Írán
Cestovatelské blogy: „Zatčen v městě Qom“ a „Setkani s Karmapou“
Nově: Fotky Martina z Íránu!
Zatčen v městě Qom
Do mesta Qom jsem prijel v sobotu 19.5. celkem brzy po ranu. Po obvyklych tahanicich s hoteliery, jsem nakonec nasel hotylek vizaze nevalne, ale na tech par hodin pres noc, kdy stejne nevnimate kulturu ubytovani to stacilo.
Hlavnim mistem, ktere jsem chtel navstivit, byla hrobka Fatimy, sestry imama Rezy z 9. stoleti. Je to misto, ktere navstevuji v hojne mire nemocni, protoze veri, ze prijit az k mistu hrobky ma uzdravujici moc. Cely obrovsky komplex ve kterem jsou mesity, hrobka, odpocinkove saly, knihovny atd. je tzv. HARAM, tedy zapovezeny pro nemuslimy. Zkousel jsem to, ale vsudypritomne oko nabozenske policie mne oghalilo. Povolili mi udelat alespon fotografii vnitrniho komplexu z mista vstupni brany.
Pak jsem ale potkal mladeho a celkem otevreneho studenta, ktery mi rekl, ze me vezme sebou. Omotal mi Arafat satek okolo krku a sli jsme. Snazil jsem se chovat jako desne praktikujici muslim, proste nijak nevybocovat. Nikomu se nedivat do tvare. Je fakt, ze strniste na brade co mam uz pry trochu iranske je, ale ta nazrzla barva…hmm…tak to ne.
Setkani s Karmapou
Vcera jsem se dozvedel ze 15 km od Dharamsaly zije Karmapa, coz je hlava jedne ze skol tibetskeho budhismu. Dalajlama je sefem dalsi skoly, celkem jsou 4. Karmapovi je teprve asi 25 let, ale uz dosahl velmi vysoke duchovni urovne a pracuje velmi usilovne, ridi vsechna centra jejich skoly.Jezdi po svete a pomaha lidem.Jejich linie je v Evrope vedena lamou Olem, skola se jmenuje Karma Kagju. Zde dava dvakrat tydne pozehnani, take daval „kazani“, ale to nevim zda dela stale. Tak jsem se vydal navstivit Karmapu, abych videl jak vypada osviceny clovek…
Taxici zrovna stavkovali a tak jsem si vzal motoriksu. V chramu uz byla spousta lidi, po mensi prohlidce me pustili dovnitr a tam se poustela promluva kohosi, zrejme Karmapy, tlumocena do anglictiny.
Blog je online zápisník, díky kterému můžete zpřístupnit vlastní myšlenky, zážitky nebo cokoliv dalšího ostatním. Blog vám dovolí více přispívat a ne jen postávat kolem. Všechny naše blogy naleznete zde: http://www.cestovatel.cz/blog/ RSS kanál všech blogů tady: http://www.cestovatel.cz/rss/blog/
Írán
Martin Lejsal: Ve stínu minaretů
Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto
knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte
v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském
blogu…
Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském blogu.
Hluboko pod povrchem mediálního obrazu Íránu, leží ukryto bohatství dávných civilizací, které se navzdory mnoha režimům a systémům moci vrylo hluboko do srdcí všech, kteří zde žijí. Mnohá místa dovedou okouzlit svojí krásou a nevšedním půvabem, ale objevit daleko od domova člověka jiného a přesto tak podobného, nalézt pod nánosy věků a předsudků sebe sama v tom druhém, byl skutečný cíl této cesty.
Tuto publikaci vydává nakladatelství Mladá Fronta.
Křest knihy proběhne 19.11.2008 od 17 hodin v Klubu cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.
Kmotrem knihy a zpívat bude účastník soutěže „Česko hledá Superstar“ Ali Amiri.
Ukázka z knihy
„…když jsem se vrátil do hotelu, bylo kolem poledne. Na divanu v zahradě jsem seděl sám. Kousek ode mne byli dva mladí Íránci (chlapec a dívka) a majitel hotelu. Mladí hráli dámu a popíjeli limonádu. Jakmile ale majitel odešel, scéna se velmi rychle změnila. Mě asi nepokládali jako cizince ze západu za ohrožení a tak už déle nedokázali skrývat svoji lásku v rámci na veřejnosti povolené hranice. V jeden okamžik přestali pít každý svoji limonádu a brčka vložili pouze do jedné láhve. Nejdříve jsem nechápal proč, ale když jsem viděl, jak jim tento jednoduchý trik umožnil dotýkat se navzájem svými hlavami a poskytovat si tak nepřeberné množství důkazů o své lásce, pochopil jsem. Láska nedokáže skrývat svoji krásu. A byť ukryta pod splývavými hábity, prýští-li ze srdce, touží se dotýkat, pohladit, či jen tak zlehka se dotknout tváře milého. Měl jsem v tu chvíli pocit, že uprostřed pouště vyrostla a rozkvetla nejkrásnější z květin v lidské zahradě. Růže lásky. Možná když na chvilku zavřete oči, jemně chytnete svého partnera za ruku, ucítíte to samé a voňavé, co dva mladí obyvatelé dalekého Jazdu.“
Írán
Do Země čistých 10
Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky…
Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky.
Do malárií ohrožovaných tropů Perského zálivu je odtud už jen kousek, a tak se raději obracíme na východ a přes noc přejíždíme rovněž čtyřtisícové hory Kohrúd. Jako první z Evropanů je spatřili už Polové, kteří se tu na rozdíl od nás nevyhnuli střetnutí s pouštními lupiči – ostatně banditů byly prý tyto končiny plné ještě v době zmíněného německého romanopisce… Když palčivé slunce střídá chladnou noc, objevují se hluboké strže kaňonů a široká koryta řek, bez jediné kapky vody. Rozeklané skalní věže ve tvaru zřícenin hradů umocňují pocit děsivé prázdnoty a nehostinnosti, těžko ho ale zachytit na filmový pás, když máme v autobusu kolem sebe vždy plno rozesmátých tváří.
V Kermánu je úž vedro k zalknutí, ale domorodci nám dodávají odvahy: „Tady to ještě nic není, ale jestli jedete do Balúčistánu, tak něco zažijete.“ Tato nejchudší a nejzaostalejší provincie na jihovýchodě Íránu leží na okraji pověstné pouště Lút (česky: Země bez života) a před Vasco da Gamovou plavbou bývala výstavnou branou do Indie, ale to už je dávno pryč. Dnes je tu velmi řídké osídlení mnoha usedlých i dosud kočujících kmenů a národů a pokud nemusí, tak sem Peršan nezabloudí ani omylem.
Na odpočinek zastavujeme v jedné ze zaprášených oáz s hliněnými domky a datlovými palmami. Ventilátoru v jedné z místností odpočívadla vděčíme za to, že jsme na okamžik obživli. Ze štěrkopísečné pouště, kterou jeden arabský cestovatel nazval „nejsmutnější ze všech pouští v zemích islámu“, vanul žhavý vítr jako horký fén a s pískem vířil prach. Ani dobře míněný pozdrav „Salám!“ nepotěší, zprotivil se mi od doby, kdy mne v Maroku v nestřežené chvíli „salámování“ toulavý pes obral o drahocennou šišku salámu. Tady však není na jídlo ani pomyšlení, zajímá vás jedině studená voda, a tu naštěstí zdarma rozdávají za jízdy v autobusu. Však se muž s cisternou, i kvůli nám dvěma, nestačí ohánět.
Pohraniční Zahedán už v ničem nepřipomíná krásu Šírázu, je špinavý a v deníku jsem si k němu poznamenal prostě jen „hrůza“. Navíc jen 30 km nás na severu dělí od nesmlouvavých afghánských Talibanů a na jihu od hrozivého kráteru nejvyšší činné sopky Íránu, v poušti kolem jsou prudce jedovaté zmije, kobry, štíři a nějaký ten sklípkan. V zanedbaném hotelu proto pečlivě prohlížíme postele (nedýchají právě čistotou) a každý kout, na chodbě mi přes cestu přebíhá neidentifikovatelný černý živočich. A přesto právě tady v oprýskané tmavé světnici pod velkým ventilátorem zjišťujeme, že expedice nás učí vážit si i docela obyčejných věcí, například že můžeme spát a dokonce vleže. O posteli, na kterou jsme už během bezmála dvou týdnů skoro zapomněli, ani nemluvě.
A nejen to. Cesta nás obohacuje nejen vším, co vidíme, ale hlavně o nová setkání s lidmi. Do Íránu jsme přijížděli s obavami jako do země vysloveně podezřelé, Západu a tedy i nám nepřátelské, a opouštíme ji s přesvědčením, že za sebou zanecháváme bezvadné lidi a mnoho nových přátel. Slavný francouzský oceánograf Costeau jednou požádal o setinu nákladů na zbrojení, aby všem mladým na Zemi umožnil cestovat: „To bude konec válek,“ řekl.
Na druhý den ráno už zvědavě ťukáme na dveře Pákistánu. To jméno znamená v překladu „Země čistých“.
Írán
Do Země čistých 9
Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.
Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.
Šouráme se mlčky kolem informačních tabulí v perštině, které jsou nám srozumitelné asi tak jako elamské a babylonské nápisy na zbytcích zdí všude kolem. Kdysi rušné centrum největší říše starověku dnes takřka zeje prázdnotou, a tak nerušeně stoupáme po archeology upraveném monumentálním schodišti do síně sta sloupů, kde se před panovníky achajmenovské dynastie všichni vrhali tváří k zemi. Odtud tedy vyjeli Dáreios a pak i Xerxés v čele svých vojsk do známých řecko – perských válek, zde v jejich harémech se odehrávalo drama židovské dívky Ester zachycené na stránkách bible, tady se konečně oženil Alexandr Makedonský, který však za svého triumfálního tažení proměnil tuto pevnost plnou lesku a krásy v šedý kamenolom. Jen s notnou dávkou fantazie tak spatříte alespoň jen část z velkolepého dějinného filmu, který se tu odehrál, ale i ten střípek pak stojí za to vidět.
Před jednou z mohutných pobořených bran mi ochotně pózují dva snědí sympatičtí Peršané – jak se později ukázalo, veteráni devítileté války s Irákem. Oslovují nás perfektní angličtinou a svorně varují před pokusy vyfotit si některou z kolemjdoucích do černého čádoru zahalených žen. A protože od nich slyšíme pozvání k prostřenému stolu – to je v Orientu i dnes vyjádřením úcty a velkého přátelství – neváháme a spolu s Husajnem a Šafrázem odjíždíme do blízkého městečka Marv Dašt.
Vůz brzdí na Šáhid Sadoughi Street u řady výstavných vilek, jejichž bílá barva září v zeleni stejně jako všude na Středním východě. V prosvětlené obývací místnosti bez nábytku a křesel si na pestrých kobercích děláme vleže pohodlí a Husajn běží pro velký hrnec s místní verzí rizota. „Tak jen do toho, než se vrátí paní a zničí nás,“ chechtá se, k míse plné ovoce přidá čerstvě nakrájený meloun a s úsměvem upřesňuje: „Ovšemže mám jen jednu ženu. Mnohoženství je už finančně značně náročné, a tak jsou dnes dvě manželky u nás vzácností.“
Paní přichází brzy. Je velice krásná a asi by se divila známému bestselleru „Bez dcerky neodejdu“, který se dopustil některých polopravd včetně snadno ověřitelných výmyslů. Jeho líčení připomíná situaci v Saudské Arábii nebo ve fundamentalisticky ovládaném Afghánistánu, ale i v případě Íránu je pomluvou a křivým obviněním společnosti, jejíž odlišný pohled na svět nám naprosto nedává právo kritiky nebo vyvyšování se. Tím spíš ne, že díky vysoké úrovni zdejších mezilidských a partnerských vztahů tu oproti Evropě mají např. nesrovnatelně nižší rozvodovost, minimální výskyt onemocnění AIDS a třeba biblické přikázání lásky k rodičům je takovou samozřejmostí, že institucí typu našich domovů důchodců tu není třeba.
Ze svého soukromí se vynořuje Husajn a k našemu údivu svírá v rukou samopal s plným zásobníkem. „Ten mi vláda nechala, však jsem s ním ve válce dostal hezkých pár Iráčanů#“ Spolu se Šafrézem strávil dlouhých šest let v Saddámově zajetí, ve vedrech subtropů o sklence vody denně. Loví v albumu, až nám na fotce ze zajateckého tábora ukazuje vyhublého mladíka ve žlutém mundůru…
„Ne, vůbec nejsem zbožný ani muslim, neběhám každý pátek do mešity jako tady Šafráz,“ směje se. „Ale tvrdím, že Chomejní byl velký muž. Něco bylo před revolucí horší, něco lepší, ale tak už to chodí,“ uzavírá svou řeč i velkou knihu fotografií někdejšího náboženského vůdce.
Když jsme jim naposledy mávali z minibusu, ukázalí si oba pomalu na srdce. To gesto v Orientu znamená, že vzpomínku na vás budou dlouho opatrovat ve svém srdci.