Druhá část vyprávěni o Tasmánii. „Nedaleko Port Arthuru je
místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned
vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla
vymletá vodou.“
Brzy ráno jsem odjížděl z Hobartu autobusem směr Port Arthur. Autobusy společnosti Tasie Link jedou tímto směrem dost nešťastně, jelikož jsou orientované hlavně na školní děti které sváží cestou. O víkendu samozřejmě nejezdí. Takže jsem se dokodrcal vyřvaným autobusem až do Port Arthuru a byl jsem rád, že to mám za sebou.
Ubytoval jsem se hned u historického komplexu věznice v hostelu jménem Roseview Youth Hostel, obsluhou tam byl japonec jmenem Hajáto se svým pejskem Pigo. Musím teda říct, že jméno bylo opravdu trefné, pejsek ač byl malý, byl tlustý jako prasátko. V ceně za ubytování (kolem 24 AUD) byl i volný vstup do věznice, do které je normálně vstupné 25 dolarů. V ceně je sice i okružní plavba v blízkosti věznice Port Arthur, ale mimo toho si člověk díky dobrým popiskům vystačí bez průvodce. Díky poloze ubytování jsem využil i noční prohlídku komplexu, pořádají tu sice „výlety za duchy“ ale noční prohlídka sama o sobě byla díky pěknému nasvícení budov také moc hezká.
Port Arthur je pro australany historické místo číslo jedna. Tato bývalá věznice byla založena roku 1830 tehdejším guvernérem Arthurem. Podmínky v ní nebyly přiliš přátelské, při pohledu na cely o rozměrech 2×1,5×2m si člověk těžko dovede představit jak se tu dalo přežít. Dnes je Port Arthur už jen připomínka koloniálních časů a nebýt historické památky, tak by vesnička ani ničím nezaujala. V areálu ještě dnes probíhají vykopávky, jednoho archeologa jsem viděl jak čistí plechový hrnek, který bych našel i doma ve stodole, tak mně to přišlo trochu úsměvný. Nicméně Austrálie není tak stará co se týče Evropského osídlení, takže pro ně je historie i ten plecháček.
Nedaleko Port Arthuru je místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla vymletá vodou. Společně s působivým skalnatým pobřežím této části ostrova je to určitě místo, které stojí za půldenní výlet z Port Artuhu.
Z Porth Arthuru přes vesničku jménem Taranna, kde je „Tasmánský tygří park“ v němž mimo čertíků jsou i jiná zvířata typická pro Tasmánii, jsem dorazil do Eaglehawk Necku. Toto místo je jediné, kde se dá z poloostrova přejít suchou nohou do Tasmánie. Spojení je pouze 100m široké, a tak v době provozu věznice v Port Arthuru tuto šíji strážci bedlivě střežili. Dokonce po celé její délce umístili velké psy na řetězech aby ani myš neutekla. Tuto skutečnost dneska připomíná socha psa v životní velikosti, který je uvázaný řetězem k sudu. I když tehdá strašili vězně že moře je plné žraloků, když jsem tam byl já, bylo plné surfařů takže to asi tak žhavé nebylo.
Nedaleko Eaglehawk Necku začíná přehlídka nádherného skalnatého pobřeží které se táhne směrem k jihu. Krásná místa jako Tasman Arch, Tasman blowhole, Devils kitchen které si moře tvaruje k obrazu svému. Eaglehawk Neck je velmi malá vesnice, a tak po menší procházce po skalních útvarech bylo na čase se přesunout o kus dále. To jsem ale netušil jaký to bude problém. Další autobus, ať už od jakékoliv společnosti jel až za dva dny, taxi žádné a já potřeboval stihnou podle itineráře navazující autobus o pár desítek kilometrů dál. Po dlouhém nátlaku a vysvětlování v jak tíživé situaci vlastně jsem na místní pracovnici informačního oddělení, se na mě usmálo štěstí a sdělila mně, že její dcera odjíždí do Port Sorellu autem na nákupy. Po čtvrt hodince opravdu dcera přijela i s rodinou a naložili mě. Typičtí australané, žena která dokáže mimo domácích povinností opravit auto nebo obhospodařit zvířecí farmu, kluk ve věku kolem 15. let který rozhodně s farmou nic společného nechtěl mít a raději jel koupit něco na sebe. Po hodince pohodové cesty jsme dorazili do Port Sorellu, řidička i přes značné přemlouvání nechtěla za svezení žádné peníze, tak jsme se rozloučili a já se vydal navštívit nejbližší Informační centrum. To jsem nakonec nalezl, a asi 70. letá paní mně sdělila, že v jejich městě naleznu pouze ovocnou farmu, která je navíc asi 3 km daleko. Konec dne jsem tedy strávil ochutnávkou jahodového džemu.
Na druhý den jsem autobusem vyrazil do Triabunny, ze které odjíždí dvakrát denně malý trajekt směr Maria Island. Tento ostrov je nevelký, pouze 25×30 km. Nicméně velmi zajímavý. Je nutné mít na paměti, že na něm nejsou obchody a vody tam také není mnoho. Takže jsem vyrazil o 8 kg těžší, obtěžkán jídlem a pitím. Při příjezdu na ostrov jsou dobře vidět staré budovy malé věznice, která tu fungovala ještě před Port Arthurem. V jedné, bývalé budově komisariátu je dnes Informační centrum. Kde je nutné zaplatit kolem 7 dolarů za jednu noc jako polatek na použití kempu. I kdyby v něm člověk spát nechtěl. Navíc mně mladá rangerka vysvětlila, že se nesmí krmit zvířata kvůli hrozící infekci spodní čelisti. Hned mi i ukázala kosti lebky, na níž byl viditelný masivní nádor. (Tento problém teď v Tasmánii sužuje Čerty.) Poslední podstatná připomínka byla, že odpadky nosit sebou. V případě že by mě zastavil ranger a já u sebe žádné neměl, následovala by mastná pokuta.
Hned jak jsem se dozvěděl potřebné informace, vydal jsem se na první zastávku, která se nazývá Fosil Cliffs a na níž jsou všude silné vrstvy zkamenělin 290 milionů let starých. Tyto vrstvy jsou po celém pobřeží do výše několika desítek metrů. Je zvláštní chodit po něčem, co bylo živé před tak dlouhou dobou. Cestou zpět mě míjelo stádo klokanů, utíkali před malým letadlem které dovezlo turistku co nestihla trajekt na ostrov. Už na ní čekali kolegové, kteří odháněli kolem ranveje všudypřítomné husy. Husy jsou tak oprsklé, že v pohodě pochodují i po Darlingtonu , přístavní osadě na ostrově. Po noci strávené ve stanu v kempu, mezi husami a skákajícími klokany kolem mého stanu jsem se vydal dál, na cestu do hloubi ostrova.
Druhý den jsem vyrazil na cestu k Painted Cliffs, pískovce, jež voda a vítr obrousila do nádherné mozaiky. Ten den bylo vyjímečně hezké počasí, takže si i člověk užil moře. Pláže zde byly velmi pěkné a bez jediného človíčka. Po večeru stráveném na jihu ostrova poblíž „samotek“ ještě z dob bývalého vězení na tomto ostrově, jsem se vydal zpět, jelikož už se blížil čas odplutí trajektu. Cestou lesem zpátky, pod Mt.Maria (711 m.n.m.) jsem málem šlápl na hada, chudák měl ze mě stejný strach, jako já z něj. Bohužel kdybyc mě uštknul, byl by to velký problém a přehlédnout tyhle malé potvůrky se dá v listí eukalyptů a v šeru lesa velice stadno. Po třech dnech na tomto skvělém ostrově, kde se snoubí klid, krásná příroda a atmosféra koloniální historie jsem se vydal zpět do Tasmánie.
Z Triabunny jsem téhož dne vyrazil do městečka Coles Bay, které je branou na poloostrovní Národní park Freycinet. Doprava je řešena nadmíru zajímavě, autobus společnosti Tassie link mě a jednu mladou turistku ze Švýcarska vysadil na křižovatce uprostřed ničeho s ujištěním, že si pro nás někdo přijede. Sám pokračoval směr St.Helens. Po půl hodině čekání dorazil tranzit, šestimístná dodávka. Majitelka, starší dáma, vybrala peníze a jeli jsme. Bohužel ty peníze si vybrala navíc, jelikož už u Tassie linku jsem platil částku až do Coles Bay. No nic, chybyčky v počítání tax za jízdné nejsou jen v Čechách.
Švýcarka ve věku kolem 20. byla na cestě kolem světa a do Coles Bay se dostala náhodou a spíš si přijela užít moře. Někde vyčetla že je to zde hezké. To jsem jí sice dal za pravdu ale sám jsem se vydal na cestu do parku. Na pláži která se táhne od Coles Bay k The Hazards byla vtipná cedulka o nekradení mušlí na písku, aby tam něco zůstalo budoucím generacím. Tak jsem opravdu nic nebral, beztak už jsem měl plnej batoh z jiných míst.
Po přechodu The Hazards (cca 300 m.n.m.) se člověku otevřel nádherný pohled na kilometrovou pláž jménem Wineglass Bay. Na konci pláže je i malý kemp, kde jsem strávil první noc a popravdě i nedobrovolně druhou. Pláž je nádherná ale člověk se musel mít na pozoru, samozřejmě jsem neodolal a zkusil moře. Po chvíli brouzdání ale následoval docela šok, když se ani ne dva metry přede mnou zvedl asi metr a půl velký rejnok a plaval si to pryč. Radši nedomýšlet co by se stalo kdyby si mě nevšiml on jako první a neuhnul. Noc byla nádherná, nebe bylo poseté hvězdami, v dáli blikal maják a v zátoce Wineglass Bay kotvilo pár lodí, z toho jedna – rybářská, měla zapnuté silné reflektory do vody. Způsob jak chytat kalamáry a jiné potvory citlivé a světlo. Během noci ještě po táboře běhaly místní zvířata, když se jich sešlo víc na jednou, tak dokazaly vydat k mojí nelibosti naprosto neskutečné zvuky.
I během rána mě přišli navštívit místní klokánci, sice je nazaujala moje maličkost, ale zato měli velkou chuť na to, co bylo v ešusu. Poučen už z ostrova Maria jsem si je akorát podrbal za uchem, což je asi příliš neuspokojilo. Ve stanu jsem si nechal věci a vzal jen peněženku a vodu na další cestu, původně zamýšlenou jen na půl dne. Co se týče věcí, člověk se opravdu nemusí bát o to, že by mu to někdo ukradl. Na jiných místech jsem si například nechával i celý batoh a vydal se na několik hodin pryč. Původně jsem se, zvyklý na naše poměry, tohoto bál, ale když jsem viděl že to je naprosto běžná věc nechávat si batohy na cestě a vydat se prohlídnout nějakou zajímavost poblíž, provozoval jsem to s chutí také.
Cesta vedla až na vrchol Mt.Graham (579 m.n.m.), odkud byl nádherný výhled na The Hazards společně s Wineglass Bay. Bohužel při cestě zpět jsem blbě došlápl a ozvalo se staré zranění nártu. Viděl jsem všechny svaté a už jsem si říkal že to bude konec cestování. Cestou zpět se původně hodinová cesta protáhla na tříhodinový maraton s klackem na podepření a skákání na jedné noze. Návrat zpět a definitivní konec s další cestou téhož dne. Měl jsem i štěstí že mě potkal starší pár z Anglie, kde paní byla doktorka. Po poradě co s tím, mně doporučila si lehnout a počkat do druhého dne. Navíc mi nechali i vodu, jelikož sami končili s trekem. Ta bodla, jelikož během skákání po jedné noze jsem ji skoro všechnu vypil. Dobří lidé nevymřeli, naštěstí.
Druhý den bylo opravdu lépe a já se opatrně vydal zpět do Coles Bay, odtud pak autobusem přes bývalou velrybářskou vesnici Bicheno, kde mimochodem je moc hezká výstava malých žraloků, medůz, mořských koníků nebo krabů. Vše živé a vstupné bylo lidové 4 dolary. Z Bichena jsem pak přejel dalším spojem do Launcestonu, dojezd byl v 18:00 a pomalu se začínalo šeřit a já neměl ani ubytování, ani představu kde vlastně ve městě jsem. Z průvodce jsem vyčetl o blízké hospodě jménem Batman Fawkner Inn kde jsem pokoj našel. Problém byl teda v tom, že podemnou byla diskotéka, takže vybrovala podlaha. Naštěstí se spánek dostavil rychle. Následující den jsem hned v sedm ráno odjížděl busem do Devonportu.
Po pár posledních dnech strávených v Devonportu nadešel den odplutí. Trajekt jsem si už rezervoval s předstihem po internetu. Kajuta v „hostelu“ , což v provedení lodi bylo asi takové, jako spaní v ponorce na kavalcích které se akorát zatahují závěsem, vyšlo na 230 dolarů. Po rozloučení se se známými, ubytování ve stylu mrsknutí batohu do zamykatelné plechové skříňky, jsem byl připraven na vyplutí. Po dvou měsících v Tasmánii bylo vše u konce a člověk jen přemýšlí, zda-li se sem podívá ještě někdy. Kolem 15:00 se Spirit of Tasmania III. hnula a začala nabírat rychlost, směr Austrálie s místem kotviště Sydney. Loď byla luxusně vybavená a i jídla byla ve velkém stylu, prostě ideální uvolnění před dalším dnem a nejistotou jestli mně v jednom Sydneyským hostelu opravdu dobře rozuměli kdy tam přijedu. Cesta by měla trvat necelý den čistého času. Už se jen vyspat a Austrálie čeká…
Třetí největší mešita na světě. Dvě stě metrů dlouhá, sto metrů
široká s dvě stě metry vysokým minaretem – údajně se do tohoto
gigantu vejde chrám Sv.Petra v Římě. Kdo se pyšní touto stavbou?
Nejspíš všichni muslimové, ale vlastnické právo na ní mají Maročané,
respektive Marocké království. Je to velká mešita Hasana II.
Třetí největší mešita na světě. Dvě stě metrů dlouhá, sto metrů široká s dvě stě metrů vysokým minaretem – údajně se do tohoto gigantu vejde chrám Sv.Petra v Římě. Kdo se pyšní touto stavbou? Nejspíš všichni muslimové, ale vlastnické právo na ní mají Maročané, respektive Marocké království. Je to velká mešita Hasana II.
Velká mešita Hasana II. zdobí pobřeží marockého města Casablanca, jež je hlavním městem regionu Velká Casablanca a zároveň je hospodářským a kulturním střediskem Maroka. I přes své kulturní a hospodářské postavení v království, neměla Casablanca žádnou historickou památku. Právě proto si ji konstituční monarcha Hasan II.(vláda 1961 – 1999), syn krále Muhammada V., vybral k výstavbě svého „památníku“. Bohužel vybudování takto obrovské stavby nebyl zrovna šťastným nápadem.
Stavba mešity byla započata roku 1980, podle plánu francouzského architekta Michela Pinseaua. Stavěla se celých třináct let a v roce 1993 vyrostla do nejvyšší stavby Marockého království, kdy byla slavnostně otevřena a zpřístupněna veřejnosti.
Zdálo by se, že tuto přerostlou mešitu by neměl být problém najít. Svou velikostí je přeci nepřehlédnutelná a leží přímo na břehu Atlantiku. Ovšem díky neproniknutelné mlze, vzniklé vysokým výparem z oceánu, vyskytující se na pobřeží celkem často, je spíše k nenalezení. Ale když má člověk štěstí a mlha se rozfouká či rozplyne, ukáže se mu tento skvost v celé své kráse a velikosti. Je těžké popsat dojem z velikosti mešity. Je tak velká, že se prostě do vašeho zorného pole nevleze, natož pak do hledáčku fotoaparátu. Při snaze zdokumentovat minaret musíte být hodně, honě daleko a ležet při tom téměř na zemi. Tak asi tak…
Co vás zaujme kromě samotných zdí mešity, je obrovské nádvoří určené pro 80 000 věřících, kteří neměli to štěstí a nevešli se mezi 25 000 vyvolených, jež se mohou modlit uvnitř mešity. Celková kapacita mešity je tedy něco přes 100 000 lidí. Dále jsou oči tahány tradičním zdobením islámskými ornamenty, tu vylepšené velmi drahým materiálem.
Toto jsou věci, které lze obdivovat z venku a zadarmo. Zde je nutné podotknout, že mešita Hasana II. je v Maroku jako jediná zpřístupněná nemuslimům. Pro nevyznavače islámu jsou zde za 120 MAD, 60 MAD pro studenty (marocký dirham, 1 MAD = 2,67 Kč) hodinové prohlídky mešity a jejího zákulisí s průvodcem. Ten s Vámi projde hlavní sál (i jako nemuslimové se musíte vyzout a nepohybovat se po prostorách s holými pažemi, rameny a nohami, ženy si musí ještě zahalit hlavu), místnost pro očistu (muslimové si před tím, než vstoupí do mešity omyjí nohy, ruce a obličej, vše má svá pravidla), a lázně. Na prohlídce můžete obdivovat neuvěřitelné prostory mešity, šikovnost řemeslníků a dovíte se zajímavosti, že mešita má otvírací střechu, místnost určena pro očistu že je omítnuta jakousi speciální velmi drahou směsí nepodléhající vlhku, že lázně z mramoru, benátského skla a zlata nebyly nikdy použity a že na vrcholu minaretu je zařízení vysílající při slavnostních příležitostech laserový paprsek, jež je namířen k Mekce a je viditelný do vzdálenosti třiceti kilometrů.
Zmiňovala jsem se o tom, že postavit tento chrám nebyl zrovna šťastný nápad. Mešita do dnešní doby spolkla jednu miliardu dolarů, což značně převyšuje rozpočet země. A mešita ještě nepřestala peníze polykat. Její krásná romantická poloha na břehu oceánu není zrovna vhodná. Moře začalo podemílat ochoz, na kterém mešita stojí a nyní tam probíhají zpevňovací a protierozní práce. Kde vzal Hasan II. finance na postavení svého snu? No… všichni Maročané dobrovolně – nedobrovolně odváděli část ze svého výdělku na stavbu mešity. A ještě k tomu při její realizaci dobrovolně a zadarmo pomáhali. Ptáte se jak to? Je to poznat i z řeči průvodce – Maročané jsou na svou mešitu velice pyšní a hrdí a moc ji chtěli.
Ano. Maroko se mešitou Hasana II. zvýraznilo ve světě. Do Casablanci je lákáno více turistů, věřících i nevěřících. Je málo zemí, které se mohou světu pochlubit podobným architektonickým skvostem. Ale stálo to za to? Kde by teď možná Marocké království bylo, kdyby čas, lidi a hlavně finanční prostředky investovalo jinam, než do vladařského vrtochu…?
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se
přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si
vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner
Bros.
Nikdy jsem nebyl cestovatel a popravdě nebýt lákavé nabídky, která se naskytla, tak bych svojí tříměsíční cestu do Austrálie a Tasmánie asi ani nepodnikl. Onou nabídkou byla skutečnost, že v Tasmánii jsme měli známé, kteří mně nabídli pobyt u nich. Tímto chci pozdravit manželé Hrabalovi, v současnosti už do Jižní Austrálie, kam se letošní rok přestěhovali. Po nějaké době přemýšlení jestli přerušit dálkové studium, skončit s prací, kde sehnat peníze, aniž bych měl vůbec konkrétní představu na kolik to vše přijde a v neposlední řadě i přemáhání pohodlnosti, jsem se rozhodl, že právě tohle bude to pravé, co člověku osud nachystal a čeho by byla škoda nevyužít.
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner Bros.
To samozřejmě nestačilo, takže jsem si začal shánět potřebné informace, co tam vlastně žije dalšího. V práci mně vyhověli a nakonec jsem původní výpověď změnil na neplacené volno. Škola se tak nějak neplánovaně přerušila sama a pár peněz se do začátku podařilo sehnat. Další problém byl s vízem, Austrálie si dává pozor na to, kdo jí může navštívit, a tak si člověk musel vyplnit vše potřebné. Např. potvrzení o hotovosti na účtu, v případě turistického víza potvrzení od zaměstnavatele že se po návratu máte kam vrátit / studovat, záměr cesty a místo kde budete – v tom jsem to měl jednodušší, jelikož jsem odcestoval na pozvání.
Vyřízení jsem přenechal agentuře se kterou jsem byl spokojený a sehnal si skrze ní i letenku. Takže vše potřebné již bylo přichystané, nakoupené a už jen počkat do 7.února (2006) na den D.
Onen den nastal, a tak jsem ještě za sněhu vyrazil v letní bundě a botách směr Praha a na letiště. Let samotný, směr Londýn – Singapoure – Melbourne, byl dlouhý, ale v pohodě. Společnost mně dělala postarší Angličanka, která, když zjistila, že se mnou moc nepokecá kvůli mojí angličtině, tak byla paradoxně ještě více upovídaná a vehementně se mě snažila zatáhnout do nikam nevedoucí diskuze. Alespoň jsem se nenudil. O co jsem měl štěstí cestou, o to jsem měl smůlu na místě. To bych nebyl já, aby v něčem nebyl problém a tak jsem čekal a čekal až dostanu batoh z pásu a ono nic… Docela blbej pocit s přihlédnutím na fakt, že angličtinou jsem brilantně zrovna nevládl a byl jsem od domova dost daleko. Nakonec jsem ale s maximálním vypětím všech sil reklamoval problém a dozvěděl se, že batoh je ještě někde v Singapuru. Takže s ujištěním že dorazí později a že se neztratil, jsem pokračoval dál „o batoh kratší“ směr Tasmánie.
Po dvouhodinovém letu malým letadlem z Melbourne jsem přistál na letišti v Devonportu. První co člověka uhodí při příletu do Austrálie do nosu je všudypřítomné aroma eukalyptů, na které si ale během krátké doby zvyknete. Devonport (21 tis. obyvetel), ve kterém jsem díky známým na pár prvních týdnů zakotvil, je hlavní lodní spojnicí s Austrálií. Je zde přístaviště pro trajekty Spirit of Tasmánia I.,II. a III. (ten je v současnosti ale prodaný do Řecka), které zajišťují přepravu lidí do Sydney a Melbourne na kontinent. Mimo zmíněného přístaviště, stojí za zmínku skalní útvar jménem Mersey Bluff, na němž je starý maják a v jeho okolí jsou v kamenech vyryté kresby původních obyvatel Tasmánie, mnoho tisíc let staré. Současní obyvetelé Tasmánie jsou velmi přátelští a nezřídka se vám stane, že vás na ulici, nebo ze zahrady někdo zdraví a nezávazně se s vámi dá do řeči. Dost často, a s tím jsem měl z počátku problémy pochopit, co to vlastně je, na vás někdo volá „hej gan“ (how are you going) jako pozdrav. Jelikož jsem ani neměl žádný pevný itinerář cesty a radil jsem se až na místě, co vlastně všechno navštívit, první kroky vedly do Informačního centra.
Dostal jsem víc informací nežli jsem vyžadoval, a tak mě to ještě více zkomplikovalo rozhodování. Jedna věc byla ale jasná, dva měsíce je krátká doba! Navíc překvapení, žádná autobusová nebo vlaková doprava se v Tasmánii nekoná, akorát pro turisty jezdí pár společností.
Největší, Tassie Link, zajišťuje dopravu mezi turisticky zajímavými místy. Takže nebylo moc na výběr a volba padla právě na tuto možnost. Nicméně nelitoval jsem, někteří řidiči byli nezapomenutelní. S jedním jsme například otáčeli autobus v lese, přičemž pár plechů tam asi i zůstalo. Další nezvyklou věcí pro českého turistu je fakt, že za návštěvy národních parků se v Tasmánii platí peníze. To jsem vyřešil „permanentkou“ na vstup do všech parků v ceně 25. dolarů a musím říct, že se to velice vyplatilo, jelikož jenom samotný vstup do nejznámějšího národního parku Cradle Mountain stál tu samou částku (v ceně je i rozvoz minibusama ve vstupu do parku). Do ostatních parků vás nikdo vesměs nekontroluje, ale v případě kontroly rangerem na pochuzce by asi problem byl.
Po prvních dnech, si člověk zvyknul na nové prostředí a využíval blízkost moře. Dal jsem dohromady itinerář pro nadcházející měsíce a připravoval se na odjezd. Dlužno ještě podotknout že i během prvních dnů jsem díky známým navštívil dost míst a podnikl velmi pěknou tůru do národního parku Walls of Jerusalem o kterém napíši zvlášť článek jindy.
Mezi pěkná místa která stojí zato navštívit v blízkém okolí Devonportu, určitě patří a doporučuji „Penguin Viewing“, kde časně ráno a za soumraku vylézají houfně z moře malí tučňáci (fairy penguins) a kde se na to všechno mohou lidé potichu dívat, dále okolí Port Sorellu, Leven Canyon, deltu řeky Tamar, malebné městečko Sheffield hned u výrazné dominanty okolí – hory Roland, nebo o něco dál okolí vesnice Mole Creek kde je spousta zajímavých míst a Wildlife park. Nebudu ale citovat názvy a vrátím se k původnímu itineráři a začátku mojí samotné okružní cesty po Tasmánii. V osm ráno před Informačním centrem v Devonportu již stál autobus společnosti Tassie Link a v něm kolem dvou desítek natěšených baťůžkářů, takže jsem se hned přidal „mezi své“. Za půl hodinky jsme odjížděli. První zastávkou byl Sheffiel, malebné městečko poblíž Mount Roland, která dominuje okolí. Město je turistům známé kvůli Cradle Mountain malbám, které jsou opravdu hezké a zdobí každou volnou stěnu ve městě. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr národní park Cradle Mountain Lake st Clair se svým hlavním lákadlem, horou Cradle Mountain (1545 m.nm.). Mimochodem právě Cradle Mountain je asi nejprofláknutějším přírodním útvarem na fotkách a propagacích Tasmanie, setkáte se s nim i v supermaketu na mléce, jogurtu, prostě na všem, co má punc „made in Tasmania“.
Samozřejmě hned po Čertovi a Tygrovi, kterého teprve po jeho smrti začli mít všichni rádi. V parku jsem strávil asi 5 dní a o něm napíši více v jiném článku, věnovaném právě tomuto krásnému místu. Je zde i začátek slavného 80km pochodu který je ale za 120AUD – částka že vůbec můžete jít tuto tůru! Neboli nic pro mě. Po pár dnech stravených zde, jsem po ukončení své kratší verze Overland Tracku vyrazil autobusem směr Strahan. Strahan je jediné významější městečko, které je na západní části ostrova. Už při příjezdu do města na vás dýchne atmosféra opuštěného místa, které už žije hlavně turismem. Před více jak stopadesáti lety zde byla jedna z prvních, dost tvrdých trestaneckých pracovních káznic. Tehdá na ostrově, který je nedaleko v zátoce a vězni tu těžili dřevo. Dnes tuto skutečnost připomíná výstava v Informačním centru.
Po příjezdu do Strahanu jsem upustil od postavení stanu v kempu a zaplatil si hostel. Jelikož jsem z Cradle M. docela prochladl a nebylo mně dvakrát moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostal rychle a druhý den jsem hned vyrazil na návštěvu místa zvaného Hogarth Falls, kde mimo malého vodopádu je velmi zajímavý les s velkou spoustou kapradin. Mimochodem kapradiny tu rostou na rozdíl od nás (a konrétně druh který místní nazývají Fern Tree), do výšky. Některé, které už žijí například přes 40 let, mají listy ve výšce tří a víc metrů. Další zajímavostí tohoto místa je už prostý fakt, že jste tu blízko západního pobřeží ostrova. Bohužel 7 km daleko a k mojí smůle vzal za své plán, že si tam vezmu stan a mrknu na západ slunce – většinu času pršelo nebo bylo zamračeno. Nicméně vydal jsem se tam a alespoň si vychutnat tu atmosféru místa. Jelikož další pevnina je až 19 000 Km daleko v Jižní Americe a moře je tu divočejší než jinde. Po třech dnech odpočinku jsem přes hornické město Queenstown vyrazil směr Národní park Franklin–Gordon Wild rivers a na zajímavý pochod směrem k hoře Frenchmens Cap.
Ještě se ale vrátim k řidičům Tassie Link, zde si člověk užil také své. Dost nepříjemný zážitek jsem měl, když nestandardně přehazovali lidi z jednoho autobusu do druhého, který čekal na odpočívadle. Nějak jsem špatně porozuměl a po pár okamžicích jsem zjistil, že můj batoh jede jiným směrem a jiným autobusem než já. Po prvotním rozdejchání se z mírného návalu tepla jsem taktně naznačil řidiči, že asi sedím ve špatném autobuse. Fakt jsem netušil jak to dopadne, tušil jsem že mám akorat velkej problém. Nicméně řidič zavolal kolegovi, otočil autobus a přehodili si mě na nejbližším možném místě. Podobná historka se stala i jinému turistovi na jiném místě, zde to měl ale řidič komplikovanější s otočením, a tak bez dlouhého přemýšlení zajel do lesa, ve kterém se otáčel. Naneštěstí autobus na tuhle věc nebyl stavěný. A tak to odnesl se strženým plechem a poškrábaným podvozkem. Chudák turista pak celou dobu snášel připomínky od všech jaký je to blbec. (To si pak člověk říkal, jaké má štěstí a to samé si vybral už jinde.) Celkově ale musím říct, že autobusáci v Tasmánii jsou opravdu dobří řidiči.
Po odpočinku ve Strahanu jsem se přes Queenstown dostal až na silnici uprostřed ničeho, kde mě společně ještě s jednou turistkou vysadil autobus a jel fuč. Jediné co napovídalo trochu co tu vlastně je, byla cedule Frenschmans Cap Trek. Asi nejobtížnější jaký mě potkal v Tasmánii. K tomu ještě vydatně pršelo a představa nadcházejících 4 dní byla fakt lákavá. Po seznámení se s druhým baťůžkářem jsme vyrazili. Jelikož je to ale opět na delší psaní, pochodu na Frenschmans Cap se budu věnovat v některém z dalších článků zvlášť. Po skončení této tůry jsem byl fakt hotovej, absolutně bez jídla a pití, špinavej, unavenej, a tak příjezd ve večerních hodinách do Hobartu, nalezení Hostelu, teplé sprchy, měkké palandy byla opravdu slast. Pračky tu byly naštěstí také – na mince, takže jsem do jedné rovnou nasypal obsah celého batohu a v klídku relaxoval a počítal puchýře na noze.
Hobart je pěkné město, je hlavním městem Tasmánie a se svými 130 tis. obyvateli je to už velkoměsto na Tasmánské poměry. Muzeum tu má vstup zdarma, velmi hezké je místo zvané Salamanca Sq., které je ještě z dob velrybářských., tj. 30.léta 19.století. O těchto dobách je i dost připomínek v Námořním muzeu, zde je už ale vstup pouze za penízky. Centrum města je situované k přístavu, taktéž i většina turistů. Hlavním lákadlem jsou plovoucí prodejny rybích fast foodů v přístavu. Kde člověk, mimo jiné, může dostat zaručeně čerstvé Sushi, směs rybích potvor s hranolky a jiné dobroty. Zaleží jen na peněžence. Noční život je tu až překvapivě rušný na tak malé město. Je to hlavně díky turistům, kteří sedí v některé z mnoha restaurací na ulicích. (Uplně běžně tu je vedle sebe třeba Indická, Thajská, Italská a Irská hospoda) Po čtyřech dnech rekonvalescence jsem se vydal směr východní pobřeží. Na Tasmánský poloostrov se známou věznicí Port Arthur. Ale o tom až příště.
Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním
dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali
ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní
organizátoři si naskočili a odjeli.
IV. ČÁST:
Sobota 25. června: Přestože vyrážíme na Kateřinu těsně po 8.00 hod., předjíždíme asi 15 autobusů a na parkovišti jich je už nejméně dvacet. Parkujeme tedy dost daleko. Turistů je jak naseto, protože včera byl křesťanský svátek a bylo zavřeno. Jaké je naše překvapení, když při setkání nám JaJi vyčítají, že jsme je poslali na jinou horu. Vláďu totiž spletlo, že i na menší hoře postavili novou kapličku, která tam dříve nebývala a Vláďa přepokládal, že se jedná o Mojžíšovu horu, která dříve jako jediná, měla na vrcholu postavený kostelík. Chudáci Podzimkovi včera večer absolvovali tedy výstupy dva. Naštěstí to na nich nezanechalo velkou újmu a po společné prohlídce kláštera se s chutí pustili do snídaně, přivezené v cool boxu.
Mnich v pokladně výstavy ikon nám připomněl mýtného v rakouském tunelu, který měl také svůj osobní měnový kurz. Mnich chce 3 USD (což je v přepočtu 18 LE) nebo 25 LE a tak si necháváme ikony ujít. Viděli jsme už dost. Ještě fotografii u „hořícího keře“ a po občerstvení v beduinské krčmě honem zpět, abychom už byli v moři.
Objednaná slavnostní večeře u Létající ryby odstartovala loučení. Nacpáni rybou, jogurtovým dresingem, pečeným lilkem a orientální rýží a na závěr žlutým melounem, jsme se objetím rozloučili s kamarádem restauratérem.
S trochou nostalgie opouštíme hospůdku s oleandry a věčně hladovými kočkami, kde jsme týden byli vlastně jedinými hosty.
Neděle 26. června: Pokud byla včerejší večeře tečkou, je dnešní snídaně vykřičníkem. Na to, jak jsme se tady poměli, budeme dlouho vzpomínat. Ale co se dá dělat, nic netrvá věčně a tak pomalu se chýlí ke konci náš výlet za hranice všedních dnů.
Do Suezu jsme dojeli bez problému a k pozdnímu obědu si dopřáváme arabské speciality. K nim patří i muslimská modlitba, které se oddává majitel restaurace přímo v lokále. To jsme ještě nikde neviděli. Naposled jsme byly s Jaru svědky podobné scény na náměstíčku před mezinárodním hotelem Safir Etap v Káhiře. Být v Suezu a nevidět průplavem plující lodě je trestuhodné, ale nás tentokrát tlačí čas. Musíme být ještě dnes v Káhiře a lodě, které ráno jedou do Ismailie, projíždějí Suezem asi tak do 11.00 hod. a ty, které jedou opačně, se tu objeví až po 16.00 hod. A to už bohužel čekat nemůžeme. Tak alespoň koukáme na překvapivě úzký kanál a oddáváme se fantazii.
Cesta do Káhiry je celkem jednotvárná, míjíme několik hřbitovů, které jsou zakládány už dost daleko od Káhiry. Na sedmnáctimilionové město připadá samozřejmě i přiměřené množství zesnulých.
Je zvláštní, že káhirský byt, ke kterému máme sice spoustu výhrad, najednou dokonale supluje pocit domova. Unaveni, ale šťastni uléháme, aby nás za hodinu šíleným zvoněním vzbudil Baher. Je dost tvrdě vykázán, ale hlavně že se přesvědčil,
že jsme se živi a zdrávi vrátili a nezašantročili auto. Zítra bude opět marně apelovat na to, abychom zaplatili kauci a taxíka z letiště. Ale to bude až zítra.
Pondělí 27. června: Máme před sebou poslední tři dny pobytu a v nich spoustu povinností. Jednou je společná návštěva Mr. El Bendaryho v jeho kanceláři. Ženskýma očima hodnotíme značnou zanedbanost a zaprášenost vcelku reprezentační kanceláře a hlavně jejího sociálního zázemí. Asistentka Jaru s údivem hodnotí „sekretáře“, který nám přináší kávu s kardamonem.
Pak se touláme Babelukem, který k naší lítosti ještě vyspává a nemá tu šťávu, co míval k večeru, když jsme sem chodili nakupovat. Jezdívali jsme sem hlavně ke křesťanskému řezníkovi pro vepřové a uzené maso a hlavně uzené makrely, po kterých ještě vždycky tři dny voněla naše Toyotka.
Abychom ještě umocnili pro JaJi jejich orientální zážitky, bereme je „za koleje“, což je tržiště všeho možného za Sudan street. Původní prostor se trochu posunul vzhledem k nové výstavbě a tím také trochu ztratil původní patinu. Přesto kupujeme velice levné ovoce a vzpomínáme na Vaškovu Marcelku, která by při pohledu na prodej kachen při 50°C bez vody pravděpodobně vzbouřila mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Večer končí návštěvou Bahera u nás, který stále a zbytečně otravuje. Stejně už nic nedostane. Také my jsme se museli smířit s tím, že současný provoz dvou klimatizací vyhazuje pojistky a zapínáme je střídavě.
Úterý 28. června: Na dnešek jsme si naplánovali výlet do oázy Fayum, která je vzdálena asi 120 km od Káhiry. Její atrakcí jsou čtyři prastará vodní kola, kdysi používaná k zavlažování. Dřevěná kola v dřevěných ložiskách mají každé jiný počet lopatek. Jejich příjemné vrzání a zurčení vody navozuje hezkou melodii, která bývala zvlášť romantická při posezení v přilehlé zahradní hospůdce u kebabu nebo jiné dobrůtce. Dnes je v okolí zpívajících kol všechno jinak. Arabskou hospůdku trapně nahradilo bistro italského typu! Škoda!!
Arabský folklor nás zato čeká na protějším chodníku. Řada obchodníků s typickým košíkářským zbožím z listů místního rákosí a také s keramikou. Vláďa s prodavači si přišli na své úplným koncertem orientálního smlouvání a tak obě Jarmilky odcházejí s náručemi velice levného košíkářského zboží pro radost sobě a příštím obdarovaným. Všichni jsme nadšeni z úžasného prožitku.
Škoda, že už brzo opustíme Egypt, Vláďa se totiž dostává na vrchol svého umění smlouvat.
Při prohlídce stylizované malé zoologické zahrady, která je v sousedství zpívajících kol také nová, nás oslovil místní policista, který chtěl vědět, kde máme autobus s ostatními turisty. Dlouho nemohl pochopit, jak jsme se tam ocitli sami vlastním autem.
Na oběd zajíždíme do Auberge du lack, střediska zašlé slávy u obrovského sladkoslaného jezera Karoon. V zahradní restauraci na molu, kde jsme se usadili, se nevaří, ale to zjišťujeme, až když nám přinesou oběd v alobalu z blízkého hotelu. Také rozčarování! Porce jsou ale obrovské, zbylou rybu si necháváme zabalit s sebou, také ceny jsou rozumné, jen Vláďa se orosil, když ochutnal orientální rýži na sladko a ještě se skořicí.
Káva v blízkém hotelu je poznamenána nostalgií. Hotel kdysi hostil na příklad Winstona Churchila, Kadáfího a „novomanžele Mühlbachovy“. Ti tady kdysi prožili noc v krásně nasvícené zahradě, posléze v proleželých postelích s rudým přehozem, plným podezřelých skvrn a ranním probuzením s blechou. Rozčarování pokračovalo zahradou, která v denním světle byla celá zarostlá plevelem. Zahrada se nezměnila, jen bazén je bez vody a nové vrstvy prachu v čalouněných křeslech efektní haly.
Po návratu do Káhiry nás čekají nákupy, protože čas pobytu se už opravdu nachyluje. Na Khan el Khalilu nakupujeme papyrusy, dárky pro přátele a Podzimkovi chtějí pro svého Jiříka nejdříve orientální stolek, který ale při bližší prohlídce nevyhovuje. Proto volba padá na „kožené bobky“. Také jejich výběr není jednoduchý. Jaru má svoji představu, kterou se snaží vysvětlit prodavači a ten nás vláčí za zbožím děsnými prostorami, kam asi málokterý Evropan zavítal. Už začínáme mít strach, Vláďa ztrácí nervy, špindíru zahání a nás táhne pryč. V civilizovanějším úseku tržiště nakonec nacházíme zboží dle svých představ a opět přichází na řadu Vláďovo smlouvání, které končí oboustrannou spokojeností a zároveň oboustrannou lamentací, jak obě strany prodělaly.
Na zpáteční cestě kupujeme své oblíbené vojtěškové karboše a jedeme se rozloučit s Káhirou z výšky „koňského klubu“. Zdá se, že často používám označení zašlá sláva, ale ono to všude nejlépe vystihuje současný stav. Kopec Mocatam je nejvyšším bodem v okolí města. Klub Horse Stars na jeho vrcholku byl v době britské kolonizace velice elegantním střediskem místních Angličanů, vysokých důstojníků a jejich přátel.
Čas, který se na budovách a vyhlídkové restauraci podepsal, nemůže ovlivnit místo, kde je Káhira „jak na dlani“. Ne že by to byl okouzlující pohled. Vše pod námi je zahaleno hustým smogem, místy ještě zhuštěným o dým z odpadků, které se pálí na okraji pouště. Nicméně romantický západ slunce, dobré studené pivo s „kukuřičnou pučálkou“ a ochotná obsluha zajišťují příjemné posezení. Přikusujeme přinesené karboše a po očku pozorujeme, pro nás zajímavou, ale pro muslimy typickou, rodinu. Zřejmě velmi dobře situovaný muž, jeho matka a čtyři ženy, ke kterým patří tři děti, si sem vyšli na večeři. Všechny ženy, kromě tchýně, jsou až k očím úplně zahalené, v přepychových hedvábných, leč úplně černých hábitech. I kabelky a střevíčky, také černé, odpovídají vysoké úrovni rodiny. Muž, který sedí s „favoritkou“ u jednoho stolu, na první pohled neoplývá výraznou inteligencí. Jedná se asi o jmění a postavení zděděné. Ostatní tři ženy sedí u jiného stolu s tchýní a všechny bez rozdílu se starají o pobíhající děti. Snad je to podívaná, která představuje správnou tečku za různými večery, prožitými v zemi plné rozporů… .
Ještě si musíme připomenout, že cesta sem nebyla bez komplikací. Jízdou nahoru od Mrtvého města jsme se dostali na vrchol Mocatamu, avšak zde Vláďu objížďka kvůli rozkopané ulici odvedla z přímé cesty ke klubu. Kolem vrcholu kopce se náhle objevilo několik improvizovaných „vyhlídkových restaurací“, provozovaných místními špindíry. Všem tolik záleželo na tom, abychom použili jejich plastové sezení, že nám téměř lehali před auto. My jsme se ale nedali a nekompromisně mířili k tomu pravému koňskému klubu.
Středa 29. června: Probouzíme se do posledního rána. Vláďa s obavami, jak dopadne „předání auta“ mafiánským agentům z půjčovny.
Pijeme poslední ranní kafíčko s koňáčkem na zaprášeném balkoně a pozorujeme nepatrný ranní provoz na křižovatce pod námi. Z nadhledu osmého patra máme vše jak na dlani. Mnohé večery jsme tady fascinovaně sledovali prekérní situace na naší křižovatce, stejně „zasekané“ jako všechny ostatní v celé Káhiře. A tak jsme se stali svědky neřešitelného kolapsu, kdy před půlnocí úplně „zamrzl“ provoz ve všech čtyřech směrech. Zpravidla je provoz řízen v každém směru jedním policistou a jejich šéf uprostřed vše koordinuje. V noci však slouží na křižovatce pouze jeden policista. Ten zděšen neřešitelností situace to prostě vzdal a vzal nohy na ramena. Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní organizátoři si naskočili a odjeli. V následující chvíli, tentokrát přičiněním taxikářů, se opět vše zastavilo. To se opakovalo ještě několikrát a i když to vždy vypadalo neřešitelně, někdo s tím pohnul. Asi po půl hodině se přece jen vrátil policista s posilou a provoz znormalizovali, tj. zácpa byla jen občasná. Ale dnes to jsou už jen vzpomínky… .
Po snídani odcházejí JaJi rejdit po nové Káhiře, jde jim hlavně o procházku Zamalkem a také chtějí vyfotit sochu Ramsese před hlavním nádražím. K jejich lítosti je bohužel celá obklopena ježatým lešením. Lešení je vůbec místní specialitou. Staví se z břeven, posvazovaných provazy. Jedno takové lešení zdobí sousední dům a pro nás se stalo orientačním bodem při návratech domů. V té době já s Vláďou projíždíme nové sídliště Heliopolis a hledáme starého přítele Ahmeda Azima, se kterým jsme zažili spoustu příhod. Před odjezdem do Egypta jsme se s ním snažili spojit přes internet, ale marně. Stejně marně teď hledáme už v zabydleném sídlišti jeho tenkrát čerstvě dostavěnou vilu s bazénem. Pro zajímavost musím uvést, že mu ji projektovali dva mladí slovenští inženýři. Jejich dílo bylo dost povedené a my jsme si u něho užili mnohé hezké chvíle. Projíždíme křížem krážem úpravnou bohatou čtvrť. Víme, že vila byla postavena jako rohová, ale i takových je tu teď spousta. Zklamáni to vzdáváme a odjíždíme na Tahrir Street, kde se máme sejít s Podzimkovými. Přicházejí posilněni z arabské jídelny, kde na nerezových miskách (prý jako psích) pojedli typické jídlo košari, což je směs těstovin, rýže, čočky, rajské omáčky a do křupava osmažené cibulky. Společně vyrážíme do uličky stříbrňíků, aby Jarunka své potenciální snaše koupila dárek. Její představa se ale nenaplnila ani v jednom z krámků, jen my kupujeme kartuš, jako přívěšek pro naší novou vnučku Dorotku. Konečně se Jarunčina představa naplňuje u posledního stříbrníka na rohu Tahrir Street, v krámku, který dříve patřil Vláďovu příteli. Nového majitele se na něj snažíme zeptat, ale marně. Zato zboží má velmi pěkné a tak nakupuje nejen Jaru, ale neplánovaně i Vláďa pro mne. Jako pomalý přechod do evropské civilizace, předvádíme nakonec Podzimkům Tyrolskou restauraci v Mohandeseenu, do které jsem se chodila nadýchnout evropského ozonu, když se mi tady někdy stýskalo.
A odtud už jedeme „domů“: uklízet, pakovat… . Přestože byt je pronajmut až do půlnoci, majitel už od tří odpoledne posedá před domem. Pánové dávají do lesku auto a Jaru zase byt, který takovou čistotu nikdy nezažil. Zbylé ovoce, potraviny a prací prášek předáváme bulabce z vedlejšího domu, protože z našeho bulaba se během našeho pobytu vyklubal pěkný podrazák, i když na začátku dostal tučný bakšiš. Večer máme sbaleno a uklizeno a čekáme Mr. El Bendaryho, kterého Vláďa požádal o pomoc při předávání bytu a auta. Mafiáni z půjčovny oblézají auto ze všech stran a upozorňují na každé škrábnutí i když všeobecná odřenost a pomačkanost byla na Vláďův požadavek zaznamenána už do smlouvy při našem převzetí. Kontrolují novou baterii a při té příležitosti se proflákne, že si ji od nich včera nechal Baher zaplatit. Ten se dnes ani neukázal se svými požadavky, myslí si, že penězi za autobaterii si přišel na své. To se ale mýlí, hoši z půjčovny mu asi zítra dají co proto. Po delším dohadování jim předáváme záruční list, který potvrzuje, že baterii jsme koupili my. Znovu se tedy věnují oděrkám na kapotě až do chvíle, kdy přítomnost Mr. El Bendaryho a pravděpodobně jím předaný bakšiš, je uspokojí.
A teď už jde vše ráz naráz. Při předávání bytu a klíčů o půlnoci objede „baba majitelka“ ostřížím okem uklizený byt (jen se pozastavuje nad zaprášeným pokojem, který jsme nepoužívali a zůstal v původním stavu). Pak jsou jedním z mladíků z autopůjčovny bravurně naložena naše zavazadla do auta a stejně bravurně jsme tam narváni my všichni a na nás navršen zbytek zavazadel. Je nás méně jen o Bahera, ale na cestu z letiště sem jsme potřebovali auta dvě. A už se s tím arabským šoférem řítíme půlnoční Káhirou. Při vší úctě a obdivu – Vláďa má ještě co dohánět. Jen šoférova angličtina je natolik nedostatečná, že na letišti přejíždíme sem tam z jednoho terminálu na druhý.
Ale to je v této noci na letišti ten nejmenší problém. Asi půl hodiny po odbavení je nám oznámeno, že máme nárok na občerstvení na účet ČSA, protože náš let má zpoždění. Občerstvení obnáší jeden teplý nápoj, zato zpoždění několik hodin. Klimatizace je v tom horku na omezený čas příjemná, ale po hodině začíná obtěžovat. Noční chlad, nedostatečné oblečení, nevyspání a nervy z několikrát odkládaného odletu stlačují náladu na bod mrazu. Posíláme domů SMSky, že odlet je odložen. Později se také dovídáme, čím je zpoždění způsobeno. Arab, cestující s ČSA z Prahy do Káhiry prý odmítal při odbavení odložit objemné balíky do zavazadlového prostoru. Nechápeme, v čem je problém a proč se s ním vůbec pracovníci ČSA dohadovali, vždyť předpisy letecké dopravy jsou jasné a jednoznačné. Takto kvůli jednomu Arabovi čeká zhruba 150 převážně českých cestujících několik hodin na spoj. Tím se opozdil nejen spoj Praha – Káhira, ale následně i náš Káhira – Praha. Čas ubíhá a nervozita stoupá. Choulíme se do slabých svetříků a čekáme na další zprávy. Konečně k šesté hodině ráno nastupujeme do dvou autobusů, které s námi kousek popojíždějí na letištní plochu. Napětí roste, například já jsem z autobusu nasměrována k určitému vchodu do letadla a tam „seřvána“ naší letuškou, že mám nastoupit jiným vchodem. Let také není příjemný, zásluhou nevalného jídla, našich nestabilních žaludků a nervózních letušek. Trochu radosti představuje malá placatice koňaku, která mezi námi čtyřmi koluje a to, že se blížíme k domovu.
Ani po šťastném dosednutí v Ruzyni nervozita neopadla, protože na Vláďu „vyjela“ letuška u východu z tunelu, že neukazuje pas a letenku, protože se domnívala, že bude procházet tranzitem. A nakonec je i Jiří „seřván“ pohraničním policistou, proč předkládá se svým pasem zároveň pas své ženy a ne každý zvlášť … .
Ale to už se Podzimkovi vítají s Jiříkem a my s Markétou, protože Kája, který nás měl vyzvednout, si přečetl naší zprávu o zpoždění až v půli cesty na letiště v půl šesté ráno.
Hlavně, že už jsme všichni šťastně doma. Teprve v průběhu dalších dnů si uvědomujeme, že nás provázela hejna strážných andělíčků, protože je opravdu zázrak, že vše prošlo vlastně bez problémů.
Za prvé: Auto šlapalo mnoho set kilometrů pouští bez poruchy, která by v tomto prostředí byla obrovským malérem. Měli jsme velké štěstí, že příhoda s vybitou baterií se stala hned třetí den v Káhiře a nikoli někde v západní poušti.
Za druhé: V nesmírném dopravním provozu v Káhiře a Alexandrii jsme auto ani neškrábli. Kdo tamější provoz nezažil na vlastní kůži, nedovede si představit, jak je to obtížné. Nevím o jaký miliónek se rozrostl počet obyvatel, ale aut rozhodně přibylo, ale na druhé straně přibylo i nově postavených „flyoverů“. V přecpaných ulicích měst i na opuštěných pouštích jsme najezdili 6 200 km.
Za třetí: Neměl nikdo z nás větší zdravotní potíže, neměli jsme vůbec žádné průjmy, zásoba léků zůstala nedotčena, i když jsme kdekoli jedli vše, na co jsme měli chuť.
Za čtvrté: To všechno jsme absolvovali navzdory věku, vždyť nám je celkem 240 let !!
Nedávno Jarunka pořádala pro své přítelkyně fotografickou prezentaci naší cesty s vyprávěním. Když o tom s námi mluvila, posléze prohlásila: „Zítra bych jela znovu“… . Tak se těšme, autorkou příští reportáže bude ona. Po celé vyprávění jsem se snažila popsat zážitky celé výpravy, takže poslední pocity jsou jen a jen moje. Na to, že jsem do své čtyřicítky žila osud tuctové, zaměstnané maminky, jsem si potom užila dobrodružství víc, než mě kdy mohlo napadnout.
V této souvislosti mám před očima orientální ženu, která se díky své siluetě splývavého šatu, zdá být nejvěrnější podobou Madony s děťátkem na obrazech starých mistrů. Má stejné touhy jako Evropanka, jejíž postavu formuje lycrové prádlo? Cítí stejnou mateřskou lásku, když pak posílá své syny na smrt ve jménu svého náboženství? Tyto úvahy už ale nepatří do tohoto vyprávění.
Mému naturelu a hlavně stáří bude už spíše slušet kavárna ve Vídni nebo italská pláž.
Přinášíme předposlední díl ze čtyřdílného seriálu
o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě
v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě
naučíte efektivně smlouvat…
Sobota 11. června:
Z Khargy do Luxoru už vede pěkná asfaltka celých 360 km, i když jsme byli informováni, že polovina je stále písčitá. Na této trase je sedm policejních zastávek a potkáváme pouze devět aut.
Poměrně snadno jsme našli v Luxoru předem rezervované apartmá v hotelu Gezira Garden, což je jediný hotel s bazénem v dost děsné arabské vesnici.
Odpoledne již bydlíme velice přepychově. Následuje procházka na druhý břeh, převoz motorovým člunem za 5 LE pro všechny, večer se koupeme v bazénu, je to úžasné.
Neděle 12. června:
Open buffet tu sice není, ale jinak slušná snídaně s vaječnou omeletou. Podzimkovi vyrážejí do Karnaku a my po starých známých místech. Hotel Pola už neexistuje, také přívoz pro auta už není, ale jezdí se po 10 km vzdáleném (prý kontraverzním) mostě. Přes poledne se máčíme v bazénu, protože je tu děsné vedro. V podvečer jdou Podzimkovi do Luxorského chrámu a my se necháváme zblbnout od koňského „špindíry“ k projížďce kočárem do bazaru prý za 2 EL.
Dovezl nás nikoli do bazaru dle našich představ, ale do nóblesního obchodního střediska, kde jsme bohužel asi naletěli majiteli při koupi stříbrných Nefertit pro naše holky. Já jsem dostala domácí botičky. Když nás koňař dovezl zpátky, chtěl zaplatit nikoli dvě, ale dvacet liber. Ovšem to měl smůlu !!! Stále smlouváme, čím dál tím více nás chtějí natáhnout: Například dědek s vojtěškovými karbanátky, jiný dědek se šavernou, děti a všichni otravují. Ale na Vláďu si nepřijdou. Dokonce nám ten dědek dal karbanátků plný pytlík, když jsme ostentativně už po několikáté chtěli odejít. Je vidět, že se Vláďa již dostává do dřívější formy.
Podzimkovi kupují lístky na vlak do Asuánu na pozítří, zítra bude Údolí králů. Já jsem nalitá Barakou, že mi ani nechutná večeře. Ve stejný den ještě hůře dopadli Podzimkovi, protože v Karnaku si nechali vypálit na CD digitální fotografie a ke svému zděšení zjistili po návratu do Prahy, že jednu ze dvou SIM karet „špindírové“ zapomněli vypálit a žánrové snímky z celého prvního týdne prostě nebyly.
Mám krizový den. Na snídani se nemohu ani podívat, i když se rozproudila diskuse, zda jsou lepší omelety nebo míchaná vajíčka, ale ani Vláďa nedonutil místního kuchaře k tomu, aby je umíchal. Včera jsem snědla sice jen jeden karboš, ale v břiše mám tři Baraky pravděpodobně i s lahvemi ….. .
V Údolí králů je 57°C. Nahoru už se nejezdí autem, ale na parkovišti nastupujeme do vláčku, což je přestrojený traktor. Tři hroby, obsažené ve vstupence jsou spíše podprůměrné a já chvílemi vypadám na kolaps. V jedné hrobce má Jirka konflikt se zakázaným focením, který se spravil pěti librami. Je to už podruhé, na Opera square fotil jezdeckou sochu s pozadím ministerstva! Tam si ho naštěstí nikdo nevšiml. Přes úmorné vedro se Podzimci vydávají přes hory k „Hatšepsutce“. My to objíždíme okolo a na parkovišti jim poskytujeme první pomoc formou ledového melounu a Baraky z coolboxu. Obzvášť pro Jaru je to více než nutné. Je na tom dost špatně, že dokonce jednoho špindíru po cestě česky poslala do p……. . Sama to hodnotí jako „sáhnutí na dno svých sil“. Ovšem Jiřík se vzhledem ke svému tréninku tváří jako „geroj“.
Ještě jsem se zapomněla zmínit o nové vymoženosti toalet v Údolí králů: Středně velký autobus, bez motoru, plus cisterna. Aby z ní moc neubývalo, tak se nesplachuje, ale obsluhující špindíra před, nikoli po použití, naleje kbelík do mísy a řekne OK. To vše za jednu libru. Ale už jsme viděli horší i v hotelech, na příklad v hotelu Luxor a k oddálení kolapsu to pomůže.
S obdivem sledujeme metrákové Japonky v třívrstvém oblečení a v pohorkách, s vějířem a kloboukem a někdy i s rouškou na nose a ústech. Zdají se v daleko větší pohodě, než já v šortkách, pantoflích a v té nejlehčí halence.
Ale teď zpět k Hatšepsutce. Z prohlídky jsou Podzimci brzy zpět. Jednak jsou devastováni po horském výstupu, jednak je objekt částečně uzavřen. Vyrážíme do Údolí královen se zastávkou v alabastrové dílně. Po oboustranně úspěšném smlouvání odcházíme s několika suvenýry. K naší spokojenosti snad, k jejich určitě.
Při vstupu ke královnám zjišťujeme, že se jejich údolí stydlivě zahalilo do písečného chamazínu. Ještě že až teď. Podzimci nepřišli alespoň o zářivý výhled při přechodu hor. V roce 1999 nově otevřený hrob Nefertari je dnes zavřen. Je prý úžasný, ale stejně bychom asi nedali za vstupné 100 EL na osobu. Ostatní tři přístupné hroby jsou velmi hezké, hlavně jeden a já mám pocit, že jsem tu tenkrát nebyla … . Je to hrob manželky Setiho z doby kolem roku 1200 př.n.l. Končíme dost zničení, že ani nechceme vidět Ramsseseum. Doma je odpočinek a parádní bazén, takže k večeru osvěženi, přece jen vyrážíme znovu za starým Ramssesem. Je už zavřeno, ale stejně jako u zříceniny u Khargy, se po chvíli objevují tři hošíci, jeden osel a dva hlídači. Čiperný a od prvního pohledu inteligentní asi 13 letý hošík, prý syn průvodce, mluví tak dobře anglicky, že naši angličtináři nikoli tiše, ale nahlas závidí. Dojednává nám tajnou prohlídku za dvacet liber celkem za všechny. Sám nechce ani bakšiš. Vystupujeme schodištěm v úzkém tunelu a přikrčeni máme průhledem ve zdi před sebou celý areál jako na dlani. Pouze ucho Ramssesovo, Jiřímu tolik doporučované, je na opačné straně.
Sestup po zřícených kamenech je dost artistický a já na to nejsem vhodně obuta.
Po příjezdu domů zjišťujeme měkkou pneumatiku a tak s pomocí recepčního jedeme hledat do vesnice pomoc. Podzimci pakují na zítřejší Asuán. Vracíme se s opraveným kolem i rezervou, se suvenýrem v podobě dvou hřebíků a lehčí o 60 EL ! Ale za to jsme zítra připraveni stihnout vlak. Večer se koná na restaurační terase rozlučková večeře s Luxorem. Díváme se kolem sebe na orientální noc, stejně jak to viděl Oldřich Nový očima Kristiána, agenta prvorepublikové cestovky.
Úterý 14. června:
Ráno odvážíme na Luxorské nádraží Ja-Ji vybavené z hotelu krabicemi se snídaní a také kontakty na ubytování a výlety v Asuánu, které zajistil recepční z našeho Gezira Garden. Po popřání krásných zážitků se rádi vracíme „domů“ k bazénu, abychom si užili oddychový den. Ale i zde, alespoň přes hotelové zaměstnance, otravuje felukář, který nám vnucuje projížďku po Nilu. Nakonec aspoň zanechává vizitku.
Doma obědváme špagety s lečem a k večeru jedeme do Luxoru raději autem, abychom se felukáři vyhnuli.
Cesta přes deset kilometrů vzdálený most vede tam i zpět velmi úpravným venkovem, který stojí za zevrubný popis. Zdejší políčka či spíše záhonky, protkané zavodňovacími kanály jako podle pravítka, lahodí oku každého zhýčkaného českého zahrádkáře. Několikanásobná roční sklizeň nutí ke střídání obdělávaných plodin, takže vedle sebe roste v přesných rozestupech maličká kukuřice, hned vedle se
večerním větříkem čeří už povyrostlé štětičky rýže, způsobně rostoucí ve svých loužičkách. A hned vedle jim poskytují ochranu pubertálně klátivé slunečnice. Všude se půvabně brodí volavky. A což teprve křoví podél cest. Jakoby se spojil Starkl s Bakkerem proti ostatním konkurenčním firmám. Bouganvilie vedou, následovány oleandry, fikusy klasickými i benjaminy, místy roste štědřenec střídaný jakýmsi druhem janovce. A nad tím vším datlové palmy. Ve všech námi projetých vesničkách existuje pouze jedna hospodyně, která by se mohla přihlásit do soutěže „moje rozkvetlá zahrada“. Pěstuje totiž před svými rozeklanými dveřmi kaktus v květináči z „vkusně uříznutého kanystru“. Políčka ostře kontrastují s neupravenými a nikdy nedokončenými domky, odkud se vše, co se nehodí, vyhazuje z okna.
Prašné cesty, na které se rychle pokládá soumrak, jsou svědky návratů rodin, zřejmě spokojených svou celodenní prací. Ženy jdou pomalu s nákladem na hlavě, někdy jedou na oslíku, někdy za vozíkem, naloženým vojtěškou a kupou malých dětí. Jejich představa ejše s cibulí a rajčetem na prahu neupraveného domku i v nás navozuje útulnost domácích večerů.
S touto náladou přijíždíme do Luxoru. Známe to tu dost dobře a tak vyhledáváme tentokrát opravdový bazar s různými krámky a za velice slušnou cenu kupuji sobě, a jako suvenýr pro přítelkyně, hezké skleněné flakony, ale bez parfému, který je pro mne příliš silný – orientální. Ale jsme tu hlavně za jiným účelem. Pro naše vnoučata Davídka a Emmu máme jako dárek chlupatého, dokonce hrajícího, velblouda. Terezka už stejného velblouda dostala od druhých prarodičů a tak jí chceme koupit hračku stejně typickou – oslíka. Oslíků je tu spousta, ve všech provedeních, ale žádný vhodný pro pětiletou holčičku.
Po smršti, kterou v bazaru způsobili dva námi oslovení prodavači, je nakonec sehnán hezký dřevěný oslík s vlněným orientálním sedlem. Nasazená cena je astronomická a daleko převyšuje úsilí, vynaložené prodavači. Mnohokrát na oko odcházíme a mnohokrát jsme strháváni zpět s jejich mnohoslovným doprovodem, ze kterého jak bublinky ze sodovky vyskakuje donkey, donkey a vždy o trochu nižší cena ….. . Nakonec odcházíme spokojeni s oslíkem za přijatelnou cenu, ujišťováni oběma „špindíry“, že jejich děti nebudou mít Vánoce.
Úspěšný výlet do Luxoru pokračuje objevem velice hezkého křesťanského kostelíku, který jsme předtím neznali. Děkujeme tady za zatím bezproblémový průběh cesty a prosíme o další ochranu. Z jednoho internetového krámku posíláme domů další informace a pozdravy z naší expedice.
Den končí večeří v hospůdce se šavernou, která se významně zapsala do zlatého fondu našich arabských historek. V tomto krámku byl Vláďa s Jaru na šaverně již včera. Vláďa usmlouval cenu z deseti liber na libry tři za jednu porci (už se dostal do formy) a moc si pochutnali, zatímco já s Jirkou jsme se připletli k sexuálnímu zážitku, o kterém se zde ovšem nemůžeme šířit.
Když jdeme dnes kolem, už na nás majitel z dálky volá a zve nás dále. Šaverna je stejně dobrá a cena stejná už bez smlouvání. Poté následuje od majitele nabídka piva. Nevěříme svým očím, ale po krátkém dohadování o ceně, přináší pomocník z nedaleké restaurace studenou láhev, ukrytou v novinách. S chutí se napijeme a v láhvi zbývá poslední sklenka. O tu nás však požádá majitel a když mu ji tedy s údivem nabídneme, odchází si ji vypít do temného kouta za ledničkou – aby Alláh neviděl.
Když při návratu do Geziry přijíždíme na jedinou, silně frekventovanou křižovatku, je řízena uprostřed stojícím policistou. V okolí Luxoru existují různá opatření pro zpomalení provozu. A tak jsme se nevědomky dopustili dopravního přestupku. Zábranu na naší straně bylo nutno objet zleva, když k tomu dá policajt pokyn. Vláďa předpokládal, že když stojí po směru jízdy, můžeme jet, ale dle zdejších pravidel jsme měli jet, až když odmávne. Takže když přímo běsnil, zastavili jsme. Teprve potom poznal, že jde o nechápající cizince, popadl se za hlavu téměř s pláčem, ale přesto mávl, abychom mu co nejrychleji odjeli z očí.
Středa 15.června:
U snídaně máme konflikt s číšníkem, když vymáháme omelety pro nepřítomné Podzimky. Zvítězili jsme a jim přijdou večer k chuti. K obědu ohříváme polévku a špagety, což dnes Vláďa zajídá cholagolem. Jinak trávíme den u bazénu a já hlavně ve své bublinkové „vaničce“. Večer jedeme naproti Podzimkům k vlaku kolem zdejších smutných a neútulných krčem, kde mě neustále udivují dědkové se šišou a zároveň s mobilem. Po cestě kupujeme 14 kg meloun na přivítanou z výletu. Před nádražím v Luxoru se nám nějak nezdá dlouho opuštěný kufr, stojící na chodníku a tak raději ze strachu před bombovým atentátem přeparkujeme auto do vzdálenější ulice. Podzimkovi přijíždějí s téměř půlhodinovým zpožděním. Padá nám kámen ze srdce, protože dotazovaní železničáři i policisté a vlastně i jízdní řád nás ujistili, že vlak z Asuánu už dávno přijel.
Ja-Ji jsou nadšeni výletem a my později sdílíme jejich nadšení nad fotografiemi. Přesto nelitujeme, že jsme se nezúčastnili, protože Vláďovi se tam nikdy moc nechtělo. Večer vyrovnáváme účet v hotelu a balíme, abychom ráno vyrazili za dalšími zážitky.
Čtvrtek 16. června:
Vyrážíme z Luxoru v 8.00 hodin ráno, s vidinou příjemné cesty s koupáním. Po padesáti kilometrech míjíme bez problémů fundamentalistickou Qenu a jednu policejní stanici. Po dalších 65 kilometrech přijíždíme v poušti k dalšímu checkpointu. Upozorňují na jakýsi problém v oblasti Safágy, nepouštějí nás dál a telefonují pro doprovod. Všichni jsou děsně důležití a tak v horku v autě trávím s Jaru téměř dvě hodiny, zatímco muži se vykecávají s policejním kapitánem, který je pozval na čaj. Po příjezdu eskorty, se musí policisté ještě prý posilnit a tak teprve nyní objevujeme skromnou kavárnu, před kterou zastavil i autobus, jedoucí v opačném směru. Naštěstí, když už vyrazíme, cesta ubíhá dost rychle (100 – 110 km v hodině). Brzy jsme v Safáze a tam nás doprovod mávnutím ruky opouští. Safágu jen projíždíme, i když je to teď výstavné město s velkým přístavem a Jirkovo hodnocení „není to žádná prdel, má to dva minarety“ to zcela přesně vyjadřuje.
65 –ti km úsek do Hurghády je bez problémů a tak brzy přijíždíme do „malého New Yorku“. Výstavba je tu přímo výbušná a kdysi útulné rodinné letovisko se táhne 30 km po pobřeží. Když se prý dvě spřátelené rodiny, jedoucí s různými cestovkami chtěly sejít, museli použít taxi. Shodujeme se, že tady by se nám dovolenou trávit nechtělo.
Kousek za Hurghádou je opět problém. I zde musíme čekat více než dvě hodiny na konvoj. Čekání si krátíme cachtáním v moři blízko prý nejelegantnějšího střediska El Gouma.
Den se chýlí a před námi je ještě 450 km do Suezu. Jirka už je z policajtů na hlavu a dělá trochu dusno a my se snažíme uhlazovat hrany. Konečně vyrážíme z parkoviště za přítomnosti černých střelců v neprůstřelných vestách. Jako první jede policejní jeep, za ním my, pak autobus s polskými turisty a nakonec německý kamion. Zdá se, že v této sestavě bychom se stali spíše jistým terčem případných teroristů, než kdybychom projížděli sami v autě s egyptskou značkou. Přestože jedeme jen 70 – 80 km/hodinu, kamion časem odpadne. Na další stanici Ras Ghareb se eskorta vítá s místními policisty polibkem, což je alespoň „oživení v sále“. Zároveň se osádka jeepu mění a nová eskorta s námi pokračuje stejně pomalu až do Za Farány. Zde odbočují polští turisté na Káhiru a nás policisté opouštějí, protože další 130 km úsek na Suez je plný zatáček, padá tma a na to oni už asi nemají nervy.
Následuje opravdu hrůzná cesta oblastí Sochny, přerušována oslňujícími světly, která občas v naprosto nečekaném okamžiku na nás pouští protijedoucí auta, hlavně náklaďáky. I ve tmě, plné klikatých zatáček vidíme, že pobřeží je zcela zastavěné rekreačními vilkami, většinou nedodělanými. Tak opět smutníme, jak se změnila naše kdysi často navštěvovaná romantická pláž „pod deštníky“. Cesta je stále horší a nebezpečnější, Jaru bojuje se žlučníkovým záchvatem ze stresu a tak se pokoušíme zakotvit někde na nocleh. Je to marné, vše je ještě neobydlené.
Zatáčky se kroutí stále víc, čím víc se blížíme k Suezu, ale Vláďa opět předvádí své nesporné řidičské kvality. Předměstí Suezu také doznalo obrovských změn, takže zase trochu bloudíme, ale pak díky Jiříkově orientaci v mapě, končíme vysíleni ve starém známém a stále více zašlém White Hotelu, pocházejícím pravděpodobně ještě z koloniálních dob. Ještě si dáváme večeři a zcela zmoženi se o půlnoci dostáváme do hajan.
Pátek 17. června:
Po snídani opouštíme White Hotel a zajíždíme k opraváři pneumatik. Sotva otevřel, dopřál mu Alláh úžasný obchod, spravil nám dvě pneumatiky, do jedné musel dát duši a i se slevou pro nás, vydělal třicet liber. Po načerpání benzínu opouštíme Suez. Ale ještě včas se vracíme, protože Jaru je hvězda a vzpomněla si, že jsme na recepci nevyzvedli své pasy. Potom už je podmořský tunel a jsme na Sinaji. Potkáváme hrabač písku, který funguje jako u nás hrabač sněhový, ale na rozdíl od našich silničářů je vždy připraven. A pak už vjíždíme do Nakhlu, což byl před třinácti lety puntík na mapě, představující benzínovou pumpu a jednu hospodu, kde kromě hostinského obšťastňovala hosty i přítulná koza.
Dnešní skutečnost je ovšem jiná, i ta hospoda je přestavěna a tak v poměrně rušném městečku usedáme v kavárně a tiše pobrukujeme „…a jen vzpomínky mi zůstanou …“. Opouštíme Nakhl s trochou dojetí kolem bouračky náklaďáku s rozházenými chladničkami. Tabu míjíme objížďkou, ale až sem dosahuje výstavba nových rekreačních středisek. Také naše stará vyhlídka nad krásnou modrou lagunou zaznamenala podnikatelské úsilí. Je upravena a je tu draho (3× káva s limonádou 35 LE).
Pokračujeme podél pobřeží do Nuweiby a po levé straně míjíme hustě naflákané turistické vesničky, jedna vedle druhé, ale všechny dosud nedokončené. Konečně Vláďa poznává benzinovou pumpu a odbočku do naší Tourist village. A tady s radostí zaznamenáváme příjemné překvapení. Dřívější Helnan village se přejmenoval na Nuweiba village a proto ho Vláďa doma na internetu nemohl najít. Vše je na svém místě, ale úžasně vylepšené, prostě přepych, nová recepční budova, nová jídelna, bazén, plážový bar, hřiště a dnes už vzrostlá krásná zahrada. Cena 40 USD denně, za přepychový bungalow s ranním open buffetem. Trochu nás ta cena zaskočí a tak se jdeme ještě podívat na vedlejší El Waha village, která inzerovala na internetu. Rozdíl kvality je propastný a cena po slevě 32 USD. Jsme s Jaru ochotny vyrovnávat cenový rozdíl vlastními těly a tak se pokorně vracíme. Jiřímu se sice zdá ubytování v přepychovém areálu příliš snobské, ale je jednoznačně přehlasován. Tím, že jde o starý areál, je na rozdíl od všeho novějšího, tady krásná, vzrostlá a velká zahrada. Z dnešního hlediska, kdy je už nutné šetřit prostorem na úkor větší zástavby asi příliš prostorná.
Po ubytování se noříme do neuvěřitelně teplého moře, lemovaného růžovými horami Sinaje a na opačném břehu Aqqabského zálivu horami Saudské Arabie. Ocitáme se na vrcholu životního blaha. Večeře v protější rybí restauraci je báječnou tečkou za tímto dnem.
Sobota 18. června:
Skvělá a přebohatá snídaně za zvuků Maláskových melodií ve skvělé restauraci narušila silně i Jiříkův protisnobský postoj a tak snídáme velmi, velmi dlouho … . Dopoledne podnikáme výlet do krásných skal směrem k vnitrozemí a přitom hledáme vjezd do Barevného kaňonu. Konečně jsme narazili na odbočku a u ní na policejní hlídku, pro kterou jsme příjemné zpestření služby a tak nás zvou na čaj. Za velmi silný čaj, dle Jaru „magoráček“, jsme se jim odměnili pytlíkem cucavých bonbónů. Potvrzují, že s naším autem cestu do Barevného kaňonu podniknout nelze, protože je nutný jeep s náhonem 4×4. Na zpáteční cestě se zastavujeme v city centru, což je prašná náves se třemi obchody, hospodou a krámkem s internetem. Po průzkumu se vracíme zpět, abychom se věnovali slunění a koupání. Jiří nevydržel a přece jen zakoupil šnorchl od místního špindíry za nekřesťanských 115 LE. Oděl se do bílého trika a celé odpoledne jsme občas na obzoru viděli jen světlou skvrnku k nelibosti Jaru a posléze nás všech, protože vylovil nádhernou 15 cm mušli se živým rakem poustevníčkem, čímž ohrozil přírodní rovnováhu Aqqabského zálivu a naši dobrou pověst. Samozřejmě, že vše vrátil zpět do moře. Den jsme opět zakončili v rybí restauraci, tentokrát velkým přejedením, protože jsme si dali všichni po jedné porci, což se nedalo téměř sníst. Ale už jsme se poučili, takže dobrou noc.
Neděle 19. června:
Protože jsme včera brzy usnuli, probudila jsem se už v pět hodin a na terásce čekám na východ slunce. Kromě východu slunce kdysi na Mojžíšově hoře jsem nikdy žádný neviděla, protože dávám jednoznačně přednost západům! Teď ve čtvrt na šest jsou ještě vidět dvě hvězdičky a přelet jedné velmi jasné družice. Východ má lehce oranžový nádech ale v tak širokém horizontu, že vlastně nevím, na kterém místě se kotouč boha Ra vynoří. Po chvíli se probouzejí ptáci a trochu se zvedá větřík, takže palmy při ranní toaletě mávají pernatými listy a shazují písečný prach. Ptáci rozvíjejí své štěbetání nikoli do šíře koncertu, ale jemného intenzivního ladění velké filharmonie, které klesá a stoupá v téměř pravidelných vlnách.
Nebe mění barvu z tmavomodré na modrošedou a tak to chvílemi vypadá jako před deštěm. Asi ve tři čtvrti na šest ptáci tichnou a začínají přelétat, větřík se utišil. Jarunce se povedlo vykulit z postele přesně minutu před tím, než se vykulilo slunce jako pomeranč z kamenné misky horského hřbetu sauďáků, aby po chvíli spočinulo na bleděmodrém ubruse oblohy. Snídaně je opět opulentní, což nám ani po včerejším večerním přejedení nevadí a vymýšlíme si obměny: kakao, ham and egs, salám se sýrem apod. V jídelně je nás jen pár a pinglové se snaží.
Moře je ve velikém odlivu, protože je úplněk a tak couráme po korálových ostrůvcích, pozorujeme obrovské kolonie ježků, korály všech barev a v dírách zalezlé chobotničky. Vláďa si také půjčuje šnorchl a s Jirkou objevují barevné ryby. Jak ukazují fota, jsme v celém areálu téměř sami. Zaujati přírodními krásami se místy připalujeme a tak se častěji uchylujeme do stínu slunečníků, které jsou ve tvaru slaměných klobouků. Přesto musíme k večeru ošetřit krémem některé části svých tělíček, kromě otužilého Vladimíra.
Před večeří se jedeme podívat na přístav, kde toho ale k vidění moc není. Jen zdálky dvě lodě za železnými vraty. Zato v nepořádném přístavním městečku objevují naši bystrozrací muži „beer shop“ a ke své velké radosti nakupují místní Stelu za 5,50 LE. Pro dnešní večeři jsme vybrali Bedeckrem doporučovaného Dr. Siš kebaba v místní Nuweiba City, ale jsme zklamáni. Menší porce, přílohy účtované zvlášť a k vyšším cenám ještě 10% přirážka. Z toho plyne poučení – nevěřte vždy Bedeckrům!
Vláďa se ještě dost marně snaží e-mailem odeslat domů fotky. Podzimci nervově nevydrželi jeho počítačové umanutí a jdou domů pěšky. Večer končí na terásce se studeným pivem a „irským bejlísem“. Naše bungalowy jsou samozřejmě opatřeny klimatizací a ledničkou.
Pondělí 20. června:
Chceme si dát oddych od opalování a tak vyrážíme po snídani na výlet do Sharm el Sheiku. Krajina je pustá a jednotvárná až na občasné hromady odpadků a roztroušené beduinské vesnice. K dalším paradoxům zdejšího života se přiřadili beduini, kteří řídí „pickupy“ a pod turbanem z beduinského šátku tisknou k uchu mobil. Míjíme odbočku na Kateřinu a uvědomujeme si, oč je cesta na Colour Canyon hezčí. Potom míjíme odbočku na Dahab, kde podle literatury, ač přísně stíhán 25 lety vězení nebo až trestem smrti, bují obchod s marihuanou a hašišem. Konečně se složitou silnicí dostáváme do Sharm el Sheiku ve stejný den jako Condoleezza Rice. Vláďa zjišťuje, že i zde se všechno změnilo k nepoznání. Protože se jedná o přírodní rezervaci korálů, rozrůstá se přepychové rekreační město spíše do vnitrozemí a tak mnozí hosté hotelů a vilových apartmánů jezdí na pláž taxíky nebo hotelovými mikrobusy. Výstavba se nám však ve srovnání s Hurghádou zdá trochu vkusnější. Jinak je to snobské místo, plné světových samoobsluh, casín, pizzerií a cukráren. Při nákupu potravin do ledniček nás pokladní chtěl lohnout o 15 EL, leč já jsem bdělá a ostražitá! Jen si lámu hlavu, zda to dělají každému a málokdo na to přijde, nebo ty podvodníky doma i ve světě přitahuji svým nekonfliktním zjevem. Ale to se mýlí !
Pro osvěžení jsme našli romantickou cukrárnu na útesu nad zálivem, kde kromě kávy mají, snad jako jediní v celém Egyptě, pravou mangovou zmrzlinu, prý nejlepší, kterou Jaru kdy jedla . Jinak všude vládne Algida. Zpáteční cesta je i přes klimatizaci v autě únavná a tak se rádi doma noříme do svého, téměř soukromého moře.
Na večeři jdeme do restaurace Flying Fish, kde jsme byli poprvé a kterou jsme shledali nejlepší, nejlevnější a nejpříjemnější. Řekli jsme to majiteli a ten nám kromě obrovské ryby snáší téměř modré z nebe v podobě vázy s živými květy, ovocem zdarma a na závěr i dárkem – flakonem pro každou z nás.
Úterý 21. června: Během dopoledne je zase velký odliv a tak couráme zase mezi korály a rybičkami. Ani nepotřebuji šnorchl. Koupeme se ve 35°C teplé mořské vodě a občas se jdeme osvěžit do trochu chladnějšího bazénu.
Chytáme bronz a ozdravný jodizovaný vzduch a pomalu začíníme počítat dny … . Při cestě na večeři nám Beduin s jeepem nabízí výlet do Colour Canyon. Začíná se stopadesáti dolary, posléze slevuje na padesát za osobu. Protože v hotelu je cena 80 USD, domlouvají si JaJi výlet na páteční ráno. Při večeři nám náš, dnes už kamarád, restauratér přivádí jiného beduina s cenou 200 LE za stejný výlet a obě osoby, což je znatelně levnější. Výlet je tedy domluven na zítřejší ráno s tím, že pátek s omluvou zrušíme.
Středa 22. června:
Jsme první na snídani, protože v osm hodin odjíždějí JaJi s beduinem a jeho synkem do kaňonu. My zůstáváme na pláži, barevný kaňon jsme si užili již při minulém pobytu. V poledne se s Podzimkovými scházíme v restauraci u zmrzliny a kafíčka a odpoledne opět trávíme na pláži. Po tentokrát lehčí těstovinové večeři odcházíme na procházku do místní City. Končí další den, kdy největší atrakcí procházky je velbloud s hlavou v odpadkovém kontejneru.
Čtvrtek 23.června:
Špindírové dokončují uhrabání pláže, sekání trávníků, úpravu tenisových kurtů a plotostřižny. Od 1. července je očekávána arabská a izraelská turistická sezona, dá-li Pán Bůh, to už my budeme ve své klidné Třebce. Dnes je poslední celý společný den na pláži. Proto Vláďa dojednává na 15.00 hod. projížďku člunem se skleněným dnem. Korálů je při odlivu vidět dost, ale těšíme se na barevné ryby, které jsou ve větší hloubce. 230 LE je dohodnutá cena na hodinu. V 15.00 hod. jsme všichni připraveni, jen kapitán člunu ne. Když po chvíli přichází, říká, že loď bude připravena k vyplutí za pět minut. Nakonec ale vyrážíme až v 15.00 hod. Motor člunu dělá dost velký rámus, který plaší chytřejší a asi také krásnější rybky. Přesto zážitky stojí za to. Seskupení korálů různých barev a tvarů by snad nevymyslel ani renomovaný výtvarník. Překvapující jsou modré korály, ty jsme neviděli ani na obrázku. Klasicky růžových je tu kupodivu málo, jsou více na povrchu při odlivu. Když člun v 16.00 hod. přiráží ke břehu, bohatě nám to stačí. Mně se točí hlava a Jaru žaludek. Ještě dohadujeme cenu za pouze ľ hodiny a Vláďa opět vítězí s konečnou cenou 175 LE. Jen ještě složitě sehnat drobné.
Končíme u „Létající ryby“, tentokrát „s dary moře“ a s domluvou na pozítří – na rozlučkovou večeři.
Pátek 24. června:
Dnes dopoledne před námi konečně beduinka, každý den chodící po pláži, vysypala své korálkové poklady.
Neomylně sahám po růžovém náhrdelníku a pak ještě po antracitovém náramku. Vláďa je opravdu ve formě a z původních 25 LE za kus, platíme 15 LE za obojí celkem. Chce ještě 10 LE za to, že si ji Jiří vyfotil, ale jeho nezdeptá. Zato Vláďa se u ní stal „number one“, neboť ozdobil svou ženu a ještě k tomu došel dvakrát do apartmánu pro peníze.
Před 13.00 hod. vyjíždíme na Sv. Kateřinu, kde JaJi stráví noc na Mojžíšově hoře. I zde se mnohé změnilo, zavedli vstup do areálu ve výši 17,50 LE za osobu, které my budeme muset platit zítra znovu. Vláďa ještě ukazuje Podzimkům kostelíček na vrcholku hory, kam musejí vylézt a ponecháváme je osudu. S radostí zjišťujeme, že beduinská hospůdka, kde jsme se před 13 lety po sestupu z Mojžíšovy hory občerstvovali, se vůbec nezměnila a zachovala si i lidové ceny. Za dvě kávy s kardamonem a dvě coly platíme 10 LE.Jinak tu všude vyrostla spousta obchůdků, hospod a dokonce i malé sídliště. Na večer jsme si s Vláďou naplánovali soukromou oslavnou večeři, protože nám Kája SMSkou sdělil, že dokončil 4. ročník VŠE poslední zkouškou za jedna. V místním večerním „open buffet“ si tedy prožíváme krásné životní pocity. U přebohatých stolů nás poznává vrchní, který nás zde prý obsluhoval před třinácti lety jako 35ti letý číšník. K naší lítosti nám sdělil, že námi často vzpomínaný Mr. Hamdi, majitel tehdejší místní rybí restaurace, zemřel před rokem po operaci srdce. Snad jsme si projedli každý svých 10 USD, protože teď už nic nemůžeme. Vyzvedáváme pro JaJi jejich zítřejší snídani a jdeme spát. Arabům však již začínají prázdniny, takže „village“ je naplněna jejich hudbou do pozdních nočních hodin a také muslimkami, koupajícími se v šátku a kalabě v bazénu.
Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.
Aktualizováno: Cestu Vojty a Lukáše můžete nyní
sledovat na jejich BLOGU
Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.
O nás..
Do Indie se chystám už dlouhá léta,ale nikdy se mi nepodařilo sehnat dostatečnou sumu peněz. Teď, po 2,5 letech práce v Londýně jsem si konečně našetřil…
Povoláním jsem kuchař-číšník, ale taky masér. Do Indie jsem vždycky chtěl proto, že dříve mne zajímala indická filosofie, joga. Ale po několika marných letech úsilí jsem pochopil, že to není cesta pro mne,a začal se vice zabývat masážemi, různými léčebnými metodami víceméně esotérického rázu. Nakonec přišel Ježíš a odvedl mne do katolické církve, čímž podstatně změnil můj život Původem jsem z Plzně a mezi moje záliby patří hudba (kytara, africke bubny), cestováni, čtení knížek, focení, troška sportu, vaření, masáže, přírodní medicína.
Zvolili jsme si cestu po zemi, protože chceme vidět i ostatní země, hlavne Turecko a Iran, ktere jsou prý velmi krásné. Po příjezdu do Indie plánujeme cestu na sever, dále do Nepálu, a potom zpět na jih. Možná navštívíme více zemí okolo, ale to je zatim otevřené, stejne tak potom cesta do africke Ghany. Chceme hlavne poznávat přírodní krásy Indie, hory, lidi, vybornou indickou kuchyni a hodne věci se naucit. Me osobně velmi zajímá jak vypadá křesťanství v Indii,proto chci navštívit Keralu, křesťanský stát a prozkoumat, jaké to tam je. Je tam mnoho asramu,ktere urcite navstivime (Lukas je neverici,tak nevim zda bude nadšen představou vstáváni v půl čtvrté ráno k meditaci, spíš se asi občas rozdělíme). A jinak toho moc neplánujeme, raději se necháme unášet a uvidíme, kam doplujeme. Možná až do Vietnamu, nebo na Nový Zéland. To se uvidi…
Přinášíme druhý díl ze čtyřdílného seriálu o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě naučíte smlouvat…
Ale teď už nás konečně vítají obyvatelé bytu téměř evropského. Mr. El Bendary, zástupce několika evropských firem, jeho žena, lékařka imunoložka, která se teď jako maminka dvou dcerek věnuje pedagogické činnosti na univerzitě. Holčičky zhruba 4½ a 2½ roku. Ty nás udivují především obrovským nadšením z předaných dárků – plyšáků. Vypadá to, že na rozdíl od našich rodin, kde je hračkami přecpán celý byt, pro tyto holčičky, ač z velmi dobře situované rodiny, je takový dárek mimořádný.
Je zde přítomen i bratr a zároveň společník Mr. El Bendaryho a také 13 letý synek jejich setry.
V prostorném obývacím pokoji je běžné evropské zařízení, na rozdíl od našeho nájemního bytu, nikoli divadelně efektní, ale příjemné. Na stěnách jsou převážně rodinné fotografie, s mírou prostřídané zarámovanými citáty z koránu. Několik pěkných kousků českého broušeného skla, i váza, do které paní domu pěkně naaranžuje přinesené květiny. Ani nízké stolky, ani sklo a jiné ozdoby nejsou kupodivu nijak ohrožovány tak malými dětmi, které jsou na arabské poměry docela vychované.
Všechny díly: První díl naleznete zde Třetí díl naleznete zde Čtvrtý díl naleznete zde
Jelikož pán domu a můj muž mají mnoho společných zážitků a známých a paní domu organizuje pohoštění, na Jarunku, vládnoucí slušnou angličtinou, se zaměřuje 13 letý Mohamed. Ten mluví anglicky nejen velmi dobře, ale i v širokých tématech. Mimo angličtiny má na gymnáziu, které navštěvuje, také francouzštinu, jízdu na koni a jiné efektní aktivity. Jsme jím nadšeni, ovšem jen do doby, kdy jsme pozváni ke stolu.
Na orientálním brokátovém ubruse je prostřen český porcelán a paní domu s pomocí fatimy (služka) servíruje „dary moře“. Několik druhů ryb, kalamary, „šrimsy“ …
Stolujeme společně s dětmi a jsme obsluhováni nejen hostitelkou ale i hostitelem, což je v muslimské rodině také mimořádné. Pak zažíváme u stolu překvapení – téměř šok. K našemu údivu vzdělaný a jinak velmi dospělý hošík vrší přímo na ubrus okolo sebe skořápky „šrimsů“, kosti z ryb a další odpadky. A jelikož zdaleka nejí skromně, je po večeři jeho místo naprosto zdevastované. Třebaže ostatní stolují disciplinovaně, chování zpovykaného chlapečka asi pohoršuje jenom nás…
Večer pokračuje kávou a velmi sladkými moučníky, nikoli domácími, a srdečnou atmosférou. Paní doktorka nám vypráví o cestách do Paříže, do Karlových Varů, zajímá ji naše další putování po Egyptě, obdivuje naši odvahu a samostatnost. Odcházíme k půlnoci a loučíme se i za samozřejmé přítomnosti obou holčiček, jak je to v arabských domácnostech zvykem.
Ještě se musím zmínit, že k jídlem bohaté tabuli byla podána jen jedna láhev balené vody jako aperitiv a k dalšímu jídlu už jen džbány nepříliš chladné vody, natočené v kuchyni. Alkohol v této, i v jiných muslimských domácnostech, nesmí přes práh.
Středa 8. června:
Dnes je na programu Sakkara, Memfis a Dašhúr.
Sakkara se zas tak příliš nezměnila od naší poslední návštěvy, i když zde již dlouho probíhají archeologické vykopávky pod záštitou Unesca. Týkají se hlavně rekonstrukce chrámu, který je postupně – velice pomalu – dostavován do původní podoby. Přestože jsme Podzimkům slibovali Serapeum – se sargofágy posvátných býků Apisů, jsme všichni zklamáni, protože je prý již několik let zavřené. Vzhledem k roční době tu všude panuje pěkné vedro. Ale Vláďa neustále opakuje, že kdo chce poznat Afriku, musí ji poznávat v létě!
V Memfisu všichni obdivují ležícího Ramsese, ale já hlavně kamenného baculatého trpaslíka, kterému sice chybí hlava, leč jiné části těla jsou podivuhodně zachovalé.
Alabastrová sfinga na nádvoří nám poskytuje po třinácti letech zase pozadí k manželské fotografii Vlaja.
Při pohledu na fotku si nemůžeme ujasnit, zda je po těch letech omšelejší sfinga nebo my.
Dašhúr byla oblast až do roku 2002 nepřístupná, protože se jednalo o vojenské pásmo. Tedy i my sem jedeme poprvé. Podle mapy i značení se nalézá za Sakkarou směrem k Memfisu. I policista na hlavním tahu nám směr potvrdil a my se dostali do ryze arabské vesnice. Podél velmi zanedbané silničky jsou natlačena roztodivná obydlí v arabském pojetí, rozuměj polorozpadlé kůlny, které kromě bydlení poskytují prostor ke všemožnému podnikání.
Od prodeje ovoce a potravin, přes krejčí a ševce, konče „autodílnami“. Ty jsou určitě velmi prosperující, protože cesta je plná ostrého kamení, slepic, hus a kachen a také školních dětí. Pokud jsme se jim chtěli (a museli) vyhnout, zajížděli jsme za okraje cesty, které, jak jsme později zjistili, byly plné hřebíků a ostrých šroubků. Cesta se klikatila vesnicí asi 3 kilometry a každým metrem situace houstla a nám se stále více rosila čela.
Zdálo se, že konec cesty je v nedohlednu a husí a dětí bylo čím dál víc. Dodnes podezíráme místní majitele pneuservisů, že si takto nechávají obstarávat zákazníky. Konečně jsme z toho romantického děsu a hrůzy vyjeli do volné krajiny, leč ani Červená ani Lomená pyramida, hlavní atrakce Dašhúru, nebyly v dohledu. Po kostrbatém rozhovoru se dvěma místními staříky se konečně dostáváme dost složitou objížďkou k Červené pyramidě.
Obhlížíme ji zvenku i zevnitř a to dost podrobně. Další pyramida – Lomená se nachází v terénu naším autem nesjízdném a tak se musíme spokojit s fotem. Příběh Lomené pyramidy je takový, že stavba byla zahájena v příliš ostrém úhlu, podloží se začalo propadat a tak v polovině museli stavbu přehodnotit, změnit úhel a pokračovat k mírnějšímu vrcholu. Tak vlastně chybou vzniklo dílo naprosto originální.
Večer pakujeme a jdeme brzy spát, protože zítra vyrážíme na dlouhou okružní cestu Egyptem přes Západní oázy.
Čtvrtek 9. června:
Chceme vyrazit hned ráno, ale po příchodu k autu zjišťujeme ušlé pneumatiky. A tak první zastávkou je pneuservis na výpadovce z Káhiry, kde nám bravurně spravují „americkou metodou“ pomocí jakýchsi provázků různé síly asi 11 děr, způsobených Dašhúrskými hřebíky. Po zaplacení 110 EL dostáváme hřebíky jako suvenir a jsme připraveni vyrazit do pouště.
Po dlouhé cestě hustě prošpikované policejními kontrolami a s jednou zastávkou na výborném čaji s mátou v první oáze – Baháryi, končíme den v maličké vesničce Faráfra, která znamená druhou oázu. Tu jsme vlastně projeli až k benzinové pumpě a odtud se teprve vracíme do hotýlku, kde nás už čekají, protože mají hlášku od policie.
Po deseti dnech v Orientu nás naleštěné dlaždice a nažehlená prostěradla uvádějí v úžas. A což teprve nádvoříčko s bazénem a bouganviliemi. Cena ovšem odpovídá luxusu. Děláme malý výlet k sirným pramenům, potom večeříme z vlastních zdrojů a naše z Káhiry přivezené pivo, které pijeme v bazénu, je vrcholem blaženosti.
Než padl večer, místní personál povečeřel míchaná vajíčka a věnuje se na terase modlitbám v předvečer pátečního svátku. Ještě před tím nás ale obsloužili kávou a rozsvítili večerní iluminaci bazénu. Sedíme s kávou na střeše hotýlku, obdivujeme orientálně ležatý měsíc a pak si jdeme ještě zaplavat. Zdá se to vše úžasné. Ovšem noc už tak úžasná není, protože přes snahu ventilátoru i naši snahu o průvan, toho pod moskytiérou moc nenaspíme.
Pátek 10. června:
Ráno opouštíme Faráfru kolem zvláštních skulptur, kterými místní sochař prý prorazil až do Paříže. No nevím … Charakter začátku cesty je – hrozná silnice, povozy, lidi.
Ale za čas se to zlepší a stále hustěji jsou policejní stanice „ … arbá czech ?“ Na první z nich za Faráfrou jsme museli podepsat prohlášení, že nepožadujeme policejní doprovod. Jak později zjistíme, udělali jsme velice dobře !
Kolem poledne přijíždíme do Dakhly, unavení a hladoví. Proto první poutač restaurace s internetem nás zastavuje a rádi se skládáme do relativního stínu ke dlouhému stolu u Abu Ahmeda, později přejmenovaného na „drahého dědka“. Má vychlazené pivo a vřelé přijetí. Zanedlouho se dlouhý stůl prohýbá pod několika chody dobrých arabských jídel – pečený lilek, orientální rýže, dobře upravené maso a dokonce moučník. Nasyceni a spokojeni se naši mužové odebírají k internetu. Lebedíme si až do chvíle, kdy nám „drahý dědek“ předloží účet. Škoda, že jsme jeho památníky, se zápisky turistů z celého světa, nemohli pročíst před jídlem. I my jsme tedy ve svém příspěvku varovali další návštěvníky před neuvěřitelnou drahotou jídla i internetu. Snad si to naši následovníci přečtou dříve než my.
Další dlouhá cesta pouští, která střídá barvy od bílé přes žlutou až k černé, uvádí Jirku v nadšení, a to nejen barvami, ale i skalními útvary. Neváhá opustit naše příjemně klimatizované autíčko a vyhledává i vzdálené kopečky, odkud pořizuje „žánrové fotografie“.
Stejně jako včera, po absolvování zhruba pětiset kilometrů, přijíždíme večer do poslední ze čtyř oáz – Khargy. I zde jsme očekáváni policejní eskortou, která je informována o našem příjezdu. Po nezbytném dotazu, zda jsme „čtyři Češi“, nás od posledního „check pointu“ doprovázejí policisté až před hotel.
Hotel značně připomíná naše socialistická léta a tak jen po nutném zrelaxování vyrážíme opět s policejním doprovodem na malý výlet. Policisté zůstávají, po našem ujištění, že se za chvíli vrátíme, na kontrolním stanovišti.
Když po levé straně vidíme krásnou zříceninu, opevněný chrám Ptolemájovců, jedeme na jeho prohlídku. Je už zavřeno, ale „špindíra“, když nás zdáli uviděl, přiklusal a dal se umluvit na poloviční vstupné. Chrám je velmi krásný a v opevnění zajímavý. Odtud jedeme ke zdejším sirným pramenům, kde Jirka okoupe své tělo a my ostatní jen nohy.
Výlet se protáhl, protože ještě projíždíme místními vesnicemi s krátkou zastávkou u jiných zřícenin. Čekající policisté už značně znervóznili a tak nás doprovázejí i na nákup Barak, které ve zdejším obchodě stojí 1,5 EL, kdežto v hotelu při příjezdu za ni Jaru zaplatila 10 EL. Když za námi zapadly dveře hotelu, policejní sbor si nahlas oddychl.
Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.
Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu, přístupných buď z boku či shora po sestupném schodišti. Teplota uvnitř kotle je prý konstatntní a i v zimě je zde teplo. Lovci, kteří zde přespali, měli příznaky nemoci z ozáření (vypadání vlasů, obočí apod.).
Ivan se svým týmem (Dan Mackerle a Jiří Skupien) kontaktuje ruské záhadology a ufology, počítají zásoby a nutný expediční materiál. Já mám na starosti leteckou část expedice. Na start a přistání s motorovým rogalem tam nejsou vhodné podmínky. Kontaktuji Pavla Březinu alias Břízu, známého výrobce PPG (padák s krosnou) a MPG (padák s motorovou tříkolkou) v Evropě (firma Nirvana), a ten mi čtyři měsíce před odjezdem dodal motorovou krosnu s padákem. Krosnu je možné velice rychle připnout k lehké tříkolce a tak je to PPG i MPG v jednom. Při tréninku jsem zjistil, že to až taková legrace nebude. Byl jsem proto velice rád, že moje pozvání do expedice přijal i Pavel Štěpán alias Stoupa.
Týden před odjezdem jsme dostali konečně od Ajty z Mirného rozpočet. 300 000 Kč za pronájem auta, člunu a elektrocentrály, přechodné ubytování než vyjedeme do tajgy a po návratu a průvodce s puškou. Půl roku nás vodila za nos. Okamžitě kontaktuji všechny známé z Ruska i Čech. Podařilo se nám vše zajistit, ale elektrocentrálu a člun musíme vézt od nás (80 kg nadváhy navíc).
V Moskvě se setkáváme s Alexandrem Gutěněvem, záhadologem, který se též o kotle zajímá. Saša se vyjadřuje dost nadějně o možnosti nálezů anomálií v tajze. Sám plánuje expedici s leteckým průzkumem z vrtulníku. To by bylo ovšem vysoko nad našimi finančními možnostmi.
Pošmourný den, konec května, letiště Mirnyj, díváme se na obrovskou hromadu věcí a „malý“ Land rover Slávy Pastuchova, usměvavého padesátníka s prošedivělými kudrnami a kulatým úsměvem: „No co, lidi děti dělají, co by se to nevešlo.“ Dokonce se vlezla i Ajta, třiatřicetiletá Jakutka s kobylí hlavou a objemným bříškem. Věci vykládáme u Slávy v garáži.
Tento článek byl poskytnut zástupcem HUMI outdoor. Autor článku, Jiří Zítka, touto cestou děkuje sponzorům za pomoc při realizaci expedice: HUMI outdoor Aeroflot Nirvána s.r.o. Agentuře Morávia a dalším
Po dvoudenní přípravě a nákupu potravin, holínek a vodky, noční poradě nad mapami s místním ufologem Sergejem Makarovem, vytáhlým rozcuchaným blonďatým děckem s dědičnou chutí na vodku a touhou už nás v životě neopustit, odjíždíme náklaďákem a jedním osobákem do tajgy. Cíl cesty říčka Olgudach (jakutsky kotlová řeka) 250 km na sever směr Ajchal. Po malém incidentu u hráze Viljujského vodochraniliště (byli jsme zatčeni při focení hráze bez pasů a s podivným přízvukem) vykládáme obrovskou hromadu věcí z náklaďáku pod mostem přes Olgujdach. Sláva vzal naštěstí ještě jeden člun, který vlečeme za sebou, ale i tak jsme silně přeloženi. Proto nás ani nepřekvapilo, že jsme v první peřeji ztratili pytel brambor.
Je kolem půlnoci, vybíráme místo na první tábor. Tajga kolem nás je řídká a smutná. Stromy suché nebo ohořelé. Jen hromady sobích hoven dosvědčují, že tu život je. Stavíme tábor u dvou objemných ohořelých kmenů. Terén je hrbolatý a zarostlý hustými křovisky kočiček. Okolo bažinatá blata a voda. Na létání nic moc.
Slunce zapadá o půl jedné a vychází o půl šesté, přesto jsme ve spacáku vydrželi do deseti hodin. Kolem nás jen suchá ohořelá tajga. Mrtvá země, nad kterou krouží jestřábi a stráží nový život. Pod hnízdem rozervaná zem ukrývá mechy a lišejníky, ze kterých jako bílý a fialový klenot vykukují květy petrklíčů a koberce jahod. Nakonec to nebude tak špatné.
Je dost vody. Proud je rychlý a tak jsme někde propásli přítok potoka Onuk – Sione. První dobré místo i na létání je na soutoku s říčkou Argachstach. Na břehu první známky civilizace polorozpadlé těplušky, zemljanky. Útočiště lovců. Kolem i uvnitř nepředstavitelný bordel. Sekyry, pily, kastroly, kotlíky, oblečení, válenky, spacáky, rozpadlá kamna, vše něžně prosypáno rozbitými lahvemi, konzervami a obaly z potravin. Rozbalujeme tábor o půl km níž po proudu. Fouká silný vítr, ale je slunečno a relativně teplo 10°C.
Připravujeme a zkoušíme motor našeho létajícího stroje. Navečer se vítr nad zemí utišuje i když mraky nad námi spěchají stále stejnou rychlostí. Rozkládáme padák po vrcholcích keřů a připravujeme Pavlovi cestu pro start. Po kočičích hlavách drnů, po pás v keřích bříz se Pavel rozbíhá. Dívám se přes hledáček kamery a slyším jen rachot větví narážejících do rámu krosny. Skláním kameru, ale on letí. Při silném větru stoupá až do 1 km. Natáčí široké okolí. Je úžasná dohlednost. Proti větru letí 6 až 15 km za hod., po větru 100 km za hodinu. Sláva nadšeně vykřikuje „né vírník, tohle si koupím“. Po hodině, promrzlý ale šťastný, Pavel sedá. Převádíme údaje z jeho GPS (družicový navigační systém) do letecké mapy na Googlu a vyznačujeme polohu objektů k bližšímu prozkoumání.
Ač jsme měli souřadnice podivného kruhového útvaru, chodili jsme kolem něj a nemohli ho najít. Listy bříz a jehličky modřínů teprve rašily, přesto dohlednost v hustém porostu byla pár metrů. Teprve druhý den jsme ho našli. Do rána napadlo 10 cm sněhu a prudce se ochladilo. Podivný útvar bylo jezírko ve tvaru oka. Na kopci v prohlubni o průměru 200 m, obkroužené kanálem širokým 10 m a hlubokým 70 cm, byla bílá plocha s čočkou jezera uprostřed o průměru 12 m. Přes bělmo oka jsme se bořili pouze do 20 cm a v jezeru jsme naměřili hloubku 280 cm. Podivné, když uvážíme, že je tady půda věčně zamrzlá již od 60 cm. Bohužel k prozkoumání jezírka nám chybělo potápěčské vybavení.
Ani další tři zkoumané objekty nepřinesly žádné překvapení. Zato ryb a divokých kachen přibývá. Natrvalo se uhnízdily v našem jídelníčku. Jen nesmíme nechat vařit Slávu, ten má rád všechno polosyrové. I když jeho syrová nasolená štika byla skvělá. Potkali jsme lovce z Ajchalu a ti nám tvrdí, že vojáci na severu provedli několik podzemních jaderných výbuchů a proto se zvěř z horního toku Olgujdachu stáhla.
Řeka stoupla o 80 cm. Naše loď tajgou přímo letí. Počasí je opět slunečné, sníh na březích mizí a stromy zdařile pučí. Je výjimečně klidno, a tak Pavel zkouší startovat. Za bezvětří to je ještě těžší. Nakonec se mu start podařil a mohl prozkoumat široké okolí i další cestu před námi. Na soutoku Olgujdachu a Allachu objevil pravidelný kruh. Nacházíme ho poměrně snadno podle jeho záznamu z kamery. Precizně pravidelný kruh ve středu pokrytý ledem, po okraji hloubka 60 cm. Dno dokonale hladké. Nikomu se nechce nořit do ledové vody. Ivan marně hledá cestu pod zem do nitra kotle.
Pokračujeme dál na Savinovy Izby. Savinov ještě žije (105 let) a kotle údajně viděl na vlastní oči. V dešti přirážíme ke břehu u kapličky se čtyřmi hroby. Dva dětské jsou rozebrány a znesvěceny. Na chvíli přestalo pršet, a tak rychle stavíme tábor. Savinovovo království muselo být rozlehlé. Ještě nacházíme pozůstatky budov, stájí, ohrad a velkého hřbitova. Nedaleko odtud stála celá jakutská vesnice. V budovách i na hřbitově jsou čerstvě vykopané jámy, jakoby tu někdo něco hledal. Pavel odstartoval na obhlídku okolí. Spousta jezer, ale život žádný. O kus níž začínají peřeje, některé dost ostré.Opět se potkáváme s ruskými lovci na loďkách. Každý má jen pušku, náboje a sůl. Varují nás před peřejemi. Naše plavidlo se jim zdá příliš velké a přetížené. Jejich varování se nevyplnilo, ale splnilo se jiné z Čech. Jasnovidka „teta Jaruš“ nás varovala před problémy s Ivanem. Bude prý v ohrožení života. Ráno mě budí Danyho hlas, volá do Čech. Tátovi se udělalo špatně, zvrací a má ztrátu rovnováhy. Sláva volá vrtulník. Teplota kolem nuly a mrznoucí mrholení. Viditelnost téměř žádná. Těžko přiletí. Cena 200 000 Kč. Celý den se do něj pokoušíme vpravit utišující léky a živočišné uhlí. Marně. Vše vyzvrátí. Dehydruje. O půlnoci balíme tábor. Ivana ve spacáku a igelitovém pytli přivazujeme na příď a vyrážíme. Naštěstí na severu není v noci úplná tma, ale i tak se vyčnívající balvany z peřejí v šeru těžko rozeznávají. Nejtěžší a nejkrásnější úseky projíždíme v noci. Brbláme, že nemůžeme fotit. Jsme všichni ukrutně promrzlí, usínáme v sedě, ale pádlujeme. Odpoledne přirážíme ke břehu v opuštěném městečku Olgujdach. Tady nás čeká náklaďák. Přehazujeme věci a ujíždíme na Mirnyj. Večeříme v teple. Ivan se jakoby zázrakem uzdravuje. Přesto druhý den přebukováváme letenky a Ivan s Danem a Jirkou odlétají domů. Ještě ten den se Ivan dostal do péče svých lékařů.
Po několika dnech v Mirném opět vyrážíme do tajgy. Sláva nás odvezl do městečka Světlyj k řece Viljuj. Musíme si vyžádat specielní povolení k průjezdu hydroelektrárnou k řece. Tady nás čeká náš lodivod Voloďa. Kouří papyrosy, vyzařuje z něj pohoda a klid. Jeho „motorka“ je plechový člun s motorem vzadu. Ujížíme po proudu do vesnice Sjuldjukar, kde žije Savinov.
Pár domků na vysokém břehu nenaznačuje, že je to vesnice s 350 obyvateli. Většinou starší lidé a hejna mladých a malých dětí. Jsou prázdniny. Vesnice žije přípravou svátku jara Vesnach. Jakutský Nový rok. Naše průvodkyně Larisa nás ubytovala u rodičů. Velmi příjemní lidé, oba na penzi.
Nikolaj Profimovič Savinov bývalý aleňovod, průvodce po tajze a lovec lidí žije v malém domku o jedné místnosti. Starají se o něj jeho dcera Sofie Nikolajevna Ivanova a vnučka Natálie. V místnosti je příšeří. Nikolaj Profimovič leží skrčený na boku v posteli. Sofie mu pomáhá se posadit na židli. Je mi líto rušit klid starého muže. Jedním okem potaženým zákalem sleduje podlahu a druhým nás. Sofie mu na krk zavěšuje mohutný stříbrný řetěz posázený diamanty, který Nikolaj Profimovič dostal ke 100 narozeninám od prezidenta Putina. Nacpává si čibuk machorkou. Jediný zlozvyk, který mu zůstal. V 80 letech měl mrtvici, ochrnul na pravou polovinu těla. Díky příbuzným se z toho dostal. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl“, tvrdí, „ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to legendy.“ Skoro hodinové interview se točí kolem života v tajze, zvycích a životosprávě. Mluví pouze jakutsky, Sofie překládá a Larisa ji kontroluje. Loučíme se. Tisknu tu starou ruku a nevím, co si mám myslet. Je to muž, který jistě prožil hodně utrpení i radosti. Ve válce nebyl, přesto považuje roky 1941 až 1947 za nejtěžší ve svém životě. Ženu pochoval před pár lety, bylo jí 95 let. Má spoustu vnuků od svých čtyřech dcer a jak jsem viděl při odchodu i energie, vyrazil si zadem ven na procházku.
Druhý den ve 12 hodin začal svátek jara. Zápasy, zpěvy, tance, přehlídka krojů Jakutů, Evenů a Koriaků, kumys a přehlídka hostů. Musíme vyfotit celou vesnici. Chudák Larisa jim pak z vypáleného CD nadělá fotky. Jako VIP hosté jsme pozváni na pozdní oběd s místní i cizí honorací. Bohatá tabule, proslovy a písně. I já jsem musel říci příspěvek a zazpívat. A tak se do jakutské tajgy nesly tóny písně Karla Kryla „Pod tmavočervenými jeřabinami…“
Geolog Viktor Bolanev v měsíčníku Viljujské hory 11/2004 popisuje naleziště útvarů z magnetitu: „Magnetit v divoké tajze jsem viděl poprvé u vrchních přítoků řeky Olgujdach, u říčky Argachstach (naše expedice ho objevila také, naleziště tvořilo kotel o průměru 200 m). Tentokrát se prodíráme tajgou u Viljujské přehrady. Uprostřed hustých modřínů jsem narazil na kolmou stěnu výšky okolo 1 m, celou z magnetitu. Stěna z venku vypadala jako kovová a po 30–40 metrech mizí v zemi. Bylo vidět, že obtáčí celou severní část hory. Teď si představte domorodého lovce či pastevce sobů, co si o tom mohl myslet.“
Naší expedici se díky roční době (neolistěná tajga) a leteckému průzkumu podařilo v relativně krátké době (20 dní) objevit několik lokalit vhodných k pozdějšímu důkladnému prozkoumání. Kotle ať už památka po dávných pozemských civilizacích, či pozůstatcích kosmické lodě, která tu kdysi přistála budou dál lákat milovníky záhad z celého světa.
Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.
Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl. Proud vzduchu rozvířil množství prachu, jenž v mžiku zastínil krvavě rudé, zapadající slunce. Jeho obrovské, téměř dračí tělo se s mírným pohupováním vzneslo prachem nasyceným ovzduším. Několik mohutných máchnutí a bestie zamířila k obzoru. Po několika mílích těžkopádného, houpavého letu spatřil ďábel na travnaté zelené pláni člověka. „Co tu dělá ten lidský červ“ prolítlo mu hlavou a zamířil tím směrem.
Ten člověk na pláni byl sv.Patrik, největší z Irských světců. Právě pozvedával velký dřevěný kříž. Přišel na toto místo před několika dny a při prvním východu slunce se mu zde natolik zalíbilo, že se rozhodl založit zde klášter. Jakmile to ďábel spatřil zarazil se. Jeho mohutné tělo zůstalo houpavě viset ve vzduchu. Na jeho tváři se objevil zmateně nechápavý výraz. S otevřenou tlamou nevěřícně zíral na Patrikovo počínání, až se skalní útvar v jeho tlamě uvolnil a padal k zemi. Pomalu mu začalo docházet, čeho je právě svědkem. Patrik vztyčil kříž. Stín kříže se rozprostřel po celé pláni. Jakmile ho ďábel spatřil, zprudka se otočil a krátkými rázovitými pohyby křídli prchal k obzoru. Dopadající kameny mocně otřásly zemí. Po několika minutách se vše uklidnilo, prach klesl k zemi a sv. Patrik si jako první prohlížel novou horu. Tak nám alespoň líčil legendu o založení Rock of Cashel při sklenici Guinnessu náš domácí.
Rock of Cashel se nachází v jižní části Irska v hrabství Tipperary a je to prakticky splněný sen cestovních kanceláří. Za jediný den můžete shlédnout téměř kompletní Irskou středověkou architekturu. Na jednom místě se zde totiž nachází věž z 11.století, románský kostel, monumentální katedrála, věžový hrad, zříceniny dvou klášterů atd.
Náhoda a hlavně moje nechuť odbočovat v Irsku autem doprava tomu chtěly, že jsme na konci městečka Cashel objevili příjemné, soukromé ubytování a s ním i osůbku našeho domácího. Prakticky ihned jsme si padli do oka. No, vlastně až po tom, co jsem si všiml, že ze dvora jeho domu je nádherný výhled na zříceninu kláštera Hore Abbey, jedné ze dvou zřícenin nacházejících se v okolí Rock of Cashel. Vběhnul jsem do dvora a v rychlosti, než si mě někdo všimne, jsem začal fotit. Během několika okamžiků, tedy je možné že to trvalo i několik minut, jelikož v takovéto chvíli naprosto nevnímám čas, jsem za zády uslyšel klapot bot. Otočil jsem se. V hlavě se mi proháněl anglická slovíčka výmluv, omluv a zapírání. „Co to máš za foťák, jó já taky fotím“ vyrážela mi dech postarší mužská postava. „Jo toto je hezké místo, ale když už u mě bydlíte, pojď si udělat fotku z podkroví, je tam mnohem lepší výhled“. Těmito slovy a hlavně fantastickým výhledem ze střechy jeho domu si mě naprosto získal. „Jo nejlepší je to tu na podzim a na jaro. Když tak ráno vstanete a je přízemní mlha. Celý klášter vystupuje z té mlhy a působí tajemně a strašidelně“ rozkládal rukama na střeše domácí, poté zvedl hlavu a pronesl „bude pršet, čas se schovat“. Jak jsem záhy zjistil, naznačil tím odchod do hospody.
Jedna z prvních věcí kterou shlédnete při vstupu do areálu Rock of Cashel je nesmírně zajímavá středověká budova Hall of Vickars. Jedná se o několik překrásných středověkých místností postavených pro osm chóristů starajících se o bohoslužby v katedrále. Postupem času však těchto osm privilegovaných získalo takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit a úřad musel být zrušen. Vrchní část budovy sloužila jako obytná a byla opatřena velkým krbem. V přízemí této budovy určitě stojí za shlédnutí kříž sv. Patrika. Ten původně stál venku na nádvoří, ale vzhledem k jeho stavu byl přemístěn právě na toto místo. Na původním místě si nicméně můžete prohlédnout jeho kopii. Tento kříž patří mezi prosté kříže a svým tvarem se zcela vyniká klasickým irským křížům. Jeho levou stranu podepírá jakýsi sloupek a co je zvláštní, nemá tradiční kruh uprostřed jako většina irských křížů. Z největší pravděpodobností se dá předpokládat že podpírací sloupek měl být i na druhé straně, ale do dnešních dnů se bohužel nezachoval. Na jedné straně kříž zobrazuje Ježíše Krista v dlouhém rouchu a na straně protější opata či biskupa. Někteří tvrdí a odtud zřejmě jeho název, že jde o sv. Patrika. Podle velmi rozšířené legendy měl být podstavec kříže využíván jako korunovační kámen velekrále z Munsteru. Tato legenda se ale jeví jako velmi nepravděpodobná, jelikož dle výzkumů kámen podstavce a jeho opracování je totožné se samotným křížem.
Co mě vždy zarazí na místech jako je toto, je přítomnost desítek náhrobků, a to nejen okolo, ale i v uvnitř zřícených klášterů. Ne jinak je tomu i v případě Rock of Cashel. Prakticky kolem celé katedrály a taky i v ní se nacházejí desítky náhrobních kamenů či desek. Jak jsem byl poučen svým domácím, „jde o posvátnou půdu a proto je to čest být pohřben na takovém místě, bohužel už je to zakázané“ zesmutněl. Já osobně bych dal přednost klidnějšímu místu. Ono asi nebude nic příjemného, když se po vás denně projde tisícovka turistů. Částečně přilepena na katedrálu se na jižní straně nachází Cormakova kaple. Podle domácího nejkrásnější románská kaple v Irsku. Musím přiznat, že v této fázi našeho rozhovoru jsem mu už moc nevěřil, ale když jsem ji viděl na vlastní oči, musel jsem mu dát za pravdu. Cormakova kaple je jednou z nejstarších a nejzachovalejších románských staveb v Irsku. Skládá se z chrámové lodi, kněžiště a dvou věží vystupujících na jižní a severní straně ze zdí kněžiště. Je mnohem menší než vedlejší katedrála, ale její kamenná výzdoba je ohromující. Uvnitř kaple je temné přítmí, jen několik reflektorů osvětluje kněžiště. Hned u vstupních dveří se nachází fascinující, ornamentálně vyzdobený, kamenný sarkofág. Podle pověsti jde o sarkofág samotného krále Cormaka.
Vedlejší katedrála je o sto let mladší než Cormakova kaple. Byla postavena mezi lety 1230-1270. I když už se dnes jedná pouze o zříceninu, její velikost nám vzala dech. Na první pohled zaujme nebývale velké kněžiště v porovnání s chrámovou lodí. Tento zajímavý architektonický jev byl zapříčiněn v 15.stol., kdy arcibiskup Richard O’Hedian nechal přistavět rezidenční věž. Říká se, že arcibiskup chtěl postavit svou rezidenci „někde“ v areálu „Rocku“, ale nenašel dostatečně velké místo. Proto nechal vestavět věž do západní části chrámové lodi a tím ji o polovinu zkrátil.
Malá procházka kolem katedrály nás zavedla k nejstarší stavbě, kterou zde můžete nalézt. K válcové věži. Oficiálně je datována do 12.stol., nicméně dle jejího jehlanovitého tvaru je možné, že mohla být postavena již ve století desátém. U této věže se člověk prostě musí zastavit, rozhlédnout se po krajině a nechat se unášet tou středověkou atmosférou. Tedy pokud tu nenarazíte na davy turistů, kteří vás v proudu budou unášet směrem k východu.
Přes všechnu tu krásu staveb ale považuji za nejvýznamnější setkání s naším domácím a hlavně jeho tajemné noční vyprávění starých irských legend, jako například tu o irském trojlístku jetele. Právě zde totiž dle legendy utrhl sv. Patrik lístek jetele, aby na něm demonstroval princip svaté trojice – boha Otce, Syna a Ducha svatého jako tří osob vycházejících z jednoho stonku. Od těch dob je lístek jetele neoficiálním znakem Irska.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost.
Při cestování vnímáme úžasně rozdílně běh času. Někdy čas plyne neuvěřitelně rychle – množstvím zážitků, setkání a rozmanitých zkušeností (v takových chvílích se občas zapomínám najíst, nebudu se přece takovou zbytečností zdržovat…). Někdy naopak zažíváme smrtelnou nudu, když čekáme na vlak, který s největší pravděpodobností nikdy nepojede, anebo když třeba stojíme na hranicích, kde se ale opravdu nic neděje.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost. Jedním z takových míst může být i Civita di Bagnoregio (čti ´čívita dy báňorédžo´), opuštěná vesnice mezi Viterbem a Orvietem ve střední Itálii, asi 120 km severně od Říma. Jde vlastně o dvě blízké obce, Bagnoregio, kde čas plyne normálně, a Civitu, kde se čas zastavil…
Civita leží uprostřed geologicky nestabilní oblasti, krajiny plné bývalých vulkánů a sopečných jezer. Okolí je pokryté mohutnou vrstvou sopečného prachu, který snadno podléhá erozi a vytváří typ krajiny badlands (it. calanchi), ve které nedochází ke vzniku půdy a která tak může připomínat povrch měsíce (nebo třeba tureckou Kappadokii, pro ty, kdo na měsíci nebyli). Erozi (zvětrávání) podléhá i skalnatý ostroh, na kterém bylo ve středověku městečko postaveno. Hrozící zkáza obce byla patrná už před více než pěti sty lety, první domy postavené na okraji útesu se zřítily do údolí v patnáctém století. Vývoji nezabránily ani rozmanité obecní vyhlášky – jako např. zákaz hloubení jeskyní z roku 1373 nebo zákaz pasení dobytka z roku 1730. Přirozenému vývoji přírody ani tentokrát člověk nezabránil a v roce 1819 se místní obyvatelé vystěhovali do nedaleké, dvacet minut vzdálené osady Bagnoregio, která je postavená na stabilnějším podkladu.
I v současnosti se ale vědci snaží zbytek původní obce zachránit, kolem roku 1960 se pokusili elektro-geo-chemicky zpevnit podloží pomocí elektrického proudu a změnit tak fyzikálně-chemickou strukturu erozi snadno podléhajících vrstev sopečného prachu. (Předchozí věta je trochu komplikovaná, já vím, o podobné metodě jsem také slyšel poprvé, svědčí to jen a jen o marné snaze zvrátit krutý osud, který tady příroda člověku přichystala). Lidské úsilí o záchranu obce ale čas od času hatí četná zemětřesení, sesuvy půdy a povodně.
V Civitě dnes žije asi 20 stálých obyvatel, jedinou přístupovou cestou je úzká lávka ze 60. let, (původní most se zřítil při sesuvu půdy v roce 1901, nový kamenný most z 20. let pak zničili nacisté během druhé světové války, jako by chtěli přirozenému vývoji pomoci). Přestože řada turistů, cestovatelů, poutníků a hlavně umělců postupně objevuje kouzlo tohoto místa, Civita stále stojí za návštěvu, obzvlášť pokud si chceme odpočinout od davů v Římě, Florencii nebo Orvietu. A dát si skleničku místního slavného bílého vína „Est Est Est“ a přemýšlet o tom, že příroda má nad člověkem ještě stále moc a že jejím záměrům člověk nedokáže zabránit…
I když já zde doporučuji ochutnat raději víno červené…
Doprava: Do Bagnoregia se dá v pracovní dny snadno dostat autobusem z Orvieta, ležícím na hlavní železniční trati mezi Florencií a Římem. Jízdní řád autobusů je na webu (PDF). Autobusem se sem dostanete i z Viterba a Montefiascone u Bolsenského jezera. V neděli je spojení zajištěno pouze třikrát denně s Viterbem. Nejbližším výjezdem z hlavní italské dálnice A1 je Orvieto.
Ubytování: Ceny za nocleh se snídaní se zde pohybují pro jednu osobu kolem 25 až 45 Euro (info). Ti, kteří více šetří, mohou využít jeden z mnoha kempů kolem jezera Lago di Bolsena (web kempu) nebo, jako já, mládežnickou ubytovnu v Amelii (web ubytovny).
Zkrátka nepřijdou ani milovníci pěších výletů – v okolní krajině je relativně hustá síť turistických stezek.
Domy na okraji útesu postupně podléhají erozi a odpadávají do údolí
Venkovní schodiště jsou pro oblast kolem Orvieta typická
Okolní krajinu Civity tvoří tzv. badlands
Pohled na Civitu od Bagnoregia
Jedinou přístupovou cestou do Civity je lávka ze 60. let
