Singapore – Merlionovo město

Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto
číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako je Praha, jen
s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo
4,5 milionu.


Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako Praha, jen s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo 4,5 milionu.

Ostrov pro Brity objevil Sir Stamford Raffless a od roku 1819 začaly práce, které vedly k osamostatnění a upevnění pozice silné ekonomiky vně Jihovýchodní Ásie. Existují dva příběhy o vzniku Singapuru. První, malajská legenda, podle které sumaterský princ jednou v džungli na ostrově Temasek (tehdejší jméno Singapuru) uviděl lva. Princ si to vysvětlil jako dobré znamení, a proto na Temaseku založil město, jemuž dal jméno Singapura – Lví město. Lvi však na Temaseku nikdy nežili a to co viděl byli pravděpodobně tygři. Druhá legenda vypráví o Merlionovi, mořském lvu. Kdysi dávno se prý k Singapuru přihnala prudká bouře. Strhávala chýše, rozbíjela rybářské loďky a hrozila zničením celého ostrova. Když už bylo hodně zle, najednou se z moře vynořil mořský lev Merlion a spolu se svými malými pomocníky z vodní říše bouři utišil. Od té doby je Merlion symbolem Singapuru.


V současné době je Singapur ekonomicky silným lvem v Jihovýchodní Asii. Ze 4,5 miliónu obyvatel je 76,7 % Číňanů, 14 % Malajců, 7,9 % Indů a 1,4 % ostatních národností. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 5%. Úřední jazyky po angličtině jsou čínština, malajština a tamilština. Náboženství je tu rovněž velmi barvité: buddhismus (Číňané), islám (Malajci), křesťanství, hinduismus, sikhismus, taoismus, konfuciánství. Jednotlivé kultury a národnosti jsou ve městě zastoupeny ve čtvrtích jako například čínská, arabská nebo indická. Mimo samotného centra města u zálivu je druhou velkou tepnou i Orchard street na které je mnoho významných obchodů a spoustu možností jak utratit peníze. Právě díky čínské majoritě obyvatelstva je ve městě nejvíce zajímavostí spjatých právě s čínskou kulturou, například Buddhistické a Konfuciánské chrámy, spousta krámků s tradičními čínskými nudlemi s masem, nebo různé sošky a připomínkové předměty, které mají turistovi Singapur připomenout doma, vycházejí z čínských předloh.


Jedna z nejzajímavějších a zároveň nejnavštěvova­nějších míst v Singapuru je čínská čtvrť. Na ulici „South Birdge Road“ jsou vedle sebe hned dvě zajímavosti. První, hinduistický klášter jménem Sri Mariammana a druhý buddhistický Buddha Toothrelic temple. Bohužel jestliže tam opravdu má být zub Buddhy, žádný jsem neviděl. Do obou se dá bez problémů vstoupit, jen u hindusitického je nutné dodržovat striktní nařízení o vzdálenosti odkud smíte fotit, nebo zouvání se i z ponožek při vstupu. Dalším zajímavou budovou je Thian Hock Keng Temple na Telok Ayer street který je fascinující mírou výzdoby prakticky v každé části domu. Stejně jako u konfuciánských chrámů, i zde je spousta draků na každém volném místě střechy. Tyto stavbařské skvosty se dnes krčí ve stínu výškových budov, které se díky počtu obyvatel na tak malou plochu musí stavět do závratné výšky. Na pěší okruh centrem města stačí člověku den. Klasický výlet je z Orchard Road k Marina promenade, podívat se na lva a siluetu města zrcadlícího se v hladině moře. Poté nabrat směr Chinatown. Cestou do Chinatown je dobré se zastavit v Asian Civilisations muzeu, ve kterém jsou shromážděny zajímavé předměty z celé Jihovýchodní Asie.

Pokud si člověk dostatečně užije město jako takové a projde si jej, nebo si jen nakoupí například elektroniku, které je zde velice levná, moc dalších zajímavostí zde není. Takřka celý ostrov je zastavěný a mimo centrum se nacházejí hlavně „paneláky“ které jsou si podobné jako vejce vejci. Těch pár oáz zeleně je buď botanická nebo zoologická zahrada. Jeden menší národní park je na severu. Singapur se pyšní orchidejemi a tak právě v botanických zahradách je jim věnována velká pozornost. Zoologická zahrada, alespoň podle množství informačních letáků které si může člověk na letišti nebo v informačníh centrech vzít, je atrakcí číslo jedna. Mě osobně moc nelákala takže jsem dal raději přednost vědeckému centru, kde je zábavnou formou divákům prezentována věda. Od fyziky, biologie, genetiky, ekologie až po astronomii a třeba výpočetní techniku. Zábavných parků a mnohapatrových nákupních center zde člověk najde přehršel, takže pokud je i dost peněz a čas na tato lákadla, Singapur je na ně jak dělaný.


Co se týče peněz, je Singapur v některých věcech výhodný, v jiných už to je horší.Poměrně drahé je zde ubytování. Našim cenám zhruba odpovídá doprava metrem a taxikem. Jídlo jak v restauracích, tak i v supermarketu je skoro na stejné úrovni jako u nás. U Číňanů se dá v pohodě najíst v přepočtu za nějakých 60 – 80kč a doprava metrem vychází různě, v závislosti na vzdálenosti. Moje okružní jízda podél velké části celého ostrova vyšla na přibližně 30 kč. Ubytování už člověk musí počítat od 2000kč nahoru za základní hotel. Hostely nevím, jestli vůbec nějaké jsou. Elektronika ale i jiné spotřební zboží zde je o dost levnější než například Evropě. Já jsem to například využil na koupi bot, které vyšly na 2200kč oproti našim cenám 3000kč. Plazmové a LCD televize jsou tu minimálně o ¼ levnější. Ale ty už se nevešly do batohu a navíc nebyl sponzor i kdyby byl ten batoh větší.

Pokud máte cestu na jižní polokouli a letíte přes Singapur, určitě stojí za to navštívit toto kosmopolitní město. Vízum na tři dny se vydává hned a pokud si dáte pozor na dovoz žvýkaček (nesmí se dovážet), vyhazování odpadků na veřejných prostranstvích nebo drogy – o tom raději ani neuvažovat, je to dobrá zastávka na cestě dál. Pokud bude mít člověk štěstí, chytne i nějaký ten festival, já například zastihl „mezinárodní festival chilli kraba“ při kterém každý turista měl jednoho kraba ve vybraných restauracích zadarmo. Takže dobrou chuť a příjemný pobyt ve Lvím městě.

Historická vesnice řemesel a umění, bylinná a klášterní zahrada v Ostré

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.


Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.

Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.

Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…


Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:

80,– korun českých osoba dospělá

40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci

Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.

První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…


Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.

Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…


Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.

Maximální fotografie skupiny PPF

Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25.
června do 14. září
ve spolupráci se Správou Pražského hradu.
Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem
slavností. Vstup je zdarma

Současně se Shakespearovskými slavnostmi je na Pražském hradě v Rajské zahradě a zahradě Na Valech k vidění výstava Maximální fotografie. Skupina PPF, generální partner festivalu, představuje tentokrát průřez dílem známého fotografa Ivana Pinkavy s názvem Salome.


Salome – jde o „portrét“ dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující a obdivuhodný tanec řekla svému nevlastnímu otci o speciální odměnu – hlavu Jana Křtitele.

Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25. června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem slavností. Vstup je zdarma


V jižních zahradách Pražského hradu je instalováno 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech ze skla a oceli. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné „portréty“. Najdete zde ale i o něco méně známé fotografie zátiší.

Na koncepci výstavy spolupracoval architekt Michal Froněk (unikátní skleněné stojany s ocelovou podestou, vyráběnou technikou odlévání starých zbraní a děl, vznikly v ateliéru Olgoj Chorchoj), autorem grafického designu výstavy, plánků prohlídky i plakátu je Aleš Najbrt.


Projít si zahradu i Pinkavova díla vřele doporučuji, jeho portréty lidí jsou fascinující a jejich oči a výraz ve Vás utkví. Říká se o nich, že na Vás zírají stejně fascinujícím a hlubokým zrakem jako vy na ně. A za sebe musím přiznat, že je to tak. Zůstanete opojení osudem a bezohledností života, v očích portrétovaných se potopíte až na samé dno.

KITZBÜHEL v zimě i v létě

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko
Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový
pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě.
Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Každý návštěvník místa jak v zimě tak v létě se snaží si známou sjezdovku prohlédnout na vlastní oči, od startu už ale díky výraznému sklonu krom počáteční pasáže mnoho vidět není, jízda kolmou stěnou je jen pro silné povahy.

Běžní lyžaři se spíše mohou věnovat aktivnímu pohybu na svazích Kitzbüheler Hornu. Nejen, že kopec je doslova protkán sjezdovkami všech obtížností, ale jsou zde i upravené běžecké a turistické trasy. Nejdelší sjezdovka je zde přímo Kitzbüheler Horn dlouhá 7,1 km, jejíž výškový rozdíl je 1195 metrů. Najdeme zde i sáňkařské dráhy.

Kitzbüheler Horn (1996 m n. m.), je celou zimu nejen plný lyžařů a turistů, ale i snowboardistů, to proto, že celá hora je obklopena lanovkami, protože její kuželovitý tvar je pro lyžování a snowboard ze všech stran ideální. Sportovci si pak mohou vybrat kdy ve kterém terénu jezdit a dopřát si tak dokonce vždy slunce v zádech. Pro vyznavače snowboardu je určen areál s halfpipe, boardercrossem, skoky a raily.


Město leží mezi Salcburgem a Insbruckem na úpatí masívu Kitzbüheler Alpen. Vyrostlo na řece Kitzbühler Ache v nadmořské výšce 762 metrů. Je situováno mezi známými horskými vrcholy Hahnenkamm s výškou 1712 metrů a Kitzbüheler Horn 1996 metrů. Patří k exkluzivním a prestižním střediskům Alp.

Zajímavá je historie místa. Už v období 11. až 8. stol. př.n.l. zde v okolních horách těžili llyrové měď. Po zániku západořímské říše se v oblasti kolem roku 800 usadil kmen Bavorů, vymýtil lesy. Od 12. stol. jméno Chizbuhel a osada v kopcích. Roku 1255 se místo stalo součástí Horního Bavorska a od roku 1271, kdy vévoda Ludvík II. Bavorský udělil místu městská práva stalo se městem a bylo obehnáno hradbami. Po pádu Napoleona připadlo město Tyrolsku.

Říká se, že milovníci firnových sjezdů volí teplý jižní svah a sjezdaři, kteří mají raději jízdu prašanem volí svah studený severní. Sportovní vyžití v regionu není ale pouze zimní, i když to zimní lokalitu proslavilo široko daleko. Místo je slavné ale i díky létu. To se zde pořádá turnaj ATP Generali Open a od roku 1988 se zde jezdí závody historických automobilů, tzv. Kitzbüheler Alpenrallye.

Z tohoto města pochází i několik známých osobností Peter AQufschnaiter, horolezec a geograf., Markus Gandler, běžec na lyžích ale i známí lyžaři Christl Haas, Ernst a Hansi Hinterseer, Hias Leitner, Anderl Molterer, Toni Sailer či Klaus Sulzenbacher.

I když se na Kitzbüheler Hornu v létě nelyžuje ( sezona bývá od začátku prosince do začátku března) sportovní vyžití existuje v regionu po celý rok. Lze zde využít tenisové haly, bazény, koupaliště a místní aquapark. V okolí Kitzbühelu jsou čtyři golfová hřiště. Je zde mnoho možností pěších výletů, nejvíce se doporučuje celodenní výlet přes vrcholky Hannenkammu, Hochbrunnu a cesta na Pengelstein. Cyklisté si mohou vyšlápnout celý Kitzbüheler Horn po krásné asfaltové cestě vedoucí stále do kopce mezi loukami plnými krav, okolo hospůdky a místního bílého kostela na vrcholku kopce a mohou dojet až pod vysílač a pokochat se odtud kouzelným výhledem do kraje. Totéž mohou zažít pěší turisté, kteří zvolí výstup bez lanovky pěšky až na samý vrcholek Kitzbüheler Hornu jako naše rodina.


Zajímavý na tom byl jen oční klam, kdy vysílač stále na dohled vypadal tak blízko, ale cesta se nám zdála pěšky naprosto nekonečná. A tak jsme si řekli, po té co jsme si přečetli, že k vysílači to pěšky trvá ještě dalších 40 minut ignorovat asfaltku a štrádovali jsme to rovnou za nosem podél dřevěného plotu vzhůru přímou čarou na vysílač. Cesta byla úchvatná, proplétali jsme se mezi stovkami kraviček a shlíželi dolů do údolí na překrásné scenérie a kilometry luk a klikatících se cest. Na výletě sem jsme byli v podvečer, takže nerušila ani žádná lanovka, bylo zde ticho, klid a mír, které občas porušilo jen to zabučení krav. Výstup mimo cesty byl sice strmý, občas to uklouzlo ale pohled vzhůru na vysílač a přímo do nebe byl povzbudivý. Vysílač se přibližoval mnohem rychleji než po obcházení asfaltkou. Na ní jsme občas zahlédli právě cykloturisty a když jsme se s nimi někde křižovali na asfaltce bylo vidět, že místo jim dalo se řádně zapotit, ale to nám také.

Odměnou pak byl vrcholek hory, kde byl od vysílače výhled do všech světových stran. Jen se tajil dech, jak se ve večerním oparu rýsovaly v dálce vrcholky hor a poslední večerní slunce ozařovalo ploché zelené kopce s lukami tak, že modelace krajiny na pohled docházela k vrcholu. Světla a stíny byly ostré, velmi kontrastní a maximálně modulární. Oblačnost byla vysoká a mraky svítily, hebce se vlnily a vytvářely desítky různých seskupení, která se rychle ztrácela pod silným větrem, který je hnal jak o závod. V dálce pod mraky se majestátně tyčí hory Wilde Kaiser, Steinplatte, Loferer Steingebirge, kde nepřehlédnete Mitterhorn (2506 metrů), Reifhorn (2488 metrů), Grosses Ochsenhorm (2511 metrů), Berchtesgadener Alpen (Hochkalter – 2607 metrů a Hocheisspitz – 2521 metrů) a Rettenstein, které poskytují svou majestátní a tisíciletou krásu nejvíce horolezcům s lezeckými možnostmi všech stupňů obtížnosti. Při sestupu dolů jsme prošli ještě Alpskou zahrádkou s desítkami místních skalniček perfektně popsaných na žlutých cedulkách. Povětšinou vzácná alpská květena. Nechybělo ani miniaturní malebné jezírko celé kolem dokola osázené právě kvetoucími květinami. Večerní slunce těsně před západem jim dodalo teplou něhu.

Milovníci turistiky prý mohou v této oblasti využít přes 500 km turistických stezek. Milovníci koupání se mohou ponořit do slatinné vody v jezeře Schwarzee – jedno z nejteplejších a nejhezčích jezer v Alpách ( hloubka až 8 metrů a rozloha 8 ha) nebo se vykoupat v nedalekém Gieringer Weiher nebo na lesním koupališti Waldschwimmbad Jochberg.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 2

I když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně
nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle
dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale
zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když
uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně
ubíjející.

Vlastně už třetí den našeho pobytu na Kubě jsme ráno nasedli do autobusu směrem na Varadero. Asi je potřeba se zmínit, že vše, včetně odvozů, jsme měli zařízené již z Mexika. Je sice možné přijet na Kubu jako individuální turista, ale je s tím spojena nejdřív nervozita migrační policie a poté přehnané ceny za dopravu.


Během cesty, která trvá přibližně dvě hodiny jsme zastavili na odpočívadle, kde úžasně hrála skupinka rozdováděných hudebníků. Podle rad průvodce jsme si dali „Kubánskou viagru“ aneb tu nejúžasnější Piña Colada, kterou jsem kdy pila, čerstvě připravenou a s Havana Club rumem. Mezitím atmosféra dozrávala a bylo i pár odvážlivců, kteří tančili. My méně odvážní jsme se ale neubránili aspoň si podupávat do rytmu. Cestou na Varadero toho jinak není moc k vidění. Krom krásné přímořské přírody a chvílemi se ukazujícího moře se sem tam ukáží buď moderní stavby panelákového typu se spoustou prádla v oknech a nebo zašlá koloniální krása starých a bohužel značně zanedbaných budov.

Poloostrov Varadero je dlouhý a úzký kus Země, který z jedné strany omývá díky nádherně bílým plážím kouzelně tyrkysové moře a z druhé díky kamenitému dnu pak to samé moře, ale s daleko tmavším odstínem. Většina hotelů logicky nabízí výhled na tu tyrkysovou část tak příznačnou pro Karibik. Při pohledu na takovou pláž se Vám zastaví dech. Je dlouhá, čistá, bílá a téměř prázdná. Pod slunečníky se schovává pár šťastlivců a na přímém slunci jen ti nejotrlejší. Faktor UV 30 byl pro mou pokožku zvyklou z Mexika na silné slunce stejně nedostatečný a sluneční brýle jsem si nedokázala sundat ani v moři, přes to, že v Mexické části Karibiku, jsem tyhle problémy neměla. Ale všechny mé „útrapy“ jako sluneční vyrážka a téměř slepota vážně za ten zážitek stoji. Vejdete do moře a písek se téměř nezvíří a tak si můžete vychutnat ten pohled na křišťálově průzračnou vodu, která v dálce mění tóny ze světloučce tyrkysové, přes tmavší až na temně modrou, jenž přesně vystihuje tajemno, které aspoň ve mě každé moře vyvolává.


Většina hotelů na Varadero nabízí All Inclusive a jinou variantu je vlastně podle toho, co jsme viděli, těžké absolvovat. Na poloostrově totiž kromě hotelů nic není a pokud je, nachází se to poměrně daleko. Jedno odpoledne jsme vyrazili s vypůjčenou motorkou na projížďku poloostrovem. V podstatě jediné pro turistu zajímavé místo v blízkosti byl trh s ručními výrobky, na kterém jsme našli krásné výsledky práce se dřevem a kůží. Cestou jsme z výdobytků civilizace potkali akorát benzínku a zavřený zábavní park. Když jsme se po projížďce vrátili do hotelu, docela rádi jsme vychutnávali jeho pohostinnost.

Hotely na Varaderu organizují pro své návštěvníky večerní představení s hudbou a tanečníky. Nejsem schopna posoudit jeho kvalitu. Vzhledem k tomu, že se nikdy těchto hromadných akcí neúčastníme raději jsme vyrazili projít se večer po pláži. Bylo by to opravdu nádherné, kdybychom se předem natřeli repelentem. Kubánští komáři jsou neuvěřitelně drzí a agresivní. Navíc způsobují svědění, které přivádí k šílenství a jen tak neodeznívá. Už jsem téměř týden zpátky v Mexiku a ještě při tomhle psaní se škrábu na postižených místech. Takže: krom opalovacích krému s vysokým faktorem další nutnost vždy připraveného turisty je repelent!

Pokud bychom byli na Varaderu déle, než vymezené dva dny, určitě bychom se vydali na nějaký výlet do vzdálenějších míst, které v hotelu nabízí. S naším časovým limitem jsme ale absolvovali akorát ten výlet na motorce. Navíc při tom pohledu na tak nádhernou pláž, chtělo by se snad někomu cestovat jinam?

Každopádně čas utekl a odcestovat jsme museli. Zpět do Havany, kde nás dávila 100% vlhkost. Přesto jsme vyrazili do ulic, rozhodnuti najít místo, kde bychom se navečeřeli. Prošli jsme si nejdřív odpolední a po té i večerní Starou Havanu, kde se začali v uličkách pomalu formovat hudebníci. Ze spousty restaurací a barů se začala ozývat úžasná hudba plná bubnů, při které prostě musíte aspoň podupávat do rytmu. My, přestože jsme měli naplánováno večeřet ve Floriditě (jedné z nejznámějších havanských restaurací) nechali jsme se přemluvit rytmem a melodiemi, které se ozývaly z nádherně zrekonstruovaného náměstí. Stolečky restaurace byly venku, italská kuchyně lákala a hráli skvěle. Řekli jsme si tedy, že ryži s fazolema si uvaříme raději sami v Mexiku a usedli jsme ke stolku.


Postupně přibývali další hosté a nálada začínala nabírat na obrátkách. Nejdříve tančil jen dědeček, který šel kolem. Pak začali tancovat někteří z hostů a pak když šla okolo skupina asi padesáti venezuelských turistů, tak to teprve začal být šrumec. Zpěvák se mě sice snažil přemluvit ale neměla jsem odvahu. Hráli totiž zrovna cha-chu a já jediné co zvládám beze studu je salsa… tedy, když teď nad tím tak přemýšlím opravdu beze studu?

Náš poslední den jsme strávili ještě procházkou na rozloučenou a pak už čekáním na odvoz na letiště. Opět všechno probíhalo v naprostém pořádku. Vystáli jsme frontu na dokumentaci, pak jsme zaplatili 25 CUC za osobu, což je poplatek, který musí všichni hradit před odletem z Kuby, no a pak už jsme jen prošli do letištní haly a čekali.

Teď by to chtělo třeba něco konkrétnějšího o obyvatelích Kuby. Můžu mluvit jen velmi všeobecně, navíc, přestože znám blížeji pár Kubánců, tak jen jeden z nich na Kubě bydlí. Řekla bych, že Kubánci nejsou klasičtí latinoameričani. Jsou tak někde mezi Latinkou a Evropou. Z každého kontinentu mají něco a do toho se ještě míchá Afrika. Jaký by byl teda podle mě prototyp Kubánce? Hezký, vysoký míšenec, veselý, upovídaný a prostě „v pohodě“. Až na tu výšku by se tenhle popis dal použít i na jiné latinoameričany. Teď k té evropské části. Klasický Kubánec je nacionalista. Je přehnaně a občas i bezdůvodně hrdý až nafoukaný, vůči neznámým není zrovna otevřený, mezi známými a přáteli je pak naopak otevřený a vstřícný. Je téměř nemožné slyšet od Kubánce slovíčka typu: „děkuji, prosím, omlouvám se“. A co má z Afriky? Krom barvy a často úžasných těl (bez posilovny a bez chirurgie) taky nepřekonatelný rytmus a cit pro hudbu. Hrají tak, že roztančí i mrtvolu a tančí tak že byste přísahali, že nemají kosti. Každopádně je ale potřeba mít jasno v tom, že můj popis je pouze zevšeobecnění. Konkrétně všichni Kubánci, které znám osobně, o sobě prohlašují, že mají obě nohy levé…


A ještě malý dodatek. Všem, kteří dostanou po prvním kontaktu s Kubánci depresi z neznalosti španělštiny radím, aby to nebrali tak do slova. Kubánci totiž mluví hrozně. Polykají hned několik hlásek, mluví ohromě rychle a navíc používají množství typicky kubánských slovíček pocházejících z afrických jazyků.

Každopádně i když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně ubíjející.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 1

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané
mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba
snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys.


Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Míříte-li na Kubu, vezměte si s sebou Eura. Jejich výměna za místní měnu není, na rozdíl od amerických dolarů, zatížena zhruba dvacetiprocentní daní. Smlouvat se vyplatí téměř vždy a všude a rozhodně si nenechte vnutit „mimořádně výhodné“ služby, či třeba menu v restauraci. Určitě se najde místo, kde totéž pořídíte za polovinu původně nabídnuté ceny.


Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Z tohoto článku o destinaci Kuba umístila odkaz na svůj web a zároveň reklamní sdělení cestovní kancelář Eso Travel. Dovolená Kuba – dejte se na dovolenou plnou neocenitelných životních zážitků.


Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Kahira – můj druhý domov

Fotoreportáž Katky. Kahira jejími slovy je: milovaná, nádherná,
úžasná, jedinečná a nezapomenutelná
.

Katka si (nejen) o Káhiře připravuje zápisníček, tady je pár
prvních fotek

Kahira – Ibn Battuta ji ve 14. století pojmenoval Matkou měst, a tento titul ji právem patří – je to největší město v Africe a taky největši metropole arabského světa. Velikost města není v její rozloze – rozprostírá se na 457 čtverečných kilometrech, nýbrž v její zalidnenosti.

Je velmi těžké odhadnout, kolik má obyvatel, ale je to něco mezi 15 – 30 miliony. Několik milionů lidí sem denně dojíždí z okolitých měst za prací. Následující fotky přinášejí pár pohledů na toto město.










Cestovatelské blogy: „Zatčen v městě Qom“ a „Setkani s Karmapou“

Nově: Fotky Martina z Íránu!

Zatčen v městě Qom


Do mesta Qom jsem prijel v sobotu 19.5. celkem brzy po ranu. Po obvyklych tahanicich s hoteliery, jsem nakonec nasel hotylek vizaze nevalne, ale na tech par hodin pres noc, kdy stejne nevnimate kulturu ubytovani to stacilo.

Hlavnim mistem, ktere jsem chtel navstivit, byla hrobka Fatimy, sestry imama Rezy z 9. stoleti. Je to misto, ktere navstevuji v hojne mire nemocni, protoze veri, ze prijit az k mistu hrobky ma uzdravujici moc. Cely obrovsky komplex ve kterem jsou mesity, hrobka, odpocinkove saly, knihovny atd. je tzv. HARAM, tedy zapovezeny pro nemuslimy. Zkousel jsem to, ale vsudypritomne oko nabozenske policie mne oghalilo. Povolili mi udelat alespon fotografii vnitrniho komplexu z mista vstupni brany.

Pak jsem ale potkal mladeho a celkem otevreneho studenta, ktery mi rekl, ze me vezme sebou. Omotal mi Arafat satek okolo krku a sli jsme. Snazil jsem se chovat jako desne praktikujici muslim, proste nijak nevybocovat. Nikomu se nedivat do tvare. Je fakt, ze strniste na brade co mam uz pry trochu iranske je, ale ta nazrzla barva…hmm…tak to ne.

Více na Cestovatelském blogu Martina Lejsala z Íránu: http://www.ces­tovatel.cz/…v-meste-qom/

Setkani s Karmapou


Vcera jsem se dozvedel ze 15 km od Dharamsaly zije Karmapa, coz je hlava jedne ze skol tibetskeho budhismu. Dalajlama je sefem dalsi skoly, celkem jsou 4. Karmapovi je teprve asi 25 let, ale uz dosahl velmi vysoke duchovni urovne a pracuje velmi usilovne, ridi vsechna centra jejich skoly.Jezdi po svete a pomaha lidem.Jejich linie je v Evrope vedena lamou Olem, skola se jmenuje Karma Kagju. Zde dava dvakrat tydne pozehnani, take daval „kazani“, ale to nevim zda dela stale. Tak jsem se vydal navstivit Karmapu, abych videl jak vypada osviceny clovek…

Taxici zrovna stavkovali a tak jsem si vzal motoriksu. V chramu uz byla spousta lidi, po mensi prohlidce me pustili dovnitr a tam se poustela promluva kohosi, zrejme Karmapy, tlumocena do anglictiny.

Více na cestovatelském blogu Vojty Chládka z Indie: http://www.ces­tovatel.cz/…s-karmapou-/

Blog je online zápisník, díky kterému můžete zpřístupnit vlastní myšlenky, zážitky nebo cokoliv dalšího ostatním. Blog vám dovolí více přispívat a ne jen postávat kolem. Všechny naše blogy naleznete zde: http://www.ces­tovatel.cz/blog/ RSS kanál všech blogů tady: http://www.ces­tovatel.cz/rss/blog/

Voladores – rituál Létajících mužů

Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru.
Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.
Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen
bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů.

Po prohlídce Národního muzea antropologie a historie v Mexiko city, jsme v parku Chapultepec zhlédli vystoupení, které tak trochu připomínalo moderní adrenalinovou zábavu. Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru. Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.


Jednalo se o posvátný rituál Voladores, který byl původně zasvěcen bohu Xipe Totec což je bůh jara, tedy začátku období dešťů. Dnes tento rituál, takřka po celém Mexiku, předvádí indiáni kultury Totonaca, z oblasti Papantla, ve státě Veracruz. Tak tomu však nebylo vždy. Prastarý mýtus vypráví o časech dlouhého sucha, kdy celý kraj sužoval nedostatek jídla a vody. Ten přiměl pět mladíků k odvážnému činu, pomoci kterého žádali boha Xipe Totec o déšť. Vydali se do lesa aby našli co možná nejvyšší strom, u něhož strávili celou noc v modlitbách. Druhý den strom pokáceli, zbavili větví a donesli do vesnice. Tam kmen na vhodném místě vztyčili. Nazdobení chmýřím pak vystoupali nahoru a na lanech obtočených kolem kmene se spouštěli dolů, čímž napodobovali let ptáků. Jelikož Xipe Totec jejich prosby o déšť vyslyšel, opakovali tento Rituál pravidelně.

Později katolická církev kombinovala křesťanské a domorodé náboženské zvyky a „let ptáků“ Voladores se stal zajímavou atrakcí pro zvědavou veřejnost. Tehdy se rituál rozšířil takřka po celém Mexiku. Postupem času začal však upadat v zapomnění. Jediná indiánská kultura která tento rituál nepřestala provozovat byla Totonaca z Papantly.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese www.fotkyzcest.eu

A jak rituál Voladores probíhá dnes? Voladoři se oblečou do jasně barevných tradičních kostýmů, vyšplhají na 25–30 metrů vysoký, většinou ocelový stožár, na kterém je pro ně připravena čtvercová konstrukce. Zatímco hlavní Volador hraje na flétnu a bubínek, ostatní čtyři se uvážou za pas k lanu které 13-krát obtočí okolo stožáru. Když jsou připraveni posadí se do čtverce a v jeden okamžik skočí dolů, 13-krát obkrouží stožár až přistanou na zemi.

Použitá literatura: www.wikipedia­.org, www.kivu.com

Všestary – centrum živé experimentální archeologie

Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Centrum experimentální
archeologie Všestary vzniká od roku 1997 výhradně s využitím
pravěkých postupů a technologií. Zástavbu tvoří archeologické objekty
z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné.

Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Oficiální název však zní: Centrum experimentální archeologie Všestary, zkráceně CEA Všestary. Centrum vzniká od roku 1997 výhradně s využitím pravěkých postupů a technologií. Zástavbu vytvářejí archeologické objekty z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné. Právě tato zlomová období pravěku jsou zde předmětem odborných pokusů, ale i prezentace žákům škol a veřejnosti. Projekt se snaží přednostně vycházet z archeologických nálezů na území východních Čech, doplněných znalostmi z ostatních regionů Čech a Moravy i ze zahraničí.


Kde centrum experimentální archeologie Všestary najdete?

Obec Všestary se nachází 8 km severozápadně od Hradce Králové pod známým návrším Chlum. CEA je dostupné autobusovými linkami od hlavního železničního nádraží v Hradci Králové, nebo přímo po železnici ve směru na Hořice, či silnicí směr Hořice a Jičín. Centrum leží na okraji obce nad areálem ZŠ a krytým bazénem.

Otevírací doba je vždy od 9:00 do 13:00 a od 14:00 do 17:00. Od května do června pouze soboty a neděle, v jiný den pouze po objednání na tel. 493 331 522, od července do září každý den. Prohlídky s průvodcem probíhají pouze v každou celou hodinu. Vstupné: dospělí 40, děti, studenti, důchodci 20 Kč. ZTP a děti do 3 let mají vstup zdarma.

Co ve Všestarském Centru uvidíte?


Malý pravěký sídelní areál s obytnými budovami, výrobními zařízeními, kultovním areálem a blízkým pohřebištěm. Z obytných budov jsou to dům kůlové konstrukce ze starší doby bronzové, dům z mladší doby bronzové a zahloubená polozemnice z přelomu starší a mladší doby železné.

Mezi výrobními „dílnami“ lze odlišit prostory vyčleněné k výrobě (štípané a broušení kamene, zpracování kosti) a výrobní objekty. Najdete zde keramické pece všech základních typů (vertikální, horizontální, jáma), málo nápadný výrobní prostor k výrobě bronzu nebo prosté stavební a těžební jámy, které jsou nejčastějším archeologickým objevem. Ty ve Všestarech byly a jsou stále užívány při stavbě domů a dalších konstrukcí. Domy jsou používány například při zimním obývání. To ostatně vytváří atmosféru tohoto místa.

Katedra praktické a experimentální archeologie FHS UHK a Společnost experimentální archeologie pořádá ve dnech 19. – 20. 5. 2007 v Centru experimentální archeologie Všestary Dny živé archeologie s podporou obce Všestary a ZŠ Všestary se zajímavým programem:

  • prohlídka kabinetu experimentální archeologie
  • v areálu CEA ukázka těchto činností
  • výroba a výpal pravěké keramiky
  • výroba broušených kamenných nástrojů
  • tavba bronzu
  • tesařská práce
  • výroba textilu
  • výroba kostěných nástrojů
  • ukázka pravěkého zemědělství
  • příprava placek s ochutnávkou
  • příprava mazanice s možností umazání

Více se dočtete na: http://bacrie­.cestovatel.cz/…o­logie-2007/

Co je to Experimentální archeologie?

Náplní CEA Všestary je zkoumání a prověřování historických faktů metodami experimentální archeologie. Experimentální archeologie je věda, mající za úkol ověřit teorie o technologických postupech, funkcích předmětů, náročnosti při vykonávání činnosti atd. Je nutné kromě zachování materiálů i snaha postupovat původním postupem. Což může být dosti náročné, právě proto, že se původní postup většinou nezachoval.

Zajímavé informace a reportáže o živé historii a experimentální archeologii naleznete na http://bacrie­.cestovatel.cz/