Rubrika: Severní a Střední Amerika

Do tohoto třiačtyřiceti­tisícového města, jež je součástí jižní Kalifornie, se nikdy nevydávejte v letním období. Pro Evropana nezvyklého na vysoké, přímo saharské teploty je zdejší léto nesnesitelné. Já jsem s manželem vyrazila na výlet koncem srpna loňského roku a musím přiznat, ze horko bylo opravdu pekelné. Nikdy jsem předtím nic takového nezažila. Ještě že při pochůzkách po obchůdcích se suvenýry se to dalo přežít. Vevnitř samozřejmě běžela naplno klimatizace a venku byl vzduch osvěžován krůpějemi chladivé vody. A ledová káva od Starbucks navrch přišla jako na zavolanou.

Město je každoročně místem konání filmových festivalů. Svět filmů a umění má tohle místo rád, řada celebrit zde má své rezidence. Ranč Franka Sinatry jsme míjeli na dohled, příště zamíříme za Elvisem. Nejen filmem ale je Palm Springs známá, je to také město sportu. Pořádají se zde turnaje v golfu či tenisu. Na golfová hřiště zde narazíte na každém kroku stejně, jako na nezbytné přepychově vyhlížející bazény. Nesmím zapomenout, že je to také velmi oblíbená adresa mezi geji a lesbičkami, téměř jak samotné San Francisko.

Cestou do Palm Springs protínáte Větrný ostroh, což je prý největrnější místo celého západu Ameriky. Je zde řada větrných turbín, které míjíte prakticky po celou dobu až do vstupu do města. Tyhle turbíny jsou jedním z mála ekologických projektů k získáváni čisté energie. Škoda jen, že se nevyužívají ve větší míře i jinde, kde jsou k tomu podmínky.

Palm Springs patří mezi nejlákavější turistická místa v jižní Kalifornii. Dostanete se sem do dvou hodinek jak z LA, tak ze San Diega. Zvláště mimo letní období, na jaře a na podzim sem míří kolony návštěvníků nejen z Kalifornie, ale i z Nevady, Arizony či Oregonu. Narazíte zde i na Kanaďany, kteří zde nasávají sluníčko plnými doušky. Velmi oblíbené v téhle oblasti je cestování karavany. Mnozí návštěvníci zde totiž tráví řadu týdnů.

V zimním období má Palm Springs rovněž co nabídnout. Jeho poloha mezi pásmy hor, jež jej obklopují jak z jihu, tak severu či západu, nabízejí nejen lákavé turistické procházky, ale i výjezd lanovkou na Mt. San Jacinto, jež Vám poskytne nádherné scénické pohledy do všech světových stran. Vrcholky bývají pokryty sněhem, zatímco dole v Palm Springs zůstávají teploty velmi příjemné. V zimě je tohle městečko bohatší o pár desítek tisíc lidí. Řada z nich zde tráví celou zimu.

Také motorkáři sem rádi zajíždějí, protože celá cesta do Palm Springs vede kaňony, průsmyky a tyhle vyjížďky jsou jednoduše romantické. Správný motorkář tohle miluje víc, než jen frčet po nudných dálnicích. Pod tohle se můžu sama podepsat, je to velkolepá jízda.

Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu jižního pacifického pobřeží Kalifornie. Ve velmi krátkém čase se můžete dopravit stejně tak do Hollywoodu, jako do nedalekých hor a pouští.

Můžete si zajet i na ochutnávku vína do blízké Temeculy, či si trošku zahazardovat do oblíbeného Harrash kasina, vzdáleného pouhých 20 minut od Escondida. Kdo rád kasina, určitě nebude litovat, je opravdu komfortně vybavené, je součástí hotelu a samozřejmě se zde můžete i najíst a napit dle libosti. Jen je občas dost nesnadné hledat místo k zaparkování, je lépe vyrazit s nastávajícím večerem, později už může být pozdě.

Velkou atrakcí je už padesátým rokem Causin’Grande Ave, což je show amerických veteránů na niž se sjíždějí lidé ze širokého okolí, pátek co pátek, od dubna do září. Američané milují svá stará veliká auta, i když už se s nimi na cestách moc nepotkáte. V Escondidu se na tahle jejich představení sjíždí více než 8.000 lidí, aby zde obdivovali tyto nablýskané staré kousky. Ráda zde s manželem trávím svůj čas. Je zde šance pozdravit známé, zajít do baru mezi motorkáře či setřepat ze sebe pracovní týden v rytmu rock and rollu v některých ze zdejších diskoték.

Nesmím zapomenout, že celá jižní Kalifornie, to je také golf a stovky nádherně udržovaných hřišť. Velice snadné a dostupné je si jej zahrát i v Escondidu, kde je k tomu nepřeberně možností. V okolí, v Rancho Santa Fe, žije jeden z nejlepších hráčů golfu, Phil Mickelson. Pro milovníky sportu, je zde ovšem řada dalších možností kam vyrazit. Kdo rád baseball či fotbal, určitě nevynechá zápasy San Diego Padres či Chargers.

Město je svými 141 000 obyvateli čtvrtým největším v San Diego county. Zachovává si ale stále ráz velmi příjemného, klidného městečka, jež zvláště o víkendech působí dost ospale. Lidé utíkají před horkem k oceánu, či zůstávají ve svých příjemně klimatizovaných domovech. Ti kdo milují opravdu tropické teploty a že je jich zde není málo, vyrážejí ven za poznáváním blízkého či širokého okolí, přiměřeně své kondici i stavu v peněženkách. Na výlet do Palm Springs ale můžete v parném létě raději zapomenout, je-li v Escondidu 40 stC, v tomhle pouštním městě mezi palmami vás omráčí teploty v průměru o 10 stupňů vyšší.

V Escondidu nenarazíte na velkolepé a vysokánské mrakodrapy jako třeba v blizoučkém San Diegu. Nejvyšší budovou ve městě je městská nemocnice. Převážná část obyvatel zde bydlí v apartmánech, domcích a domečcích. Velice rozšířenou formou bydlení je zde také mobil home. Žijí zde obyvatelé všech etnik, většinu ale tvoří přistěhovalci ze sousedního Mexika. Legální či nelegální. Oficiálním jazykem je zde sice angličtina, ale více zde slyšíte španělštinu, mexická hrdost angličtinu jen těžko přijímá.

Až jednou zavítáte do jižní Kalifornie, neopomeňte se zastavit i v tomhle malebném městě v údolí.

Severní Dakota byla v minulém století proslavená těžbou zlata. Jedním ze zlatokopeckých městeček byl i Deadwood, který se nachází na západě státu severně od Leadu. Deadwood byl vyhlášeným báňským centrem a jeho sláva přilákala mnohé dobrodruhy, zejména ty, kteří se podíleli na nechvalné slávě Divokého Západu. Svůj poslední odpočinek zde našli i tři z nejslavnějších gangsterů své doby: Divoký Bill Hickok, Calamity Jane a Kazatel Henry Weston Smith.

Deadwood je typické městečko dnešního Západu. Je neděle dopoledne a atmosféra městečka je lehce lenivá a rozkošnicky ospalá. Lidé nikam nespěchají, loudají se ulicemi nebo jen tak postávají. Rušněji je jen před Saloonem No.10. Sotva tam člověk vstoupí jako by se propadl do minulého století. Interiér tohoto slavného baru je zcela autentický. Na podlaze jsou i piliny, jak to bývalo v dobách, kdy sem chodil Divoký Bill Hickok hrát karty. I Calamity Jane je tady. Sice jen její busta, ale i na ní je vidět, že když Pánbůh rozdával krásu, Jane si nepřišla. Za to, když rozdával štěstí, přišel si určitě dvakrát Potato Creek Johnny. Byl to malý, vousatý mužíček vlastním jménem John Perrett a ten našel v místním potoku (Potato Creek) obrovský zlatý nugget.

V baru je živo. Mezi návštěvníky jsou místní štamgasti i zvědaví turisté a i když se od sebe navzájem hodně liší, jedno mají společné – nikdo jim tu nenaleje nic, co by – byť i jen vzdáleně – připomínalo alkohol. Je totiž neděle dopoledne a zákon nepovoluje konzumaci alkoholu ani jeho prodej. Zákon je zákon a ten se v USA ctí. A tak se rozhlížíme po baru s coca-colou v ruce. A tady je to místo, kde roku 1876 Divoký Bill naposledy držel karty v ruce. Ten den udělal osudnou chybu a sedl si zády ke vchodu. Jeho vrah Jack McCall to měl snadné. Divoký Bill Hickok nestačil ani vytáhnout svou pistoli. Padl mrtev na karetní stůl s kartami v ruce. Tamhle na stěně visí původní náhrobní deska tohoto pistolníka. Jeho přítel se s ním rozloučil dojemnými slovy.

Dnes je Deadwood opět hráčským doupětem. Ale už tu nikomu nešustí karty v ruce. Dnes v barech zní cinkot automatů. Co je stejné jako v dobách Divokého Západu, je bezesporu hráčská vášeň. Brzy po poledni se chodníky zaplnily lidmi s ruličkami v ruce. Proč mají všichni ti lidé ruličky? To jsou čerstvě rozměněné čtvrťáky, kterými za chvíli budou krmit ty tajemné bedýnky a toužebně očekávat zvonění padajících peněz. Jednou to přeci musí vyjít… Zvláštní je, že většina těch lidiček je středního i vyššího věku a dost často jsou to manželské páry.

Deadwood je čisté městečko s domy jako vystřiženými z amerických filmů. Po ulicích se ale prohání podivné tramvaje na kolech. Takovýmto přibližovadlem se můžete dostat i na Boot Hill – v překladu „Kopec obutých“, kde odpočívá po svém rušném životě mnoho gangsterů i zlatokopů. Hřbitov je tak rozsáhlý, že u pokladny obdržíte jeho plánek, abyste se neztratili. Když procházíme hřbitovní branou, slyším jednoho Američana, jak říká: „Promiňte, nemám vstupenku, jdu navštívit svoji babičku“. A průvodce s úsměvem ustupuje stranou.

Tak a jsme na místě. Stojíme u hrobu Divokého Billa. Zdobí jej replika původní náhrobní desky. Tak tady odpočívá ten uhlazený švihák proslulý svou hbitou zbraní a v jeho těsné blízkosti sní o své lásce k Billovi nezkrotná Calamity Jane. Jane přežila Billa o víc jak dvacet let a jejím posledním přáním bylo, být pohřbena vedle něj. O životních výhrách i prohrách, nadějích a zklamání, o životě i smrti lidí, kteří jsou na Boot Hill pochováni, se můžete přesvědčit v divadle, které nese název Calamity Jane. A rozhodně tu budovu nepřehlédnete, nemusíte mít strach. Má fakt pěkné syté barvy. Věčně omšelá a špinavá Jane by se asi dost nasmála.

V Deadwoodu je také malé muzeum s voskovými figurínami. Dokumentuje svoji báňskou historii v atmosféře minulého století a zachycuje ve vosku významné osoby té doby. Opouštíme historii, protože na ulicích tepe život. Lidé přijíždí na motorkách i v autech a zastavují před svým oblíbeným barem s ruličkami na podnosech. Hráčská vášeň z Deadwoodu nevyprchala, Divoký Bille Hickoku.

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela).

San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.

Když jsem u těch mostů, tak ze San Franciska na východ – směrem na Oakland vede opravdu dlouhý most Bay Bridge. Tomu ale chybí oproti Golden Gate Bridge ta majestátnost a elegance (a není červený).

Přestože jsou na pobřeží Tichého oceánu krásné a písčité pláže, na žádné velké koupání to není. Počasí v San Francisku je poměrně chladné a proměnlivé a moře dost studené (asi nějaký mořský proud).

Ještě se zmíním jednou o průlivu Golden Gate a to proto, že tam uprostřed na skále stojí vězení Alcatraz, ze kterého není úniku. Nám se však ani nepodařilo na Alcatraz vniknout, tak o tom, jak to vypadá vevnitř snad někdy jindy.

Americká města mají tu zvláštnost, že ignorují jakékoliv terénní vlny a nerovnosti. Pravoúhlé silnice vedou přímo do kopců a křižovatky tvoří takové ty skoky, jaké jsem vždy obdivoval v amerických automobilových honičkách (akorát v nich nezastavovali na každý blbý stopce a mohli tedy více skákat). Jen jednou byl kopec už tak prudký, že tam vznikla nejklikatější ulice na světě, aby to auta vůbec vyjela. Ta se jmenuje Lombard Street. Prý je tam velmi drahé bydlení, ale já bych tam bydlet nechtěl. Asi by mi dost vadilo, ža každý turista si tu ulici chce projet, takže provoz tam je… no dost velký na můj vkus (i když vkus je prý jen otázka vkusu)

Naše americká kamarádka rychle přijala náš způsob zábavy a humoru, a tak si v japonské zahradě s námi s chutí hrála na babu a lovila ryby, na molu 9 jsme překládali z tulenštiny do angličtiny manželské hádky, ale i vyznávání lásek tuleních slečen a pánů a v China Townu s námi prováděla čistě české vylomeniny mezi obludami na prodej.

Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.

China Town je největší čínské město za hranicemi Číny. Je to čtvrť v San Francisku, kde žijou samí Číňani (to je obzvlášť nečekané), ulice vykazují prvky čínské architektury a dá se tam koupit cokoliv za velmi nízké ceny.

Twin Peaks jsou hory dvojčata přímo nad SF (teď jsem asi zklamal všechny příznivce Davida Lynche) a výhled rozhodně stojí za to ve dne nebo v noci, nejlépe však ve dne i v noci. Jenom tam tak strašně fouká, že by tam déle vydrželi milenci jen nejotrlejší z nejotrlejších.

Jinak San Francisko je také město mnoha kultur, jsou tam i místa, kde se v hojném počtu scházejí hippies nebo homosexuálové a hluboké kořeny tam zapustila rocková hudba.

Až budete v Americe jeďte do San Franciska. Nebudete litovat. Věřte mi. Už jenom proto, že je v Kalifornii a Kalifornie je nejhezčí stát v U.S.A.

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.

Večer jsme dojeli do Santa Cruiz. Tak v Santě Cruiz to fakt žije. Obrovský molo se spoustou atrakcí, barů, heren a hlavně lidí. Ještě spousta obchodů s hadrama značky O’neil. Surfařům (teda těm co používaj prkna místo klávesnic) tohle místo říká asi mnohem víc než mě, ale taky se mi tam líbilo, i když můj největší surfařský zážitek je z písečáku ve valech u Přelouče, kde se mi podařilo stát asi 5 sekund na nafukovací matraci.

Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.

Pak jsme se už jen vykoupali na pláži v Santě Barbaře, na břehu postavili z písku hrad evropského typu a večer jsme byli v Los Angeles. Ale to už je jiná pohádka.