Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól.
Původní plán zněl pokořit nejvyšší bod Vihorlatu. Podmínky tak akorát na vypečený dobrodružství: sólově, 2. ledna, bez mapy, za 48 hodin. K tomu všemu se přidal na první pohled nepřítel – mlha, v tomto případě nefalšovaná hmla a akce začala troskotat v samotných základech. Náplň prvního dopoledne zněla prostě: vyjít v Michalovcích před nádraží, s otevřenýma očima se podél vertikální osy stojícího těla otočit o 360° a pokud možno spatřit hory, v lepším případě hory najít a vydat se jejich směrem, v horším případě hory nenajít, propadnout panice sednout si do sněhu, brečet, plakat, naříkat, ale hlavně se nikoho neptat. Jak dlouho jsem chytal vlka není tak důležitý, jako to, že se nakonec po slabé hodince chůze (podél řeky, která tekla trochu překvapivě opačným směrem) mlha slitovala a na chviličku za mými zády odhalila své tajemství: hory, opravdové hory. Tempo expedice rázem stouplo: druhý průchod Michalovcemi, lákání lišky na salám, nasazení rukavic, ale hlavně nalezení Zemplínské Šíravy.
Ovšem podle jízdního řádu výletu dorážím na zamrzlou hladinu se značným zpožděním a soumrak přátelé, soumrak je, zvláště v zimě, vlak, který na opožděné kolegy rozhodně nečeká. Navíc opět mlha. Mám rád pravé dobrodružství, ale také miluju pokrok a chci vědět, jak se bude žít okolo roku 2040, rozhodnutí nedobýt Vihorlat podepisuji skutečností, že v mlze vypadají všechny hory (a výhledy z nich) dost podobně. Zkrátka, není čas na hrdinství. Nad náhradním programem nemusím dlouho meditovat, mému bejvalému ostrému zraku totiž neujde tak trochu nadpřirozená, v mlze se ztrácející ledovo-sněhová pláň zamrzlé hladiny Z. Š.
Je rozhodnuto. Molo pod mýma nohama se mění v palubu škuneru, ze které sestupuji a s nedůvěrou se poprvé dotýkám antarktického ledu. „Na pól!“, velím sám sobě a začínám litovat, že jsem nechal doma sáně (mám), psy (mám), kompas (mám) a sněžnice (nemám). Na ledě je zhruba 20 cm sněhu, který vítr naaranžoval do malých dun a vytvořil tak statickou hladinu rozbouřeného moře mlíka v hrníčku, které jsem ráno neměl. Postupuju k cíli. Ztratím břeh (v mysli samozřejmě stále inverze skutečné polohy vody a pevniny) za zády a s ním ztrácím přehled o vzdálenosti. Záměrně nesleduju hodinky a ztrácím tím přehled i o čase stráveném na ledě. Jdu. Jdu. Sedím. Jdu. Jak asi dlouho, dny, měsíce, minuty, hodiny, roky, sekundy (no dobře, zhruba vím), mlha se začíná ztrácet a přechází v opar vznášející se nad ledem. To je ovšem skvělá zpráva pro člověka, který neví kde je, ztratil pojem o čase, nemá záchranné světlice, nikdy neuměl morseovku a musí být do 30 hodin v Michalovcích na nádraží. Ano správně bílý strop nad hlavou se otevírá a ztroskotanec se bude moci řídit hvězdami. To by ovšem musel počkat do tmy. Opar nedosahuje hustoty, aby zakryl břehy na levé a pravé straně a odhaluje tak moji pozici. Ještě kousek, tak zhruba prostředek, 48°47´46´´s.š., 22°2´53´´. Východní pól je dobyt! Udělám na pólu kříž, vykouzlím úsměv před fiktivním objektivem, párkrát přejdu přes pól v duchu opakujíc dva páry slov, která se stydím říci… nakonec proč se stydět: „na východ, … a na východ“, otáčím se o 180°,“ na západ, … a na západ. Psychicky se vyrovnávám s dosaženým úspěchem a ani si nevšimnu, že se setmělo. Zapomínám na Michalovce a rázem vidím rudou polární záři visící na západě a jelikož nemám přehled o čase, ukončím směšné přemýšlení o tom, jak asi dlouho trvá na východním pólu polární noc…
