Naplánovali jsme s kamarády výlet. Má být přímo do lůna divoké přírody Labských pískovců a abychom zažili nějaké to vzrůšo, dobrodružství a jiné divočárny (však to všichni znáte), uskutečníme ho o vánočních prázdninách. A že vyrazíme hned po kapříkovi, aby ani hodina nepřišla nazmar a my tak nepřišli o nějaké dobrodružství. Když jsme to plánovali, svítilo slunce, nebe bylo jak jinak než nebesky modré, stromy se potily a odhazovaly listy a srnky chodily ještě jen tak, až necudně, nalehko. My jen leželi na nějaké vyhlídce, před očima zasněženou a opuštěnou zimní krajinu, večerní ohýnky, a vůbec idylku zimního vandru, na který jsme se už pomalu začínali těšit.
No, včera jsem se kamarády viděl zase. Mráz, o půl páté tma jak v pytli, promočené boty, vyhřátá chata jako splněný sen a srnky nabalené v zimních kožiších provázely naše setkání. Plánovaný vánoční výlet by mohl utrpět, kdyby se o něm začalo mluvit. Dělali jsme jakoby nic a raději jsme se bavili kam pojedeme v létě. Pro jistotu.
