Do Země čistých 1

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu…

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu.

My, tím myslím členy expedice „Orient 96“ , v podstatě torzo původně zamýšlené expedice, totiž Petra a moji maličkost. Takže označení „expedice“ bylo pro nás přinejmenším nadnesené již od okamžiku, kdy nás kamarádi z fakulty začali uprostřed společných cestovatelských snů nad mapami Afriky a Asie opouštět. Svou roli tu sehrály obavy z tropických nemocí, z fundamentalistů a také přípravy na zkoušky, ale nejvíc jsme snad litovali neúčasti Radka, našeho „černého šerifa“ z putování po Rusku. V kolejním baru nezvládl složitou piruetu s půllitrem v ruce a v době vrcholících příprav se zotavoval v nemocnici Milosrdných sester pod Petřínem.

Tato příroda nám připomněla, že pokud se chceme zase jednou vypravit mezi muslimy, musíme prostě bezpodmínečně zapomenout na to, že existuje něco jako alkohol.

Zcela střízliví a bez postranních úmyslů procházíme celnicí a teď pro změnu zírá zase celník, a to na naše víza v pasu. Zdá se, že se jen obtížně orientuje ve změti arabsky psaných slov, snad proto, že je nečte správně zprava doleva. Na náš dotaz po nádraží na protějším břehu jen jakoby nepřítomně opakuje: „Pítajte sa na vašútálómáš, nezabudnite, vašútálómáš…“ Madaři na opačném břehu už totiž bohužel nebudou rozumět po slovensky.

Uprostřed řeky za sebou definitivně zanecháváme jeden z nejautoritativnějších režimů na naší cestě a svobodně vydýcháváme.

„Na co myslíš?“ „No, teď zrovna na to, jak jsme Uhry po první světové válce rozpůlili vejpůl a že tím pádem dnes maďarský primas kouká dolů pěkně na Slovensko. A taky na Marka Aurelia, jak tady psal svoje Hovory k sobě. Jo, a taky tady píšou, že tu byl roku 1099 vysvěcen Kosmas, támhle nahoře v hradní kapli.“ „No jo, učitel zeměpisu a dějepisu se prostě nezapře.“ „Jako bys jím nebyl taky.“ „Hele, ale s tím Kosmou to je dobrý. Symbolicky bychom tady mohli začít psát naši kroniku, kroniku naši cesty. Rozhodně ten kopec stojí za první snímeček.“

Přirážíme ke břehu a již po několika metrech se ocitáme v pěkném centru někdejšího hlavního města zemí svatoštěpánské koruny. Šouráme se tak rychle jak to jen plná polní na zádech dovolí, tedy pomalu. Obcházíme hrad, v jehož zdech se ještě v 1.tisíciletí narodil zakladatel státu sv. Štěpán. Za jeho vlády zde v roce 1007 vzniklo s téměř 350letým předstihem před Prahou arcibiskupství, a prvním držitelem tohoto úřadu nebyl nikdo jiný než břevnovský opat, Anastáz.

Až po zničení za mongolského vpádu v pol.13.století byla královská rezidence přesunuta na jih do Budína. V 16. a 17.století tu pak byli pány Turci. Tož je na čase oplatit všem Asiatům jejich předchozí „návštěvy“.

Se západem slunce uléháme večer za městem poprvé do spacáků a hledáme ve hvězdách nad námi osud naší výpravy. Končí se její první den. Dle parťákova výpočtu jich bude nejmíň padesát.

„A na co myslí teď můj ‚bratr‘?“ „Momentálně už jen na to, co jsem doma zase zapomněl.“ „Hele, říkal vašútálómáš?“ „Jo, asi jo.“

Až později jsme si byli schopni nahlas přiznat obavy a přímo nechuť, s jakou jsme tentokrát doma balili věci. Jen ve dvou je výprava riskantnější. Spolu jsme již sice obdivovali velkolepost norských fjordů, viděli krásu Alp i zálivy Egejdy a Levantského moře, tato cesta bude o úplně něčem jiném. Toto je její příběh.

Východní pól

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě
já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól…

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól.

Východní pól

Původní plán zněl pokořit nejvyšší bod Vihorlatu. Podmínky tak akorát na vypečený dobrodružství: sólově, 2. ledna, bez mapy, za 48 hodin. K tomu všemu se přidal na první pohled nepřítel – mlha, v tomto případě nefalšovaná hmla a akce začala troskotat v samotných základech. Náplň prvního dopoledne zněla prostě: vyjít v Michalovcích před nádraží, s otevřenýma očima se podél vertikální osy stojícího těla otočit o 360° a pokud možno spatřit hory, v lepším případě hory najít a vydat se jejich směrem, v horším případě hory nenajít, propadnout panice sednout si do sněhu, brečet, plakat, naříkat, ale hlavně se nikoho neptat. Jak dlouho jsem chytal vlka není tak důležitý, jako to, že se nakonec po slabé hodince chůze (podél řeky, která tekla trochu překvapivě opačným směrem) mlha slitovala a na chviličku za mými zády odhalila své tajemství: hory, opravdové hory. Tempo expedice rázem stouplo: druhý průchod Michalovcemi, lákání lišky na salám, nasazení rukavic, ale hlavně nalezení Zemplínské Šíravy.

Ovšem podle jízdního řádu výletu dorážím na zamrzlou hladinu se značným zpožděním a soumrak přátelé, soumrak je, zvláště v zimě, vlak, který na opožděné kolegy rozhodně nečeká. Navíc opět mlha. Mám rád pravé dobrodružství, ale také miluju pokrok a chci vědět, jak se bude žít okolo roku 2040, rozhodnutí nedobýt Vihorlat podepisuji skutečností, že v mlze vypadají všechny hory (a výhledy z nich) dost podobně. Zkrátka, není čas na hrdinství. Nad náhradním programem nemusím dlouho meditovat, mému bejvalému ostrému zraku totiž neujde tak trochu nadpřirozená, v mlze se ztrácející ledovo-sněhová pláň zamrzlé hladiny Z. Š.

Je rozhodnuto. Molo pod mýma nohama se mění v palubu škuneru, ze které sestupuji a s nedůvěrou se poprvé dotýkám antarktického ledu. „Na pól!“, velím sám sobě a začínám litovat, že jsem nechal doma sáně (mám), psy (mám), kompas (mám) a sněžnice (nemám). Na ledě je zhruba 20 cm sněhu, který vítr naaranžoval do malých dun a vytvořil tak statickou hladinu rozbouřeného moře mlíka v hrníčku, které jsem ráno neměl. Postupuju k cíli. Ztratím břeh (v mysli samozřejmě stále inverze skutečné polohy vody a pevniny) za zády a s ním ztrácím přehled o vzdálenosti. Záměrně nesleduju hodinky a ztrácím tím přehled i o čase stráveném na ledě. Jdu. Jdu. Sedím. Jdu. Jak asi dlouho, dny, měsíce, minuty, hodiny, roky, sekundy (no dobře, zhruba vím), mlha se začíná ztrácet a přechází v opar vznášející se nad ledem. To je ovšem skvělá zpráva pro člověka, který neví kde je, ztratil pojem o čase, nemá záchranné světlice, nikdy neuměl morseovku a musí být do 30 hodin v Michalovcích na nádraží. Ano správně bílý strop nad hlavou se otevírá a ztroskotanec se bude moci řídit hvězdami. To by ovšem musel počkat do tmy. Opar nedosahuje hustoty, aby zakryl břehy na levé a pravé straně a odhaluje tak moji pozici. Ještě kousek, tak zhruba prostředek, 48°47´46´´s.š., 22°2´53´´. Východní pól je dobyt! Udělám na pólu kříž, vykouzlím úsměv před fiktivním objektivem, párkrát přejdu přes pól v duchu opakujíc dva páry slov, která se stydím říci… nakonec proč se stydět: „na východ, … a na východ“, otáčím se o 180°,“ na západ, … a na západ. Psychicky se vyrovnávám s dosaženým úspěchem a ani si nevšimnu, že se setmělo. Zapomínám na Michalovce a rázem vidím rudou polární záři visící na západě a jelikož nemám přehled o čase, ukončím směšné přemýšlení o tom, jak asi dlouho trvá na východním pólu polární noc…

Malbork

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou
cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na
konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě –
polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo
poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako
je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství…

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě – polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství.

Hrad Malbork

Plán cesty: Česká Třebová – Waršava – Malbork, noc ve vlaku a nějak se v neděli přes Waršavu (a její prohlídku) vrátit do České Třebové. S sebou: Jídlo na dva dni, ňáký to čtení, psaní, matematika – ne, ta už ne, spacák, foťák, režijní průkaz ČD a průkaz FIP, aby jsme mohli jezdit s PKP přesně, bezpečně, pohodlně a zadarmiko.

Vyjeli jsme v noci z pátku na sobotu s dobrým pocitem, že ve Waršavě budeme mít okolo sedmý hodiny raní asi 15 minut na přestup. A jak tak zpoždění nad pražci ČD přibývalo, pomalu jsme se připravovali na situaci, že IC Warsaw-Gdansk nám přístřeší neposkytne. Dobře jsme udělali. Do podzemí Waršavského hlavního nádraží jsme přijeli tak zhruba okolo odjezdu expresu na sever. Propadli jsme panice, rychle najít halu, cestou koukat na pragotrony, jestli alespoň jeden nezdobí nápis Gdansk, kouknout z kterýho to jede a do vlaku v klidu v klidu nastoupit. Jenže zrovna to ráno bůžek polských drah vykolejil do špatné nálady a na všechny pragotrony na waršavském nádraží (tedy spíše Warsawtrony) udělil nějakou kletbu. Ty pak v 7 hodin ráno nesměle inzerovaly půlnoční vlaky. Na 3 hodinovou prohlídku hlavního města opouštíme halu, ze které nás z reproduktoru vyprovází omluva za ony časové ukazatele, které rozuměli všichni Poláci a nejméně dva přítomní Slovani.

Budova tech. muzea Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.

Přestože byl Malbork v roce 1945 téměř zničen, budil dojem příjemného, tichého, malého městečka. Válku přežila radnice, několik kaplí a kostelů, části městských hradeb a samozřejmě hrad. Ten byl postaven v letech 1276-1309. Dnes se v interiérech hradu nacházejí dvě muzea, muzeum jantaru a starých zbraní. Já osobně se o interiéry hradů a zámků nezajímám, historie je pro mě tabu v češtině, nepředpokládám tudíž, že jí budu rozumět polsky, proto podám informace z druhé ruky. Prohlídka hradu trvá 4 hodiny, proto by jste tam měli v létě přijít před 14:00 a v době od října do dubna před 11:00. V pondělí jsou muzea zavřena, ne však hrad ani jeho věž, ze které je krásný výhled. Tak, to by jsme měli informace odjinud, teď by se slušelo přiložit také něco z vlastních dojmů.

Malbork Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.

No tak jsem si zjistil, že cihlu znali už 2000 l. př. n. l. To sem teda větší trouba než jsem si myslel. Jinak stavba budí dojem spíše malého městečka než hradu. Cihly s kombinací dřeva nevypadají tak hrozně (hrozně ve smyslu: pro mě nově), a tloušťka zdí nezklamala. Pořád melu o cihlách, ale ještě jednu poznámku si nedovolím. Je jich tam, no nebojim se napsat, aspoň nepočítaně. Těch je tam nazkládanejch, že si vůbec nedovedu představit tu práci (já totiž si umím představit málokterou práci, postě mě to moc nebaví). No hlavně že to maj za sebou, i když i pečlivé udržování objektu, které je znát na první pohled si řekne o dost. Je trochu škoda, že město, které jak se zdá žije z cestovního ruchu, je tak trochu stranou. Hrad určitě stojí za vidění, ovšem cesta k němu je dlouhá a v okolí nic moc zajímavého není. Kromě Mazurských jezer, která jsou už taky trochu z ruky. Pojedete-li kolem stavte se, a nepojedete-li kolem, nestavte se a taky přežijete.

Hrad Malbork

Jak jsem neviděl královnu

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Asi dvě hodiny jsem se pak litoval před nepřízní osudu a bohů, smiřoval se s tím, že odjezd za poznáním slovenských krás prošvihnu asi jenom o pár hodin a přemýšlel co mám asi tak dělat. Řekl jsem si, že alespoň využiji čas a podívám se na věci mnou v Londýně dosud neviděné. Protože jsem už neměl žádné peníze na metro, rozhodl jsem se pro Národní galerii, jakožto zajímavý a pěšky dosažitelný cíl. Cesta vedla kolem nevzhledného a pro mne neatraktivního Buckinghamského paláce. Jak jsem tak přicházel, viděl jsem spoustu lidí namačkaných na okolní ploty toho baráku. Napadlo mě, že asi všichni čekají na to světoznámé a úžasné a báječné střídání stráží. Proč se nepodívat, řekl jsem si a se svým těžkým batohem jsem se tam taky postavil. Lidí přibývalo až jich bylo takové množství, že stáli všude okolo, kam jsem se podíval všude lidi. Na nádvoří se stahovali z různých dveří ti vojáci s medvědy na hlavách, pořád tam tak podivně chodili a mně to vůbec nepřišlo nějak obzvlášť nacvičený a úžasný a báječný a už vůbec mi to nepřišlo jako něco, kvůli čemu by tam mělo být tolik lidí. Napadlo mě jediné vysvětlení. Vyleze královna, stráže tam jsou jen na její počest. Myšlenka toho, že ji uvidím mě dostala. To zas mi bude Jáchym závidět štístko! Stojím a čekám.Vedro. Čekám a stojím. O půl hodiny později sundávám ze zdřevěnělých ramen svůj opravdu těžký batoh. Stráže pořád jen tak chodí okolo nádvoří. Pořád se vůbec nic neděje. Z toho, že lidi fotí, po další hodině stání, usuzuji, že to, na co koukám, skutečně je pouhopouhé střídání stráží a že královna asi nepřijde.

A tak jsem se tam nudil úplně zbytečně. Holt ne nadarmo se říká: líná huba, holé neštěstí.

Barcelona a kam tam

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít…

Sagrada família

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít. Nejdříve jsme vyrazili do parku Joana Miró. Né že by to byl nějak zvláštní park, i když na naše poměry je zvláštní až dost, ale jenom jsme někde potřebovali uvařit jídlo. To se nám zdárně podařilo, uspořádali jsme plán prohlídky města a hodili naše batohy na naše záda. Barcelona má jednu obrovskou výhodu, co se týče orientace. Až na historické jádro jsou všechny ulice pravoúhlé. To velice usnadňuje pochod od jedné památky ke druhé, i dost vzdálené, bez zbytečného bloudění. Další výhoda, kterou jsme často využívali, byly restaurace McDonald’s. Těch tam je také požehnaně a naše mapa, co byla úplně zadarmo, byla starým Donaldem sponzorována, tudíž jsme v ní měli celou síť zakreslenou a lehce jsme se podle nich nacházeli.

První místo, kam nás nohy zanesly, bylo již zmíněné historické jádro. Přišli jsme tam zespoda, kolem památníku Kryštofa Kolumba a jeho bárky (té jsme si však nějak nevšimli a dozvěděli jsme se o ní až z průvodce, o několik hodin později), po komerční třídě La Rambla, se spoustou stánkařů a pouličních umělců. V tom úplně nejstarším gotickém historickém centru bylo tak moc tak strašně propletených úzkých uliček, že nám i mapa, co byla úplně zadarmo, byla úplně k ničemu a my trošičku zabloudili. Já mám hrozně rád tyto středověké uličky a tyhle v Barceloně byly zatím nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.

Další věc, která nás v Barceloně přitahovala, byla práce slavného a populárního architekta Antonia Gaudího, kterou jsme znali pouze ze školních učebnic a to ještě velice mizerně. Kolem budovy „La Pedrera“ (to bylo naše první setkání s Gaudím, řekl bych parádní budova, ve které je asi dost vysoký nájem) jsme zamířili k chrámu „Sagrada família“. Tento chrám předčil všechna naše očekávání, jenom těžko se asi dá popsat slovy, řeknu jenom tolik, že tuto propleteninu gotiky a Gaudího, zdaleka ještě nedostavěnou, chci, až bude kompletně hotová, ještě jednou a pořádně vidět. Zvenku i zevnitř. Jako málo staveb, co jsem dosud viděl.

Sagrada família Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.

Můj celkový dojem z Barcelony: velké a rušné město, kde si každý najde něco, co ho nějakým způsobem zaujme, město, které má svůj styl a svou atmosféru. Každému, kdo to město navštívil, se určitě něco vybaví, když se řekne „Barcelona“ a to se rozhodně o každém městě říct nedá.

Na skotské Obloze

Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye…

Krajina na Isle of Sky Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.

Krajina na Isle of Skye Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.

Krajina na Isle of Sky Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.

Na ostrově Skye se téměř každý potýká se dvěma problémy. Jedním problémem bývá počasí. Ještě větší proměnlivost u tak velmi proměnlivého skotského počasí je dána polohou, tvarem ostrova a hlavně tím, že se jedná o ostrov (kdo by to byl býval řekl!). Já jsem měl počasí (jako vždy když někam jedu) samozřejmě báječné, takže se i fotky povedly. Druhým problémem, pro nepřipravené a nezkušené jedince obrovským a Skotsko znechucujícím problémem, bývají takové speciální mušky zvané midgies. To jsou takové malé svině, které v mračnech útočí na každého, kdo jen déle setrvá na jednom místě. A myslím si, že nepotřebují krev k životu jako třeba komár nebo upír, ale že to dělají jen z čisté krutosti, sadistické touhy způsobovat bolest druhým (hlavně lidem) a zvrácené legrace. Tak, teď jsem jim to natřel!

Přečkal jsem noc a druhý den ráno mě hned druhé auto vyvezlo, tentokrát přes most, z toho ráje (teda ráj, který má pár much…) zvaného Isle of Skye.

Dolomity 1999

Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D‘ Ampezzo…

Masiv Cristalo Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.

Z České Republiky (konkrétně z východních Čech) se nejlépe jede přez Brno, Vídeň, Graz, Villach a odtud dále na Cortinu D Ampezzo.

Ještě než začnu s popisem jednotlivých tras, chtěla bych se zmínit o vybavení, které je zde nutností, pokud ovšem nechcete zůstat v údolí a krásou horských velikánů se kochat pouze ze silnice. Poměrně velkou část stezek zde tvoří zajištěné cesty (= ferraty), to znamená, že v obtížných pasážích jsou natažená ocelová lana, na kterých se můžete zajistit. Proto je nutné mít s sebou sedací či prsní úvazek, asi dvoumetrové vázací lano a karabinu (na „zacvaknutí“ na ocelové lano), v neposlední řadě rukavice a hodí se i přilba. Je také užitečné mít dobrou mapu a alespoň knižního průvodce, jelikož značení v této oblasti je velmi sporadické a nepřehledné (ani zdaleka se neblíží našemu). Nezbytností je i kapesní svítilna. Celá oblast byla totiž místem, kde se vedly urputné boje za první světové války a z tohoto období je zde velké množství pozůstatků – od polorozpadlých dělostřeleckých postavení přes nábojnice, které můžete snadno najít až po tunely hloubené skrze celé masivy, jež jsou udržovány a používány jako turistické cesty. Takto vybaveni můžete dobývat své vysněné vysokohorské cíle.

lanovka pod Cristalem Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot.

Arábba Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky.

Tofana di Rozes Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).

Čtvrtý den jsme naplánovali lehkou odpočinkovou túru – přechod z Arábby do sedla Pordoi (2242 m.n.m.). V tomto sedle je velmi zajímavý pomník obětem první i druhé světové války.

Celé Dolomity jsou pozoruhodné také svou květenou a zvířectvem – kamzíci, svišti či alpská protěž se tu vyskytují poměrně často. Také milovníci horské architektury se zde přijdou na své. Dřevěné domky se závěsy z muškátů, kostelíky s vysokými věžemi nebo starý polorozbořený hrad tvoří v horských údolích nádhernou scenérii.

Co se týče ubytování – kempů je zde dostatek, ale ne každý je pro našince cenově přijatelný. Já osobně mohu doporučit kemp Cernadoi ( 3 noci + stan – 60 000lir/2 osoby), který kromě toho, že je těsně po sedlem Falzarego, má i slušné technické zázemí.

Ještě bych chtěla zdůraznit jak je důležité být připraven na všechny varianty počasí, to je zde velmi nevyzpytatelné a nebezpečné. Není nic neobvyklého když se slunné letní počasí během hodiny změní na zimní bouřku.

A nyní již jen popřát hodně štěstí na cestách.