Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do mexického vnitrozemí.

Pro většinu bude opěrným bodem město Merida, což z Cancunu představuje dobrých 300 km po placené dálnici, která je sice docela kvalitní, ale zato zcela mimořádně nudná. S o to větším nadšením se konečně dostáváme do Meridy, které kdysi daly bíle natřené domy přezdívku Bílé město. Podle tištěných průvodců by měla být něčím jako Osmým divem světa. Pravda není ani jedna, bílých domů je hrstka a na pár zajímavých uliček nám bude stačit jedno odpoledne. Zbytek města tvoří rušná a značně nepřehledná směs jednopatrovových budov, často ve větším či menším rozkladu.

Merida, založená v roce 1542, má přitom v historii velice důležité místo, vždyť v jejím okolí vzdorovali Mayové neuvěřitelně dlouho, až do roku 1855. Není proto divu, že na jejich potomky narazíme opravdu na každém kroku a často je poznáme podle tradiční bílé blůzy huipil s výšivkami kolem krku.

Meridy ale budeme mít brzy dost, takže nastane čas na expedice po okolí. Na výběr máme hned dva typy památek – buď se vydáme za ruinami Mayů, nebo po katolických památkách koloniálních měst. Začal jsem v Uxmalu, považovaném za perlu památek na mayskou minulost. Třikrát vystavěné město je pravděpodobně nejstarším dochovaným mayským městem a začátky jsou datované až do 6. století. Nejvíce zaujme oválná 28 m vysoká Kouzelníkova pyramida, bohužel se na ní už nesmí. Palác králů je asi nejkrásnější stavba předkolumbovské Ameriky, 98 metrů dlouhý palác měl 24 místností a řada reliéfů se zachovala dodnes. Před palácem je kamenný oltář se zbytky trůnu v podobě dvouhlavého jaguára. Zatímco ruiny stavby příslovečně nazvané Holubník překvapí svojí krásou, o to nepříjemněji překvapí pelotové hřiště, kde známý kruh, do něhož se hráči trefovali těžkým míček, je z velké části dostavěný z gypsu a připomíná tak sádrové parohy trofejního šestnácteráka z filmu Když Burian prášil.

O kus dál si můžeme prohlédnout další ruiny s nevyslovitelným názvem Dzibilchaltún. Za dob největší slávy zde bylo téměž devět tisíc budov, ve kterých našlo domov kolem 200 000 lidí, dnes si vychutnáme zejména archeologicky významné stély a Chrám sedmi panenek. Pokud budeme mít mimořádné štěstí a přijedeme v den rovnodennosti, uvidíme, jak slunce zasvítí dveřmi chrámu a připomene tak sestup boha slunce. A protože ve vnitrozemí Yucatanu je opravdové vedro, můžeme se ochladit koupelí v mimořádně fotogenické cenote Xlacah, která je jednou z největších a nejhlubších cenote v celém Yucatánu. Vykoupání stojí za to, voda je průzračná a koupajícího zvědavě okukují rybičky nejrůznějších velikostí i barev.

Vedle těch nejpopulárnějších ruin, kde bývá v plné sezóně hlava na hlavě, je zajímavější vypravit se za sice méně monumentálními, nicméně zajímavými památkami, které budeme mít sami pro sebe. V ruinách Labna, pouhých 27 km od turisty přecpaného Uxmalu, jsem se procházel sám. O co méně je zde staveb, o to jsou unikátnější a zachovalejší, navíc se na nich nevyřádili archeologové, kteří v turisticky známějších lokalitách některé pyramidy prakticky postavili znovu. Nádherný je zejména slavný Oblouk z Labna, což je dnes prakticky nejlépe zachovalou a dekorovanou stavbou starých Mayů ve stylu Puuc a zvláště masky boha deště Chac vypadají, jakoby je jejich tvůrci zhotovili před pár lety.

Když už se mi začaly mayské památky plést, začal jsem se zajímat o památky z dob Španělů. Samozřejmě jsem musel začít v městě Izamal, jehož historie sahá až do 5. století. I zde najdeme pyramidy, sice již ze sedmi původních zbyly jen dvě, ovšem pyramida Kinich Kakmo o rozloze 4 hektarů je největší stavbou prehistorického Yucatanu. Na základech další pyramidy postavili Španělé krásný kostel a klášter San Antonio de Padua. Ten je věnován Paně z Izamalu a je dnes největší v celém Yucatánu. Dvůr je ze všech stran lemován podloubím se 75 sloupy a byl ve své době po Vatikánu druhý největší.

Samotné město rozhodně stojí za návštěvu, a své přezdívce „Zlaté město“ dělá čest, protože okrovou barvu má nejen klášter, ale i většina ulic města. Nevelké městečko dýchá zvláštní směsí tří kultur, prehistorické, koloniální a současné, na rozdíl od jiných. Turistu navíc příjemně překvapí, že na rozdíl od a jen nevalně udržovaných měst v Yucatánu je centrum výtečně zrenovováno.

Výlet do středního Yucatánu stojí rozhodně za námahu. Mexičané i potomci Mayů jsou hrdí, ale současně velice pohostinní, a pokud zvládneme alespoň pár španělských slov, udělají pro nás cokoliv. Na rozdíl od zamerikanizovaného Cancunu na nás dýchne atmosféra dávno zapomenutých časů a připadáme si, jakoby sisal byl stále králem. Pokud se nechceme spokojit se sterilními hotely mezinárodních řetězců, k dispozici je ubytování v desítkách haciend přebudovaných na více či méně luxusní hotýlky. Bez auta se ale neobejdeme, neboť haciendy jsou bez vyjímky daleko za městy. Auto se ostatně bude hodit pro návštěvu všech památek, protože jsou od sebe většinou pěkně daleko. Milovníci dobrého jídla navíc jistě ocení, že v malých, rodinných restauracích se dodnes vaří tak, jak se vařilo za doby Mayů. Jídla sice nejsou nejpestřejší, o to je ale chuť unikátnější.