Pět slečen na cestě za studiem arabštiny III. díl – Damašek

Kolem jedenácté večer přijíždíme konečně do Damašku. Mohamed nás dovezl na místo, které jsme po telefonu domluvili s naším hostitelem pro další dny, Abú Ivanem.

Abú Ivan je blízký kamarád mých známých žijících v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu kvůli horku, je složité. Navíc se Syřané vrací na prázdniny domů. Samozřejmě s touto situací úzce souvisí i ceny za pronájem. Informace, že bychom si mohly pronajmout jen pokoj, který by měl být do 150 USD, byla pro léto zcela mylná.

A jelikož Abú Ivan nemohl za nás vybrat jen tak nějaké bydlení, odvezl si nás všech pět k sobě domů, kde jsme strávily následující dvě noci, než jsme konečně „bydlely ve svém“.

Jeho byt se nachází na severu Damašku, daleko od centra, mezi pískovcovými kopci. Jak překvapující byla jeho zahrádka s kulatým posezením, která byla jako oáza v poušti, zelená, plná rozkvetlých květin.

Daly jsme si rychlou sprchu a už jsme utíkaly na zahrádku, kam nás přišli přivítat sousedé a rodina od Abú Ivana. Popíjeli jsme čaj, kouřili vodní dýmku a užívaly si první chvilky v Damašku. Také jsme se dozvěděly, že jeho kamarád pronajímá kousek od centra dvoupokojový byt. Tedy se na něj pojedeme druhý den podívat.

Rozdělily jsme se do dvou pokojíčků, syn i dcera od Abú Ivana šli spát k rodině a po 4 dnech strávených na cestě jsme konečně usnuly v posteli.

Ráno jsme samozřejmě zaspaly. Abů chtěl vyjet už kolem deváté ráno, ale nechal nás spát. Takže už nebylo kam pospíchat, kamarád, na jehož byt jsme se měly jít podívat odjel z města a bude zpátky až večer.

Snídaně už byla nachystaná, a tak jsme se šly nacpat.

Po snídani jsme vyjeli na prohlídku centra. Prošli jsme si Azem palác (Azem palace, قصر العظم), trh Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية), kde si určitě dejte výbornou zmrzlinu z mléka, plnou oříšků a pistácií. Ani vody v kašnách na ulicích se nemusíte bát. Ráno a večer lok slivovice a nemusíte mít strach. Také jízda autem, kde je více lidí než sedadel není žádný problém. Jen řidič musí být na sedadle sám a být připásán.

Po tomto krátkém výletě chtěl jet Abů zase k němu domů, kde prý budeme čekat na jeho kamaráda. My jsme už začaly být nedočkavé, neboť představa, že budeme zabírat místo opět Abuovým dětem, pro nás nebyla úplně příjemná. A taky jsme už prostě chtěly být ve svém. Jenže znáte poklidné Araby. Všechno v klidu, na všechno je času dost a hlavně, žádný stres a shon.

Takže když už bylo osm večer a kamarád Abú Ivana stále nebral telefon, bylo nám jasné, že i druhou noc strávíme u Abú Ivana. Zřejmě nám to vadilo víc než jemu a jeho rodině. Přeci jen proslulá arabská pohostinnost funguje a v Sýrii stoprocentně.

Vrátily jsme se tedy zpět k Abú Ivanovi a šly odpočívat. Za světla jsme uviděly obrovskou díru, která začínala asi metr od plotu. Abú nám vysvětlil, že se tam bude stavět obrovský supermarket, a že málem přišel i o svou zahradu. Ovšem portrét syrského prezidenta Bašára al-Asada na altánku stavební dělníky zastavil. Přeci by si nedovolili zbourat altán s jeho obrazem. A tak díky tomu Abú nepřišel o svou oázu.

Večer nás přijel navštívit „můj známý“. Jelikož jsme odjely na 6 týdnů a v práci pochopitelně nemám tak dlouhou dovolenou, slíbila jsem, že se pokusím v Sýrii pro firmu najít nějaké zajímavé kontakty. Předem jsem si domluvila pár schůzek. Anas, majitel jedné společnosti, zavolal, jestli jsme již v pořádku v Damašku a zda nás může pozvat na večeři. Jelikož jsme chtěli poskytnout chvilku klidu našim hostitelům, pozvání jsme přijaly.

Vzal nás do nedaleké restaurace, kterou vlastní jeho kamarádi. Způsobil vcelku rozruch, s kým, že to přišel. Zanedlouho přijel ještě Anasův kamarád Bassem. Oba dva byli moc milí a stali se našimi blízkými přáteli, se kterými jsme trávily většinu volného času. Probírali jsme s nimi také problematiku hledání bytu. Sami se nabídli, že nám druhý den pomůžou něco najít.

Jedna z možností, které Bassem vyslovil, nás velice pobavila. Prý má kamaráda kněze a mohl by nám domluvit ubytování v místním klášteře, které bude „za babku“. Hned jsme se rozesmály, že v tom případě by klášter asi do druhého dne spadl. Ale především přísný řád, že dveře kláštera se zamykají v jedenáct hodin večer, byl jeden z důvodů, proč jsme tuto nabídku odmítly.

Druhého dne ráno jsme již netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice strašně milí a přátelští, ale samo jejich rychlost pro nás Evropany je občas a v jistých situací pomalá.

Druhého dne ráno jsme netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice velmi milí a přátelští, ale jejich rychlost pro nás Evropany je v jistých situací nedostatečná.

Naštěstí Abú nezklamal a opravdu měl již domluvené nějaké prohlídky. Spával jen pár hodin denně, a tak od časného rána zjišťoval možnosti.

Náš požadavek byl jednoznačný, chceme bydlet ve staré části Damašku. Nevadilo nám, že budeme dojíždět daleko do školy. Chtěly jsme především být v centru dění. A nejlépe najít byt přímo v části Báb Tumá (křesťanská čtvrť) (Bab Tuma, باب توما) nebo u Báb Šarqí (Bab Sharqi, باب شرقي), kde bude pro nás život jednodušší a budeme si moci dát i nějaké to pivko.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

Nakonec jsme navštívíly realitku. Tedy spíš než kancelář to byli prostě dva mladí kluci, kteří shánějí pro cizince byty k pronajmutí. Karím nás vedl křivými, nádhernými uličkami staré části, až jsme najednou zcela bez orientace stanuli před velkými vraty. Uvítal nás příjemný majitel domu Nabíl a ukázal nám celé druhé patro jejich rodinného domku, s velkou terasou a tím nejúžasnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Celé staré město jak na dlani a také výhled na pohoří Qásíjůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون).

Oba pokoje byly sice zaskládány krámy, ale ta terasa… a vše nově vymalované, čisťounké. Byly jsme téměř rozhodnuté. Jen jsme ještě Anasovi a Bassemovi slíbili, že s nimi ještě odpoledne projdeme další nabídky, které pro nás našli. Majiteli jsme poděkovaly s tím, že mu do večera dáme vědět. Cena se dohodla na 600 USD + 100 USD realitce.

S Anasem a Bassemem jsme jeli do již zmíněného kláštera. Ovšem být v Damašku, kde se žije převážně v noci a muset se vracet do určité hodiny za zamčená vrata, bylo nemyslitelné. Další byt byl obrovský, dokonce s internetem. Ale daleko od centra, a také bez možnosti sezení venku.

Takže bylo jasno. Vrátily jsme se do bytu k Abů Ivanovi, rychle naházely vše do baťohů a kufrů a s pomocí Anase a Abů Ivana ujížděli co nejrychleji do realitky, vyzvednout si klíče a zaplatit. Nemohly jsme se už dočkat na vlastní bydlení, na terasu, pohodu, kterou si tam vytvoříme, na atmosféru, která na nás promlouvala z každé uličky, starého domu, z každé polorozpadlé střechy se satelitem…