Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad. Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem, nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna.
Na toto dobrodružství jsem ještě pozval partu zvanou Fangorien, která dodala ze svého středu další tři drsňáky. Chvíli nám zabralo, než jsme objeli okolí a našli vhodnou řeku s takovým množstvím vody, které by nás uspokojovalo. V našem případě to byla Divoká Orlice v Doudlebech.
Když jsme spouštěli na vodu dva gumové čluny (jeden typu „Pálava“ a druhý typu „invazní člun ruské armády“) netušili jsme, jak je to do Týniště, našeho cíle, po řece daleko. Dokud nám byla jenom zima a vlhko bylo ještě dobře. Dobrodružství začalo, když se setmělo. Řeka pádila celkem rychle a jediná pomalejší reakce mohla znamenat propíchnutí člunu naplaveným větvemi nebo přinejmenším průjezd příbřežním křovím. Ani horké chvilky, o které nebyla nouze, nás, již důkladně promrzlé, nedokázaly zahřát. Když jsme konečně vylezli na břeh, nemohli jsme ani chodit, ani ohýbat ruce, aniž by promrzlé nepraskly a nic by nás nepřesvědčilo pokračovat dál.
V teple domova mohu tento nevšední zážitek doporučit Vám všem, dobrodružství chtivým, kterým nevadí, že se „normální“ lidi vezoucí vlakem lyže a snouprkna budou smát Vašim pádlům a lodím. My jsme si s kamarádem už zvykli a možná nám to dělá i dobře. Vždyť na lyže jezdí v zimě každý.
