V předešlém putování s GPS terénem nás ve vojenském výcvikovém prostoru Jince po 961 metrech chůze, necelé 4 kilometry vzdušnou čarou od vysněného cíle – vrcholu Toku zastavila cedule PRŮJEZD A PRŮCHOD ZAKÁZÁN! POZOR STŘELBA! Co dál? Když vynecháme všechna krkolomná řešení vyžadující naprosto přirozeně využívat nadpřirozené schopnosti či jen nepřirozeně rychle uhýbat, zbývají nám tři východiska ze vzniklé situace:
- přepneme GPS do kompasového zobrazení, namíříme přístroj ve směru cedule a zjistíme kurz potřebný k jejímu dosažení. Od tohoto kurzu odečteme 180°, pomalu se otáčíme (je celkem jedno jestli vlevo nebo vpravo, jak již bylo řečeno v prvním dílu, s GPS jdou divy, zvykáme si) do směru – kurs cedule-180° a s kladnou hodnotou v poli aktuální rychlost uvolňujeme waypoint ZAKAZ.
- Ignorujeme ceduli a v brnění nezranitelnosti občanů v rukou NATO, v brnění rezivějícím nevědomostí pokračujeme podle plánu na waypoint ROZ2.
- Pokusíme se najít takovou cestu k cíli, kde závažnost sdělení příkazových cedulí dosáhne maximální hodnoty ekvivalentu zprávy: MEDVĚDY NEKRMIT! (Ekvivalent námi nalezenému zákazu by v tomto případě zněl: Medvědy nekrmit. Tím co jste tu našli nebo si přinesli už vůbec ne!!!)
Zákaz je zákaz, řešení 2 zamítáme a jelikož jsme si navigaci s GPS ještě moc nevyzkoušeli, odmítnut je i návrh 1. Pokusíme se tedy najít Tok jinou, dnes nezakázanou cestou. Před branou se zákazem je odbočka vlevo, tak proč po ní nejít. Po několika stech metrech chůze máme smůlu. Kdoví, kdy se dneska dostaneme zpátky, třeba bude potřeba rozdělat i oheň, udělat louč a pak může být smůla k nezaplacení. Ukládáme tedy polohu smůlou obaleného kmene stromu a pokračujeme dál. Zanedlouho se nabízí zatočit po cestě do pravého úhlu doprava, tedy přibližně do původního směru mezi body OCTARN-ROZ2. Co je ale důležitější, cestu netíží žádné viditelné omezení pohybu. Rovnoběžnou cestou bez zákazu vstupu se dostáváme ve směru k Toku na úroveň bodu ROZ2.
Záznam změny tlaku vzduchu nám vykresluje výškový profil cesty a i z něho je znát, že jdeme správně, tedy alespoň ve vertikální ose.
Na pravé straně cesty míjíme soušky jako stvořené k podpalu a ukládáme jejich polohu. (Pokud má někdo připomínky k mé, vzhledem k rozsahu cesty zcela neadekvátní posedlosti ukládat souřadnice materiálu na oheň, tak se snažím vymyslet modelový případ praktického využití GPS, navrhnout byť jen potencionální kontribuci přístroje k vyřešení fiktivní neplánované události a těm, kterým se to nelíbí, ať si večer jedí zajíce syrové.) Za souškami se cesta stáčí poněkud vpravo a pokud udržíme tento směr, napojíme se na původně plánovanou trasu mezi traťovými body ROZ2 a ROZ3. To se ovšem nedaří. Stále ještě se snažíme držet oficiálních cest a tedy možnosti neminout zákazové cedule a jsme stáčeni opět vlevo. Zanedlouho se ale daří jiná věc. Ukládáme waypoint 700. No jo, no jo. S takovými úvahami jsem počítal. Ne, nejedná se o místo se šesti sty devadesáti šesti špalky na oheň a dalšími čtyřmi na sezení okolo něho, natož o paseku se zásobou dřeva na 700 minut středně velkého ohně. Jedná se uložení místa, kde překračujeme nadmořskou výšku 700 metrů. Nikdy nevíte, kdy se taková informace může hodit (např. sestupy do bezpečných výšek v případě výškové nemoci, limity výskytu bodavého hmyzu přenášejícího nemoci apod.). My tak třeba víme, kde leží vrstevnice 700 m, tedy za kterým bodem na naší cestě je možné počítat s klečovým porostem, jinými slovy se značným snížením objemu pořádného dřeva na pořádný oheň.
Podíváme-li se na zobrazení kompasu v aktivním režimu Zaměř a jdi, střelka ukazuje směr myšlené čáry ROZ1-TOK a posunutí střední části střelky nám s ohledem na měřítko (vzdálenost mezi tečkami sousedními tečkami je 1,25 km) říká, že ona myšlená čára je od nás přibližně 3 km vpravo.
(Smysl tohoto typu navigace jsme zmiňovali v minulém dílu. Šlo by o případ, kdyby v GPS nebyly uloženy souřadnice TOKu, my ho nad lesy viděli, zaměřili směr k němu a teď s dohledností 100 metrů mezi stromy víme, že když půjdeme 3 kilometry doprava a pak ve směru šipky, Tok nemůžeme minout.)
Držíme se stále cesty v rovnoběžném směru s původním plánem a jelikož se dostáváme už na úroveň bodu ROZ3, můžeme se pokusit vpravo bokem o jeho dosažení. Abychom se vyhnuli chůzi hustým lesem, můžeme se poohlédnout po nějakém vhodném průseku. Tenhle bohatě stačí. (Vyfotil jsem ho, jeho přesnou podobu zaostřením na stromeček v popředí před nepřáteli demokracie strategicky zamaskoval rozmazáním a poté pro jistotu ještě úplně smazal). Touto lesní dálnicí se dostáváme přímo k bodu ROZ3.
A to aby se něco zajímavého po cestě zase nepřihodilo. Kousek před waypointem ROZ3 jsme překračovali bystřinku, která by na první pohled mohla obsahovat pitnou vodu a na druhý pohled ji v případě nouze, pro který si ji jako PIT VODA radši uložíme, lehce nahradí. Požití neznámé vody může navodit stavy nevolnosti, dezorientace i halucinace, ale co je to proti trvalým následkům kritické dehydratace? No dobře, pokud popojdeme o 98 metrů, najdeme útulnou studánku s opravdu pitnou vodou. V mapovém znázornění ručky si pohybem kurzoru můžeme vzdálenost mezi body PIT VODA a STUDANKA lehce zjistit.
Rozhodně bych ale uložení bodu PIT VODA nepovažoval za ukvapené a nezatracoval. Jak by se jméno stěžejního bodu (vyjadřující zkratku Požáru Imunní Tekutina Vypálení Odvrátíte Dostatečnou Aplikací) snadno v případě nekontrolovaného vývoje velikosti ohně do hlubokých lesů volalo?
Z ROZ3 se k Toku vydáváme směrem k ROZ4, tedy po „zakázané cestě“. Je úplné ticho, po dělostřelecké aktivitě jako by se zem slehla. Nestřílí se a i kdyby, nebudou přeci útočením snižovat nejvyšší vrchol pohoří, po Padrťských pláních druhou nejnavštěvovanější oblast Středních Brd. Co nám ale komplikuje postup, je nemalé množství nejrůznějších odboček a rozcestí. V této fázi navigace se řídíme přímým směrem k ROZ4 a je na nás, správně odhadnout, které cesty zvolit. Neujdeme ani kilometr a šeredně se mýlíme. Dáváme se doprava a v pásmu kleče nás cesta oddaluje od přímého směru k ROZ4 a co hůř, je sama přímým směrem do zrádných mokřin a co ještě hůř, je přímým směrem k dopadové ploše dělostřelecké střelnice na Baštině. Jenže to mi ještě nevíme. Zatím nás z míry vyvede taková maličkost, jako je mrtvá žirafa vedle cesty. Co že tam dělala? Proč že je mrtvá? Proč jsem fotil každou hovězinu a mrtvou žirafu ne? Byla tam, protože dál už zřejmě nemusela. V pásmu kleči už ji dlouhý krk k výhledu do kraje plně dopomohl a nemusela se tak škrábat na úplný vrchol. Pohybujeme se v pásmu zrádných bažin a na dopadové ploše dělostřelectva a vy se ptáte, proč je mrtvá? Připouštím, že co do udržení hlavy nad vodou mokřadů má v délce krku jisté výhody, ale z hlediska obtížnosti zaměření „myslivců“ z Baštiny nemůže být o přínosech vůbec řeč. A nefotím ji z úcty k mrtvým.
Míjíme ohořelou dopadovou plochu, v GPS zvolíme přímou navigaci k bodu TOK a zcela mimo cestu, v silně podmáčeném terénu se v přiblížení na cíl vyhýbáme zrcadlícím se hladinám pramenných jezírek. S vrcholem Toku je to trochu složitější, neb jde spíš o jakousi náhorní plošinu. My budeme věřit našemu souřadnicovému zaměření a po 8,5 kilometrech chůze, ve 12:30 SEČ, dosahujeme nejvyššího bodu Brd.
Pro cestu zpět můžeme vybírat z několika variant navigace. Buď můžeme jít přímým směrem na ROZ1, držet se naplánované route v obráceném sledu traťových bodů,
kdy nás GPS povede z Toku v přímém směru na bod ROZ4 atd.
(nenechte se zmást symbolem slona v místě, kde jsme našli mrtvou žirafu. Ne každý přístroj je dokonalý a v procesu výběru před jeho koupí nebyl požadavek na poskytnutí ikonek pro všechny africké savce mou naprostou prioritou.) nebo použít způsob trackback – zpětné vedení po již prošlé trase. V tomto případě by nás GPS vedla zpět po uloženém tracklogu,
tedy přesně cestou, kterou jsme mezi body ROZ1 a TOK absolvovali. Tracklog jsme dnes pohybem vykreslili takto:
Stačí jen vybrat bod, kam se chceme vracet,
zadat sledování trasy
a pak už jen poslouchat neposednou navigační šipku, ukazující nám přesně cestu, kudy jsme dnes šli
Vzdálenost k cíli ROZ1 – 8.46 km je délkou celého tracklogu, nikoliv přímá vzdálenost k ROZ1. Vzpomeneme-li si na všechna úskalí pohybu v dělostřelecké střelnici obklopené močály plných sudokopytníků afrických savan, porovnáme-li vzdálenost trackbacku se vzdáleností projití traťových bodů v obráceném pořadí
s ohledem na aktuální čas, volíme přímý směr k bodu ROZ4. Navigaci trackback používáme v případě, že nám nevadí jít stejnou cestou zpět. To nám nemusí vadit pokud byla zajímává nebo pokud nebyla zajímavá a padla mlha nebo tma a my stejně nic nevidíme. Trackback použijeme i v případě, že nám stejná cesta zpět nejen nevadí, kdy nám dokonce vyhovuje, v extrémních případech i jiná nezbývá. Představte si výstup na horu za pěkného počasí, překračování říms, ledopádů, chůzi po úzkých hřebenech a následnou cestu zpět za sněhové vánice. Kdo by hledal jiný sestup, když mu přístroj GPS šipkou bude říkat kudy vede cesta dolů. A to nemluvím o uložených souřadnicích tolika šikovných komodit, které jsme při výstupu pořídili. Nepřehlédnutelnou výhodou backtrackové navigace k bodům jako je STAN, DOKTOR, JÍDLO, MOST, VRST2500 je v tom, že informace o naší poloze a pohybu vzhledem k těmto waypointům jsou vztaženy ke skutečné křivce cesty, nikoliv jen k přímým směrům. Dostává se nám tak o dost přesnějších dat typu: vzdálenost k bodu, očekávaná doba k jeho dosažení, čas v bodě apod. Jak jsme již ale řekli, jedná se o metodu navigace pro návraty místy, kde naše životy nevystavujeme přímému ohrožení, v našem případě o ni tedy vůbec nemůže být řeč (přístroj GPS v náprsní kapse nás před ráží 122 milimetrů opravdu neochrání, protože používáme tzv. ručky, čili zařízení, která nemají v náprsní kapse co dělat.). Poklidný návrat přes traťové body byl narušen jen mezi ROZ2 a ZAKAZ ohlušujícími ránami za našimi zády. Za doznívající ozvěny dělostřeleckého cvičení se na displeji GPS snižovala aktuální rychlost pohybu až na nulu, zobrazil se tracklog, kompas zaznamenal několik zmatených 180 stupňových vychýlení na obě strany a poté aktuální rychlost neobvykle svižně stoupala až na dnešní zdaleka nejvyšší hodnotu.
ROZ1 je nedaleko
jsme tam. Živí. Pojďme se podívat na mapy dnešního veselého výletu
Červená čára znázorňuje plánovanou route – úsečky mezi traťovými body, modrá pak tracklog – prošlou trasu mezi body ROZ1 a TOK. Další mapu doplníme zelenou čarou chůze mezi body TOK a ROZ2 a běhu od bodu ROZ2 k ZAKAZ
Ve výškovém profilu cesty
se můžeme pohybovat vlevo a vpravo a zjistit tak například čas dosažení jednotlivých výšek
Takto pak může vypadat trasový počítač shrnující výlet v několika ukazatelích (průměrné rychlosti a časy pohybu, ušlá vzdálenost)
V levém horním rohu vidíme čas západu Slunce v cílovém bodu, který se při některých návratech může opravdu hodit.
Několik otázek na závěr:
V čem nám byla při dnešním výletu GPS přínosem? Bez mapy i jejího memorování nebyl problém s najitím bodu počátku cesty – stěžejního rozcestí, neustálý přehled o naší poloze (směr, vzdálenost) vůči dalším třem významným rozcestím a vrcholu Toku, časové souvislosti pohybu (doba pohybu, doba bez pohybu, celková průměrná rychlost, průměrná rychlost pohybu, očekávané časy dosažení jednotlivých bodů), možnost návratu stejnou cestou.
V čem nám byla při dnešním výletu GPS přítěží? Možnost návratu stejnou cestou.
Jak lze využití GPS v takovémto výletu vylepšit? Při pohybu bez mapového podkladu v GPS by určitě pomohlo uložení více traťových bodů. Nejen znalostí polohy dalších rozcestí, ale i bodů na cestě mezi nimi by se dalo předejít nesprávnému odbočení a následnému pohybu na hranici cílové plochy v přestávce dělostřeleckého cvičení.
Další výhody použití GPS? Nejrůznější analýzy sesbíraných dat po nahrání do počítače, jejich sdílení, opakované použití (pokud se vysloveně chcete nechat trefit, můžete si tracklog v GPS nechat a vydat se po svých neuvážených stopách znovu, případně je komukoliv na jejich vlastní riziko k podobnému účelu poskytnout).
Časová úspora efektivnějším přesunem z bodu do bodu? Samozřejmě. ROZ1, ZAKAZ, TOK, PIT VODA – všimli jste si, kolik zkratek jsme při navigaci GPS využili?
Upozornění? Samozřejmě. Přestože dokáže GPS některé informace zpracovávat nepoměrně rychleji a přesněji než náš mozek, pořád je ten na prvním místě v řešení celkové organizace přesunu terénem. A mělo tomu tak být i dnes.
Ať jste kde jste, bezpečné souřadnice
