Rubrika: Írán

Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském blogu.

Hluboko pod povrchem mediálního obrazu Íránu, leží ukryto bohatství dávných civilizací, které se navzdory mnoha režimům a systémům moci vrylo hluboko do srdcí všech, kteří zde žijí. Mnohá místa dovedou okouzlit svojí krásou a nevšedním půvabem, ale objevit daleko od domova člověka jiného a přesto tak podobného, nalézt pod nánosy věků a předsudků sebe sama v tom druhém, byl skutečný cíl této cesty.

Tuto publikaci vydává nakladatelství Mladá Fronta.

Křest knihy proběhne 19.11.2008 od 17 hodin v Klubu cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.

Kmotrem knihy a zpívat bude účastník soutěže „Česko hledá Superstar“ Ali Amiri.

Ukázka z knihy

„…když jsem se vrátil do hotelu, bylo kolem poledne. Na divanu v zahradě jsem seděl sám. Kousek ode mne byli dva mladí Íránci (chlapec a dívka) a majitel hotelu. Mladí hráli dámu a popíjeli limonádu. Jakmile ale majitel odešel, scéna se velmi rychle změnila. Mě asi nepokládali jako cizince ze západu za ohrožení a tak už déle nedokázali skrývat svoji lásku v rámci na veřejnosti povolené hranice. V jeden okamžik přestali pít každý svoji limonádu a brčka vložili pouze do jedné láhve. Nejdříve jsem nechápal proč, ale když jsem viděl, jak jim tento jednoduchý trik umožnil dotýkat se navzájem svými hlavami a poskytovat si tak nepřeberné množství důkazů o své lásce, pochopil jsem. Láska nedokáže skrývat svoji krásu. A byť ukryta pod splývavými hábity, prýští-li ze srdce, touží se dotýkat, pohladit, či jen tak zlehka se dotknout tváře milého. Měl jsem v tu chvíli pocit, že uprostřed pouště vyrostla a rozkvetla nejkrásnější z květin v lidské zahradě. Růže lásky. Možná když na chvilku zavřete oči, jemně chytnete svého partnera za ruku, ucítíte to samé a voňavé, co dva mladí obyvatelé dalekého Jazdu.“

Zatčen v městě Qom

Do mesta Qom jsem prijel v sobotu 19.5. celkem brzy po ranu. Po obvyklych tahanicich s hoteliery, jsem nakonec nasel hotylek vizaze nevalne, ale na tech par hodin pres noc, kdy stejne nevnimate kulturu ubytovani to stacilo.

Hlavnim mistem, ktere jsem chtel navstivit, byla hrobka Fatimy, sestry imama Rezy z 9. stoleti. Je to misto, ktere navstevuji v hojne mire nemocni, protoze veri, ze prijit az k mistu hrobky ma uzdravujici moc. Cely obrovsky komplex ve kterem jsou mesity, hrobka, odpocinkove saly, knihovny atd. je tzv. HARAM, tedy zapovezeny pro nemuslimy. Zkousel jsem to, ale vsudypritomne oko nabozenske policie mne oghalilo. Povolili mi udelat alespon fotografii vnitrniho komplexu z mista vstupni brany.

Pak jsem ale potkal mladeho a celkem otevreneho studenta, ktery mi rekl, ze me vezme sebou. Omotal mi Arafat satek okolo krku a sli jsme. Snazil jsem se chovat jako desne praktikujici muslim, proste nijak nevybocovat. Nikomu se nedivat do tvare. Je fakt, ze strniste na brade co mam uz pry trochu iranske je, ale ta nazrzla barva…hmm…tak to ne.

Setkani s Karmapou

Vcera jsem se dozvedel ze 15 km od Dharamsaly zije Karmapa, coz je hlava jedne ze skol tibetskeho budhismu. Dalajlama je sefem dalsi skoly, celkem jsou 4. Karmapovi je teprve asi 25 let, ale uz dosahl velmi vysoke duchovni urovne a pracuje velmi usilovne, ridi vsechna centra jejich skoly.Jezdi po svete a pomaha lidem.Jejich linie je v Evrope vedena lamou Olem, skola se jmenuje Karma Kagju. Zde dava dvakrat tydne pozehnani, take daval „kazani“, ale to nevim zda dela stale. Tak jsem se vydal navstivit Karmapu, abych videl jak vypada osviceny clovek…

Taxici zrovna stavkovali a tak jsem si vzal motoriksu. V chramu uz byla spousta lidi, po mensi prohlidce me pustili dovnitr a tam se poustela promluva kohosi, zrejme Karmapy, tlumocena do anglictiny.

Blog je online zápisník, díky kterému můžete zpřístupnit vlastní myšlenky, zážitky nebo cokoliv dalšího ostatním. Blog vám dovolí více přispívat a ne jen postávat kolem. Všechny naše blogy naleznete zde: http://www.ces­tovatel.cz/blog/ RSS kanál všech blogů tady: http://www.ces­tovatel.cz/rss/blog/

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky.

Do malárií ohrožovaných tropů Perského zálivu je odtud už jen kousek, a tak se raději obracíme na východ a přes noc přejíždíme rovněž čtyřtisícové hory Kohrúd. Jako první z Evropanů je spatřili už Polové, kteří se tu na rozdíl od nás nevyhnuli střetnutí s pouštními lupiči – ostatně banditů byly prý tyto končiny plné ještě v době zmíněného německého romanopisce… Když palčivé slunce střídá chladnou noc, objevují se hluboké strže kaňonů a široká koryta řek, bez jediné kapky vody. Rozeklané skalní věže ve tvaru zřícenin hradů umocňují pocit děsivé prázdnoty a nehostinnosti, těžko ho ale zachytit na filmový pás, když máme v autobusu kolem sebe vždy plno rozesmátých tváří.

V Kermánu je úž vedro k zalknutí, ale domorodci nám dodávají odvahy: „Tady to ještě nic není, ale jestli jedete do Balúčistánu, tak něco zažijete.“ Tato nejchudší a nejzaostalejší provincie na jihovýchodě Íránu leží na okraji pověstné pouště Lút (česky: Země bez života) a před Vasco da Gamovou plavbou bývala výstavnou branou do Indie, ale to už je dávno pryč. Dnes je tu velmi řídké osídlení mnoha usedlých i dosud kočujících kmenů a národů a pokud nemusí, tak sem Peršan nezabloudí ani omylem.

Na odpočinek zastavujeme v jedné ze zaprášených oáz s hliněnými domky a datlovými palmami. Ventilátoru v jedné z místností odpočívadla vděčíme za to, že jsme na okamžik obživli. Ze štěrkopísečné pouště, kterou jeden arabský cestovatel nazval „nejsmutnější ze všech pouští v zemích islámu“, vanul žhavý vítr jako horký fén a s pískem vířil prach. Ani dobře míněný pozdrav „Salám!“ nepotěší, zprotivil se mi od doby, kdy mne v Maroku v nestřežené chvíli „salámování“ toulavý pes obral o drahocennou šišku salámu. Tady však není na jídlo ani pomyšlení, zajímá vás jedině studená voda, a tu naštěstí zdarma rozdávají za jízdy v autobusu. Však se muž s cisternou, i kvůli nám dvěma, nestačí ohánět.

Pohraniční Zahedán už v ničem nepřipomíná krásu Šírázu, je špinavý a v deníku jsem si k němu poznamenal prostě jen „hrůza“. Navíc jen 30 km nás na severu dělí od nesmlouvavých afghánských Talibanů a na jihu od hrozivého kráteru nejvyšší činné sopky Íránu, v poušti kolem jsou prudce jedovaté zmije, kobry, štíři a nějaký ten sklípkan. V zanedbaném hotelu proto pečlivě prohlížíme postele (nedýchají právě čistotou) a každý kout, na chodbě mi přes cestu přebíhá neidentifikovatelný černý živočich. A přesto právě tady v oprýskané tmavé světnici pod velkým ventilátorem zjišťujeme, že expedice nás učí vážit si i docela obyčejných věcí, například že můžeme spát a dokonce vleže. O posteli, na kterou jsme už během bezmála dvou týdnů skoro zapomněli, ani nemluvě.

A nejen to. Cesta nás obohacuje nejen vším, co vidíme, ale hlavně o nová setkání s lidmi. Do Íránu jsme přijížděli s obavami jako do země vysloveně podezřelé, Západu a tedy i nám nepřátelské, a opouštíme ji s přesvědčením, že za sebou zanecháváme bezvadné lidi a mnoho nových přátel. Slavný francouzský oceánograf Costeau jednou požádal o setinu nákladů na zbrojení, aby všem mladým na Zemi umožnil cestovat: „To bude konec válek,“ řekl.

Na druhý den ráno už zvědavě ťukáme na dveře Pákistánu. To jméno znamená v překladu „Země čistých“.

Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.

Šouráme se mlčky kolem informačních tabulí v perštině, které jsou nám srozumitelné asi tak jako elamské a babylonské nápisy na zbytcích zdí všude kolem. Kdysi rušné centrum největší říše starověku dnes takřka zeje prázdnotou, a tak nerušeně stoupáme po archeology upraveném monumentálním schodišti do síně sta sloupů, kde se před panovníky achajmenovské dynastie všichni vrhali tváří k zemi. Odtud tedy vyjeli Dáreios a pak i Xerxés v čele svých vojsk do známých řecko – perských válek, zde v jejich harémech se odehrávalo drama židovské dívky Ester zachycené na stránkách bible, tady se konečně oženil Alexandr Makedonský, který však za svého triumfálního tažení proměnil tuto pevnost plnou lesku a krásy v šedý kamenolom. Jen s notnou dávkou fantazie tak spatříte alespoň jen část z velkolepého dějinného filmu, který se tu odehrál, ale i ten střípek pak stojí za to vidět.

Před jednou z mohutných pobořených bran mi ochotně pózují dva snědí sympatičtí Peršané – jak se později ukázalo, veteráni devítileté války s Irákem. Oslovují nás perfektní angličtinou a svorně varují před pokusy vyfotit si některou z kolemjdoucích do černého čádoru zahalených žen. A protože od nich slyšíme pozvání k prostřenému stolu – to je v Orientu i dnes vyjádřením úcty a velkého přátelství – neváháme a spolu s Husajnem a Šafrázem odjíždíme do blízkého městečka Marv Dašt.

Vůz brzdí na Šáhid Sadoughi Street u řady výstavných vilek, jejichž bílá barva září v zeleni stejně jako všude na Středním východě. V prosvětlené obývací místnosti bez nábytku a křesel si na pestrých kobercích děláme vleže pohodlí a Husajn běží pro velký hrnec s místní verzí rizota. „Tak jen do toho, než se vrátí paní a zničí nás,“ chechtá se, k míse plné ovoce přidá čerstvě nakrájený meloun a s úsměvem upřesňuje: „Ovšemže mám jen jednu ženu. Mnohoženství je už finančně značně náročné, a tak jsou dnes dvě manželky u nás vzácností.“

Paní přichází brzy. Je velice krásná a asi by se divila známému bestselleru „Bez dcerky neodejdu“, který se dopustil některých polopravd včetně snadno ověřitelných výmyslů. Jeho líčení připomíná situaci v Saudské Arábii nebo ve fundamentalisticky ovládaném Afghánistánu, ale i v případě Íránu je pomluvou a křivým obviněním společnosti, jejíž odlišný pohled na svět nám naprosto nedává právo kritiky nebo vyvyšování se. Tím spíš ne, že díky vysoké úrovni zdejších mezilidských a partnerských vztahů tu oproti Evropě mají např. nesrovnatelně nižší rozvodovost, minimální výskyt onemocnění AIDS a třeba biblické přikázání lásky k rodičům je takovou samozřejmostí, že institucí typu našich domovů důchodců tu není třeba.

Ze svého soukromí se vynořuje Husajn a k našemu údivu svírá v rukou samopal s plným zásobníkem. „Ten mi vláda nechala, však jsem s ním ve válce dostal hezkých pár Iráčanů#“ Spolu se Šafrézem strávil dlouhých šest let v Saddámově zajetí, ve vedrech subtropů o sklence vody denně. Loví v albumu, až nám na fotce ze zajateckého tábora ukazuje vyhublého mladíka ve žlutém mundůru…

„Ne, vůbec nejsem zbožný ani muslim, neběhám každý pátek do mešity jako tady Šafráz,“ směje se. „Ale tvrdím, že Chomejní byl velký muž. Něco bylo před revolucí horší, něco lepší, ale tak už to chodí,“ uzavírá svou řeč i velkou knihu fotografií někdejšího náboženského vůdce.

Když jsme jim naposledy mávali z minibusu, ukázalí si oba pomalu na srdce. To gesto v Orientu znamená, že vzpomínku na vás budou dlouho opatrovat ve svém srdci.

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Bílé moře plochých střech vsazených do krásných sadů a zahrad a na obzoru val suchých žárem rozpukaných skal – to je milionový Isfahán, od raného novověku královské město a důstojná výzva pro malířovu paletu. Stejně jako v jiných stejně poetických městech Íránu jsme mohli na první pohled vidět, jaké vážnosti a pochopení se těší zeleň u obyvatelů zdejších polopouští. Zelenou barvou islámu září i obrovské obdélníkové Imámovo náměstí s medresou, paláci a modrozelenými kupolemi mešit po jeho stranách. Normálně by toto jedno z nejkrásnějších náměstí Orientu bylo plné turistů, ale míjíme tu jen několik místních a smutný pár utečenců ze sousedního Afghánistánu.

Mohutná řeka protékající městem je jednou z mála, kterou v Íránu letní žár ještě nevysušil. Jen suchému vzduchu a nadmořské výšce Sněžky vděčíme za to, že jsme ještě nepadli, ostatně všude na ulicích se tu můžete napít zdarma a bez obav přímo z chladících zařízení. Žízeň zaháníme i téměř bezplatnými rajčaty a sytých chlebových placek, které tu každý nosí z obchodu přes ruku jako kalhoty, si k tomu můžeme dopřát kolik libo – jedna nás přijde v přepočtu asi na 20 haléřů českých…

U pekaře nás ochotný zástup pouští před sebe a maličká dívka na ulici běží nabídnout z hrstě datlí, ale muž na cestě u řeky nám zastupuje cestu. Divoce napodobňuje údery karate a výmluvně ukazuje na naše ledviny s doklady a penězi. Přepadení – tady uprostřed bezpečného Íránu? Ale kdepak, za chvíli rozumíme: vadí mu černá skla na našich brýlích, znamení to cizácké pýchy a nadřazenosti, a tak je urychleně na chvíli ukrýváme do ledvin. Muž je spokojen my také – konečně jeden nefalšovaný živý fundamentalista!

Všude jsme středem pozornosti a není divu, z Evropy sem mnoho turistů cestu nenajde a z Ameriky teprve ne. Mladíci opravující u garáže auto, studenti, kolemjdoucí na kole, vojáci – všichni s námi chtějí prohodit alespoň několik slov. Pokud umí anglicky, tak většinou lépe než my a nevědomky stírají naše představy o fanatičnosti zdejších muslimů. Vyprávějí o barbarství Saddáma Husajna, který ještě před deseti lety neváhal bombardovat toto město vyhlášené UNESCEM za součást světového kulturního bohatství, vyptávají se na naše náboženství a s nadšením vzpomínají na finále evropského fotbalového mistrovství: „Viděl vás celý Írán, Poborsky byl perfect!“

Když jsme se dlouhým obloukem vyhnuli skupině nepoučitelných taxikářů, nechali jsme se vtáhnout do působivé atmosféry staré části města. Jeho vzhled je dílem důmyslného stavebního plánu Abbáse Velikého, panovníka dynastie Sáfíjovců, který sem na přelomu 16. a l7.století přenesl hlavní město země a učinil z něho klenot islámského světa. Jeho poselstvo se objevilo i na pražském dvoře Rudolfa II. s cílem vytvořit koalici proti společnému nepříteli Turkům!

Osvěženi studenou sprchou (sprchové kouty jsou samozřejmou součástí autobusových i vlakových nádraží) a odolávajíc nejednomu pozvání domů opouštíme krásné město a polykáme další stovky kilometrů směrem na jih k velehorám Zagrosu. Cílem dálkového, samozřejmě klimatizovaného autobusu je Šíráz, ale my se necháváme vysadit ještě za noční tmy před zříceninami Persepole. Přestože budíme celý autobus, všichni nám přejí šťastnou cestu. Majitel nás volá zpátky – vrací nám do posledního dináru peníze odpočítané za několik zbylých neujetých kilometrů…

Ještě na sklonku l8. století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí (nad Orlicí – pozn. red.), ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

„Patnáct riálů, pane.“ Necelý půldolar za téměř 15 km jízdy teheránskými ulicemi, přesně, jak říkal Uzbek. Lidé si tu očividně mohou věřit. Čím to je?

Starý bourák s námi prosvištěl kolem povědomého monumentu z konce šáhovy vlády upomínajícím na 2500 let od založení státu, řidič stiskl v dlani svůj růženec a vzápětí se vřítil do ulic starého města. Před 150 lety je pro první plán Teheránu vyměřil chrudimský badatel August Karel Kříž, ale spíš než na vcelku všední české prvenství jsme tu mysleli na amerického astronauta W. Shirru, který při pohledu na chaos v ulicích a auto svého vozu měl prohlásit: „S kosmickou lodí do vesmíru, prosím, ale řídit auto v Teheránu, to tedy ne.“

Dobrý muž za volantem našeho taxi vozem jen smýkl, nárazníkem si rozhrnul část zoufalců a okamžitě se vecpal do škvíry před sebou. Šlápl na plyn a aniž by se obtěžoval ukazováním směru, trhl s námi vždy na tu stranu, kde jiný zaváhal. Dělal jen to, co všichni – závodil. Jako každý si hlídal jen předek a levou stranu auťáku, což v plně obsazeném voze ohrožovalo da1ší životní osudy nás na straně pravé. Nehrané hrůzy v našich očích si nevšiml, protože byl zaměstnán poklidným hovorem s dalšími třemi pasažéry. Na konečné na Jižním terminálu jsme byli vyděšeni stejně jako davy, do kterých tu za nesametové revoluce před 18 lety šáh nechal střílet z nízko letících helikoptér. Barvitě a věrně popsal události tehdejší zběsilé doby očitý svědek a novinář Jaromír Štětina. Nelze pochopit přítomnost současného Íránu a mentalitu jeho obyvatel bez znalostí souvislostí – předchozí šáhovy tvrdé diktatury a nakonec i hlubších vrstev perské minulosti. Šíitský islám je tímtéž co pro Poláky katolicismus; vedle úlohy strážce kultury a vzdělanosti byl vždy oporou národní nezávislosti a hradbou proti všem uchvatitelům od Arabů a Seldžuků až po Mongoly, Afghánce a Rusy Protože Arabové vnucovali na počátku historie muslimů islám suhnitský, rozhodli se Peršané geniálním tahem pro jeho šíitskou verzi, což jim zajistilo odlišnost i ochranu současně. Po celý středověk byla pak jejich země centrem disidentů islámského světa a jejich věrnost šíitskému islámu je i při jen letmém pohledu do krvavé perské historie obdivuhodná.

Poněkud pozdě v hale terminálu zjišťujeme, že nepřijali ani arabské číslice, a tak vedle nákupu broskví, oříšků a chlebových placek věnujeme hlavní pozornost jejich zdejšímu záznamu. Malý inteligentní školák se stává naším pohotovým učitelem… krom toho je třeba obstarat nocleh, a vzhledem k blázinci hlavního města a hlavně kvůli jen několikadennímu transitnímu vízu to bude opět autobus. „Isfahán, Isfahán!“ ozývá se z mnoha stran, a to je přesně to, co potřebujeme. Cena zhruba dvou dolarů na 500 km dlouhou jízdu nás ani nepřekvapuje, kamarádi si odtud loni k Perskému zálivu vzali letadlo za osm dolarů – přišlo je tedy na něco kolem Kč 200,-. Nezapomeňme, že to byl právě Írán, kde vytryskla v roce 1908 první nafta v oblasti Zálivu…

Bavlníková pole brzy mizí a zapadající slunce už vrhá stíny nad rozžhavenou pouští Kevír. Někdy v noci míjíme prostý Chomejního dům. Pokud se odvážíme podívat se kolem sebe očima jeho národa, můžeme se do rána zbavit jednoho ze svých předsudků.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.