Hned, jak jsem napsal článeček o jaru, nachumelilo. A protože sníh pomalu mizí, je čas napsat něco o zimních radovánkách. Když jsem v sobotu viděl, kolik je sněhu, rozhodl jsem se provětrat své kolo. Sluníčko svítilo a ptáčci nezpívali. Plán cesty byl jasný a několik let už stejný. Okolo lesem, pozvolna na Palici (613 m n. m.) a pak opět lesem, v divokém sjezdu, dolů.
Cesta nahoru probíhala naprosto bez problémů. Sněhu bylo málo, kopec mírný, nálada veselá. A už jsem byl nahoře. Stačilo odbočit na tu správnou cestu a frrr dolů. Stačilo správně odbočit. Jedu z kopce, stále z kopce, postupně se však cesta ztrácí a sněhu přibývá. Když už i kolo odmítlo prodírat se tím hlubokým sněhem, slezl jsem, nechal ho stát po držák na láhev ve sněhu a šel jsem obhlédnout terén vpředu. Mezi tím se zatáhlo a začalo hustě chumelit. Přelezl jsem padlé stromy a divil se, jak se může taková velká cesta úplně ztratit.že bych někde špatně odbočil? Věděl jsem, že moje oblečení je čistě sportovní a že jakmile moje srdce přestane udržovat zvýšenou tepovou frekvenci, umrznu. Zkontroloval jsem zásoby potravin a zjistil, že jsem si tentokrát nevzal ani tatranku. Na moment mě přepadly chmurné a pesimistické myšlenky. Jak dlouho asi vydržím? Za jak dlouho mě najdou? Začal jsem uvažovat, do jaké pozice bych měl zmrznout, aby to vypadalo alespoň trochu důstojně.
Sněžilo tak hustě, že jsem se musel vrátit ke kolu, než se moje stopy ztratí pod vrstvou nového sněhu. Najednou jsem uslyšel šramot z roští. Ha myslivec, napadlo mě. Moje záchrana! A div jsem se do roští nevrhl střemhlav, abych ho objal a vroucně políbil. Najednou jsem uviděl původce zvuků. Myšlenka na vlčáka zachránce byla okamžitě vystřídána myšlenkou na vlka predátora. Všechny moje životní problémy se najednou zdály malicherné a vzdálené a důležité bylo jen to, v jaké fázi stravovacího režimu se vlk právě nachází. Pak ale zvítězilo racionální uvažování. U nás žádní vlci přece nejsou. Násilím jsem přinutil třesoucí se kolena ke klidu, předpažené ruce jsem si strčil opět do kapes, v poslední chvíli opět zatnul svěrač a pořádně jsem zaostřil. Najednou už vlk nebyl vlk, ale byl divoké prase. Oddechl jsem si. Stačilo tedy jen počkat až přejdou selátka (znám pravidla předností v lese), úsměvem mamince sdělit, že její dětičky jsou ta nejrozkošnější prasátka, která jsem kdy viděl (jen o to maminkám vždycky jde) a mohl jsem nerušeně pokračovat v cestě. Místo selátek však vylezlo druhé prase a já si tak uvědomil, že tato dvojíce je, co se potomků týče, teprve u plánování (nebo těsně po). Šťastně jsem dorazil ke kolu, chvíli ho hlubokým sněhem tlačil, než se cesta zase začala objevovat a já mohl nasednout. Netrvalo dlouho a našel jsem se. Oproti původnímu plánu jsem si to sice trochu prodloužil, ale za to jsem se krásně ošidil o sjezd. Ale co, slunce pak zase vykouklo zpoza mraků a já se dostal unavený a spokojený až domů.
