Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.
Nad siluetou města se v dálce ve vrstvě smogu leskly mrakodrapy Nového Dillí, ale naše pozornost patřila především blízkým mogulským stavbám a neprodyšně, až chaoticky zastavěným starým čtvrtím města. Dívali jsme se na ně přes kulisu ostatních krásných mramorových minaretů, které bývají i díky příměsi pískovcové červeně považovány za ještě elegantnější než u blízkého proslulého Tádžmahalu v Ágře. Přes obrovské vydlážděné nádvoří, na které by se měly vměstnat desetitisíce poutníků, jsme pak nemohli očima minout slavnou Lál kilá – Červenou pevnost. Bývalý sídelní palác Velkých Mogulů se topil v zeleni parků a hájů a jeho mohutná zeď z červeného pískovce jakoby věznila bezpočet pavilonů, věžiček a mešit. Ty jsme však pro clonu smogu spatřili až později v areálu samém.
Zatím jsme se z nádvoří museli obdivovat opravdu úchvatné klenbě s až středoasijsky lomeným obloukem a všem třem bíločerveným cibulovitým kopulím. Nad tou nádherou. by se člověk sklonil až k zemi – skotský architekt. Fergusson ji prý označil za jednu z nejkrásnějších mešit světa – ostatně na teple barevných kobercích podél plochy nádvoří tak v bázni před samotným Alláhem činili sami muslimové. Procházeli jsme neslyšně kolem nich a uvažovali, zda mezi nimi nepotkáme imáma této mešity Abdulláha Buchárího. Zasvěcenci vědí, že právě tady je třeba hledat nitky vedoucí k osudové fetvě vyslovené r.1989 v Iránu nad Salmanem Rushdiem, jehož kontroverzní kniha narušila dlouho pracně budovaný smír mezi indickými muslimy a hinduisty.
Mohamedův vlas, údajné otisky jeho nohou v kameni ani jiné relikvie z jeho pohřební výbavy jsme už neviděli, kolem krámků zlatotepců a stříbrotepců jsme pospíchali k již zmíněné pevnosti. Před její masivní zdí si uvědomíte sílu a moc dynastie, která to vše dokázala vystavět a která klesla po 350 letech své vlády až pod nátlakem Britů. Únavou z neskutečných vlhkých veder klesáme před Trůnním sálem i my a přestože se už údajně můžeme počítat mezi „silné nátury“ – jenom ty totiž podle knižního průvodce zvládnou cestování indickým vlakem 2.třídy – zvažujeme poprvé zkrácení našeho pobytu v tropech. To v případě, že seženeme lacinější letenku – kamkoliv do střední Evropy…
Na otevřené rikše pospícháme na adresu několika cestovních kanceláří. Při čekání na frekventované křižovatce – na rozdíl od Amritsaru tu ještě fungují semafory – se k nám blíží hubený malý klouček s nafouklým bříškem. Jeho prosebné hladem unavené oči se setkávají s našima a jeho ruka mne na znamení naléhavosti srdceryvně škrábe po koleně. Že hladoví půl miliardy obyvatel Země, nás už pro zvyšující se apatii i nestravitelnost tohoto čísla nechává chladnými, ale máte-li jednoho jediného před sebou, zasáhne vás to jako blesk.
V klimatizované místnosti s převelice ochotným úředníkem studujeme mapy leteckých společností a na prvním místě samozřejmě jich ceny. Po zrušení letů polských aerolinií připadá v úvahu. cesta s Air India nebo Aeroflotem, a dvě volná místa nočního letu do Frankfurtu rozhodují o tom, že se nakonec přikláníme k donedávným „přátelům nejvěrnějším“. Úředníkovi a rikšákovi padá úlevou kámen srdce: tučná provize a bakšiš budou!
Naposledy dáváme rozchod a každý se sám loučí s podvečerním Dillím, Indií a Asií. Ulice plné kol, děcka na trávnících hrají fotbal a vedle kriket. Poslední kořeněný šmak v pouliční kuchyni a přestože se nám svírá srdce z toho, že všechno opouštíme, přece se už nemůžeme dočkat návratu domů do Evropy.
Na domluveném místě se Petr objevil s oranžovým věncem květin na krku. Od kteréhosi kolemjdoucího to měl být nejspíš uvítací pozdrav, pro nás ale jeho prostřednictvím Indie říkala své sbohem.
