Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.
Sranda ve vlaku
Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.
První dny v horách Suhard
Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.
Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.
Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.
Pohoří Rodnei
Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra 
. V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .
Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.
Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…
Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.
Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.
Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.
Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
- Střední Amerika: Surfing in the rain
- Norsko: Hardangervidda – největší náhorní plošina Evropy
Rumunské vesnice
Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.
Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.
Pár informací k cestě
1lei = podle kurzu 6 – 8 korun
Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.
Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.
Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.
Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.
Sranda ve vlaku
Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.
První dny v horách Suhard
Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.
Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.
Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.
Pohoří Rodnei
Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra . V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .
Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.
Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…
Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.
Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.
Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.
Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
- Střední Amerika: Surfing in the rain
- Norsko: Hardangervidda – největší náhorní plošina Evropy
Rumunské vesnice
Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.
Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.
Pár informací k cestě
1lei = podle kurzu 6 – 8 korun
Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.
Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.
Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.
