(Telefonát pár dní před odjezdem) „Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft, že jo?“ Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný vodopád nebude…“
Snažíme se přivázat na střechu půjčeného Transita dvě kánoe a kajak a dovnitř naházet všechno potřebné. Konečně vyrážíme (pouze o čtyři hodiny později než bylo v plánu).
„Honzo, je to velký rozdíl řídit Transita a normální auto?“ ptá se Vlaďka. „Trochu jo, ale já to nemůžu moc srovnávat, do dneška jsem nic jiného než naši Feldu neřídil,“ odpovídá kolega od volantu, čímž nás všechny uklidňuje.“
Měl bych upřesnit, že v autě je pět statečných, kteří se nezalekli poměrně živelné organizace (ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, jaká plavidla vezmeme a čím je odvezeme apod.), a míříme na Dunajec. Před chvílí se setmělo a právě ukazujeme pasy mezi Českým Těšínem a Cieszynem. Teď řídí Vlaďka a já se pokouším navigovat podle deset let starého polského autoatlasu. Dobře to dopadlo, okolo půlnoci přijíždíme do cíle – Noweho Targu. Místo na spaní se v noci s autem hledá špatně, ale po chvíli se podařilo a usínáme na louce za městem.
Horní Dunajec
Ráno nás probouzí zvonečky okolo se pasoucích ovcí. Běžíme se vykoupat do řeky a proti nám se tyčí panorama Tater. Popojíždíme autem k mostu v centru města a spouštíme lodě na Bílý Dunajec. Po chvíli se zprava přidávají vody Černého a od této chvíle se řeka nazývá jediným kouzelným slovem – Dunajec.
Pod kýlem máme tak průzračnou vodu, že vidíme hejna ryb i oblázky na dně; nad hlavou nám občas proletí volavka či černý čáp. Řeka svižně teče neporušenou přírodou, střídají se peřeje a klidnější úseky, jezy potkáváme za celý den jen dva. K večeru vplouváme na stojaté vody Czorsztyńské přehrady. Večeříme, koupeme se, odpočíváme a mezitím Honza stopuje zpátky, aby přivezl auto. Přejíždíme pod přehradu do vsi Sromowce Wyżne a protože se nám nechce platit za kemp, stavíme stany na trávníku mezi fotbalovým hřištěm a řekou.
Soutěska
Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat. Míjíme skály zvučných jmen, vyhlídky i turisty jak na břehu, tak na pltích. Po devíti kilometrech, které nám utekly až moc rychle, přijíždíme do Nižné Szczawnice. Poblíž centra visí nad řekou barevné tyče, zkoušíme (nepříliš úspěšně) svou šikovnost ve vodním slalomu. O něco níže kotvíme v parku na levém břehu (nazvali jsme jej pracovně Stromovka), vaříme večeři a stavíme stany. Okolo nás prochází zamilované dvojice, maminky s kočárky i důchodci; jedni na nás koukají jako na zvířátka v zoo, druzí jako na bezdomovce na nádraží. Nenecháváme se tím odradit, koupeme se v řece a následně, se zvukovou kulisou přicházející bouře, usínáme.
Poslední den plavby
Probouzíme se v naší známé Stromovce, opět nás okukují místní, tak radši rychle balíme a odrážíme. Řeka je krásná, pořád teče svižně, míjíme louky, lesy, vesničky s kostely. Bohužel je málo vody a tak každou chvíli dřeme o dno. Je to jediná vada na kráse, ale natolik závažná, že po jedenácti kilometrech v Ochotnici končíme, a já si vytahuji pomyslného černého petra, značícího stopování pro auto. Poláci staví ochotně, jsem zpátky právě ve chvíli, kdy ostatní vynesli lodě na cestu. Tentokrát už víme, jak přivázat lodě na zahrádku, za chvíli vyjíždíme ke státní hranici a dále do Spišské Staré Vsi. Vychutnáváme slovenské speciality v restauraci a spokojeně usínáme na kopci za vesnicí.
Za krásami Slovenska
Z nápadu strávit zbývající den splutím Popradu sešlo kvůli nízkému vodnímu stavu, takže nás čekají suchozemské aktivity. Nikam nespěcháme, před polednem vyjíždíme k jihu.
Na křižovatce nás zaujala směrovka na Belanské jeskyně, rozhodujeme se ji následovat. Kluci jsou nadšení unikátním diagonálně orientovaným systémem chodeb i pěknou výzdobou; holky naše nadšení nesdílí, prý by o jeskyní tmě a pověsti o tom, že každý kdo se dotkne tohoto krápníku do roka otěhotní, dokázali povídat z fleku lépe než průvodkyně.
Druhá zastávka je v Kežmarku. Krásným historickým centrem přicházíme ke hradu a za 40 Sk kupujeme vstupenky. Prohlídka se tentokrát líbila všem – od zbraní, přes středověká řemesla a vybavení dávné lékárny, až k expozici o místním průkopníkovi rentgenu.
Večer míříme do Liptovského Jána. Za posledními domy vesnice, nedaleko kostela, se nachází minerální vřídlo. Uprostřed parku jsou volně přístupná jezírka bublající vody. Sedíme po krk v lehce teplé vodě se sirným zápachem, vzpomínáme na uplynulé dny a voda z nás smývá všechnu špínu i nemoci (podle místních působí blahodárně na všechno od kožních chorob po potenci).
Následující den se dělíme, část se vrací domů, přidávají se k nám další kamarádi a míříme do Roháčů. Ale to už je jiné povídání…
