Historická vesnice řemesel a umění, bylinná a klášterní zahrada v Ostré

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.


Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.

Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.

Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…


Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:

80,– korun českých osoba dospělá

40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci

Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.

První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…


Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.

Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…


Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.

Maximální fotografie skupiny PPF

Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25.
června do 14. září
ve spolupráci se Správou Pražského hradu.
Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem
slavností. Vstup je zdarma

Současně se Shakespearovskými slavnostmi je na Pražském hradě v Rajské zahradě a zahradě Na Valech k vidění výstava Maximální fotografie. Skupina PPF, generální partner festivalu, představuje tentokrát průřez dílem známého fotografa Ivana Pinkavy s názvem Salome.


Salome – jde o „portrét“ dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující a obdivuhodný tanec řekla svému nevlastnímu otci o speciální odměnu – hlavu Jana Křtitele.

Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25. června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem slavností. Vstup je zdarma


V jižních zahradách Pražského hradu je instalováno 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech ze skla a oceli. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné „portréty“. Najdete zde ale i o něco méně známé fotografie zátiší.

Na koncepci výstavy spolupracoval architekt Michal Froněk (unikátní skleněné stojany s ocelovou podestou, vyráběnou technikou odlévání starých zbraní a děl, vznikly v ateliéru Olgoj Chorchoj), autorem grafického designu výstavy, plánků prohlídky i plakátu je Aleš Najbrt.


Projít si zahradu i Pinkavova díla vřele doporučuji, jeho portréty lidí jsou fascinující a jejich oči a výraz ve Vás utkví. Říká se o nich, že na Vás zírají stejně fascinujícím a hlubokým zrakem jako vy na ně. A za sebe musím přiznat, že je to tak. Zůstanete opojení osudem a bezohledností života, v očích portrétovaných se potopíte až na samé dno.

KITZBÜHEL v zimě i v létě

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko
Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový
pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě.
Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Každý návštěvník místa jak v zimě tak v létě se snaží si známou sjezdovku prohlédnout na vlastní oči, od startu už ale díky výraznému sklonu krom počáteční pasáže mnoho vidět není, jízda kolmou stěnou je jen pro silné povahy.

Běžní lyžaři se spíše mohou věnovat aktivnímu pohybu na svazích Kitzbüheler Hornu. Nejen, že kopec je doslova protkán sjezdovkami všech obtížností, ale jsou zde i upravené běžecké a turistické trasy. Nejdelší sjezdovka je zde přímo Kitzbüheler Horn dlouhá 7,1 km, jejíž výškový rozdíl je 1195 metrů. Najdeme zde i sáňkařské dráhy.

Kitzbüheler Horn (1996 m n. m.), je celou zimu nejen plný lyžařů a turistů, ale i snowboardistů, to proto, že celá hora je obklopena lanovkami, protože její kuželovitý tvar je pro lyžování a snowboard ze všech stran ideální. Sportovci si pak mohou vybrat kdy ve kterém terénu jezdit a dopřát si tak dokonce vždy slunce v zádech. Pro vyznavače snowboardu je určen areál s halfpipe, boardercrossem, skoky a raily.


Město leží mezi Salcburgem a Insbruckem na úpatí masívu Kitzbüheler Alpen. Vyrostlo na řece Kitzbühler Ache v nadmořské výšce 762 metrů. Je situováno mezi známými horskými vrcholy Hahnenkamm s výškou 1712 metrů a Kitzbüheler Horn 1996 metrů. Patří k exkluzivním a prestižním střediskům Alp.

Zajímavá je historie místa. Už v období 11. až 8. stol. př.n.l. zde v okolních horách těžili llyrové měď. Po zániku západořímské říše se v oblasti kolem roku 800 usadil kmen Bavorů, vymýtil lesy. Od 12. stol. jméno Chizbuhel a osada v kopcích. Roku 1255 se místo stalo součástí Horního Bavorska a od roku 1271, kdy vévoda Ludvík II. Bavorský udělil místu městská práva stalo se městem a bylo obehnáno hradbami. Po pádu Napoleona připadlo město Tyrolsku.

Říká se, že milovníci firnových sjezdů volí teplý jižní svah a sjezdaři, kteří mají raději jízdu prašanem volí svah studený severní. Sportovní vyžití v regionu není ale pouze zimní, i když to zimní lokalitu proslavilo široko daleko. Místo je slavné ale i díky létu. To se zde pořádá turnaj ATP Generali Open a od roku 1988 se zde jezdí závody historických automobilů, tzv. Kitzbüheler Alpenrallye.

Z tohoto města pochází i několik známých osobností Peter AQufschnaiter, horolezec a geograf., Markus Gandler, běžec na lyžích ale i známí lyžaři Christl Haas, Ernst a Hansi Hinterseer, Hias Leitner, Anderl Molterer, Toni Sailer či Klaus Sulzenbacher.

I když se na Kitzbüheler Hornu v létě nelyžuje ( sezona bývá od začátku prosince do začátku března) sportovní vyžití existuje v regionu po celý rok. Lze zde využít tenisové haly, bazény, koupaliště a místní aquapark. V okolí Kitzbühelu jsou čtyři golfová hřiště. Je zde mnoho možností pěších výletů, nejvíce se doporučuje celodenní výlet přes vrcholky Hannenkammu, Hochbrunnu a cesta na Pengelstein. Cyklisté si mohou vyšlápnout celý Kitzbüheler Horn po krásné asfaltové cestě vedoucí stále do kopce mezi loukami plnými krav, okolo hospůdky a místního bílého kostela na vrcholku kopce a mohou dojet až pod vysílač a pokochat se odtud kouzelným výhledem do kraje. Totéž mohou zažít pěší turisté, kteří zvolí výstup bez lanovky pěšky až na samý vrcholek Kitzbüheler Hornu jako naše rodina.


Zajímavý na tom byl jen oční klam, kdy vysílač stále na dohled vypadal tak blízko, ale cesta se nám zdála pěšky naprosto nekonečná. A tak jsme si řekli, po té co jsme si přečetli, že k vysílači to pěšky trvá ještě dalších 40 minut ignorovat asfaltku a štrádovali jsme to rovnou za nosem podél dřevěného plotu vzhůru přímou čarou na vysílač. Cesta byla úchvatná, proplétali jsme se mezi stovkami kraviček a shlíželi dolů do údolí na překrásné scenérie a kilometry luk a klikatících se cest. Na výletě sem jsme byli v podvečer, takže nerušila ani žádná lanovka, bylo zde ticho, klid a mír, které občas porušilo jen to zabučení krav. Výstup mimo cesty byl sice strmý, občas to uklouzlo ale pohled vzhůru na vysílač a přímo do nebe byl povzbudivý. Vysílač se přibližoval mnohem rychleji než po obcházení asfaltkou. Na ní jsme občas zahlédli právě cykloturisty a když jsme se s nimi někde křižovali na asfaltce bylo vidět, že místo jim dalo se řádně zapotit, ale to nám také.

Odměnou pak byl vrcholek hory, kde byl od vysílače výhled do všech světových stran. Jen se tajil dech, jak se ve večerním oparu rýsovaly v dálce vrcholky hor a poslední večerní slunce ozařovalo ploché zelené kopce s lukami tak, že modelace krajiny na pohled docházela k vrcholu. Světla a stíny byly ostré, velmi kontrastní a maximálně modulární. Oblačnost byla vysoká a mraky svítily, hebce se vlnily a vytvářely desítky různých seskupení, která se rychle ztrácela pod silným větrem, který je hnal jak o závod. V dálce pod mraky se majestátně tyčí hory Wilde Kaiser, Steinplatte, Loferer Steingebirge, kde nepřehlédnete Mitterhorn (2506 metrů), Reifhorn (2488 metrů), Grosses Ochsenhorm (2511 metrů), Berchtesgadener Alpen (Hochkalter – 2607 metrů a Hocheisspitz – 2521 metrů) a Rettenstein, které poskytují svou majestátní a tisíciletou krásu nejvíce horolezcům s lezeckými možnostmi všech stupňů obtížnosti. Při sestupu dolů jsme prošli ještě Alpskou zahrádkou s desítkami místních skalniček perfektně popsaných na žlutých cedulkách. Povětšinou vzácná alpská květena. Nechybělo ani miniaturní malebné jezírko celé kolem dokola osázené právě kvetoucími květinami. Večerní slunce těsně před západem jim dodalo teplou něhu.

Milovníci turistiky prý mohou v této oblasti využít přes 500 km turistických stezek. Milovníci koupání se mohou ponořit do slatinné vody v jezeře Schwarzee – jedno z nejteplejších a nejhezčích jezer v Alpách ( hloubka až 8 metrů a rozloha 8 ha) nebo se vykoupat v nedalekém Gieringer Weiher nebo na lesním koupališti Waldschwimmbad Jochberg.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 2

I když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně
nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle
dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale
zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když
uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně
ubíjející.

Vlastně už třetí den našeho pobytu na Kubě jsme ráno nasedli do autobusu směrem na Varadero. Asi je potřeba se zmínit, že vše, včetně odvozů, jsme měli zařízené již z Mexika. Je sice možné přijet na Kubu jako individuální turista, ale je s tím spojena nejdřív nervozita migrační policie a poté přehnané ceny za dopravu.


Během cesty, která trvá přibližně dvě hodiny jsme zastavili na odpočívadle, kde úžasně hrála skupinka rozdováděných hudebníků. Podle rad průvodce jsme si dali „Kubánskou viagru“ aneb tu nejúžasnější Piña Colada, kterou jsem kdy pila, čerstvě připravenou a s Havana Club rumem. Mezitím atmosféra dozrávala a bylo i pár odvážlivců, kteří tančili. My méně odvážní jsme se ale neubránili aspoň si podupávat do rytmu. Cestou na Varadero toho jinak není moc k vidění. Krom krásné přímořské přírody a chvílemi se ukazujícího moře se sem tam ukáží buď moderní stavby panelákového typu se spoustou prádla v oknech a nebo zašlá koloniální krása starých a bohužel značně zanedbaných budov.

Poloostrov Varadero je dlouhý a úzký kus Země, který z jedné strany omývá díky nádherně bílým plážím kouzelně tyrkysové moře a z druhé díky kamenitému dnu pak to samé moře, ale s daleko tmavším odstínem. Většina hotelů logicky nabízí výhled na tu tyrkysovou část tak příznačnou pro Karibik. Při pohledu na takovou pláž se Vám zastaví dech. Je dlouhá, čistá, bílá a téměř prázdná. Pod slunečníky se schovává pár šťastlivců a na přímém slunci jen ti nejotrlejší. Faktor UV 30 byl pro mou pokožku zvyklou z Mexika na silné slunce stejně nedostatečný a sluneční brýle jsem si nedokázala sundat ani v moři, přes to, že v Mexické části Karibiku, jsem tyhle problémy neměla. Ale všechny mé „útrapy“ jako sluneční vyrážka a téměř slepota vážně za ten zážitek stoji. Vejdete do moře a písek se téměř nezvíří a tak si můžete vychutnat ten pohled na křišťálově průzračnou vodu, která v dálce mění tóny ze světloučce tyrkysové, přes tmavší až na temně modrou, jenž přesně vystihuje tajemno, které aspoň ve mě každé moře vyvolává.


Většina hotelů na Varadero nabízí All Inclusive a jinou variantu je vlastně podle toho, co jsme viděli, těžké absolvovat. Na poloostrově totiž kromě hotelů nic není a pokud je, nachází se to poměrně daleko. Jedno odpoledne jsme vyrazili s vypůjčenou motorkou na projížďku poloostrovem. V podstatě jediné pro turistu zajímavé místo v blízkosti byl trh s ručními výrobky, na kterém jsme našli krásné výsledky práce se dřevem a kůží. Cestou jsme z výdobytků civilizace potkali akorát benzínku a zavřený zábavní park. Když jsme se po projížďce vrátili do hotelu, docela rádi jsme vychutnávali jeho pohostinnost.

Hotely na Varaderu organizují pro své návštěvníky večerní představení s hudbou a tanečníky. Nejsem schopna posoudit jeho kvalitu. Vzhledem k tomu, že se nikdy těchto hromadných akcí neúčastníme raději jsme vyrazili projít se večer po pláži. Bylo by to opravdu nádherné, kdybychom se předem natřeli repelentem. Kubánští komáři jsou neuvěřitelně drzí a agresivní. Navíc způsobují svědění, které přivádí k šílenství a jen tak neodeznívá. Už jsem téměř týden zpátky v Mexiku a ještě při tomhle psaní se škrábu na postižených místech. Takže: krom opalovacích krému s vysokým faktorem další nutnost vždy připraveného turisty je repelent!

Pokud bychom byli na Varaderu déle, než vymezené dva dny, určitě bychom se vydali na nějaký výlet do vzdálenějších míst, které v hotelu nabízí. S naším časovým limitem jsme ale absolvovali akorát ten výlet na motorce. Navíc při tom pohledu na tak nádhernou pláž, chtělo by se snad někomu cestovat jinam?

Každopádně čas utekl a odcestovat jsme museli. Zpět do Havany, kde nás dávila 100% vlhkost. Přesto jsme vyrazili do ulic, rozhodnuti najít místo, kde bychom se navečeřeli. Prošli jsme si nejdřív odpolední a po té i večerní Starou Havanu, kde se začali v uličkách pomalu formovat hudebníci. Ze spousty restaurací a barů se začala ozývat úžasná hudba plná bubnů, při které prostě musíte aspoň podupávat do rytmu. My, přestože jsme měli naplánováno večeřet ve Floriditě (jedné z nejznámějších havanských restaurací) nechali jsme se přemluvit rytmem a melodiemi, které se ozývaly z nádherně zrekonstruovaného náměstí. Stolečky restaurace byly venku, italská kuchyně lákala a hráli skvěle. Řekli jsme si tedy, že ryži s fazolema si uvaříme raději sami v Mexiku a usedli jsme ke stolku.


Postupně přibývali další hosté a nálada začínala nabírat na obrátkách. Nejdříve tančil jen dědeček, který šel kolem. Pak začali tancovat někteří z hostů a pak když šla okolo skupina asi padesáti venezuelských turistů, tak to teprve začal být šrumec. Zpěvák se mě sice snažil přemluvit ale neměla jsem odvahu. Hráli totiž zrovna cha-chu a já jediné co zvládám beze studu je salsa… tedy, když teď nad tím tak přemýšlím opravdu beze studu?

Náš poslední den jsme strávili ještě procházkou na rozloučenou a pak už čekáním na odvoz na letiště. Opět všechno probíhalo v naprostém pořádku. Vystáli jsme frontu na dokumentaci, pak jsme zaplatili 25 CUC za osobu, což je poplatek, který musí všichni hradit před odletem z Kuby, no a pak už jsme jen prošli do letištní haly a čekali.

Teď by to chtělo třeba něco konkrétnějšího o obyvatelích Kuby. Můžu mluvit jen velmi všeobecně, navíc, přestože znám blížeji pár Kubánců, tak jen jeden z nich na Kubě bydlí. Řekla bych, že Kubánci nejsou klasičtí latinoameričani. Jsou tak někde mezi Latinkou a Evropou. Z každého kontinentu mají něco a do toho se ještě míchá Afrika. Jaký by byl teda podle mě prototyp Kubánce? Hezký, vysoký míšenec, veselý, upovídaný a prostě „v pohodě“. Až na tu výšku by se tenhle popis dal použít i na jiné latinoameričany. Teď k té evropské části. Klasický Kubánec je nacionalista. Je přehnaně a občas i bezdůvodně hrdý až nafoukaný, vůči neznámým není zrovna otevřený, mezi známými a přáteli je pak naopak otevřený a vstřícný. Je téměř nemožné slyšet od Kubánce slovíčka typu: „děkuji, prosím, omlouvám se“. A co má z Afriky? Krom barvy a často úžasných těl (bez posilovny a bez chirurgie) taky nepřekonatelný rytmus a cit pro hudbu. Hrají tak, že roztančí i mrtvolu a tančí tak že byste přísahali, že nemají kosti. Každopádně je ale potřeba mít jasno v tom, že můj popis je pouze zevšeobecnění. Konkrétně všichni Kubánci, které znám osobně, o sobě prohlašují, že mají obě nohy levé…


A ještě malý dodatek. Všem, kteří dostanou po prvním kontaktu s Kubánci depresi z neznalosti španělštiny radím, aby to nebrali tak do slova. Kubánci totiž mluví hrozně. Polykají hned několik hlásek, mluví ohromě rychle a navíc používají množství typicky kubánských slovíček pocházejících z afrických jazyků.

Každopádně i když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně ubíjející.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 1

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané
mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba
snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys.


Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Míříte-li na Kubu, vezměte si s sebou Eura. Jejich výměna za místní měnu není, na rozdíl od amerických dolarů, zatížena zhruba dvacetiprocentní daní. Smlouvat se vyplatí téměř vždy a všude a rozhodně si nenechte vnutit „mimořádně výhodné“ služby, či třeba menu v restauraci. Určitě se najde místo, kde totéž pořídíte za polovinu původně nabídnuté ceny.


Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Z tohoto článku o destinaci Kuba umístila odkaz na svůj web a zároveň reklamní sdělení cestovní kancelář Eso Travel. Dovolená Kuba – dejte se na dovolenou plnou neocenitelných životních zážitků.


Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Kahira – můj druhý domov

Fotoreportáž Katky. Kahira jejími slovy je: milovaná, nádherná,
úžasná, jedinečná a nezapomenutelná
.

Katka si (nejen) o Káhiře připravuje zápisníček, tady je pár
prvních fotek

Kahira – Ibn Battuta ji ve 14. století pojmenoval Matkou měst, a tento titul ji právem patří – je to největší město v Africe a taky největši metropole arabského světa. Velikost města není v její rozloze – rozprostírá se na 457 čtverečných kilometrech, nýbrž v její zalidnenosti.

Je velmi těžké odhadnout, kolik má obyvatel, ale je to něco mezi 15 – 30 miliony. Několik milionů lidí sem denně dojíždí z okolitých měst za prací. Následující fotky přinášejí pár pohledů na toto město.










Cestovatelské blogy: „Zatčen v městě Qom“ a „Setkani s Karmapou“

Nově: Fotky Martina z Íránu!

Zatčen v městě Qom


Do mesta Qom jsem prijel v sobotu 19.5. celkem brzy po ranu. Po obvyklych tahanicich s hoteliery, jsem nakonec nasel hotylek vizaze nevalne, ale na tech par hodin pres noc, kdy stejne nevnimate kulturu ubytovani to stacilo.

Hlavnim mistem, ktere jsem chtel navstivit, byla hrobka Fatimy, sestry imama Rezy z 9. stoleti. Je to misto, ktere navstevuji v hojne mire nemocni, protoze veri, ze prijit az k mistu hrobky ma uzdravujici moc. Cely obrovsky komplex ve kterem jsou mesity, hrobka, odpocinkove saly, knihovny atd. je tzv. HARAM, tedy zapovezeny pro nemuslimy. Zkousel jsem to, ale vsudypritomne oko nabozenske policie mne oghalilo. Povolili mi udelat alespon fotografii vnitrniho komplexu z mista vstupni brany.

Pak jsem ale potkal mladeho a celkem otevreneho studenta, ktery mi rekl, ze me vezme sebou. Omotal mi Arafat satek okolo krku a sli jsme. Snazil jsem se chovat jako desne praktikujici muslim, proste nijak nevybocovat. Nikomu se nedivat do tvare. Je fakt, ze strniste na brade co mam uz pry trochu iranske je, ale ta nazrzla barva…hmm…tak to ne.

Více na Cestovatelském blogu Martina Lejsala z Íránu: http://www.ces­tovatel.cz/…v-meste-qom/

Setkani s Karmapou


Vcera jsem se dozvedel ze 15 km od Dharamsaly zije Karmapa, coz je hlava jedne ze skol tibetskeho budhismu. Dalajlama je sefem dalsi skoly, celkem jsou 4. Karmapovi je teprve asi 25 let, ale uz dosahl velmi vysoke duchovni urovne a pracuje velmi usilovne, ridi vsechna centra jejich skoly.Jezdi po svete a pomaha lidem.Jejich linie je v Evrope vedena lamou Olem, skola se jmenuje Karma Kagju. Zde dava dvakrat tydne pozehnani, take daval „kazani“, ale to nevim zda dela stale. Tak jsem se vydal navstivit Karmapu, abych videl jak vypada osviceny clovek…

Taxici zrovna stavkovali a tak jsem si vzal motoriksu. V chramu uz byla spousta lidi, po mensi prohlidce me pustili dovnitr a tam se poustela promluva kohosi, zrejme Karmapy, tlumocena do anglictiny.

Více na cestovatelském blogu Vojty Chládka z Indie: http://www.ces­tovatel.cz/…s-karmapou-/

Blog je online zápisník, díky kterému můžete zpřístupnit vlastní myšlenky, zážitky nebo cokoliv dalšího ostatním. Blog vám dovolí více přispívat a ne jen postávat kolem. Všechny naše blogy naleznete zde: http://www.ces­tovatel.cz/blog/ RSS kanál všech blogů tady: http://www.ces­tovatel.cz/rss/blog/

Voladores – rituál Létajících mužů

Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru.
Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.
Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen
bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů.

Po prohlídce Národního muzea antropologie a historie v Mexiko city, jsme v parku Chapultepec zhlédli vystoupení, které tak trochu připomínalo moderní adrenalinovou zábavu. Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru. Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.


Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů. Dnes tento rituál, takřka po celém Mexiku, předvádí indiáni kultury Totonaca, z oblasti Papantla, ve státě Veracruz. Tak tomu však nebylo vždy. Prastarý mýtus vypráví o časech dlouhého sucha, kdy celý kraj sužoval nedostatek jídla a vody. Ten přiměl pět mladíků k odvážnému činu, pomoci kterého žádali boha Xipe Totec o déšť. Vydali se do lesa aby našli co možná nejvyšší strom, u něhož strávili celou noc v modlitbách. Druhý den strom pokáceli, zbavili větví a donesli do vesnice. Tam kmen na vhodném místě vztyčili. Nazdobení chmýřím pak vystoupali nahoru a na lanech obtočených kolem kmene se spouštěli dolů, čímž napodobovali let ptáků. Jelikož Xipe Totec jejich prosby o déšť vyslyšel, opakovali tento Rituál pravidelně.

Později katolická církev kombinovala křesťanské a domorodé náboženské zvyky a „let ptáků“ Voladores se stal zajímavou atrakcí pro zvědavou veřejnost. Tehdy se rituál rozšířil takřka po celém Mexiku. Postupem času začal však upadat v zapomnění. Jediná indiánská kultura která tento rituál nepřestala provozovat byla Totonaca z Papantly.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese www.fotkyzcest.eu

A jak rituál Voladores probíhá dnes? Voladoři se oblečou do jasně barevných tradičních kostýmů, vyšplhají na 25–30 metrů vysoký, většinou ocelový stožár, na kterém je pro ně připravena čtvercová konstrukce. Zatímco hlavní Volador hraje na flétnu a bubínek, ostatní čtyři se uvážou za pas k lanu které 13-krát obtočí okolo stožáru. Když jsou připraveni posadí se do čtverce a v jeden okamžik skočí dolů, 13-krát obkrouží stožár až přistanou na zemi.

Použitá literatura: www.wikipedia­.org, www.kivu.com

Všestary – centrum živé experimentální archeologie

Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Centrum experimentální
archeologie Všestary vzniká od roku 1997 výhradně s využitím
pravěkých postupů a technologií. Zástavbu tvoří archeologické objekty
z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné.

Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Oficiální název však zní: Centrum experimentální archeologie Všestary, zkráceně CEA Všestary. Centrum vzniká od roku 1997 výhradně s využitím pravěkých postupů a technologií. Zástavbu vytvářejí archeologické objekty z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné. Právě tato zlomová období pravěku jsou zde předmětem odborných pokusů, ale i prezentace žákům škol a veřejnosti. Projekt se snaží přednostně vycházet z archeologických nálezů na území východních Čech, doplněných znalostmi z ostatních regionů Čech a Moravy i ze zahraničí.


Kde centrum experimentální archeologie Všestary najdete?

Obec Všestary se nachází 8 km severozápadně od Hradce Králové pod známým návrším Chlum. CEA je dostupné autobusovými linkami od hlavního železničního nádraží v Hradci Králové, nebo přímo po železnici ve směru na Hořice, či silnicí směr Hořice a Jičín. Centrum leží na okraji obce nad areálem ZŠ a krytým bazénem.

Otevírací doba je vždy od 9:00 do 13:00 a od 14:00 do 17:00. Od května do června pouze soboty a neděle, v jiný den pouze po objednání na tel. 493 331 522, od července do září každý den. Prohlídky s průvodcem probíhají pouze v každou celou hodinu. Vstupné: dospělí 40, děti, studenti, důchodci 20 Kč. ZTP a děti do 3 let mají vstup zdarma.

Co ve Všestarském Centru uvidíte?


Malý pravěký sídelní areál s obytnými budovami, výrobními zařízeními, kultovním areálem a blízkým pohřebištěm. Z obytných budov jsou to dům kůlové konstrukce ze starší doby bronzové, dům z mladší doby bronzové a zahloubená polozemnice z přelomu starší a mladší doby železné.

Mezi výrobními „dílnami“ lze odlišit prostory vyčleněné k výrobě (štípané a broušení kamene, zpracování kosti) a výrobní objekty. Najdete zde keramické pece všech základních typů (vertikální, horizontální, jáma), málo nápadný výrobní prostor k výrobě bronzu nebo prosté stavební a těžební jámy, které jsou nejčastějším archeologickým objevem. Ty ve Všestarech byly a jsou stále užívány při stavbě domů a dalších konstrukcí. Domy jsou používány například při zimním obývání. To ostatně vytváří atmosféru tohoto místa.

Katedra praktické a experimentální archeologie FHS UHK a Společnost experimentální archeologie pořádá ve dnech 19. – 20. 5. 2007 v Centru experimentální archeologie Všestary Dny živé archeologie s podporou obce Všestary a ZŠ Všestary se zajímavým programem:

  • prohlídka kabinetu experimentální archeologie
  • v areálu CEA ukázka těchto činností
  • výroba a výpal pravěké keramiky
  • výroba broušených kamenných nástrojů
  • tavba bronzu
  • tesařská práce
  • výroba textilu
  • výroba kostěných nástrojů
  • ukázka pravěkého zemědělství
  • příprava placek s ochutnávkou
  • příprava mazanice s možností umazání

Více se dočtete na: http://bacrie­.cestovatel.cz/…o­logie-2007/

Co je to Experimentální archeologie?

Náplní CEA Všestary je zkoumání a prověřování historických faktů metodami experimentální archeologie. Experimentální archeologie je věda, mající za úkol ověřit teorie o technologických postupech, funkcích předmětů, náročnosti při vykonávání činnosti atd. Je nutné kromě zachování materiálů i snaha postupovat původním postupem. Což může být dosti náročné, právě proto, že se původní postup většinou nezachoval.

Zajímavé informace a reportáže o živé historii a experimentální archeologii naleznete na http://bacrie­.cestovatel.cz/

Tasmánie II.: aneb kde čerti dávají dobrou noc

Druhá část vyprávěni o Tasmánii. „Nedaleko Port Arthuru je
místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned
vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla
vymletá vodou.“

Brzy ráno jsem odjížděl z Hobartu autobusem směr Port Arthur. Autobusy společnosti Tasie Link jedou tímto směrem dost nešťastně, jelikož jsou orientované hlavně na školní děti které sváží cestou. O víkendu samozřejmě nejezdí. Takže jsem se dokodrcal vyřvaným autobusem až do Port Arthuru a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Ubytoval jsem se hned u historického komplexu věznice v hostelu jménem Roseview Youth Hostel, obsluhou tam byl japonec jmenem Hajáto se svým pejskem Pigo. Musím teda říct, že jméno bylo opravdu trefné, pejsek ač byl malý, byl tlustý jako prasátko. V ceně za ubytování (kolem 24 AUD) byl i volný vstup do věznice, do které je normálně vstupné 25 dolarů. V ceně je sice i okružní plavba v blízkosti věznice Port Arthur, ale mimo toho si člověk díky dobrým popiskům vystačí bez průvodce. Díky poloze ubytování jsem využil i noční prohlídku komplexu, pořádají tu sice „výlety za duchy“ ale noční prohlídka sama o sobě byla díky pěknému nasvícení budov také moc hezká.


Port Arthur je pro australany historické místo číslo jedna. Tato bývalá věznice byla založena roku 1830 tehdejším guvernérem Arthurem. Podmínky v ní nebyly přiliš přátelské, při pohledu na cely o rozměrech 2×1,5×2m si člověk těžko dovede představit jak se tu dalo přežít. Dnes je Port Arthur už jen připomínka koloniálních časů a nebýt historické památky, tak by vesnička ani ničím nezaujala. V areálu ještě dnes probíhají vykopávky, jednoho archeologa jsem viděl jak čistí plechový hrnek, který bych našel i doma ve stodole, tak mně to přišlo trochu úsměvný. Nicméně Austrálie není tak stará co se týče Evropského osídlení, takže pro ně je historie i ten plecháček.

Nedaleko Port Arthuru je místo zvané Remarkable Cave. Nasycen historií z vězení jsem si hned vyšlápl tímto směrem. Jedná se o jeskyni ve skále, která byla vymletá vodou. Společně s působivým skalnatým pobřežím této části ostrova je to určitě místo, které stojí za půldenní výlet z Port Artuhu.


Z Porth Arthuru přes vesničku jménem Taranna, kde je „Tasmánský tygří park“ v němž mimo čertíků jsou i jiná zvířata typická pro Tasmánii, jsem dorazil do Eaglehawk Necku. Toto místo je jediné, kde se dá z poloostrova přejít suchou nohou do Tasmánie. Spojení je pouze 100m široké, a tak v době provozu věznice v Port Arthuru tuto šíji strážci bedlivě střežili. Dokonce po celé její délce umístili velké psy na řetězech aby ani myš neutekla. Tuto skutečnost dneska připomíná socha psa v životní velikosti, který je uvázaný řetězem k sudu. I když tehdá strašili vězně že moře je plné žraloků, když jsem tam byl já, bylo plné surfařů takže to asi tak žhavé nebylo.

Nedaleko Eaglehawk Necku začíná přehlídka nádherného skalnatého pobřeží které se táhne směrem k jihu. Krásná místa jako Tasman Arch, Tasman blowhole, Devils kitchen které si moře tvaruje k obrazu svému. Eaglehawk Neck je velmi malá vesnice, a tak po menší procházce po skalních útvarech bylo na čase se přesunout o kus dále. To jsem ale netušil jaký to bude problém. Další autobus, ať už od jakékoliv společnosti jel až za dva dny, taxi žádné a já potřeboval stihnou podle itineráře navazující autobus o pár desítek kilometrů dál. Po dlouhém nátlaku a vysvětlování v jak tíživé situaci vlastně jsem na místní pracovnici informačního oddělení, se na mě usmálo štěstí a sdělila mně, že její dcera odjíždí do Port Sorellu autem na nákupy. Po čtvrt hodince opravdu dcera přijela i s rodinou a naložili mě. Typičtí australané, žena která dokáže mimo domácích povinností opravit auto nebo obhospodařit zvířecí farmu, kluk ve věku kolem 15. let který rozhodně s farmou nic společného nechtěl mít a raději jel koupit něco na sebe. Po hodince pohodové cesty jsme dorazili do Port Sorellu, řidička i přes značné přemlouvání nechtěla za svezení žádné peníze, tak jsme se rozloučili a já se vydal navštívit nejbližší Informační centrum. To jsem nakonec nalezl, a asi 70. letá paní mně sdělila, že v jejich městě naleznu pouze ovocnou farmu, která je navíc asi 3 km daleko. Konec dne jsem tedy strávil ochutnávkou jahodového džemu.


Na druhý den jsem autobusem vyrazil do Triabunny, ze které odjíždí dvakrát denně malý trajekt směr Maria Island. Tento ostrov je nevelký, pouze 25×30 km. Nicméně velmi zajímavý. Je nutné mít na paměti, že na něm nejsou obchody a vody tam také není mnoho. Takže jsem vyrazil o 8 kg těžší, obtěžkán jídlem a pitím. Při příjezdu na ostrov jsou dobře vidět staré budovy malé věznice, která tu fungovala ještě před Port Arthurem. V jedné, bývalé budově komisariátu je dnes Informační centrum. Kde je nutné zaplatit kolem 7 dolarů za jednu noc jako polatek na použití kempu. I kdyby v něm člověk spát nechtěl. Navíc mně mladá rangerka vysvětlila, že se nesmí krmit zvířata kvůli hrozící infekci spodní čelisti. Hned mi i ukázala kosti lebky, na níž byl viditelný masivní nádor. (Tento problém teď v Tasmánii sužuje Čerty.) Poslední podstatná připomínka byla, že odpadky nosit sebou. V případě že by mě zastavil ranger a já u sebe žádné neměl, následovala by mastná pokuta.

Hned jak jsem se dozvěděl potřebné informace, vydal jsem se na první zastávku, která se nazývá Fosil Cliffs a na níž jsou všude silné vrstvy zkamenělin 290 milionů let starých. Tyto vrstvy jsou po celém pobřeží do výše několika desítek metrů. Je zvláštní chodit po něčem, co bylo živé před tak dlouhou dobou. Cestou zpět mě míjelo stádo klokanů, utíkali před malým letadlem které dovezlo turistku co nestihla trajekt na ostrov. Už na ní čekali kolegové, kteří odháněli kolem ranveje všudypřítomné husy. Husy jsou tak oprsklé, že v pohodě pochodují i po Darlingtonu , přístavní osadě na ostrově. Po noci strávené ve stanu v kempu, mezi husami a skákajícími klokany kolem mého stanu jsem se vydal dál, na cestu do hloubi ostrova.

Druhý den jsem vyrazil na cestu k Painted Cliffs, pískovce, jež voda a vítr obrousila do nádherné mozaiky. Ten den bylo vyjímečně hezké počasí, takže si i člověk užil moře. Pláže zde byly velmi pěkné a bez jediného človíčka. Po večeru stráveném na jihu ostrova poblíž „samotek“ ještě z dob bývalého vězení na tomto ostrově, jsem se vydal zpět, jelikož už se blížil čas odplutí trajektu. Cestou lesem zpátky, pod Mt.Maria (711 m.n.m.) jsem málem šlápl na hada, chudák měl ze mě stejný strach, jako já z něj. Bohužel kdybyc mě uštknul, byl by to velký problém a přehlédnout tyhle malé potvůrky se dá v listí eukalyptů a v šeru lesa velice stadno. Po třech dnech na tomto skvělém ostrově, kde se snoubí klid, krásná příroda a atmosféra koloniální historie jsem se vydal zpět do Tasmánie.


Z Triabunny jsem téhož dne vyrazil do městečka Coles Bay, které je branou na poloostrovní Národní park Freycinet. Doprava je řešena nadmíru zajímavě, autobus společnosti Tassie link mě a jednu mladou turistku ze Švýcarska vysadil na křižovatce uprostřed ničeho s ujištěním, že si pro nás někdo přijede. Sám pokračoval směr St.Helens. Po půl hodině čekání dorazil tranzit, šestimístná dodávka. Majitelka, starší dáma, vybrala peníze a jeli jsme. Bohužel ty peníze si vybrala navíc, jelikož už u Tassie linku jsem platil částku až do Coles Bay. No nic, chybyčky v počítání tax za jízdné nejsou jen v Čechách.

Švýcarka ve věku kolem 20. byla na cestě kolem světa a do Coles Bay se dostala náhodou a spíš si přijela užít moře. Někde vyčetla že je to zde hezké. To jsem jí sice dal za pravdu ale sám jsem se vydal na cestu do parku. Na pláži která se táhne od Coles Bay k The Hazards byla vtipná cedulka o nekradení mušlí na písku, aby tam něco zůstalo budoucím generacím. Tak jsem opravdu nic nebral, beztak už jsem měl plnej batoh z jiných míst.


Po přechodu The Hazards (cca 300 m.n.m.) se člověku otevřel nádherný pohled na kilometrovou pláž jménem Wineglass Bay. Na konci pláže je i malý kemp, kde jsem strávil první noc a popravdě i nedobrovolně druhou. Pláž je nádherná ale člověk se musel mít na pozoru, samozřejmě jsem neodolal a zkusil moře. Po chvíli brouzdání ale následoval docela šok, když se ani ne dva metry přede mnou zvedl asi metr a půl velký rejnok a plaval si to pryč. Radši nedomýšlet co by se stalo kdyby si mě nevšiml on jako první a neuhnul. Noc byla nádherná, nebe bylo poseté hvězdami, v dáli blikal maják a v zátoce Wineglass Bay kotvilo pár lodí, z toho jedna – rybářská, měla zapnuté silné reflektory do vody. Způsob jak chytat kalamáry a jiné potvory citlivé a světlo. Během noci ještě po táboře běhaly místní zvířata, když se jich sešlo víc na jednou, tak dokazaly vydat k mojí nelibosti naprosto neskutečné zvuky.

I během rána mě přišli navštívit místní klokánci, sice je nazaujala moje maličkost, ale zato měli velkou chuť na to, co bylo v ešusu. Poučen už z ostrova Maria jsem si je akorát podrbal za uchem, což je asi příliš neuspokojilo. Ve stanu jsem si nechal věci a vzal jen peněženku a vodu na další cestu, původně zamýšlenou jen na půl dne. Co se týče věcí, člověk se opravdu nemusí bát o to, že by mu to někdo ukradl. Na jiných místech jsem si například nechával i celý batoh a vydal se na několik hodin pryč. Původně jsem se, zvyklý na naše poměry, tohoto bál, ale když jsem viděl že to je naprosto běžná věc nechávat si batohy na cestě a vydat se prohlídnout nějakou zajímavost poblíž, provozoval jsem to s chutí také.


Cesta vedla až na vrchol Mt.Graham (579 m.n.m.), odkud byl nádherný výhled na The Hazards společně s Wineglass Bay. Bohužel při cestě zpět jsem blbě došlápl a ozvalo se staré zranění nártu. Viděl jsem všechny svaté a už jsem si říkal že to bude konec cestování. Cestou zpět se původně hodinová cesta protáhla na tříhodinový maraton s klackem na podepření a skákání na jedné noze. Návrat zpět a definitivní konec s další cestou téhož dne. Měl jsem i štěstí že mě potkal starší pár z Anglie, kde paní byla doktorka. Po poradě co s tím, mně doporučila si lehnout a počkat do druhého dne. Navíc mi nechali i vodu, jelikož sami končili s trekem. Ta bodla, jelikož během skákání po jedné noze jsem ji skoro všechnu vypil. Dobří lidé nevymřeli, naštěstí.

Druhý den bylo opravdu lépe a já se opatrně vydal zpět do Coles Bay, odtud pak autobusem přes bývalou velrybářskou vesnici Bicheno, kde mimochodem je moc hezká výstava malých žraloků, medůz, mořských koníků nebo krabů. Vše živé a vstupné bylo lidové 4 dolary. Z Bichena jsem pak přejel dalším spojem do Launcestonu, dojezd byl v 18:00 a pomalu se začínalo šeřit a já neměl ani ubytování, ani představu kde vlastně ve městě jsem. Z průvodce jsem vyčetl o blízké hospodě jménem Batman Fawkner Inn kde jsem pokoj našel. Problém byl teda v tom, že podemnou byla diskotéka, takže vybrovala podlaha. Naštěstí se spánek dostavil rychle. Následující den jsem hned v sedm ráno odjížděl busem do Devonportu.


Po pár posledních dnech strávených v Devonportu nadešel den odplutí. Trajekt jsem si už rezervoval s předstihem po internetu. Kajuta v „hostelu“ , což v provedení lodi bylo asi takové, jako spaní v ponorce na kavalcích které se akorát zatahují závěsem, vyšlo na 230 dolarů. Po rozloučení se se známými, ubytování ve stylu mrsknutí batohu do zamykatelné plechové skříňky, jsem byl připraven na vyplutí. Po dvou měsících v Tasmánii bylo vše u konce a člověk jen přemýšlí, zda-li se sem podívá ještě někdy. Kolem 15:00 se Spirit of Tasmania III. hnula a začala nabírat rychlost, směr Austrálie s místem kotviště Sydney. Loď byla luxusně vybavená a i jídla byla ve velkém stylu, prostě ideální uvolnění před dalším dnem a nejistotou jestli mně v jednom Sydneyským hostelu opravdu dobře rozuměli kdy tam přijedu. Cesta by měla trvat necelý den čistého času. Už se jen vyspat a Austrálie čeká…