Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Kurz sebekontroly
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo 
). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Kurz sebekontroly
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
