Odpalování míčků do jamek se pro spoustu lidí stalo vášní, od které si nechtějí odpočinout ani na dovolené. Proto při výběru dovolenkové destinace hledají takovou, kde by se mohli oddat chození po greenu. Možnosti jsou stále širší. Chcete-li spojit koupání v teplém moři, slunění na pláži, pochutnání na vynikající kuchyni a příjemnou relaxaci se zlepšováním golfového handicapu, vynikající destinací pro výběr dovolené je Pelopones.
Odpalování míčků do jamek se pro spoustu lidí stalo vášní, od které si nechtějí odpočinout ani na dovolené. Proto při výběru dovolenkové destinace hledají takovou, kde by se mohli oddat chození po greenu. Možnosti jsou stále širší. Chcete-li spojit koupání v teplém moři, slunění na pláži, pochutnání na vynikající kuchyni a příjemnou relaxaci se zlepšováním golfového handicapu, vynikající destinací pro výběr dovolené je Pelopones.
Uspokojí i vášeň k odpalování míčků
Ideální destinací pro trávení dovolené je taková, která má široké možnosti a dokáže uspokojit spoustu lidí. Všichni tak dostanou příležitost trávit čas, jak společnými aktivitami, tak i svými koníčky. Výsledek je, že bude spokojena celá rodina, pokud vyrážíte na rodinnou dovolenou jako čtyřicetiletá Petra. V jejich rodině funguje demokracie při výběru dovolených. Každý, včetně dospívající dcery a syna řekne svůj názor a společně pak hledají takovou variantu, která uspokojí všechny. Proto si vybrali dovolenou na Costa Navarino v oblasti Messinia na jihozápadě Peloponeského poloostrova. Petru uspokojí dobrý hotel s možností relaxačních procedur a blízká pláž, děti chtějí hlavně koupání. Dcera Martina navíc docela úspěšně hraje tenis a syn Jan tráví spoustu času ve fitness centru nebo na bowlingu. Sladit tyto požadavky dosud nebyl problém, kámen úrazu ale bylo vyhovět vášní ke golfu, které podlehl manžel Marek.
Nadchla se manželka i dcera
Teď je ale všechno jinak. Dvě 18 jamková golfová hřiště v Costa Navarino plně uspokojí Markovy požadavky. Zcela samozřejmě si objednal golfové pojištění, které zajistí, že se jeho golfovému vybavení nic nestane během cesty ani při pobytu. Přibral si také přepravu golfových bagů a na Peloponesu má tedy zajištěný komplexní servis. Existuje dokonce i možnost sehnat spoluhráče. I když syn dal raději přednost pláži a posilovně, manželku a dceru pozval na golf a v Navarino Golf Academy se obě dámy mohly zábavným způsobem seznámit s tímto sportem. V klubu The Dunes Course si dopřály si dokonce několik golfových lekcí.
Nevíte kam na výlet s dětmi ? Doma je nuda a děti se ne a ne zabavit? Řešíte jak strávit volný den? A hlavně, máte rádi pohádky? Poslední otázku snad ani nemusíme pokládat, kdo z dospělých a dětí by nemiloval pohádky, princezny, prince, rytíře, skřítky a dokonce I čerty. Kdo by se nechtěl ocitnout v pohádce a prožít den s pohádkovými bytostmi? Představovali jste si večer před usnutím, jako malé děti, že jste se proměnili v krásnou a chytrou princeznu, která ukládá úkoly princům, kteří se přišli ucházet o její něžnou ručku? Nebo, že jste nebojácným, spanilým rytířem, který se směle postaví drakovi, aby si zasloužil nevěstu, půl království a věčnou slávu?
V jižních Čechách, na půli cesty mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem, v krásném malebném městečku Kamenice nad Lipou, se Vám můžou Vaše sny splnit. Děti, rodiče i prarodiče se zde mohou přenést do pohádkového světa a užít si spoustu originální zábavy. Fábula je zábavní park pro děti, maminky, tatínky, babičky a dědečky, zabaví se tady každý od 0 do 99 let. V pohádkovém sklepení má svou magickou laboratoř kouzelník Kelly, a když se s ním vydáte na pohádkovou cestu zažijete spoustu zábavy, legrace a napětí. Bydlí zde i čarodějnice, která je jako každá čarodějnice náladová. Když však budete mít štěstí a hezky jí poprosíte, možná Vám vyzradí svůj recept na žížalí polévku. Pokud Vám budou hvězdy nakloněny, a to jistě budou, zahlédnete něžné víly v kouzelné zahradě nebo dokonce i skřítka Fábulu. Můžete se těšit na našeho čerta a jeho pekelnou školu, ti nejodvážnější se pak mohou nechat zvážit na vahách, které ukážou, jak moc jste v životě hřešili. Čertík je trochu popleta, a protože už přes sto let žije v naší pohádkové říši, zapomněl strašit, a nemusíte se ho bát. Cesta pohádkovým sklepením, ale není úplně jednoduchá, musíte plnit nelehké úkoly, ale odměna vás nemine.
Zábava pro celou rodinu od 2 do 99 let
Po návštěvě sklepení ale zábava nekončí, co takhle ztratit se v zámeckém bludišti nebo navštívit království hlavolamů. Věřte, že dostat z klece padesáti centimetrového dřevěného ježka, dá práci.
V letošním roce je horkou novinkou úniková hra – Útěk ze žaláře. Část parku Fábula je v bývalé budově soudu, a zůstaly tu zachovány cely s původními vězeňskými dveřmi. V jedné takové cele můžete zažít velké dobrodružství, zapojit svůj důvtip, kombinační schopnosti a logické myšlení a v časovém limitu vyřešit justiční omyl, kvůli kterému jste se ocitli ve vězení a tím si zajistit cestu na svobodu. V dalších prostorách najdeteobří společenské hry, které jsou zapsány v knize Českých rekordů agentury Dobrý den. Můžete si se svými dětmi zahrát pexeso, Fábulo nezlob se nebo dámu. Každá hra zabírá jednu místnost a figurky určitě nepřehlédnete. Děti se jistě zabaví i v tvořivých dílničkách, kde si mohou sami vytvořit zábavnou hrací kostku, pexeso, domino nebo Fábulo nezlob se. Vlastnoruční výrobky si odvezou domů a věříme, že si při hraní s nimi vzpomenou na krásně prožitý den v pohádkové vesničce Fábula. Dovolená s dětmi v ČR může být opravdu pohádková. U nás nemusíte chodit v obyčejném civilním oblečení, zapůjčíme Vám pohádkové kostýmy a Vy i Vaše děti se rázem můžete změnit na oblíbenou pohádkovou bytost a zažít u nás opravdovou pohádku. Malé slečny se promění na princezny, maminky na královny. Z kluků mohou být rytíři, princové nebo piráti a z tatínků králové. Každý se může stát tím, o čem sní.
Záplava volnočasových aktivit pero celou rodinu
A když si budete chtít odpočinout od pohádkových úkolů, hlavolamů či tvoření, máme pro Vás, každý den připraveno divadelní představení v prostorách venkovního amfiteátru. V parku Fábula nežijí jenom pohádkové bytosti, mají zde domov i zvířátka. V naší miniZOO si můžete pohladit a prohlédnout ovečky, prasátka, kozičky i morčátka. V čase jejich svačinky nám můžete pomoci s jejich krmením a dozvědět se, co kdo z nich rád mlsá. Dědové, tatínci a hlavně kluci si jistě rádi potrénují střelbu z kuše v naší střelnici. A ani slečny se nemusí střílení bát, střílení je velmi jednoduché a bezpečné. Další novinkou v letošním roce je expozice obřích marionet. Draci, princezny a rytíři čekají, až jim, za pomoci svých rukou vdechnete život necháte rozehrát svou vlastní fantazii. Po celém dni, plném zážitků Vám určitě bude kručet v bříškách. V naší stylové hospůdce u Loupežníka Bambitky to není žádný problém. Při svíčkách a dobové hudbě Vám jistě bude chutnat. Možná Vás zaujme, že hostinec vznikl v prostorách bývalého vycházkového vězeňského dvora. Jestli si budete chtít po jídle v klidu vychutnat kávičku, můžete děti nechat řádit na dětském hřišti a pohodlně je sledovat. Pokud se Vám zachce mlsat, můžete navštívit naší cukrárnu, kde si jistě vyberete nějakou sladkost.
Náš zábavní park pro děti a dospělé Vám nabízí mnoho zážitků a atrakcí, můžete u nás prožít krásnou pohádkovou atmosféru, zapojit svůj důvtip a um nebo jen odpočívat a snít s otevřenýma očima, staňte se na chvilku princem, princeznou, kouzelníkem, králem, čertem nebo čímkoliv budete chtít. Sezónu zahajujeme 17. června 2017 Staročeskou poutí, na které se můžete přenést do časů našich prapraprababiček a praprapradědečků, kdy na poutích vystupovali kejklíři, hrál flašinet , řemeslníci prodávali své výrobky, cikánka věštila z ruky a silák bojoval s medvědem. Těšíme se na Vaši návštěvu, podrobnější a bližší informace najdete na stránkách www.pohadkova-rise.cz.
Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří
k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty,
kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a
Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské
historie.
Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty, kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské historie.
Třídenní trasa je dlouhá 180 kilometrů a patří mezi méně náročné na fyzickou připravenost cyklistů. Začíná se mezi městy Thun a Langnau. Už sám historický Thun stojí za prohlídku. U starého dřevěného mostu vás překvapí příznivci dovádění na divoké vodě. Lanem se na wakeboardu přitáhnou do vln, kterým se pak snaží co nejdéle vzdorovat. Je to zajímavá podívaná, kterou by uprostřed starého města čekal málokdo.
Za návštěvu stojí také zámek Thun nabízející působivou vyhlídku na město i na nedaleké hory. První etapu lze označit jako královskou. Ohromí hned z počátku stoupáním s převýšením téměř 600 m do Heiligenschwendi. Na konci jsou však všichni bohatě odměněni fantastickou vyhlídkou na jezero Thunersee a na Bernské Alpy. Pak trasa klesá do lesů kolem Eriz, do pohádko¬vé kopcovité krajiny, která pomalu přechází v údolí Emmental.
Druhý i třetí den se nese ve znamení stejnojmenných sýrů. Z Langnau pokračuje trasa mezi šťavnatými pastvinami a pahorky údolím Emmental s okázalými statky a neskutečnými vyhlídkami. Tady je cesta opravdu cílem a není důvod spěchat. V historickém centru města Burgdorf byste měli rozhodně ochutnat ementálské speciality, kterých je mnohem více než jen světoznámý sýr.
Třetí den cyklisté pokračují z Burgdorfu do Willisau. Cestou se budete cítit, jako byste byli přeneseni zpět do časů Gotthelfových, a nebudete překvapeni, když tam skutečně přijedete. Například ve městě Lützelflüh, kde tento velký švýcarský spisovatel a novinář v první polovině 19. století žil a působil jako farář. Nebo v ukázkové ementálské sýrárně, která je současně jednou z mnoha energetických čerpacích stanic a má připraveny akumulátory na výměnu do elektrokol Flyer. Také v dalším místě na trase, v Affolternu, je ukázková sýrárna, kde návštěvník zažije, jak se vyrábí pravý Emmentaler AOC. Dobrou chuť a pěkné cyklistické zážitky!
Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete na webu MojeSvycarsko.com, bližší informace o cykloturistice lze nalézt na webu SchweizMobile.
Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se
blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal
opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací
několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů
z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.
Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.
Gullfoss
Zlatý vodopád, v originále Gullfoss, je nejznámějším vodopádem Islandu, a to na ostrově, kde je jeden vodopád krásnější než druhý, co říci. Také je, samozřejmě především díky blízkosti hlavního města, nejnavštěvovanější. Trošku se k němu projdeme, a jelikož je cestička úzká, budeme trochu jako ve frontě na chleba. Vodopád je slyšet již z dálky, mohutné vlny vodní tříště hrozí promočit fotoaparát, ale konečně jsme až u vody. Voda padá dolů ve dvou skocích a dnes si jen těžko můžeme představit, že tady měla stát vodní elektrárna. Sigridur Tomasdottir, dcera místního farmáře, šla na protest pěšky až do Reykjavíku a hrozila, že pokud se se stavbou opravdu začne, spáchá ve vodopádu sebevraždu. Následovaly masivní protesty, vláda ustoupila a dokonce vykoupila okolní pozemky a z vodopádu udělala národní park. Hrdá Sigridur má dnes nad vodopádem pomník.
Reykjanesfolkvangur
Uprostřed poloostrova je chráněná oblast s nevyslovitelným jménem Reykjanesfolkvangur. Většinu tvoří lávové pole. Na jihu je další geotermální oblast Krýsuvík, kde si naposledy můžeme prohlédnout bahenní krátery, sírové potůčky a místa, odkud s větším či menším syčením vychází horká pára. Zapomenout nelze ani na jezero Kleifavatn. Pokud máme štěstí na správný směr slunce, voda překvapí modrou barvou. V některých místech je údajně hluboké až 100 metrů, což zřejmě dalo vznik pověstem o místní příšeře.
Modrá laguna
No a už toho moc nezbylo, takže jak jinak zakončit 14 dnů na Islandu nežli oddychovkou v atrakci největší, v Modré laguně. Vstupenka není z nejlevnějších, 23 euro pocítíme, zvlášť když si k tomu pronajmeme ručník nebo župan. Na druhou stranu není pobyt časově omezen, takže se můžeme cáchat jak dlouho chceme. Vše je propracováno do dokonalosti – na ruku dostaneme náramek s čipem, který nás nejen pustí dovnitř, ale otevře a zavře skříňku v šatně. Vybrat si přitom můžeme, kterou chceme (teda na začátku, potom musíme otevřít tu svoji).
Neuvěřitelně modrá voda je ve skutečnosti odpad z blízké geotermální elektrárny, díky příměsím sinic, minerálů a bahna, které jinak ucpává filtry, má navíc léčivé účinky. Bahýnko na sebe můžeme do sytosti plácat. Teplota vody je 39 stupňů, což se během běžného islandského dne může proklatě hodit. Umělá laguna je mělká, moc si nezaplaveme, takže podle toho, jak zrovna fouká vítr, se více či méně noříme z vln. Obsluha baru je ve větrovce, záchranáři (i když nevím, kdo se ve vodě maximálně po prsa může topit) v oteplovačkách. Černá láva okolo, modrá voda s bělostnými okraji a v dálce sloupce páry z geotermální stanice dělají z celého zážitku poněkud surrealistický moment.
Domů
Potom už toho moc nezbývalo. Poslední noc v Reykjavíku, ještě honem vyřešit problém s benzínem, protože na cestě na letiště je jen jedna pumpa, navíc jako na vztek automatická, čili nutno předem platit benzín a doufat, že se trefím. A tím si v šest ráno nejsem zrovna jistý. Mé nadšení z Islandu pak ještě zvýšila krásná pumpařka, jejíž oxfordská angličtina a olivová pleť rodiště někde v lávovém poli nenaznačovala. Když uslyšela, že je to poslední ze 14 dnů, se závistí v hlase konstatovala, že nepřetržitých 14 dnů slunce a ani kapku deště lze na Islandu zažít tak jednou za padesát let. Asi jsem měl kliku jak od lanovky.
Islandská cesta se neúprosně blíží ke konci, takže honem vychutnat
maximum. Vík by bez hotelů za zastávku nestál, ale co můžu dělat.
Pobřeží je ale dramatické, severní Atlantik doráží s maximální
silou a chvílemi je obtížné udržet foťák. Dlouhá černá pláž si
o fotografie přímo prosí, na konci jsou Reynisdrangur, prsty čnící
z moře. K moři není radno se přibližovat, kdo zaváhá, je po
kolena mokrý.
Postupně jsem se začal vracet do Reykjavíku, dostal jsem se na jižní stranu ostrova a směřoval na západ. Místní středisko Hofn nestojí za zmínku, ale na ubytování stačí. Cesta ovšem není prostá zajímavostí. Tou největší jsou oblasti zvané „sandur“, což jsou planiny plné štěrkových zbytků po ustupujících ledovcích. Jedná se o desítky kilometrů štěrků protkaných stále se měnícími koryty řek. Právě proto byla tato oblast tou poslední, kde se podařilo dokončit okružní silnici. Navíc se občas probere sopka ukrytá pod ledovcem a pak se dějí věci. Naposled to bylo v roce 1996 a pod útoky řek a bahna zmizelo 1 600 metrů mostů. A nemusí se zlobit zrovna sopka, stačí pořádný vítr tím správným směrem a budeme se prodírat písečnou bouří, jejímž výsledkem bude nepříjemná debata při vracení auta.
Hlavní atrakcí celé oblast je samozřejmě gigantický ledovec Vatnajokul, který pokrývá 3 280 čtverečních kilometrů a v některých místech je vrstva ledu hluboká až kilometr. Líné turisty ovšem nejvíce zaujme ledovcová laguna Jokulsarlon, kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou filmech s neprůstřelným špiónem Jamesem Bondem. Pro opravdové fandy je to tedy něco jako poutní místo. Za návštěvu opravdu stojí.
Jokulsarlon
Celá laguna vznikla vlastně náhodou, když se většina odtoku zasypala posunem půdy. Ještě před pár desítkami let navíc ledovec dosahoval téměř k moři, dnes vodu odvádí nejkratší islandská řeka Jokulsa a hrozí, že s sebou vezme i most. Po laguně se můžeme za celkem nevelký poplatek nechat povozit obojživelnou „kachnou“. Kupodivu nikde není žádná budka s prodavačem lístků, místní to mají promyšlené dokonale. Kolem vody se poflakuje chlapík v odrazové vestě a tomu stačí říct, že chci dva lístky na příští cestu. Pěkně na ksicht řekne čas odjezdu. Patřičný počet lidí se potom postaví do frontičky, dvě slečny je zkasírují a jede se. Slabší nátury blednou, protože laguna je až 160 metrů hluboká, kachna se naklání a po palubě se můžeme podle libosti procházet, takže náklon ještě zvětšujeme. Jako bonus nám dají cucnou ledu starého 1 000 let, no neocucejte to. Ale zážitek je krásný, z ledovce padají kusy, které se pomaloučku sunou směrem k moři, slunce dělá z ledu křišťálové kamínky, do toho nejrůznější odstíny modré. Nádhera.
Svartifoss
Součástí gigantického ledovce je i národní park Skaftafell, kde si můžeme dopřát řadu výprav. Ta nejpohodlnější je k vodopádu stejného jména. Po obou stranách vodopádu jsou černé čedičové sloupy, takže máme dojem varhan. Vedle toulání po parku se můžeme vydat i k ledovci. Ten může být pro někoho zklamáním, krásně bělostný je až pěkně daleko, špička připomíná spíše umouněného kominíka, v protisvětle se ale zajímavě třpytí. Můžeme si na něj vylézt, cesta to ale není z nejpohodlnějších a v případě uklouznutí čeká nepříjemná koupel v ledové říčce.
V případě jiného ledovce se zase dostávám do naplavených štěrků, takže procházka připomíná něco mezi kamenolomem a pískovnou. Sice si nabírám do bot, ale poctivě se brodím dál a dál. Ve chvíli, kdy to pode mnou zarachotí a o pár metrů vedle se propadne sloupec hlíny a štěrku a ukáže se, že se procházím dobrých 70 metrů nad ledovcovou říčkou, která si v náplavě udělala solidní jeskyni, zalapám po dechu a svižným pochodem se vydávám zpět.
Dyrhólaey a Papuchálek severní
Nejdříve musíme minout řeku Fúlilaekur. Tu není možné přehlédnout, díky sírovým pramenům sopky Katla patřičně páchne po pukavcích. Výrazně zajímavější je ale chráněná oblast Dyrhólaey, kde si při procházce pláží z černých oblázků můžeme prohlídnout nejen čedičová skaliska, ale také přírodní oblouk. Pokud máme štěstí, bývá to také jedno z nejlepších míst na fotografování papuchálků severních. Ty jsou něco jako kříženec papouška a kachny, ale stejně tak jsou i symbolem Islandu a najdeme je všude, od pohlednic přes plyšové hračky až po vycpané exempláře. Já ale štěstí neměl.
Skógafoss
Tento vodopád bývá turistickými průvodci vyhlašován za nejvíce fotogenický vodopád na celém Islandu. Není mi jasné, jak na se na to přišlo. Vodopád je to krásný, o tom nijak nepochybuji, ale ať se k němu postavíme jakkoliv, vodní tříšť bude kazit záběr. A nekonečné schody, které na pravé straně lákají k expedici, v podstatě nevedou nikam a námahu si můžeme odpustit.
Gejzír
Teď se konečně dostáváme ke gejzírům. Ten pravý, který dal všem světovým gejzírům jméno, si bohužel nevychutnáme. Již delší dobu nefunguje, a pokud opravdu trváme na tom, že jej chceme spatřit, musíme počkat na islandský státní svátek, kdy se jej někdy podaří k erupci přesvědčit mýdlem. Ani to ale není jisté, takže vyfotografovat jezírko a kámen s nápisem a honem dál. Mnohem spolehlivější je blízký Strokkur, který oslní 20 metrovým sloupcem vody každých pár minut.
Podařilo se vyfotografovat a pak jsem měl čas i klid na pozorování ostatních. A stálo to za to. Díky blízkosti hlavního města sem jezdí každý autobus s turisty. Jeden vyplivne německé babičky, druhý francouzské venkovany a třetí americké turisty, které nenadchne nic. Všichni se hrnou ke gejzíru. Díky provazu okolo do něj naštěstí nemohou spadnout, tak alespoň stojí kolem dokola. Že díky větru bude někde návětrná strana, která nutně dostane sprchu, to nikoho nezajímá. Každý vytáhne foťák a postaví se do pozoru. Po dvou minutách střídavě opadne pozornost nebo se foťák automaticky vypne. Třetina turistů tak dále hlídá gejzír, třetina začne mačkat čudlíky na foťáku a třetina dá fotoaparát k pasu. V tom se gejzír probudí, ale než se podaří nastartovat levné digitály, je po erupci. Část zmáčených turistů znechuceně odchází a stěžuje si průvodci, že je nevarovat. Část ulovila snímek a jde spokojeně do autobusu, zbytek si nadává a čeká na další erupci.
Ještě honem obejít všechny bahenní minikrátery a potůčky s okraji zažlucenými sírou, nafotit všechno možné, pochopit proč sem staří Islanďané jezdili jako do prádelny a kraj gejzírů, který turističtí průvodci prodávají jako to nejdůležitější na celém ostrově je za námi. Ale konečně nejsme sami, turistů jsou hordy a až do konce pobytu se jich už nezbavíme.
Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem
minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce
být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat.
A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce
hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.
Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat. A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.
{{reklama()}}
Akureyri
Z pohledu Islanďanů je Akureyri velkoměsto a po Reykjavíku největším městem Islandu. Z pohledu Evropana je to s nějakými 17 tisíci obyvateli prcek. I když je pouhých 100 km od polárního kruhu, je zde jedno z nejteplejších podnebí na celém ostrově, což okamžitě poznáme ze záplavy (na Island) květin na ulicích. Příliš se v něm nenajíme, všichni se totiž hrnou do restaurace Bautinn, vyhlášené po celém ostrově jak levnými cenami, tak gigantickými porcemi. Výsledkem je fronta před vchodem a mizerná nabídka všude jinde.
Místní obyvatelé jsou po celém Islandu vyhlášení nerudové a mrzouti. Při procházce hlavní ulicí to tak nevypadalo. Při fotografování místních oplechovaných domů z 18. století mne zastavila parta místní omladiny a požádala mne o fotografii. Prckové (očividně fotbalová jedenáctka) se fofrem seřadili, já je cvaknul a potom mi jeden po druhém na znamení poděkování potřásli rukou.
Godafoss
O pár kilometrů dál je nejdostupnější z islandských velkých vodopádů, Godafoss. Řeka Skjalfandaflot si udělala cestu lávovým polem a úchvatný vodopád je výsledkem. Svůj název „Vodopád bohů“ si vysloužil již před 1 000 lety, kdy se tehdejší vykladač zákonů Porgeir vracel ze zasedání sněmu, které právě přijalo křesťanství. Porgeir usoudil, že vodopád bude to pravé místo, kam zahodit své pohanské bůžky.
Pravdou je, že z islandského pohledu je vodopád skutečně nejen u silnice, ale přímo u parkoviště. Návštěva ale není pro slabé nátury, dojít si můžeme až k naprostému kraji a kdo chce, namočí si do padající vody ruku. Bohové přející fotografování jsou turistům pravidelně nakloněni a vítr strhává vodní tříšť opačným směrem, takže se může fotografovat do libosti. A že se nejedná jen o jeden šťastný den, je jasné z toho, že protější strana kaňonu je krásně zelená, zatímco na té naší najdeme jen pár kvítků.
Myvatn
Oblast kolem jezera Myvatn patří mezi vulkanicky nejaktivnější. Celá oblast je stále v soukromých rukách a i když se vlastně jedná o národní park, je to podivná, nicméně fungující symbióza mezi státním a soukromým vlastnictvím. Můžeme prakticky kamkoliv, omezený počet hotelů a prakticky nejoblíbenější místo pro domorodce znamená, že ceny za pokoj jsou nejvyšší na celém ostrově.
Samotné jezero je mělké, což sice prospívá ptactvu, takže ornitologové si přijdou na své, ale také nejrůznějším muškám, takže pokud máme smůlu, potkáme jich tolik, že budeme mít pocit, že nás nadnášejí. K vidění je toho tolik, že bychom tady mohli s klidem pobýt celý týden. Tak snad jen namátkou: čedičové městečko Dimmuborgir, kde můžeme 2 000 let starým lávovým polem chodit hodiny, kužel kráteru Hverfjall nebo sopečný komplex Krafla. Ten zrovna nevypadá jako sopka z učebnic, o to je ale čipernější. Vedle procházky po vrcholu sopečného kuželu sopky s příznačným jménem Peklo je zde také termální elektrárna a několik bahenních kráterů. Tady se šťourání do sopky nevyplatilo – pokusné vrty Kaflu dopálily a po téměř 300 letech začala znovu soptit. Série výbuchů jí trvala téměř 11 let.
Dettifoss
Cesta se stále více točí na západ. Nejdřív jsem si dopřál jeden z mnoha kostelíčků, o kterých se vypráví, že když ho nejvíce ohrožoval lávový proud, místní pastor zachránil kostel i celou vesnici svým ohnivým kázáním. Láva opravdu těsně před kostelem končí, ale soudě podle toho, kolikrát jsem se s podobným povídáním na Islandu setkal, musejí být zdejší duchovní mimořádně účinní. Brzy ale přede mnou byl národní park s těžko vyslovitelným názvem Jokulsárgljúfur. Značná část je ale přístupná jen těm, kteří jsou ochotni za unikátní vyhlídkou propotit tričko či dvě. V tomhle ohledu jsem zůstal mastňákem a dopřál si pouze vodopád Dettifoss.
Cesty k němu vedou dvě, ale tu západní lze doporučit jen majitelům čtyřkolek a ještě k tomu pořádných. I tak se budou ploužit rychlostí splašeného hlemýždě. Já se vydal cestou východní a po pravdě řečeno ani ta za moc nestála. Pokud přijedeme z východní strany, jsme navíc na závětrné straně, takže nám nebude vlhnout objektiv.
Zato vodopád za nějaký ten prach rozhodně stál. Po islandském zvyku si dojdeme až k místu, kde se voda láme a padá dolů a můžeme si do ní klidně hrábnout rukou. Slabší nátury sice dostávají ve chvíli, kdy vidí živitele rodiny, či majitele klíčků od auta, stát 20 cm od vody padající do propasti, infarkt, ale trocha adrenalinu neškodí. Prohlížet si vodopád můžeme buď přímo z úrovně vody (kde se navíc dočkáme nádherné duhy), nebo si můžeme vylézt „o patro“ výš a pěkně vše kontrolovat ze skal.
Překonat poušť
Další cesta znamená překonání pouště, a pokud nemáme nervy či čas na pravou cestu do vnitrozemí, tady budeme tomuto zážitku nejblíže. Musíme překonat velkou vzdálenost, ve které nás mimo více či méně dobré silnice budou doprovázet jen pole sopečného prachu a ledovcové splazy. Na rostlinu narazíme jen velmi zřídka. Za krásného počasí má cesta svoji divokou přitažlivost, ale pokud máme smůlu a prší, je to cesta nekonečná a značně depresivní. Prakticky jediné místo, kde uvidíme živáčka, je Modruhalur, s 459 metry pravděpodobně nejvýše situovaná farma na celém Islandu. V podstatě se jedná o zastávku autobusů, takže mimo potřebných záchodů a teplého jídla máme na velmi dlouho dobu jedinou možnost načerpat benzín. A že ty pumpy stojí za to. Dalším lákadlem je i kostel (bohužel zamčený), který v roce 1949 postavil místní farmář na památku své ženy.
Egilsstadir
Toto město je skutečným centrem, i když teprve nedlouho. Dokud totiž nebyla dokončena okružní silnice, muselo se sem buď letecky nebo objet celý ostrov. Možnost ubytování a jídla je příjemná, jinak město nic moc. Prakticky vše postaveno někdy v padesátých letech a určitý prefabrikovaný pocit zůstal. Výrazně hezčí pohled na město je ale z druhé strany, zájemcům o fotografii připomínám, že to musí udělat ráno, jinak to mají proti slunci.
I tak se ale oblast může pochlubit dvěma specialitami – v jezeře Logurinn žije islandská obdoba lochnesky, o kus dál je zase jediný les na Islandu hodný svého jména.
Mnohem zajímavější je ale prodloužit si cestu až do Seydisfjorduru, což je město, kam dodnes jezdí ferry, takže je pro řadu lidí prvním kouskem Islandu, který uvidí. A jsme opět u okružní silnice – před jejím dostavením musel každý, kdo přijel na ferry, objet Island severní cestou.
Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.
Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní, i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu, protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou. Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka donutila k zaváhání a zastavení. Audinka zastavila také a kousek couvla. Je to dobré, došlo jim, že jsou druzí, řekl jsem si a jel dál. V půlce mostu jsme se potkali. Chvilka gestikulování a bylo jasné – mladí Švédové nacpali audinku k prasknutí, přes nacpaná zadní sedadla neviděli a couvat podle postranních zrcátek si netroufali. Copak o to, ale za mnou stály tři další auta. A tak ven, těm za mnou vysvětlit, že blázniví Švéďáci neumí couvat a doufat v nejlepší. Naštěstí za mnou byli jen domorodci, takže se jen usmáli a začali couvat.
{{reklama()}}
Skalní drak
Po desítkách kilometrů celkem nezáživnou oblastí jsem se pustil do šíleného objezdu poloostrova, ze kterého se můžeme kochat nádhernými pohledy na úzký fjord Midfjodur. Šílenost je především ve více než sedmdesáti kilometrové zajížďce, navíc po úzké prašné silnici. Vedle hrstky farem navíc téměř nenarazíme na živáčka (pokud nepočítáme turisty). Cesta ale stojí za to, nejdříve si můžeme vychutnat skály, na kterých se vyhřívají tuleni (byť bez dalekohledu z toho moc mít nebudeme), o kus dál zase značku varující před zastavením, neboť v okolí hnízdí ptáci, kteří vyrušující turisty nemají v lásce. Hlavním tahákem je ale dvojitý skalní oblouk Hvitsekur, který z pobřežního útesu nabízí skutečně úchvatný pohled. Kdo není líný, může se v době odlivu dostat až k němu, projde se ale pořádně a bez gumáků to doporučit nelze. Fantazii se meze nekladou, podle některých průvodců skalní útvar připomíná pijícího draka, podle jiných zase trolla, který s prvním paprskem slunce zkameněl.
Hotely Eda
Turistická sezóna Islandu je krátká, dobrodruhů, kteří sem přijedou v zimě, je skutečně jen hrstka. A tak není divu, že se hotely snaží během krátké sezóny vydělat, co mohou. Ceny jsou proto často mastné, ale to mne teprve čeká. Druhým problémem je spíše nedostatek hotelů. V posledních letech se to společnosti, které mimo jiné patří také letecká společnost Island Air, podařilo vyřešit šikovným trikem – v létě jsou na hotely předělány místní internáty. Dnes jich takhle funguje již 13 a musím říct, že k všeobecné spokojenosti. Ceny jsou velice přívětivé, všechno funguje (někde se pravda musíme spokojit se sprchou či záchodem na chodbě) a součástí je vždy velice solidní restaurace, o internetu zdarma ani nemluvě. Jak přesně to funguje, to mi není jasné. Jestli hotely, známé pod jménem Eda, na letní sezónu najímají vlastní kuchaře nebo jestli se studenti dopřávají takto chutná jídla celý rok, nehodlám řešit. Pravdou je, že v okolí stejně jiná restaurace není.
Laugarbakki
A tak jsem v prvním hotelu Eda zakotvil i já. Ráno jsem z městečka Laugarbakki o pár domech vyjel a na prvním rozcestí začal fotografovat kameny pomalované do panáků. Zaujal mne i přijíždějící traktor s malebným dědkem za volantem. Můj zájem ho inspiroval, zastavil a začala dlouhá debata o kvalitách jeho traktoru, který s láskou a péčí šolíchá již od roku 1959.
Kostel s trávou
V blízkém okolí je také nejlépe zachovalý kostel se zdmi z trávy, což po dlouhá staletí býval tradiční způsob stavby islandských budov. Kostel ve Vidimyri byl postaven v roce 1834 místním tesařem Jonem Samsonarsonem. Při prohlídce interiéru, kde musíme pro Island celkem nečekaně vysolit několik euro na vstupné, si musíme dát pozor na hlavu, trámy jsou proklatě nízko. Přílišná demokracie však v kostele neexistovala – dodnes je jasné, kde seděly bohaté rodiny a kde se tísnila chudina. I když budova je z pohledu Evropana zmlsaného gotikou téměř nová, oltář z roku 1616 nám to bohatě vynahradí. Jen o pouhých 14 let mladší je pak kostelní zvon.
Směr východní
Silnice se začala prodírat na východ. Za zastávku rozhodně stál skanzen Glaumbaer, který ve vzorném stavu představuje několik propojených domů s tradičním zateplením trávou. Můžeme si je pěkně projít a přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo prožívat zde dlouhou zimu, kdy slunce svítí jen několik hodin denně. Ovce byly uvnitř, lidé většinou spali nad stájí, aby si užili teplo. Dnešní okna pocházejí až z 19. století, dříve byla spíše symbolická. Muži i ženy pracovali uvnitř, jeden byl vyčleněn na četbu básní nebo ság. Jestli se při čtení střídali nebo jestli tuto funkci měli ti nejslabší či nejstarší, o tom se nikdo nezmiňuje.
Holfos
O kus dál je malinká rybářská vesnička Holfos, kde jsou překvapivě dvě muzea. Obě vybírají vstupné, ale stojí za to. Obě budovy natřené na černo jsou v prudkém slunci neobyčejně malebné, ale za krásu zaplatíme odpovídajícím pachem théru. Přístav rozhodně nevypadal nijak čiperně, pravdou je, že časné odpoledne není zrovna doba, kdy rybáři vyjíždějí na moře.
Za městem se v dálce krčí uprostřed louky další z pracně zachovalých zatravněných kostelů. Parkoviště nikde, nejdřív musíme otevřít bránu na soukromý pozemek, honem pečlivě zase zavřít, aby farmáři neutekli ovce a ten kilometřík dojet ke kostelíčku. Tentokrát v něm nikdo není, takže zdarma. Pozoruhodné, 300 let staré zvony lze asi těžko ukrást, ale více než 500 let starý oltář lze pohodlně strčit do kufru auta. To ale na Islandu asi nikoho ani nenapadne. Požehnaná to země.
Znovu koně
Mrak prachu mne nutí zastavit. Nejsem sám, provoz se zastavuje také v opačném směru. Vepředu cválá islandský kůň s jezdcem, za ním celé stádo. Kolonu uzavírá pastýřský pes, chudák to má celé na starosti. Zvířecí kolona naštěstí odbočila a mohlo se jet dál, ještě že jsem stačil vyskočit a ukořistit fotku. Islandští koně nemají podkovy, takže se většinou silnicím vyhýbají a chodí po okraji, mezi silnicí a plotem chránícím pastviny.
Biskupské sídlo
Na náboženské památky je tato oblast očividně bohatá. Na Island nepatrná zajížďka do vnitrozemí (a ostatně jediné autem sjízdné místo celého obrovitého poloostrova) mne dostala do místa se jménem Hólar. Dnes si těžko dovedeme představit, že bylo založeno již v roce 1106. Dalších šest set let bylo náboženským centrem severní části Islandu. Dnešní podoba kostela, poněkud honosně nazývaného katedrálou, pochází z roku 1763. Jelikož se mne ujal farář, který až toužebně toužil po nějakých dotazech, byl jsem informován skutečně detailně. Objasnění toho, jak těžký musel v ještě celkem nedávné minulosti být život na Islandu, je jasné i z toho, že v roce stavby poslední verze kostela nebyl na celém ostrově nikdo, kdo by dokázal postavit kamennou stavbu. Proto se kameník musel přivézt až z Německa. Kostel postavil, na Islandu se mu zalíbilo, oženil se zde a zůstal v Hólanu. Na jméno německého kameníka s polským jménem Sabinsky si vzpomeneme už u vchodu, ve zdi je totiž náhrobek jeho dvouměsíční dcery. Celá výzdoba stojí za to, mně osobně se nejvíce líbil oltář. Jako u všech předmětů v kostele, nikdo neví, jak je přesně starý. Ví se jen, kdo jej kostelu věnoval – někdy kolem roku 1520 to byl poslední katolický biskup Jon Arason. Samotný biskup pak nepřežil reformaci, což znamenalo úspěšný konec katolíků na Islandu.
Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.
Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.
Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.
{{reklama()}}
Pár pověr
Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.
Začínáme v Reykjavíku
Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.
Směr severozápad
Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.
Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.
První vodopád
Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.
A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.
Ještě kousek
Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.
Západ
Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.
Lávové jeskyně
Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.
Skály a ptáci
Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.
Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.
Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.
Olafsvik
Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.
Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.
Snaefellsnes
Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.
Ovce
Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.
Za majákem
Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.
Nejužitečnější sluha
Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.
Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.
Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.
Najednou se jeden z pánů zeptá na náboženské vyznání.
Odpovídám, že jsem katolík. To se mu líbí, sám je sice muslim, ale mezi
Albánci i v tomto městě je početná katolická menšina. „Catholic
good,“ říká „orthodox not good.“
Peja
O Peji a okolí napsal zajímavou knihu Martin Dvořák, český politik a diplomat, který zde působil v letech 1999 a 2000 v rámci mise OSN. Jedná se vlastně o sbírku e-mailů, které průběžně posílal domů a ve kterých popisuje situace, které jej potkaly, a hodnotí průběžný vývoj mise. Z mnohých zpráv je cítit značné zklamání z plodů vynaloženého úsilí a peněz, ale i radost z dílčích úspěchů, které třeba nebyly v médiích příliš zdůrazňovány.
Za patnáct let se situace změnila a mnohé Dvořákovy postřehy pozbyly platnosti. Země funguje, bez problému se zde domlouváme anglicky nebo německy a na hlavních ulicích v celém centru čile bují restaurační a kavárenské podniky i obchody, kde lze sehnat obdobné zboží jako u nás. Některé problémy však zůstávají. Zmiňoval jsem přítomnost vojáků, albánské a srbské vlajky nebo zkorumpovanou policii. Přímo na jenom z náměstí v centru Peji vidíme hned dvě známky toho, že ještě stále není situace taková, jak si politici v čele NATO vysnili. Vedle prázdné plochy, po níž jezdí malá autíčka s dětmi, stojí velké auto s obřími obrazovkami, kde ve smyčce běží spot upozorňující na petici žádající vyšetření znásilňování kosovských žen během války. A přímo naproti vidíme další zavřené informační centrum pro turisty. Vybudováno bylo díky grantům ze západu, nicméně peníze evidentně došly a centrum zeje prázdnotou. Co se po válce změnilo určitě, jsou jména ulic. Kromě jmen významných rodáků a slavných Albánců, jako je třeba Matka Tereza, tu své ulice mají i západní politici jako Madeleine Albright nebo Bill Clinton.
Přímo ve městě z turistických informací zůstaly jen informační cedule na významnějších domech, které obsahují popis nejen v albánštině a angličtině, ale dokonce i v srbštině. Označují několik starých kamenných stavení, městské lázně a samozřejmě několik mešit. Tou nejvýznamnější je mešita Bajrakli z patnáctého stolení umístěná přímo v centru spletě uliček s mnoha obchůdky a stánky. Kolem teče kanálek s vodou, která příjemně osvěžuje městské prostředí, samozřejmostí jsou vodovodní kohoutky před vchodem. Vcházím dovnitř a kromě skvělých maleb na zdech si všímám i skupinky postarších pánů sedících na vzorkovaném koberci. Pohotově mě zdraví a kynou, ať si sednu k nim. Přidřepnu do pomyslného kroužku a hned začíná přátelský rozhovor v lámané angličtině s prvky albánštiny i srbštiny. Jeden z mužů vytahuje mobil a volá známému, že je to průvodce, umí dobře anglicky a vše nám ukáže. Já děkuji za nabídku, ale odmítám, město si s Jirkou zvládáme projít sami. Alespoň si do zápisníku zapisuji průvodcovo telefonní číslo.
Najednou se jeden z pánů zeptá na náboženské vyznání. Odpovídám, že jsem katolík. To se mu líbí, sám je sice muslim, ale mezi Albánci i v tomto městě je početná katolická menšina. „Catholic good,“ říká „orthodox not good.“ Být pravoslavným v této zemi znamená totéž co být Srbem. „You must visit Peja Patriarchate. It´s our most interesting monument,“ dodává. Je to paradoxní, protože areál patriarchátu patří právě oné nenáviděné pravoslavné církvi a od třináctého století byl významným kulturním centrem středověkého Srbska. Dnes slouží jako klášter a jeho nádherné budovy jsou zapsány na seznamu UNESCO.
Patriarchát se nachází až na samotném konci současného převážně albánského města. Nehlídají jej vojáci, ale kosovská policie. Uniformovaný muž nás u vstupu ke klášternímu pozemku zastavuje, žádá o pasy a pak telefonuje nadřízenému sedícímu kus dál přímo u brány na klášterní dvůr. Velitel dává svolení ke vpuštění a my jdeme dál. Po vkročení do dvora si nás všímá mladá sestra a hned po nás chce za vstup dvě eura. Je to poprvé a naposledy, co zde potkáváme náboženskou stavbu se zpoplatněným vstupem. Strčí nám do ruky letáčky v angličtině shrnující umělecké skvosty i slavnou historii, mávne rukou kamsi dozadu, že tam najdeme WC, vpravo je kostel a zvláště také upozorňuje na několik set let starý morušovník zasazený dle legendy přímo svatým Sávou. A fotit se může jen venku, uvnitř ne. Vyfotím však sotva dvě fotky dvora a jedna ze starších sester odpočívající na lavičce s nedůvěřivým pohledem mě okřikne, abych ten foťák okamžitě schoval. Přijetí nebylo zrovna nejpříjemnější, ale cesty ani dvou eur nelituji. Uvnitř kostela lituji právě jen toho, že se zde nesmí pořizovat fotografie. Jsou to vlastně tři kostely vedle sebe, spojené do jedné budovy. Každý je trochu jiný a jinak veliký, ale všechny jsou, jak jinak, bohatě zdobeny starými freskami. A venku přilepený k tomuto trojkostelu stojí ještě jeden kostel, svými rozměry poněkud skromnější.
Venku u silnice naproti policejní budce stojí další z místních kuriozit – turistické informační centrum, tentokrát otevřené! Podle vzhledu bych jej umístil spíše někam do Rakouska než sem. Kolik do té moderní budovy bylo investováno milionů, raději vědět nechci. Je perfektně vybavené a dokonce zahrnuje i půjčovnu kol. Uvnitř u počítače sedí mladík a zdá se, že jsme ho svou návštěvou překvapili. Jirka si dává kávu, aby tu měli alespoň nějakou útratu, a já prohlížím vystavené propagační materiály. Na letáčku s mapkou města jsou v angličtině popsány hlavní památky města, o pravoslavném patriarchátu, z kulturního i historického hlediska zdaleka nevýznamnější stavbě oblasti, zde nacházím jen okrajovou zmínku. Propagační materiál Evropské unie určený místních obyvatelům je nadepsán sloganem „West means business.“ Mají tady také prospekty o údolí Rugova, které začíná zde a pokračuje k černohorským hranicím, a okolních horách. Hory jsme s Jirkou původně neplánovali, ale když už tady nabízí mapy s vyznačenými trasami, máme za chvíli vymyšlený program na následující den.
Poslední místem, které v Peji navštěvujeme, je etnografické muzeum. Dům, kde je umístěno, byl na své současné místo přepraven z kraje města a z velké části i nově vystavěn. Původní dům sloužil v osmnáctém století návštěvám z řad cestovatelů i obchodníků, kteří hledali ve městě nocleh. Vybavení domácnosti, oděvy, nábytek a vystavené nástroje pochází převážně ze století devatenáctého. Tuhle stručnou historii nám vypráví paní, která, aby nás pustila do expozice umístěné v prvním patře, sem po strmých schodech vystoupala v botách na vysokých podpatcích. Kromě toho nás „nechá vyplnit“ dotazník o spokojenosti s návštěvou. Dotazník ale ve skutečnosti nedá z ruky, přestože by měl být anonymní a pro každého zvlášť. Ptá se nás přímo a odpovědi sama zapisuje, někdy ještě dříve, než stihneme cokoli říct. A když už něco řekneme, tlačí nás k pozitivnější odpovědi. Ve výsledku to vypadá tak, že jsme se vším naprosto spokojeni, muzeum funguje perfektně, není třeba žádných změn a jeho návštěvu budeme doporučovat každému, kdo pojede na Balkán. Jestli tohle je běžný způsob, jak se tady získávají data pro rozvoj turistického ruchu, tak už je mi jasné, proč zdejší situace v této oblasti vpadá tak beznadějně. Při odchodu mi paní dává letáček v angličtině, čímž odpovídá na mou námitku, že pouze albánské letáčky zahraniční turisty neuspokojí. Co na tom, že se ty anglické vytiskly, když na stolečku vedle návštěvní knihy chybí a jsou k dostání jen na požádání? A ještě než odejdeme, musíme zaplatit vstupné jedno euro za člověka. Cena to sice není závratná, ale proč není napsaná u vstupu? Ale na tom přeci nezáleží – dotazník je vyplněn a uložen do desek, nic už se v něm měnit nebude.
Údolí Rugova
V Kosovu těžko najdete rovinu delší než pár kilometrů. Hory jsou všude, nejvíce však na východě země u hranic s Albánií a Černou horou, kde nalezneme několik národních parků a přírodních rezervací. Vrcholky těch nejvyšších hor dosahují více jak dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Přestože se nijak zásadně neliší od jiných Balkánských pohoří a poskytují nádherné výhledy z vysokých hřebenů, ledovcová jezera, rozsáhlé divoké lesy a především příjemný klid, skupinky s batohy na zádech tyto oblasti ještě neobjevily. Tomu, že zdejší hory zejí prázdnotou, napomáhá trvající špatná reputace země, varování před možným výskytem zapomenutých min v odlehlých oblastech u hranic s Albánií, ale i neschopnost zdejších úřadů dotáhnout rozvojové projekty financované Evropskou Unií.
U zdi pravoslavného patriarchátu za městem Peja stopneme auto jedoucí do vesnice Boge. Nastupujeme do auta staršího manželského páru a domlouváme se na svezení do vesnice Kućiško, což je pár kilometrů před cílem jejich trasy a kousek od v současné době zavřeného hraničního přechodu do Černé hory. Vydáváme se na serpentýny údolí Rugova. Po celou cestu nás doprovází vysílání rádia K-FOR se sloganem „Station which cares about Kosovo.“ Později zjišťuji, že tato stanice vysílá stejným rozsahem v albánštině i v srbštině. Občas projedeme tunelem vytesaným ve skále a většinu cesty máme z okénka výhled na horskou řeku a srázy, které ji lemují. Nezřídka také zahlédneme restauraci nebo motel, nejsou to žádné dřevěné horské chajdy, ale na první pohled luxusní stavby, jaké bychom očekávali spíše v Alpách. Problém je, že jim chybí zákazníci.
Hosté evidentně chybí i v restauraci, jejíhož provozovatele potkáváme u silnice v místě, kde vystupujeme z auta. Snaží se nás přesvědčit, abychom jeho podnik navštívili, a dokonce se nám snaží i zavolat auto, které nás k nim odveze. K restauratérově smůle však odmítáme a jdeme dál po svých. Na kraji národního parku potkáváme několik dalších ubytovacích a stravovacích zařízení, která všechna vypadají velmi prázdně. Poté, co mineme poslední z nich, nepotkáme už žádné další lidi.
Občas máme drobné problémy s mapou zakoupenou v informačním centru na kraji Peji, je totiž špatně vytisknutá, na některých místech jsou dokonce vidět jednotlivé pixely. Nicméně cesta je velmi dobře značená, na kvalitu ukazatelů si stěžovat nemůžeme. Po zdolání zhruba osmi set metrů převýšení dorážíme za deště k jezeru Kućiško, jehož hladina se nachází zhruba 1900 metrů nad mořem. Poté, co postavíme stan a vítr rozežeme mraky, vylezu ještě o pár desítek metrů výš na hřeben spojující dva vrcholy poskytující skvělé výhledy. Na kosovské straně jsou patrné vesnice a motely v údolí, ale směrem druhým, na Černou Horu, vidím jen další hřebeny a lesy na svazích. Před spaním se ještě jdu vykoupat. Voda je mnohem teplejší, než jsem očekával, a velice čistá, plavou zde čolci a další drobní vodní živočichové.
Druhý den scházíme dolů do údolí a u silnice na stejném místě, kde jsme včera vystoupili, potkáváme ty samé manžele, kteří nám poskytují odvoz zpět do Peji. Ve městě si dáváme oběd, kupujeme si tureckou kávu a džezvy, chvíli ještě bloudíme ulicemi a večer stanujeme na vršku za městem. Naposledy posloucháme večerní zpěvy muezzinů. Následující den se už Kosovo chystáme opustit.
Přes dvoje problematické hranice směrem k Bělehradu
Po vydatné snídani, burku s ayrem, zakoupeném v pekárně na jedné z hlavních ulic, a výtečné turecké kávě v kavárničce stojící na dohled od mešity Bajrakli se přesouváme k výpadovce směrem na Kulu, hraniční přechod do Černé Hory. Ještě jsme si ani nenašli plácek na stopování a už na nás volá řidič auta právě opouštějícího benzínovou pumpu. Ptá se, jestli nepotřebujeme svést. Vypadáme prý jako stopaři. Obchodní agent softwarové firmy se vrací domů do Nového Sadu z obchodního jednání v Prištině a cestu si se svoji manželkou prodlužuje o dvě výletové zastávky zde v Peji a v černohorském Durmitoru. Nenecháváme se dlouho přemlouvat a nastupujeme do auta, ve kterém, navzdory původnímu plánu, jedeme až do Žablijaku.
Srb v předdůchodovém věku hovoří obstojně anglicky, za jízdy probíráme řadu témat. Manželé mají z Kosova podobné pocity jako my, s tím rozdílem, že my jsme pro kosovské Albánce nekonfliktní Češi, zatímco pár pochází ze země problematického souseda. Zkušenost našeho řidiče s Albánci je překvapivě velmi pozitivní. Do Prištiny jezdí již řadu let, má tam řadu obchodních kontaktů a dobrých přátel albánské národnosti. Ani při návštěvě v Peji nezaregistroval nenávistné postoje místních obyvatel. Kosovo respektuje, snaží se na celou věc dívat s nadhledem. Jediné, co mu zde vadí, je kosovská policie. Netrvá to dlouho a je nám jasné proč.
Na hraničním přechodu s Černou Horou chtějí kosovští celníci vidět kromě pasu také doklad o zaplacení speciálního pojištění, které stojí kolem dvaceti euro. Je povinné pouze pro Srby a kupuje se při vstupu do země. Jenže naši přátelé překročili hranice na stejném místě, jako my, tedy na severu obydleném srbskou menšinou, kde celníci-Srbové toto pojištění neprodávají. Po chvíli dohadování nakonec pohraničníci auto pouštějí i bez onoho nesmyslného papíru a pokračujeme ke kontrole černohorské policie. Zde probíhá vše bez problému. Po vjezdu do sousední země se ozve pípání mobilních telefonů obou Srbů, označující příchozí SMSky. Srbové mají totiž v Kosovu blokovaný roaming, všechny textové zprávy, které jim někdo poslal za jejich pobytu v této zemi, přichází až teď. Pan řidič nám vysvětluje, že stejně tak je zablokovaný roaming kosovských telefonů v Srbsku. Nejvíc na tato omezení doplácejí srbské rodiny, z nichž část žije v Srbsku a část v Kosovu.
Po několika hodinách jízdy dorážíme do Žablijaku, kde se loučíme s našimi spolucestujícími. Městečko složené převážně z hotelů po týdnu v Kosovu působí jako zjevení z jiného vesmíru. Stejně tak i množství západních turistů, výše cen na jídelníčku ve zdánlivě „levném“ fast foodu, a fakt, že za pouhý vstup do národního parku se platí tři eura. Nezdržujeme se dlouho, podíváme se k Černému jezeru a pak přespáváme na kopci mimo chráněné území.
Při cestě do Srbska se ještě zastavujeme ve městě Pljevlja, kde potkáváme již poslední známku islámského světa na naší cestě, mešitu Husejna Paši s nejvyšším minaretem na Balkáně. Na hranicích nám celníci provádějí prohlídku, velice podobnou té od kosovské policie v srbské enklávě na severu Kosova. Otevřít batohy, otevřít pouzdro na foťák, vyndat věci z kapes a ukázat obsah peněženky. Naštěstí nic podezřelého s sebou neneseme a můžeme pokračovat do srbského města Prijepolje.
Prilepolje je malé město, kde kromě malého nevýrazného centra a řeky Lim tu celkem nic moc není. Podstatné pro nás je to, že odtud jezdí vlaky do Bělehradu. Sice jede jen jeden spoj denně, cesta po náhradní trase kvůli nedávným povodním trvá dvanáct hodin a na odjezd z důvodu zpoždění musíme čekat téměř do půlnoci, ale potřebujeme stihnout noční vlak z Bělehradu vyrážející o necelý den později a stopem bychom to nemuseli stihnout. Naštěstí je vagón poloprázdný, nacházíme volné kupé s rozklápěcími sedačkami, kde se dá poměrně obstojně vyspat.
Ráno vylézám ze spacáku a přistoupím k okénku na chodbičce, abych sledoval krajinu, kudy projíždíme. Pán u vedlejšího okénka se mě srbsky ptá, odkud jedeme. Říkám, že z Černé Hory. Přemýšlím, jestli se mám zmínit o Kosovu a raději volím srbské názvy navštívených měst. Před Černou Horou jsme byli v Prištině, Prizrenu a Péči (srbský název pro město Peja). „Takže v jižním Srbsku,“ kýve hlavou pán u okénka. Já, i s ohledem na to, že ze spolucestujícího táhne alkohol, nenacházím odvahu mu tuto tvrzení jakýmkoli způsobem vymlouvat.
Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem
hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak
i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem
s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských
pravoslavných památek chráněných UNESCEM
Gračanica
Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských pravoslavných památek chráněných UNESCEM, které na své cestě potkáváme – Gračanický ženský klášter ze čtrnáctého století. Kostel Bohorodičky stojí na místě, kde stával kostel již od století šestého. Obsahuje zachované fresky a vnitřní prostor má až mystickou atmosféru. Cedulka zakazující focení a krátké kalhoty se zdá být jedinou známkou omezením pro příchozí. V obchůdku s ikonami prodává příjemná slečna, která nás vstřícně vítá a zve nás na mši, která za chvíli začne.
Večer se vydáváme na kopec nad Gračanické jezero, které je ve skutečnosti vodní nádrží. Z kopce je skvělý výhled na noční Prištinu i na hory na východ od ní. Priština září a doléhají od ní zpěvy muezínů, hory jsou temné a tiché. Při pohledu na mapu zjišťuji, že je zde, v těsné blízkosti největšího města v zemi, opravdu poměrně veliká oblast, kde není prakticky žádné osídlení, jen tudy vede pár malých silniček. Při tom se nejedná o příliš vysoké hory nebo národní park.
Prizren
Z Gračanice nás veze onkolog z prestižní nemocnice Spitali American, která zde sídlí a poskytuje nejlepší medicínské služby v zemi. Dává nám vizitku se slovy, že pokud budeme mít na území Kosova jakýkoli problém, máme mu zavolat. Děkujeme a vystupujeme u dálnice, odkud pokračujeme dalším stopem do městečka Stime, kde po krátké zastávce stopneme autobus. Začíná pořádná průtrž mračen, dovnitř nastupujeme na poslední chvíli. Projíždíme venkovskou oblastí, vesničky působí sympaticky a při pohledu k jihu a k západu se na obzoru vypínají mohutné hory. Čím více se blížíme k městu Prizren, tím jsou hory vyšší, až konečně i naše silnice se ocitá přímo na jejich úpatí a z rovné čáry se chvílemi stávají serpentýny. Poklidný pocit z průjezdu zemí ruší snad jen občasné dopravní značky v podobě malého obdélníčku, na němž je vyobrazen černý piktogram označující tank.
Dorazili jsme do Prizrenu, dle mého názoru nejkrásnějšího města v Kosovu. V hale autobusového nádraží se na nás a naše batohy obracejí udivené pohledy. Úschovnu zavazadel zde bohužel neprovozují, musíme s nimi do centra. Naštěstí je můžeme nechat v restauraci na náměstí, kde si před tím dáme výborný oběd, který nás ale zaskakuje svojí cenou. Poté, co jsme se nechali zhýčkat pro nás relativně nízkými balkánskými cenami se nám sedm euro za jídlo a láhev piva zdá příliš. Proto na odpolední kávu volíme raději malou kavárničku umístěnou trochu stranou, kde turecká káva stojí zde celkem běžných padesát centů.
Stejně jako v Prištině, ani v tomto městě nenalézáme otevřené informační centrum. Po celém centru města stojí řada informačních cedulí s mapou a informacemi v angličtině. Nicméně na každé mapě je zobrazeno vždy jen několik místních památek a to navíc těch, které nejsou přímo v blízkosti cedule, ale třeba až na druhém konci města. Kromě těch nejvýraznějších staveb odkazují na kdejaký starý kamenný dům, takže nejsou příliš nápomocné.
Ale i bez pořádné mapy se za chvíli jakž takž zorientujeme. Starým městem protéká řeka Bistrica, která lemuje nábřeží s řadou restaurací, kaváren a obchůdků. Nejvíce je rušno kolem překrásné mešity Sinan Pasha ze sedmnáctého století. Její vnitřek zdobí výrazné barvy maleb především s florálními motivy a verši z koránu. Jako u většiny mešit i zde se venku nachází kohoutek s vodou. Na zdi visí destička, kde je psáno, že na rekonstrukci stavby výrazně přispěli muslimové z Turecka. Turecké vlajky a nápisy v kosovu nejsou ojedinělým jevem, mezi zdejšími a tamějšími muslimskými komunitami jsou evidentně těsné vztahy.
Na druhé straně řeky stojí o něco starší a na první pohled méně výrazná mešita Bajrkli Gazi Mehmed Pasha, na jejímž minaretu vlaje zase vlajka saudsko-arabská. Dovnitř se bohužel nemůžeme dostat, protože je momentálně zavřená. Stejně tak jsou zavřené i staré turecké lázně, kde probíhá rekonstrukce. V opravě se zdá být i kostel sv. Léviši, nejvýznamnější pravoslavná památka ve městě.
Jiný pravoslavný kostel stojící nedaleko dominanty města mešity Sinan Pasha je otevřený. Hlídají jej kosovští policisté, kteří mě zdraví a ukazují, kudy dovnitř. Vnitřek není nijak bohatě zdoben, v jeho středu visí ze stropu poněkud nevkusně úsporná zářivka. Srb, který zde prodává ikony, mi zakazuje fotit a říká, že Kosovo je špatná země a že vůbec nechápe, co zde ti turisté (tím myslí mě), hledají. Slovy, že kostel není určen turistům, mě de facto vyhání ven. Už jsem si všiml, že zdejší náboženské památky, křesťanské i muslimské, slouží prakticky výhradně k náboženským účelům, a ne jako turistické atrakce. Nicméně při splnění základních podmínek slušnosti (v pravoslavných kostelech jsou to třeba zakrytá kolena či ramena, v mešitách vyzutí z bot) zde s cizími návštěvníky nemá nikdo problém, naopak často zdejší projevují nadšení, že někdo s ciziny se na jejich svatostánek přišel podívat.
Ve spleti uliček nacházíme ještě katolickou katedrálu z 19. století. Je také v rekonstrukci a venku kolem ní pobíhají malé děti, jimž se věnují řeholní sestry. Katolíků je v této oblasti poměrně dost, mají zde kratší historii než muslimové, ale místními jsou přijímáni dobře. Jsou to totiž Albánci, na rozdíl od pravoslavných, kteří zde mají prakticky výhradně srbskou národnost.
Ještě jeden kostelík po cestě potkáváme. Je to vlastně zřícenina stojící na svahu u cesty vedoucí na kopec, na jehož vrcholku stojí zřícenina městské pevnosti Kalaja z jedenáctého století. Kromě skvělého pohledu na rozlehlé město a okolní hory zde vidíme asi největší počet turistů v zemi. S Jirkou se shodujeme na tom, že město má veliký potenciál stát se jedním z největších turistických lákadel Balkánu. Stačilo by jen zprovoznit turistické centrum, dotáhnout započaté projekty, které zde financovala Evropská unie a zavést sem autobusy z turistických destinací v okolních zemích a spojit to s pořádnou reklamou. Zatím se zde s turistickým ruchem ještě pracovat nenaučili, což je nám vlastně sympatické, protože můžeme zadarmo stanovat na kopci nad městem, aniž bychom se báli, že by nás někdo hnal do kempu nebo do hostelu.
Co je však již pro turisty připravené a funguje výborně, je Etnografické muzeum, kde mimo jiné vystavují i krásné obrazy s tradiční tématikou nebo historickou část, kde se chlubí mapou velké Albánie v devatenáctém století, na níž je Prizren vyznačen coby hlavním město. Hned vedle se nachází muzeum archeologické, které je volně přístupné v kteroukoli denní hodinu. Exponáty jsou totiž umístěné ve zdi lemující travnatou plochu kousek od silnice.
Gjakova
Z Prizrenu se stopem dostáváme k mostu k městečku Zrze, kde se stavíme vykoupat v řece vytékající z úzké soutěsky pod most, z něhož skákají místní kluci do vody. Potom pokračujeme dalším stopem do města Gjakova. Veze nás Albánec se švédskou značkou na autě. Ze Švédska, kde pracuje, se domů vrací na léto, aby zde utratil všechny peníze. Libuje si, jak je zde všechno mnohem levnější. Třeba marihuanu zde prý není těžké sehnat a stojí několikanásobně méně než ve Skandinávii. „Kosovo is weed country,“ říká. Podobných aut, jako je jeho, vidíme na kosovských silnicích mnoho. Kromě švédských značek často potkáváme auta německá nebo švýcarská.
Zahraničních aut je dost i ve městě Gjakove, kde se s Albáncem ze Švédska loučíme. S batohy na ulici města působíme trochu jako mimozemšťani, lidé na ulici se za námi otáčí, zdraví nás a ptají se, odkud jsme. Komunikace leží především na Jirkovi, protože většina těch, které tu potkáváme, mluví německy, ale angličtinu neovládá. Je tomu tak i v případě mladíka, kterého potkáváme u mešity v centru města. Právě skončila modlitba, mešita se vyprazdňuje a sympatický člen místní komunity nemá naspěch, pouští nás dovnitř a chlubí se výzdobou pět set let staré stavby. Chce nás vzít i na minaret, bohužel zjišťuje, že nikdo z přítomných u sebe nemá klíče. Loučíme se a jdeme poklidným centrem až na kraj města ke starému kamennému mostu, načež hledáme vhodné stopovací místo dál ke městu Deçan.
Deçan
V malém městečku v podhůří kosovské části pohoří zvaného Albánské alpy nebo též srbsky Prokletie nabíráme vodu a poté se vydáváme po silnici vedoucí do hor k dalšímu ze srbských klášterů. Visoki Dečani stojí až za koncem města na začátku rozlehlých lesů. Cestu střeží check point italské jednotky K-FOR. Vojáci u budky přímo před vstupem do klášterního komplexu se omlouvají. Už je večer a máme zavřeno. Otevírací doba se dodržuje striktně. Máme přijít zítra dopoledne. Souhlasně přikyvujeme a pokračujeme po cestě dál a na břehu horské říčky stavíme stan.
Ráno se vracíme k vojenské budce a Italové nás bez problémů pouští dovnitř. To, čím se pravoslavné kláštery v Kosovu a Srbsku liší, je právě jejich ostraha. V Gračanici dohled nebyl příliš patrný, ale zde je kontrola evidentní na první pohled. Kromě check pointů, vojenských hlídek a cedulky zakazující focení si všímáme i rozvětvených týčí na zdech okolo celého areálu připravených na položení ostnatého drátu. Uvnitř „pevnosti“ panuje obdobná atmosféra jako v srbské Studenici.
Klášter zde stojí již od čtrnáctého století, ale byl mnohokrát opravován. Zdánlivý poklid místních hor totiž přerušilo několik válečných konfliktů, ale i komunistický režim, který zabral velkou část okolních polností, jež nikdy nebyly vráceny. V současné době jsou vnější zdi kostela nádherně vyčištěné a vnitřek je plný krásných fresek. Klášterní budovy nejsou muzeem, ale plně slouží potřebám mnichů. Ti se starají o zahrady a pole ohraničené onou zdí, na níž se bude pokládat ostnatý drát. Některé z produktů jejich práce, víno a sýr, prodávají v malém obchůdku spolu s nádhernými replikami ikon z kostela.
V kostele je kromě nás skupinka cizích řeholníků, kterým místní pop dobrou angličtinou vypráví o dějinách kláštera. Skupinka se přesouvá do klášterních budov. Ptám se, jestli se tam mohu podívat také, a za chvíli se všemi sedím u stolu na terase s výhledem do dvora. Dovídám se, že se jedná o členy kongregace Matky Terezy z USA, Indie a Albánie, kteří přijeli na návštěvu středisek tohoto řádu v Albánii a Kosovu. Sem se stavili na krátký výlet a pop je vstřícně přijal, nehledě na to, že jsou to katolíci s kontakty na Albánce. Chvíli se bavíme o kongregaci i o klášteře. Na mou otázku, jak probíhá spolupráce s vojáky K-FOR odpovídá pop, že velmi dobře. Před pár lety sem někdo hodil granát, který zničil velký kus jedné ze zdí, takže přítomnost armády je zatím bohužel nezbytná.
Po několika příjemně strávených chvílích se loučíme. Děkuji za vřelé přijetí, čaj a sklenici citronády a do kasičky s nápisem „donations“ házím drobný příspěvek. S Jirkou opouštíme střežený prostor, vracíme se do města, kde si kupujeme náš oblíbený burek s ayranem a potom znovu stoupáme k výpadovce města s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tentokrát směřujeme do města Peja.