Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC
Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.
Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.
{{reklama()}}
Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.
Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.
Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.
Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.
Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.
Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.
Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.
V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.
Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC
Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.
Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.
{{reklama()}}
Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.
Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.
Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.
Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.
Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.
Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.
Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.
V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.
