Rubrika: Oblasti

Vlastně už třetí den našeho pobytu na Kubě jsme ráno nasedli do autobusu směrem na Varadero. Asi je potřeba se zmínit, že vše, včetně odvozů, jsme měli zařízené již z Mexika. Je sice možné přijet na Kubu jako individuální turista, ale je s tím spojena nejdřív nervozita migrační policie a poté přehnané ceny za dopravu.

Během cesty, která trvá přibližně dvě hodiny jsme zastavili na odpočívadle, kde úžasně hrála skupinka rozdováděných hudebníků. Podle rad průvodce jsme si dali „Kubánskou viagru“ aneb tu nejúžasnější Piña Colada, kterou jsem kdy pila, čerstvě připravenou a s Havana Club rumem. Mezitím atmosféra dozrávala a bylo i pár odvážlivců, kteří tančili. My méně odvážní jsme se ale neubránili aspoň si podupávat do rytmu. Cestou na Varadero toho jinak není moc k vidění. Krom krásné přímořské přírody a chvílemi se ukazujícího moře se sem tam ukáží buď moderní stavby panelákového typu se spoustou prádla v oknech a nebo zašlá koloniální krása starých a bohužel značně zanedbaných budov.

Poloostrov Varadero je dlouhý a úzký kus Země, který z jedné strany omývá díky nádherně bílým plážím kouzelně tyrkysové moře a z druhé díky kamenitému dnu pak to samé moře, ale s daleko tmavším odstínem. Většina hotelů logicky nabízí výhled na tu tyrkysovou část tak příznačnou pro Karibik. Při pohledu na takovou pláž se Vám zastaví dech. Je dlouhá, čistá, bílá a téměř prázdná. Pod slunečníky se schovává pár šťastlivců a na přímém slunci jen ti nejotrlejší. Faktor UV 30 byl pro mou pokožku zvyklou z Mexika na silné slunce stejně nedostatečný a sluneční brýle jsem si nedokázala sundat ani v moři, přes to, že v Mexické části Karibiku, jsem tyhle problémy neměla. Ale všechny mé „útrapy“ jako sluneční vyrážka a téměř slepota vážně za ten zážitek stoji. Vejdete do moře a písek se téměř nezvíří a tak si můžete vychutnat ten pohled na křišťálově průzračnou vodu, která v dálce mění tóny ze světloučce tyrkysové, přes tmavší až na temně modrou, jenž přesně vystihuje tajemno, které aspoň ve mě každé moře vyvolává.

Většina hotelů na Varadero nabízí All Inclusive a jinou variantu je vlastně podle toho, co jsme viděli, těžké absolvovat. Na poloostrově totiž kromě hotelů nic není a pokud je, nachází se to poměrně daleko. Jedno odpoledne jsme vyrazili s vypůjčenou motorkou na projížďku poloostrovem. V podstatě jediné pro turistu zajímavé místo v blízkosti byl trh s ručními výrobky, na kterém jsme našli krásné výsledky práce se dřevem a kůží. Cestou jsme z výdobytků civilizace potkali akorát benzínku a zavřený zábavní park. Když jsme se po projížďce vrátili do hotelu, docela rádi jsme vychutnávali jeho pohostinnost.

Hotely na Varaderu organizují pro své návštěvníky večerní představení s hudbou a tanečníky. Nejsem schopna posoudit jeho kvalitu. Vzhledem k tomu, že se nikdy těchto hromadných akcí neúčastníme raději jsme vyrazili projít se večer po pláži. Bylo by to opravdu nádherné, kdybychom se předem natřeli repelentem. Kubánští komáři jsou neuvěřitelně drzí a agresivní. Navíc způsobují svědění, které přivádí k šílenství a jen tak neodeznívá. Už jsem téměř týden zpátky v Mexiku a ještě při tomhle psaní se škrábu na postižených místech. Takže: krom opalovacích krému s vysokým faktorem další nutnost vždy připraveného turisty je repelent!

Pokud bychom byli na Varaderu déle, než vymezené dva dny, určitě bychom se vydali na nějaký výlet do vzdálenějších míst, které v hotelu nabízí. S naším časovým limitem jsme ale absolvovali akorát ten výlet na motorce. Navíc při tom pohledu na tak nádhernou pláž, chtělo by se snad někomu cestovat jinam?

Každopádně čas utekl a odcestovat jsme museli. Zpět do Havany, kde nás dávila 100% vlhkost. Přesto jsme vyrazili do ulic, rozhodnuti najít místo, kde bychom se navečeřeli. Prošli jsme si nejdřív odpolední a po té i večerní Starou Havanu, kde se začali v uličkách pomalu formovat hudebníci. Ze spousty restaurací a barů se začala ozývat úžasná hudba plná bubnů, při které prostě musíte aspoň podupávat do rytmu. My, přestože jsme měli naplánováno večeřet ve Floriditě (jedné z nejznámějších havanských restaurací) nechali jsme se přemluvit rytmem a melodiemi, které se ozývaly z nádherně zrekonstruovaného náměstí. Stolečky restaurace byly venku, italská kuchyně lákala a hráli skvěle. Řekli jsme si tedy, že ryži s fazolema si uvaříme raději sami v Mexiku a usedli jsme ke stolku.

Postupně přibývali další hosté a nálada začínala nabírat na obrátkách. Nejdříve tančil jen dědeček, který šel kolem. Pak začali tancovat někteří z hostů a pak když šla okolo skupina asi padesáti venezuelských turistů, tak to teprve začal být šrumec. Zpěvák se mě sice snažil přemluvit ale neměla jsem odvahu. Hráli totiž zrovna cha-chu a já jediné co zvládám beze studu je salsa… tedy, když teď nad tím tak přemýšlím opravdu beze studu?

Náš poslední den jsme strávili ještě procházkou na rozloučenou a pak už čekáním na odvoz na letiště. Opět všechno probíhalo v naprostém pořádku. Vystáli jsme frontu na dokumentaci, pak jsme zaplatili 25 CUC za osobu, což je poplatek, který musí všichni hradit před odletem z Kuby, no a pak už jsme jen prošli do letištní haly a čekali.

Teď by to chtělo třeba něco konkrétnějšího o obyvatelích Kuby. Můžu mluvit jen velmi všeobecně, navíc, přestože znám blížeji pár Kubánců, tak jen jeden z nich na Kubě bydlí. Řekla bych, že Kubánci nejsou klasičtí latinoameričani. Jsou tak někde mezi Latinkou a Evropou. Z každého kontinentu mají něco a do toho se ještě míchá Afrika. Jaký by byl teda podle mě prototyp Kubánce? Hezký, vysoký míšenec, veselý, upovídaný a prostě „v pohodě“. Až na tu výšku by se tenhle popis dal použít i na jiné latinoameričany. Teď k té evropské části. Klasický Kubánec je nacionalista. Je přehnaně a občas i bezdůvodně hrdý až nafoukaný, vůči neznámým není zrovna otevřený, mezi známými a přáteli je pak naopak otevřený a vstřícný. Je téměř nemožné slyšet od Kubánce slovíčka typu: „děkuji, prosím, omlouvám se“. A co má z Afriky? Krom barvy a často úžasných těl (bez posilovny a bez chirurgie) taky nepřekonatelný rytmus a cit pro hudbu. Hrají tak, že roztančí i mrtvolu a tančí tak že byste přísahali, že nemají kosti. Každopádně je ale potřeba mít jasno v tom, že můj popis je pouze zevšeobecnění. Konkrétně všichni Kubánci, které znám osobně, o sobě prohlašují, že mají obě nohy levé…

A ještě malý dodatek. Všem, kteří dostanou po prvním kontaktu s Kubánci depresi z neznalosti španělštiny radím, aby to nebrali tak do slova. Kubánci totiž mluví hrozně. Polykají hned několik hlásek, mluví ohromě rychle a navíc používají množství typicky kubánských slovíček pocházejících z afrických jazyků.

Každopádně i když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně ubíjející.

Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.