Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.
Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).
O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.
Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.
Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.
Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.
Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa
Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.
Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.
Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.
No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).
Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.
Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).
Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.
Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.
Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…
BARAKA
Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky
Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/
