné čtvrti Brooklinu, ale večer mě vzali na koncert a na večeří a bylo to fajn. V sobotu a v neděli mě pak Phill obětavě prováděl po New Yorku. Viděla jsem všechny hlavní atrakce od Brooklinského mostu po Emipre State Building a hlavně Central park! New York mi připadal jak z jiné reality, hlavně 5. avenue, plná mrakodrapů, kde jsem nejdřív vystoupila z metra a začala se prvně rozhlížet. Davy lidí tepující mezi mrakodrapy a auty, strašný hluk, ale specifická živelná energie. Jenom jsme zírala. Nakonec jsme si s Phillem dali ještě kafe ve Starbucksu a pak už mi jen popřál hodně štěstí. Prý: „Ohio?? What the hell u wanna do in Ohio?? There s NOTHING in Ohio!!!“ Taky jsem jen kroutila hlavou a s trochu pokaženou náladou vyrazila na legendární autobus firmy Greyhound, na několika hodinovou cestu do Sandusky, pres tři Státy.

Cesta začala slibně, hned si vedle mě sedl mlady černoch, oblečený jako raper (tzn. dost mu padaly kalhoty) a když se ptal, co studuji a zjistil, že antropologii, tak mi tvrdil, že on studuje antropologii sexu a že si teda budem skvěle rozumět. Naštěstí v příštím státě vystoupil, ale byl vcelku milej a po cestě mi nabídl brambůrky. Na antropologii naštěstí nedošlo, nic nevěděl:-). Jedna kámoška na tom ale byla hůř. Prý vedle ni seděl chlápek, co měl místo ruky hák.

Tak jsem tedy vystoupila rozlámaná ze smradlavého Greyhundu v Sandusky po mnohahodinové jízdě. Tam už mě cekala správkyně Cedar pointu, co vypadala jako paní Lary Fary a odvezla mě na místo. Administrativu se mnou vyřídil nějakej Slovák, až později jsem zjistila, že je to známý místní teplouš, ale těch tam bylo tak 50% No mě se chtělo brečet, takže bylo nakonec docela milé potkat hned z kraje skorokrajana. Už u vchodu do parku bylo slyšet to charakteristické hučení horských drah a vřískání. Připadala jsem si jak v hororu, ale ten pravý horor mě cekal až na „hotelu“. Tedy lépe řečeno jedné z ubikací, kde jsme měla bydlet. V oploceném areálu se nacházelo asi 20 podlouhlých nízkých baráků, trochu jako z Osvětimi a několik domků. Hurá, budu mít domek! Řikala jsem si vítězně, když mě tam vedli. Každý barák měl několik pokojů a společnou kuchyň a koupelnu. No, takový bordel nebyl ani u nás doma, když máma na týden odjela. Odpadky, špinavé nádobí, ale hlavně to osazenstvo! Dvousetkiloví Američané, černí i bílí, neustále telefonující, televize puštěná nonstop a pojídající jídlo z mikrovlnky. Skončila jsem v pokoji s dvěma XXL černoškama, na horní palandové posteli. Jako holky to byly milé, to zase jo, ale americkou výchovu nezapřely. Non stop mobilování, televize puštěná i přes noc a neustálé návštěvy dalších Američanek jako přes kopírák. Když jsem se vrátila po první 10hodinové pracovní šichtě unavená a vystresovaná a chtěla jsem hned skočit do postele bylo jich v našem pokoji snad 10, koukaly na nějakou americkou slaďárnu a česaly se u toho a skvěle se bavili… Říkala jsem si na tohle fakt nemám, ale zas jsem to nechtěla hned vzdávat a přetáhla si deku pres hlavu. A druhý den jsem si šla koupit špunty do uší. Když se ale další noc opakovala to samé, hlavně ta strašná televize, tak jsem se začala balit a přestěhovala se do té ubikace vedle. Až ráno jsem zjistila, že to chrápající stvoření je další černoška a druhá holka Mery by zas mohla dělat reklamu na americkou přitroublost. No ale televizi vypínaly v 11 večer, tak jsem si vlastně nakonec polepšila. Jen ten vzkazík na papírku, co jsem první ráno našla na stole nebylo milé uvítání, jak jsem si pomyslela, nýbrž: „Vyndej si sakra svý jídlo z MOJÍ ledničky!!!“ Jak milé, opět se mi chtělo brečet. To nakonec byla naše největší komunikace, ale postupně jsme si na sebe docela zvykly. Několik měsíců jsme bydlely v jednom pokoji a navzájem jsme si víc nepřekážely. V pokoji jsem stejně trávila jen noci a tak jsme se úspěšně míjely.

Má práce v TGI Fridays nebyla jednoduchá. Vyfasovala jsme pozici tzv. „food runnera“, tedy roznášela jsem jídlo hladovým Američanům, ještě méně než servírka. Práce to byla docela drsná, 10 hodin vybíhat z rušné kuchyně do obrovské restaurace a na velkých tácech roznášet jídlo a pití. Ještě horší než super XXL whooper Farmer burger, bylo zapamatovat si číslování stolů. Nemělo totiž vůbec žádnou logiku, a že jich tam bylo! Zaučovat mě začala mladá Polka Monika, jejíž neskutečné polské angličtině nebylo vůbec rozumět, ale nakonec to nějak šlo. Takových poskoků bylo i se mnou na směně vždy asi 8, a v práci tak byla často legrace. S kuchařema, číšníkama, uklízečema, prostě s mladýma lidma ze všech koutů světa. Můj šéf byl tak 200 kilový Američan jménem DOG, většinou byl zavřený nahoře v kanceláří a občas sešel dolu servat zaměstnance nebo řešit se zákazníky proč jejich steaky nejsou správně propečený. Ale měli jsme i dýška. To byla má oblíbená činnost, každý den po šichtě, vyzvednout si obálku s dolary navíc.

Co se týče jídla tak jsem se dost hlídala, ochutnala jsme sice ty jejich Burgery a hranolky a brownies atd., ale jinak jsem si dávala pozor a vůbec jsme nepřibrala. To však neplatilo o ostatních. Většina se vracela domu s depresí z několik kil navíc. Dalším tématem a často jediným programem volných dnů bylo nakupování. V nedalekém Walmartu a dalších outletových centrech jsme trávili hodiny. A nakupovalo se tam vážně skvěle a za super cenu. Doteď nosím oblečeni, které jsem si tam nakoupila. Hlavně značky American Eagle a Amercian Navy.

Brzy mě napadl geniální nápad. Najdu si druhou práci, vydělám tak víc peněz a budu moct víc nakupovat! V TGI jsem mela odpolední směny, takže mě bez problému vzali na ranní směnu do nedalekého McDonaldu. Takže jsem vstávala v 5 ráno a od 6 do 2 odpoledne jsem začala dělat na snídaních a hranolkách v konkurenční firmě. Abych si urychlila přesun, koupila jsem si kolo (od jednoho veterána z vietnamské války v „garage sale“).

Když jsem mela padla v mekáči, sedla jsem na kolo, došlapala si to do TGI, jen převlíkla tričko a jelo se dál. Nějakých 16h denně. Byla to makačka, ale musím říct, že pak ty dny volna jsem si dokázala naplno vychutnat. Takový čistý pocit svobody a odpočinku. Ve dnech volna jsem hodně jezdila na kole, nakupovala a jednou i navštívila známou z Íránu ve vedlejší Pensylvánii. Byla to krásná změna z toho fastfoodového koloběhu. Také jsem se jela podívat například na Niagárské vodopády a to byl skutečně jedinečný zážitek. Ty hektolitry vody a nádherná scenérie se nedají slovy popsat. Bohužel jsem ale ten den byla strašně unavená. Noc předtím nás několikrát vzbudil požární poplach a spolubydlící měla do noci puštěný oblíbený seriál. I tak to ale bylo skvělý a nikdy na to nezapomenu. Další atrakcí v Sandusky byl samozřejmě Cedar point. Jasně, že jsem si ti megahorské dráhy šla vyzkoušet. Ale od každé mi stačilo jednou. Jako byl to zážitek, ale přeci jen už mi nebylo 10. Někteří mí kamarádi tam byli schopni chodit denně a měli své oblíbené atrakce, to doteď nechápu.

Samostatnou kapitolou byly například dále americké farmářské trhy. Neměly sice takový šarm jako ty francouzské, ale i tak stálo za to se přijít podívat a koupit si tak vzácné čerstvé jídlo. Jednou mě tam pobavila trojice postarších obézních sester, které prodávaly domácí omáčku na špagety, recept jejich maminky. Vyprávěly mi ten dojemný příběh s americkými úsměvy od ucha k uchu s baculatými tvářičkami, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si ho nakonec koupila. Přeci jen rozmixovat rajčata taky dovedu. Když pochopily, že ze mě prachy nekoukaj, okamžitě jsme je přestala zajímat.

Do podobné skupiny patřily i ty „ garage sales“. Místní před barák vytahaly staré nepotřebné krámy a snažili se je prodávat. Moc mě bavilo se tím vším prohrabávat, občas se tam našly skutečné poklady, třeba mé kolo, a také to byla dobrá příležitost popovídat si s místními. Jinak jsem totiž byla ve styku hlavně s mladými kolegy z celého světa. Hodně Asiatů, Východoevropanů, černochů…Všechny nás ale spojovalo jedno. Přijeli jsme si vydělat peníze, takž všichni tvrdě makali. Mít dvě práce nebyla vyjímka. Nejvíc mě ale dostal jeden Slovák, který měl práce dokonce tři, stačilo mu totiž spát jen pár hodin denně. Na cestování mu už ale nezbýval čas a to byla velká škoda. Kromě Niagár se jezdilo ještě třeba do Clevelandu, Chicaga, Pensylvánie…Nes­tihla jsem všechno, ale myslím, že za ty tři měsíce, které jsem tam strávila, jsme viděla hodně a z americké kultury jsem stihla poznat leccos.

Na samotnou práci v TGI vzpomínám nakonec ráda. Kromě mé kamarádky z Polska Moniky, jsem tam pracovala ještě třeba s Tifanny, malinkou Taiwankou. Na první pohled působila, že neumí do pěti počítat, ale brzy jsme zjistila, že je sice malá, za to ale šikovná. Většinou si odnášela největší dýška a kolem prstu měla obmotané všechny manažery. Pořád jezdila někam na výlety, na odpracovaných hodinách ji totiž příliš nezáleželo, byla dcerou bohatého bankéře. Byla ale děsně v pohodě a čas v práci s ní přímo letěl. No a pak tu byl Kieth, moje láska Kieth! Dvoumetrový černoch se širokejma ramenama, který v TGI řídil rozdělování jídla v kuchyni. Když jsem ten systém viděla první den byla jsem na omdleni. Jídla ve čtyřech patrech se vršila na sobe a pocítač vykřikoval čísla stolů a jména jídel. Kieth tomu ale skvěle rozuměl a když byl na směně on, vše hladce běželo ke spokojenosti všech zaměstnanců a hlavně zákazníků. Na tom jak rychle dostanou jídlo totiž závisela výše dýšek pro nás. Kieth byl ale terno, když šel na směnu on všichni jsme si spokojeně klepali na rameno, protože to znamenalo hladký průběh celého večera bez fronty stydnoucích jídel. Byl rychlý, bezchybný a klidný a práce s ním byla dokonale pohodová. „Kieth is comming!“, říkali jsme vesele, když jsme zjistili, že má dnes s námi směnu on. Vždycky jsme po něm pokukovala, ale brzo jsme zjistila, že má rodinu a stejně, z černochů mám respekt. Byla to ale vzrušující zábava;-)

Nemam tu dost místa, abych mohla popsat všechny své kolegy a kamarády, co jsem ve Státech potkala, ale všichni to byli skvělí mladí lidé, kteří se nebáli na delší dobu opustit domov a taky se nebáli těžké práce. Nakonec mě ale stejně nejvíc zaujali místní Američané. Bylo pro ně zcela přirozené celé prázdniny tvrdě makat, často ale většinu peněz utratili v místních barech a cestování je vůbec nezajímalo. Žili ze dne na den a o Čechách nikdy neslyšely. Nejvíc mě ale dostali, když se slavil Den nezávislosti 4. července. V parku se sešlo tisíce místních, na několik pláten se promítaly všechny ty americké symboly jako JFK, veteráni, vojáci bojující v Avghanistánu, americká vlajka, Národní parky, dokonce i hamburgery… K tomu hrála americká hymna a spustil se obrovský ohňostroj. Dojatí Američané stáli v pozoru s rukou na srdcích a zpívali. Až jsem jim trochu záviděla.

Jak se blížil můj odjezd, tím víc jsem se těšila, až přejedu do státu Severní Karolina, kde zas přes léto pracovala moje sestra Veronika. Rozdílnější místa k životu si jen těžko představit. Do Elisabeth Town v Severní Karolině jsem se dopravila opět pomocí autobusu Greyhound. Jen jak jsem vystoupila, pocítila jsem naplno ten rozdíl. Vlhký vzduch vonící mořskou solí, radostní, smějící se opálení lidé, klid a pohoda všude kolem. Ségra tu na ostrovech v Kill Devil Hills pracovala v obchodě se surfama a kitama a oba sporty se za léto obstojně naučila. Abych ještě přiblížila ten rozdíl, zatímco v Ohiu byl typickým vzorkem obyvatelstva dvousetkilový táta od rodiny, tady to byl opálený a osvalený Mich Bjukenen, prostě jeden chlap hezčí než druhej. Takže tady tráví celé léto moje dvojče, zatímco já nosila hamburgery těm prďolům v Sandusky? Bohužel ano. Cítila jsem strašnou nespravedlnost a vztek, takovou zvláštní úzkost a pocit marnosti…No co se dá dělat, měla jsem tam být týden, tak jsem si řekla, že si to aspoň pořádně užiju. A taky že jo, ten týden na břehu oceánu byl jedinečnej a vůbec jsme se nedivila ségře, že se tam ještě na další dvě léta znovu vrátila pracovat.

Zpět jsme se ségrou letěly společně. Já už jsme se strašně těšila domů. Měla jsem kufr plný oblečení navíc a trochu rozporuplné pocity, přesto jsem na sebe byla pyšná, že jsem to tak zvládla. Připadala jsem si prostě zase o něco bohatší. V New Yorku jsme tentokrát spaly ve čtvrti jménem Queens, kde se nám podařilo sehnat přespání za deset dolarů na noc u jedné čínské kuplířky. V pokoji sice byly blechy a šváby, ale zase nekup to. Na večeři nás pozval Michal, rodák z Čech, na kterého jsme náhodou narazily v supermarketu a přilákala ho mateřština. Když jsem odjížděla, tak jsem si říkala, že v Americe je skutečně možné všechno a že se tam rozhodně chci jednou vrátit. S Monikou jsme se třeba domluvily, že si jednou půjčíme auto a projedeme celou slavnou Road 66. A co teprve všechny ty národní parky, Kalifornie a tak dále. Ohio sice nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější místa, ale ty tři měsíce, které jsem tam strávila byly rozhodně bohaté, i když jsem často prožívala těžké chvíle. Jsem ale za tu zkušenost ráda a o to více se těším do dalších států. Takže pokud je vám kolem dvaceti, nebojíte se pracovat a chcete zažít ten pravý maloměstský americký život (a taky se projet na ultra rychlé horské dráze), neváhejte se vydat do Ohia. Stojí to za to, i když tomu nejdřív nebudete chtít věřit.

Autor: Eliška Cieslarová

V USA jsem byl již několikrát a vždy je dovolená v Americe úžasná. Není to jen architektura, ulice a auta jako z filmů, ale i velmi otevření přívětiví a nápomocní Američané. Američané obecně jsou velmi přátelští lidé a říká se, že v New Yorku tak hodní lidé zase nejsou. Že si tam každý hledí svého. Kamarád mi říkal, že v New Yorku jsou zřejmě nejvíce nepříjemní lidé z celých Spojených států. Mně však přišli i tak jedni z nejpozitivnějších lidí, které jsem kdy potkal.

Moje první cesta do New Yorku byla motivována touhou prožít něco nového. Bylo mi 25 let, když jsem se rozhodl, že se sám podívám do tohoto města kultury a financí. Podle mě hlavního města světa.

Pamatuji si přesně ten moment, kdy jsem doma v kuchyni zavíral skříňku digestoře, ze které jsem si vytáhl skleničku a pomyslel jsem si. Chci něco změnit, chci začít znovu. A ještě ten den jsem si koupil letenku. Tehdy v roce 2009 jsem nevěděl o žádném cestujlevne.com či akcniletenky.com a dalších způsobech, jak levné letenky získávat, jež znám dnes. Prostě jsem šel na stránky kayak.com a koupil nejlevnější let z Prahy do NYC.

Letenka stála okolo 15.000 Kč a já měl pocit, že jsem ji koupil velmi levně. Když si člověk dá práci, může sehnat zpáteční let do New Yorku i okolo 6.000 Kč. Přesně tomu se věnuji i na mém blogu a v knize Cestikon, kterou jsem nedávno vydal.

Letěl jsem sám, protože mě nenapadl nikdo, kdo by se mohl na cestu do země filmů vydat.

Letadlo dosedlo na letišti J. F. Kennedy a já jsem okamžitě zaznamenal to všeobjímající horko. New York byl jako Řím v létě. Prošel jsem imigrační kontrolou a byl jsem volný. Sám v USA. Těžko vám popíšu ten pocit, ale cítil jsem se jako bych měl najednou milion možností.

Co když už se nikdy nevrátím? Co když je toto můj nový život?

Ta myšlenka mě hřála na srdci. Nebo to bylo tím horkem? Každopádně toto byla dovolená a já neměl v plánu v Americe zůstat natož pracovat. Ten pocit tu ale byl a já se cítil naprosto svobodný.

Na nic jsem nečekal a vláčkem se dopravil na Manhattan. Po cestě jsem si prohlížel krajinu a byl jsem překvapen, jak je Amerika neuvěřitelná. Bylo to jako sen, do kterého jsme se probudil. Jakoby se všechny filmy a vše, co jsem kdy ve filmech viděl, zhmotňovalo do tohoto vividního reaálného zážitku. Pokud cestujete sami, možná chápete moje emoce. Vše je umocněné a vy vnímáte každou maličkost.

Vždy jsem k Americe vzhlížel a nyní jsem tu byl. V zemi neomezených možností, ale také zemi, která byla najednou naprosto běžná, všední a na dosah.

Metro, kterým jsem se dostal na Penn Station – hlavní dopravní uzel na Manhattanu bylo mnohem špinavější než to pražské a prostory metra byly doslova odpudivé. Úmorné dusno a horko bylo vyváženo klimatizací ve vláčku. Poté, co jsem myšími chodbami vystoupil na povrch, byl jsem uprostřed toho všeho.

Vyšel jsem z podzemí Penn Station a uviděl vše naráz. Ten zážitek nezapomenu a je to jeden z nejemotivnějších zážitků, které jsem kdy v životě měl. Obrovské Art Deco mrakodrapy přesně jako z filmu Spiderman, dým stoupající z komínů, hluk ulice. Troubící auta a taxíky. Žluté taxíky byly úplně všude a vypadaly přesně jak jsem je znal z mého obrazu z Ikea, který mi visí nad postelí.

Byl to 3D film, který se odehrával před mýma očima. Jinak bych svůj pocit popsat nemohl. Taxíky jezdily, zajímavě oblečení New Yorčané se proplétají mezi sebou na chodnících. Z boční uličky jde smrad, který se mísí z vůní ze stánku s preclíky.

Špína, horko, luxus, shon, barvy, vše najednou. Připadal jsem si jak na LSD a chvíli jsem tam prostě jen tak stál, díval se kolem sebe a smál se. Připadalo mi to zvláštní, ale nikdo si mě nevšímal. Absolutně nikdo. Koukal jsem na vysoké budovy a kroutil v údivu s hlavou.

V nějakém filmu jsem slyšel, že každý je ohromený, když poprvé do New Yorku přijede. Počítal jsem s tím. Stejně jsem však byl naprosto vedle.

Ihned jsem se vydal směrem k Times Square. Chci vidět všechno a hned. I s kufrem na kolečkách jsem se na náměstí dostal a zůstal opět v údivu. Times Square bylo větší, než jsem čekal. Bylo to jako jedna velká pouť, kasíno. Prostě jen hra. Nic nebylo vážné.

V této týdenní cestě do USA jsem toho zažil ještě mnoho. Otřesný hotel s myší, neuvěřitelně levné značkové oblečení v obchodech Century 21, zfetovaného majitele hostelu, černocha, co mi prodal CD se svojí hudbou, co nebyla jeho, vzducholoď, letadla, co malovala na oblohu, policejní zásah na Times Square a spoustu filmových lokací, které jsem si dopředu vytipoval.

Od té doby jsem toho ještě trochu procestoval a nasbíral triky, kterými jsem na mých cestách šetřil hodně peněz a zvyšoval zážitky. O všech tricích, o kterých vám zaručuji, že neznáte všechny píšu i v mé knize Cestikon.

Pokud jste v New Yorku nebyli, určitě tam jeďte a zajděte si třeba na muzikál Lion King, který vás doslova usadí svojí profesionalitou.

New York pro mě byl obrovský otvírák. Jaká cesta byla otvírákem pro vás?

Západ USA – stát Oregon – je tématem letošního jarního diashow turné cestovatele Martina Loewa. Během multimediálních živě komentovaných projekcí bude Loew ve 24 městech ČR vyprávět svůj poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i nevšedních zážitků.

„Ať se v Oregonu vydáte kamkoliv, všude objevíte obdivuhodná místa. Já svou cestu začal na severním oregonském pobřeží, kde vlny Tichého oceánu vymodelovaly ostré a strmé útesy trčící z moře i malebné pláže. Odtud je to kousek do velkolepého kaňonu legendární řeky Columbia. Zalesněné svahy říčního údolí tu ukrývají množství vysokých vodopádů. A na dohled se vypíná nejvyšší hora Oregonu – monumentální stratovulkán Mount Hood s mnoha ledovci a unikátní historickou horskou chatou Timberline Lodge. Cestoval jsem Kaskádovým pohořím k jihu, až do fantastické horské divočiny jezer a lesů v oblasti trojice sopek Three Sisters a pak ještě dále, až k nejhlubšímu jezeru USA – Crater Lake. Toto neuvěřitelně modré jezero vyplňuje obrovský vrcholový kráter dávné sopky. Ještě v červnu tu leží mnohametrové závěje sněhu. Na další cestě jsem nevynechal ani oblast suchého oregonského vnitrozemí, kde mě uchvátily kopečky s pestrobarevnými svahy John Day Painted Hills i skalní soutěska v parku Smith Rock.

Troufnu si říct, že Oregon je rájem pro nezávislé cestování. Nabízí krásnou přírodu dostupnou po prvotřídních silnicích i bezpočet upravených a příjemných kempů. A to jsem ještě nezmiňoval, že v Oregonu pěstují výtečné víno a vaří spousty skvělého piva!

Rád bych vás tímto pozval na nejmodernější multimediální show. Pro velký úspěch u loňské diashow o Madagaskaru jsem opět kromě tradičních fotek, autentických zvuků, hudby a živého vyprávění do pořadu použil i krátké video záběry. A v sálech, kde to technika umožňuje, budu opět promítat diashow v širokoúhlém formátu a vysoké kvalitě Full HD rozlišení. Dojem z pestrosti Oregonu je tak skutečně velmi živý. Přijďte se podívat.“

Do „zlatého státu USA“ – do Kalifornie – zavede diváky svého letošního podzimního turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Ve zcela nově zpracované digitální diashow přiblíží nejen známá americká velkoměsta, ale také národní parky, hory i pouště. Svůj dobrodružný příběh plný nevšedních zážitků vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a dokresluje jej ukázkami autentických zvuků i krásné hudby. Fotografie z diashow najdete na www.promitani­.cz/kalifornie

Z proslulého Hollywoodu se vydáme na jih, do oblasti s roztodivnými kaktusy Joshua Tree a potom na sever, do hor Sierra Nevady k největším stromům světa – k sekvojím. Ze San Francisca nakonec podnikneme výlet do světoznámého Yosemitského parku, kde se z impozantních žulových masivů řítí do údolí neuvěřitelné bělostné vodopády.

Ke své nové diashow o Kalifornii cestovatel Martin Loew říká:

„Kalifornie je země plná krás. Na nevelkém území najdete moderní a elegantní americká velkoměsta, stejně jako jedny z nejhezčích přírodních scenérií naší planety. V tomto diashow jsem se věnoval právě i městům, protože koho by nezajímala například ona pověstná továrna na sny zvaná Hollywood? Navštívil jsem zde nejen filmová studia, ale i místa, kde se tradičně předávají filmoví Oscaři či nedalekou luxusní čtvrť Beverly Hills. A další město – San Francisco – je doslova ikonou celé Kalifornie. Vždyť obrázek visutého mostu Golden Gate viděl už někdy snad každý a o vězení Alcatraz také leckdo již asi slyšel.

Ale i přes lákavé pozlátko kalifornských měst zůstává těžiště mého nového diashow v obdivování přírodních krás. V tom je Kalifornie jedinečná. Národní parky tu nabízejí takovou přírodu, jakou si my středoevropané ani neumíme představit. Hory Sierra Nevady jsou hotovou pokladnicí přírodních divů. V národním parku Sequoia rostou stromy, jejichž velikost se nedá popsat ani vyfotit. Člověk si vedle obří sekvoje připadá jen jako mraveneček. A divoké vodopády Yosemitského parku nejsou o nic méně monumentální. Výčet divů by mohl pokračovat, Kalifornie je skutečně „zlatým pokladem“. Přijďte se přesvědčit na vlastní oči.“, zve diváky cestovatel Martin Loew.

„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani­.cz/aljaska.

Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotoban­ka.promitani.cz/al­jaska/

Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…

Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká: Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou. Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

• 7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
• 8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
• 13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
• 14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
• 15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
• 21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
• 22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
• 26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
• 28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
• 30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
• 3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
• 4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
• 10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
• 11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
• 12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
• 13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00

Vždy aktuálně na www.promitani.cz

„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani­.cz/aljaska.

Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotoban­ka.promitani.cz/al­jaska/

Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…

Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká: Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou. Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

• 7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
• 8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
• 13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
• 14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
• 15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
• 21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
• 22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
• 26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
• 28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
• 30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
• 2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
• 3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
• 4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
• 10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
• 11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
• 12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
• 13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00

Vždy aktuálně na www.promitani.cz

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Spillville

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů

Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“

Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.

Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Spillville

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů

Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“

Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.

Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů

Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.

To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům

Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě

Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů

Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.

To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům

Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě

Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé

Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms

V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.

První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.

Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.

Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé

Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms

V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.

První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.

Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.