Pět slečen na cestě za studiem arabštiny IV. díl – Škola

Do nového domova jsem dorazily až za tmy. Ale nadšení nás nabylo takovou energií, že jsme se hned daly do úklidu a vynášení harampádí z pokojů. Pan Nabíl nám ukázal volný pokoj v prvním poschodí, kam jsme mohly všechno nanést.

Jelikož jsme se na úzkých schodech do prvního patra všechny motaly, rozhodla jsem se jít prozkoumat cestu na nejbližší zastávku autobusů a mikrobusů, abych zjistila cestu do školy. Nechtěly jsme zahálet a začít chodit do školy co nejdříve.

Na průzkum se se mnou vydal Anas. Došli jsme k bráně „Báb Šarqí“ (Bab Sharqi, باب شرقي), kde byla nejbližší zastávka autobusů. Zjistili jsme, že žádný autobus odtud nejede přímo do čtvrti al-Mazza (Mezzeh, المزة) , kde byla naše škola. Sedli jsme si na zahrádku a já si dala konečně syrské pivo „Baradu“. Sice mě číšník pořád tvrdil, že má jen nealkoholické pivo, ale já se smála a opakovala, že chci jen Baradu. Nakonec se rozesmál taky, posunkem zavolal pomocníka a ten zřejmě skočil pro pivo do nejbližšího obchodu. Mezitím jsme se dali s číšníkem do řeči a on nám jen potvrdil, že ani z Báb Šarqí, ani z Báb Tůmy (Bab Tuma, بال توما) přímý autobus do Mezzeh nejede.

Vrátila jsme se domů a cestou jsem koupila první základní pomůcku do každé domácnosti – postřik proti švábům. Nepostradatelná toť věc! Samozřejmě nás jeden pěkný, velký přivítal v koupelně hned po nastěhování.

Anas se nabídl, že ráno pro nás přijede a do školy nás poprvé doveze, že se ještě zkusíme zastavit na univerzitu, kde se konají taktéž letní kurzy arabštiny a kde, dle něj, je výuka kvalitnější než v našem zvoleném Jazykovém institutu.

U Anase jsme si později zvykly, že když něco slíbil, vždy to splnil, jen jeho čas a náš čas byl rozdílný. Takže když řekl, že přijede v 08:00, věděly jsme, že přijede v 10:00. A to i tentokrát. Ale nakonec druhý den ráno, když už jsme byly celé netrpělivé a jeho mobil byl stále vypnutý, zavolal, řekl, že už je na cestě a s malým, dvouhodinovým zpožděním dorazil.

Na univerzitě opravdu letní kurz probíhal také, ovšem byl již plný a ani v jediné třídě nebylo místo. Pokračovali jsme tedy v cestě do Jazykového institutu v Mezzeh. Příjemným zjištěním bylo, že si mě v kanceláři pamatovali, když jsem domlouvala detaily a přihlášky z Brna. Dalším příjemným zjištěním bylo, že zrovna otevřeli nový kurz pro začátečníky, takže Veronika s Natálkou, nebudou muset dohánět již jedoucí kurz. Kurz začal na začátku června.

Vyplnily jsme přihlášku, dostaly složenku a žádost o vyšetření na AIDS do místní nemocnice. Díky této žádance ze školy bylo provedení krevního testu zdarma. Odjely jsme rovnou do nemocnice, abychom testy měly co nejdříve, a konečně mohly se studiem začít. Takový bezbolestný a rychlý odběr krve snad neměla nikdy žádná z nás. Poté jsme odjely do banky zaplatit školné, ale banka měla již zavřeno. Nehledě jsme neustále „vtipkovaly“, zda je vhodné platit školné bez výsledků testu…

Druhý den jsme se tedy dostavily pro výsledky, samozřejmě negativní a opět jely do banky, která byla opět zavřená. Takže dalšího dne brzy ráno, ještě před začátkem školy, jsme jely do banky, zaplatily a hurá do školy.

Tam nás nejdříve čekal rozřazovací test. Skládal se z gramatiky a nakonec krátké slohové úlohy o naší první noci v Damašku. Po tomto testu bylo nezbytné ještě mluvit osobně s ředitelem institutu, který nás pak dle svého rozvážení zařadil do vhodné třídy.

Ve škole bylo pět úrovní. První byla pro začátečníky, pátá pro nejlepší. Musím říct, že test těžký nebyl, s panem ředitelem se dalo mluvit o čem člověk tak nějak chtěl, zeptal se na práci, na školu, a jelikož jsem slovíčka o mé práci znala, mluvila jsem celkem plynule, i když jsem arabštinu studovala naposledy před třemi roky.

Veronika s Natálkou šly rovnou bez testu do začátečníků, Pavla s Markétkou šly do pátého ročníku a mě samotnou poslal do čtvrtého. Ovšem než se pan ředitel rozmyslel, bylo téměř půl vyučovacího dne za námi, takže jsme ve třídě první den strávily pouze hodinu a půl.

Když jsem si sedla do třídy, vzbudila jsem celkem pozornost, ještě aby ne, když jsem ve třídě byla jediná světlá dívka. Všimla jsem si jen zahalených Turkyň, ostatní jsem si nebyla jistá, kam zařadit. Četli zrovna nějaký článek o Islámu, o kterém poté živě diskutovali.

Já si dovolím říct, že o islámu něco vím, ale abych se o něm bavila v arabštině a opravdu o detailech, tak to jsem nezvládla. V článku jsem rozuměla možná z celé strany deseti slovíčkám, no vyloženě jsem se tam trápila. Jen jsem si opakovala, že začátky jsou prostě těžký. Byla jsem neskutečně šťastná, když zazvonilo. Někteří spolužáci mě přišli přivítat, představit se, mnozí z nich byli z Azerbajdžánu, Pakistánu a Turecka. Byli moc milí, ale jejich plynulá arabština a již dvouletý pobyt v Sýrii, plný pouze studiem arabštiny, mě nakonec přesvědčil, že půjdu za panem ředitelem a nechám se přeřadit do lehčí, třetí úrovně. U ředitelny jsme se srazily i s Pavlou a Markétou, které řešily stejný problém a šly žádat o přeřazení do úrovně čtvrté.

Druhého dne jsem tedy nastoupila opět do nové třídy. Byla menší. Místo 30 studentů tam bylo tak 12. Jediné místo bylo v první lavici u dveří. Přes uličku vedle mě seděli dva mladíci z Pákistánu, které můj příchod opravdu překvapil. Ten blíž ke mně, Nádir, ležel první hodinu na lavici, jen na mě koukal, jak na nějaký zázrak, a celou hodinu vydržel opakovat, Linda, Linda z České republiky. Musela jsem se tomu smát. Ostatní spolužáci byli z Turecka, Ázerbajdžánu, Německa, Rumunska a Itálie.

Dalšího dne, když jsem přišla do třídy, seděl Nádir v mé lavici. Řekla jsem mu: „Tady sedím já“, a on ukázal na místo vedle sebe a říká: „Však tady máš místo, můžeme sedět přeci spolu.“ Jeho krajan a kamarád si přesedl na Nádirovo místo, přišoupl si lavici blíž k té naší, a tak jsem po zbytek kurzu seděla mezi dvěmi, dvacetiletými mladíky z Pákistánu.

Škola v Sýrii je známá svou těžkostí, ale ani tak jsme netušily, co nás opravdu čeká. Začínalo se ráno, v 09:00. Vždy se začalo s novým článkem. Učitel, který mluvil pouze a jen arabsky, nám začal vysvětlovat nová slovíčka, co znamenají a vždy napsal na tabuli větu, ve které to nové slovíčko použil. Rychlost toho celého byla opravdu neskutečná a miniaturní škrabopis pana učitele nečitelný. V 10:30 zazvonilo na přestávku. V blízkosti naší školy byl malý obchůdek s čerstvými ovocnými džusíky a plackami se sýrem a zeleninou. O přestávce se tam sešla půlka školy.

V 11:00 zazvonilo opět na výuku, která končila v 12:30. V této hodině a půl jsme článek všichni museli přečíst, poté se zavřela učebnice a my se střídali před tabulí a z paměti odříkávali, co si pamatujeme z článku. Bylo to opravdu těžké, kór, když nových slov bylo každý den nepočítaje. Na konci hodiny, asi jen tak na odpočinek, učitel chodil mezi lavicemi a zkoušel nás z nových slov, na které jsme hned museli vytvořit nějakou větu.

Pokud jste se po škole nenaučili jak lekci toho dne, a alespoň velkou část z lekce na den druhý, nedalo se to víceméně zvládnout. Holky se opravdu učívaly poctivě až do noci, kolikrát ani nechtěly jít ven. Já to vzdala, řekla jsem si, že se zkusím učit tím, že budu chodit právě ven mezi místní a témata z článku procvičovat konverzací.

Do školy jsme nakonec ráno jezdívaly taxíkem. Jelikož nebyl problém vézt více lidí, než je sedadel, jak jsem již zmiňovala dříve, cena za taxi pro nás pět byla srovnatelná, jako jet autobusem se dvěmi přestupy. Nazpátek jsme již jezdívaly autobusem a z centra chodily pešky. Aspoň jsme se mohly stavit po cestě na oběd a na výbornou zmrzlinu na tržišti.

Pokračování příště…