Autor: Vlastimil Hanuš

Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.

V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.

Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky

Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.

Kdyby slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky nevydal v roce 1932 román Čachtická paní, byla by možná Alžběta Báthoryová známá jen několika historikům, případně znalcům lidových pověstí Myjavska. Čachtický hrad by byl jen jednou z řady malebných zřícenin a samy Čachtice by byly nejspíš známé hlavně jako místo, kde se členové spolku Tatrín v roce 1847 na výroční schůzi dohodli na podobě spisovné slovenštiny podle koncepce Ľudovíta Štúra. Lingvistika a národní buditelství je činnost zajisté záslužná, ale přiznejme si, že lidské tragédie a napínavé příběhy přitahují větší pozornost.

Čachtický hrad byl založen v polovině 13. století jako císařská pevnost na obranu západní hranice Uherska. Již v roce 1273 ho se svým vojskem napadl a silně poškodil český král Přemysl Otakar I. Z držení císaře pak hrad přešel postupně do rukou dalších majitelů pocházejících z nejvýznamnějších uherských rodů. V roce 1467 byl na hradě vězněn poslední velitel husitských bratříků Jan Švehla později popravený ve Velkých Kostolanech. V letech 1663–4 byl hrad opraven a zabezpečen, aby odolal vpádu tureckých vojsk. Protože se tehdejší vlastník hradu František Nádasdy podílel na povstání proti císaři Leopoldovi, byl hrad zkonfiskován. V roce 1708 jej pak dobyl vůdce protihabsburského stavovského povstání sedmihradský kníže František II. Rákoci. Později pak pustnoucí hrad přešel zpět do císařských rukou, nějaký čas sloužil jako vězení a pak byl zanechán svému osudu. Hrad nikdy nesloužil jako reprezentační sídlo majitelů. Byl vždycky budován a udržován jako vojenská pevnost a bydlení zde bylo poměrně nepohodlné. Majitelé hradu si svá sídla stavěli v nedalekých Čahticích. {{reklama()}}

Na místech, kde stojí současné Čachtice je doložené osídlení již od doby neolitu a 8.-9. století se zde nacházelo i slovanské hradiště. První písemná zmínka o Čachticích pak pochází z roku 1263. Původně náležely k nitranskému hradu, později měnily majitele společně s čachtickým hradem. V roce 1392 byla Čachticím udělena privilegia zeměpanského městečka. Největší zásah do svého rozvoje zažily asi v roce 1599, kdy byly zpustošeny Turky.

Ze stavebních aktivit majitelů čachtického hradu, kteří si zde budovali svá sídla, se do dnešních dob dochovala kúrie Drugetů, která byla počátkem 17. století vybudována jako menší šlechtické sídlo na místech kde stál kaštiel rodu Orságů, který ve své době sloužil i jako soudní budova. Takzvaný císařský kaštiel rodu Nádasdyů postavený někdy před rokem 1645, který obývala i Alžběta Báthoryová, se do dnešních dob nezachoval. Zůstala z něj jen část sklepů, které dodnes slouží ke skladování vína. Dodnes se dochovala část renesančního kaštielu, který si v roce 1668 nechal postavit Mikuláš Draškovič. V současné době slouží jako muzeum historie Čachtic a Tatrína. Jen na okraj. Záměrně používám pro označení staveb slovenské termíny. Nejen, že se mi prostě líbí, ale v konkrétním případě jsou i výstižnější. Kaštiel by se sice dal do češtiny přeložit jako zámek, ale svým charakterem odpovídá spíš velkostatku či paláci určenému k bydlení a úřadování, než romantickému reprezentačnímu sídlu, které se nám při vyslovení slova zámek obvykle vybaví. Kúrie se pak statku blíží ještě víc. Ve svém významu odpovídá českému termínu panský dvůr.

V příspěvku o čachtickém hradu nelze alespoň jedním odstavcem nezmínit zdejší nejslavnější obyvatelku, nechvalně proslulou Alžbětu Báthoryovou. Rozhodně si netroufám a ani nechci spekulovat s odstupem skoro čtyř staletí, navíc jen tak od stolu, o tom, jestli se jednalo o lidskou zrůdu nebo nevinnou oběť intrik. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a pravda bude asi někde uprostřed. Byla jedním z posledních příslušníků mocného rodu Báthoryů, který vlastnil rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a z nějž pocházel i Alžbětin strýc, polský král Štefan Báthory. Příslušnost ke královskému rodu vedla možná k tomu, že nebyla řádně souzena, její případ byl rychle zameten pod koberec a mohl se později stát zdrojem mnohých spekulací a dohadů. U šlechtických rodů docházelo velice často k příbuzenským sňatkům se všemi důsledky z toho plynoucími. Sama Alžběta byla toho dobrým příkladem. Byla dcerou Anny Báthoryové ze somlyóovské a Juraje Báthoryho z ečedské linie rodu Báthory. Somlyóovská linie vymřela roku 1635 a ečedská po meči v roce 1605 po smrti Alžbětina bratra Štefana. Jedním z rodových zatížení byly psychické poruchy a sklony k sadismu a zvrácenostem a podle některých zdrojů epilepsie.

Ve svých 15 letech se Alžběta Báthoryová provdala za Františka Nádasdyho, který proslul jako vojenský velitel v bojích proti Turkům. Říká se o něm, že nejen prokazoval značnou statečnost a odvahu, ale vůči nepříteli se choval i na tehdejší poměry poměrně krutě. Po smrti svého manžela v roce 1604 se Alžběta usadila v Čachticích a stala se jednou z nejbohatších žen své doby a našlo se nemálo těch, kteří by rádi něco z jejího bohatství získali pro sebe. Když k tomu připočteme ještě fakt, že nepatřila mezi ošklivky a navíc byla na tehdejší poměry i velmi vzdělaná (mluvila a psala maďarsky, německy a latinsky), nelze se divit, že jako výrazná osobnost musela čelit mnohým intrikám. Každopádně se již v době jejího života šířily pověsti o jejím i na středověké poměry krutém zacházení se služebnictvem a poddanými. V Čachticích byla prý natolik neoblíbená, že nevycházela bez ozbrojeného doprovodu. V okolí hradu se prý začaly nacházet mrtvoly. Je otázkou, co jsou jen fámy a co je třeba připočíst na vrub Alžbětiny duševní nemoci. Údaje o šesti stovkách vražd, na nichž se prý podílela budou nejspíš přehnané a některými prameny uváděný počet jdoucí do tisíců patří do kategorie pověstí. O mučení a vraždách se každopádně vědělo už od roku 1585 a některé její skutky pomáhal krýt nejen její manžel, ale i další vlivní lidé z hraběnčina okolí. Podle dochovaných informací umučila nejvíc obětí v Čachticích, Sárváru, Prešpurku (dnešní Bratislava) a Vídni. Pravdou je, že 29. prosince 1610 byla Alžběta Báthoryová na svém hradě zatčena společně s nejbližšími služebníky a následně 2. ledna 1611 v Bytči začal velmi rychlý soud, kterému nebyla přítomna, ač o to žádala. Ten během pěti dnů rozhodl o vině všech zatčených. I tento soud došel k závěru, že celá skupina má na svědomí „jen“ 37 až 80 žen a dívek. Alžbětini společníci byli neprodleně popraveni a sama čachtická paní byla uvězněna na hradě, kde ve věku 54 let roku 1614 zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Ve vlastním rozsudku o ní není zmínka. Kromě vražd a mučení byla Alžběta Báthoryová obviněna i z pokusu o otrávení uherského krále Matyáše (bratra Rudolfa II.) a palatina Thurza. Pověsti o krvavých koupelích a železné panně pak patří vyloženě do oblasti smyšlenek. Mimochodem, železná panna byla doložena až v roce 1678 v inventáři hradu Trenčína. Pravdy už se asi nikdo nedopátrá. Téměř nedotknutelné postavení vysoké šlechničny spřízněné s královským rodem a krytí jejích činů zamlžilo celý příběh stejně, jako pozdější pokusy tehdejších mocných o její zničení. Množství zajímavých informací najdete na stránkách Miloslava Jedličky

Do dnešních dob se z čachtického hradu zachovaly zbytky opevnění a části hradního paláce. Hrad je přístupný bez omezení a stává se cílem romanticky a hororově založených lidí, z nichž mnozí zde přespávají. Přístup na hrad je po zelené značce buď z Čachtic nebo z Višňového. Za pěkného počasí jsou odtud nádherné výhledy do okolí, které je mimo jiné jednou z tektonicky nejaktivnějších oblastí střední Evropy. Je to způsobeno tím, že pod Bílými Karpaty probíhá geologické rozhraní mezi Karpatskou soustavou a kutnohorsko-svarateckou oblastí Českého masivu. Mezi flyšové pásmo Povážské nížiny a komplikvanou strukturu pískovců, jílovců a břidlic Myjavské pahorkatiny je vklíněna vápencová a dolomitová čočka, která se stala základem dobře vyvinutého Čachtického krasu. Kromě přirozených útvarů najdete na nedalekém kopci Draplák i stopy lidské činnosti, někdy s nadsázkou označované jako tritolový kras. V období mezi světovými válkami zde bylo cvičiště pro ženisty, kteří se zde učili budovat zákopy. Pozůstatky jejich činnosti po letech natolik splynuly s přírodou, že dnes vypadají jako krasové závrty a zmátly i místní speleology, kteří se zde pokoušeli hledat vstupy do podzemí. V okolí se totiž nachází přes čtyři kilometry dlouhá poměrně komplikovaná Čachtická jeskyně zasahující v některých místech až do hloubky okolo sto metrů. Byla objevená v roce 1956 a pro svoji výjimečnost byla vyhlášena za přírodní památku. Veřejnosti není přístupná a vzhledem k obtížné průchodnosti nejspíš nikdy zpřístupněná nebude, byť se o tom v minulosti uvažovalo. Jen pro představu. Celý členitý systém chodeb a místy i docela prostorných dómů je doslova namotán v oblasti, jejíž průmět na povrch zaujímá pouhých 40×360 metrů. O práci místních speleologů se dočtete víc na stránkách www.jeskynar.cz/cachti­ce

Na různorodé geologické podloží jsou vázána i vzácná rostlinná a živočišná společenstva v nichž se vyskytují i četné endemity. Sám hradní vrch se svým nejbližším okolím byl zejména díky výskytu vstvavačů vyhlášen v roce 1964 za přírodní rezervaci. Mnoho vzácných druhů bohužel často mizí současně s tím, jak postupně zarůstají pozemky, na kterých se přestává hospodařit.