Autor: Věroš Kaplan

Co jsem zač? Věčný student, příležitostně pracující se zájmem o všechno možné.

Krab má bratra

Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po dvoudenním stratiplném putování brněnskými obchody jsme nakonec skončili v jednom nejmenovaném obchodě a koupili nejmenovaný vařič nejmenované firmy. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním útrap celé cesty i samotného aktu nákupu a zaměřím se spíše na zážitky, které bychom bez vařiče nezažili.

Protože se do benzinového vařiče musí lít benzín, vypravil jsem se za asistence kolegy chemika (ahoj, Jirko) k benzinové pumpě pro benzín. V rámci akce „Šetříme životní prostředí“ jsme se rozhodli pro bezolovnatý benzin Natural. Navíc se mi povedlo doma nechat trychtýř a jak je člověku s dokončeným základním vzděláním známo, pistole pro Natural má užší průměr. Načerpal jsem do bomby šest deci benzínu a vydal se tento znamenitý nákup zaplatit. Vlezl jsem dovnitř a podle pokynů jsem oznámil číslo stojanu a paní v pokladně vytřeštila oči. Pravděpodobně jí bylo divné, že mám na zádech velký batoh a u příslušného stojanu nestojí žádné auto. Přesto se dokázala sebrat natolik, že požádala o zaplacení. Poté vytřeštila oči podruhé, protože zjistila, že platíme 15,50 (slovy patnáct korun padesát haléřů). Zaplatili a vypadli ven jsme tak rychle, že nestačila ani zavolat do blázince.

První vaření probíhalo poněkud dobrodružně, Honza přišpendlil návod k vařiči na zeď a já jsem , za svitu baterky, prováděl předstartovní přípravu. Připojil jsme k bombě pumpičku, zkontroloval případné netěsnosti, Honza sestrojil vařič, zkontroloval případné netěsnosti, připojil vařič k bombě, zkontroloval případné netěsnosti a podle návodu jsem začal napouštět startovací nádobku benzínem. Po chvíli točení kohoutem se ozvalo syčení a ucítili jsme benzín. Čekali jsme a čekali, ale benzín do nádržky pořád netekl. To už jsme mimo benzínu čichali i nějaký podraz a vařič jsem rychle vypnul. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že se mi povedlo našroubovat pumpičku přes závit a tak jsme se vůbec nemuseli zatěžovat vytáčením kohoutu. Benzín vytékal sám od sebe, bohužel ne do vařiče, ale do krabičky čaje, která byla pod bombou. V tom okamžiku na nás sedlo osvícení a pochopili jsme, pročpak se mají případné netěsnosti kontrolovat.

Přestěhovali jsme se na druhou stranu schodiště (asi dva metry od benzinové skvrny) a zahájili provoz. Ani na druhý pokus se nám nepovedlo vařič nastartovat, protože jsme do startovací nádobky nalili málo benzínu. Jak se říká, do třetice všecho dobrého (a zlého) jsme vařič nastartovali a mohli si vychutnat čaj. Čaj byl sice trochu cítit benzínem, ale ten v teplé vodě rychle vyprchal a tak si ti, kteří o našem dobrodružství nevěděli, na čaji pochutnali. Když do času nezapočítáme startování vařiče, přivedli jsme venku tři litry vodu k varu za čtvrt hodiny (a to byl venku sníh). Když do času započítáme i neúspěšné pokusy, čekání na to, až vařič vychladne a ošetřování popálenin, prodloužila se doba na tři čvrtě hodiny. Na druhou stranu, zjistili jsme, že benzín ze sáčků čaje vyprchá velice rychle.

Dalšího dne jsme se rozhodli prozkoumat, kolik jsme provařili benzínu. Po otevření jsme zjistili, že benzínu je ještě dost a bombu zase zašpuntovali. Protože jsme při otvírání bombu trošku zatřísnili benzínem, nechali jsme ji stát před dveřmi. Po půl hodině už tam nebyla, nejspíš ji někdo z kolemjdoucích ukradl. Domnívám se, že ji považoval za hasicí přístroj a sebral ji v domnění, že se mu bude hodit. Protože uvnitř zůstalo ještě čtvrt litru benzínu, doufám, že mu při hašení výbuch urazí alespoň jednu nenechavou ruku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Dobrodružství s fotoaparátem

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu.
Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu. Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…

V předchozím článku jsem se psal zážitky z nafotografování prvního filmu. Mezitím přístroj začal simulovat a přestal otvírat objektiv. Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejlepší při reklamaci je dělat blbého. Damon starší prý jednou na celnici vysvětloval, že nemůže otevřít motor v autě, protože mu v servisu neřekli, jak se to dělá a navíc do něho prvních pět tisíc kilometrů nemá lézt.

Já jsem ho tedy donesl k reklamaci, a začal slečně tvrdit, že mám takový pocit, že fotoaparát na mne nemrká okem. Zkusila to a dala mi za pravdu. Poté jsem ji požádal, jestli by mi z přístroje nevyndala film, že se mi ani to nepovedlo. Pokud o mojí osobě měla sebemenší mínění, muselo se nyní (mínění) smrsknout na velikost atomu. Podívala se na mne pohledem, kterým se odborník kouká na neodborníka, změřila si mne odshora dolů a zpátky (3metry 64centimetrů) a když viděla, že to nepomůže, zkusila ten film vyndat sama. Zlomyslnost mne nutí, abych napsal, že se jí to také nepovedlo a tak film vytáhla hrubou silnou v temné komoře.

Když se mne poté slečna zeptala, jestli má do popisu závady pro opravnu napsat i to, že přístroj nepřevíjí, mohl jsem jí to oplatit a začal jsem si hrát na „překvapeného zákazníka“. Když se mi můj foťák vrátil z opravy, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v opravně sice opravili víčko objektivu, ale nenašli chybu v převíjení. Převíjení jsem si ještě v obchodě zkusil a opravdu – fungovalo. Teď by mne zajímalo, kde se stala chyba: u mně, u slečny, nebo v opravně?

Jinak, musím to zaklepat na dřevo, foťák po opravě fotí dobře, viz fotka z Branné. Když jsem fotil krajinku, tak jsem jí nemusel nadávat, dívala se na mne celou dobu bez nadávání.

Jak jsem k fotoaparátu přišel

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam
věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se
týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou
frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat
černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film,
točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do
malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii…

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii. Slyšel jsem, že existují jedinci, kteří to umí, ale vše, co jsem pochopil z klasického fotografování, je jen to, že se musí sundat kryt z objektivu.

Nakonec jsem podlehl útočné reklamní akci a zakoupil jsem si kompakt nejmenované značky. Přišel jsem do obchodu a jal jsem se klást pitomé otázky. Slečna v obchodě se na mne dívala jako kdybych fotografování nerozuměl a mně nezůstalo nic jiného, než abych se tvářil jako, že tomu rozumím. Foťák jsem ohmatal tak, že by ze mne měl radost i daktyloskop-amatér a pak jsem si ho nechal zabalit. (Samozřejmě, že ne ten ohmataný.) Poté jsem položil otázku, zdali je ve foťáku i film. Ne, že bych byl tak naivní, ale co kdyby byl. Slečna se na mne podívala, jako bych právě spadl z Měsíce, ačkoliv musela vidět, že jsem přišel už před půlhodinou. Pochopil jsem, že pravděpobně nedodává a zakoupil jsem si i film. Kromě krabice s aparátem a filmy jsem si vzal i záhadný balíček v igelitu, který vypadal jako návod. Až doma jsem zjistil, že jsem si vzal balíček, ve kterém se nacházely propagační materiály na onen přístroj v počtu 100 kusů.

Prostudoval jsem návod, který byl přiložen i v češtině. Nikde ani zmínka o tom, že chci-li fotografovat, musí být uvnitř film, ale usoudil jsem, že bude lepší, když ho tam dám. Film jsem začal zakládat podle obrázků v návodu, ale když jsem se o to pokoušel už potřetí a neúspěšně, zapnul jsem i mozek a ejhle, na první pokus se mi to povedlo. Film jsem už měl založený, tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký fatální objekt nafotím jako první. Nakonec jsem nafotil kamaráda. Tímto bych chtěl Damonovi poděkovat za trpělivost a vyjádřit naději, že zůstane mým kamarádem i poté, co jsem mu fotku ukázal.

Dále bych chtěl uvést na pravou míru některá tvrzení, která se o mojí osobě ve spojení s fotoaparátem šíří. Je pravda, že než jsem sejmul jelena, stihl ho Milan nafotit, ukázat psovi a ještě udělat malé kolečko okolo obory, ale není pravda, že jsem při tom celou dobu nadával. Jelenovi jsem nadával pouze krátce a to, když se na mne nechtěl podívat.

Ale ta fotka stojí za to, ne?

Silnice a další radosti

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě?
Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…

O osobním magnetismu

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Motto: Někteří lidé průsery přímo přitahují… (neznámý autor)

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Časem se tyto „veselé příhody z natáčení“ dávají k lepšímu při posezení s kamarády, kteří nás znají i s těmi, co nás ještě neznají. Například výše uvedenou větu z motta jsme zaznamenali při vaření na Mohelnickém dostavníku krátce po výbuchu vařiče (viz příběh o Krabovi), při vzpomínání na naše jiné slavné příhody.

Je možné, že opravdu patřím k lidem, kteří již pouhou svou existencí problémy a katastrofy všeho druhu přitahují. Domnívám se, že tuto vlastnost měla spousta vynálezců. Každý jistě ví, že I.Newton k formulování gravitační teorie dospěl až poté, co mu spadlo na hlavu jablko.

Je možné, že nikdo z osob se silným osobním magnetismem už nenapíše nic tak přitažlivého, jako je gravitační teorie, ale i přesto by nám lidstvo mělo být vděčno. Ne všichni mají dostatečně silnou náturu na to, aby snesli přízeň osudu a právě my si to za lidstvo „dokážeme slíznout“.

Na závěr jsem původně chtěl napsat nějakou z povedenějších příhod, ale jako na potvoru mne nic nenapadá. Možná, že i za to by mi lidstvo mohlo být vděčné.

Brašny na kolo

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

připravujeme update

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.

Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.

Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).

Maďarsko 1999

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím,
že jsem se vrhl na organizaci já (známý tvůrce katastrof) a to s velkou vervou.
Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý.
Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999
a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod…

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím, že jsem se vrhl na organizaci já s velkou vervou. Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý. Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999 a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod.

Nakonec se jelo v sestavě Věroš (já, jinak radiovůz 1), Damon (radiovůz 2), Jirka, Alamak, Saša (moje sestra 🙁 ) , Katka (Damonova sestra) a Pavel (osoba spřátelená).

Abychom nepřišli o rozum z nedostatku kvalitního čtiva, vzali jsme s sebou knihu Achille Gregora Patálie v Pannonii. Mimochodem, moc dobrá kniha, pokud se chystáte vypravit do Maďarska nebo na Jávu.

Den druhý — 10.8.1999 (Věroš) [46,78 km]

Časně ráno jsme se probudili vlivem načasovaného budíku. Přežili jsme to ve zdraví, zase jsme zalezli do spacáků a podruhé jsme už vstali v rozumnou hodinu okolo osmé.

Provedli jsme snídani typu „Co si kdo urval´´, skládající se například v mém případě ze zrní, chleba s loveckým salámem a trochou vína od večera (fuj). Poté jsme uklidili, sbalili stany, počkalo se, až si na kolo přivážu všechno, co vezu (vážil jsem to při odjezdu, bylo toho 30 kilo) a vyrazili.

Krátce po vyražení ze Szápáru jsme potkali maďarského cyklistu a cyklistku. Docela jsem jim záviděl, poté jsem zjistil, že cyklista je nějakej divnej. Neměl na kole řetěz. Briskně jsem vytáhl nýtovačku a ještě rychleji jsem se umazal, protože řetěz byl kvalitně namazán. Po delším úsilí jsme řetěz snýtovali. Mezi tím probíhala živá konverzace, při které jsme se dozvěděli, že za chvilku bude velký kopec. Dělali jsme si sice legraci, že je to kopec velký na maďarské poměry, ale nebyla to pravda. S třiceti kilogramy na nosiči byl nepříjemný i mně.

Alamak mezitím zase píchla, jakožto ministr přes lepení jsem zatím lepil duši. Usoudili jsme, že by nebylo špatné přidat do ráfku další pásek, protože jsme ho neměli s sebou, Jirka vytáhl lepicí pásku a nalepil tam tři vrstvy průhledné pásky. Asi to pomohlo, protože od té doby Alamak už nepíchla.

Kopec měl dole podlou značku, 12% s doplňující cedulkou 3000m. Asi po kilometru jsme potkali další cedulku, tentokrát 2000m. Protože funkční tachometr měli v celé výpravě jen dva lidé (Pavel a já), ta ureptanější část výpravy si stěžovala na pětikilometrový kopec. Tímto jsme se dostali do Csoszpuszta (nad o jsou dvě čárky). Bylk to velmi povznášející pocit, protože jsme nastoupali něco přes 300 metrů.

Jirka ráno koupil chleba (kenyér) a protože jsme ho nesnědli, pokusil se ho přivázat na nosič. To se mu víceméně povedlo, ale spíš méně než více. Cestou ho potratil a honili jsme ho (ten chleba) po zemi. Nejdřív to bylo v pohodě, na rovině se chleba honí docela dobře, ale potom ho ztratil v kopci dolů asi v padesátikilometrové rychlosti. Samozřejmě si toho nevšimnul a tak by zůstal na silnici nebýt mého orlího zraku.

Chleba jsem sice sebral, ale neměl jsem ho kam na kole položit a tak jsem začal řešit problém starého Nerudy: Kam s ním? Nejdřív jsem ho položil nahoru na brašny, ale tam padal. Potom jsem ho položil na přední brašnu, ale tam seskakoval dolů a hrozilo nebezpeči, že ho přejedu, což by byla nenapravitelná škoda. Na sedle by byl v pohodě, ale neměl bych kde sedět. Nakonec jsem ho strčil pod rameno jako aktovku a tak jsem sjížděl ten kopec s chlebem pod ramenem. Bylo to docela dobrodružné, ale v půlce kopce jsem potkal Jirku a jeho svěřence jsem mu zase s díky předal.

Uháněli dále do Várpalota, kam jsme už dorazili vysušení jako sušené tresky. Proto jsme začali hledat koupaliště. Hledání jsme si užili dost, koupaliště jsme však nenašli. Proto jsme zkusili poslední metodu a zeptali jsme se domorodců (Definice: Domorodec je tvor, který si myslí, že je vám schopen popsat cestu.). Nakonec jsme dorazili do Pétfürdö, kde jsme vlezli na koupaliště a do pozdních večerních hodin jsme z něho nevylezli. Přitom jsme pojedli a zkousili uzavřít mezinárodní obchodní transakci, což bylo obé zakončeno úspěchem. Hlad jsme neměli a zmrzlina byla dobrá.

Z Pétfürdö je to už jenom kousek k Balatonu a proto jsme celkem bez problémů dojeli do Balatonkenese. Problémy nastaly až tam. Neznámý cyklista se pokusil torpédovat Jirku a poté skončil na zemi. Mnohem větší problém se vyskytl, když jsme hledali místo k ubytování. Byli jsme už v pásu totality a navíc v turistické oblasti. Když už jsme to vzdávali a byli pevně rozhodnutí, že přespíme za nádražím (byly tam takové pěkné keře), našli jsme zahrádku, jejíž majitel (ač okolo desáté hodiny večerní vytažený z postele) nás byl ochoten nechat přespat. {příhoda nepodstatná: přejeli jsme tu zahrádku}

Postavili jsme stany, uvařili jsme jídlo, vypili pivo, které nám obětavě donesl a šli jsme si v očekávání věcí přístích lehnout.

Den třetí — 11.8.1999 (Věroš) [41,01 km]

Mottor: „Bude tma jak v zavřeném pytli“. A byla.

Ráno jsme se okolo deváté hodiny nasnídali a začali balit stany. Potom přišla paní domu a pozvala nás k snídani. Nasnídali jsme se u tabule vpravdě bohatýrské s výhledem na Balaton a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Nakonec se žádné dobrodružství nekonalo, sebrali jsme se a odjeli na pláž. Jako zasloužilá bludička jsem jel vepředu a nemaje přesných instrukcí, čekal jsem na ohon výpravy na jednom kruhovém objezdu. Maďary jsme asi trošku zmátli, ale co se dalo dělat. Nakonec jsme zdárně dojeli na pláž, tam se usadili a čekali až zatmí. V té době bylo slunce už nakousnuté. Čekali jsme a čekali, čas jsme si krátili máčením v Balatonu. Zkusili jsme ve dně vyhrabat díru a prohrabat se do Austrálie, ale nepovedlo se nám to. Výsledkem byla jenom nerovnost dna. Bude-li se někdo z čtenářů koupat v Balatonu u Balatonkenese a narazi na díru ve dně ve vzdálenosti asi 30 metrů od břehu a bude-li to moci řádně prokázat, bude zařazen do slosování o cenné ceny.

Nakonec se přece jenom setmělo a zase rozednělo. (Pozn. taková tma jako na fotce sice nebyla, ale stálo to za to). Co k tomu dodat více? Tma jako v pytli nebyla, snad se nám poštěstí při dalším zatmění.

Ještě jsme se očvachtali a jeli dál. Kolem Balatonu vede pěkná cyklostezka, které jsme využili. Po nějaké vzdálenosti jsme odbočili na Veszprém a vyrazili do Veszprému. Tam jsme po zdolání jednoho veselého kopce úspěšně dojeli. Zakoupili jsme dvě „Óbludai diamanta víz“ a melouny a na sídlišti před zraky vyděšených obyvatel je snědli. Poté jsme nasedli na vozidla, objeli polokolo okolo Veszprému. Mohli jsme dopadnout i hůře. V Belgii je tradice ve výrobě krajek, inženýři jsou vnuci krajkářek a tak jsou tam silnice plánované jako krajky. Pokud se člověku nepovede správně odbočit, musí si dát ještě jedno kolečko okolo Belgie. V Maďarsku naštěstí krajkářek moc nebylo a tak jsme uháněli dále na Márkó. Za Márkó jsme podlehli nátlaku slabší části populace a zabivakovali v lese na paloučku. Postavili jsme stany, rozházeli do nich brašny a uložili jsme se k zaslouženému spánku.

Nyní musím zaznamenat nezaznamenáníhodnou událost, za kterou si Saša a Alamak zaslouží zapsat do kroniky. V brašnách jsem měl budík a protože prý nemohly spát (já taky neusnu, když vykecávám) vzaly ho, natáhly a hodily ho k nám do stanu. Díky jejich péči jsme se tedy mohli pokochat noční přírodou okolo jedné hodiny večerní. Zastřelit, rozčtvrtit a zahrabat málo!

Den čtvrtý – 12.8.1999 (Věroš) [85,45 km]

Po klasickém úvodu, probuzení se, likvidaci stanů, zabalení a startu jsme v 9.00 už zase šlapali na silnici. Protože jsme neměli moc vody, zastavili jsme se v Hárskútu a poslali Damona s Jirkou pro vodu. Nejenže dostali vodu, ale i napít vína. Škoda, že nedonesli. Za Lókútem byl ukrutný dokopec (viz foto), ale pak úžasný skopec. Popojeli jsme ještě kousek a pak se s námi Pavel rozloučil. Nenechali jsme ho sežrat šelmám ani svému osudu, prostě spěchal domů. My jsme pokračovali přes

Dál jsme svištěli po krásných rovných (na výšku) a křivých (do stran) silnicích, cestou jsme se zastavili v Bákonykopány (doufám, že nemlžím) a chtěli jsme zakoupit chleba. V Bákonykopány bylo podezřele mnoho lidí mluvících česky, polsky a po dotazu jsme zjistili, že je tam nějaký festival mrkvožroutů (vegetariánů, doufám, že se nikdo z nich neurazí). Dál jsme jeli přes Csót až do městečka s krátkým názvem Tét.

Dojeli jsme na křižovatku a přemýšleli kam jet: na Gyor (o s dvojtečkou) nebo na Pápa. Ani jedna z cest nám nevyhovovala, podle mapy jsme měli jet v Tétu rovně na Enese a tak jsme projeli rovně až k JZD (či co to tam mají). Když se silnice změnila ve volovou cestu, došlo i těm nejhloupějším z nás (ahoj, [cenzurováno]), že není možné jet rovně a že se budeme asi muset zeptat domorodců. Nemuseli jsme kromě jazykové bariéry překonávat žádnou jinou, plot jsme nepřelézali, protože v okolí bylo dost domorodců a jedna paní nás poslala hádejte kam? Doleva. Jeli jsme tedy po hlavní doleva, ale po kilometru bez odbočky nám to začalo být podivné a tak jsme stopli kolemjedoucího cyklistu a ten nám řekl, že jedeme špatně a máme jet za ním. Tedy, já nevím, jestli nám to řekl, ale podle této rady jsme se zařídili a úspěšně jsme dojeli na odbočku na Enese, na kterou jsme vjeli.

Cesta na Enese byla správná generální silnice. Generální silnice se staví tak, že přijde generál, střelí a řekne: „Tam, kudy to letěla střela, postavte silnici´´. Silnice je podle toho správně rovná. Tyto silnice se pěstují hlavně v Rusku, viděli jsme je v okolí Kaliningradu. V Kaliningradě nám řekli: „Jeďte rovně a po 50km odbočte doleva´´. Tak jsme jeli rovně a opravdu jsme po 50km odbočili. Bylo velmi riskantní říci: „Na první zatáčce dáme přestávku´´, protože bychom si mohli dát přestávku až po týdnu.

Cesta na Enese ale nebyla tak rovně dlouhá, končila po nějakých ubohých 4km. Cestou jsme s Damonem zjistili kvalitativní zhoršení radiospojení a po krátkém hledání jsme zjistili, že se ulomila špička jedné antény. Od této chvíle jsme už jeli bez radiopojítek a jak ještě uvidíte, málem jsme se ztratili. Leč nebudeme předbíhat. Za nějakou chvilku jsme zastavili v Rábazsentmihály na náměstí. Bylo tam auto s hodonínskou SPZkou. Pěkně jsme si popovídali a nakonec jsme se rozhodli, že se ubytejem v té vesnici i přes její odpudivě dlouhý název.

Zkoušeli jsme najít ubytování, ale skončilo to tak, že jsme si s jednou starší paní moc pěkně popovídali, ale neubytovala nás. Pak jsme potkali jednu mladší paní, ptala se, jestli umíme rusky, odpověděl jsem po pravdě, že moc ne, ona řekla, že taky moc ne a to bylo to poslední, čemu jsem rozuměl. Nakonec jsme ji dovedli k Jirkovi, ten vyjasnil, že se někde dá ubytovat, ale nakonec ta paní přesvědčila hospodského a postavili jsme si stany přímo v hospodě. Od Hodoníňáků jsme si půjčili vařič, likvidovat ty VAR-2 kotlíkem není to pravé ořechové, a uvařili rýži. Nakonec ještě zbylo k snídani, ale nebyla špatná.

Abychom trochu udělali dojem, pustili jsme chlup a koupili si trošku vína. Mohu potvrdit výrok klasika: „Pivo je v Pannonii tak drahé jako u nás víno a víno je tak levné jako u nás pivo´´. Nebylo špatné (to víno). Lehali jsme si do stanů s tím, že zítra už budeme spát v Bratislavě u kamarádů (kamarádek).

Den pátý — 13.8.1999 (Věroš) [85,83]

Z Rábazsentmihály jsme vyrazili časně ráno po klasické snídani – zbytky od večeře + něco do toho zamíchat – kupředu k dobytí spřátelené cudziny. Dojeli jsme do Enese a ačkoliv to vypadalo, že dopadneme stejně jako v Tétu, cestu jsme našli hned. Z Enese jsme si to sypali pěkně dále do Lébény. Tam Katka našla pumpu a začala si s ní točit (foto). Kromě pumpy tam byla i mapa na které jsme zjistili, že nejsme špatně teď, ale jestli se budeme držet původního plánu, špatně nám bude. Původní plán byl jet po staré silnici číslo 1 přes Moson-Magyaróvár, ale ač 3 kilometry od ní vede dálnice, stále je na ní dost nepříjemný provoz. Použili jsme tedy dobrodiní cyklostezek a jeli jsme po nich dost dlouhou cestu.

Cyklostezka vypadala stejně jako cyklostezka v Brně na Královopolské – rozdělená přerušovanou čarou na dva asi metr a půl široké pruhy, ale narozdíl od té brněnské vedla odněkud někam. Jeli jsme po ní dost dlouho, dokonce jsme si dovolili poskládat i balík 2×4 lidé – úžasný pocit sounáležitosti se skupinou, člověk musí dávat pozor na ostatní, nesmí brzdit moc prudce, ani moc pomalu, nesmí s sebou cukat, ale stojí to za to. Ten pocit se (jako většina pocitů) nedá popsat, ale nemá chybu. V Hálászi (to je fakt 1.pád) jsme dali přestávku v parku, asi jsme ji fakt potřebovali (foto). Snědli jsme zase něco zrní, popili vody a přečetly se další dvě kapitoly z Patálií.

Po náročném výstupu na kolo (demostruje Jirka) jsme vyrazili dále. Lépe bychom udělali, kdybychom zůstali, kde jsme byli. Změnily se klimatické podmínky, takže nechtěli-li jsme dortazit do Brna jako sušené sušenky, museli jsme se převléct, což se na kole rovná menšímu představení v přízemní akrobacii. Já i Damon jsme to zvládli v pohodě, Katka však narazila nejprve na problém a potom i do mého předního výpletu. Neměla totiž kam pověsit helmu a nepovedl se nám podávací manévr, kdy mi ji chtěla podat.

Přízemní akrobacie nebyla tak katastrofická, vetší problém na nás čekal v podobě cyklostezky. Maďaři postavili cyklostezky na protipovodňových hrázích, což mělo tu výhodu, že na nich nejezdily auta, ale tu nevýhodu, že tam nebyl asfalt, ale jenom hlína s kamínky. Po deseti kilometrech jsem nechápal, jak mohou závodníci na horských kolech jezdit to, co jezdí. Spolu s klasikem jsme přemýšleli, jestli dřív skončí hráz, nebo bude dřív po nás. Nakonec jsme odbočili na silnici a dojeli do Rajky bez větších dobrodružství.

V Rajce jsme utratili zbylé drobné forinty (těžko věřit tomu, že někteří se ještě pamatuji, že platilo i fillery – já znám kromě sebe i Jirku) za chleba, který jsme na místě snědli a kolu, kterou jsme na místě vypili. Když nás viděl majitel obchodu, raději zavřel, abychom mu ho nesnědli celý. Za Rajkou jsme se upravili, abychom mohli přes hranici a vyjeli na nerovný souboj s celníky.

Celnice byla v pohodě, dostali jsme jenom vynadáno, že parkujeme v celním prostoru na zákaze parkování a celník si tam nemohl postavit auto, ale jinak podezřele v pohodě.

Dojeli jsme do Rusovců a Jirka s Damonem začali shánět telefon a telefonný zoznam. Slovenské telekomunikácie jsou ještě zlomyslnější než Společnost Proti Telefonování (SPT) a automat sežral 20 slovenských korun bez toho, že by se někam dovolali. Začalo jít do tuhého a začali jsme hledat místo k přespání. Holky navrhovaly jít do zámeckého parku, který byl na druhé straně silnice, nejdřív jsme ale zkusili sehnat místo k přespání. Nesehnali jsme, dokonce nám jeden pán řekl, že v tom parku se spí normálně. Poznali jsme, že jsme už zpátky doma a uložili jsme se tedy do parku. Večer tam sice chodili pejskaři se zvířátky, ale to nevadilo.

Za zmínku stojí unikátní způsob osvětlení. V brašnách jsme měli dvanáctivoltové akumulátory a já jsem našel jednu zapomenutou dvanáctivoltovou žárovku. Když se to spojilo dohromady, tak to svítilo. Úžasné… To je ale pokrok.

Den šestý – 14.8.1999 (Věroš) [98,31]

Ráno jsme se probudili v parku, vyjeli jsme ven do Blavy a na cestě ven potkali Štofiho. Tímto mu děkujeme za pomoc, kterou nám prokázal, popsal nám totiž cestu ven z Bratislavy až do Břeclavi. Adresa jeho stránky je http://fly.to/stofi (za ty reklamy nemůžemem), BTW: je tam návod jak projet bezpečně Blavou. Blavu jsme projeli tak rychle, že jsme měli čas jen tak tak pořídit dokumentární snímek, který se kupodivu povedl.

Na Slovensku mají úžasné protipovodňové hráze: nahoře je asfalt a na něm cyklostezka. Aby tam se tam nehemžilo moc aut, jsou tam závory, které mají uprostřed díru, do které se vejde kolo. Dost dobré.

Z Blavy jsme vypadli do Rusovců, tam jsme se zastavili nahoře u kostela a Damon řekl, že se pojedeme podívat na hrad Děvín. Pomalejší skupina jela rovně, protože rychlejší na ni v domnění, že se budeme koukat po značkách — jel jsem v čele pomalejší skupiny. Saša navíc viděla Alamak projíždět a prohlásila nějakou větu, ze které Damon usoudil, že víme, kam jeli. A tím to začalo.

Když jsem už dlouho neviděl Damona ani nikoho z rychlejší skupiny, zastavili jsme u Devínskeho jazera a začali obědvat. Snědli jsme (Alamak, Jirka a já) asi kilo zrní speciál-mix a začali přemýšlet, kde hledat zbylou polovinu. Protože se nikomu nechtělo jezdit, vyhrál jsem jako jediný uchazeč konkurs a vyjel hledat druhou polovinu.

Potkal jsem je asi kilometr zpátky, vrátil jsem se zpátky a poslal tam Alamak a Jirku. Navíc jsme najeli 2, já 4 kilometry. Damon dopadl hůř, protože nás vyjel hledat na druhou stranu a najel navíc asi 30 km. Ale jak praví jiný klasik: „Není důležité vyhrát, ale nadřít se.´´

Od Devina vede krásná cyklostezka okolo Dunaje a potom Moravy až k Moravským hranicím. Cestou jsme jedli špendlíky, Saša, Katka a Damon uspořádali hromadnou srážku a následný pád a vůbec jsme si užívali.

Když už jsme nevěděli, kde jsme, odbočili jsme cestou a jeli se zeptat, kde asi jsme. Potkali jsme tajný objekt pohraniční stráže a poté lidi u kombajnu. Otázkou nás předešli: „Víte, kde jste?´´ Damon se nedal zaskočit a briskně odpověděl, že mezi Blavou a Břeclaví, což byla sice pravda, ale bylo nám to platné jako ponorce stěrače. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, jako třeba, že nemá smysl stavět stan blízko u hranic, že nás mohou vyhmátnout pohraničníci a jako občané ČR bychom měli problémy a že máme ještě popojet.

Popojeli jsme až k silnici. Vyrazili jsme na jednu stranu a po chvíli jsme dorazili na celnici. To sice bylo to, co jsme chtěli, ale celnice měla druhý konec v Rakousku. Saša tam vzbudila soucit, když na otázku, kam chce odpověděla, že domů a tak nám zajistila ubytování v objektu policie. Ne, nezavřeli nás do vězení (taky mne to překvapilo), asi jeden dlouhý kilometr zpátky byla škola v přírodě a objekt policie a tam nám povolili postavit si stan. Jmenovalo se to tam Moravský svätý Ján a bylo to ještě na Slovensku.

K večeři jsme si něco uvařili a před tím jsme ještě dostali večeři od školy v přírodě.

Den sedmý – 15.8. (Věroš) [56,83]

Ráno jsme k snídani kromě zbytků od večeře měli teplý čaj, který nám donesli opět ze školy v přírodě. Potom jsme si ještě v jejich kuchyni umyli nádobí, nechali uvařit polífku ze sáčku, pojedli ji na jejich verandě a začali odjíždět.

Protože začínalo pršet, oblékli jsme si plašiče deště a vyjeli jsme. Déšť je totiž velmi hloupé zvíře, a když si obléknete pláštěnku či jiný plašič deště, většinou toho nechá.

Cestou mi začalo ucházet zadní kolo a časem se k němu přidalo i přední a tak jsem zastavil u benzinové pumpy. Měli tam špatný šlaušek a tak jsem dostal víc duchu ven z duše než dovnitř. Protože jet se musí, dofoukl jsem kolo na rozumnou mez pumpičkou a nedýchal jsem.

Hranice jsme přešli v pořádku, potlačili jsme tendence líbat celníky a vyrazili jsme do Břeclavi. V Břeclavi jsme se rozdělili, Alamak s Jirkou jeli vlakem do Brna a zbytek (Damon, Katka, já a Saša) jsme vyrazili do Lednice, kde podle neověřených informací měla provádět kamarádka.

V kostce: nebyla tam, dali jsme si oběd a asi čtvrt hodiny před nádražím jsem píchl, zalepil to a jelo se dál. Kola jsme naložili do vlaku, sebe taky a jeli jsme až do Brna. A to je vše.

A to je vše

Je možné, že nejsem objektivní, možná jsem trošku sebestředný, ale nikdo jiný kroniku nechtěl napsat. To máte za to…

Všechny maďarské názvy jsem psal v prvním pádě, já nevím, jak to ti Maďaři skloňují. Maďarština totiž nejspíš není řeč, ale nemoc hrdla.

Nudíte se? Pořiďte si Kraba

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli
jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II
jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává
povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že
čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme
projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme
přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín…

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín.

Po návratu jsme začali zkoumat dostupné informace o benzinových vařičích. Z Honzy potom vypadlo, že doma jeden benzinový vařič mají. Je sice postarší, ale Jiřina (jeho maminka) s dotyčným vařičem byla na Kavkaze a byl OK. Když tu nádheru (vařič) donesl ukázat, zjistili jsme, že jde o ruský „Primus turistyčnyj“, pro přátele jenom Krab. Po důkladné prohlídce vařiče jsme rozhodli, že si ho na nějakou akci vezmeme a podrobíme testu.

Už samotné stavění vařiče je obřad. Člověk si připadá jako chytrá horákyně, vařič se nesmí zatěžovat ani moc, ani málo, nesmí se tam dát ani moc ani málo bezínu, nesmí se otevírat ani moc, ani málo. Není to jen tak, nezvládne to každý.

Poprvé jsme vařič zkoušeli v chalupě a startovali jsme ho pevným lihem. Všechno bylo v pořádku, vodu jsme si ohřáli ještě rychleji než na plotýnce. Povzbuzeni tímto úspěchem, začali jsme se poklepávat po ramenou, radovat se, slavit a těšit se na další použití.

K tomu došlo už na Mohelnickém dostavníku. Ráno jsme (někteří čilejší) vstali a začali chystat čaj. Honza se neprozřetelně zmínil o tom, že se Krab dá startovat i benzínem, je tam na to prý taková malinkatá mistička. Nalil jsem tedy do mističky trochu benzínu, ale ouha. Kdybych byl Jiřík, propadl bych hrdlem, protože jsem přelil, naštěstí se už od narození jmenuji jinak a to mne pravděpodobně zachránilo. Alespoň na chvíli. Když už bylo přelito, přemýšleli jsme co dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že benzín je hořlavý, zapálíme ho, on rychle vyhoří a vařič nastartujeme pevným lihem. Houby.

Kdyby Vám někdo tvrdil, že benzín je hořlavý, má pravdu, ale kdyby tvrdil, že hoří rychle, kecá. Měli jsme uprostřed parku krásný benzinový plamen (30cm na výšku, kdo to nezná, nepochopí) který tam plápolal asi minutu. Na druhé straně, vařič se tím nastartoval a všechno bylo OK. Tím skončilo ranní dobrodružství, ale při vaření oběda se to mělo opakovat a ve větším.

Při obědě jsme nejprve nastartovali vařič (stejně nešikovně jako já ráno) a začali vařit. Po nějaké době začal vařič vydávat zvuky jako ruská stíhačka, která se chystá startovat. Damon vařiči utáhl kohoutek a zvuky přestaly, protože vařič chcípl. Zapálili jsme ho znova a podruhé nás vařič už nevaroval a plameny vyšlehly bez varování opět do výšky 30cm, Honza si depiloval ruku a vařič vypl a tím dobrodružství končí.

Oběd jsme už dovařili na plynu a vyslechli jsme si úvahu na téma: „Někteří lidé jsou hromosvod pro průšvihy“. Leč to už je téma na další článek.