Pátek – sobota 6. – 7. srpna
Ujíždíme severovýchodním směrem a nabíráme kurz směr Mulhouse. Nejprve se tak děje po „normální“ silnici, v Belfortu najíždíme na dálnici. Projíždíme půvabnými městečky a vesnicemi, míjíme kostely, které mají alespoň báň, když ne celou střechu, pokrytou tolikrát zmíněnými barevnými taškami. V mírném rozpoložení se neustále rozhlížíme po ubíhající krajině, hlavou nám běží různé myšlenky, nejčastěji se objevuje otázka: „Vrátíme se sem někdy?“ Byli bychom rádi, vždyť se zde nalézá tolik různorodých krás. Jsme přece jen už v letech, nevíme, co bude za rok, za dva. Ne, proboha ne, tolik pesimismu k tak krásné cestě nepatří. Vždyť tato cesta jako ty předchozí – a doufáme, že alespoň i několik těch následujících – nás „nabije“ energií, která nám pomáhá vyrovnat se po celý rok s mnoha problémy. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Začnete uvažovat o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí, zda znáte odpovědi na mnohé otázky při hledání smyslu lidského žití, zda se umíte vyrovnat s mnoha problémy a zda a zda…
Poslední nákup ve Francii, poslední posezení na perfektně vybaveném dálničním parkovišti, pár smutných pohledů kamsi do dáli. Bohužel vydatný déšť přeruší naše rozjímání. Jedeme a jedeme a při ukazateli 4 842 km ujetých od domova přejíždíme francouzsko-německou hranici na cestě domů. Rychlá jízda po dálnici směr Freiburg, Offenburg, Karlsruhe, Heidelberg a uhnout na velkém křížení směr Heilbron a Mnichov – toť průběh naší cesty. Zastávka v Hinsheimu je sice na první pohled náhodná, ale na druhý pohled opodstatnělá. Chceme si poněkud odpočnout a možná se i posilnit. Obojímu je učiněno zadost.
Po osmé večerní odjíždíme z půvabného německého města. Zatím pan řidič tvrdí, že přespíme někde na velkém dálničním parkovišti, ale nasazený úprk domů tomu příliš nenasvědčuje. Rychlostí „co „oktice“ dá“ míjíme Nürnberg čili Norimberk a s posledními slunečními paprsky sjíždíme z německé dálnice u města Amberg. Je už šero, ale bez problémů najedeme na rozkopané silnice směr Česko. Zastavíme někde a zdřímneme si? Ne, pan řidič odmítá. Je prý v pohodě. Tak dobře, jedeme, pokud řidič nebude mít problémy.
Naše oči podléhají únavě, ale pouze zastavujeme v kratších intervalech, aniž bychom zalehli na nějakou tu hodinu. Proč spěcháme domů? To snad mnozí z vás odhadnou. Prostě po dvou týdnech pobytu mimo domov se obyčejně lidsky těšíme na „naše hnízdečko.“ Pro mnohé z vás tento fakt asi není tak nepochopitelný. Asi znáte neodbytný pocit, který vás nabádá k tomu, abyste spěchali tam, kde jste se narodili. Stejně to je i s námi.
Hodinová ručička se převalí přes půlnoc a my spěcháme domů. Jedeme opatrně, jsme si vědomi toho, že naše únava stoupá. Nechceme při své jízdě ohrozit nás ani nikoho jiného. Na silnicích je relativně klid a tak pokračujeme v jízdě. Ve čtyři ráno – to už je sobota nesoucí datum 7. srpna – stojíme před domem a zmocňuje se nás cosi, co nedokážeme pojmenovat. Je to směs prožívaného štěstí pramenícího z prostého návratu domů a z pocitu, že jsme opět prožili něco, co jiným nebylo dopřáno.
A pak jen už ve své vlastní posteli spíme a spíme a až se vzbudíme, budeme mít o čem vyprávět. Ale prosím vás, nechtějte to vyprávění po nás hned během prvního dne. Bude to záležitost minimálně dalších sedmi dní. V těch si budeme schopni uvědomit alespoň v základech vše zajímavé a neobvyklé, co nás při cestě provázelo a co nás poznamená na celý život. Jsme z cesty unaveni, ale únava je příjemná. Zní to nepochopitelně a neskutečně, ale i únava může být příjemná. Pokud nechápete, zkuste si to.
Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč (tvrdí se, že jsou nepřátelští ke všem návštěvníkům, kteří nemluví francouzsky), pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce (ale to s sebou nese historický vývoj). Mluvíme především německy, jakmile však řekneme, že jsme Češi (občas nechápou pojem Czech Republik), ale že bohužel mluvíme pouze německy a anglicky rozumíme jen pár slov, na jejich tvářích se rozzáří úsměv a snaží se s námi dohodnout všemi dostupnými prostředky, nohy a ruce nevyjímaje. A máme všude neodbytný pocit, že je těší i jen to, že někdo z relativně vzdálené cestě se k nim vydal na dovolenou. To je i pro nás příjemně povzbuzující.
Okouzlilo nás hlavně neuvěřitelné množství kulturních památek a to nejen architektonických. V každé větší vesnici nejméně jeden „chrám sv. Víta,“ v každém větším městě i v mnoha zcela malých poutače zvoucí k návštěvám galerií a muzeí všeho možného, samozřejmě množství zámků, klášterů, originálních měšťanských domů – tak to je pouze část kulturní Francie.
Také přírodní krásy určitě stojí za pozornost. Divoké atlantické pobřeží, skalnaté ostrůvky, poklidná vysočina střední Francie i nevyzpytatelné bažiny a saliny, rašeliniště a lesy, panoramatické výhledy do kraje, vzácná fauna i flóra v mnoha přírodních rezervacích, menší i větší duny na pobřeží – to vše je připraveno okouzlit vnímavého návštěvníka.
A co lidé a jejich prostý život? Do tohoto „problému“ jsme příliš nepronikli, protože neovládáme „jejich“ jazyk. Oni by se nám rádi „rozdali,“ ale ta jazyková bariéra. I tak si – možná nadneseně – myslíme, že mnohé se nám podařilo poznat i bez znalosti francouzštiny. Nebyl to jen „petang,“ který jsme se zálibou pozorovali, byla to i pohoda a klid Francouzů při jídle, jejich snad věčný úsměv, láska ke zvířatům a nevím co ještě.
Jednoduše řečeno, jsme zase o mnoho bohatší. Ne o materiální, ale o duchovní hodnoty. Víme, že ty se v dnešní době příliš nenosí, ale kdybychom je neměli, asi by nám k životu chyběly. A tak žijeme v rozpacích, zda to je dobře či nikoliv. Ve skrytu duše se jich však nechceme vzdát. Prostě ta krása nás dosud ne bezvýznamně obohacuje a dává nám smysl života. Někdo může říci, že jsme idealisté. Možná. Ale ubírá nám to na kráse? Jen asi dnešním mladým připadáme trapně. Nám to ale nevadí. A doufáme, že toto přesvědčení navzdory názorům mladých vydrží ještě dlouho, dlouho. A stejně tak dlouho bude nám dopřáno cestovat, protože právě cestování je pro nás tou správnou silou pro život. Takže příští rok – zase někam vyrazíme.
