Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.

Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.

K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.

„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.

Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.

„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.

Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.

Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.