Sobotní ráno je jasné, na vrcholné léto trochu chladné, nohy nám smáčí silná rosa, nad námi visí balón. V 7,45 hod opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern (objevíme i pěkné parkoviště, na němž by se dalo přespat), město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.
Je před devátou hodinou a tak není divu, že obří parkoviště je téměř prázdné. Trochu váháme, zda máme vyjet na vrchol. Při průjezdu údolím se nám okolní vrcholky cudně skrývaly v oblacích a ze zdejšího parkoviště na vrchol nedohlédneme. A tak to riskneme. Snad budeme mít alespoň trochu pověstného štěstíčka. Patřičně se nabalíme a vyrážíme k lanovce. Informační tabule u pokladny hlásí, že nahoře nás očekává teplota –1 stupeň a vítr 45 km/hod.
Zakoupíme za 79 švýcarských franků jízdenku a nastoupíme do kabinky. Ta nás rychle vynáší nahoru a my už po tolikáté, ale stále v úžasu sledujeme údolí pod námi i pohlížíme na objevující se alpské panorama za ním. Bohužel obloha není bezmračná, tu jeden, tu druhý vrcholek se schovává v bílých mracích jako v peřinách. Necháváme pod sebou hluboko i jezero Trübsee (1 800 m n m), u něhož vystoupilo hodně turistů, aby se vydali na procházku po alpských loukách, a jako ptáci se vznášíme mezi horskými štíty. Tak „doplujeme“ až do stanice Stand ve výšce 2 428 m. Cestou jsme pozorovali sviště na loukách pod námi, jak bezstarostně shánějí něco k snídani. Tak jsme vystoupali téměř 1 400 m a teď nás čeká „přepravní“ překvapení. Přestupujeme do velké kruhové kabiny, na jejíž vnější straně se skví nápis „ROTAIR.“ Už víme z informačních materiálů, že v roce 1993 zde zahájila provoz první rotační lanovka na světě. Jsme na ni zvědaví.
Do kabiny nastupujeme s neuvěřitelným množstvím štěbetajících Japonců, kteří se okamžitě hrnou k oknům. Za chvíli se lanovka rozjíždí. Najednou cítíme, jak se nám pod nohama točí podlaha, a hned nám je jasné, co je to ten „rotair.“ Během pětiminutové jízdy se s námi podlaha jednou otočí dokola, takže se nám naskytnou pohledy takzvaně na všechny strany. Bohužel některé pohledy nám neodhalí horské velikány, ale jen neprostupné mraky. Snad nahoře bude líp.
A nahoře skutečně o něco lépe je. Ale všechno po pořádku. Vystoupili jsme v království věčného ledu a sněhu, ve výšce 3 020 m a nacházíme se těsně pod nejvyšším vyhlídkovým bodem centrálních švýcarských Alp. A musíme uznat, že turistické materiály vůbec nepřehánějí. Sice část výhledu nám zakryly mraky, ale i to, co vidíme, stojí zato. Tedy nejprve vidíme mnoho Japonců a teprve přes jejich hloučky dohlédneme k horským vrcholkům. Vyšplháme po ledu a sněhu do sedla, abychom měli ještě lepší výhled. Rychle fotíme a natáčíme, než vše zmizí v mracích. Jsme doslova polapeni japonskou manželskou dvojicí, která chce, abychom je na tom pro ně asi vzácném ledu vyfotografovali. A co víc – chtějí i společnou fotografii s námi. Proč jim nevyhovět? I v našem albu se bude vyjímat fotografie s japonským párem.
Vyblbneme se na sněhu, prohlédneme nabídku suvenýrů i restauraci a když nám už i přes naše teplé oblečení začne být zima – podle informační tabule tu jsou –3 stupně –, raději se vydáme zpět do teplejších nadmořských výšek. Nejprve opět rotair, pak kabinky a za tři čtvrtě hodiny jsme opět v Engelbergu zalitém sluncem. Protože alpské panoráma se už úplně ponořilo do mraků, všímáme si věcí, které nám cestou nahoru unikly. Naši pozornost upoutávají především vlajky všech možných zemí namalované na boku kapinek. Pokoušíme se přiřadit k jednotlivým vlajkám stát a samozřejmě hledáme i tu naši. Zatímco v prvním případě jsme občas i úspěšní, v druhé „záležitosti“ nikoliv.
Krátce se projdeme městem. Naší pozornosti neujde především mohutný komplex benediktinského kláštera založeného v roce 1120. Současný kostel a klášterní budovy byly postaveny po požáru v letech 1730 – 1737 Johannem Rueffem. Město samo je jeden hotel, penzion a restaurace vedle druhého, to vše prošpikováno mnoha obchody s nejrůznějším zbožím. Nechybí zde ale ani zeleň a drobné parčíky a jsou tu i klimatické lázně.
Vrátíme se zpět na dálnici směr St. Gotthard, u města Wassen z ní odbočíme na západ. Chceme ještě dnes projet průsmykem Sustenpass a trochu se v něm i projít. Počasí se ale stále zhoršuje. Nenecháme se od svého úmyslu odradit a hrdě stoupáme zatáčkami. Kolem nás se v rychlém sledu střídají lidská obydlí, louky a lesní porost. Ten se se stoupající výškou stává nižším a nižším, až vymizí úplně. Bohužel místo něj je více a více mraků a klesají níž a níž, až nás téměř pohltí. Než dojedeme na nejvyšší bod silnice, zažijeme ještě jedno „překvápko.“ Předjíždíme stojící auto s přívěsem, v němž se běžně přepravují koně. Jenže z tohoto přívěsu nevybíhá kůň, ale stádo ovcí. Tři jehňata nakonec vytáhnou ze samotného auta.
Až nahoře projedeme tunelem dlouhým 325 m – někde jsme si přečetli, že tento tunel je mistrovským dílem švýcarských stavitelů – a už zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se ve výšce 2 224 m.
Jen co se trochu rozhlédneme, uznáme, že dnes nám prý jeden z nejkrásnějších švýcarských průsmyků své krásy neukáže. Za námi od východu, z údolí Meiental, přitáhly těžké mraky, zatím se ale nestačily přehoupnout do západního údolí Gadmental. Se spěchem na sebe natáhneme to nejnutnější a vyrážíme přes kamení a sněhové pole do sedla, z něhož snad ještě budeme něco vidět. Musíme říci, že skutečně něco vidíme. Jen se dohadujeme, které vrcholky se nám to představily.
Celkem bez problémů poznáme jen ledovec Steingletscher, který sahá svým splazem až k jezeru Steinsee v blízkosti silnice. V mracích postupně mizí na východ od ledovce zvedající se Klein Sustenhorn (3 318 m n m) i Sustenhorn (3 503 m n m), zatímco horská skupina Gewichtenhornu (3 425 m n m) a Tierbergu (3 444 m n m) na západě se ještě urputně mrakům brání. Na severu se tyčící a námi ráno navštívený Titlis však nevidíme. I přes takto omezený výhled ten kratičký sprint stál zato. Alespoň víme pro příště, kam a na jak dlouho zamířit. Podle zdejších ukazatelů jsme si vyhlédli túru „někdy příště.“
Ze sedla také pozorujeme chvíli dění na parkovišti. Provoz tu moc velký není, ale stojí zde jedno originální vozidlo. Staré nákladní Volvo bylo přebudováno na „pojízdný hotel“ a dojelo až sem. Za kabinou řidiče jsou místa k sezení jako v autobuse a za nimi se nachází lůžková část. Samozřejmě tento neobvyklý dopravní prostředek nebudí jen naši pozornost, ale pozornost i všech ostatních turistů. A kdo že jím přijel? Kdo jiný než podnikaví Češi, má jihlavskou poznávací značku.
Serpentinami údolí Gadmental klesáme k západu. Lidských příbytků potkáváme jen několik, sem tam rozhozených, větší soustředění tvoří až vesnice Innertkirchen. Hned na začátku vesnice zahlédneme poutač na dva kempy – jeden vlevo, druhý vpravo –, a protože bychom rádi postavili stan ještě za sucha, k tomu vlevo zamíříme. Propleteme se mezi hospodářskými budovami a ocitáme se před celkem moderním domem. Na louce stojí množství stanů a obytných přívěsů. Jsme na místě. Jen chvíli váháme, kde je recepce, až příjemný pán se nás zeptá, zda něco hledáme. „Ano, kemp.“ „Jste u cíle,“ zní jeho odpověď.
Vyplníme nezbytné papíry a „pan domácí“ se s námi dává do hovoru. Chválí české vozy Octavia – viděl, že jsme s ní přijeli –, říká, jak dobře slouží v horách. Jeho slova přijímáme trochu s rezervou, asi nám chce polichotit. O tom, že Švýcaři skutečně mají mnoho octávií, se přesvědčíme během dalších dnů, když si začneme jejich četnosti více všímat. Dále nám pán také důvěrně sděluje, že mu neskonale chutnají české bramboráky, ty německé prý za nic nestojí. Potom přejdeme k věčnému tématu, k tématu počasí. My říkáme, že dnes bylo docela slušně, až odpoledne se počasí začalo zhoršovat, pán ale oponuje, že to za moc nestálo, že zítra má být lépe. No tedy zatím to nevypadá.
Náš pesimismus je na místě. Stan sice postavíme ještě bez doprovodu dešťových kapek, ale jen co jsme s prací hotovi, spustí se liják. Poslušně vyčkáváme v autě, až se počasí umoudří, abychom si mohli uvařit večeři. Jakmile přestane pršet, okamžitě se vrháme na vaření. Jídlo ale dojídáme už zase pod dešťovými kapkami. Rychle do stanu, stručná rekapitulace dnešního dne a pak už jen posilující spánek. I když jsme dnes moc nechodili, jsme unaveni a po odpočinku toužíme.
