Rubrika: Pákistán

Život v Pákistánu

Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.

Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.

Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.

Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.

Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.

To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.

Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.

Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

Život v Pákistánu

Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.

Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.

Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.

Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.

Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.

To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.

Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.

Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.

Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.

Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.

A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.

Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.

Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.

Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.

A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.

Druhý den pobytu v Láhauru při marné snaze dobrat se v místním tisku zpráv o dění v Evropě jsme hned vedle snímků z monzumem zatopených měst Indie narazili i na nepříjemnou jobovku: znovu udeřil fundamentalismus a za cíl svého pumového útoku si tentokrát vybral zdejší letiště. Už měsíce jsme znepokojeně sledovali rostoucí počet do povětří vyhozených autobusů v okolí Láhauru, ale v samotném centru dění vás taková zpráva zasáhne jinak, než v bezpečí evropského domova. Jen s rozpaky jsme si tedy zamlouvali jízdenky a znejistěni další den nastupovali do autobusu mířícího až na sever do Rávalpindí.

Někdejší vojenská pevnost a dnes předměstí zbrusu nového hlavního města Islámábádu už na nejednoho cestovatele dýchla chladným vzduchem ze zasněžených hor, ale pro nás ještě i zde v podhůří Himaláje tropická vedra teprve vrcholila. A tak zatímco poláci nám naposledy stiskli ruku a odjeli obdivovat bílé novostavby metropole „Sídla islámu“, českomaďarští členové výpravy se střídali v bezmocném polehávání ve starém vypleteném rámu a unaveně vzhlíželi k lesu tradičně bohatě zdobených orientálních autobusů s barevnými zahrádkami na střechách. Trpělivost přinesla růže a večer už odvážnější kolegové pozorovali blížící se hradbu hor ze svého pohodlí na střeše jedoucího autobusu.

V druhé polovině bezesné noci jsme ho konečně spatřili znovu. Indus burácející stovky metrů pod námi se už ale v ničem nepodobal klidné řece na svém dolním toku, ale jako skutečný „okap podél střechy světa“ divoce prorážel horské stěny nejhlubšího kaňonu, jaký si lze vůbec představit. Za pronikavého zvuku klaksonu klouzáme z jedné zatáčky do druhé po úzké silnici bez svodidel a mostů, často jen v podobě soutěsky vytesané do takřka kolmých temných skal. Tyčí se tisíce metrů nad námi do nebetyčných výšek, zatímco stuha zpěněného řvoucího Indu dole dává tušit, jak hluboký jícen propasti se otevírá přímo pod námi. Nebyl to při slabé životnosti pákistánských pneumatik právě dobrý pocit, naše zdravotní pojišťovna trnula zajisté s námi a člověk by se pro klid duše nejraději znovu v pasu přesvědčil, že je pod ochranou České republiky. Ne nadarmo se horám kolem nás už od nepaměti říká Karakoram – Černé srázy.

Rozhodně jsme tedy nesdíleli optimismus Číňanů, kteří tuto nejstrategičtější silnici světa stavěli v 70.letech za sborového zpěvu tehdy populární písně ;,Še-chuej ču-i chao“ (Socialismus je dobrý). Sbírali jsme ale odvahu Jaromíra Štětiny a jeho druhů, kteří vřískání Číňanů zaznamenali a pak tímto nejhlubším údolím světa propluli jako vůbec první. Řeka si tu proráží cestu v nadmořské výšce pouhého tisíce metrů, zatímco obrovitý Nangá Parbat na ni shlíží ze své úctyhodné výšky dotýkající se málem stratosféry. Výškou své stráně je tedy tato nejzápadněji položená osmitisícovka nejvyšší horou souše – jako by tu těch nej- už nebylo dost.

Až za svítání jsme mohli tuto v překladu „Lysou horu“, nejvyšší štít západních Himalájí, uvidět plné kráse. Měřila si nás výstražně svou severní Ledovcovou stěnou, která se stala osudnou už nejedné horolezecké výpravě. Připomněla nám, že tady pod námi na sebe tlačí jádra indické a euroasijské desky, jejichž desítky milionů let trvající náraz vyzdvihl k nebi tu si stěží popsatelnou nádheru všude kolem. Ale připomněla i historii zcela nedávnou – zatímco Indie považuje tuto horu označovanou i jako Diamir (Král hor) za nejvyšší vrchol své země, je celá oblast půlstoletí pod správou Pákistánu. Srdcem kašmírských hor dnes proniká řez demarkační linie poslední války z r. 1971, dosud bohužel zalévaný krví vojáků i civilistů obou znepřátelených zemí.

Podél přítoků Indu Hunzy a Gilgitu dojíždíme až na konečnou velkolepé horské dráhy a v podmanivém prostředí náhorní plošiny upřesňujeme plán několikadenního trekku. Všudypřítomné armády je lépe si nevšímat a odpalovacích raketových základen v horách právě tak. Vždyť nádhera velehor tu byla už dávno předtím, než se tu objevil tvor, nazývaný sám sebou sapiens sapiens…

Červené cihlové zdivo po anglicku věžatého láhaurského muzea příchozího znovu upomíná na to, že se pohybuje na území někdejší Britské Indie. A poklady předchozích civilizací schraňované v jeho zdech zase na to, že historie těchto končin se začala psát o tisíce let dříve než třeba anglická. V oddělení věnovaném dokumentaci boje za nezávislost na Londýnu jsme ještě docela v obraze, ale u expozicí předindických kultur, islámu a především tibetského buddhismu a hinduismu tápeme a nerozumíme. Jsme zakotveni v naprosto jiné tradici, smysl symbolů všude kolem je nám dokonale skryt. Jak nedávno prohlásil moudrý dalajláma, lidé by se neměli odchylovat od víry představující součást jejich kultury a dědictví jejich předků, mají-li porozumět sobě samým.

Míjíme karavany koňských povozů, ve stínu krabic šedých domů hrajeme o život při přebíhání frekventované třídy a v dosud neviděném mraku smogu se snažíme zadržovat dech. Petr se těší na čistý pražský vzduch a jeho vidění situace shrnuté do slov „bordel, smrad a špína“ je asi bližší skutečnosti než z knihy do knihy opisované tvrzení o „perle pákistánských měst“. Během chvíle jsme svědky dvou havárií, mladík sražený rikšou ale rychle vstává a už uhýbá dalším. Z výšky na to shlížejí billboardy s pacolou (místní nacionalistická verze coca-coly) a obří několikapatrové poutače lákají na indické filmy tak prostoduchých kvalit, že by je neodvysílala snad ani Nova.

Při odchodu z klimatizované směnárny nás udeřil prudký náraz horka – pětadvaceti – i více stupňový rozdíl teplot tu prý cizincům přináší angínu. Zatím zkolaboval jen batoh, ale starý pouliční švec si několika zkušenými tahy režnou nití ví rady a spokojuje se jen s dvěma malými bankovkami. I pro jeho vedle stojícího kolegu kuchaře je povolání radostí a posláním – soudě podle toho, jak se na velké pánvi s úsměvem a pohodou mazlí s vajíčky a masem a jak mu pod rukama rychle vzniká lákavě vypadající dvouminutka. „Chili né,“ řveme po zkušenostech pro jistotu, ale kořením je tu stejně cítit vše.

Láhaur byl už od nepaměti střediskem obchodu mezi Střední Asií a nížinou Indu a Gangy, ale současně býval i prvním dobytým městem armádami směřujícími do Indie. Za mongolských vpádů se proto definitivně změnil ve velkou nepřístupnou pevnost a v roce nástupu Habsburků na český trůn se dostal pod svrchovanost velkých Mogulů. Na čas se stal dokonce hlavním městem jejich mocné severoindické islámské říše a nová dynastie ho vyzdobila řadou skvělých honosných staveb, dosud skrytých ve starém jádru životem kypícího města.

Tady si už klestíme cestu úzkými uličkami lemovanými stovkami natěsnaných obchůdků s koberci, látkami, nádobím a přilehlými dílničkami. Ve stínu starých domů, masivních minaretů a plachtoví tu rikša jen s námahou uhýbá staříkovi vlekoucímu na trakaři své živobytí, ale to už je v cestě stádo mul s naloženým zbožím a skupina žen v závojích zavedených zde právě v době Mogulů. Jako by čas trhl oponou a my se náhle propadli o několik staletí zpět. Každý vám tento dojem potvrdí, vždyť od Maroka až po Indonésii se píše přelom 14. a l5.století islámského letopočtu.

Konečně jsme z mumraje venku podle předpisu odkládáme sandále bosky vstupujeme na svatou půdu rozlehlého nádvoří proslulé Královské mešity. Chůze po rozpálené dlažbě je nesnesitelná, a tak se v prostoru vytyčeném vysokými minarety a obehnaném zdí pohybujeme po připravených kobercích a svorně fotíme tři půvabné báně vzácné stavby. Hned naproti ale překvapeně zjišťujeme havarijní stav proslulé císařské mramorové pevnosti, kterou symbolické halířové vstupné zjevně není schopno finančně zabezpečit. Pohled na chátrající stěny, reliéfy, zanedbané hrobky tohoto historicky i nábožensky posvátného místa byl pro studenty historie opravdu skličující.

Z moderní věže „Mínáre Pákistán ještě jednou přehlížíme celý komplex zrcadlící se ve vodách řeky Ráví. Marný boj s žárem tropů hrozil podlomit odhodlání členů expedice, ale naštěstí se už pro nás na obzoru leskly vzdálené vrcholky hor.

Křižujeme nížinami Sindhu a Pandžábu a před námi ožívá svět přírodopisných dokumentů, dosud známých jen z televizní obrazovky. North Western Railway zde uhýbá výběžkům pouště Thár a vzápětí se noří do bludiště zavlažovacích kanálů povodí Indu s lenošícími vodními buvoly a lesklými zrcadly rýžových poli. Severněji je střídají nekonečné lány obilí a podél trati se nepřestávají míhat zahrady obsypané bohatstvím pomerančů a datlí.

V Multánu snídáme placky s rýží a fazolemi a opatrně zapíjíme bílým čajem. Seznamuji se se studenty zdejší medresy a z formálního hovoru se brzy stává pokus o mezináboženský dialog. Vstřícnost a noblesu tureckých a íránských muslimů jsem u těchto nesmiřitelných vousáčů ovšem postrádal, ostře se ohradili i proti fotografování, a tak mi jen potvrdili často vyslovovanou domněnku o militantnosti pákistánských studentů islámu. Právě v jejich řadách se před třemi lety zrodilo nesnášenlivé afghánské hnutí Taliban, jehož metody zavádění přísného islámského režimu považoval nedávno za nutné odsoudit i Írán.

Byl to právě Multán, kde se r. 711 shodou okolností právě v tomtéž roce, kdy se islám začal šířit přes Gibraltar do Evropy – objevilo toto náboženství nesené arabskou trestnou výpravou poprvé na území dnešního Pákistánu. Mocněji zde ale zakořenilo po nájezdech z prostoru dnešního Afghánistánu ve staletích následujících. Stejně jako předtím východní křesťané i muslimové hlásali svou novou víru v prostředí hinduistického kastovního světa a svým apelem na důstojnost každé lidské osoby ulehčili často osud těch nejposlednějších nedotknutelných. Dnes se však Pákistán hodlá stát novou pevností islámského světa, vyhrocuje se napětí mezi jednotlivými islámskými směry a tolerance vůči ostatním vyznáním se znovu povážlivě vytrácí.

Tentokrát jen s několikahodinovým zpožděním přijíždíme do čtyřmilionové pandžábské metropole Láhauru, ležící už v těsné blízkosti hranice s Indií. Přes noční hodinu se na nás vrhají náhončí jednotlivých hotelů a vzájemně se překřikují. Nejpodnikavější z nich po zjištění našeho původu bleskurychle vytáhl lejstro a až patolízalskou chválou svého podniku – v bezchybné češtině. Mé překvapení nebylo o nic menší než před třemi lety na jednom arabském trhu, kde nás malí prodavači suvenýrů rozesmáli výkřiky: „Za tričko, za boty, za hodinky! Naučili jsme je tehdy jedno kouzelné slůvko navíc a snad ještě dnes tam tedy ohromují české turisty zvoláním: „Zadarmo!

Láhaurské hotely jsou ovšem široko daleko pověstné svou zlodějinou a tak jsme už dávno rozhodnuti pro zavedenou značku Armády spásy K jejímu nocležišti najímáme taxi“ a skútrová rikša nám brzy s pýchou předvádí, čeho je vozítko na třech kolech schopno. Zběsilou jízdou bulváry a ulicemi velkoměsta se z nás za pirátského předjíždění snaží vytřást duši, řítí se jako tsunami. I zkušeným Zikmundovi a Hanzelkovi tu před desítkami let připomínalo dění na ulici „dopravní kulečník“ – kdyby v těsném prostoru vyseli na báglech z oken ven jako my asi by neváhali označit tyto zdivočelé dostihy ještě případněji.

Při pohledu na beznadějně zavřenou bránu Armády spásy se nám udělalo špatně podruhé – tak náhončí měli přece jenom pravdu. Tentokrát již bezpečně po vlastních polykáme stovky a tisíce metrů obrovitého města a uvědomujeme si, oč lépe a bezpečněji se nyní v šesti cítíme. Dva Poláci, dva Madaři a dva Češi tu jakoby v malém zažili, že jejich země patří svými osudy minulými i budoucími k sobě a že svrchovaně prozíravé táhnutí za jeden provaz se vyplatí.

A po vzkazu diplomatům ještě zpráva pro naše případné následovníky: neberte příliš vážně tvrzení našich choulostivých průvodců; že cizinec v Pákistánu nepřežije bez každodenního koupání, používání zásypů a hotelů 1. třídy Až v jedné noční láhaurské uličce objevíte skromnou noclehárnu křesťanské YMCY, budete nejšťastnější.na světě. A z batohu se vám přes noc zaručeně neztratí ani rupie.

Je to starý trik. Na noční ulici se ochotný rikšák ujímá po cestě vyčerpaných turistů a anglicky jim dohazuje levné ubytování na opačném konci města. Když je tam doveze, jeho znalost angličtiny je ta tam a turisty už obstupují vazby z hotelu, požadující patnáctinásobek původně domluvené ceny. Do této z cestopisů důvěrně známé pasti, jsme se nechali chytit také a jen díky spřáteleným Maďarům odrazili pokus o fyzické napadení. Naše výprava se rozrostla právě včas.

Dvousettisícová Kvéta na úpatí skalnatého masivu Sulejmanských hor nepůsobí ani jinak sympatickým dojmem. Sídlo označené televizí BBC jako „nejfundamentalističtější město Pákistánu“ bylo v polovině 30. let silným zemětřesením zcela srovnánose zemí, a tak tu po bývalé kráse paláců a pevností není ani památky. Zato celé město obklopují nejrůznější slums, důsledek ruského přepadení Afghánistánu, po kterém se v 80. letech Kvéta stala jedním obrovským uprchlickým táborem. Ted se k lidem bez střechy nad hlavou připojila i naše čtveřice a pár zbylých hodin noci strávila na perónu armádou hlídaného nádraží.

Je před námi půldruhéhotisíce kilometrů dlouhá cesta do proslulého Láhauru, a tak se vyplatí pozeptat se na možnost slev pro studenty. Nakonec jsme je po neuvěřitelné anabázi obdrželi a na vlastní kůži tak zažili horor zdejší byrokracie – prý důsledek britské koloniální správy. Ulice podél nádraží přitom lemovala oblaka smogu z několika zdejších autorikš a občas hromady odpadků – našemu shánění se po odpadkových koších se obyvatelé „Země čistých“ vždy jen pobaveně usmáli. Z televizoru v obchůdku jedné u postranních uliček na nás nečekaně jukli Křemílek a Vochomůrka, ale než jsme se stačili zaposlouchat do svérázného dabingu, večerníček skončil následován pravidelnými modlitbami přímo z posvátné Mekky.

Líně a pomalu se rozjíždí vlak, který se pro nás šest – ráno sem dorazili ještě Piotr a Adrian z polské Čenstochové – stává na další desítky hodin domovem. V přeplněném starém vagónu bez dveří a oken si hlídáme své tvrdé židle a horskými průsmyky s množstvím tunelů se vzdalujeme od afghánské hranice směrem k Indu. Ve vyschlých širokých korytech řek si nemůžeme nevšimnout černých plstěných stanů kočovníků, jejichž příbytek i životní styl se téměř neliší od nomádů pouští severní Afriky.

Po sestupu.do nížiny už vedrem nemůžeme usnout, potíme se a s tichým zadostiučiněním pozorujeme, že i šaty našich snědých spolucestujících by se daly ždímat. Tak nějak se hlásí tropy, údajně stále ještě suché. Kolegové z Budapešti jsou navíc vzhledem ke svému umístění za lokomotivou kouřem přefouknutí na černo a za chybějícími okny se už hlásí Jacobabád, jehož jméno je povědomé – no ovšem, před lety tu zaznamenali dosud největší teplotní rekord celé Asie. V téměř padesátistupňovém parnu se nám už točí hlava, nechápavě koukáme na nefunkční ventilátory u stropu a poprvé plně rozumíme vojákům armády Alexandra Velikého, kteří tu svého vůdce odmítli dál následovat do Indie.

Ve starobylém Sukkuru poblíž ještě starobylejšího Mohendžodára křížíme konečně tok mohutného Indu a po napojení na starou železnici z Karáčí se obracíme na sever. Právě při její stavbě Britové objevili pozůstatky vyspělé městské civilizace z 3. a 2.tisíciletí př.kr , označované dnes za kolébku indických dějin. O jejích dlážděných ulicích s důmyslným systémem podzemní kanalizace se může mnoha zdejším městům dnes jen zdát – páchnoucí stoky na nádražích i v uličkách špinavých měst vypadají už opravdu asijsky Chudoba v zemi se 70% negramotností je nezměrně větší než v Íránu – poprvé vidíme žebráky a slepce procházející na zastávkách přeplněným vagónem, malomocní a lidé se znetvořenými údy si razí cestu uličkou po zemi. Budeme je potkávat často a naše oči si na tu bídu a lidské neštěstí musí zvyknout. Vedle toho se naše starosti s dražším cestovným, potravinami i místní nepitnou vodou stávají stále malichernějšími…

Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. „Pojedeme brzy po poledni,“ překřikuje majitel zvedající se vichr.

Z hloučku čekajících u celnice se náhle vylupují dvě bledé tváře – Ferry a Zolly, dva studenti z Budapešti. Spojenectví je uzavřeno rychle, naše výpravy dočasně a prozíravě sloučeny a vzápětí společně vzdorujeme zužujícímu se kruhu veksláků s kalkulačkami v kapsách svých hábitů. Protože autobus se nepohnul ani ve čtyři a čas hrál tudíž pro nás, podařilo se nám vyšroubovat kurs z 30 na 37 rupií za dolar. Za své Jeffersony tak dostáváme spoustu Džinnáhů s důvěrně známým portrétem muže, protihráče Gándhího, z jehož vůle se „Země čistých“ před téměř padesáti lety za tragických okolností zrodila.

K půl páté už autobus konečně vyrazil, ale z 600kilometrové trasy do Kvéty se mu nepodařilo ujet ani desetinu. S motorem se porouchala i klimatizace, a tak jsme si mohli jen blahopřát, že rychle přicházející večer srazil teplotu alespoň na 40 stupňů ve stínu (kde by se tu ovšem stín vzal, že). Když navečer přijíždí náhradní starší stroj – tentokrát bez klimatizace a s úložným prostorem na střeše -jsou všichni čtyři Středoevropané vyřízení a z noční jízdy bezodtokou Cháranskou páňví si už nepamatují vůbec nic.

Zato ráno nás budí nárazy a křik cestujících – na silnici plné výmolů pod námi praskla pneumatika. Právě včas, abychom spatřili hru světla a stínu slunce vycházejícího nad opravdu úchvatnými písečnými dunami podél cesty. Na opačné straně horizontu se z pouště rovné jako stůl zvedají skalní hřebeny a nápadně tak připomínají scenérii Vesterál a Lofot, tyčících se majestátně z vod zapolárního Atlantiku. Tam jsme ovšem, před lety coby autostopaři zmírali zimou a deštěm, tady se nám zas Slunce snaží dokázat, čeho je schopno v létě kolem obratníku Raka.

Při nejbližší zastávce máme ve stínu oázy možnost blíž poznat své spolucestující. Ženám však nesmíme vidět ani oči – od hlavy až k patě skryté pod černou burkou zůstaly sedět v autobusu – a tak tu s námi sedí jen muži a děti. S Maďary jsme pro ně stejní exoti jako oni pro nás. Na rozdíl od převážně evropského oblečení v Íránu zde už všichni bez výjimky nosí tradiční islámské až po kolena dlouhé košile, sandále a někdy i fez na hlavách. Většinou jsou to Balúčové, které v jednom státě sjednocuje jediná společná věc: islám a úřední urdština, mateřský jazyk pouhých 7% obyvatel země. Muž s vizáží indického svatého muže nám z ní během dne uděluje malé lekce.

Autobusu občas docházejí při stoupání síly a místy jedeme přes mohutné povzbuzování dětí takřka krokem. Když se pomalu rozjíždíme, je z toho malá oslava, když stojíme, tak se venku bezstarostně hoduje. Thomas Merton jednou uvažoval, oč šťastnější je neuspěchaný život tradičně trpělivého Asiata vedle našeho západního zanícení pro okamžité výsledky.

Rezerva nám odešla další večer. Domorodce napadne: Nevadí, stejné byl čas na modlitbu; podle Gándhího životního stylu ostatně „bránu dne a závoru večera“. Poodešel jsem dál do tmy pouště pod noční oblohou a teprve tehdy překvapeně zpozoroval její jiskření. Od obzoru k obzoru zářil neskutečně jasný pás hvězd – jedna z nesčetných spirál naši galaxie tu naplno rozehrála svou vesmírnou symfonii a svým jasem jako by se dotýkala země. Neslyšné a přesto jakoby se vzdáleným duněním se obtáčela kolem nebeské klenby připraven odhalit všechna dosud skrytá tajemství. V tak nadčasové chvíli pod propastným nekonečnem kosmu se chvěje i evropská duše, i sekularizovaný Evropan cítí bázeň a potřebu… snad komusi děkovat….