O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.
Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.
Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.
Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.
Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.
Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.
Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.
Autor: Lenka Hrabalová, CK Mundo
