„Měl jsi to místo opravdu rád,“ přerušil mě Raffy větou, která v sobě skrývala otázku, ale zároveň i odpověď. „Ano, to měl. A víš, že mně k němu dopomohla jedna velká náhoda?“ Bylo léto. Na Moravě nabylo zrovna moc teplé, takže tu s ním byla touha podívat se k moři a trošku se u něj ohřát. Peníze by byly, ale ne zas tak moc, kolik by stačilo na to, aby jsme mohli s Hankou vyrazit autem do Chorvatska. Přes internet a telefon jsme si díky inzerátu na webu domluvili, že vezmeme z Brna tři Pražáky, kteří nám přispějí na benzín.
„S Hankou?“ optal se Raffy. Bylo mi jasné, na co se mě ptá. „Ano, s tou Hankou, co právě prošla okolo nás s kartáčkem na zuby.“
Když jsme se s nimi setkali v pátek odpoledne na parkovišti u brněnského hotelu Grand, ukázalo se, že z hlavního města jsou jen dva a že ta třetí je moje kamarádka ze středoškolských let Ivča z úplně jiného města – Žďáru nad Sázavou. Bylo to zvláštní setkání po tolika letech. Skoro tak podivné jako naše první, kdy jsme se spolu seznámili na jedné skautské akci. Souboj o Neslovický nuget se jmenovala. V tomhle jsou náhody krásné. Kdysi jsme se potkali, prohodili spolu pár slov či spíše dlouhých vět, ale vážnějším tématům jsme se tenkrát vyhýbali. Na to jsme byli oba ještě moc mladí. A potom jsme se najednou potkali jako dva dospělí na parkovišti.
Uplynulo jedenáct hodin a byli jsme v Chorvatsku v přístavišti lodí v Primoštenu. Znavení jízdou jsme se tam jen tak procházeli a typovali, která z nich asi čeká na ty tři. O pár hodin později se tam ještě měli setkat s jejich novým kapitánem a kamarády, se kterými se na jednu z těch kocábek nalodí a stráví na ní společně jeden týden plný dobrodružství na vlnách. Je pravdou, že nám všechny připadaly hrozně malé a při pomyšlení, že bych měl strávit na něčem tak malém týden s tolika lidmi, mě chytala klaustrofobie. Možná to bude tím, že všichni lidé narození ve znamení Berana jsou tak trošku samotáři. Tedy alespoň dle mého názoru.
A právě o týden později při cestě zpátky z tohoto přístaviště, kdy jsme už vezli pouze Ivču a její novou kamarádku Bostonku, jsem poprvé slyšel o mezinárodní skautské základně s názvem Horní mlýn. Zrovna tam hledali civiláka a já byl toho času zrovna čekatelem na přidělení výkonu civilní služby. Jaká krásná náhoda. Slovo dalo slovo a měsíc nato jsem se tam byl podívat. Pak ještě jednou, aby si pro změnu prohlédli oni mě, jelikož šlo hlavně o to, aby byl civilák manuálně zručný. Pořezal jsem tam tedy nějaké dřevo na cirkulárce, zabetonoval díru v podlaze vodárny a odjel domů s tím, že mi brzy dají vědět.
Jak řekli, tak udělali. Domluvili jsme se na tom, že začnu prvního března roku dva tisíce dva. Nějaký měsíc nato to vypadalo, že z toho nic nebude, protože paní z magistrátu neměla pochopení pro člověka, který jí ulehčil práci tím, že si místo výkonu našel sám. Ale druhá návštěva s bonboniérou v ruce rozhodla. Zašel jsem na živnostenský úřad, abych přerušil provozování živnosti, která mě dosud živila. Tou byla práce na laně. Měl jsem ji rád, i když jsem věděl, že právě díky ní jsem v jakémsi podivném koloběhu peněz. V zimě žádné nemám a v létě, kdy je tomu přesně naopak, z nich splácím dluhy, co mi vznikly v měsících, kdy jsou střechy zapadané sněhem a o práci tak ani nezavadím.
„Civilka mě hodně změnila, proto ji nazývám začátkem této cesty. Během ní jsem se podíval i do Indie. A právě tam se odehrálo to nejdůležitější, co rozhodlo o mém dalším osudu, Raffy. A to je právě to, proč ti to celé vykládám…“ „V Indii jsem nikdy nebyl,“ povídá Raffy. „Pověz mi o ní něco.“ „Víš, Raffy, někde v Indii jsem si na účet z hotýlku, ve kterém jsem bydlel ve Váranásí, napsal: Indie je jako lehká holka, která chce za všechno prachy. Ale když s ní strávíš více času, tak zjistíš, že je to v jádru nádherná holka, která bohužel neumí dělat nic jiného, páč jenom tohle ji její rodiče naučili…“ A já si za tím stojím. Indie umí být někdy hodně drsná, ale možná, že i v tom je její krása. V tom, že si na nic nehraje. Je tak upřímná, až z toho člověka mrazí. O jednom setkání, které mě snad ovlivnilo ze všech nejvíce, jsem tam ve Váranásí na ghátech napsal jednu krátkou povídku: Pomalu se blížila půlnoc a to znamenalo, že se v tomto starém autobuse mířícím z Khadžuráha do posvátného města Banáras budu kodrcat už jen asi sedm hodin. Ale nemůžu si na nic stěžovat, protože jsem si tuto šestnáctihodinovou jízdu v tomto stále poskakujícím stroji vybral sám. Mohl jsem jím jet jen do Satny vzdálené pouhé čtyři hodiny a tam přestoupit na pohodlnější noční vlak, ve kterém se dá na celkem pohodlném lůžku i spát. Ale já chtěl poznávat život v Indii i z pohledu normálních lidí, kteří právě tímto autobusem cestují proto, že na vlak nemají dostatek peněz. Takže jsem vlastně dostával to, co jsem si přál. Byla celkem zima, vzal jsem si tedy na sebe druhou a zároveň i poslední mikinu, co jsem měl, a dál se zaobíral svými myšlenkami. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jestli tu v Indii najdu to „něco“, pro co jsem sem vlastně přijel. Vtom mě z přemítání vyrušilo nastupování dalších spolucestujících. Vedle mne si přisedl postarší Ind a mezi nás posadil asi tříletou holčičku. Ta na mě vykulila svá krásná tmavá kukadla a zaculila se tak, že to vypadalo, jako by mnoho bílých cizinců ve svém kraťoučkém životě ještě neviděla.
A jelo se dál, ta malá princezna, která měla na sobě jen lehké šatičky, se zabalila do deky, aby jí nebyla zima. Ale nejspíše ji moc nezahřála, takže se po chvíli přitulila ke mně. Asi pochopila, že k zahřátí potřebuje víc než jen svou starou deku, a stále se usmívala. To už jsem se přestal zaobírat myšlenkami týkajícími se mne samotného a začal jsem přemýšlet nad tím, co ji asi v životě čeká. Pochází jistě z chudé rodiny, a tak před sebou nemá zrovna růžovou budoucnost. Navíc jako děvče nenajde zastání ani u svých vlastních rodičů, ti si více cení syna. Moc se tomu nedivím, to on se o ně bude starat, až zestárnou a nebudou moci tolik pracovat. Až ta malá dívenka dospěje, rodiče ji provdají za někoho, koho možná poprvé spatří teprve ve svatební den. Za někoho, koho možná bude více zajímat její veliké a dosud tolik v hinduistických rodinách žádané věno. Za někoho, koho možná nebude mít nikdy ráda… Po chvíli mi ta malá usnula na klíně a já si tolik přál jí nějak pomoci. Ale nevěděl jsem jak, dát peníze jejím rodičům nemělo smysl, koupili by boty svému synovi a ona by dál chodila bosá. Snad by mělo smysl si takové děvčátko adoptovat na dálku, zaplatit jí školu a věřit, že mu to zajistí lepší budoucnost. Ano, rozhodl jsem se, že až se vrátím domů, přesně toto udělám. A pak už jsem jen koukal z okna na tmavé nebe a pomalu usínal s myšlenkou, že možná díky tomu malému děvčátku jsem našel nový smysl svojí cesty do Indie.
Povídku jsem nazval „Jedné bezesné noci“. Byl jsem pevně rozhodnut, že až se vrátím domů, tak si takové malé děvčátko opravdu na dálku adoptuji. To jsem ale ještě netušil, že vše bude tak trošku jinak. Součástí mého rozhodnutí totiž bylo i to, že jsem si umínil, že až příště pojedu či poletím do Asie, tak tam budu půl času cestovat a tu druhou půlku pracovat tak, abych alespoň některým lidem, žijícím tam v pro nás nepředstavitelné bídě, pomohl.
A abych mohl tomuto svému slibu dostát, rozhodl jsem se, že bude nejlepší stát se novinářem. Začal jsem studovat roční kurz v časopise Koktejl, díky němuž jsem se rekvalifikoval na redaktora časopisu. Léto po skončení kurzu v Koktejlu uběhlo jak voda, a protože jsem slíbil, že kamarádovi Vilíkovi zrekonstruuji domeček, tak jsem na něm začal v září pracovat. A v rámci toho jsem dopisoval svoji první knihu, kterou jsem pojmenoval U krajnice aneb Malá kniha příběhů, které psala sama cesta. Těsně před Vánoci jsem pak vázal knížečky s Kráťou v knihařství jeho známých. Bylo jich sedmdesát sedm a každá měla jinou obálku. Malovaly je pro mě kamarádky a jednu mi namaloval i Kráťa. „Jednu bych ti také věnoval, ještě jich doma pár mám, ale bohužel bys jí nerozuměl, jsou napsané v mém jazyce. Byly to dárečky pro mé rodiče, příbuzné a kamarády.“ Spokojeně jsem je rozdával a užíval si Vánoc. Ale jen do šestadvacátého prosince…
„Sám víš moc dobře, co se stalo potom, Raffy.“
„Je ti jasné, že kdyby nepřišla tsunami, tak bychom se nikdy nepotkali? Ale nechci nad tím takto uvažovat, protože bych musel říci, že vše zlé je k něčemu dobré. A já si tím v tomto případě nejsem ale opravdu vůbec jistý… A právě proto jsme tady. Chtěli jsme se pokusit alespoň trošku pomoci. Nestát jen s rukama v kapsách. Sám víš, že těch peněz není mnoho. Taky znáš náš původní plán, takže víš, co jsme s nimi chtěli původně udělat. Mysleli jsme, že za ně postavíme někomu malý dřevěný domeček. Ale ukázalo se, že to by nebylo to nejlepší řešení, jak s těmi penězi naložit. Proto jsme se nakonec rozhodli pracovat s vámi ve vašem centru a pomoci tak více lidem.“
V hale jsme tou dobou seděli už jen my dva. Ostatní šli spát nebo se jen tak povalovali v pokojích a pokoušeli se i přes neustálé otravování komáry usnout. Co také dělat, když nešla elektřina? Navíc byla neděle a my ten den byli slavit Nurlailiny narozeniny mimo Banda Aceh. Cestou jsme navštívili snad celou její rodinu a v labi-labi strávili takřka pět hodin, takže jsme z toho byli všichni docela unavení. I když faktem je, že všude, kde jsme se cestou stavili, o nás bylo opravdu skvěle postaráno, hladem ani žízní jsme netrpěli. Cestou tam to vypadalo, že ani nedojedeme, protože jsme měli problém s motorem. Ale Indonésané jsou šikovní chlapíci a opraví snad cokoliv a kdekoliv jen tak na koleně. Dům, který tu v Banda Acehu obýváme spolu s našimi známými z Filipín, s nimiž jsme se seznámili cestou do Indonésie, je opravdu velký. Jen jeho hala je velká asi jako celý třípokojový byt v českém paneláku. Ale to my potřebujeme, protože když se sejde i jen část z padesáti devíti rodin, o které se tu staráme, což čítá asi tři sta lidí, tak do menšího domu bychom se nevešli. A v hale se také odehrává část pravidelného odpoledního programu pro děti. Ta hlavní část se děje na terase před vstupem, kde je přes odpoledne stín a kde já teď po pár posledních nocí spávám v postavené moskytiéře od stanu, protože v domě je večer, pokud nejde elektřina, opravdu hrozné vedro, neboť nejdou větráky. Na terase se mi spí výborně. Pod moskytiérou mě ani neotravují žádní komáři, takže jsem ráno krásně odpočatý. Ale je mi pak vždy moc líto Hanky, která musí spát v domě. Spolu ve stanu spát nemůžeme, to je tu z náboženských důvodů nemyslitelné, a spát sama tam taky nemůže.
Co se týče komárů, tak má dům jednu velkou nevýhodu. Jedná se totiž vlastně o domy dva, z nichž jeden byl postaven již dříve a ten druhý k němu později dostavěn. A z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nebyly všechny boční stěny dozděny až ke střeše, díky čemuž v domě vzniklo něco jako vnitřní otevřená terasa, což v praxi znamená, že do hlavní haly domu, kuchyně, vstupní místnosti, vrchního pokoje a skladu můžou volně lítat stovky či tisíce komárů, které tam naláká světlo. Také to znamená, že v domě musí stále někdo zůstávat, protože po zdolání tří výškových metrů do něj může kdokoliv vlézt. Naštěstí tu mají jednu skvělou věc. Vypadá to jako tenisová raketa, ale s tím rozdílem, že místo běžného výpletu je vypletena dvojitou kovovou sítí. Ta raketa se dá před použitím do zásuvky a po jejím nabití se zmáčkne tlačítko, čímž se vytvoří mezi kovovými vlákny napětí, a komárovi, který se mezi ně připlete, už není pomoci, shoří na popel. Večer se tedy obvykle kolem stolu, u něhož se večeřelo, pohyboval někdo s raketou a chránil tak ostatní před pokousáním. Když se s ní někdo vydal do místnůstky, v níž jsme měli uskladněný olej a která je také volně přístupná z haly, nebyl pro něj problém zničit během několika málo minut na stovku moskytů. Jeho úspěch byl pak často oceněn potleskem všech ostatních. Bylo nám ale jasné, že stačí pouze jeden jediný moskyt přenášející malárii, abychom na vlastní kůži poznali, jak dokáže tato zákeřná nemoc člověku znepříjemnit život. Kromě Hanky totiž nikdo z nás nepoužíval antimalarika.